Film „Můj příběh“ je již dotočen a čeká jen na zahájení střihu. Natáčení tohoto celovečerního filmu bylo poměrně rychlé – trvalo jen 25 dní. Ovšem nesmíme opominout ještě rok příprav. Točilo se v Slezském divadle v Opavě a v Salesiánském divadle v Praze.
Štáb nyní musí nabrat sílu na další usilovnou práci a jde se dál….
Už už se začínají připravovat také plakáty a hudba. Celkově práce zabere nejméně dalšího půl roku. Producentka Pavla Krečmerová říká: „Je to jeden z mých nejkratších projektů…“
Rozhovor s hlavní protagonistkou Vlastinou Svátkovou
TM: Byla pro Vás nutná nějaká taneční průprava pro roli baletky?
Vlastina: „Ano, já jsem se připravovala dosti tvrdě na svou roli. Musela jsem zvládnout některé baletní figury, chodila jsem na lekce s dětmi, takže to pro mě bylo těžké, protože balet je opravdu náročná disciplína. Hodiny a hodiny dřiny. Naštěstí mě choreografka Natálie Housková, která mě vedla, v mém úsilí opravdu podpořila.“
TM: Jak vnímáte Elizabeth, hlavní hrdinku příběhu? Je Vám jí líto, nebo ji berete jako statečnou ženu?
Vlastina: „Mně jí líto není, lítost je vlastně povýšený postoj. Já s ní soucítím, protože jí rozumím. Mnoho věcí, které hraji, jsem prožila ve svém životě i já. Je mi blízká a interně ji nazývám ,trdlo Eli´. Snad každá z nás žen je v určité etapě svého života takové ,trdlo‘ a dělá blbosti, chyby a hloupá rozhodnutí, která samozřejmě mají nějaký důsledek. Proto si myslím, že se v tomto příběhu najde každá žena, která byla kdy naivní a prožívala svou velkou lásku. Každá, která si myslela, že je to opravdu ta pravá láska, je-li k ní muž galantní a dvoří se jí nahání a uhání… , pak je to přesně to pravé. Ale není to tak.“
TM: Znáte nějaké podobné příběhy, které se odehrály ve Vaší blízkosti?
Vlastina: „Já konkrétně žádný takový identický příběh neznám. Když se na to ale podíváme s nadhledem a bavíme-li se o domácím násilí či manipulaci nebo vydírání, tak to znám velice dobře. Neděje se to výjimečně, tohle zná mnoho žen…“
TM: Pokud hovoříme o domácím násilí a spojíme je s profesí baletky, je to rozdíl oproti jiné profesi? Je těžké vrátit se zpět k tak náročné práci, po této zlé zkušenosti?
Vlastina: „Nemyslím si, že je to úplně jiné u baletky, prodavačky či krejčové. Když muž týrá ženu nebo naopak žena týrá muže, tak je to pořád týrání, a to se podle mého názoru nijak neliší. Někdy je návrat k profesi opravdu velice obtížný, ať je spojen s čímkoliv jiným, například s těžkou nemocí, úmrtím v rodině a tak dále. Cokoliv nás může zabrzdit v povolání a nemůžeme se vrátit. Anebo je tu vnitřní síla, která nám pomůže znovu naskočit. Takže opět je to velice individuální příběh a těžko lze situaci nějak hodnotit.“
TM: Tedy nelze se asi ptát na veselé příhody z natáčení…?
Vlastina: „No, moc veselých příhod z tohoto natáčení zřejmě nebude. Je to opravdu hodně emoční a složité po všech stránkách. Moje postava se chvilku z něčeho dostane a hned spadne do dalšího problému. Ale zároveň je hezké na našem filmu to, že to není depresivní film, není to jen zlé. ,Můj příběh´ obsahuje i humor a hlavně naději, je to takový komplexní film, řekla bych. Jako život. Velice reálný a skutečný, ale zároveň neklesne s beznadějí a neutěšenými pocity.“
Děkujeme za rozhovor
Z natáčení filmu
Štáb při práci
Foto: Johana Střížková, Eva Smolíková
Film „Můj příběh“,
TANEČNÍ MAGAZÍN
