Rozhovor s kaskadérkou MICHAELOU DVORSKOU

„Má práce je zajímavá“

Narodila se v roce 1985 v Praze. Před kamerou se pohybuje od dětství, ale coby kaskadérka  procestovala kus světa a  zahrála si také po boku hollywoodských hvězd.  Objevila se v řadě filmů – Harrisonovy květy, Bídníci, Příběh rytíře, Blade 2, xXx, Letopisy Narnie, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Van Helsing, Spider-Man: Far From Home, Justice league, 6 Underground, … a seriálů – Tři mušketýři, Carnival Row, Whiskey Cavalier, Knightfallff.  


 Maminka Hana Dvorská je světově proslulá kaskadérka a  tatínek Jaroslav Dvorský parašutistický instruktor. Bratr Martin je zdravotní záchranář. Michaela má dceru Sašu, která je také kaskadérkou.

Věnuje se podnikání a vede Sportovní centrum ve Velkém Meziříčí, kde také čtyři roky byla radní.

Jednou jste řekla, že jste se jako kaskadérka narodila, jelikož Vaší maminkou je kaskadérská ženská legenda Hana Dvorská a Vaše rodina je trochu rarita. Protože i Vaše dcera Saša se kaskadérské práci věnuje. Co pro Vás kaskadérství znamená?

„Kaskadérství pro mě znamená zajímavou práci, která mě baví. Díky ní cestuji, učím se jazyky, díky scénám z různých období pronikám do historie, zažívám místa a situace, do kterých by se jen tak někdo nedostal, potkávám herce, kteří koukají ze stránek časopisů a poznávám je jako docela normální lidi. Navíc mám natáčení spojené s dobrou „bandou“ lidí, kteří mě motivují k neustálé fyzické přípravě a sebezdokonalování.“

Vy jste se již ve čtyřech letech objevila před kamerou a spolu s bratrem Martinem jste si zahráli i  s maminkou ve filmu Bídníci. Jaké bylo Vaše dětství? Co Vás bavilo?

„Moje dětství bylo vždycky ve znamení sportu, ale nejenom. Abych (podle mé maminky) nezakrněla, přebíhala jsem mezi všemožnými tréningy ještě na lekce francouzštiny a hodiny houslí. V podstatě jsem neměla možnost nic moc vymýšlet a někde se poflakovat, jelikož jsem každý den od 4:40, kdy jsem vstávala na plavání, do 10 do večera měla přesný rozvrh hodin a až do maturity mě nikdy nenapadlo se proti tomu jakkoli ohrazovat. Musím říct, že dětství bylo náročné, ale těžím z něj doteď. Nikdy jsem nebyla jednostranně zaměřená, takže se tak nějak chytnu téměř všude.“

V řadě filmů jste hrála společně se svojí  maminkou a v seriálu Carnival Crow si s Vámi oběma zahrála i Vaše dcera Saša. Jaké to bylo, Vy tři na „scéně“ společně?

„Tři generace kaskadérů, a ještě navíc žen, jsou opravdu unikátní. Znám pár kaskadérských rodin, kde se toto řemeslo posunulo již o generaci dál, ale většinou starší generace začne filmy koordinovat a „bouchání o zem“ přenechá mladším. To jen moje nesmrtelná máma bude skákat z okna až do smrti:-) Saša je jako každé dítě přirozeně natěšená na jakékoliv natáčení a záleží na tom, jak bude šikovná a jaké příležitosti dostane, nicméně já se ji budu snažit motivovat i na studium a jiné koníčky, aby si v dospělosti mohla vybrat sama.“

Zahrála jste si v řadě filmů, který byl pro Vás klíčový? A co další filmy? Kde Vás mohou diváci „vidět“ jako dubla nebo v nebezpečné scéně?

„Do Česka jezdí mnoho  zahraničních produkcí, takže jsem měla možnost pracovat na Hollywoodských velkofilmech, které mi přijeli takřka až pod nos (Blade, XXX, Narnie, Underworld, G. I. Joe, Babylon, Spiderman…) ale takové osobní prestižní zářezy cítím po práci na filmech, kde jsem byla sama Češka mezi týmem zahraničních kaskadérů, kde se o mě nikdo nestaral, dostala jsem vysílačku a musela fungovat. Filmaři mají svůj jazyk a spousty  speciálních názvů, které neznám ani v češtině, zkratky a vůbec…obyčejné převody byly problém. Představte si, že dě láte náročnou bouračku v autě a někdo do vysílačky těsně před akcí zahlásí, že mám odcouvat x yardů zpátky…v časovém presu a nervech, ve vypjatých chvilkách před akcí nemáte čas zjišťovat kolik je jeden yard v metrech. Nutno podotknout, že každý špatný centimetr při kaskadérských akcích vás může stát život. Samozřejmě převod yardů budu umět už nadosmrti, stejně jako spoustu jiných podobných drobností, které mě filmový život naučil. Za nejklíčovější tedy považuji Justice league nebo projekt 6 Underground od Michaela Baye, který teprve přijde do kin. Jen být na place s tímto režisérem je velké dobrodružství a doslova boj o život.“

Dnes patříte mezi světovou kaskadérskou elitu a díky své práci jste spolupracovala s řadou zajímavých lidí. Na koho nejraději vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám třeba na Brada Pitta. Ohromný sympaťák, který samozřejmě žije už v jiném světě, ale nemachruje a váží si práce ostatních departmentů a kaskadérů zvláště. Jsou daleko menší hvězdičky, kterým stouplo ego do nebeských výšin a špatně se s nimi pak spolupracuje. Perfektní je také Ryan Reynolds, krásný člověk z venku i zevnitř a vtipálek, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe.“

Vy žijete ve Velkém Meziříčí, kde podnikáte a vedete Sportovní centrum…

„Ve 23 letech jsem se z Prahy přestěhovala do Velkého Meziříčí, kde jsem zjistila, že mi hodně  věcí chybí k životu, tak jsem si je tam prostě zařídila 🙂 Sportovní centrum se spoustou lekcí pro veřejnost a s lezeckou stěnou a posléze venkovní pobočku s tenisovými a volejbalovými kurty. Vzhledem k mému časovému vytížení je to občas těžká písemka pro mě i moje zaměstnance, ale po 8 letech si troufám říct, že už se to pěkně usadilo a každý ví, co má dělat. Dokonce si vymýšlíme pořád další a další aktivity jako pořádní závodů a různých jiných akcí, které se postupně stávají tradičními sportovními eventy této lokality.“

Vy jste se jednu dobu věnovala také komunální politice. Co Vás k tomu vedlo? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Moje sportovní centrum mělo během prvního roku od založení obrovskou základnu sporťáků, daleko více, než nejúspěšnější politické strany, které v té době vládli městu, takže nabídka vstoupit do politiky byla od tehdejšího pana starosty vcelku logická. Zkušenosti s politikou jsem sice předtím neměla, ale svůj názor ano a navíc jistý nadhled z hlavního města a mého cestování po světě. Ukázalo se, že do skupinky sedmi starších rodáků jsem schopná přinést takový svěží vítr a mladší pohled na situaci. Jsem za toto období moc ráda, hodně  jsem se naučila a pochopila, jak fungují a to nejen v čistě pozitivním mínění. Každá skupina lidí, ve které jsem se do té doby pohybovala, měla společný zájem či názory, najednou jsem se však vyskytla ve skupině 23 lidí v zastupitelstvu a 7 lidí v městské radě, kteří častokrát mají úplně opačné zájmy, naprosto jiné názory, osobnostně si nesedí a přesto se musí na věcech dohodnout. Byl to veliký oříšek a obrovská škola života.“

A co odpočinek a koníčky? Kde čerpáte energii?

„Naštěstí všechny mé aktivity jsou hodně různorodé, takže se ničeho jen tak lehce nepřejím. Dělám vlastně jen to, co mě baví, takže nějaký pracovní syndrom vyhoření asi řešit nemusím. Spíš jsem častokrát opravdu nejšťastnější, když se prostě obyčejně zastavím, přitulím se k přítelovi Štěpánovi a k Saše a jsme alespoň na chvilku spolu sami v klidu. Jsme všichni tři velmi aktivní, pořád se kolem nás něco děje a takovéhle chvilky mi jsou teď vzácné.“

Děkujeme za rozhovor          

Foto: archiv Michaely Dvorské 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s herečkou a režisérkou LUCIÍ PETROU SVOBODOVOU

„Jsem vděčná za každý normální den“

I když vyrůstala v divadelním prostředí, o herectví Lucie Petra Svobodová jako dítě neuvažovala. Nakonec jej vystudovala a hraje nejen v divadle, ale hodně času tráví v dabingovém studiu jako dabérka i režisérka.

Pocházíte z Prahy, kde jste vyrůstala a vystudovala konzervatoř. Co Vás přivedlo k herectví?  Čím jste chtěla být?

„Byla jsem tzv. všestranné dítě, tak trochu studijní tip (snad ne šprt J). Šlo mi to ve škole docela dobře. O to víc se rodiče podivili, když jsem se jednoho dne při vybírání středních škol zeptala: „A co třeba ta konzervatoř?!“ I když jsem v divadelním prostředí vyrůstala, tatínek byl přes 40 let principálem DBO (Divadla bez opony), scény pro děti a maminka tam taky hrála, nikdo mě přímo k herectví nevedl, přišlo to samo. Jinak mě zajímalo focení, příroda, zvířata, hrála jsem si na cestovní kancelář a snila jsem za hlubokého totalismu o dalekých cestách.  Normální holka, která vyrůstala u Karláku a jezdila za babičkou na chalupu. Dnes si na stejném místě v domečku předělaném z chlívku hrává moje dcera, historie se opakuje.“

Po konzervatoři jste byla v angažmá v Příbrami, pak v Chebu, poté hostovala v ND, v Kašparu, Českých Budějovicích. Hrajete v Hátě v představeních Klíče na neděli nebo Byt na inzerát (a Do ložnice vstupujte jednotlivě). Co pro Vás znamená divadlo?

„Nejdřív v Chebu, až pak v PříbramiJ. Divadlo je stále moje srdeční záležitost. Teď hraji hlavně komedie, s divadelní společností Háta Olgy Želenské a spoustou kolegů, kamarádů už od studií, ale zahrála jsem si na oblastech a při hostování i vážnější věci, ráda se k nim občas vrátím. Prožívám celkem barevný život (v dobrém i v tom horším), tak se ty zkušenosti dají využít. Rozesmát diváka není snadné, navíc nejsem tvář známá z obrazovky (možná trochu hlas), tak jsem ráda, že se mi to daří i bez té „prvoplánové reklamy“.

Vy jste několik let také hrála pro děti v Divadle bez opony. Říká se, že dětské publikum je velmi náročné. Co na to Vaše zkušenost?

„Ano, je. Chcete-li děti pobavit, zároveň poučit a nenudit, vždy se skloním před herci, kterým se tohle daří. A pokud se ani rodiče nedívají na hodinky a v hledišti je slyšet i jejich smích, říkejme tomu povedený kus. Na české scéně takové soubory jsou a dle času na ně s dcerou s radostí zavítáme. Bohužel své prarodiče při práci pro děti Kačka už nestihla.“

Sporadicky se objevujete před kamerou – filmy – Vracenky nebo Houpačka a seriály Arabela se vrací a Když se slunci nedaří. Nechybí Vám práce před kamerou?

„Samozřejmě, že chybí. Nedávno jsem si ověřila v jednom seriálu, že to snad ještě celkem umím, i když těch příležitostí dosud nebylo mnoho. Já se totiž taky nikam „nederu“ a možná se ani moc nedovedu prodat, ale třeba na mě ještě nějaká hezká filmová role čeká. Zkusím se těšit!“

Vy jste zejména dabingovou herečkou a nadabovala jste řadu rolí. Jak jste se dostala k dabingu a pamatuje si svoji první dabingovou roli?

„Dabing je teď moje nejčastější práce. A především režie. První roli si nepamatuji, chodila jsem do dabingových studií, z nichž spousta už neexistuje, jezdila jsem z oblasti po zkoušce v divadle busem nadabovat pár vět a naplno jsem se zabydlela v téhle branži v agentuře Erasmus (v té době jsem také odešla z angažmá na volnou nohu a začala se věnovat i dabingové režii). To bylo období seriálů M*A*S*H, Dynastie, Směr jih apod. Pak mi přišly naproti moje milované „Gilmorky“ (Gilmorova děvčata) a spousta další tvorby pro řadu TV kanálů.“

Věnujete se také dabingové režii. Co je Vám bližší, dabování nebo režie?

„Upřímně, „mluvit“ jdu do studia teď raději. Mám pak totiž čistou hlavu, nenosím si práci domů oproti režii, kde trávím mnohdy celé dny a ještě večer sedím u PC a plánuji, obsazuji, píši maily překladatelům, úpravcům textů, produkcím atp., je to občas vyčerpávající. Mám ráda tu rozmanitost své práce, kombinaci různých disciplín, ještě bych si namluvila nějakou audioknihu nebo se třeba po letech účastnila pohádky nebo jiné práce v rozhlasu. Ale život se nás neptá, my zkrátka berem, co zrovna přijde. I když třídit se musí! J“

Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, kdo Vás nejvíce ovlivnil?

„Víte, kdo mne nejvíc ovlivnil? Těch herců, zpěváků, muzikantů je samozřejmě spousta, stále se od nich učím, čerpám, především od starší generace. Ale osobnosti nemusí mít jméno, které každý zná. Třeba moje nebožka babička, která se dožila téměř 103 let. Svým přístupem, nadhledem, věčným smíchem i přes svůj přetěžký život mě ovlivnila. Celá moje rodina. Bez pomoci maminky, která hlídá a pomáhá mi s výchovou mé dcery (bývalý partner Martin Kolár, herec, režisér, už léta nežije), bych nemohla naplno pracovat. Každé setkání s upřímným inteligentním člověkem, který má humor a podobný pohled na svět, je pro mne přínosem.“

Jak se udržujete v kondici? Jak nejraději trávíte chvíle volna?

„To právě souvisí i s kondicí. Nechci smutnit, byla spousta dnů, kdy jsem musela nechat práce a pečovat o své blízké, ale nesmí se to vzdávat, musí se hledat smysl života jinde. Mám to velké štěstí, že mám dceru, to je můj parťák do nepohody. Taky přátele, bez těch by to nešlo! Sdružuji lidi, vymýšlím srazy, akce. A moc mě baví cestovat, pracovat rukama, hlavně na chalupě, tak relaxuju. Občas si zajdu na jógu, do kina, na výstavu, do divadla za kolegy. Jsem vděčná za každý normální den. A když navíc svítí sluníčko, tak to je pecka! Přeji takové dny i Vám! A někdy nashledanou, třeba v divadle J“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Lucie Petry Svobodové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Světová premiéra PETRA ZUSKY

Čtyři písně z různých koutů světa, jedna tanečnice

Pražský komorní balet uvede v rámci nového představení Carmina Vetera světovou premiéru choreografa Petra Zusky

 Pražský komorní balet uvede v neděli 27. října 2019 od 19 hodin v Divadle na Vinohradech premiéru nového představení s názvem Carmina Vetera (Staré písně) v choreografii Petra Zusky. V komponovaném představení ; na motivy lidových písní se objeví tři Zuskovy starší choreografie: ‚Ej Lásko‘, ‚Lyrická‘ a ‚Růže‘, které vznikly pro různé soubory a příležitosti mezi lety 2008 – 2010, a jedno zbrusu nové dívčí sólo s názvem ‚Fo(u)r One‘, jež bude mít na konci října světovou premiéru. Petr Zuska, tvůrce evropského formátu a bývalý dlouholetý šéf Baletu Národního divadla, je od nové sezóny rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu. Pro soubor již letos vytvořil úspěšnou inscenaci Kytice na motivy Erbenovy stejnojmenné sbírky.

Lidové písně, balady a etnická hudba vůbec inspirují Petra Zusku už od počátků jeho tvorby. Rejstřík hudebních skladatelů, stylů a žánrů, které doposud použil, je velice široký a vždy se k těmto motivům čas od času vrací. „Lidová píseň a balady pro mne jsou a zřejmě do budoucna i budou velkou inspirací. Myslím, že v lidové poezii a hudbě cítíme jakési kořeny, archetypy lidského života jako je v prvé řadě láska a smrt. Lidové písně mluví o těch nejzákladnějších kamenech našeho bytí, o nejčistších a nejsyrovějších emocích a pocitech. I z ryze hudebního h lediska jsou často protkány zvláštními rytmy a půltónovými přechody, které vám zkrátka sáhnou do srdce,“ říká choreograf Petr Zuska. „Mohl bych jmenovat desítky známých skladatelů i tzv. vážné hudby, kteří se motivy lidových písní ve svých symfoniích či operách často inspirovali. A mohl bych mluvit i o jazzu, soulu, R&B, hiphopu. Je to zkrátka něco ‚v krvi‘. Fascinující je i to, že pokud jste trochu muzikální a vnímaví a poslechnete si třeba deset starých lidovek z deseti úplně odlišných částí světa, nemůžete nepostřehnout cosi společného, podobného. Jakoby hudební motivy všech lidových písní komponovala jedna velká Matka Země.“

Anglický název nového třináctiminutového sóla ‚Fo(u)r One‘ je hříčkou s písmeny, která evokuje dva základní motivy choreografie: ‚pro jednu‘ a ‚čtyři‘. V tomto případě se jedná o čtyři písně z různých koutů světa v interpretaci jedné tanečnice. „Ty ‚kouty‘ světa jsou vybrány jako reprezentanti čtyř existujících hlavních kultur či náboženství – Indie (hinduismus a buddhismus), Irsko (křesťanství), Maroko (islám) a Izrael (judaismus). Nejde mi však vůbec o nějaký religiózní vhled do těchto kultur, ale o letmý dotyk tématu a charakter  oněch písní v postavě jedné ženy. Možná je to výše zmíněná Matka Země či Inanna, postava ze starosumerské báje, která aby byla vpuštěna do podsvětí, musí odložit všechny šperky a svršky. Tereza Hloušková – má interpretka – si je naopak bude postupně oblékat, aby je pak zase odevzdala oceánu, tedy vodě, která je prazákladem života na zemi. A proč právě Tereza? Za prvé je to tanečnice, s níž mám po tvorbě Kytice, mé poslední premiéry pro Pražský komorní balet, skvělou zkušenost. Má výbornou techniku, charisma, muzikalitu a citlivost. Ne že by byla v současném PKB s těmito danostmi jediná, ale v rámci typu a zároveň nutné vyváženosti obsazení celého večera v počtu deseti lidí je právě ona tou nejlepší volbou – bude skvělá,” doplňuje k novému sólu jeho autor.

Ej lásko

Choreografie: Petr Zuska, hudba: Jiří Pavlica & Hradišťan, scéna: Petr Zuska, kostýmy: Roman Šolc, světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska, nastudování: Aleksander Katsapov, tančí: 5 tanečníků, délka: 20 minut

Lyrická

Choreografie: Petr Zuska, hudba: Vyšívanka Lada, scéna: Petr Zuska, kostýmy: Roman Šolc, světelný design: Petr Zuska, video: Tomáš Stibor, nastudování: Aleksander Katsapov, tančí: 2 tanečníci, délka: 8 minut

Fo(u)r One

Choreografie: Petr Zuska, hudba: indické, irské, arabské a židovské balady, kostýmy: Pavel Knolle, tančí: 1 tanečnice, délka: 13 minut

Růže

Choreografie: Petr Zuska, hudba: Jiří Tichota & Spirituál kvintet, výběr hudby z alba „Písničky z roku raz dva“, kostýmy: Roman Šolc, tančí: 8 tanečníků, délka: 25 minut

Vstupenky na první premiéru, která se koná 27. října, jsou k zakoupení online na webové stránce Divadla na Vinohradech (http://www.divadlonavinohradech.com/), vstupenky na druhou premiéru, jež proběhne 3. listopadu, pak na webové stránce Městského divadla v Mostě (http://www.divadlo-most.cz/)

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

ADORABILIS

Jonas & Lander – prostor plný těl ve stavu pohotovosti

27. 09. 2019 / 19.30

Jonas & Lander (PT): Adorabilis

Představení portugalské skupiny vytváří prostor plný těl ve stavu pohotovosti. Je pomyslným strojem, který poskytuje přístřeší třem bytostem, zranitelným a pronásledovaným neviditelnými sílami.

Interakce těchto bytostí jsou neustále zkoumány virtuálním okem. Není jasné, zda je toto oko autoritativní anebo pasivní, kontrolující anebo pečující. Tento čtvrtý digitální performer má sílu přesvědčit publikum, co je na jevišti to nejdůležitější.

Jonas & Lander vycházejí z bohatých kulturních a přírodních inspirací a vytvářejí tak labyrint tance. Světlo, zvuky či scénografie jsou autonomními prvky, které ovlivňují chování a reakce performerů, stejně jako déšť, noc či jaro ovlivňují životy zvířat.

TRAILER

Autoři: Jonas&Lander
Účinkují: Jonas Lopes, Lander Patrick, Lewis Seivwright
Kostýmy: Carlota Lagido, na základě konceptu Jonas&Lander
Light Design: Carlos Ramos
Zvukový design: Lander Patrick
Digitalní animace: Web4Humans
Produkce: Patrícia Soares
Coproduction: Teatro Maria Matos e Centro Cultural Vila Flor

http://jonas-lander.wix.com/jonas-lander

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN