Autor: Martina

Na břehu posledního moře

Vernisáž výstavy Katarína Magid Hládeková & Václav Magid

Vážení přátelé umění,

 

přijměte pozvání na vernisáž připravovaného výstavního projektu Na břehu posledního moře autorské dvojice Katarína Magid Hládeková & Václav Magid, která proběhne ve čtvrtek 23. 10. 2025 od 18:00 v Galerii NoD:

 

Galerie NoD
Katarína Magid Hládeková & Václav Magid
Na břehu posledního moře / On the Shore of the Last Sea
Kurátoři: Marika Kupková, Pavel Kubesa
Vernisáž: 23. 10. 2025, 18:00

24. 10. – 23. 11. 2025

Výstavní projekt Na břehu posledního moře dvojice Katarína Magid Hládeková & Václav Magid se věnuje fenoménu kempování jakožto charakteristickému symptomu (hyper-)modernity, který reprodukuje systémové hierarchie. Zajímá je téma oddělení dvou základních režimů: „doma/práce“ vs. „venku“, jenž má být příslibem svobody. Ve skutečnosti si ale autorstvo všímá, jak je tento specifický prostor a čas nakonec přeci jen institucionalizován a opět komodifikován. Stan, coby „mobilní domov“, se stává emblémem „organizovaného úniku“, jakési paradoxní svobody, která potvrzuje logiku plánování, komfortu a kontroly. Ve výsledku se dvojice Katarína Magid Hládeková & Václav Magid zaměřuje na motiv moře, který tuto zkušenost rámuje v horizontu antropocénu: „poslední moře“ nakonec vyvstává jako víceznačná metafora limitu zdrojů, moci a imaginace samotné.

(Ilustrační foto z výstavy Katarína Hládeková & Václav Magid: Všade doma, dobře nejlíp, Galerie U dobrého pastýře, TIC Brno, 2023)

 

„Kempování, karavaning či glamping tedy umožňují prožívat iluzi volnosti, života v improvizaci a autentického kontaktu s přírodou, avšak v rámci organizovaných a regulovaných podmínek. Tato kultura přenosnosti a provizoria sice vyjadřuje touhu po svobodě a spontánnosti, ale zároveň tuto touhu institucionalizuje – podřizuje ji logice plánování, komfortu a kontroly. Tím se reprodukuje paradox moderního pojetí svobody: ve jménu autonomie a úniku od systému se znovu potvrzují jeho principy. Svoboda se stává formou organizovaného zážitku, který je třeba zakoupit, naplánovat a ohraničit. V tomto smyslu není kemp anti-moderní, ale hyper-moderní: manifestuje naši neschopnost odpojit se od světa, který skrze svoje úniky potvrzujeme.“

(Úryvek z kurátorské eseje Mariky Kupkové)

Autorská dvojice Katarína Magid Hládeková & Václav Magid ve své tvorbě problematizuje kategorie formující identitu, jako jsou například jazyk, kultura, historie nebo národ. Zajímá je, jak se etablované systémy vizuální nebo textové reprezentace podílí na vzniku nedorozumění mezi lidmi, nebo jak se komunikační nepochopení odráží na vztazích i společenském uspořádání. Tato témata spolu objevili jako průsečík svých individuálních uměleckých praxí. Pracují v médiích instalace, objektu a pohyblivého obrazu. V svých instalacích často využívají a tematizují ilustraci, text a typografii, také ale i tradiční malířské a grafické techniky jako akvarel či linoryt.

 

Katarína Magid Hládeková (*1984) je umělkyně a kurátorka. Jejím hlavním autorským zájmem je zkoumání povahy vizuální reprezentace, kterou dlouhodobě prověřuje prostřednictvím tématu modelu. Zajímá se o autoreferenční postupy v umění a o napětí mezi imitací a realitou. Formálně pracuje na pomezí médií objektu, instalace, fotografie a příležitostně i pohyblivého obrazu. V roce 2016 byla nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2018 na Cenu NOVUM. Jako kurátorka je (spolu)autorkou několika výstavních projektů realizovaných Galerií TIC v Brně. Je členkou kurátorského kolektivu Café Utopia, který připravil sedmý ročník mezinárodního bienále současného umění Brno Art Open 2019 (spolu se Zuzanou Janečkovou, Marikou Kupkovou a Markétou Žáčkovou).

 

Václav Magid (*1979) je umělec a kurátor žijící v Praze a Brně. Po nedokončených studiích AVU a UMPRUM získal magisterský titul z filozofie na Filozofické fakultě UK. Ve své tvorbě zkoumá vztah každodennosti a ideologie (např. samostatné výstavy Souřadnice, Brno: Atrium Moravské galerie, 2012, Autonomie, Ostrava, PLATO, 2015, Všade doma, dobře nejlíp, společně s Katarínou Hládekovou, Brno, TIC, 2023, autorská kniha Malá encyklopedie nepatřičností, Praha: ArtMap, 2019). Vystavoval na skupinových přehlídkách v ČR a zahraničí (Lyonské bienále, 2013), dvakrát byl finalistou CJCH (2010, 2013). Kurátoroval řadu skupinových výstav (Věcné stavy, Karlín Studios, 2006; Punctum, Futura, 2008). V letech 2006–2018 působil na vědecko-výzkumném pracovišti AVU, kde vedl (společně s Jakubem Stejskalem) odborný časopis Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. V současné době přednáší teorii a dějiny umění na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a Akademii výtvarných umění v Praze.

Taneční magazín

NOD

Sounds of Diversity pokračuje

Hudba, tanec a světlo znovu propojí střední Evropu

Po úspěšných jarních koncertech v Ostravě a Katovicích, které česká média označila za „multisenzorický zážitek“, se mezinárodní projekt  Sounds of Diversity  vrací na evropská pódia. Podzimní část turné zavede tento unikátní koncept propojující současnou hudbu, tanec a světelný design do slovenské Nové synagogy v Žilině (27. října) a maďarského Budapest Music Center (28. října). V obou městech se diváci mohou těšit na premiérové uvedení čtyř skladeb skladatelů ze zemí Visegrádské čtyřky, které v kombinaci s tanečním a světelným ztvárněním vytvářejí atmosféru hlubokého klidu a souznění přesně v duchu letošního tématu projektu wellbeing.


Projekt Sounds of Diversity vznikl s ambicí vytvořit živý dialog mezi hudbou, tancem a světlem a mezi umělci čtyř sousedních zemí, jejichž kultura, historie a cit pro detail se v tomto projektu přirozeně prolínají. V čele šestnáctičlenného Sounds of Diversity Ansámblu stojí polský dirigent Szymon Bywalec a o světelný design se v podzimní edici postará light designer Ints Plavnieks. Hudební večer se tak stává více než jen koncertem, je to performativní událost, která se pohybuje na pomezí koncertu, tance a vizuální instalace. Diváci jsou zváni nejen k poslechu, ale i k vnímání, k zastavení a sdílení okamžiku.

„Zvuk, světlo, tělo – to jsou tři nástroje, kterými vyprávíme o tom, jak žít v harmonii se sebou i s ostatními,“ říká ředitelka projektu Macela Kysová. „Každý koncert je zároveň trochu jiný, pokaždé v něm ožije atmosféra prostoru i města, ve kterém se odehrává.“

Taneční a pohybová složka komponovaného večera vznikla ve spolupráci se spolkem  MOVE Ostrava,  který je v České republice dlouhodobým průkopníkem v oblasti současného tance, nového cirkusu a fyzického divadla. Umělecké vedení choreografické části zajišťuje Jana Ryšlavá, jejíž tvorba je zde založena na metodě instantní kompozice a improvizace, tedy tanci vznikajícím „tady a teď“ v dialogu s hudbou a prostorem. Na pódiu se spolu s ní opět představí Lucia Bielik (SK) a Rado Piovarči (SK) – performeři, kteří se nebojí propojit precizní pohyb s autentickým prožitkem.

„Zajímá nás moment, kdy hudba doslova hýbe tělem, kdy pohyb není pouze doprovodem, ale rovnocenným partnerem,“ říká Jana Ryšlavá. „Zvuk se mění v dech, dech v gesto a gesto ve světlo. Publikum v tom okamžiku vnímá propojení, které přesahuje hranice i jazyk.“ MOVE Ostrava   do projektu přináší cit pro prostor, experiment a hravost, která otevírá publiku nové způsoby vnímání současné hudby.

Čtyři premiéry, čtyři pohledy na wellbeing

Podzimní koncerty uvedou znovu čtveřici skladeb, které letos vznikly přímo na míru projektu Sounds of Diversity. Petra Šuško (CZ) představí svou kompozici Šestý smysl – hudební meditaci o intuici a vnitřním hlasu. Matej Sloboda (SK) přináší Consonanze Stravaganti e Lumi Danzanti,  neboli experimentální dialog mezi tradicí a současností. Przemysław Scheller (PL) se ve skladbě Grande Valse Brillante inspiroval Janáčkovou melodií řeči a zkoumá propojení hudby a slova, zatímco Viktor Molnár (HU) ve svém díle The Zone hledá rovnováhu mezi tělem a myslí.

Každé dílo tak reflektuje téma wellbeingu jiným způsobem – prostřednictvím intuice, souzvuku, jazyka či fyzické přítomnosti. Společně pak vytvářejí obraz středoevropské hudební současnosti, která má sílu spojovat.

PODZIMNÍ KONCERTY

27. října 2025, 19:00 – Nová synagoga Žilina

28. října 2025, 19:00 – Music Center Budapest

Projekt vzniká ve spolupráci Hudební současnost/Tvůrčí centrum Ostrava, MOVE Ostrava, Visegrad Fund, Ministerstva kultury ČR a partnerů z Polska, Slovenska a Maďarska.

 

Lucie Sembolová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečníkem Lukášem Homolou

„S tancem jsem skončil, ale vrátil jsem se. Není to tak jednoduché:“

S tancem začínal velice brzy, a to v dětském folklorním souboru. Později ho zaujalo disco. Kromě toho byl aktivní sportovec a nakonec dal přednost tanci. Jako tanečník spolupracoval s několika soubory a kromě tance, se kterým se již jednou rozloučil, aby se k němu nakonec vrátil, je Lukáš Homola také masérem a v Praze otevřel masážní studio Haptiq.

Jako kluk jste byl sportovně velice aktivní, hrál jste fotbal a trénoval atletiku. A v dospívání jste se dostal k tanci. Jak tomu došlo?

„Myslím, že na mě měla největší vliv hlavně máma. Nejprve jsem asi v pěti letech začal v dětském folklorním souboru. Ve třetí a čtvrté třídě jsem tančil disco. Poté jsem nastoupil na sportovní gymnázium, kde jsem měl tolik pohybu, že jsem pokračoval už jen ve folklorním souboru. V kvintě na gymnáziu se ale něco změnilo — tou dobou jsem se znovu začal věnovat discu, konkrétně disco klipům. O rok později jsem už stál na přijímacích zkouškách na šestiletou konzervatoř. A tak se ze sportovce a fotbalisty stal najednou jen tanečník.“

Tanec jste vystudoval na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a poté ještě pedagogiku moderního tance a choreografii na HAMU v Praze (BcA.) Proč právě moderní tanec a čím Vás zaujala choreografie?

„Pedagogiku jsem studoval v bakalářském studiu a bavilo mě učit. V pátém ročníku na konzervatoři jsem vedl taneční obor na ZUŠ Sliač. Říkal jsem si, že chci tančit, a že až jednou nebudu na jevišti, stanu se učitelem. Pak jsem si dal od studií pětiletou pauzu, během které jsem se věnoval vlastní tvorbě. Po několika autorských projektech a spolupracích jsem se rozhodl, že si potřebuji doplnit znalosti, a přihlásil jsem se na magisterské studium choreografie, které bych měl letos dokončit.

Moderní a současný tanec byl na naší konzervatoři hlavní doménou, a to ve mně zanechalo hlubokou stopu. Choreografii podle mě každý tvůrce do jisté míry cítí v sobě, a já jsem se chtěl v tomto oboru dále rozvíjet. Myslím, že každý pedagog je do určité míry zároveň choreografem a dramaturgem svých lekcí — všechno je to propojené.“

Coby interpret jste spolupracoval s tanečními soubory Dot504, Studia ALTA, ME-SA, VerTeDance, BOD. Y. V Divadle Hybernia jste se představil v inscenaci Zpívání v dešti a své taneční umění zde předvádíte i v dalších inscenacích jako Tarzan, Vivaldiano The Show nebo Já secese. Vystupujete také ve Vzkříšení (Nová spirála). Tanec je, jak sám říkáte, stále na prvním místě. Čím Vás stále tak fascinuje?

„Musím říct, že jsem se s tancem chtěl několikrát rozloučit. Jednou jsem to dokonce opravdu udělal, ale tanec se ke mně vrátil — i když v trochu jiné podobě. Fascinuje mě, jak s věkem vnímám některé věci a situace v tanečním světě jinak. Myslel jsem si, že tanec prostě opustím, ale ve skutečnosti to tak jednoduché není. V určité fázi jsem byl čistě vyhraněný tanečník současného tance. Jenže moje zkušenosti z mládí mi otevřely dveře i k jiným projektům, a to mě vlastně také fascinuje. Další věcí, která mě stále překvapuje, je ochota tanečníků pracovat v náročných podmínkách — ale to je téma samo o sobě.“

Zajímá Vás propojení mezi tancem a fyzickým divadlem. A co nový cirkus nebo akrobacie? Zkusil jste si také?

„Řekl bych, že se o jistou základní akrobacii pokouším téměř vždy, ale salto vám neudělám — na trampolíně bych to možná ještě zvládl. (smích). Nový cirkus pečlivě sleduji, hlavně jeho vývoj v Praze, a fascinuje mě, co všechno dokáže nabídnout. V novocirkusovém představení jsem zatím neúčinkoval, ale co není, může být.“

Jako tanečník máte možnost spolupracovat s různými choreografy, režiséry jako i tanečníky. Je někdo, kdo Vás profesně hodně ovlivnil? S kým byste rád spolupracoval nebo tančil na scéně?

„To je zvláštní — na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět. Řekl bych, že mě poměrně hodně ovlivnila většina projektů i workshopů, kterých jsem se zúčastnil.

Pokud ale chcete jména, mezi režiséry bych zmínil Davida Radoka, Ondřeje Havelku a uskupení SKUTR. Z choreografů pak Jozefa Fručeka, Martina Kilvádyho a Milana Tomášika, Lenka Vagnerová. Ze zahraničních umělců mě ovlivnili například Julien Hamilton, Lali Ayguadé, Akram Khan, David Zambrano, Daniel Raček… Aktuálně asi nemám žádnou vysněnou, nenaplněnou spolupráci. Momentálně se soustředím spíše na tvůrčí plány. Jako interpret bych si přál pracovat s režisérem nebo choreografem, který ze mě dokáže vytáhnout veškerý vyjadřovací potenciál, pracuje na smysluplných tématech a nebojí se humoru.“

Díky aktivnímu pohybu a potřebě regenerace jste se dostal k masážím. A jak sám říkáte: „Učarovala mě hlavně síla doteku a její komplexnost.“ A po absolvování různých odborných kurzů, jste v Praze otevřel masážní studio Haptiq. Co Vás baví na práci maséra? Je to možnost pomoci klientovi od bolestí právě díky síle již zmiňovaného doteku? Vidět, že klient je spokojený a Vy jste mu díky svým znalostem a zručností pomohl?

„Ano, vlastně jsem takový „ovlivňovač“. Masáž je velmi starý nástroj, jak si pomoci, ulevit si a zpříjemnit čas. Přijde mi to hrozně jednoduché a nějak se u toho cítím přirozeně. Pomáhám druhým, baví mě to a dostávám za to zaplaceno. Tahle trojkombinace je pro mě důležitá. Síla doteku mě nepřestane udivovat asi nikdy.“

Uvedl jste, že: „Masáž je směs mých zkušeností, znalostí a technik, které kombinuji na základě potřeb klienta. Snažím se ke každému klientovi přistupovat individuálně, a proto je každá masáž malinko jiná.“ Takže masáže děláte, jak se říká, přímo na tělo konkrétního klienta?

„Jistá kostra „choreografie“ zůstává ve většině případů stejná, liší se pak intenzita a čas. Další ingredience, které používám, se mohou lišit (světlo, teplo, baňky, presura…).“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Upřímně, posledních pár let vlastně nevím, co je chvíle volna. 😀   Ale, když tak zpětně vzpomínám, tak čas s rodinou, čas s blízkými lidmi, pobyt v přírodě, sauna a poslední dobou i běh — to je můj terapeut. Řekl bych, že je to něco mezi aktivním a pasivním odpočinkem.“

Děkujeme za rozhovor 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s bývalým sólistou ND v Praze Alexandrem Katsapovem

„Tanec je pro mě součástí života. Ale kdybych žil znovu, možná bych zkusil něco jiného“

Od roku 1997, kdy přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu ND v Praze Vlastimila Harapese, si postupně zatančil na naší první scéně téměř celý klasický repertoár a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace a za své výkony obdržel několik ocenění. Po skončení taneční kariéry se stal baletním mistrem, a kromě toho se Alexandre Katsapov věnuje fotografování a jak sám přiznává, nejraději fotí lidi a okamžiky, které mají atmosféru.  


Alexandre Katsapov v inscenaci Brel – Vysockij – Kryl- Sólo pro tři – foto Pavel Hejný

K baletu jste se dostal jako malý kluk, a to vlastně díky mamince, která chtěla být baletkou, ale nevyšlo jí to. Tak to zkusila s Vámi a přivedla Vás k baletu. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk a co Vás ještě bavilo?

„Moje dětství bylo hodně naplněné pohybem a hudbou. Maminka si sama přála být baletkou, ano, je to tak, a když to nevyšlo, zkusila to se mnou. Od pěti let jsem chodil do baletní přípravky, ale kromě toho jsem dělal i gymnastiku a hrál na klavír. Byl jsem živé dítě, které mělo rádo pohyb, a vedle baletu mě bavilo sportovat a objevovat nové věci. Nikdo tehdy netušil, že se balet stane mou celoživotní cestou.“

Alexandre Katsapov s Adélou Pollertovou v baletu Zlatovláska – foto Roman Sejkot

V rodném Petrohradě jste vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové. Po škole jste v roce 1993 získal angažmá na pozici sólisty ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského. A během tří let jste si zatančil Alberta v Giselle, Prince v Louskáčkovi nebo Romea i Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphidě nebo titulní roli v Petruškovi. Jak na své začátky vzpomínáte? Bylo Vám devatenáct let a stal jste se sólistou.

„Bylo to velmi intenzivní období. Najednou jsem stál na jevišti v hlavních rolích, které jsou snem každého tanečníka – Albert, Romeo, James, Petruška. Byla to obrovská zodpovědnost, ale také radost. Zpětně vidím, že to byla velká škola – nejen po stránce technické, ale i lidské, protože jsem se učil obstát v konkurenci a hledat vlastní cestu.“

Alexandre Katsapov jako Valmont – foto Martin Divíšek

Pak Vaše pracovní cesta vedla do Prahy, když jste přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Vlastimila Harapese a v roce 1997 jste se stal členem souboru. A brzy také sólistou. A na naší první scéně jste si zatančil řadu krásných rolí a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace. Splnil jste si své taneční sny? Máte nějakou oblíbenou roli?

„Do Prahy jsem přišel díky nabídce Vlastimila Harapese, ano,  bylo to zásadní rozhodnutí. Postupně jsem zde dostal možnost tančit téměř celý klasický repertoár. Nejbližší mi vždy byly role, které vyžadovaly i hereckou složku – třeba Ivan Hrozný, Valmont nebo postavy z děl Petra Zusky. Z posledních rolí jsem měl velkou radost z matky Simone v Marné opatrnosti nebo krále Petra v Leonce a Lena. Taneční sny se mi splnily – a možná i více, než jsem si, kdy představoval.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

S aktivní taneční kariérou jste se před časem rozloučil a ve Zlaté kapličce působíte na pozici baletního mistra. A co choreografie, zkusil jste si ji také? Vy sám jste spolupracoval s Jiřím Kyliánem (Petit Mort, Sinfonietta, Dítě a kouzla, Polní mše, Návrat do neznámé země), Matsem Ekem (Carmen), Petrem Zuskou (Sólo pro tři: Brel – Vysockij – Kryl, Déjà vu), Liborem Vaculíkem (Romeo a Julie, Ivan Hrozný, Lucrezia Borgia, Valmont) nebo Ivanem Cavallarim (Zkrocení zlé ženy).

„Nikdy jsem neměl choreografické ambice, ale vždycky jsem rád a velmi jsem oceňoval, když vznikala nová choreografie. Byla to těsná spolupráce s choreografem – někdy se tvořilo přímo na mě, jindy na alternaci, ale vždy šlo o kontakt s živým tvůrcem, který něco nového přináší. To pro mě bylo zásadní a velmi inspirativní a vždy jsem se na takovou spolupráci těšil.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

Vaše taneční umění Vám vyneslo několik ocenění jako je Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce, Cenu Thálie za titulní roli v baletu Ivan Hrozný, Cenu Divadelních novin za svůj výkon v představení Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři. Role Petruchia ve Zkrocení zlé ženy Vám vynesla nominaci na Cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky roli Jamese v La Sylphide a von Rothbarta v Labutím jezeře. A role Valmonta Vám vynesla Cenu Opery Plus. Co to pro Vás znamená?

„Ceny mě samozřejmě potěšily – Cenu Thálie, Philip Morris Ballet Flower Award, Cenu Divadelních novin i další nominace. Vážím si jich, protože jsou odrazem toho, že má práce měla smysl. Ale největší ocenění je pro mě pocit, když představení opravdu „žije“ a spojí se jeviště s publikem. To je chvíle, kdy tanečník ví, že dělá správně to, co dělá.“

Alexandre Katsapov jako Onegin s Ivannou Illyenko – foto Anna Rasmussen

Hodně se věnujete focení, o kterém jste jednou řekl: „Focení beru spíše jako koníček, ve kterém jsem našel sám sebe.“ Fotil jste také pro časopisy Harper´s Bazaar a Esprit. S Máriem Bakušem, se kterým tvoříte umělecké duo The Queens, jste nafotil kalendář baletu ND na rok 2017. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Fotografie mě přitahovala už dlouho, ale intenzivněji jsem se jí začal věnovat až během kariéry. Je to jiný způsob vyjádření – pohyb, kompozice a emoce, které znám z tance, mohu zachytit objektivem. Nejraději fotím lidi a okamžiky, které mají atmosféru. Spolu s Máriem Bakušem tvoříme umělecké duo The Queens. Pod touto značkou jsme realizovali nejen kalendář baletu Národního divadla na rok 2017, ale také řadu plakátů a vizuálů pro operu a balet Divadla J. K. Tyla v Plzni, balet v Olomouci, Pražský komorní balet, Národní divadlo v Praze, Pražskou taneční konzervatoř a mnoho dalších projektů.“

Alexandre Katsapov a R. Fišarová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejko

Co Vám dalo a jak Vás obohatilo a ovlivnilo focení tanečního dokumentárního projektu Zdenka Prokeše West Side Story ve věznici (2024), díky kterému jste navštívil dokonce třikrát mužskou věznici v Příbrami a dva dny jste strávil v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou?

„Byla to silná zkušenost. Vstoupit s tancem a uměním do prostředí, kde lidé žijí úplně jiný život, je konfrontace, která člověka hodně obohatí. Viděl jsem, že i tam tanec může mít smysl a otevřít cestu k lidskosti a emocím.“

Alexandre Katsapov a P. Hrubesová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejkot

Máte za sebou úspěšnou dráhu baletního tanečníka. Teď jste baletním mistrem. Čím je pro Vás tanec dnes? Kdybyste byl znovu ten malý kluk, vydal byste se stejnou cestou?

„Tanec pro mě zůstává součástí života. Už ho nežiji na jevišti, ale předávám dál jako baletní mistr. Co se týče otázky, zda bych se dnes vydal stejnou cestou, je to těžké říct. Když se dívám zpětně na svou zkušenost, nevím, jestli bych touto cestou šel znovu. Byla sice obohacující a dala mi spoustu možností, ale kdybych měl dnes volit, pravděpodobně bych šel jinam a zkusil něco úplně jiného.“

Alexandre Katsapov – foto Pavel Hejny

A co volný čas, jak jej rád? Co Vám říká slůvko relax?

„Relax, to je pro mě trochu jiné slovo než si mnoho lidí představuje. Nepředstavuje jen ležení na gauči nebo pobyt ve wellness – pro mě je to spíš aktivní výzva. Může to být jízda na kole s kamarádem několik dní, putování po cestách, duchovní cesta, nebo výlet do Asie, pěší turistika či pobyt někde v přírodě. To je pro mě relax „v uvozovkách“. Stejně tak si užívám chvíle s přítelkyní, kdy se jen procházíme a nic neděláme – je to pro mě cenný čas, protože ona je zaneprázdněná prací v divadle a těch chvil je málo.“

Aalexandre Katsapov s Nikolou Márovou – Raymonda – foto Diana Zehetner

Děkujeme za rozhovor

Alexandre Katsapov

Narodil se 23. dubna 1975 v Petrohradě, kde vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové.

V letech 1993–1996 byl ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského.

Od roku 1997 je v baletu Národního divadla v Praze, kde byl roku 2003 jmenován prvním sólistou. V ND ztvárnil téměř všechny role klasického a romantického repertoáru a uplatňoval se také v titulech moderního a současného tance.

Po skončení taneční kariéry v ND působí jako baletní mistr.

Věnuje se fotografování.

Jeho první manželskou byla japonská tanečnice Keiko Sakamoto.

Z druhého manželství s baletkou Nikolou Márovou má syna Maxima.

Foto:  Roman Sejkot, Martin Divišek, Pavel Hejný,  Diana Zehetner

Veronika Pechová

pro Taneční magazín