Rubrika: Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory

Zajímavé rozhovory se známými osobnostmi.

Náš rozhovor s herečkou PAVLOU VITÁZKOVOU

„Herectví čerpám z tance“

1. Diváci Vás znají ze seriálu „Cesty domů“. Vaše hrdinka ale umírá. Je Vám to líto?
Prožíváte příběh s postavou?

„Mrzí mě to, že odcházím ze seriálu a nemohu se vídat s kolegy. S některými z nich jsme jezdívali do Řecka, scházeli jsme se, ale líto jsou mi jiné věci. 

Nemrzí mě smrt mé postavy, to si při herecké profesi nemůžu ani dovolit, umírám v divadle třeba každý večer..“

Rozumím, ale jednou jsem slyšela hovořit modelku, která se rozbrečela, když viděla sebe umírat na filmovém plátně… Tedy i tak je možné brát herectví.

2. Co Vám dokáže být líto?

„Těžko se srovnávám s tím, co nemůžu ovlivnit a dotýká se mě to. Třeba zdravotní záležitosti. Nebo také, když tvrdě pracuji, opravdu se dřu a po půl roce zjistím, že to bylo zbytečné. Smířím se s tím, že ne vše je v mé moci, ale to je mi líto. 

Pracovní věci a rozchody mě netrápí, život se bude ubírat jiným směrem, někdy je to i fajn, jsou to výzvy, ráda se s tím poperu.“

3

3. Na čem pracujete teď?

„Na dceři Barborce (narodila se v prosinci 2013). Některé novinářky mi říkaly: „Těžko Vám věříme, že dítě bylo chtěné, když máte takhle rozjetou kariéru!“ Ale kdybych si to dítě nepřála, tak bych je neměla. Věřila jsem, že dítě přijde, kdy bude chtít, je opravdu moc chtěné.“

4. Jaká budete matka? Ambiciozní nebo necháte dítě žít jeho vlastní život?

„Já budu taková matka, jaká bude dcera. Nebudu ji do ničeho nutit. Pokud ona bude lenoch, budu se jí snažit ukázat cestu, ale nejsem ambiciozni, ani na sebe, ani na našeho psa. Když bude dcera spokojená v lese, bude to fajn, když bude chtít umět 6 jazyků, tak ji nechám studovat.“ 

Foto_jef_Kratochvil._(24)

5. Někdy ale děti bojují s rodiči a dělají naschvály. Co kdyby chtěla Vaše dcera jen sedět u televize?

„Ještě bych jí k tomu dala chipsy. Když děti nemají komu vzdorovat, nedělají to.“

6. Byla to mezi Vámi a partnerem „láska na první pohled“?

„Jsme spolu osm let, můj partner je výborný, oceňuji jeho kvality. Já se zamilovávám pořád, když vidím nějakého šikovného kuchaře, tak ho hned miluji…., ale manželovi to klidně řeknu. Možná to byla láska na první pohled z mé strany, ano, z jeho strany ne. Teď už je to jedno.“ 

7. Myslíte, že Vám vztah vydrží ? Herecké povolání nese rychlé rozchody…

„Já nevím, netroufám si vůbec nic říct, někdy jsem si něco myslela a bylo to úplně jinak. Stačí, když oba budeme chtít, když jeden nebude chtít, pak je fajn, že to nevydrží. Nechci, aby některý z nás zůstával ze zvyku, zodpovědnosti nebo soucitu. To je takové podceňování partnera. Snad budeme upřímní, snad si dokážeme říct pravdu do očí, kdyby jeden z nás už necítil touhu ve vztahu zůstat.“

bez názvu

8. Vy jste také byla zmiňována v tisku v souvislosti se změnou barvy vlasů. Souhlasíte s tím, že blondýny jsou průraznější ve společnosti než brunety? Nebyla tato změna vlasů u vás třeba spojená s tím, že chcete teď žít rodinný život?

„Nevěřím tomu. Je to sprosté podléhání trendům. Znám holky, které jsou takové dračice a jsou tmavovlasé…, to určitě není tak. U mě to byla jen záchrana vlasů, které byly barvené.“

2

9. Nemáte někdy pocit, že už je hloupé, jak společnost nahlíží na blondýny? Všeobecně se tvrdí, že blondýny jsou hloupé, bezduché, nevhodné pro vztah, atd.?

„Já jsem se s tím snad tolik nesetkávala, ale ke škatulkování mám také náběh. To asi všichni lidé. Třeba, když vidím někoho, kdo přibyl na váze, říkám si: „Jejda, ten to vzdal, nehledí na sebe!“ Ale pak zjistím, že je nemocný….

Když vidím ženu, třeba kolem 40-ti let, krásnou, peroxidové vlasy, uměle nafouklé velké rty a dlouhatánské umělé nehty, je z toho patrná zoufalá touha zaujmout, tak si říkám“: „Ta asi nechodí do lesa a nehrabe se v hlíně“…. Myslím, že jde o tu míru, nic se nemá přehánět. Ale třeba je jen nešťastná, třeba si jen nevěří, třeba chce být krásnější pro svého manžela, který ji opouští a ona ho potřebuje. Třeba i já mám nějaký předsudek vůči blondýnám, to připouším.

A stejné je to i s muži. Pokud jsou převonění, dokonalá manikůra, tak si také říkám: „Ty jsi nešťastný, něco si dokazuješ“… a možná i on jen bojuje o svou partnerku.

Také nevím, jak dopadnu já, třeba si taky začnu píchat botox do rtů, naše společnost nás k tomu nutí. Člověk v 50-ti letech nedostane práci, když není pěstěný. „ Mladí a krásní vpřed!“, to je heslo naší doby a doba nás všechny tlačí k tomuto chování.“

10. Jaký máte vztah např. k standardním tancům? Líbí se Vám?

„Začala jsem tančit ve 13-ti letech, právě společenské tance a nebyla to pro mě dobrá volba. Bavila mě moderna a jazz, to jsou jiné filozofie. Filozofie společenských tanců je pokřivená – tuna gelu, samoopalovací krém a make-up, slyšíte slova: „zajeď si rukama mezi nohy, ať to svádí!“ Už před 13-ti lety byly tyto pokřivenosti ve společ. tancích, natož dnes.

Společenské tance představují šílenou dřinu, se společenským tancem se nedá začít pozdě, to je ovšem také pravda.

Jazz fungoval jinak. My jsme přišli na jazz v teplácích, bylo nám řečeno: „Nejmenší pohyb je pocit, nesnaž se být pěkná, nekoukej se na sebe do zrcadla! V sále byly zatažené závěsy, to byly dvě diametrálně odlišné cesty.

Kluby podporují malé čtyřleté sexy holky, ale ty ještě nemají vědět některé věci, bere jim to dětství. Když vidím namalované malé holčičky, říkám si, že to jejich matky nezvládly, své ambice promítají do svých dětí, je to hrozně smutné.

Chtěla bych, aby se dcera věnovala tanci, to ano, ale ne těmto „lesklým“ tancům.

K těmto tancům dceru určitě nepovedu… I výška ji asi bude určovat k něčemu jinému. Pro balet, pro společenské tance i pro latinu je mých 176 cm bez podpatků moc. To není hezké. V latině je všechno založeno na dynamice a mrštnosti, velká osoba nikdy nebude tak rychlá a mrštná jako malá. Obrovští svalnatí chlapi tyto tance nedělají, ne latinu.

Na standardní tance výška možná nevadí, působí to elegantně, vysoký člověk působí při tanci i impozantně a také tam není taková rychlost.

Herectví čerpám z tance, z tohoto mého období od 13-ti let, z toho, co jsem se naučila do 18-ti let, později už jsem byla v divadle. Tanec je absolutní základ všeho.“

Foto_jef_Kratochvil._(16)

11. Líbí se Vám pořad Stardance?

„Stardance miluji, na tento pořad se dívá spousta lidí, je to noblesní. Když tanečníci předvádí svůdný tanec, je to hezké, protože ho tančí dospělí lidé, ne děti. U starších lidí to beru, je to i zajímavé. Nechtěla jsem dělat standard ve 13-ti letech, teď mi to připadá krásné a elegantní.“

12. Šla byste soutěžit do Stardance?

„Do Stardance bych šla moc ráda, kdyby mi to bylo nabídnuto, to se mi strašně líbí. Mám v sobě lásku k tanci, ale nejsem moc šikovná. Viděla jsem vždy všechny díly Stardance, lidi takový pořad kultivuje. Není to úplně vrcholová forma tance, je to lidské a krásné.“

12. Líbí se Vám i vrcholová forma tance nebo spíše ten „lidský“ tanec?

„Miluji velká světová vystoupení, miluji Tanec Praha, Tanec Brno, bratry Bubeníčky. Jejich tanec je ta nejčistší forma tance, bez chyb. Miluji modernu, jazz. Nechci to sama dělat, ale obdivuji to.

V muzikálech vidím chyby, i v činohrách jsou chyby, tady je to nejčístší. Tito lidé něco dokázali, jsou „na špici“. Ráda čtu rozhovory se slavnými tanečníky, třeba s naší českou baletkou žijící v Británii. Ona sama říká, že už by to nechtěla znovu dělat, snášet takovou bolest. Já sama bych něco takového nedokázala, ale ráda se na tyto lidi dívám, obdivuji je. Je jen omezená skupina lidí, kteří umí tento vrcholový tanec.“

Foto__jef_Kratochvil._(8)

13. Měl by tedy rodič podpořit své dítě, které se vydá touto cestou nekonečné dřiny a pokusí se dosáhnout špičkové úrovně v tanci?

„Někdy se narodí dítě, které je přesně pro toto předurčené, např. být první v baletu. A jiná cesta nevede. . .“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem, spisovatelem a dobrodruhem MATĚJEM DADÁKEM

„Dělal jsem reparát z charlestonu“

 

1. Vy jste se rozhodl jít  ve šlépějích svých předků, (oba dědečci se zabývali herectvím), přesto ale Vaši bratři se nevydali touto cestou.  Co zlákalo Vás?

„Nikdo z rodiny mě k tomu nijak zvlášť nevedl. Našel jsem si k tomu cestu sám ve druhé třídě, přes dětský loutkařský soubor Mraveneček. Dál už to bylo pro mě automatické, nepřemýšlel jsem o ničem jiném, nenapadlo mě dělat něco jiného, neexistovala žádná jiná volba. Věděl jsem,  jak to chodí v hereckém světě a v divadlech, věděl jsem, že to není nejlehčí život, přesto jsem se dvakrát  neúspěšně hlásil na konzervatoř. Naštěstí režisérka Eva Tálská zakládala v Brně Studio Dům, což byl úžasný projekt a start umělecké kariéry pro spoustu mých vrstevníků. Nakonec jsem se dostal na Jamu.“

2. Jak došlo k tomu, že jste začal psát? Není  přece samozřejmé, že by herec hrál a zároveň psal scénáře a knížky.

„Herec i autor pracují s textem, jen každá z těch profesí z jiné strany. Herec interpretuje text a aby to dělal dobře, musí pochopit  autorův záměr. Zkusil jsem to tedy obráceně a zcela pragmaticky si  napsal roli v televizním filmu (Cizí příběh 2010). Jenže byla to dlouhá cesta – přepisování a schvalování dalších a dalších verzí, nejdřív námětu a pak scénáře. Logicky vznikaly prodlevy a já jsem se potřeboval „udržet v tempu a provozní teplotě.“ A tak jsem zkusil psát prózu. To je rozdílný typ práce, o poznání svobodnější než scénář. Když se  dílo nepovede, vůbec s tím nemusíte vyjít ven, když se povede a někdo je vydá, případný úspěch či neúspěch je pouze váš. Kdežto scénář je „manuál“ pro tvůrce, jak má film vypadat, co se tam má odehrávat  a autor tak ve vlastním zájmu musí být týmovým hráčem, i když scénář píše sám. Prostě se musí pokusit zaznamenat všechno  maximálně sdělně a konkrétně, protože chce, aby byla jeho vize režisérem a herci pochopena. A oslovit svou prací  taky musí toho, kdo to celé platí, samozřejmě. Abstrakce, která by v próze, ba možná i v divadelní hře fungovala jako zdroj představivosti, je ve scénáři tedy logicky nepřípustná, stejně jako v technickém projektu na dům nebo v notovém zápisu.“

tramvaj_cinoh2011-39

3. Vaše první kniha Horowitz získala cenu „Magnesia Litera“.  To je fantastický začátek kariéry. Čím to, že byla tak úspěšná? 

„Nezískala cenu, byla nominována na „Objev roku“. A tyto nominace se dávají jedině prvotinám, takže výběr se  malinko zužuje. Ale už to, že ta kniha porotu zaujala, byl úspěch, z něhož jsem měl samozřejmě velkou radost.“

4. Čím zaujala? Tématem?  Zápletkou?

„Já jsem původně chtěl vydat jiný text. Netušil jsem, jak to chodí, tak jsem prostě  poslal rukopis do několika nakladatelství, které se překvapivě rychle ozvaly. Ta jednání se ale protahovala a já jsem mezi tím napsal Horowitze, takže když jsme se dohodli na spolupráci s nakladatelstvím Gasset, rozhodli jsme se, že vydáme rovnou tuto knihu. Myslím, že není problém na sebe upozornit, ale je těžké pak to martyrium dotáhnout do konce. Málokteré nakladatelství riskuje vydávat debutanty.“

5.  Takže není zájem o nové autory?

„Asi je, ale nakladatelé také chtějí, aby se prodaly nějaké knížky. Po nominaci na „Literu za Horowitze“ jsem si myslel, že bude jednání o případné další knize daleko jednodušší. A první fáze i byla, oslovil jsem redaktora z jednoho renomovaného nakladatelství, aby si nový rukopis přečetl. Všechno to vypadalo tak slibně. Akceptoval jsem některé připomínky k textu, považoval jsem je za prospěšné a inspirující a věnoval jsem rukopisu další intenzivní tři měsíce. A pak mi z nakladatelství sdělili, že se po zralé úvaze rozhodli vydávat jiný typ literatury. Tečka.“

6. Vám se také podařila další těžko uvěřitelná věc, napsal jste scénář a zahrál jste si i roli ve  filmu.  To je sen nejednoho člověka, napsat si a zahrát si roli. To  je přece fantastické, jak se to podařilo?

„Já jsem vždycky potřeboval mít v práci „zadní vrátka“, abych věděl, že nejsem závislý jen na tom, co mi kdo nabídne. To mi psaní umožnilo, vyrobil jsem si pracovní místo. A měl jsem možnost ten příběh vidět nejprve z pozice autora a potom z pozice postavy. Tohle   na té práci považuji za nejcennější přínos pro mě. A taky zjištění, že dokážu ty dvě profese od sebe oddělovat, což by mohlo být pro někoho těžké. I režisér Juraj Deák, který „Cizí příběh“ režíroval, neskrýval obavy, že by mohly vznikat díky tomu, že jsem autor i herec,  při práci problémy. Risknul to a jeho obavy se naštěstí nepotvrdily, myslím, že spolupráce fungovala k oboustranné spokojenosti.

Když se začalo natáčet a já jsem vešel do ateliéru, byl to úžasný pocit. Najednou jsem stál v tom světě, který jsem doma u počítače vymyslel, jen tam chyběly stropy (kvůli reflektorům.) Poslední den, kdy jsme dotáčeli  scény v tomto filmovém bytě, jsem seděl na posteli a říkal jsem si: „No, tak zítra to už rozeberou a přestane to tu existovat. Ale je to natočené, proto a jen kvůli tomu, že jsem to tak napsal, to tady bylo.“

Bez názvu

7. Píšete dál?

„Píšu. Realizace dalšího scénáře pro Českou televizi, který jsem dokončil před rokem, je ve fázi příprav, probíhají castingy. Bude to komedie a věřím, že vtipná komedie.“

8. Střídáte žánry?

„Ano a rád. Teď pracuji na poněkud dramatičtějším kousku, ale vždycky bude větší zájem o komedie, které je, podle mého názoru,   daleko těžší napsat. Měly by totiž být vtipné. V dramatickém příběhu člověk vystačí s tématem, pár zvraty, autentickými postavami a věrohodnými situacemi. Komedie vyžaduje toto všechno, plus humor. Může být crazy, romantická, suchá, ale měla by být vtipná. Autor se nemůže s nikým hádat: „Ale vždyť já se tomu směju!“

9. Lze psát komedii, když jste Vy sám uvnitř smutný?

 „To je úplně jedno. Moje psychické rozpoložení nemá vliv na to, jaký žánr píšu. Když píšu, přemýšlím o postavách, stavím je do situací a pozoruju je, jak jednají. Tatáž situace může generovat napětí i humor (nebo obojí). Je to věc zadání a rozhodnutí.“

10. Čerpáte náměty z reálného života?

„Nejdřív vymyslím schéma, ze začátku je to čistý kalkul. Když funguje mechanismus, snažím se ho oživit, aby tam postavy jen nepobíhaly a neříkaly texty, které jsem jim napsal. A postupně se tento  neživý svět dramatické konstrukce propojuje se světem živým, s postavami, které mají autentické motivace. A tam pro mě a pro příběh začíná reálný život.“

tramvaj_cinoh2011-59

11. Jak tvoříte? Sednete si a  intenzivně  přemýšlíte nebo Vás něco napadne při nějaké jiné činnosti?

„Někdy to nejde vůbec, někdy  nápad vznikne u stolu, někdy  na ulici. Pak už je to tvrdá práce. Napadne mě třeba jen jedna situace, která pro mě nějak vystihuje téma, které zatím nedokážu pojmenovat. Kdybych to dokázal, nebavilo by mě psát. Už jenom na tom námětu strávím  týdny. A pak teprve dojde na scénář. V ideálním případě scénář se smlouvou.:)“

12. Máte ještě nějaký další talent, třeba napíšete i písničky?

„To mě neláká.“

13. Je těžší  napsat knihu  nebo scénář?

„Jsou to úplně rozdílné kategorie. Ale tím, že je lze libovolně střídat, člověk může vždycky vidět pozitiva té, kterou se zrovna nezabývá. 🙂

14. Máte čas psát, když hrajete divadlo? Žijeme v takové  uspěchané době….

„V určité fázi zkoušení nepíšu vůbec. Pak přijde doba, kdy nezkouším, netočím a jen hraju a musím se „dokopat“ k tomu, organizovat si pracovní den sám, což je bolestivý proces. Ale vždycky nakonec zase začnu, takže se všechno organicky prolíná a doplňuje. Nemám potřebu věnovat všechen čas práci, to zase ne.“

Dámský_krejčí

15. Vy jste byl 11. září v Americe, čistě náhodou jste nešel do WTC a viděl jste padat dvojčata. Asi málokterý Čech zažil něco takového. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Ano, měl jsem  vyhlédnuté kalhoty  v prodejně GAP, která byla přímo pod areálem WTC  a chtěl jsem si je jít  koupit, než večer odletím domů. Večer před tím jsem ale byl na rozlučkové  párty s kamarády, takže jsme zaspal a nejel jsem tam. Nemyslím si, že by to spadlo přímo na mě, ale je to klidně možné. Vzhledem k přerušení letového provozu jsem zůstal v  Americe o týden déle, v Činoherním klubu se kvůli tomu musela rušit představení, ale mně  to v té situaci a atmosféře bylo úplně jedno, protože člověk nevěděl, co se děje, jestli bude válka, nebo jestli se podobné útoky budou opakovat. Paradoxně k těm hrůzám to  byl jeden z nejkrásnějších  týdnů mého života,  protože lidé se k sobě chovali hezky. Byl to až  určitý  druh euforie.“

16. Projevila se  lidská soudržnost, která by bez katastrofy nebyla, že?

„Nebyla by takhle koncentrovaná.“

17. Nebál jste se?

„Sledoval  jsem televizi, titulky se hystericky měnily: útok na Ameriku, teroristický útok na Ameriku, Amerika ve válce…. Jiné informace jsem neměl, občas se muselo po ulici běžet, protože nějaký  idiot zavolal na policii, že v budově  je  bomba, takže všechny z okolí  evakuovali, na obloze nikde nic,  jen stíhačky, občas vrtulník, a člověku se zdálo, že ten stroj míří na některý z těch z mrakodrapů, ve vzduchu byl pořá d prach ze spadlých dvojčat, do spodního Manhattanu se vůbec nedalo dostat, lidé nemohli do práce. A když jsem jel rok na to do New Yorku znovu…“

18. Vy jste se zas v klidu vrátil?

„Trauma zažili lidé, kteří někoho ztratili, já nemůžu říct, že to pro mě byl  traumatický zážitek, spíš si pamatuji  ten zvláštní euforický týden potom. Ale když jsem se tam po roce vracel, našel jsem uvnitř palubního časopisu letadla z Londýna Iránský pas s vyříznutou fotkou. To jsem se lekl hodně. Letadlo už začínalo rolovat, ještě zpomalilo, letuška běžela do kabiny… Ale nakonec jsme vzlétli. Zřejmě se to stává, nevím.“

19. Nemáte pocit, že přímo magicky  přitahujete  některé události, nebo spíše, že chcete být v centru dění a dějin?

„No, to nevím, ale zažil jsem v Americe  i „black-out“. To bylo v době, kdy zkolaboval elektrický proud  celému východnímu pobřeží. Lidé,  kteří zaplatili neuvěřitelné  peníze za drahé hotely na Times Square, se nedostali do hotelových pokojů, protože ty jsou  všechny na čipové karty a spali na ulici společně s bezdomovci. Tyhle katastrofy stírají sociální rozdíly.“

M.Dadák_-_Klíčovou_dírkou

20. To jenom dokazuje, že bez událostí, které tvoří novodobé dějiny Ameriky,  prostě nemůžete být.

„Ale to se může stát kdekoli, pojedete do Keni na safari a někdo hodí granát do obchodního domu…“

21. Proč jste do Ameriky vlastně jel? Za prací, vydělat  peníze?

„V divadle „Husa na provázku“ v Brně jsem dal po dvou letech výpověď a odjel jsem do USA. Našel jsem si práci, byl to úžasný pocit svobody. A souběžně s tím přišla nabídka zkoušet v Činoherním klubu, ze které vzniklo angažmá. Do USA jsem se pár let vracel každé divadelní prázdniny, část pobytu pracoval, část cestoval. Když vystoupím z letadla v New Yorku, mám pocit že jsem doma a že Praha je pro mě nutné zlo, které mi umožňuje dělat to, co bych jinde dělat nejspíš nemohl.“

22. Herectví byste v New Yorku  nezkusil?

„Nikdy mě to ani nenapadlo.“

23. Je ještě jiná země, která by Vás takhle lákala?

„Líbí se mi  Skandinávie, i v oblasti kinematografie. Dánů je polovina než nás,  ale vznikají tam pozoruhodné filmy, mají tolik světoznámých herců a režisérů. Možná je to i tím, jak skandinávské země podporují kulturu, ale bez talentu, do kterého se peníze investují, by tak originální díla nemohla vznikat. Naše soudobá tvorba se se skandinávským zázrakem bohužel nedá srovnávat.“

24. Muzikály Vás nelákají?

„Ne, vyhovuje mi to, co dělám v Činoherním klubu.“

25. Líbí se Vám současné muzikály?

„Já na ně nechodím, jen v New Yorku jsem jich pár viděl a obdivoval jsem profesionalitu herců – všichni perfektně zpívali, hráli a tančili. Je to taková turistická povinnost, zajít si aspoň jednou na Broadway. Můj děda Stanislav Fišer v Brně v Redutě muzikály režíroval, takže některé klasické melodie znám už od dětství.“

26. Jaký vztah máte k tanci?

„Na JAMU jsem dělal reparát z charlestonu…“

Matěj_Dadák_3

27.  Přijal byste nabídku tančit ve Stardance?

„To bych nepřijal, protože za prvé bych vypadl hned v prvním kole, za druhé  nejsem ten správný typ do takového pořadu.“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s hercem VÁCLAVEM KRÁTKÝM

„Když mi někdo říkal, jak tančit, štvalo mě to.“

 

 

 

1.  Diváci Vás znají především z detektivek nebo válečných filmů. (např. Policie Modrava, Ruka, Krev zmizelého, seriál Letiště, Kriminálka Anděl). Co je asi to „něco“ ve Vás, co Vás předurčilo pro tyto filmy?

„Tak to vím úplně přesně. V minulém životě jsem byl určitě policista a v předminulém číšník. Protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč bych byl do těchto rolí obsazován. I když teď jsem si v jednom seriálu zahrál pěknou roli lesního dělníka. Tak jsem v jednom z dalších minulých životů musel být asi kůrovec nebo motorová pila. Ale naštěstí i v divadle mám zajímavé charakterní role. Zahrál jsem si například – medvěda, vlka, motýla, lva, lachtana a koníčka dokonce 2x. Takže v dalším minulém životě, jsem musel být pěkné zvíře. To, co mě tedy předurčuje k mým rolím, jsou mé minulé životy!“

2. Hrajete raději „záporáky“ nebo prince?

„Samozřejmě radši hraji záporáky. Pár jsem si jich naštěstí zahrál. Ale to vám řekne každý herec, že taková postava je daleko zajímavější než kladný hrdina. A jelikož jsem ve svém minulém životě určitě nebyl princ, tak jsem si ho taky nikdy nezahrál. Samozřejmě, že každý herec si chce ve svém hereckém životě alespoň jednou prince zahrát, „ nejlépe toho dánského“. Ale popravdě řečeno, já ty prince nemám moc rád, tedy kromě zpěváka Prince.“

3.  Proč nemáte rád romantické prince?

„Když se řekne princ, naskočí mi husí kůže a vybavím si krásného, statného týpka s úsměvem na rtech, který  přijede na bílém koni, políbí Sněhurku a hotovo. A je ruka v rukávě. A co ti chudáci trpaslíci, kteří se o ní starali, jak k tomu přijdou? Nedostanou nic. A princ to má zadarmo, jenom proto, že je to princ, tak  slízne smetanu. Proto je nemám rád. To radši budu trpaslíkem nebo zlou královnou.“

4. Úplně  teď ve Vás vidím tu zlou královnu… Ta podoba! 🙂 A co třeba Pavel Trávníček? To je dobrý princ,ne?

„Určitě. Pavel Trávníček nebo Jan Čenský. Z nich to princovství přímo vyzařuje. Ale nezávidím jim to.“

5. Opravdu nechcete být nikdy hodný a romantický hrdina, Vy jedna zlá královno?

„Ne…. Ano…. Nevím…. Těžká otázka…. Chci být hodný a zlý i romantik a buran. To je složitý. Je to jako energie  Jing a Jang.  V každém dobrákovi se skrývá zlo a někdy ten nejhodnější člověk dokáže nejvíce ublížit. A každý zloun má v sobě nějaké dobro a dokonale vás překvapí, když je na vás najednou hodný. Takže radši budu zlý, abych o to mohl být víc hodný.“

6.  Co Vás přivábilo k herectví?

„O tom občas také přemýšlím….

Asi to bylo takto: V jedné z mých  dalších reinkarnací jsem byl prkno z jeviště národního divadla. Ale to jsem nevěděl, že jsem prkno z národa. Prostě jsem byl prkno. Každý den jsem si hověl ve tmě a teple, ale pak vždy někdo rozsvítil a začali po mě dupat, stavět na mě různé věci, židle, trůny atd., vrtali do mně, třeba jednu dobu ke mně vrtali pořád dveře, kterými někdo neustále vcházel a odcházel. Já jsem vám byl tak rozvrtanej, že jsem byl rád, když mě pak zatmelili. A přišli další lidé a ti po mě dupali, křičeli, zpívali, tancovali, občas mě něč ím polili. Potom se zhaslo a byla zase tma a teplo. A já si říkal: „Krucinál, co to tam ti lidé dělají? Já až budu jednou člověk, tak musím zjistit, o co jde. Když se to potom stalo, tak jsem se v mládí náhodou dostal do divadla. Bloudil jsem po té budově, až jsem se dostal na jeviště. A když  jsem tam vlezl, zatočila se mi hlava, omdlel a praštil jsem se o jedno prkno, projely mnou všechny vzpomínky na národ. A já jsem najednou věděl, že chci být taky hercem, abych mohl dupat, křičet a tančit po těch prknech, co znamenají svět.“

3

7. Jednou jste řekl, že taneční divadlo byla pro Vás zajímavá životní kapitola.  Máte kladný vztah k pohybu?

„Ano, k pohybu mám kladný vztah ve všech jeho polohách a formách. A nejdůležitějším pohybem je dostat se každé ráno z polohy ležmo do polohy vzpřímené a v tom se pohybovat celý den. Tanec jsem se začal učit na diskotékách.“

4

8. Byl jste „pařič“?

„Ve svém určitém období jsem byl „pařič“. Strašně mě  bavilo hýbat se, ale nebavilo mě chodit do tanečních… Když mi někdo říkal, jak tančit, štvalo mě to. Pokud jsem cítil potřebu třeba i spadnout na zem, tak jsem to chtěl udělat. Ale teď už diskotéky nevyhledávám a dívám se na to s odstupem.“

9.  Jak se díváte na tanec dnes?

„Tanec je pro mě určitá svoboda, uvolnění, nemám  na mysli choreografii. Ve sportu jsou pravidla asi přesně daná, kdežto v tanci můžete zkoušet rozsah atd. Pohyb je svoboda. Tanec má také pravidla, ale pokud to někdo nedělá profesionálně, tak to nemusí být geniální.

Občas mi vadí na tanečnících, že  mají kamenné obličeje. Viděl jsem tanečníky, kteří opravdu všechno prožívali, bylo vidět i to, co si myslí.  Vím, že je náročné „nadýchat tu choreografii“, v půlce už nemůžete, je těžké přidat pocit, výraz, prostě člověk „má dost.“ Ale párkrát jsem zažil krásná vystoupení, vím, že to jde a pak je to krásné o to víc.

Když člověk tančí s někým, je v tom ještě další rozměr – partnerský vztah.

Tango je pro mě  nejsmyslnější tanec, co znám.

V dnešní době je  klasický nebo výrazový tanec na okraji,  populární jsou komerční skupiny, nebo  x-faktor. Ale přínos do života je tanec určitě.“

10. Někteří mladíci se tanci vyhýbají, protože by nepůsobili mužně. Mnozí by se jim smáli. Také slýchávám názor, že tanec „dělá“  jen žena.

„To je trapný, přežitý názor. Znám spoustu tanečníků, kteří  jsou úplně normální, mužní. Vždyť se může zkombinovat sport i tanec, ale záleží na tom,  co komu později  půjde lépe a v čem bude dobrý.

Proč by chlap nemohl tančit? Když holky  vidí pěkného tanečníka, tak jsou rády. Nejen  chlap se rád podívá  na hezkou tanečnici, ale i opačně.  Tak ať ti chlapi tančí pro ženské, a ať pro ně  něco dělají!!!“

5

11. Souhlasíte s tvrzením některých mužů, kteří vykřikují, že všechny muže zajímá  pouze sexy tanec, např. holky  u tyče atd., a na jiné tance se dívat nebudou?

„To není pravda.

Nedávno jsem viděl flamenco,  tanečnici s kytaristou, to jsem zíral. Tolik smyslnosti, napětí.  I malé detaily v tanci hrají roli.

Jindy zase  nastane situace, kdy člověk některým tancům nemůže rozumět, je to příliš složité, to je také pravda.

I takový tanec u tyče, stejně jako třeba moderna, je náročná disciplína.  A záleží na tom, jak kdo dokáže tuto náročnost ocenit.

Když člověk tvrdě pracuje od rána do večera a pak se touží jednoduše pobavit, pak jsou holky u tyče asi to pravé. Ale znám dost lidí, kteří tvrdě pracují a umí ocenit i složité tance, ovšem také znám  spoustu lidí, kteří tu hloubku hledat nechtějí a život si zjednodušují.“

12. Jak se díváte na dnešní společnost?

„Dnešní doba je strašně zrychlená. Spousta lidí pořád někam spěchá a už se nedokážou zastavit. Přitom někdy stačí, sednout si na lavičku do parku a jenom být. Pořád se honíme za úspěchy a penězi. Ale spíš záleží na tom, po čem člověk touží a jaký má cíl, protože možnosti máme. Ať už v oblasti umění, sportu, vědy. Rozhodnete se studovat sysly v Tatrách, můžete.“

13. Chce to jen finanční prostředky….

„Samozřejmě. A když opravdu něco chcete, tak se prostředky vždycky najdou.“

14. Máte představu, kolik lidí chodí v Praze za kulturou?

„Určitě ne tolik, aby to uspokojilo veškerou kulturní nabídku. Takže když si tu otázku obrátím. Kolik a jaké kultury je v Praze lidem nabízeno? Odpověď zní hodně a ne vždy příliš kvalitní. Proto bych byl radši, kdyby  jí bylo méně a kvalitnější. Pak za kulturou bude chodit daleko více lidí.“

15. Herci také rádi čtou. Jaké knížky máte rád?

„Nejradši čtu vkladní knížky. Hlavně, když je tam hodně čísel, před tou desetinou čárkou.  Ne, naštěstí moje maminka pracovala celý život v knihovně jako knihovnice. Tak jsem vyrůstal obklopen knihami a to doslova. Měl jsem postel z knížek, přikrýval jsem se knížkami, místo židle knížky atd. Tak jsem četl vše, co bylo po ruce. Bulgakova, detektivky, matematické tabulky, korán atd.  A od té doby čtu rád vše. A těžko se mi vyzdvihuje nějaký žánr, který mám nejradši, ale nejhůře se mi čte telefonní seznam.“

Ano, telefonní seznam je náročná literatura, v tom Vám naprosto rozumím.

 16. Co byste upřednostnil, akrobacii  nebo takové milé taneční vystoupení?

„Přitažlivé je obojí. Takže upřednostním tanečně akrobatické vystoupení.

V dnešní době se mi to těžko rozděluje….

…ale když bych si měl vybrat, jestli akrobacii nebo tanec….. tak pokud se budu dívat na hezký holky, tak  se budu raději dívat na tanec!“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s operní zpěvačkou MARTOU FÍLOVOU – ŠIMŮNKOVOU

„Operní zpěvák je sám pěšák v poli“.

Marta Filová – Šimůnková, bývalá operní zpěvačka, kterou si diváci pamatují v roli Pamíny  v Kouzelné flétně, (Národní divadlo),  nebo Rusalky (divadlo v Ústí nad Labem), vystupovala několik let jako sólistka HD Karlín  a byla stálým hostem ND, dnes učí  techniku zpěvu  a pomáhá  léčit i poškozené hlasivky.

Jak vzpomíná na svou profesionální  dráhu?

zhzhz

1. Jaký je  život operní hvězdy?

„Je plný práce a dřiny, od rána do večera člověk myslí na to, jestli má hlas, přemýšlí jaké činnosti si může dovolit, aby neohrozil hlas.

V divadle není mikrofon, který lehce  pomůže i nemocnému hlasu, zesílí hlas, menší nedostatky mikrofon vyčistí…. V  opeře nepomůže nic, tam musí být člověk opravdu stoprocentní, psychicky i fyzicky v pořádku.“

 2. Jaké činnosti si nemůžete dovolit?

„Nesmí se jíst zmrzlina, nesmí se opalovat, opalování způsobuje  překrvení  hlasivek. Ve velkých letních vedrech  či v mrazu se nedá zpívat, to je pro zpěváka „katastrofa“.

Nelze jít nakupovat či sportovat a pak jít zpívat, mám  teď na mysli   hlavní či  těžké role, kdy na Vás závisí  celé představení.

Člověk nesmí mluvit moc nahlas, rozčilovat se, nesmí se nechat  „rozhodit“ problémy v rodině … atd.“

3. Vnímala jste svůj život jako „těžký úděl“ nebo „úspěšnou  a záviděníhodnou profesi?“

„Byl to úspěch. Jezdili jsme s Karlínským divadlem se slavnou operetou Johanna Strausse „Netopýr“ a  zažívali jsme obrovské ovace,  navíc to v té době byla jediná šance dostat se do západních zemí. Brala jsem to jako výjimečný život plný dřiny.  Dnes se více píše o hercích a zpěvácích, tehdy jsme nebyli oceňováni  za tu dřinu. Zpěváci hlavních rolí měli stejné platy jako by byli poslední zřízenci  divadla.  V zahraničí dovedli zpěváky  tehdy finančně ocenit.

V západním Německu jsme měli těžké podmínky. Ujeli jsme autobusem 800 km,  potom nás čekalo vystoupení. Byl to velký rozdíl, zpívat hlavní  postavy a ostatní postavy. Naši kolegové se  mohli bavit, my ne.  Podmínky pro nás byly tak těžké, že někteří z nás odcházeli. Fyzicky i psychicky mě tento život vyčerpal. Jsou lidé, kteří  jsou na to stavění,  aby vydrželi  tuto pěveckou  dráhu, jsou různé cesty.“

bez názvu

  4. Musí profesionální zpěvačka  ještě  studovat zpěv?

„Musí  se trénovat. Já jsem chodila  1-2krát týdně  k profesorce na hodiny zpěvu.

Když člověk zpívá nejtěžší role, musí o hlas pečovat, musí trénovat a stále se učit.“

5. Kolik hodin jste věnovala tréninku?

„4-5 hodin trval trénink a zkoušky v divadle, 1 hodinu jsem zpívala,  před představením jsem už musela mít klid a  připravovala jsem se na vystoupení. Většinou jsem dopoledne zkoušela a  odpoledne jsem  studovala  nové věci.“

6. Spousta lidí namítne, že to přece není takový problém zazpívat píseň, když máte talent, ne?

„Jistě. Něco jiného je ale  zazpívat si lidovou nebo popovou píseň, něco jiného je zpívat těžkou, klasickou operu. Ta vyžaduje  dlouhé studium a techniku. U táboráku zvládne samozřejmě zpívat každý, ale ne každý může zpívat vážnou hudbu.“

7. Může si zpěvák zničit hlasivky?

„Někdy hlasivky ten nápor nevydrží, to se může stát. Záleží na dispozicích, na správné volbě oboru a rolí. Mnoho lidí ukončilo předčasně svoji kariéru, protože si vzali těžkou roli, která neodpovídala jejich hlasivkám.  Např. Mozartovy opery, to jsou lehké hlasy, tzv.  soprán lyrický.   Verdiho opery,  to je tzv. soprán dramatický.  Když lehký hlas vezme těžkou roli, může si zničit hlasivky, přetáhnou se.“

bez názvužzž

8. Je možné si tréninkem rozšířit rozsah a posílit hlas? Nebo je určitá dispozice člověku daná?

„Je možné něco změnit. Při dobrém cvičení a tréninku, pokud  má člověk určitý talent, je možné rozšířit rozsah. Pravidlo to samozřejmě není, hlasové dispozice k tomu musí být.“

9.  Může si rockový zpěvák, který občas spíše křičí než zpívá, poškodit hlasivky?

„Tento způsob zpěvu  určitě  není přirozený, hlas se křičením zákonitě musí poškodit. Záleží ale do jaké míry. V této hudbě určité poškození nevadí, chrapot je žádaný. V klasické hudbě  je to naopak. V rocku je  drsný hlas „IN“. Dnes existuje mnoho  škol, kde se učí rockový i popový zpěv.“

10. Může zpěvák zvládnout klasiku a současně  rock i pop?

„Pokud  člověk ovládá svůj hlas,  pokud  šikovně zachází s hlasem, může zvládat obojí. Musí ovládat dechovou techniku.“

  11. Jmenujte nejlepší popové zpěvačky současnosti …

„Celin Dion, Mariah Carey – to je doslova pěvecká akrobacie, fenomén… Také Whitney Houston byla geniální.“

12. Panuje  mezi operními zpěvačkami rivalita?

„Bohužel ano, obrovská rivalita. Hlavní roli může zpívat jen jedna, maximálně dvě. Je to nesmírný boj o hlavní role, zpěvačky, které tyto role nedostanou  celkem logicky nemají radost. Kamarádství mezi sólistkami je spíše výjimkou. I na konzervatoři se  už projevuje jeden velký rozdíl – herci jsou skupinoví, loajální, my  zpěváci jsme „těžce“ individuální.  „Sám pěšák v poli“.

13. Je pravda, že dobrý operní zpěvák musí  být plnoštíhlý? Může mít  i hubený člověk silný  hlas?

„Může. Je nesmysl, že „v sádle je hlas“, to se říkalo dříve.

Ale světové operní hvězdy jsou opravdu plnoštíhlé, spíše se dá říci, že v mohutnějším těle hlas více rezonuje, má se o co opřít.“

bez názvujjjjko

14.  Porovnejme operu a pop. V čem je  opera těžší?

„Popová hudba je něco jiného, mikrofon naplní sílu hlasu. Operu člověk musí uzpívat sám, musí překřičet celý  orchestr bez mikrofonu.“

15. Popoví zpěváci jsou ale více uznávaní, více populární, lépe zaplacení.   Není to nespravedlivé?

„Někdy ten pocit mám.“

16. V současné době učíte a pomáháte technicky zvládnout  klasický, popový i rockový zpěv.  Jak  se Vám daří  v  této oblasti?

„Právě mám velkou radost z toho, že ke mně chodí lidé, kteří zpívají v kapelách, nebo  sólově, někteří z nich dokonce vystupovali v soutěži „Česko hledá superstar“ nebo  „Česko-Slovensko má talent“!

Jsem opravdu ráda, že mohu své zkušenosti předávat dál.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková