ALTA podpoří v roce 2016 zejména vzdělávání, tvůrčí proces a vzájemný dialog umělců a společnosti
Studio ALTA startuje rok s novou dramaturgií. Podpoří zejména vzdělávání, tvůrčí proces a vzájemný dialog umělců a společnosti
Studio ALTA v roce 2016 pokračuje v organizování workshopů Myslet tancem! a představí dvě nové dramaturgické linie – ALTA in progress a RespondART. Všechny tři představené programové cykly kladou důraz na proces tvorby a aktivní sdílení inspirací nejen uměleckých, ale i společenských a lidských.
ALTA in progress je nový cyklus work in progress prezentací vznikajících děl v oblasti tanečního a nonverbálního divadla. V rámci prezentací můžete nahlédnout do kuchyně experimentálních tvůrců, pochopit proces vzniku představení a diskutovat s umělci. Vstup je navíc vždy zdarma!
Ve spolupráci s divadlem Alfred ve dvoře, TanzFaktur Kolín nad Rýnem a Brottfabrik Bonn připravuje Studio ALTA celoroční projekt RespondART, v rámci kterého zúčastněná divadla uvedou několik společensky angažovaných představení, po kterých bude následovat diskuze s tvůrci a odborníky na prezentovanou společenskou problematiku. Cílem projektu je přivést diváky k aktivní recepci uměleckého díla, lepšímu pochopení dnešního světa a vlastnímu kritickému myšlení.
Již druhým rokem bude probíhat projekt Myslet tancem!, díky kterému se čeští tanečníci budou moct seznámit s tvorbou umělců z celého světa. Workshopy letos povedou Zuna Kozánková, Lali Ayguade Farro, Jos Baker, Michael Simon, Jaro Viňarský a Peter Šavel. Na konci roku navíc proběhne ve Studiu ALTA sympozium všech lektorů, jediné svého druhu v České republice.
Studio ALTA se dlouhodobě profiluje jako prostor pro tvorbu a výzkum, poskytuje stabilní zázemí umělcům z oblasti tance a fyzického divadla a je podhoubím pro jejich další růst. Jako významný tvůrčí klub proto iniciuje aktivity, jež podporují progresivní experimentální tvůrce v hledání nových výrazových prostředků a aktivního dialogu se společností. Projekty v roce 2016 jsou tak dalším krokem tohoto snažení.
Série víkendových workshopů, které propojí současný tanec a kontaktní improvizaci se zaměřením na zdraví tanečníků podle principů čínské medicíny. Naučte se orientovat se ve zdravotních otázkách svého těla se Zunou, aktívní tanečnicí, pedagožkou a praktikantkou shiatsu, čínské medicíny a qigongu!
9.- 13.2. /Lali Ayguade Farro
Workshop se zaměřuje na práci s podlahou se specifickým důrazem na práci těžiště a chodidel jako základu pro pohyb. Když je všechna síla v chodidlech a nohách, zbytek těla může být volný pro vlastní výraz. Energie v těle se nikdy nezastaví, a to přestože třeba jenom klidně stojíte, vždy dochází k jakémusi pokračování pohybu.
14.- 18.3. / Jos Baker
Britský tanečník, bývalý člen světoznámého souboru Peeping Tom, přijíždí poprvé učit do Prahy specifickou kombinaci improvizačních cvičení, techniky současného tance a repertoáru.
15.- 17.4. / Michael Simon
Švýcarský režisér, scénograf a light designer povede víkendový workshop na téma rytmu a dynamiky světel v tanečním představení. Workshop ve spolupráci s Institutem světelného designu propojí svět tance a divadelní techniky.
16.- 20.5. / Jaro Viňarský
Slovenský choreograf a tanečník, držitel prestižní americké ceny Bessie Award (2013) a Ceny Sazky za objev v tanci (2006), povede intenzivní workshop, který se stane impulsem pro letní studentské rezidence v ALTĚ.
Připravujeme na podzim: Workshop s Petrem Šavelem (září 2016), Sympozium všech vyučujících (prosinec 2016).
Všechny workshopy mají omezenou kapacitu – místo lze zarezervovat a uhradit online na portálu Goout.cz.
Více informací a aktualizace najdete na www.studioalta.cz/workshopy.
„V tanečních jsem se bláznivě zamiloval, moc mě to tam bavilo“
Lidé se stejnými iniciálami obou svých jmen už bývají jaksi předurčeni ke kariéře. Stačí vzpomenout světová filmová esa Claudii Cardinalovou, Brigite Bardotovou či Damiana Damianiho. Anebo u nás herečky Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou či nejnověji zpěváka Davida Deyla. Nejinak je tomu u spisovatele, fotografa, novináře a dramaturga Roberta Rohála, člověka s rozmachem renesanční osobnosti.
Narodil se roku 1959, odmalička žil v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně se pohyboval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 se prosadil jako novinář – nejdříve ve Zlíně, pak i v Praze. Během posledních dvanácti let mu vyšla – povětšinou u nakladatelství Petrklíč a Grada – řada knih, vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Své texty doplňoval vlastními reportážními snímky. Asi od roku 2002 se mu stalo fotografování doslova vášní. Věnuje se stylizované žánrové i portrétní z valné většiny černobílé; fotografii. Od roku 2005 vyzdobil svými uměleckými fotografiemi několik veřejných interierů, účastnil se kolektivních i samostatných výstav – a to nejen na Moravě ale také v Praze, Brně, na hradech Karlštejn i Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších prestižních místech. A právě tato vpravdě multikulturní osobnost se nám exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN svěřila se svým vztahem k tanci i poodhalila nejnovější okénka své tvůrčí kuchyně.
Jelikož se naše profesní cesty již několik let různě scházejí i protínají, tak laskaví čtenáři jistě odpustí naše následné tykání. Za spolupráci z oblasti Kroměříže děkuji rovněž kolegyni Daně Ehlové.
Chodil jsi vůbec jako kluk do tanečních?
„No jasně, že chodil, a moc mě to bavilo. Dokonce jsem se tenkrát do své tehdejší tanečnice Svatavy bláznivě zamiloval.“
Máš vztah spíše ke klasickému tanci až baletu či k moderním výrazovým formám?
„Líbí se mi z toho všechno. Pracoval jsem chvíli v divadle, a tak jsem třeba zrovna scénickému tanci či baletu přišel na chuť. Svého času se mi líbilo taneční seskupení UNO, s nímž spolupracovali Jiří Korn nebo Helena Vondráčková. A když bych měl vzpomínat, tak jsem kdysi s mojí tehdy budoucí manželkou Jaruškou dělali křoví jednomu kouzelníkovi na dvou magických festivalech v Pardubicích a Karlových Varech, dokonce jsme si odvezli zvláštní cenu mezinárodní poroty – ale to už je dnes pravěk. Bylo to tak někdy kolem roku 1980.“
Robert Rohál a Helena Vondráčková
Píšeš rád o zpěvácích, kteří mají výrazný sklon k pohybu, tanci a dobré choreografii, jako Helena Vondráčková, Jiří Korn či Petr Kotvald?
„Helena se mi líbí léta už jenom tím, jak je univerzální, jak ani po letech nezpohodlněla a nežije z podstaty. Navíc byla první, kdo začal vedle zpívání tančit, stepovat, hýbat se. Byla to ona, kdo povýšil statické zpívání u mikrofonu na skutečně hodnotnou podívanou, na show… A Jirka Korn je taky ohromný profík stejně jako Petr Kotvald. Všichni tři umí svou písničku vyjádřit pohybem a tancem.“
Fotografuješ rád taneční představení, muzikály anebo přímo taneční soutěže?
„Fotím rád lidi, které stylizuju do různých postav a příběhů, ale nafotil jsem i pár koncertů. Na rok 2016 chystám novou výstavní kolekci, v níž se objeví jediná modelka, ale na každém dalším snímku bude pokaždé úplně jiná. Půjde však tentokrát výhradně o portréty. Kolekce má zatím pracovní název ,Tisíc tváří černovlásky´. Jako inspirace nám posloužily třeba Mozartova manželka Konstance, Josephine Baker, Marylin Monroe, Lída Baarová nebo mladá Marta Kubišová ze šedesátých let. “
V současnosti působíš na programově dramaturgické pozici v kroměřížském Domě kultury, podílíš se také na organizaci tanečních soutěží či letních vystoupení mažoretek na kroměřížském náměstí?
„Já tyto některé akce spíše organizuju, mou hlavní náplní je hlavně divadlo a koncerty, tedy samotná dramaturgie. Ale spolupodílím se také i na velkých festivalech, na kterých ale dělá celý náš tým, ať již jsou to ,Hudba v zahradách a zámku´ nebo ,Mezinárodní festival dechových hudeb´, kde dochází i na ty zmíněné mažoretky.“
Na co bys z divadelně dramaturgického menu kulturního domu pozval obyvatele i návštěvníky Kroměříže?
„Asi na představení hry Commedia Finita autorky Viktorie Hradské, které je o Emě Destinnové viděné očima čtyř různých žen a které je taky hodně o české malosti. Já tohle představení kdysi viděl jako monodrama s jednou herečkou – Gabrielou Wilhelmovou – a bylo to něco úžasného. Existuje i rozhlasová verze tototo scénáře, kterou natočila Jiři na Jirásková, a to bylo taky perfektní. Společnost Karla Soukupa však přijede do Kroměříže s představením, které bude jiné v tom, že se v něm představí známé herečky jako Valerie Zawadská nebo Kateřina Macháčková.“
Hlavní stánek kultury v Kroměříži však nežije pouze divadelními programy, co tam chystáte dále?
„Provoz zde bude částečně omezen, neboť od dubna do září by měla proběhnout rekonstrukce části střechy Domu kultury, a tím pádem bude vyřazen ze hry společenský sál. Ale mnohé jiné akce poběží. Naplánoval jsem už pořad s knězem Zbigniewem Czendlikem, který odstartuje sérii duchovně laděných besed. Pracuji na přípravě koncertů Ondřeje Havelky a Melody Makers anebo Petry Janů se skupinou Amsterdam. Chtěl bych přivést i šansonový recitál Heleny Vondráčkové s doprovodem Zdenka Merty jako klavíristy, což mi oba protagonisté přislíbili…“
Robert Rohál s jedním se svých fotografických obrazů z kolekce „Romance o Krásce a Zvířeti.“ (na snímku modelka Karolina Bubelová a herec i režisér Peter Gábor)
Jsi renomovaný publicista v novinách i na internetových serverech, co Tě osobně v poslední době zaujalo jako diváka a posluchače?
„Z hudební sféry to je jednoznačně CD ,Bosa´, které natočila pro mne dosud neznámá muzikálová zpěvačka Markéta Zehrerová s Eduardem Parmou jako výhradním skladatelem i aranžérem. Ale moc se mi líbí i čerstvé dvojalbum funky kapely Top Dream Company… Rovněž mile mě překvapila nová alba dua Kamelie anebo Petra Koláře… Co se filmů týče, tak mě upoutal v televizi nedávno uváděný snímek Bohdana Slámy ,Čtyři slunce´. Opět jsem si uvědomil, jak je Aňa Geislerová skvělou herečkou. A taky jsem byl nedávno překvapen nabídkou všeho, co skýtá a nabízí Muzeum Kroměřížska.“
Na co si nyní brousíš své literární pero anebo počítač?
„Už počátkem roku bych se měl vrhnout do titulu, jehož pracovní název zní ,Celebrity – Fámy, nepravdy a skutečnost´. Zatímco tuto knížku jsem přislíbil nakladatelství Petrklíč, další dva jiné tituly bych chtěl vydat u Grady Publishing.“
V minulém roce jsi zůstal věrný Kroměříži i jako vystavovatel uměleckých fotografií, nikoli však přímo Domu kultury…
„A to jsem zde vystavoval dva roky staré originály, které jsem již uvedl na rúzných místech republiky. Já totiž letos nechtěl vystavovat vůbec, chtěl jsem si dopřát pauzu – ale nakonec mne stejně přemluvili. Výstava proběhla v interiéru kroměřížské cukrárny Amadeus, udržela se tam skoro pět měsíců, a já jsem nakonec moc rád. Má fotokolekce ,Romance o Krásce a Zvířeti´ tam totiž do těch nádherně klenutých prostor docela dobře zapadla.“
Vrat´me se závěrem, přes fotografii, opět k tanci, se kterým má mnoho společného setkání s tvou současnou hlavní aktérkou snímků Soňou Drábkovou…
„No, to je fakt, ale pravdou je, že se známe snad půl roku. Právě v době, když jsem nastoupil do kroměřížského kulturáku a fotil Den tance, tam Soňa vystupovala s tanečním souborem M dance crew KM. Tehdy jsem poznal celou tuto skvělou taneční partičku a bylo to hned jasné. V Soně jsem našel dobrou kamarádku. Myslím, že to byla ona, kdo mě vlastně přivedl na myšlenku nafotit něco nového. Je fajn, že ji to baví a že si udělá i čas na roli fotomodelky i na povídání o tom všem, i když má svou práci, domácnost, manžela i dva syny.“
Rodinu, další povinnosti a tím i málo času má jistě tak široce rozmáchlá osobnost jakou je Robert Rohál. Proto jsem mu poděkoval za velmi zajímavé a upřímné rozhovorové vyznání. Sám osobně a jistě i čtenáři Tanečního magazínu se budeme těšit na nové plody jeho širokého talentu.
„Hned po úrazu jsem se věnovala tanci – přímo z JIP“
Rozhovor s taneční osobností se silným příběhem
MARTINA PROTI OSUDU
K tanci se dostala ve svých devíti letech, kdy ji starší sestra přihlásila do plzeňské taneční skupiny Storm Ballet Studio. Tenkrát ještě netušila, že ji tanec bude provázet celým zatímním životem. Výuce tance a choreografii se pak intenzivně začala věnovat zhruba ve dvaceti. Tančila pak ve více tanečních formacích a seskupeních. Roku 2008 pak založila vlastní taneční skupinu E-motion. Ta pod jejím vedením funguje dodnes. A sama se tam nadále podílí na výuce i choreografiích. Několik let působila i jako lektorka v plzeňském Centru Tance. V roli lektor ky a choreografky též spolupracovala s Pilsen Cheerleaders, s nimiž roku 2012 zvítězila na Mistrovství ČR a dostali se t ím až na Mistrovství Evropy. Věnovala se mimo toho tvorbě maturitních předtančení, účastnila se nejrůznějších tanečních projektů (jako Den Meliny Mercouri, Gaze Out, Mezinárodní den tance i dalších) a pomáhala s organizací n ěkolika významných kulturních akcí. Měla tedy více než slibný rozjezd kariéry…
V únoru roku 2013 přišel šok. Během tréninkového nácviku akrobatického prvku si vážně poškodila páteř! Rozdrtila si krční obratel a poškodila míchu. Nevzdávala se. Hned, jak jen to bylo trochu možné byla v kontaktu s tanečnicemi ze své skupiny i ostatním tanečním světem. A to navzdory tomu, že je upoutána na invalidní vozík a při většině běžných denních úkonů potřebuje asistenci! Dokonce hned roku 2014 pod pražským Sportovním klubem vozíčkářů založila taneční oddíl, kde se k tanci snaží přivést i další hendikepované. Pořádají workshopy a vystupují na společenských i kulturních akcích. Taková je (nejen) plzeňská taneční osobnost Martina Henrichová, jíž jsem položil osm otázek:
Jak ses věnovala tanci na dálku, když jsi byla dlouho upoutána na lůžko?
„Hned několik dní po úrazu jsem se skutečně musela věnovat ,tanci na dálku´, protože jsme měli s E-motion před sebou několik důle žitých vystoupení. Spolupráce s mou taneční skupinou tak probíhala přímo z JIP – prostřednictvím mobilu. Rozdala jsem svým tanečnicím instrukce, ony si úkoly spravedlivě rozdělily a na nějaký čas tak převz aly chod skupiny za mne. Nejvíc se na vedení podílela má dlouholetá taneční kolegyně Gabriela Šmídová. A musím uznat, že se toho tehdy všechny členky zhostily naprosto bravurně. Nebýt jejich velkého nasazení právě těsně po mém úrazu, asi by naše skupina nepřežila.“
Jak člověk po takovém pohybovém omezení začíná opět od začátku?
„Po takovém závažném úrazu, jako je poškození míchy, se musí člověk učit od začátku i těm nejjednodušším denním činnostem. V prvních dnech jsem nemohla rukama hýbat skoro vůbec, tak jsem se musela učit jíst, čistit si zuby a další ´běžné činnosti´. I s dýcháním jsem měla zpočátku problémy. Nejdříve jsem jenom ležela, teprve po určitém čase mě začali posazovat a pak se člověk učí hlavně manipulaci s vozíkem, přesuny, oblékání a další potřebné věci.“
Současný portrét Martiny Henrichové (archiv Martiny Henrichové)
Co Ti bylo největší vzpruhou a motivací absolvovat v co nejrychleji možném čase rehabilitace?
„U poškození míchy člověk nikdy neví, do jaké míry se jeho pohybové funkce obnoví. Právě intenzivní a včasná rehabilitace to může velmi zásadně ovlivnit. Nikdo si zpočátku nepřipouští, že už nebude chodit nebo dokonce ani hýbat rukama, a to je podle mne právě ta největší motivace – snažit se co nejrychleji dosáhnout co nejvyšší funkčnosti. V tom období mi samozřejmě maximálně pomáhala podpora rodiny a přátel – když víte, že na to nejste sami, vždycky je to jednodušší.“
Kterak člověk po takovém šoku přehodnocuje své schopnosti a možnosti?
„Jak jsem se zmínila už výše, v počátcích jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych se už neměla uzdravit. Čas, kdy jsem byla v nemocnici nebo na rehabilitaci, jsem brala pouze jako jakési přechodné období, než se zase naplno vrátím ke svým povinnostem a zálibám.“
Co Tě bezprostředně přimělo k choreografiím tanečníků na vozíčku?
„Tančit na vozíčku jsem začala už během pobytu v léčebně Kladrubech, kde jsem uspořádala několik workshopů pro pacienty s obdobnou diagnózou, jakou jsem měla já. Hned po návratu domů do Plzně jsem začala pracovat i se svou taneční skupinou E-motion, zhruba tehdy se zrodila myšlenka zapojit do choreografií i další vozíčkář e . S pomocí Centra Paraple jsem zorganizovala další workshopy pro vozíčkáře a získala také první tanečníky do budoucího tanečního oddílu. Ten mi Sportovní klub vozíčkářů Praha umožnil založit v průběhu května 2014 a od té doby pravidelně trénujeme, pracujeme na choreografiích a vystupujeme.“
Bylo to s nimi složité? A co bylo největším úskalím dostat je s vozíčky na veřejné produkce?
„Zpočátku bylo opravdu složité přimět vozíčkáře, kteří třeba nikdy nic podobného nedělali, k veřejnému vystupování. Někteří, i když jsou velice nadaní, mají s vystupováním na veřejnosti problémy dodnes.
Dost dlouhou dobu jsem vystupovala na vozíčku sama (společně s chodícími tanečnicemi) pouze s jedinou tanečnicí na vozíčku Annou Krátkou. Ta měla s tanečními vystoupeními zkušenosti již z dřívějška – před úrazem se totiž věnovala baletu. Ona je stále jednou z nejvýraznějších osobností našeh o oddílu. Nyní jsme však přijali další členy, s nimiž pracujeme na nových vystoupeních. Věřím, že pro náš tým budou velkou posilou. Přesto bychom však takových šikovných vozíčkářů potřebovali více, a tak stále sháníme nové přírůstky.“
Vystoupení Dance and Change, 8. městský ples města Kralupy nad Vltavou 2014 (Foto: Jitka Krejčová)
A co ta spolupráce dala Tobě?
„Pro mne je tato práce velmi obohacující. Ukazujeme veřejnosti, že i hendikepovaný člověk může být aktivní a zároveň v tanci ladný a elegantní. Vystoupení s vozíčkáři poskytují ta ké mnoho nových možností, neotřelých figur i kreací. V tomto ohledu mám, jakožto choreograf, stále co objevovat. Vzhledem k tomu, že už nemohu sama tančit tak aktivně jako dříve, jsem ráda, že mohu své zkušenosti alespoň předávat dál. A doufám, že ostatní tanečníci z toho mají stejnou radost jako já – prostřednictvím pohybu můžeme vyjádřit emoce, odreagovat se, seberealizovat se při vystoupeních a zároveň si užít příjemné chvíle s podobně naladěnými lidmi.“
„Stále pracujeme na nových choreografiích a máme před sebou několik vystoupení. Konečně se nám podařilo získat i mužské tanečníky (na vozíku i bez), takže můžeme zkoušet náročnější prvky. Přesto je náš oddíl neustále v počátcích a ráda bych, abychom se ještě dále rozrůstali – potřebujeme nejen šikovné vozíčkáře, ale také zkušené zdravé tanečníky, kteří se nebojí zkoušet nové věci. Už dlouho mám v plánu celovečerní taneční program. Bohužel, ve stávajícím počtu tanečníků to zatím není reálné.
„Pevně také doufám, že naše činnost pomůže vylepšit obraz hendikepovaných v očích široké veřejnosti. Přesto, že se situace pomalu zlepšuje, ne každý si dokáže představit vozíčkáře jako vrcholového sportovce či umělce a to je také jedním z našich postupných cílů.“
Martina mne nakazila svým charismatem, energií i zdravým optimismem. A závěrem jsem jí popřál, ať jí to vše „jde“. Neboť ona opravdu – i když na vozíku – jde dál a dopředu.
Foto: GABRIELA ŠMÍDOVá, jitka krejčová a archiv martiny henrichové
Vybrat ty nejlepší bylo na mezinárodním tanečním festivalu Zimní pohádka velmi těžké
V divadle Hybernia proběhl 8. ledna v česko-ruské spolupráci mezinárodní festival nazvaný Zimní pohádka. Diváci se potěšili pohádkově laděným představením pro děti. Dokonce přijel i Děda Mráz a rozbaloval vánoční balíčky. Každý balíček představoval jedno vystoupení, ať už taneční, nebo hru na hudební nástroj. Děti si také přály Sněhurku a co se nestalo? Na jevišti stála i Sněhurka a pomáhala vybalovat překvapení. K povánoční pohodě přispěl zejména soubor z Izraele, který zatančil choreografii s názvem Zimní pohádka.
Na jevišti zazářily soubory z Izraele, Itálie, Ruska, Polska a v neposlední řadě také z České republiky, z Mostu, Děčína a Lipníka nad Bečvou.
Bylo těžké vybírat ty nejlepší, všechny choreografie byly krásné a tanečníci je předvedli s plným nasazením, takže porotě nebylo co závidět.
