Rubrika: Novinky z tanečního světa

Umění jako nástroj společenské změny

Hlasohled zve na konferenci, kde otevře diskusi o nové roli kultury

Může umění posilovat duševní zdraví, propojovat rozdělené komunity, otevírat tabuizovaná témata nebo dávat hlas lidem na okraji společnosti? Konkrétní příklady nabídne konference Sociální umění, které mění svět. Ve středu 11. listopadu ji v pražském Kině Aero pořádá Hlasohled, založený zpěvačkou, performerkou a autorkou Ridinou Ahmedovou.

Na konferenci vystoupí hosté z Česka i zahraničí. Josep Maria Aragay Borràs (Španělsko) představí Basket Beat, který využívá basketbalové míče jako bicí nástroje a pracuje často s lidmi z ohrožených či vyloučených skupin. Svou tvorbu vycházející ze zkušenosti s bezdomovectvím přiblíží Kolektiv Prádelna, letošní laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého. Program nabídne také sociálně-divadelní projekt Parsifalstvo režisérky Apoleny Vanišové zapojující mladé lidi z ústavní výchovy, czeXperiment dokumentaristy Jana Látala otevírající citlivá společenská témata nebo program REAL LAV productions z brněnské Káznice podporující romské tvůrce. Další příspěvky se zaměří na podporu sociálně odloučených skupin, body shaming a sexualitu seniorů v pobytových zařízeních.

V předvečer konference, v úterý 10. listopadu, se v pražských Holešovicích uskuteční dva doprovodné workshopy. Zájemci si mohou vyzkoušet Basket Beat. Mapa slasti pod vedením psycholožky a výtvarnice Minky Dočkalové pak nabídne prostor pro zkoumání vztahu k vlastnímu tělu prostřednictvím výtvarné tvorby a sdílení.

Více informací a přihlášky jsou k dispozici na www.hlasohled.cz.

 

Během dvou dnů nabízí Hlasohled mimořádnou příležitost setkat se s tvůrci sociálně angažovaných projektů a některé jejich postupy si vyzkoušet v praxi. V posledních letech se i v Evropě stále častěji mluví o společenském dopadu kultury. Umělci a kulturní organizace už nejsou pouze tvůrci výstav, koncertů nebo divadelních inscenací. Stávají se partnery škol, sociálních služeb, zdravotnických institucí i komunitních organizací. Umění se z prostředku kulturního vyjádření proměňuje v nástroj dialogu, prevence, vzdělávání i péče. „Konferencí nechceme ukázat jen inspirativní projekty. Chceme otevřít debatu o tom, jakou roli může umění hrát ve společnosti, která čelí osamělosti, polarizaci, zhoršujícímu se duševnímu zdraví i narůstajícím sociálním nerovnostem. Věříme, že kultura může být součástí řešení,“ říká pořadatelka konference Ridina Ahmedová.

Jedním z hlavních hostů bude katalánský sociální pedagog a muzikoterapeut Josep Maria Aragay Borràs, zakladatel mezinárodně oceňovaného projektu Basket Beat. Důležitou součástí jeho přístupu je sdílená zkušenost: „Účastníci kurzu se učí vzájemně si důvěřovat a cítit se zodpovědní jeden za druhého – protože všichni nesou stejnou odpovědnost za udržení rytmu.“ Za více než dvacet let své práce zapojil desítky tisíc lidí a stovky organizací po celé Evropě. V rámci projektu spolupracoval s více než 30 000 lidmi a přes 300 organizacemi. Ve svém příspěvku otevře také otázku, jak zajistit, aby komunitní hudba sama neposilovala nerovnosti, proti nimž se vymezuje.

Program konference nabídne i řadu českých projektů, které ukazují, že společensky angažované umění nevzniká jen v zahraničí. Kolektiv Prádelna od roku 2023 provozuje Pojízdnou Prádelnu. Lidem bez přístupu k hygienickému zázemí umožňuje vyprat a usušit si prádlo a zároveň vytváří prostor pro setkávání a společnou práci. V projektu Parsifalstvo propojuje Apolena Vanišová příběhy dospívajících chlapců a žen se zkušeností s ústavní výchovou. Jejich setkávání a práce na dokumentární divadelní instalaci otevírají otázky rodinných vazeb, útěků z domova i střetů osobních snů s fungováním systému. Roman Černík přiveze zkušenosti z plzeňského Divadla La Ulica. Dobrovolníci zde s lidmi bez domova nacvičují komunikační techniky, pantomimu i dialogy a děj představení vzniká při společných zkouškách. Tým REAL LAV productions z brněnské Káznice ukáže, co přinesl první běh programu a jak funguje podpora tvorby videí, podcastů či obsahu pro sociální sítě, když o vlastních tématech a cílech rozhodují sami účastníci. Spolupráci umělců, městských částí a komunit přiblíží projekt To je moje místo organizace Kreativní Praha. Podporuje společné aktivity a zapojování sociálně odloučených skupin do kulturního a komunitního života.

Další příspěvky otevřou témata, o nichž se ve společnosti často mluví jen okrajově – intimitu a sexualitu ve vyšším věku, terapeutické využití fotografie, prevenci duševního zdraví prostřednictvím kultury, body shaming nebo vytváření bezpečných komunitních prostorů pro queer lidi. Nejde přitom o akademické úvahy, ale o zkušenosti lidí, kteří dlouhodobě hledají nové způsoby, jak umění propojit s péčí o jednotlivce i společnost. Neurobioložka, terapeutka a fotografka Ivana Dostálová přiblíží svou metodu VOFRE propojující fotografování s prací s tělem, pohybem a emocemi. Minka Dočkalová v projektu Sexy Silver vychází z deseti rozhovorů se seniory a seniorkami. Na cestě od osobních výpovědí k výstavě se ptá, jak intimní příběhy citlivě převádět do umělecké podoby. Ředitelka Galerie Benedikta Rejta Kateřina Melenová představí návrh Národní platformy prevence kulturou, rozvíjený ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví. Zkušenosti s provozem nezávislého komunitního prostoru, podporou začínajících umělců a vytvářením zázemí pro queer komunitu nabídne SVĚTOVA 1. Ridina Ahmedová představí projekt Moje tělo je moje a jeho putovní venkovní výstavu upozorňující na zraňující komentáře a ponižování kvůli vzhledu.

Dokumentarista Jan Látal nabídne pohled do zákulisí projektu czeXperiment – mediální laboratoře, která pomocí sociálních experimentů, vizuálního hlasování a silných lidských příběhů zkoumá hodnoty, emoce a postoje Čechů. Jeho příspěvek se zaměří na oslabování vlivu klasických médií, roli sociálních sítí při posilování polarizace a možnosti, jak pomocí zážitku, kreativity a dobře položených otázek podpořit vzájemné porozumění.

Konference Sociální umění, které mění svět se uskuteční ve středu 11. listopadu 2026 od 10:00 do 16:30 v pražském Kině Aero. Doprovodné workshopy proběhnou v úterý 10. listopadu v Praze 7: Basket Beat od 17:00 do 21:00 v hale 11 Holešovické tržnice a Mapa slasti od 19:00 do 21:00 v Sodovkárně. Účast je možná po předchozí registraci na webu Hlasohledu – www.hlasohled.cz.


Hlasohled založila v roce 2006 Ridina Ahmedová s přesvědčením, že hlas je nejpřirozenějším nástrojem každého člověka a zpívání nám může přinášet radost bez ohledu na to, jak dokonale výsledek zní. Nabízí semináře, konference a hlasové dílny pro různě pokročilé zájemce s nejlepšími lektory z Čech i zahraničí. Workshopy již prošlo přes 8 000 účastníků, jimž se věnovalo na 120 lektorů. Pod společnou střechou Hlasohledu působí také úspěšný projekt Moje tělo je moje, v němž se Ridina Ahmedová věnuje s energií sobě vlastní prevenci body shamingu.

Program:

Může opravdu umění měnit životy? Vliv sociálního umění jako téma konference Hlasohledu 2026.

Celodenní konference s názvem „Sociální umění, které mění svět“” vás vtáhne do pozoruhodných projektů, ve kterých je umění hybatelem skutečné společenské změny. Je to vzrušující a stále dost neprobádané téma. Přivítáme skvělé hosty z Čech i zahraničí.

KDY & KDE:

úterý 10. 11. | WORKSHOPY

BASKET BEAT – Holešovická tržnice / hala 11, Praha 7

MAPA SLASTI – Sodovkárna, Praha 7

 

středa 11. 11. | KONFERENCE 10:00–16:30 h

Kino Aero, Biskupcova 31, Praha 3

 

Vstup na akci je po předchozí registraci. Více informací a registrace jsou k dispozici na www.hlasohled.cz.


Silvie Marková
pro Taneční magazín

Ochrana svobody kultury nezávislosti veřejnoprávních médií

Předseda Senátu Milost Vystrčil předal Stříbrnou medaili Dušanu D. Pařízkovi

Před zahájením reprízy inscenace Amadoka v pražském Divadle X10 předal včera večer předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil Stříbrnou medaili předsedy Senátu divadelnímu režisérovi Dušanu D. Pařízkovi. Ocenění mu bylo předáno přímo v divadelním sále před zraky diváků. Celý večer se zároveň nesl ve znamení naléhavého apelu na ochranu svobody kultury a nezávislosti veřejnoprávních médií.

Stříbrná medaile předsedy Senátu je od roku 2007 udělována významným osobnostem vědy, kultury, sportu i veřejného života, které svým působením naplňují demokratické hodnoty a šíří dobré jméno České republiky doma i v zahraničí. Dušan D. Pařízek nemohl ocenění převzít během zářijového oficiálního ceremoniálu u příležitosti Dne české státnosti, proto k předání došlo v náhradním termínu přímo v divadle.


Předseda Senátu Miloš Vystrčil při slavnostním ceremoniálu ocenil Pařízkovu tvorbu, odvahu otevírat náročná společenská témata i jeho schopnost vést živý dialog s publikem: „Vždycky říkám, že medaile je stříbrná a není zlatá proto, že na zlatou ještě nemáme nárok – ke zlaté bychom měli směřovat. My všichni potřebujeme nezávislou a svobodnou kulturu jako sůl,“ uvedl předseda Senátu s odkazem na režisérova vlastní slova.

Dušan D. Pařízek při převzetí medaile vyjádřil radost ze setkání právě na půdě Divadla X10, prostoru spojeném se svobodnou reflexí a kritickým dialogem. Upozornil, že svoboda kultury a médií je dnes vystavena silným politickým tlakům: „Vedeme boj za nezávislá veřejnoprávní média a za svobodnou kulturu, za kulturní instituce, jejichž poslání sahá daleko za hranice funkčního období jakéhokoli ministra. Politická moc se v průběhu času mění, kultura zůstává,“ zdůraznil Pařízek.

Na Pařízkův apel navázala po skončení představení ředitelka Divadla X10 Lenka Havlíková, která přednesla prohlášení na podporu nezávislé kultury a stávkujících pracovníků České televize a Českého rozhlasu. Za Divadlo X10 vyhlásila stav vysoké občanské pohotovosti. Ve svém projevu ostře kritizovala návrhy zákonů rušící koncesionářské poplatky a ohrožující nezávislé financování veřejnoprávních médií, stejně jako politické a netransparentní zásahy do dotačních řízení Ministerstva kultury, Státního fondu audiovize či výběru vedení Národní galerie. Zároveň se připojila k požadavku na odstoupení ministra kultury Oty Klempíře.

Foto: Marek Koliha

Barbora Koláčková

pro Taneční magazín

Nejen vstupenky a granty

Olomoucký dům nacucky! zapojuje veřejnost do dlouhodobé podpory kultury

Jak posílit ekonomickou nezávislost kulturní organizace, jejíž program je z velké části financován prostřednictvím grantů? Olomoucký dům nacucky! hledá další zdroj podpory přímo mezi svými návštěvníky a příznivci. Od 1. listopadu funguje Klub nacucky!, který umožňuje pravidelnými příspěvky od 200 Kč měsíčně podpořit kulturní a vzdělávací činnost domu nacucky!. Cílem je získat větší jistotu pro dlouhodobé plánování a rozvoj divadla, současného umění, vzdělávání a komunitních aktivit. Do 1. prosince chce klub získat prvních 50 platících členů.

Větší nezávislost díky pravidelné podpoře

dům nacucky! se v posledních letech rozvinul v kulturní prostor, v němž se setkávají divadlo, současné výtvarné umění, vzdělávání i komunitní aktivity. S rozsahem programu však rostou také nároky na jeho financování. Významná část prostředků pochází z veřejných grantů, které jsou nezbytné pro uskutečňování kulturních projektů, ale bývají vázané na konkrétní účely a časová období. Pro organizaci tak představuje výzvu zejména předvídatelnost příjmů a možnost plánovat svou činnost v delším horizontu.

Přestože je součástí života domu také Café nacucky!, jeho provoz nezajišťuje organizace DW7, o. p. s., která stojí za kulturním a vzdělávacím programem. Příjmy z provozu kavárny tak neslouží k financování těchto aktivit.

Klub nacucky! má veřejnou grantovou podporu doplnit, nikoli nahradit. Pravidelné příspěvky umožní organizaci postupně posilovat vlastní finanční zázemí, lépe reagovat na aktuální potřeby a ponechat větší prostor pro umělecké projekty, jejichž realizace nemusí odpovídat podmínkám jednotlivých dotačních programů.

„Granty jsou pro naši činnost zásadní a chceme, aby tomu tak zůstalo. Potřebujeme je však doplnit také příjmy, které nejsou vázané na konkrétní projekt nebo dotační období. Pravidelná podpora veřejnosti nám umožní plánovat s větší jistotou a zachovat prostor pro nové umělecké nápady,“ vysvětluje David Butula, ředitel domu nacucky!.

Od návštěvníků k dlouhodobým podporovatelům

Nový klub současně otevírá otázku, jakou roli může veřejnost sehrát v dlouhodobém fungování kulturních institucí. Člověk totiž nemusí být pravidelným návštěvníkem, aby považoval jejich existenci za důležitou.

„Ne každý musí být pravidelným návštěvníkem našeho programu, aby mu záleželo na tom, že podobné místo v Olomouci existuje,“ říká Butula.

V domě nacucky! působí Divadlo nacucky!, Galerie XY a Edu nacucky!, na něž navazují komunitní aktivity Za()hrady. Součástí života domu je také Café nacucky!. Vedle divadelních představení a výstav zde vznikají vzdělávací programy pro děti i dospělé, diskuse a příležitosti k mezigeneračnímu setkávání. Význam těchto činností přitom přesahuje jejich bezprostřední návštěvnost nebo výnos ze vstupného.

„Koupí vstupenky člověk podpoří konkrétní představení. Pravidelným příspěvkem pomáhá udržovat místo, kde taková představení mohou vznikat,“ doplňuje ředitel.

Klub nacucky! proto nemá být pouze nástrojem získávání finančních prostředků. Jeho cílem je také prohlubovat vztah mezi domem a lidmi, kteří se zajímají o jeho program, sdílejí jeho hodnoty nebo jednoduše chtějí, aby v Olomouci existoval prostor pro nezávislé umění, vzdělávání a veřejnou diskusi.

Členství od 200 Kč měsíčně

Do Klubu nacucky! lze vstoupit prostřednictvím pravidelného příspěvku od 200 Kč měsíčně na platformě Darujme.cz. Druhou možností je roční členství za 2 400 Kč, platné 365 dní, jehož součástí je originální klubová kšiltovka. V průběhu listopadu organizace zpřístupní také možnost věnovat roční členství jako dárek.

Členové získají pozvánky na nejméně dvě speciální klubové akce ročně, přednostní přístup k vybraným částem programu, klubové vstupné 190 Kč na vlastní inscenace Divadla nacucky!, zvýhodnění vzdělávacích aktivit Edu nacucky! a samostatný klubový newsletter. První klubové setkání se uskuteční v lednu 2027.

Prvním cílem je získat 50 platících členů do 1. prosince 2026. Organizátoři chtějí postupně vytvořit dlouhodobou komunitu podporovatelů, která se bude podílet na budoucnosti domu nejen finančně, ale také svým zájmem a osobním vztahem k jeho činnosti.

„Pokud se někdo rozhodne nacucky! pravidelně podporovat, vnímám to především jako projev důvěry. Jako vyjádření, že to, co společně vytváříme, má pro lidi smysl a chtějí, aby to pokračovalo,“ uzavírá David Butula.

Marie Meixnerová

pro Taneční magazín

Vrána nosí žal i smích

Premiéra nového pohybového sóla Emy Poliakové

Nové pohybové sólo s maskou, které s podporou kolektivu tYhle vytvořila mladá performerka Ema Poliaková, z nečekané perspektivy nahlíží na témata ztráty blízkého člověka a žalu. Jaké to je někoho ztratit? Po stovky let jsou vrány v naší kultuře brány jako symbol smrti. Ovšem ptá se někdo vrány, jaké to je, když někoho ztratí? Premiéra se uskuteční 12. listopadu v kulturním centru CO.LABS v Brně a pražská premiéra 5. prosince v Žižkostele v Praze.

Od inspirace románem k průzkumu života vran

K tvorbě vlastního pohybového sóla, které by prozkoumalo životní situaci vrány, inspirovala performerku Emu Poliakovou kniha Maxe Portera Žal je to s křídly. V ní vystupuje vrána jako průvodkyně spisovatelovým žalem nad ztrátou jeho manželky. Ema Poliaková se rozhodla prozkoumat perspektivu a emoční svět vrány samotné.

„S knížkou Žal je to s křídly, se kterou jsem se setkala během studia na konzervatoři, kde jsem dělala Porterův text v rámci uměleckého přednesu. Už tehdy mě zaujalo, jak je postava Vrány podivná, humorná, drsná a děsivá. Zároveň je však starostlivá a není k lidem lhostejná. Tak jsem si řekla, že to v budoucnosti chci zpracovat na jevišti. Původně jsem to chtěla dělat jako monodrama během svého dalšího studia na JAMU, ale odjela jsem na Erasmus, takže z plánu sešlo. Následně se zničehonic objevila výzva od tYhle a řekla jsem si, že přišel Vránin čas,” vysvětluje Ema Poliaková.

Sólo Emy Poliakové vzniká v rámci iniciativy kolektivu tYhle Otevřený projekt. Ta otevírá a sdílí prostor pro tvorbu absolvenstvu ateliéru fyzického divadla na JAMU. Členstvo kolektivu se tím vrací ke svým počátkům a navazuje partnerství s mladšími tvůrci a tvůrkyněmi, s nimiž má častečně stejné kořeny. Kolektiv tYhle jim poskytuje dramaturgickou, produkční a administrativní podporu, aby mohli snáze prorazit na české scéně nezávislého divadla.

Hledání emoce za maskou smrti

Kromě Portera se Poliaková ve svém sóle inspiruje i námětem Havrana od Edgara Allana Poea a básní Bezpráví od Jana Skácela. Do pohybového slovníku přebírá odkazy z různých popkulturních, ale i tradičních námětů jako je třeba Bathroom Dance scéna z filmu Joker (2019), tradiční gruzínské tance a vyobrazení smrti z obrazů od Tiziana, Rubense či Géricaulta.

Odkazy na vránu či havrana jako symbol smrti jsou v naší kultuře poměrně časté. Ema Poliaková se však skrze pohyb a práci s maskou rozhodla ukázat vránu nejen jako průvodkyni žalem, ale také jako cynika, pečovatelku či svůdkyni. Dotýká se i mnoha dalších poloh, které doprovází vyrovnání se se ztrátou blízkého člověka.

„Maskám se věnuji už delší dobu. Baví mě. A je fakt, že divadlo masek není v Česku a na Slovensku úplně rozvinutý žánr. V divadelním prostředí se využívají, ale v tanečním to vnímám spíše jako raritu. Maska stírá jeden z hlavních výrazových prostředků – mimiku. Naopak směřuje pozornost k tělu a dělá ho více přítomným. Zároveň mě fascinuje, že maska je jenom kus materiálu a můžu skrze ni z neživého vytvořit něco živého,” říká Ema Poliaková.

Náš vztah ke smrti je paradoxní

Sociologové a socioložky dnes upozorňují na hluboký paradox v našem vztahu ke smrti: smrt našich blízkých pro nás zůstává tabu, zatímco smrt lidí cizích nás fascinuje. Kvůli přesunu umírání do specializovaných zařízení také mizí prožitek odchodu blízkého člověka z osobního života. Chybějící tělesný zážitek je pak nahrazen přívalem obrazů smrti v médiích a filmech. Ze ztráty blízkých se tak stává tíživá zkušenost, o níž se s druhými nesnadno mluví.

„Přestože naslouchání a podpora od okolí jsou zásadními faktory při vyrovnávání se se smrtí blízké osoby, v naší společnosti je téma smrti stále tabu. Mluvení o smrti může zmírnit dopad ztráty a  zabránit rozvoji psychiatrických patologií, například ve formě diagnózy komplikovaného truchlení, které se týká  7 až 10 % pozůstalých,” doplňuje paliativní psycholožka Anna Fotijevová, MSc.

Přitom první konfrontace s pomíjivostí přichází velmi brzy. Koncept smrti si lidé začínají uvědomovat v průměru už v 9 letech, přičemž pro 29 % z nich jde o traumatizující či šokující zážitek. Žal je však proces bytostně neuchopitelný a individuální. Přestože moderní psychologie často odkazuje na tradiční model pěti fází smutku (popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření), nejnovější poznatky zdůrazňují, že lidé těmito stádii nemusí procházet lineárně. Jednotlivé emoce se prolínají, cyklí a nečekaně vracejí.

V současné době stále častěji objevují aktivity a iniciativy, které usilují vrátit téma smrti, umírání a truchlení do naší každodennosti jako její přirozenou součást. Probíhají festivaly o smrti a umírání jako K smrti dobrý festival či Smrtfest, vnikají iniciativy za přírodní pohřby a vychází množství literatury pro děti i dospělé. Tyto spolky a iniciativy mají společný cíl: nabídnout možnosti proměny našeho vztahu ke smrti a žalu ze ztráty blízkého člověka.

Nové pohybové sólo Emy Poliakové se k této vlně otevřeného dialogu organicky připojuje. Divadelní maska stírá civilní mimiku a maximalizuje přítomnost těla, v němž se cynismus a hněv mísí s těžkou depresí a postupným, křehkým smířením. Inscenace Vrána tak není pouhá umělecká expozice cizího neštěstí, ale stává se, podobně jako zmíněné festivaly, dalším bezpečným, rituálním a sdíleným prostorem pro prožití a přijetí vlastního žalu.

Vrána

autorka, performerka: Ema Poliaková

dramaturgie: Kamil Bačovský

kostým: Ester Hradilová

hudba: Josef Kučera

hlas: Ondřej Kokorský

dětské hlasy: Antony Rossi, Klaudie Bačovská

lighting design: Barbora Šimová

produkce, mentoring: tYhle

produkční zajištění: Anna Marie Němečková

partneři: CO.LABS, Žižkostel, Divadlo Barka, Cirqueon,Truhlárna

Projekt vzniká ve spolupráci s kulturním centrem CO.LABS a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Hlavního města Prahy,  Státního fondu kultury a Nadačního fondu Josefů K.

Premiéra: 12. 11. 2026, CO.LABS, Brno
Pražská premiéra: 5. 12. 2026, Žižkostel

Projekt byl finančně podpořen ze Státního fondu kultury ČR. Projekt vznikl v rámci celoroční činnosti spolku tYhle za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Hlavního města Prahy.

Jakub Liška 

pro Taneční magazín