Rubrika: Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory

Zajímavé rozhovory se známými osobnostmi.

Rozhovor s hercem JAROMÍREM NOSKEM

„Jdu do všeho, jsem trošku kaskadér“

1. Jaký byl pro Vás letošní rok? Obvykle jsem Vás zastihla v divadle, nebo
mezi natáčením….

„Letošní rok byl opravdu hodně náročný… měl jsem tři premiéry, záskok,
něco se křížilo navzájem, do toho jsem účinkoval asi  ve dvaceti
představeních  v pěti divadlech  měsíčně. Natáčení  bylo letos  méně, ale
zato  bylo hodně divadelní  práce. V květnu a červnu jsem měl točit asi pět
věcí, ale nakonec bylo vše jinak. V divadle Komedie proběhla premiéra
„Ježíškova armáda,“  a ta dopadla dobře.“

2. Jste úspěšný, ale pracujete i jako barman. Proč?

„Protože mě to baví. Dělám třeba čtyři až šest směn za měsíc, někdy  jdu do
baru   i po představení. Je to trošku nějaký přivýdělek, ale zároveň je to
úplně jiný druh  práce, potkáváte zcela  jiný typ  lidí a i pro divadlo je
to dobré.  Dělat barmana nebo číšníka, v tom  je rozdíl. Práce číšníka  by mě opravdu nebavila, všechno bych rozlil. Pracuji v show barech,
vždy je  tam vymyšlený i nějaký program, aby to bylo zajímavé, např.
čertovská párty. Je tam legrace a  baví mě kontakt s lidmi.“

3. Odmítáte role v seriálech, které se Vám nezdají kvalitní. Pomáhá Vám to
získávat lepší role? Myslíte, že by se točili hodnotnější  filmy, kdyby
všichni herci odmítali hrát v nekonečných seriálech?

„Nejde o to, jestli mi to pomáhá, ale mě by to nebavilo. I když pro spoustu
lidí nekonečný seriál znamená  dobře placenou práci, natočí pár hodin a mají
řádově vyšší peníze, než kdyby hráli  jen v divadle. Já ale vždy tvrdím,
pokud  truhlář udělá špatně židli, tak ji nikdo nekoupí. Zatímco v umění,
které  je nepočitatelné, je to tak: špatně  zazpíváte, pozná se to,
ale pokud špatně hrajete, protože   např. dostáváte pozdě scénáře, nemáte
na to čas atd., tak se to moc neřeší. A zároveň takové filmy  upravují vkus
lidí. Pokud jim  dlouho budete předkládat jednoduchý druh seriálu, tak jim
nezbyde nic jiného  než to, aby se jim to líbilo.  V případě, že  jim budete
chtít předložit něco kvalitnějšího, tak se jim to nebude líbit. Neuvidí tam
své oblíbené tváře, nemá to spád atd. Možná v jiných oborech se může
něco takového dít,  ale ne v herectví. Já si stojím za tím, že  raději  budu
dělat v baru, než točit nekonečné seriály, kde se nic neděje, přiznaně se
to ví a stále se natáčí.

Je pravda, že herec  řeší stále otázku, jestli je jedno v čem hraje, nebo
ne.

Dnešní mladí lidé žijí v době, kdy se točily tyto  nekonečné seriály a berou
je jako normu. Ještě před pár lety by se lidé třeba těmto seriálům vysmáli,
ale dnes je to běžná norma, která diváky baví.  Mně to  připadá smutné.“

4. Hrál byste nahý?

„No, pokud ta nahota není nezbytně nutná, tak nemusí být.  Ale  někdy je to
nutné. Předstírat, že nemám trenky a mám je, je hloupé. Někdo říká, že
choulostivé scény   by nezvládnul.  Ale tím, že se vše natáčí dvakrát nebo
třikrát, mozek si zvykne a bere to jako mytí nádobí.“

„Upřímně, spíše se mi líbí ženy v plavkách, než nahé. Zůstává tam určité
tajemství.“

4

5. Před nějakým časem oběhnul svět takový malý skandál, když herci v
Londýnském divadle vystupovali úplně nazí. Účinkoval byste v takovém
představení?

„To asi ne. Potřebuji tam mít ten důvod být nahý.

Když na konci „Testosteronu“ukážeme všichni holé zadky, tak je to sranda,
ale kdybychom se ukázali zepředu, tak by to asi bylo zvláštní.“

To určitě, určitě …

6. A co fotky? Fotil byste se nahý?

„Jde o to, na co ta fotka je.  Seděl jsem  téměř nahý na plakátu, ale
kdybych měl opravdu být nahý, tak bych se asi bránil.“

7. Ve filmu „Veni, vidi, vici“  jste hrál nafoukaného frajírka, všeho
schopného, jindy zase  hrajete takové téměř, řekněmě, nesvéprávné osoby.
Vybíráte si tyto role?

„Já si je nevybírám.Asi kvůli mojí fyziognomii nehraji úplně ty běžné postavy, občas jsou to „záporáčci“,  ale hrál jsem i „normální“ postavy.“

8. Pokud odmítáte telenovely, pak se k  Vám možná tyhle záhadné postavy samy
přibližují, ne?

„No, to by bylo možné.“

9. Jaký jste  doopravdy?
Máte v sobě více toho „nafoukaného frajírka“  nebo jste spíše „ten hodný a
ušlápnutý“, anebo ani jedno z toho a jste třeba mimořádně romatický?

„Oproti mojí ženě jsem daleko romantičtější.Mně vadí, když není stejný metr na lidi, vadí mi nespravedlnost,  to se vždycky ozývám. V případě, že je problém, tak se o n ěm mluví, to je  mé kredo. Věci se mají řešit. Je  určitá diplomacie,  to není pokrytectví ani
zbabělost, jednoduše  je to určitý druh jednání, ale když to jde, tak říkám
věci tak, jak jsou. A právě to mnohdy  vypadá arogantně nebo frajírkovsky.
Je  to  tak vždy, když se chcete dobrat nějakého rozklíčování problému, nebo
nějakého konce.“

10. A jste až takový frajer jako Vaše postava ve filmu „Veni, vidi, vici“?

„Ne, to nejsem. Navíc má postava byla až zbytečně arogantní,  to byl spíš
filmový projekt, až pohádkový.“

Telekom_cheerleaders_resized-30-1

11. Vy máte ale i další talent. Hrajete na klavír a zpíval jste s Jitkou Zelenkovou v pořadu „Duety České televize“…

„Hrál jsem asi 8 roků na klavír, pak  jsem pokračoval v kapelce, teď děláme
s Honzou Štěpánkem a s Honzou Zadražilem takovou improvizaci  po představení
„Testosteron“.  Chtěli bychom tyto vystoupení zkvalitnit, koncert po
koncertu je lepší, chtěli bychom mít i zkoušku.

A pokud jde o „Duety České televize“ s Jitkou Zelenkovou, byla s ní sranda,
ona je takový čertík. Já jsem jí říkal „babičko“, ona mně „ty kluku jeden“.
Kdysi jsem zpěv studoval na JAMU, bylo pro mě docela dobré se k tomu vrátit, popovídat si o harmoniích, intonacích,bylo to obrozující.“

12. Není tedy zpěv Vaše  příští cesta?

„Ze zpěvu jsem nervózní, raději bych bral ten klavír. Když vypadne text v
písničce – to je má noční můra. Je to také hrozná zodpovědnost,  pořád jsme museli  chodit na zkoušky, člověk si musí  odpustit nějaké to pivo, hlídat si hlas,   se zpěvem je to komplikovanější.

Je to obor, který mi není úplně blízký, takže jsem se  na to musel více
soustředit, ale spolupráce s Jitkou byla „boží“. Najednou  zjistíte, že
zpívat swing je úplné peklo, nikdy jsem si nemyslel, že je to tak těžké.
Zajímavá zkušenost to ale byla.“

13. Dovedl byste si představit sám sebe, že byste byl tanečníkem?

„Studoval jsem muzikál, tam byla spousta tanců, měli jsme tam jazz dance,
modernu, klasiku. Když  ale s tímto  začínáte kolem dvaceti let, tak je to
úplně nový druh věci, nebylo mi to blízké.“

14. Když jste zjistil, že budete mít hodiny tance, měl jste z toho radost
aspoň ten první moment?

„Měl jsem radost, že bude pohyb. Ale zjistil jsem  hned první hodinu, že to
vlastně není moje doména, nicméně mě ten muzikál celý moc nebavil.  Očekával
jsem, že tam bude hodně herectví, ale místo toho bylo hodně pohybu a
sborový nebo sólový zpěv, herectví bylo málo a zdálo se mi to takové
prapodivné.  Na hodinách tance bylo dobré to, když jich bylo tolik, že i
člověk, který by byl  úplné poleno, si přece jen něco pamatuje, tedy jeho
tělo, když při činohře dojde na nějakou choreografii, je to výhoda. Máte
nějaké dispozice k tanci. Jste zkrátka  napřed oproti tomu, kdo se s pohybem
nesetkal. Pohyb na jevišti mi nedělá problém, ale nikdy bych asi nebyl
sólový tanečník.

V divadle je to docela dobré, když Vás někdo donutí dělat vůbec nějaký
pohyb. Máte jednoduše  aktivní pohyb, protože na jiný aktivní pohyb nemáte
vůbec čas.“

3

15. Vypadáte sportovně, opravdu nemáte žádný pohyb?

„Já jsem dělal deset roků judo.  Tenkrát se mně tam asi splašilo spalování,
mám svých 67 kg už asi 15 let. Měli jsme danou váhu 53 kg, když jsem měl 55
kg, na tréninku jsem vypotil dvě kila,  a  hned jsem byl v nižší váze. Judo
bylo dobré, nemlátili jsme se, ale  trénink znamenal  kliky, sklapovačky,
roztahování šlach, zkrátka byla to dobrá pohybová průprava.“

16. Takže kdyby Vás v noci někdo přepadl, tak byste se ubránil?

„No, to právě ne. To bych musel  judo dělat poctivě až do dneška a třikrát
týdně, abych měl reflex.  Na judo si vzpomenu, když nemůžu  večer spát, vidím, jak
bych  bil pět lidí, ale tak to není.“

17. Už byste se k judu  nevrátil?

„Kdyby na to byl čas, tak bych se vrátil. Ale nedovedu si moc představit,
jak bych teď přišel  z ničeho nic do klubu, který neznám a tréninky nemají
návaznost,  s otázkou „Mohu tady někde v rohu sebou mlátit?“

18. Takže byste  tíhnul spíše ke sportu než k tanci, tuším

„Z těchto  dvou  aktivit vyhrává  stoprocentně  sport.“

19. A co Stardance? Bral byste?

„A to bych šel. Já to vždy beru jako výzvu. Není to jen tanec. U těch
soutěží je strašně důležitá věc, že v ateliéru České televize se na Vás dívá
dvě stě lidí a do toho se na Vás dívá ještě milion lidí u obrazovek, takže
ta tréma je brutální.  Jedna věc je naučit se dobře choreografii  a druhá
věc je ta obrovská tréma, že člověk bude trapný. Např. zpěv, toho  já jsem
se bál jak čert kříže. Ale později  jsem dělal muzikál a  nebál jsem se
zpívat, protože jsem byl tak omlácený z televize, zkrátka mi to tam pomohlo.
Takže do Stardance bych určitě šel.“

20. Ale účastníci sami říkají, že je to strašná dřina a stres. A do toho
byste se pustil. Vy jste trošku kaskadér, ne?

„Hm, jsem. Věkem se to umírňuje, ale jdu do všeho.“

20120901_095553

Jaromír Nosek riskuje rád

21. Vidím tady před Vámi  Vaši přilbu na motorku , máte tedy rád rychlou
jízdu?

„Mám.  Ale nedělám to, pořád mi chodily  pokuty.“

22. Přejděme ale k jinému druhu riskování 🙂 Vy jste si vybral ženu z
nehereckého prostředí,  ona  je servírka, že? Potkali jste se  při práci v
baru?

„Ne, v baru to nebylo, potkali jsme se po představení. Ona  dělá  v
gastronomii, je dobré, že není herečka. Navíc se  můžeme bavit o práci,
protože  já jako barman tomuto typu práce trochu rozumím, takže je mi s mojí
ženou fajn.“

23.  Jak snáší žena z nehereckého prostředí Vaše fanynky? Vydrží Vám
manželství?

„Já to moc nereším. Ona je můj „kámoš“, je mi s ní dobře, navíc je to moje
žena. Možná je to nějaká obecně platná pravda u herců, že  dýchánky po
představení dělají své, ale to je člověk od člověka, já sám tento problém
nemám.“

24. Brali jste se po krátké známosti. Věříte na lásku na první pohled?

„Já nevím. Tyto metafyzické otázky jako „osudová láska, láska na první
pohled“ – přál bych si, aby to tak bylo.  Jsme spolu přes tři roky a drží
to, tak snad to bude dobré. Poslouchám sice tisíce příběhů a vět typu
„Počkej, až spolu budete deset, patnáct let Ale  myslím si, že sem tam
nějaká krizička je normální. Když vidím jiné příběhy, snažím se vyvarovat se
chyb a věřím, že náš vztah bude dobrý.“

25. Plánujete už  přírůstek do rodiny?

„Už se nám smějí všichni naši kamarádi, kteří dávno mají děti nebo je
čekají. My vždy říkáme „za rok“, ale teď jsme o tom opravdu zcela vážně
mluvili, takže  třeba za rok a půl…. by to už mohlo být 🙂 “

26. Chtěl byste hodně dětí?

„Dvě, snad tři.“

27. Léto právě nenávratně mizí,  jaké léto by bylo pro Vás ideální?
Adrenalinová dovolená, jízda na koni nebo lenošení na pláži?

„Ležení  v žádném případě ne. Já rád cestuji, byl  jsem už různě po světě a
teď se nám s paní zalíbilo v Indonésii, tam určitě znovu chceme jet.  A
ještě jsem měl sen spojit cestu  na Borneo a odtud na Bali. Nebo vlakem z
Číny do Tibetu, je to nejvýše položená železnice, vidíte odtud všechny ty
krásné scenérie.

Při cestování najdete adrenalin vždy. Jezdit na skútru vlevo je jedna věc,
když chcete surfovat, jsou všude šutry, musíte počítat s tím, že párkrát
zahučíte do vody,  v teplé vodě se zranění nehojí.  Největší frajeři si
zalepí nohu sekundovým lepidlem  a  jdou do toho  znovu. To já nedělám.“

5

28. Šplhal  byste na sopku Bromo?

„Ano, to by mohlo  být. Ale je rozdíl jít na sopku na Srí Lance, dole je
třicet  stupňů a nahoře si kupujete šálu, kdežto na Bromo jdete  stále ve
třiceti stupních, takže to je hotové peklo.“

29. Adrenalin by to tedy byl … A co kdyby celé léto pršelo?

„Tak bych si konečně udělal pořádek ve fotkách v počítači. Mám strach, že to
budu moct udělat až v 70-ti letech. Je to  hrozná lidská vlastnost, všechno
hromadit.

Můj táta mi říkal: „Když dva měsíce na něco nesahneš, tak to vyhoď.“  Dělám
to a přesně za dva dny  tu věc  potřebuji.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s módní návrhářkou NATALI RUDEN

„Každý národ si o sobě myslí, že se obléká nejlépe.“

Natali Ruden je módní návrhařka oblékající české celebrity do nádherných a originálních výtvorů. Natali pochází z Kyjeva na Ukrajině a má syna Filipa. Vystudovala kyjevskou Akademii designu, v České republice žije od roku 1992. V témže roce se poprvé účastnila módní přehlídky. První samostatnou přehlídku v Česku měla v roce 1995.

Ve volném čase ráda chodí do divadla, miluje  operu.
Chodí do fitness a v zimě velmi ráda lyžuje, také miluje tanec.
V roce 1999 ji Masarykova akademie udělila Cenu za tvůrčí činnost. Tímto oceněním se zařadila po bok velikánů jako je Steven Spielberg nebo Luciano Pavarotti.

Velkým úspěchem je zařazení modelů Natali Ruden do stálé expozice sbírek UMPRUM v Praze a Liberci.

V roce 2006 se stala hlavní návrhářkou soutěže Česká Miss 2006. Pro finalistky soutěže vytvořila speciální kolekci večerních šatů a plavek, pro vítězku soutěžní večerní šaty na finále Miss Universe 2006 konané v Los Angeles.

Vlastní firmu Natali Ruden založila v roce 1996. Samostatné přehlídky se konaly v Londýně, Edinburghu, Torontu, New Yorku, Moskvě a Kyjevě. Proběhlo rovněž více než dvacet samostatných přehlídek v Praze, Brně a Karlových Varech.

V září 2008 otevřela v Praze butik a ateliér v Dlouhé ulici, který nabízí od nejluxusnějších toalet haute couture až po modely business linie.

Novinkou je nabídka exkluzivních dámských doplňků značky Natali Ruden. Ateliér nabízí modely na míru, a to i pro pány.

V současnosti žije Natali Ruden v Praze;  vlastní svůj butik v  Dlouhé ulici,  Praha  1.

Natali Ruden  měla slibně nastartovanou kariéru tenisové hvězdy, když takhle jednou v noci, nemohla spát a náhle ji  napadlo, že chce dělat něco jiného, totiž zabývat se kresbou a návrhářstvím

1. Když se dnes podíváte na tenisové hvězdy, nemrzí Vás, že jste nepokračovala v této dráze?

Vůbec mě to nemrzí, jsem ráda, že se mohu věnovat práci, kterou dělám.

2. Snila jste jako malá, že budete pracovat v módním průmyslu?

Rodiče mě vždycky  vedli více ke sportu, ale moje máma byla návrhářka, takže móda  samozřejmě byla vždy kolem mě. Ovšem to hlavní byl  sport.

3. Toužila jste být sportovní  hvězda?

Chtěla jsem být lepší a lepší, trénovala jsem hodně,  jsem  ctižádostivá, cílevědomá, úporná, to se projevovalo samozřejmě i ve  sportu i v další práci.

4. Milujete tanec, po této kariéře jste nezatoužila?

Miluji tanec, ale nikdy jsem o kariéře tanečnice  neuvažovala. Nikdy jsem tanec  nedělala na   profesionální úrovni, ani do tanečních jsem nechodila. Spíše teď bych se věnovala tanci, dříve ne. Právě nedávno jsem šla na nějaké hodiny tance, abych se vůbec mohla cítit sebevědomě na parketu…. Tanec  nahradí klasické cvičení a navíc mě to těší, těch důvodů pro tanec je tedy více.

5. Který taneční styl byste  si vybrala a který se Vám nelíbí?

Mně se líbí všechno, pohybově jsem dost  nadaná, naučila bych se jakýkoliv styl  a baví mě všechno,  baví mě jakýkoliv pohyb.

6. Vraťme se ale k Vaší současné profesi. Když jste studovala návrhářství, byl to těžký obor?

Je to velice zajímavá škola. Pokud má člověk k tomu nadání a talent, tak je to příjemné a hezké, pokud se v tom trošku trápí, tak je to složité. Tento obor se nedá   naučit, dá se hodně nastudovat, ale pokud nemáte vlohy, tak to nejde. Možná se mýlím, ale myslím, že pokud nemáte talent na matematiku nebo jazyky, přesto se to naučíte,  ale pokud nemáte cit na barvy, nebo výtvarný cit, to se nedá naučit.

7. Tedy platí, že pokud někdo neumí  sladit barvy,  je to nenaučitelné?

Myslím, že ano. Cit pro barvy se dá  zlepšit, naučit se co  s čím kombinovat, ale  když v člověku  není cit, tak na první složitosti ztroskotá.

8. Jak dlouho už v ČR pracujete?

Od roku 1996.

9. Jaký na Vás udělali Češi dojem, jak se oblékáme? Jaký je rozdíl proti stylu oblékání na Ukrajině? Který národ se umí lépe oblékat?

Každý národ se obléká tak, jak mu to bylo historicky dané a podle svého temperamentu. Myslím si, že ženy v Rusku a Ukrajině vynakládají velké úsilí, aby vypadaly dobře a byly stále upraveny. Líbí se mi tento styl.  Je to takový můj. V Čechách se ženy oblékají sice kvalitně, ale decentně.   U nás je to takové okázalé.

Můj styl je inspirovaný oběma národy,  zkrátka takový kosmopolitní, ne český, ani ruský, můj styl vychází z poznání obou kultur a vývoje dalších oděvů.  Chápu české ženy, ale vím i to, co by se dalo zlepšit.

Každý národ si o sobě myslí,  že se obléká nejlépe. Češi si myslí, že se oblékají dobře, Rusové také a ti ostatní si to také  myslí.

10. Takže by se styl oblékání českého národa dal shrnout slovy „opatrná móda, nikdo nechce vyniknout, každý chce být nenápadný, pokud se někdo vymyká, nesou to  ostatní spíše nelibě.“ Je to tak?

U nás jsou spíše  individualisté, kteří se snaží nějakým způsobem odlišit. Tady je to opačně. Nikdo nechce vyčnívat. Oblečení je kvalitní, decentní, ale není vidět na první pohled.

MIL_6614

11. Rusové jsou více barevní, u nás se jim lidi posmívají a my na ně zase naopak působíme nudně, že?

Občas to tak působí.

12. Francouzi jsou opravdu tak dobří v oblékání, nebo je to jen fáma? Jsou lepší než Češi?

I přestože je centrum módy teď Anglie a trendy se vyvíjí tam,  Francie je tradičně i  kulturně taková  perla. Móda je v Čechách jen taková okrajová záležitost, nevyniká ani není  podporovaná nějakým způsobem. Ve Francii jsou mladí umělci podporovaní, mohou si vybrat kvalitní školy, pro většinu lidí  je móda  národní umění Francie, na které jsou hrdí. A  je to vidět.

13. Je ve Francii větší procento talentovaných lidí než v Čechách? Je možné podporou mladých  umělců vychovat jiný postoj k módě?

Talenty  jsou všude.  Ale  historicky  je dané, že  francouzi kladli  důraz na oblečení, to je v lidech. Mají  více estetického  cítění,  to je jedna věc, za druhé mají návrhářské a výtvarné školy, které jsou  na velmi dobré úrovni. Ty  dávají možnost umělcům se rozvinout. Tady to tak není.  A potom průmysl samotný. Když mladý člověk dokončí školu,  nemá kde získat praxi, tady není kde se učit. Návrhářství  v Čechách  má složité časy. Dokonce je i těžké najít kvalitní krejčovou. Nikdo nechce být krejčovou, tato profese není dostatečně oceněna a proto jich není dost. Přitom je to pečlivá práce, která vyžaduje spoustu dovedností.

Když přijde mladý umělec ve Francii  do velkých firem, mnoho se naučí.  Vytvořit skutečně kvalitní věc, to je velice složité,  počíná to výběrem materiálu, technologií, konstrukcí, takže je to těžké.

A taky odhadnout vkus spotřebitele. A na to jsou ve Francii celé instituty. V Čechách musí umělci svým šestým smyslem něco vyhledat sami, nějakou  svoji  vlastní cestu.

14. Jak se Vám začínalo v ČR, když je situace tak  bídná, krejčové nejsou…..

Máma byla návrhářskou v kyjevském  domě módy, takže ty nejlepší krejčové jsem přivezla z Kyjeva.  V ČR  jsem za ta léta poznala několik kvalitních krejčových a konstruktérek, ale  je jich jako šafránu, spočítala bych je  na jedné ruce. Náš tým tvoří lidé, kteří mají praxi. Našla jsem je tady  v ČR.

15. Dalo by se vůbec začít, kdyby nebylo zázemí od maminky?

Bylo  by to složitější, určitě. Ale já jsem to zázemí měla a hledám  kvalitu a snažím se ji zdokonalovat. Hledám to nejlepší, co můžu mít. Dnes už mám svůj dobře fungující tým.

16. Ovlivňují vás módní trendy? Kdyby se vám nelíbily  trendy pro některý   rok,   vymyslela byste něco úplně originálního nebo byste se snažila se nějak přizpůsobit?

Já myslím, že nepodléhám momentálním trendům. Jezdím na veletrhy a  samozřejmě nakupuji materiály, které jsou módní, které jsou v módních a trendových barvách, ale  tvorba má svůj rukopis, je taková „nadtrendová“, mám svůj styl a  ten držím. Chci, aby se moje věci  daly nosit teď, za rok i za pět let, není  to sezónní záležitost.  Módní věci  na jeden  rok dělají řetězce jako je  Zara, to jsou sezónní věci a podle  toho to i vypadá,  zkrátka na jednu sezónu.  Naše věci se dají nosit  xx let.

17. Když člověk chce být originální musí sejít z něčeho, co je zaběhnuté, třeba i hezké.  Kde je hranice mezi tím, kdy je člověk originální a kdy už je nevkusný?

Žlutý klobouk a zelené sako na někom vypadá  dobře a jiný  člověk je nemožný. Jak to? Souvisí to i s osobou samotnou?

Samozřejmě, to je hodně na projevu, závisí to i na tom, co ten člověk dělá, jak se pohybuje, v jaké společnosti žije. To, co si může dovolit umělec, si už  nemůže dovolit úředník. A jestli si to dovolí, tak bude absolutně mimo. U umělců je to naopak vítané. Kdyby si umělec  vzal usedlý kostýmek, bude nezajímavý. Hodně záleží na  činnosti člověka a módní výstřelky můžou být zajímavé nebo nemusí….

18. V ČR  ale  lidé netolerují módní výstřelky, zdá se mi, že jsou skoro až agresivní.

ČR je  malý stát, malé město, tady se všechno  víc  řeší.  Ve větších městech se to tolik neřeší.

19. Jaký je Váš styl? Jste výstřední?

Já nejsem výstřední, můj styl odráží to, co dělám. Mám ráda, když je to hezké, ženské, když to podtrhne krásu, ženskost, je to  malinko sexy, ale na klasických základech. Po estetické stránce mě  hodně ovlivnila práce Yves Saint Laurenta, jeho  věci jsou neskutečně krásné, ženské, výrazné, luxusní. Mám ráda, když je oblečení luxusní.

20. Jak se díváte na módní přehlídky, když  modelky chodí v oblečení z plastu?  Je to přece styl,  který si nikdo nebude oblékat, nebo snad ano?

To je asi  dobře, dělat pořád jen klasiku, přivádí návrháře k degradaci. Občas je třeba, aby si umělec něco vyzkoušel,  něco,  co posune  hranice umění, to je  nutné. Nejvyšší meta návrháře  je  udělat něco krásného, originálního a nositelného.

Pro  začátek, kdy si návrháři hledají svůj styl, je třeba zkusit něco nového. Když dítě začíná chodit, chce osahat všechno, pochopit, co je mu blízké, třeba i šaty z kovových plíšků. Lidé nosili i plastové korzety, opravdu se  to také nosí. Na předání oscarů byl plastový korzet.

Nosit ale pravidelně šaty  z neoprénu  nebo z hedvábí, tak rozdíl pocítíte velice dobře. Ale proč ne, musí se to vyzkoušet, třeba pro nějakou další generaci. Ale my, pokud můžeme nosit hedvábí a kašmír, tak asi budeme nosti hedvábí. Kdybychom se oblékli do neoprénu nebo   plastu, asi bychom se udusili. Lidé si myslí, že si můžou dovolit všechno, ale není to tak.

V budoucnu, když budou mít lidé  na sobě přírodní materiály, bude to  ten největší luxus, co pro sebe člověk může udělat. Čím méně bude přírodních materiálů, tím budou dražší.

natalix_(1)

21. Teď ale materiály moc nevydrží, všechno se rychle rozpadá….

Na tom je postaven současný obchod. Oblečení se musí se rozpadnout, svetr se vypere a vydrží dvakrát. Další rok si musíte koupit nový. Některé firmy by neexistovaly.

22. Když se držíte kvality, není to pro Vás na škodu? Nebylo by  lepší šít z takových „rychlomateriálů“?

My máme kusové věci, máme jedinečné věci, každý si zhodnotí, jakým směrem půjde. Nemůžeme samozřejmě  konkurovat čínské výrobě, kde výrobky stojí pár korun. My máme úplně jiné vstupy, nakupuji nejdražší materiály, krejčové se nedívají na čas, na výrobcích  je hodně ruční práce. Trend,  že šaty se mohou vzít jen jednou, není  ten  správný. Pravda je taková, že šaty se mají nosit. Pro  mě je věc výjimečná, když si ji žena vezme dvacetkrát, teď jsem asi sama proti sobě, ale cítím to tak. Věci mají sloužit člověku.

23. A co třeba celebrity? Vezmou si šaty na jednu příležitost a jindy si je už vzít  nemůžou…

U celebrit je to hodně sledované,  kostýmy se schraňují,  prodávají,  ale v běžném životě to tak není.  Ženy, které nejsou celebrity, si mohou dovolit šaty nosit  po určité době, vytáhnout  je ze skříně znovu po  roce nebo po dvou. Dvoje nebo  troje krásné šaty, které se dají vždy nosit, to je fajn. Střídat šaty pro každou příležitost je  velmi nákladné. Celebrity to mají jednodušší, protože si šaty půjčují. Potom je  jednodušší je střídat.

24. Vy jste také navrhovala šaty pro  Miss 2006 a pro  Miss Universe v Los Angeles. Byl  to pro Vás spíše stres, že  šaty nebudou reprezentovány, jak si návrhář představuje nebo pocta?

Výzva, pocta, krásná práce. Myslím, že moje šaty jedné soutěžící  natolik podtrhly postavu, že měla opravdu úspěch. Byla to pro mě zajímavá a krásná práce, opravdu pozitivní záležitost.

25. Práce s celebritami je krásná. A co běžní lidé? Vynadají Vám, přešíváte oblečení?  Některé švadleny tvrdí, že  tato práce je strašná. Cítíte to taky tak?

Práce s lidmi je velmi těžká. Záleží na tom, jaký je klient. Pokud vidím nějakou nedokonalost, v žádném případě nedovolím, aby ten člověk odcházel nespokojený. To bych já nemohla spát, jsem taková perfekcionistka,  prožívám to. Stane se občas, že člověk není naladěný, ale je to natolik výjimečné, že to nijak neřešíme. Spíše s krejčovými, když potřebuji ukončenou práci v určitém termínu, když něco  potřebuji přešít, je třeba více rozkazů i diplomacie…

26. Může krejčová jít domů, když prostě skončí pracovní doba?

Ne, nemůže. To ani nejde, potřebuji tu práci dodělat, takže ti lidé to vědí.

27. Vy také děláte módní přehlídky. Spousta návrhářů  už  nemá  na přehlídky peníze. Je těžké sehnat sponzory? Upadají i módní přehlídky?

Rozhodně toto také  upadá a je velmi těžké přesvědčit firmy, aby v  dané situaci utratily peníze za něco, jako je móda. Na druhou stranu je takový trend, když je krize, není vhodné dělat obrovské přehlídky, takže  děláme menší přehlídky. Snažíme se být adekvátní době, každá přehlídka je charitativní, část peněz  jde na charitu.  Snad se časy změní a zas budeme dělat obrovské akce. Prodávat se,  je dobře, ale musí to odpovídat dané době,  pro radost všem.

28. Myslíte, že návrhářů  v ČR je dost, nebo že jste třeba jen jedna z mála?

Je jich tu tak „akorát“. Nemyslím, že by byla veliká konkurence. Na to, aby  se uživili v módě, je to odpovídající, ale také té kupní síly je málo. Např. ve Francii je mnohem více návrhářů, ale je také mnohem víc kupní síly. V ČR je klientů také málo, takže  tu nemůže být větší množství návrhářů, neuživí se. Je  to velmi složité, je nás tolik, kolik se uživí.

29. Jak vzpomínáte na svou první přehlídku tady v Čechách?

Já jsem přijela už s hotovou kolekcí.

30. Vy jste jela do ČR s tím, že se tady  budete návrhářství věnovat?

Ano, já jsem nikdy  nic jiného nedělala.  Nemůžu říct, že by mě lidé v ČR nepřijali, naopak mě  přijali a neměla jsem s tím problém.  Pro mě bylo  těžší se naučit česky, pochopit  lidi, mentalitu, pochopit jejich styl oblékání.

31. Kolik let Vám trvalo, než jste dosáhla úspěchu?

Já nevím, já jsem měla klienty hned. Je důležité  pochopit lidi, návrhář je psycholog,  nebo měl by být. Měl by umět vyplnit i ta tajemná přání. Člověk to neumí přesně  popsat….

32. Ale Vy  jste získala několik prestižních ocenění,  jedno z nich bylo  „Lady Pro 2013“, vyhlášení proběhlo  na  Pražském hradě v listopadu 2013.  To Vás asi potěšilo, že?

To hřeje člověka celý život. Moje věci jsou vystaveny ve dvou muzeích v Česku. Jsem šťastná.

33. Byla to neúnavná práce a dřina, která Vás dovedla k úspěchu?Pomohly vám tyto ocenění v další  práci? Co vám přinesly?

Určitě.

Všechno někam směřuje, samozřejmě je to pro mě uznání mé práce.  S  předáním každé ceny získáváte další a další klienty.  To je pozitivní.

34. Máte ještě nějaký cíl, kterého  byste chtěla v návrhářství dosáhnout?

Já bych asi chtěla víc volna… 🙂

Ale teď chceme rozjet sérii pánských oděvů.  Už jsme šili pro muže, ale teď chceme nabídnout velmi kvalitní obleky pro větší firmy, podle mého návrhu,  s maximálně jednou zkouškou, protože  muži neradi chodí na zkoušky.

To asi ano. Přeji Vám, ať se daří a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Náš rozhovor s herečkou PAVLOU VITÁZKOVOU

„Herectví čerpám z tance“

1. Diváci Vás znají ze seriálu „Cesty domů“. Vaše hrdinka ale umírá. Je Vám to líto?
Prožíváte příběh s postavou?

„Mrzí mě to, že odcházím ze seriálu a nemohu se vídat s kolegy. S některými z nich jsme jezdívali do Řecka, scházeli jsme se, ale líto jsou mi jiné věci. 

Nemrzí mě smrt mé postavy, to si při herecké profesi nemůžu ani dovolit, umírám v divadle třeba každý večer..“

Rozumím, ale jednou jsem slyšela hovořit modelku, která se rozbrečela, když viděla sebe umírat na filmovém plátně… Tedy i tak je možné brát herectví.

2. Co Vám dokáže být líto?

„Těžko se srovnávám s tím, co nemůžu ovlivnit a dotýká se mě to. Třeba zdravotní záležitosti. Nebo také, když tvrdě pracuji, opravdu se dřu a po půl roce zjistím, že to bylo zbytečné. Smířím se s tím, že ne vše je v mé moci, ale to je mi líto. 

Pracovní věci a rozchody mě netrápí, život se bude ubírat jiným směrem, někdy je to i fajn, jsou to výzvy, ráda se s tím poperu.“

3

3. Na čem pracujete teď?

„Na dceři Barborce (narodila se v prosinci 2013). Některé novinářky mi říkaly: „Těžko Vám věříme, že dítě bylo chtěné, když máte takhle rozjetou kariéru!“ Ale kdybych si to dítě nepřála, tak bych je neměla. Věřila jsem, že dítě přijde, kdy bude chtít, je opravdu moc chtěné.“

4. Jaká budete matka? Ambiciozní nebo necháte dítě žít jeho vlastní život?

„Já budu taková matka, jaká bude dcera. Nebudu ji do ničeho nutit. Pokud ona bude lenoch, budu se jí snažit ukázat cestu, ale nejsem ambiciozni, ani na sebe, ani na našeho psa. Když bude dcera spokojená v lese, bude to fajn, když bude chtít umět 6 jazyků, tak ji nechám studovat.“ 

Foto_jef_Kratochvil._(24)

5. Někdy ale děti bojují s rodiči a dělají naschvály. Co kdyby chtěla Vaše dcera jen sedět u televize?

„Ještě bych jí k tomu dala chipsy. Když děti nemají komu vzdorovat, nedělají to.“

6. Byla to mezi Vámi a partnerem „láska na první pohled“?

„Jsme spolu osm let, můj partner je výborný, oceňuji jeho kvality. Já se zamilovávám pořád, když vidím nějakého šikovného kuchaře, tak ho hned miluji…., ale manželovi to klidně řeknu. Možná to byla láska na první pohled z mé strany, ano, z jeho strany ne. Teď už je to jedno.“ 

7. Myslíte, že Vám vztah vydrží ? Herecké povolání nese rychlé rozchody…

„Já nevím, netroufám si vůbec nic říct, někdy jsem si něco myslela a bylo to úplně jinak. Stačí, když oba budeme chtít, když jeden nebude chtít, pak je fajn, že to nevydrží. Nechci, aby některý z nás zůstával ze zvyku, zodpovědnosti nebo soucitu. To je takové podceňování partnera. Snad budeme upřímní, snad si dokážeme říct pravdu do očí, kdyby jeden z nás už necítil touhu ve vztahu zůstat.“

bez názvu

8. Vy jste také byla zmiňována v tisku v souvislosti se změnou barvy vlasů. Souhlasíte s tím, že blondýny jsou průraznější ve společnosti než brunety? Nebyla tato změna vlasů u vás třeba spojená s tím, že chcete teď žít rodinný život?

„Nevěřím tomu. Je to sprosté podléhání trendům. Znám holky, které jsou takové dračice a jsou tmavovlasé…, to určitě není tak. U mě to byla jen záchrana vlasů, které byly barvené.“

2

9. Nemáte někdy pocit, že už je hloupé, jak společnost nahlíží na blondýny? Všeobecně se tvrdí, že blondýny jsou hloupé, bezduché, nevhodné pro vztah, atd.?

„Já jsem se s tím snad tolik nesetkávala, ale ke škatulkování mám také náběh. To asi všichni lidé. Třeba, když vidím někoho, kdo přibyl na váze, říkám si: „Jejda, ten to vzdal, nehledí na sebe!“ Ale pak zjistím, že je nemocný….

Když vidím ženu, třeba kolem 40-ti let, krásnou, peroxidové vlasy, uměle nafouklé velké rty a dlouhatánské umělé nehty, je z toho patrná zoufalá touha zaujmout, tak si říkám“: „Ta asi nechodí do lesa a nehrabe se v hlíně“…. Myslím, že jde o tu míru, nic se nemá přehánět. Ale třeba je jen nešťastná, třeba si jen nevěří, třeba chce být krásnější pro svého manžela, který ji opouští a ona ho potřebuje. Třeba i já mám nějaký předsudek vůči blondýnám, to připouším.

A stejné je to i s muži. Pokud jsou převonění, dokonalá manikůra, tak si také říkám: „Ty jsi nešťastný, něco si dokazuješ“… a možná i on jen bojuje o svou partnerku.

Také nevím, jak dopadnu já, třeba si taky začnu píchat botox do rtů, naše společnost nás k tomu nutí. Člověk v 50-ti letech nedostane práci, když není pěstěný. „ Mladí a krásní vpřed!“, to je heslo naší doby a doba nás všechny tlačí k tomuto chování.“

10. Jaký máte vztah např. k standardním tancům? Líbí se Vám?

„Začala jsem tančit ve 13-ti letech, právě společenské tance a nebyla to pro mě dobrá volba. Bavila mě moderna a jazz, to jsou jiné filozofie. Filozofie společenských tanců je pokřivená – tuna gelu, samoopalovací krém a make-up, slyšíte slova: „zajeď si rukama mezi nohy, ať to svádí!“ Už před 13-ti lety byly tyto pokřivenosti ve společ. tancích, natož dnes.

Společenské tance představují šílenou dřinu, se společenským tancem se nedá začít pozdě, to je ovšem také pravda.

Jazz fungoval jinak. My jsme přišli na jazz v teplácích, bylo nám řečeno: „Nejmenší pohyb je pocit, nesnaž se být pěkná, nekoukej se na sebe do zrcadla! V sále byly zatažené závěsy, to byly dvě diametrálně odlišné cesty.

Kluby podporují malé čtyřleté sexy holky, ale ty ještě nemají vědět některé věci, bere jim to dětství. Když vidím namalované malé holčičky, říkám si, že to jejich matky nezvládly, své ambice promítají do svých dětí, je to hrozně smutné.

Chtěla bych, aby se dcera věnovala tanci, to ano, ale ne těmto „lesklým“ tancům.

K těmto tancům dceru určitě nepovedu… I výška ji asi bude určovat k něčemu jinému. Pro balet, pro společenské tance i pro latinu je mých 176 cm bez podpatků moc. To není hezké. V latině je všechno založeno na dynamice a mrštnosti, velká osoba nikdy nebude tak rychlá a mrštná jako malá. Obrovští svalnatí chlapi tyto tance nedělají, ne latinu.

Na standardní tance výška možná nevadí, působí to elegantně, vysoký člověk působí při tanci i impozantně a také tam není taková rychlost.

Herectví čerpám z tance, z tohoto mého období od 13-ti let, z toho, co jsem se naučila do 18-ti let, později už jsem byla v divadle. Tanec je absolutní základ všeho.“

Foto_jef_Kratochvil._(16)

11. Líbí se Vám pořad Stardance?

„Stardance miluji, na tento pořad se dívá spousta lidí, je to noblesní. Když tanečníci předvádí svůdný tanec, je to hezké, protože ho tančí dospělí lidé, ne děti. U starších lidí to beru, je to i zajímavé. Nechtěla jsem dělat standard ve 13-ti letech, teď mi to připadá krásné a elegantní.“

12. Šla byste soutěžit do Stardance?

„Do Stardance bych šla moc ráda, kdyby mi to bylo nabídnuto, to se mi strašně líbí. Mám v sobě lásku k tanci, ale nejsem moc šikovná. Viděla jsem vždy všechny díly Stardance, lidi takový pořad kultivuje. Není to úplně vrcholová forma tance, je to lidské a krásné.“

12. Líbí se Vám i vrcholová forma tance nebo spíše ten „lidský“ tanec?

„Miluji velká světová vystoupení, miluji Tanec Praha, Tanec Brno, bratry Bubeníčky. Jejich tanec je ta nejčistší forma tance, bez chyb. Miluji modernu, jazz. Nechci to sama dělat, ale obdivuji to.

V muzikálech vidím chyby, i v činohrách jsou chyby, tady je to nejčístší. Tito lidé něco dokázali, jsou „na špici“. Ráda čtu rozhovory se slavnými tanečníky, třeba s naší českou baletkou žijící v Británii. Ona sama říká, že už by to nechtěla znovu dělat, snášet takovou bolest. Já sama bych něco takového nedokázala, ale ráda se na tyto lidi dívám, obdivuji je. Je jen omezená skupina lidí, kteří umí tento vrcholový tanec.“

Foto__jef_Kratochvil._(8)

13. Měl by tedy rodič podpořit své dítě, které se vydá touto cestou nekonečné dřiny a pokusí se dosáhnout špičkové úrovně v tanci?

„Někdy se narodí dítě, které je přesně pro toto předurčené, např. být první v baletu. A jiná cesta nevede. . .“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem, spisovatelem a dobrodruhem MATĚJEM DADÁKEM

„Dělal jsem reparát z charlestonu“

 

1. Vy jste se rozhodl jít  ve šlépějích svých předků, (oba dědečci se zabývali herectvím), přesto ale Vaši bratři se nevydali touto cestou.  Co zlákalo Vás?

„Nikdo z rodiny mě k tomu nijak zvlášť nevedl. Našel jsem si k tomu cestu sám ve druhé třídě, přes dětský loutkařský soubor Mraveneček. Dál už to bylo pro mě automatické, nepřemýšlel jsem o ničem jiném, nenapadlo mě dělat něco jiného, neexistovala žádná jiná volba. Věděl jsem,  jak to chodí v hereckém světě a v divadlech, věděl jsem, že to není nejlehčí život, přesto jsem se dvakrát  neúspěšně hlásil na konzervatoř. Naštěstí režisérka Eva Tálská zakládala v Brně Studio Dům, což byl úžasný projekt a start umělecké kariéry pro spoustu mých vrstevníků. Nakonec jsem se dostal na Jamu.“

2. Jak došlo k tomu, že jste začal psát? Není  přece samozřejmé, že by herec hrál a zároveň psal scénáře a knížky.

„Herec i autor pracují s textem, jen každá z těch profesí z jiné strany. Herec interpretuje text a aby to dělal dobře, musí pochopit  autorův záměr. Zkusil jsem to tedy obráceně a zcela pragmaticky si  napsal roli v televizním filmu (Cizí příběh 2010). Jenže byla to dlouhá cesta – přepisování a schvalování dalších a dalších verzí, nejdřív námětu a pak scénáře. Logicky vznikaly prodlevy a já jsem se potřeboval „udržet v tempu a provozní teplotě.“ A tak jsem zkusil psát prózu. To je rozdílný typ práce, o poznání svobodnější než scénář. Když se  dílo nepovede, vůbec s tím nemusíte vyjít ven, když se povede a někdo je vydá, případný úspěch či neúspěch je pouze váš. Kdežto scénář je „manuál“ pro tvůrce, jak má film vypadat, co se tam má odehrávat  a autor tak ve vlastním zájmu musí být týmovým hráčem, i když scénář píše sám. Prostě se musí pokusit zaznamenat všechno  maximálně sdělně a konkrétně, protože chce, aby byla jeho vize režisérem a herci pochopena. A oslovit svou prací  taky musí toho, kdo to celé platí, samozřejmě. Abstrakce, která by v próze, ba možná i v divadelní hře fungovala jako zdroj představivosti, je ve scénáři tedy logicky nepřípustná, stejně jako v technickém projektu na dům nebo v notovém zápisu.“

tramvaj_cinoh2011-39

3. Vaše první kniha Horowitz získala cenu „Magnesia Litera“.  To je fantastický začátek kariéry. Čím to, že byla tak úspěšná? 

„Nezískala cenu, byla nominována na „Objev roku“. A tyto nominace se dávají jedině prvotinám, takže výběr se  malinko zužuje. Ale už to, že ta kniha porotu zaujala, byl úspěch, z něhož jsem měl samozřejmě velkou radost.“

4. Čím zaujala? Tématem?  Zápletkou?

„Já jsem původně chtěl vydat jiný text. Netušil jsem, jak to chodí, tak jsem prostě  poslal rukopis do několika nakladatelství, které se překvapivě rychle ozvaly. Ta jednání se ale protahovala a já jsem mezi tím napsal Horowitze, takže když jsme se dohodli na spolupráci s nakladatelstvím Gasset, rozhodli jsme se, že vydáme rovnou tuto knihu. Myslím, že není problém na sebe upozornit, ale je těžké pak to martyrium dotáhnout do konce. Málokteré nakladatelství riskuje vydávat debutanty.“

5.  Takže není zájem o nové autory?

„Asi je, ale nakladatelé také chtějí, aby se prodaly nějaké knížky. Po nominaci na „Literu za Horowitze“ jsem si myslel, že bude jednání o případné další knize daleko jednodušší. A první fáze i byla, oslovil jsem redaktora z jednoho renomovaného nakladatelství, aby si nový rukopis přečetl. Všechno to vypadalo tak slibně. Akceptoval jsem některé připomínky k textu, považoval jsem je za prospěšné a inspirující a věnoval jsem rukopisu další intenzivní tři měsíce. A pak mi z nakladatelství sdělili, že se po zralé úvaze rozhodli vydávat jiný typ literatury. Tečka.“

6. Vám se také podařila další těžko uvěřitelná věc, napsal jste scénář a zahrál jste si i roli ve  filmu.  To je sen nejednoho člověka, napsat si a zahrát si roli. To  je přece fantastické, jak se to podařilo?

„Já jsem vždycky potřeboval mít v práci „zadní vrátka“, abych věděl, že nejsem závislý jen na tom, co mi kdo nabídne. To mi psaní umožnilo, vyrobil jsem si pracovní místo. A měl jsem možnost ten příběh vidět nejprve z pozice autora a potom z pozice postavy. Tohle   na té práci považuji za nejcennější přínos pro mě. A taky zjištění, že dokážu ty dvě profese od sebe oddělovat, což by mohlo být pro někoho těžké. I režisér Juraj Deák, který „Cizí příběh“ režíroval, neskrýval obavy, že by mohly vznikat díky tomu, že jsem autor i herec,  při práci problémy. Risknul to a jeho obavy se naštěstí nepotvrdily, myslím, že spolupráce fungovala k oboustranné spokojenosti.

Když se začalo natáčet a já jsem vešel do ateliéru, byl to úžasný pocit. Najednou jsem stál v tom světě, který jsem doma u počítače vymyslel, jen tam chyběly stropy (kvůli reflektorům.) Poslední den, kdy jsme dotáčeli  scény v tomto filmovém bytě, jsem seděl na posteli a říkal jsem si: „No, tak zítra to už rozeberou a přestane to tu existovat. Ale je to natočené, proto a jen kvůli tomu, že jsem to tak napsal, to tady bylo.“

Bez názvu

7. Píšete dál?

„Píšu. Realizace dalšího scénáře pro Českou televizi, který jsem dokončil před rokem, je ve fázi příprav, probíhají castingy. Bude to komedie a věřím, že vtipná komedie.“

8. Střídáte žánry?

„Ano a rád. Teď pracuji na poněkud dramatičtějším kousku, ale vždycky bude větší zájem o komedie, které je, podle mého názoru,   daleko těžší napsat. Měly by totiž být vtipné. V dramatickém příběhu člověk vystačí s tématem, pár zvraty, autentickými postavami a věrohodnými situacemi. Komedie vyžaduje toto všechno, plus humor. Může být crazy, romantická, suchá, ale měla by být vtipná. Autor se nemůže s nikým hádat: „Ale vždyť já se tomu směju!“

9. Lze psát komedii, když jste Vy sám uvnitř smutný?

 „To je úplně jedno. Moje psychické rozpoložení nemá vliv na to, jaký žánr píšu. Když píšu, přemýšlím o postavách, stavím je do situací a pozoruju je, jak jednají. Tatáž situace může generovat napětí i humor (nebo obojí). Je to věc zadání a rozhodnutí.“

10. Čerpáte náměty z reálného života?

„Nejdřív vymyslím schéma, ze začátku je to čistý kalkul. Když funguje mechanismus, snažím se ho oživit, aby tam postavy jen nepobíhaly a neříkaly texty, které jsem jim napsal. A postupně se tento  neživý svět dramatické konstrukce propojuje se světem živým, s postavami, které mají autentické motivace. A tam pro mě a pro příběh začíná reálný život.“

tramvaj_cinoh2011-59

11. Jak tvoříte? Sednete si a  intenzivně  přemýšlíte nebo Vás něco napadne při nějaké jiné činnosti?

„Někdy to nejde vůbec, někdy  nápad vznikne u stolu, někdy  na ulici. Pak už je to tvrdá práce. Napadne mě třeba jen jedna situace, která pro mě nějak vystihuje téma, které zatím nedokážu pojmenovat. Kdybych to dokázal, nebavilo by mě psát. Už jenom na tom námětu strávím  týdny. A pak teprve dojde na scénář. V ideálním případě scénář se smlouvou.:)“

12. Máte ještě nějaký další talent, třeba napíšete i písničky?

„To mě neláká.“

13. Je těžší  napsat knihu  nebo scénář?

„Jsou to úplně rozdílné kategorie. Ale tím, že je lze libovolně střídat, člověk může vždycky vidět pozitiva té, kterou se zrovna nezabývá. 🙂

14. Máte čas psát, když hrajete divadlo? Žijeme v takové  uspěchané době….

„V určité fázi zkoušení nepíšu vůbec. Pak přijde doba, kdy nezkouším, netočím a jen hraju a musím se „dokopat“ k tomu, organizovat si pracovní den sám, což je bolestivý proces. Ale vždycky nakonec zase začnu, takže se všechno organicky prolíná a doplňuje. Nemám potřebu věnovat všechen čas práci, to zase ne.“

Dámský_krejčí

15. Vy jste byl 11. září v Americe, čistě náhodou jste nešel do WTC a viděl jste padat dvojčata. Asi málokterý Čech zažil něco takového. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Ano, měl jsem  vyhlédnuté kalhoty  v prodejně GAP, která byla přímo pod areálem WTC  a chtěl jsem si je jít  koupit, než večer odletím domů. Večer před tím jsem ale byl na rozlučkové  párty s kamarády, takže jsme zaspal a nejel jsem tam. Nemyslím si, že by to spadlo přímo na mě, ale je to klidně možné. Vzhledem k přerušení letového provozu jsem zůstal v  Americe o týden déle, v Činoherním klubu se kvůli tomu musela rušit představení, ale mně  to v té situaci a atmosféře bylo úplně jedno, protože člověk nevěděl, co se děje, jestli bude válka, nebo jestli se podobné útoky budou opakovat. Paradoxně k těm hrůzám to  byl jeden z nejkrásnějších  týdnů mého života,  protože lidé se k sobě chovali hezky. Byl to až  určitý  druh euforie.“

16. Projevila se  lidská soudržnost, která by bez katastrofy nebyla, že?

„Nebyla by takhle koncentrovaná.“

17. Nebál jste se?

„Sledoval  jsem televizi, titulky se hystericky měnily: útok na Ameriku, teroristický útok na Ameriku, Amerika ve válce…. Jiné informace jsem neměl, občas se muselo po ulici běžet, protože nějaký  idiot zavolal na policii, že v budově  je  bomba, takže všechny z okolí  evakuovali, na obloze nikde nic,  jen stíhačky, občas vrtulník, a člověku se zdálo, že ten stroj míří na některý z těch z mrakodrapů, ve vzduchu byl pořá d prach ze spadlých dvojčat, do spodního Manhattanu se vůbec nedalo dostat, lidé nemohli do práce. A když jsem jel rok na to do New Yorku znovu…“

18. Vy jste se zas v klidu vrátil?

„Trauma zažili lidé, kteří někoho ztratili, já nemůžu říct, že to pro mě byl  traumatický zážitek, spíš si pamatuji  ten zvláštní euforický týden potom. Ale když jsem se tam po roce vracel, našel jsem uvnitř palubního časopisu letadla z Londýna Iránský pas s vyříznutou fotkou. To jsem se lekl hodně. Letadlo už začínalo rolovat, ještě zpomalilo, letuška běžela do kabiny… Ale nakonec jsme vzlétli. Zřejmě se to stává, nevím.“

19. Nemáte pocit, že přímo magicky  přitahujete  některé události, nebo spíše, že chcete být v centru dění a dějin?

„No, to nevím, ale zažil jsem v Americe  i „black-out“. To bylo v době, kdy zkolaboval elektrický proud  celému východnímu pobřeží. Lidé,  kteří zaplatili neuvěřitelné  peníze za drahé hotely na Times Square, se nedostali do hotelových pokojů, protože ty jsou  všechny na čipové karty a spali na ulici společně s bezdomovci. Tyhle katastrofy stírají sociální rozdíly.“

M.Dadák_-_Klíčovou_dírkou

20. To jenom dokazuje, že bez událostí, které tvoří novodobé dějiny Ameriky,  prostě nemůžete být.

„Ale to se může stát kdekoli, pojedete do Keni na safari a někdo hodí granát do obchodního domu…“

21. Proč jste do Ameriky vlastně jel? Za prací, vydělat  peníze?

„V divadle „Husa na provázku“ v Brně jsem dal po dvou letech výpověď a odjel jsem do USA. Našel jsem si práci, byl to úžasný pocit svobody. A souběžně s tím přišla nabídka zkoušet v Činoherním klubu, ze které vzniklo angažmá. Do USA jsem se pár let vracel každé divadelní prázdniny, část pobytu pracoval, část cestoval. Když vystoupím z letadla v New Yorku, mám pocit že jsem doma a že Praha je pro mě nutné zlo, které mi umožňuje dělat to, co bych jinde dělat nejspíš nemohl.“

22. Herectví byste v New Yorku  nezkusil?

„Nikdy mě to ani nenapadlo.“

23. Je ještě jiná země, která by Vás takhle lákala?

„Líbí se mi  Skandinávie, i v oblasti kinematografie. Dánů je polovina než nás,  ale vznikají tam pozoruhodné filmy, mají tolik světoznámých herců a režisérů. Možná je to i tím, jak skandinávské země podporují kulturu, ale bez talentu, do kterého se peníze investují, by tak originální díla nemohla vznikat. Naše soudobá tvorba se se skandinávským zázrakem bohužel nedá srovnávat.“

24. Muzikály Vás nelákají?

„Ne, vyhovuje mi to, co dělám v Činoherním klubu.“

25. Líbí se Vám současné muzikály?

„Já na ně nechodím, jen v New Yorku jsem jich pár viděl a obdivoval jsem profesionalitu herců – všichni perfektně zpívali, hráli a tančili. Je to taková turistická povinnost, zajít si aspoň jednou na Broadway. Můj děda Stanislav Fišer v Brně v Redutě muzikály režíroval, takže některé klasické melodie znám už od dětství.“

26. Jaký vztah máte k tanci?

„Na JAMU jsem dělal reparát z charlestonu…“

Matěj_Dadák_3

27.  Přijal byste nabídku tančit ve Stardance?

„To bych nepřijal, protože za prvé bych vypadl hned v prvním kole, za druhé  nejsem ten správný typ do takového pořadu.“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková