Čtyři premiéry a projekt Svítání

Novinky ve Švandově divadle v sezóně 2026/2027

Po střetech generací k náhledu a smíření. Švandovo divadlo uvede v sezóně 2026/2027 čtyři premiéry, bonbónkem bude projekt Svítání

Čtyři premiéry a také ojedinělý projekt Svítání spočívající v uvedení scénických skic tří nových divadelních her od tří hvězd současné české literatury – Petry Hůlové, Dory Kaprálové a Petra Borkovce – nabídne divákům v sezóně 2026/2027 pražské Švandovo divadlo. „Pokud minulá sezóna otevírala generační konflikty, v té aktuální směřujeme dál a snad i jemněji k otázce viny a smíření,“ říká Martin Františák, umělecký šéf divadla. „Jestliže uplynulá sezóna byla odstřelem v kamenolomu a detonovala v napětí generací, podíváme se teď na důsledky. A pokusíme se věci, vztahy a lidi nahlédnout a tvarovat,“ doplňuje Františák. V nové sezóně čeká Švanďák také několik mezinárodních spoluprací, které tato scéna dlouhodobě rozvíjí k užitku celé české činohry.

„Švandovo divadlo je v pravém slova smyslu kulturní institucí, jejímž posláním není pouze provozování kvalitního a dostupného činoherního divadla veřejné služby,“ říká ředitel divadla Daniel Hrbek. „Jde o otevřenou instituci, která kulturně iniciuje a aktivizuje veřejnost, nabízí impulsy k přemýšlení, k jednání, k realizaci uměleckých projektů. Programově podporuje nejen mladé lidi a umělce, ale také nutný mezigenerační dialog. A realizuje to nejen vlastními divadelními představeními, ale i veškerým vedlejším programem, celkovou dramaturgií domu. Ten se rozrůstá – a přitom je o něj pořád velký zájem, většinu roku máme na vše vyprodáno,“ uvádí Hrbek.

Divadlo s geniem loci: realisté i blouznivci, kus země i ledovec

Výjimečnost smíchovské scény vidí Hrbek právě v komplexnosti, provázanosti a dostředivosti jejích uměleckých a marketingových aktivit. „Stojí za nimi schopný tým lidí identifikující se se značkou Švandovo divadlo,“ prozrazuje Daniel Hrbek. Za důležité považuje také věrné divácké zázemí. To se divadlu podařilo po covidové pauze udržet i znovu vybudovat.

„Švanďák má genius loci,“ je přesvědčen jeho umělecký šéf Martin Františák. „Protíná se tam podivný duch takzvaných realistů s vichrem Arbesa a jiných blouznivců. Je to divadlo magické jako Němcové Viktorka, ale také řádně posedlé dobou jako Karel Čapek. Je to dům tvůrčího neklidu, ze kterého se rodí čerstvá dramaturgie. Tematicky i autorsky. Je to kus země. Někdy ledovec, který reaguje na změny mořských proudů. Živé divadlo,“ míní Františák, který u Švandů působí už sedmou divadelní sezónu.

Mezinárodní vazby budované nejen pro sebe

Mimořádně úspěšnou kapitolou je zapojení Švandova divadla do mezinárodního uměleckého provozu. „Nesoustřeďujeme se jen na hostování našich inscenací mimo Českou republiku. Zajímá nás kontinuální a dlouhodobá spolupráce, proto cílíme mimo jiné na výměny, koprodukce, rezidence, rozvíjení kontaktů,“ vysvětluje Hrbek.

V nové sezóně se tak uskuteční například nultý ročník čtrnáctidenní rezidence amerických dramatiček a dramatiků v Česku. Ti navštíví Prahu, Brno a České Budějovice, kde se setkají s českými šéfy divadel, herci, studenty a dalšími lidmi z divadelní komunity. „Scénická čtení jejich nových textů v českých překladech uvedeme na konci října a na začátku listopadu 2026 v Praze a Brně. Poté začneme připravovat podobnou rezidenci našich umělců v New Yorku,“ plánuje Hrbek.

„Po výjezdech do Kanady a USA se chceme víc zaměřit i na evropskou spolupráci. V letošním roce zahajujeme třeba tříletou spolupráci s Teatrem Polskim v Poznani. Chtěli bychom se také vrátit do Velké Británie a navázat tu na naše úspěšné turné před pandemií covidu,“ říká Hrbek. Rozvíjení partnerských vztahů se týká i Francie, kde by měla v roce 2027 hostovat inscenace Dívenka na trampolíně.

„Považuji za důležité, že si Švandovo divadlo mezinárodní vazby nenechává jen pro sebe. Sílu těchto projektů vidím ve spolupráci, synergii tvůrců a institucí, v kontinuitě setkávání, která přesahují funkční období jejich momentálních šéfů,“ zdůrazňuje ředitel Hrbek. Toho čeká v blížící se sezóně i obhajoba jeho ředitelského postu před zřizovatelem na dalších šest let.

Premiéry v sezóně 2026/2027

Pro domácí publikum však zůstávají největším lákadlem nové inscenace, které od další sezóny rozšíří stávající repertoár.

První premiérou ve Velkém sále bude Dům Bernardy Alby, slavné drama Frederica Garcíi Lorcy v adaptaci přední mladé britské dramatičky Alice Birch. Po smrti svého manžela vyhlašuje Bernarda Alba osmiletý smutek pro sebe i svých pět dcer. Nikdo nesmí do domu a nikdo nesmí ven. Jenže pak se za branou objeví muž… „Dům Bernardy Alby v přepisu Alice Birch je aktuální výpovědí o ceně poslušnosti i o odvaze vzepřít se světu, který určuje, jak má žena žít, milovat a dýchat,“ říká dramaturg Norbert Závodský. Režisérem bude Jakub Šmíd, česká premiéra se uskuteční 5. prosince 2026.

Repertoár studiové scény obohatí od 30. ledna 2027 titul Básník a jeho syn v režii Martina Františáka. Komorní drama přiblíží složitou osobnost Vítězslava Nezvala – geniálního poety, ale i požitkáře a oportunisty. Přiblíží ale i osud jeho jediného syna Roberta, jemuž zůstal na bedrech otcův problematický „odkaz“. Titul vychází ze stejnojmenné knihy Krystyny Wanatowiczové, kterou zdramatizoval Martin Františák s dramaturgyní Martinou Kinskou a jíž bude Wanatowiczová také spoluautorkou. Po inscenacích Hadry, kosti, kůže, Dívenka na trampolíně či Štyrský/Toyen/Heisler jde o další hru věnovanou významné osobnosti české kultury 20. století.

Studiovou novinkou bude i inscenace Čau debile, jejíž premiéra se chystá 10. dubna 2027.  Stejnojmenný „román v emailech“ provokativní francouzské autorky Virginie Despentes upravili do podoby divadelní hry Tomáš Loužný s Norbertem Závodským. Hrdinou příběhu je úspěšný spisovatel Oscar, jehož srazí na dno obvinění v kauze MeeToo. Navíc se s ním ve virtuálním světě začne hádat Rebecca – kdysi obletovaná herečka čelící sexismu, ageismu i nelítostně dotírajícím médiím. Jak tenhle střet asi skončí? „Čau debile přináší syrový, současný příběh o samotě, stárnutí i toxicitě sociálních sítí, kde se veřejné odsudky a nenávist šíří rychleji než skutečné porozumění,“ říká Norbert Závodský o titulu v režii Tomáše Loužného.

V závěru sezóny nabídne Švandovo divadlo publiku Dar, původní autorskou komedii Daniela Hrbka, který ji i zrežíruje. „Dar je černá komedie o rodině, dluhu, vděčnosti a touze získat zpět to, co už jsme jednou odevzdali,“ prozrazuje Hrbek. Vše podstatné se odehraje během jedné rodinné večeře, na níž se dostaví očekávaná návštěva. Na stole se však ocitne i jeden nečekávaný požadavek… Premiéra ve Velkém sále bude 29. května 2027.

Svítání s Petrou Hůlovou, Dorou Kaprálovou a Petrem Borkovcem

Bonbónkem chystané sezóny bude projekt Svítání. Umělecké vedení Švandova divadla pro něj oslovilo tři osobnosti současné české literatury – Petru Hůlovou, Doru Kaprálovou a Petra Borkovce. Všechny tři hry v podobě scénických skic budou uvedeny během jediného dne na třech různých scénách. Diváci si z nich tak mohou 12. června 2027 vybrat, anebo je zhlédnout všechny v několikahodinovém divadelním maratonu.

V sále Peškovky – kreativního centra v ulici Elišky Peškové – se jako první představí text Petry Hůlové s názvem Nouzová operace. Alegorie o současném světě a možnostech jeho „léčby“ zavede diváky do světa nemocničních sester, lékařů a pacientů. Režie se ujme Daniel Hrbek.

V poetické, magicko-realistické hře Sofiin let Dory Kaprálové zavítáme do Berlína. Spolu s hlavní hrdinkou lze projít tímto městem i dosavadním Sofiiným životem. Scénickou skicu v režii Martina Františáka uvede Studio Švandova divadla.

Velký sál přivítá nový text O zármutku Petra Borkovce. Jeho autor vychází z Eurípidových Bakchantek. Zajímá ho konec epochy, postavení básníka i to, co vše může být skryto za smutkem a tísní. Režisérem bude Norbert Závodský.

 

Peškovka: scéna mladých pro mladé

Švandovo divadlo vyhlásilo také open call pro nové rezidenty ve Studiu: vítěz vzejde z 55 přihlášených subjektů a projektů. „K dalším hostováním a rezidencím nejmladších profesionálů – ale i tří amatérských souborů, které provozujeme – je určena především Peškovka,“ připomíná další prostor spojený se Švandovým divadlem Daniel Hrbek. „Kreativní centrum umístěné minutu chůze od Švanďáku je scénou mladých pro mladé. V následující sezóně zde uvidíme stálý rezidenční soubor Ductus Deferens, premiéry studentů DAMU, HAMU, KALD DAMU, JAMU, VOŠH i mezifakultní projekty AMU. Peškovka spolupracuje také s místními spolky a s institucí Paměť národa, organizuje různé události a setkávání. Garantem Peškovky je její výborný programový šéf Tomáš Čapek,“ upozorňuje Hrbek.

„Těším se na atmosféru v divadle při našich inscenacích – bývá to krása, když naplněný sál tleská vestoje a křičí bravo. A taky se rád dívám na spokojené diváky odcházející z divadla. To pak nepochybuji o tom, že to, co děláme – ať už se to někomu líbí nebo ne – dává smysl,“ uzavírá Daniel Hrbek.

www.svandovodivadlo.cz 

Ve spolupráci s Martinem Františákem, Danielem Hrbkem, Martinou Kinskou a Norbertem Závodským napsala Magdalena Bičíková.

Richard Moučka

pro Taneční magazín

Balet ND uvádí premíéru

Mistrovská díla George Balanchina

Balet Národního divadla uvádí ve Státní opeře premiéru inscenace s názvem Who Cares? věnovanou Georgi Balanchinovi, gruzínsko-americkému choreografovi, který zásadním způsobem proměnil podobu baletu dvacátého století a s jehož jménem je spojován termín neoklasika. Program tvoří dvě významná díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares?. Nové nastudování navazuje na dlouholetou tradici uvádění Balanchinových děl v Národním divadle a připomíná mimořádný význam autora, jehož tvorba dodnes představuje jeden ze základních pilířů světového baletního repertoáru.

 

George Balanchine (1904–1983) vyrůstal v prostředí petrohradské carské baletní školy, prošel uměleckou laboratoří souboru Ballets Russes Sergeje Ďagileva a ve Spojených státech vytvořil nový model klasického baletu pro moderní dobu. Jeho choreografie vycházejí z přesvědčení, že tanec nemusí být závislý na literárním příběhu, aby dokázal sdělovat hluboké lidské obsahy. Hudba se v jeho pojetí nestává doprovodem pohybu, ale jeho zdrojem. Balanchine dokázal proměnit hudební strukturu v prostor, rytmus a energii tančícího těla s přesností, která zásadně ovlivnila celé generace choreografů.

„Každá jeho choreografie vyžaduje mimořádnou muzikálnost, technickou jistotu a schopnost myslet pohybem. Uvést dnes Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? znamená vrátit se k samotným základům neoklasického baletu a současně připomenout významnou kapitolu historie našeho souboru,“ říká umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz.

Brahms–Schoenberg Quartet

Choreografie Brahms–Schoenberg Quartet vznikla roku 1966 pro New York City Ballet na orchestrální úpravu Brahmsova Klavírního kvartetu č. 1 g moll, op. 25, kterou v roce 1937 vytvořil Arnold Schönberg. Balet je považován za jedno z významných děl Balanchinova repertoáru. Ve čtyřech kontrastních částech – Allegro, Intermezzo. Allegro ma non troppo, Andante con moto a Rondo alla Zingarese. Presto – rozvíjí bohatou škálu tanečních nálad a obrazů vycházejících z hudební formy skladby. Dílo poskytuje mimořádný prostor pro virtuozitu sólistů i souboru a současně dokládá Balanchinovu schopnost převádět hudební strukturu do choreografického jazyka. Závěrečné Rondo alla Zingarese, inspirované uherskými hudebními motivy, tvoří energické a technicky brilantní vyvrcholení celého baletu.

Výtvarná podoba vychází z pařížského nastudování z roku 2016, pro něž navrhl scénu a kostýmy Karl Lagerfeld. Jeho koncepce, inspirovaná vídeňskou secesí a estetikou přelomu devatenáctého a dvacátého století, dokresluje výrazný kontrast mezi romantickým světem Brahmse a modernitou Schönbergovy orchestrální úpravy.

 

Who Cares?

Tato choreografie vytvořená v roce 1970 pro New York City Ballet na hudbu George Gershwina patří k nejcharakterističtějším dílům Balanchinovy americké tvorby. Choreograf zde neprezentuje nostalgickou vzpomínku na jazzový věk, ale Gershwinovu hudbu proměňuje v brilantní taneční architekturu, v níž klasická technika získává novou lehkost, svobodu a rytmus.

Choreografie evokuje energii New Yorku – města, které se stalo Balanchinovým domovem i symbolem moderního světa. Virtuozita, muzikálnost a radost z pohybu zde vytvářejí jedinečný obraz americké kulturní identity převedené do jazyka klasického baletu. Gershwinovy melodie, které se staly součástí kulturní paměti dvacátého století, nacházejí v Balanchinově choreografii novou podobu – přesnou, elegantní a spontánní.

Inscenaci dotvářejí kostýmy francouzského výtvarníka Françoise-Noëla Cherpina, který se po taneční kariéře v Dutch National Ballet začal věnovat profesi kostýmního designéra. Jeho návrhy vycházejí z dlouholeté zkušenosti s tanečním uměním a citlivě respektují pohybovou logiku Balanchinovy choreografie.

 

Přestože díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? vznikla v odlišných kulturních a hudebních souvislostech, spojuje je jeden základní princip: víra v autonomní sílu tance. Balanchine nevypráví příběhy ani nevysvětluje hudbu – prostřednictvím pohybu odhaluje její vnitřní strukturu, rytmus a emocionální energii. Gershwinův New York a Brahmsova evropská hudební tradice se v jeho tvorbě nestávají protiklady, ale dvěma podobami téhož uměleckého myšlení.

„Balanchine minulost rozhodně nezavrhuje. Nepřetržitě s ní pracuje, avšak přetváří ji podle potřeb a okolností proměnlivé přítomnosti,“ řekl americký znalec umění Lincoln Kirstein.

Balanchine bývá často označován za zakladatele amerického baletu. Stejně podstatná je však skutečnost, že dokázal propojit dědictví klasické petrohradské školy, zkušenost evropské avantgardy a kulturní energii Spojených států do nového choreografického jazyka. Jeho díla dodnes zůstávají mimořádnou zkouškou technické vyspělosti, muzikálnosti a stylové kultury každého baletního souboru. Jeho tvůrčí produktivita byla bezkonkurenční: vytvořil více než 400 baletů a choreografií pro film, operu, revue i muzikál.

 

Balanchine a Národní divadlo

Nové nastudování inscenace navazuje na významnou interpretační tradici Baletu Národního divadla, který se k odkazu George Balanchina vrací již několik desetiletí. V repertoáru se objevily choreografie Divertimento No. 15  (1995), Who Cares? (2002, koncertní verze), Čajkovskij, Pas de deux (2005), Theme and Variations (2012) a Serenade (2017).

Komponované představení Who Cares? není pouze návratem ke dvěma významným titulům světového repertoáru, ale i pokračováním dramaturgické linie, která spoluutvářela podobu Baletu Národního divadla a jeho vztah k odkazu jednoho z nejvýraznějších choreografů moderní éry.

„Balanchinova choreografie je pro mě především hudba. Říkal: ‚See the music, hear the dance.‘ A to je něco, co mám při práci neustále v hlavě. Každý krok má svůj konkrétní zvuk, rytmus i přesný okamžik. Nic tam není navíc. A zároveň nic není jen technické,“ říká první sólistka Baletu ND Aya Okumura a dodává: „Je to úplně jiný způsob práce než u baletů s příběhem. Nemáte postavu, o kterou byste se mohli opřít, ani jasně daný vývoj emocí. Přesto to nikdy není prázdné. Mám ráda myšlenku, že ve chvíli, kdy jsou na jevišti dva lidé, už mezi nimi nějaký příběh vzniká.“

WHO CARES?

BRAHMS–SCHOENBERG QUARTET

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: Johannes Brahms (Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25) v orchestraci Arnolda Schönberga

Scéna a kostýmy: Karl Lagerfeld

Výprava: užito s laskavým svolením Pařížské národní opery

Světelný design: Jan Beneš

 

WHO CARES?

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: George Gershwin

Adaptace a orchestrace: Hershy Kay (se svolením společnosti EAM – European American Music Distributors Company, držitele autorských práv ke Gershwinovým písním a baletnímu aranžmá)

Notový materiál: nakladatelství Schott Music GmbH a Bärenreiter Praha s.r.o.

Kostýmy: François-Noël Cherpin

Scéna: Zadní prospekt byl vyroben v Ateliérech Nizozemské národní opery a baletu; užito s laskavým svolením Nizozemské národní opery a baletu (Dutch National Opera & Ballet), Amsterdam, Nizozemsko

Světelný design: Jan Beneš

Sólo klavír: Anna McBride / Tomáš Pindór

Hraje Orchestr Státní opery

Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

Tančí sólisté a sbor Baletu Národního divadla

Balet Národního divadla děkuje Její královské Výsosti princezně hannoverské Caroline za velkorysé poskytnutí licence k užití výpravy Karla Lagerfelda.

 

Inscenaci uvádíme pod záštitou Velvyslanectví Spojených států amerických. 

Premiéry: 18. a 19. června 2026 ve Státní opeře

www.narodni-divadlo.cz

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

Otevřená výzva PQ končí

Během léta se rozšiřuje organizační tým PQ

Otevřená výzva do PQ Talks končí 30. června

Jen několik dní zbývá na podání návrhů do PQ Talks – série kritických debat, které zkoumají současnou scénografii, performanční design a performanční prostor v jejich různých podobách. Výzva je otevřena umělcům a umělkyním, designérům a designérkám, výzkumníkům a výzkumnicím, akademikům a akademičkám i studujícím z celého světa.

 

PQ Talks rámují tři tematické okruhy: worldingsurviving a futuring, které vytvářejí prostor pro kulturní, ekologické i technologické perspektivy. Vítány jsou ale i návrhy, které tato témata přesahují.

 

Příspěvky mohou mít podobu flash talks – prezentací nápadu nebo projektu v délce maximálně 10 minut a s max. 2 řečníky či řečnicemi – nebo panelových diskuzí, tedy 60minutových diskusních formátů včetně prostoru pro otázky a odpovědi; například kulatých stolů, kurátorovaných příspěvků, tvůrčích provokací, skupinových performativních přednášek a dalších formátů.

Laterna magika míří do Avignonu

Národní divadlo poprvé v historii uvede premiéru ve Francii

V sobotu 4. července se v rámci Off programu divadelního festivalu v Avignonu uskuteční světová premiéra inscenace Perpetuum Havel. Ta přináší vůbec první tuzemské profesionální zpracování jediného libreta pro nonverbální divadlo z pera Václava Havla. Laterna magika inscenaci uvede v legendárním divadle La Manufacture, které tím vůbec poprvé zařazuje světovou premiéru do svého programu.

Inscenace Perpetuum Havel vzniká na motivy dosud téměř neznámého textu, který Václav Havel napsal na jaře 1989 v cele na Pankráci. Libreto pro nonverbální divadlo nazvané Perpetuum mobile pojednává o sedmi dnech v životě politického vězně. Teoretička nonverbálního umění Ladislava Petišková text objevila v roce 2014 a následně jej doporučila k absolventským zkouškám na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Zde jej pod režijním a pedagogickým vedením Radima Vizváryho nastudoval Vojtěch Svoboda.


V roce devadesátého výročí Havlova narození se Radim Vizváry k textu vrátil. „Z Havlovy režijní poznámky ‚Fantazii se meze nekladou!‘ je patrné, že povzbudil inscenátory k hledání moderního scénického zobrazení,“ vysvětluje umělecký šéf Laterny magiky. Režie se ujal Petr Boháč, který zasazuje návrat k Havlovu dílu do kontextu současného společenského a politického dění: „Poslední dobou obchází Evropou, a nejen jí, strašidlo fašistických tendencí, neurvalé politické zlovůle a výzev k potlačování svobody jedince i části společnosti. V této atmosféře se letos, devadesát let od narození Václava Havla, vracíme k jeho odkazu a dílu. Každé ohlédnutí směrem k dílu Václava Havla je příslibem zachování toho nejdůležitějšího, co společnost potřebuje a za co musí bojovat – zachování svobody.“

Režisér se při tvorbě inspiroval nejen Havlovým textem, ale také svědectvími současných politických vězňů a vězeňkyň svědomí, například Paliny Šarenda-Panasjuk z Běloruska. Dále tvůrci čerpali i z výtvarných instalací a vyprávění čínského disidenta a umělce Aj Wej-weje nebo ze slov pronesených ruskými politickými vězni v soudních síních. Vzniká tak inscenace, která Havlův text zasazuje do současného kontextu – i proto nese upravený název Perpetuum Havel.

Petr Boháč má ve své divadelní práci s tématy totalitarismu dlouhodobé zkušenosti, mimo jiné i díky inscenaci The Last of the Soviets, uvedené v loňském Off programu festivalu v Avignonu, kde získala pozitivní ohlasy zahraniční kritiky. Výkony performerů Romana a Ingy Zotov-Mikshinových byly v místním tisku vysoce hodnoceny. Deník La Provence popsal inscenaci jako „vzdávání živého a mrazivého holdu těm, jejichž hlas je umlčen“, La Scène k výkonu Romana Zotova-Mikshina uvedl, že „odhaluje výkřik duše“. Právě Roman Zotov-Mikshin bude v inscenaci Laterny magiky jediným účinkujícím.

Avignonský festival

Festival v Avignonu patří k nejvýznamnějším evropským přehlídkám současného divadla. Jeho Off program představuje otevřenou platformu stovek nezávislých souborů z celého světa. Vedle nich však působí i vybrané scény s vlastním dramaturgickým profilem, mezi něž patří La Manufacture, kde bude inscenace Perpetuum Havel uvedena ve vybraných dnech od 4. do 20. července 2026. Účast na festivalu zároveň otevírá inscenaci prostor pro další mezinárodní hostování.

Generální ředitel Národního divadla Jan Burian k tomu uvádí: „Hostování v Avignonu je součástí série představení a akcí, které pořádáme se zahraničními partnery na počest Václava Havla – vynikajícího divadelníka a rozhodující osobnosti při prosazování společenských změn v devadesátých letech. K jeho odkazu se vracíme s naléhavostí i v dnešní době, která jako by zapomínala na základní hodnoty, na nichž kdysi panovala celospolečenská shoda.“ 

Česká premiéra proběhne 10. září 2026 v pražském Paláci Akropolis.

 

PERPETUUM HAVEL

Scénář a režie: Petr Boháč

Spolupráce na scénáři: Roman Zotov-Mikshin

Námět: Radim Vizváry

Scéna a kostýmy: Pavlína Chroňáková

Video, hudba a zvukový design: Martin Hůla

Světelný design: Filip Horn

 

Účinkuje: Roman Zotov-Mikshin

 

Světová premiéra 4. července v avignonském divadle La Manufacture.

   Profil inscenace na webu Národního divadla:

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/perpetuum-havel-UmymnrWnRvC2a_KyhqKeWQ

Martina Sedláková

pro Taneční magazín