K tanci se dostala již ve třech letech, pak přišly muzikálové role v divadle a dabing. Dnes Pamela Soukupová působí jako herečka, zpěvačka a je také tanečnicí skupiny Evil Dancers a vše co dělá, ji velice baví a naplňuje.

Pocházíte z umělecké rodiny. Oba Vaši rodiče, herci, když jste byla malá, působili hodně v dabingu, v němž se v dětství uplatnili i Váš bratr a sestra. Sama jste jako malá dabovala dětské role (např. Saxána a Lexikon kouzel). Jak na ten čas vzpomínáte?

„Shodou okolností jsem na tuhle dobu před nedávnem vzpomínala. Dodnes je pro mě dabing radostí, i když k němu musím přistupovat s velkou pokorou. Jako malá jsem ale příliš neřešila, jestli mi to jde, nebo ne. Táta se mnou do studia chodíval, protože jsem ještě ani neuměla číst. Držel mě za ruku, a když měla přijít moje replika, dal mi impuls, abych věděla, kdy začít. Takže je otázkou, pro koho byla moje raná dabingová kariéra větší dřina.“

V dětském věku jste se dostala také na scénu a svoji první roli a hned titulní jste získala v Městském divadle v Brně v muzikálu Let snů LILI. Další krásnou roli jsme měla v muzikálu Andrewa Lloyda Webera Pískání do větru. V té době jste byla studentkou gymnázia a bavila Vás němčina a matematika. Pamatuje si ten pocit, když jste se poprvé ocitla na scéně? Chtěla jste být také herečkou?

„Herectví byla vždycky volba číslo jedna. Sice jsem studijní typ a nedám dopustit na akademické sny, které ve mně ještě někde dřímají, ale myslím si, že bych nikde jinde nedokázala být reálně šťastná. První krůčky na scéně MDB byly samozřejmě strhující. Nicméně bez mladistvé nevědomosti o zodpovědnosti k umění ani podpory rodičů, kolegů a Petra Gazdíka, který tyto inscenace režíroval, bych se nedostala ani přes recepci divadla.“

Po gymnáziu jste v roce 2019 začala studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze obor muzikál. Proč jste si vybrala právě muzikál?

„Nejspíš proto, že jsem na muzikálu vyrůstala. Skoro nebylo víkendu, kdy by u nás doma rodiče nekoukali na to nejlepší z nejlepších – Chorus Line, Funny Girl, West Side Story, apod. A samozřejmě frčela i čísla Jiřího Korna, která mě nakonec přivedla ke stepu. Byla to asi shoda šťastných náhod, která se postupně prohlubovala, když jsem začala více objevovat zahraniční muzikálovou scénu – Gershwina, Menkena, apod.“

Coby herečka hrajete v Činoherním klubu v Praze ve hře Dámský krejčí roli Pomponette. Objevila jste se také před kamerou, nedávno v seriálu Dobré zprávy nebo ve filmu Chevalier. Jak se Vám hraje role Pomponette a jak se cítíte před kamerou?

„Pomponette je takzvaně role za odměnu. Možná to bude znít jako klišé, ale není repríza, kdy bych si velice silně neuvědomovala, že bych měla být zatraceně vděčná, že stojím na jevišti Činoherního klubu. Ale je to dobře, udržuje mě to v lati a není nic horšího, než herečka s egem. Kameru jsem začala objevovat o něco později než jeviště, takže jsme spolu prvních pár setkání zápasili. Hrozně dlouho mi trvalo zkrotit své výrazné grimasy v obličeji a dodnes si musím dávat pozor, abych nepřepálila míru, kterou kamera snese. Ale samozřejmě to chtělo jen kapku zkušenosti, dril a rady od zkušenějších kolegů. Dnes už jsme s kamerou kamarádi do deště a od chvíle, kdy beru svou výraznou mimiku jako přednost, nikoliv prokletí, dostávám role, ve kterých ji naopak režiséři vyžadují, čímž se ukázalo, že je to vlastně dost šikovný například komický prostředek.“

Vaše babička byla tanečnice a lásku k tanci a talent zdědila po ní také Vaše maminka a tanec okouzlil i Vás, a coby tanečnice působíte v taneční skupině Evil Dancers. Co Vás přivedlo k tanci a do této skupiny?

„Tanec mě provází zhruba od tří let, kdy mě maminka začala učit balet. V této době měla vlastní baletní školu, kde jsem tančila v podstatě až do té doby, než jsem odjela do divadla do Brna. Pak už jsem si svou taneční dráhu hledala po vlastní ose a právě láska k muzikálu mě přivedla k Jazz Dance. A pak už zase musím své díky směřovat opět osudu. Setkala jsem se se skvělým profesorem a choreografem Tomášem Kuťákem, který mě po celá léta trpělivě trénoval a nezlomil nade mnou hůl, i když bych se mu v mnoha případech ani nedivila. Právě on je šéfem taneční skupiny Evil Dancers, ke které jsem vzhlížela a dodnes vzhlížím. Nejprve jsem s nimi začala spolupracovat na externí spolupráci a po celých pěti letech čekání jsem se v letošní sezóně stala oficiálně součástí souboru.“

A co zpěv, psaní nebo malování? Neláká Vás to? Dočetla jsem se, že jste se v dětském věku podílela na animovaném filmu svého bratra Pavla, grotestce Žrouti, jako animátorka svými kresbami jídla…

„Ano, máte pravdu, malování bylo chvilku také mé umělecké téma. Bráška byl v tomhle neoblomný a zkoušel, jestli ve mně náhodou nedřímá talent, ale myslím, že jsme oba věděli, že tudy cesta nepovede. Občas se k tomu vrátím ve formě kopií již existujících ilustrací, ale sama jsem příliš talentu v malování nepobrala. Psaní bylo ale už daleko blíže k realizaci. Fascinuje mě žurnalistika a během svých „velkých muzikálových krizí”, kdy mám pocit, že jsem naprosto k ničemu, se k ní moc ráda vracím čistě proto, abych si utřídila myšlenky a samozřejmě zjistila, že nikam jinam než do divadla nepatřím. Asi bych nezvládla tvrdou kritiku přísných profesorů, každou reportáž jsem vždy brala příliš vážně a div ne jako své vlastní dítě. Takže raději zůstanu u psaní jako u hobby. No a systematicky jsem si v této odpovědi nechala zpěv jako poslední právě proto, že ten je opravdu už nedílnou součástí mého života. Samozřejmě jako celá moje kariéra, ani zpěv nepřišel sám od sebe. Tady musím vystřihnout poklonu mému panu profesorovi Tomáši Hundžovi, který se mnou zase neztratil trpělivost po mém příchodu na konzervatoř. Takové poleno, jako jsem byla já, totiž asi málokdo viděl. Ale pan profesor nedal na sobě nic znát a vedl mě k přesvědčení, že když budu denně dřít, nějak to zvládneme. A zvládli. Během covidové doby jsem se vrhla do psaní vlastní tvorby a minulou sezonu jsme s přáteli založili jazzovou „kapelu v zárodku” s názvem KONZERVA BAND, která měla svůj debut 1. 8. 2022 v Činoherní kavárně.

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Abych pravdu řekla, tak volno nemám příliš ráda. Proto ho stejně nejraději trávím prací. Ale samozřejmě ani to není cesta, která je dlouhodobě udržitelná, takže svůj workoholismus čas od času ráda osvěžím časem s rodinou, přáteli nebo nějakým výletem. Není nic, co mě dokáže lépe uvolnit, než cestování. Proto mám schovaný dlouhý seznam vysněných destinací, na které postupně spřádám plány.“

Děkujeme za rozhovor

Pamela Soukupová

Narodila se 9. 6. 2001 v Praze v umělecké rodině – rodiče – herci Pavel Soukup a Isabela Soukupová (dnes má vlastní společnost Pop Up Ballet Store, která prodává taneční potřeby). Babička Ismenia Siegelová byla tanečnicí Hudebního divadla Karlín, dědeček Jiří Siegel (1927 – 2012) úspěšný architekt, bývalý olympionik, muzikant a spisovatel. Bratr Pavel Soukup ml. držitel americké ceny Emmy je TV režisérem, sestra Patricie Marková se věnuje dabingu.

Je studentkou Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, kde studuje obor muzikál.

Hraje v Činoherním klubu v Praze a jako tanečnice působí v taneční skupiny Evil Dancers.

Foto: Evil Dancers, Jan Kvarda, Iva  Haj

Veronika Pechová

pro Taneční magazín