Rozhovor s tanečnicí, lektorkou baletu a jógy Petrou Padriánovou

„Zajímá mě celostní přístup k lidskému tělu“

„Balet, práce pedagoga a jóga se navzájem doplňují a prolínají,“ přiznává Petra Padriánová, která tančila nejen doma, ale také v Barceloně ve Španělsku. Jako pedagožka vede baletní lekce a kurzy ve studiu V Korunách a učí také v ISMFA. Je také instruktorkou jógy. Jako tanečnice se představuje v inscenaci Já Plisecká v ProART Company.

Co Vás přivedlo k baletu, který jste vystudovala na Taneční konzervatoři hl. města Prahy? Čím Vás tak zaujal, že se mu stále nějakým způsobem věnujete?

„Když mi bylo asi pět let, začala mě maminka vodit do studia bývalé primabaleríny ND Zdeňky Zabylové. Byla jsem maličká, ale dodnes si vzpomínám na její taneční sál, baletní tyče a na to, že jsem se tam cítila hezky. Potom následovala od mých šesti let baletní přípravka ND, kde jsme jako děti bývaly součástí divadelních představení. Atmosféra jeviště, zákulisí, šaten, to byl pro mě kouzelný svět… Odtamtud vedla cesta na Státní konzervatoř, tehdy byl o studium velký zájem. Takže to vše na sebe navazovalo a šlo asi o vedení osudu. Měla jsem do té doby mnoho jiných zájmů, např. hru na housle nebo zpěv, ale po přijetí na školu už na nic jiného než na balet nezbýval čas. Ptala jste se, čím mě balet tolik zaujal. Balet vnímám jako velmi ojedinělý druh umění. Po fyzické stránce jde v podstatě o vrcholový sport, ale je to především umělecká disciplína, která nabízí prostor pro tvořivost, hereckou interpretaci, hledání krásy a elegance pohybu ve spojení s hudbou. Takové propojení křehkosti a síly… Hlavní důvod, proč jsem u baletu zůstala, je ale asi to, jak se cítím, když mohu být součástí divadla. Jsem typ člověka, který není rád středem pozornosti a jeviště je asi jediné místo, kde mi to nevadí:)

Po absolvování konzervatoře jste v roce 1995 nastoupila jako sólistka baletu do Divadla J. K. Tyla v Plzni a již o rok později jste byla nominována na Cenu Thálie za roli Julie v baletu Romeo a Julie. Po třech letech jste přešla do Pražského komorního baletu. Pak jste byla v souborech Ballet Balogh Prague, Ballet David Campos, Companyia de Santa Coloma de Gramenet v Barceloně. Co Vám tyto zahraniční pobyty daly? Jaká to byla pro Vás po profesní a lidské stránce zkušenost?

„Pracovní pobyt v zahraničí je asi pro každého komplexní zkušenost, která vyžaduje vyrovnání se s novým prostředím, kulturou, jazykem, často jiným způsobem práce. Delší dobu v cizině jsem žila jen ve Španělsku. Měla jsem štěstí, že mě šéf baletu hodně obsazoval. Ve svých choreografiích často propojoval prvky baletu a moderního tance, což bylo pro tanečníky poměrně fyzicky náročné. Za ta léta, co jsem ve Španělsku žila, mi k srdci přirostla tamější kultura, jazyk, lidé a jejich mentalita…“

Vy jste také spolupracovala s André Rieu a absolvovala australské turné, Chicago, Ottava, Brusel. Jaké to bylo, být součástí takového věhlasného projektu?

„Díky turné s A. Rieu jsem se podívala na místa, která bych jinak asi nenavštívila. Do projektu mě tehdy přizval David Slobašpycký, výborný baletní mistr. Produkce v Austrálii a Americe byly opravdu velké a honosné. Pan A. Rieu mi v paměti utkvěl jako velmi přátelský a velkorysý člověk a skvělý umělec.“

V letech 2009 – 2017 jste působila jako pedagog v Tanečním centru Praha a od roku 2017 vedete baletní lekce a kurzy ve studiu V Korunách, mimo jiné učíte i v ISMFA. Pedagogické zkušenosti máte také ze zahraničí, kde jste učila v Escola de Dansa de Miren Viar v Barceloně ve Španělsku. Učíte klasický i scénický tanec, děti i dospělé. Co Vás na práci pedagoga baví? Jaký je zájem o Vaše kurzy?

„Jsem ráda, že o mé lekce a kurzy je zájem a většina klientů ke mně přichází na doporučení. Na práci pedagoga mě stejně jako ve všem ostatním baví tvořivá složka. Příprava lekcí, tvorba představení… Pracuji převážně s dětmi školního a předškolního věku a to umožňuje a vyžaduje vkládat do lekcí hravost. Děti vnímají, když milujete to, co jim předáváte, reagují především na energii radosti. Roky baletu, který v člověku podporuje perfekcionismus, není možné úplně smazat, ale mým hlavním záměrem je, aby byly děti na hodinách šťastné. Aby kromě baletních krůčků objevovaly také krásu a zákonitosti hudby a kouzlo divadla. Baví mě jim pro to vytvářet podmínky.“

Co Vás přivedlo ke spolupráci s volným sdružením tanečníků Ultra Minimal Balet?

„Přátelství s jeho zakladatelkou, choreografkou a tanečníci Alenkou Peškovou. Věděly jsme o sobě už na konzervatoři, ale spřátelily jsme se až v našem společném angažmá v Plzni. Spolupráce s Alenkou byla zajímavá, stejně jako představení Jessie s Morgiana, kde šlo o spojení baletu a hororového žánru.“

Jak začala Vaše spolupráce s ProART Company, kde tančíte v inscenaci Já Plisecká? Jak se Vám spolupracuje s herečkou a zpěvačkou Klárou Trojanovou a tanečníkem a zakladatelem ProART Martinem Dvořákem v tomto představení?

„S ProART Company jsem se pracovně potkala v minulosti skrze představení Island of no memories. Martin Dvořák mě oslovil na základě naší předešlé spolupráce pro jeho festival ProART. Znali jsme se a přátelili již od doby společného působení v PKB. Když mi před půlrokem napsal, jestli bych chtěla tančit „Pliseckou”, vůbec jsem neváhala, přestože už jsem delší dobu nechtěla vystupovat na špičkách. Spolupráce s Klárou Trojanovou a Martinem D., to je setkání s dvěma talentovanými profesionály. Martin byl při tvorbě choreografie otevřený mým a Klářiným nápadům a podnětům, což napomáhalo k tvůrčí atmosféře. Vnímám, že pro nás tři je snadné se na sebe na jevišti napojit a vzájemně se inspirovat. Jsem za tuto příležitost vděčná a z představení, které má skvělé ohlasy u diváků mám radost.“

Od roku 2017 působíte jako instruktorka jógy. Co Vás k ní přivedlo? „Jóga pro mě není jen péče o tělo skrze jógovou praxi, ale je především hluboce transformační cestou sebepoznání.“

„Vždy mě zajímal celostní přístup k lidskému tělu. Nejprve jsem se jako velmi mladá dostala k čínskému cvičení Tai-chi, které mělo v mém případě úžasný ozdravný účinek. To mi otevřelo pohled na jiný způsob práce s tělem a pohybem. Jóga je další ze směrů, který je mi hodně blízký. Správná a citlivá praxe jógových ásan a dechových cvičení je pro tělo velmi prospěšná, ale pro mě je nejdůležitější jógová filozofie a přímý efekt meditace.“

Jste tanečnice, choreografka, pedagožka, lektorka jógy. Je Vám z toho něco bližší nebo právě ta směsice všech těchto činností Vás baví stejným dílem?

„Balet, práce pedagoga a jóga se navzájem doplňují a prolínají. Jóga je například skvělá kompenzace k baletnímu tréningu, porozumění tělu pomáhá v pedagogické práci. V oblasti pracovní seberealizace je mi nejmilejší divadlo, ale myslím, že po lidské stránce mě nejvíc posouvá jógová meditace.“

A co Vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte volný čas?

„Kromě oblasti kultury a umění určitě v přírodě a s nejbližšími. Díky partnerovi jsem také objevila účinky termálních pramenů. To je skvělý způsob relaxace pro tělo i mysl.“

Petra Padriánová:

Narodila se 25. 2. 1977 v Praze. V roce 1995 vystudovala Taneční konzervatoř hl. města Prahy.

2000 – 2002 studovala nonverbální divadlo na HAMU v Praze.

1995 – 1998 sólistka baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni.

1998 – 1999 členka Pražského komorního baletu.

2000 – 2003 sólistka souboru Ballet Balogh Prague. 2003 – 2007 sólistka Ballet David Campos, Companyia de Santa Coloma de Gramenet v Barceloně ve Španělsku.

2008 – 2016 účast na divadelních projektech doma i v zahraničí.

2009 – 2017 pedagožka v Tanečním Centru Praha. Od roku 2017 nezávislá tanečnice, lektorka baletu a jógy.

Foto: Michal Košťál, Marcel Plavec, Ismail Tashpulatov       

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Alenou Peškovou

„Běžím jen, když mi ujíždí tramvaj“

Jako tanečnice začínala v Hudebním divadle v Karlíně, pak byla krátce v baletním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Několik let působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později založila Alena Pešková taneční soubor Ultra Minimal Balet. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Opět působí jako nezávislý umělec a spolupracuje s různými divadly v Čechách i v zahraničí.  Pořádá také své  workshopy.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se baletu začala věnovat „až“ ve svých 13 letech. Čím Vás balet zaujal, že jste mu propadla a stal se Vaší životní pracovní náplní?

„Ano, bylo to poměrně pozdě. Na konzervatoř jsem musela dělat rozdílové zkoušky. Do té doby jsem žila v malém okresním městě na východě Čech, kde jsem chodila do ZUŠ na tanec. Tam nás vedla skvělá pedagožka a choreografka Eva Veverková. Z klasického tance jsme toho mnoho nedělali, zato jsme tančili třeba na Pink Floydy. Což bylo v té době něco! Ale pak jsem v televizi viděla nějakou mezinárodní baletní soutěž s klasickými variacemi. Najednou mě napadlo, jak úžasné by bylo, spojit klasickou baletní techniku s moderním tancem a moderní hudbou… pak jsem šla taky do kina na film Flashdance. který jsem viděla asi osmkrát… no a bylo vymalováno:)“

Po absolvování Taneční konzervatoře v Praze, jste v roce 1994 začínala v Hudebním divadle v Karlíně a po roce jste přešla do baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jaké byly Vaše profesionální začátky?

„No, na konzervatoři jsem v klasickém tanci prolézala takzvaně s odřenýma ušima. Měla jsem velký handicap zapříčiněný pozdním startem a navíc mé fyzické dispozice také nabyly kdovíjaké. V tomto ohledu mé sebevědomí dost utrpělo. Lépe jsem se cítila v moderních tanečních technikách, herectví a už tehdy mě lákalo udělat něco po svém. V posledním ročníku jsem se spolužáky připravila choreografii, kterou jsme směli zatančit ve Stavovském divadle na našem Absolventském představení. Když jsem nastoupila do HDK měla jsem víc času přemýšlet. Chodila jsem na sál a zjišťovala, že také záleží na tom, co chci divákovi ukázat, z jakého úhlu, a že z nedostatku se dá do určité míry udělat přednost … a že když chcete vyjádřit určitou emoci a dokážete odosobnit vaše tělo, dokážete divy. Když pak v Plzni začaly přicházet menší, větší i titulní role, věděla jsem, že mám divákovi co nabídnout. Také jsem už na konzervatoři prolézala všechny workshopy moderních tanečních technik, dělala si z nich vlastní systémy a ty pak nabourávala dalšími podněty.“

Od roku 1999 jste působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později jste založila soubor Ultra Minimal Balet. Co Vás vedlo k jeho založení?

„Je to tak, v roce 1999 jsem s mým mužem (David Pešek Dvořák – tehdy také tanečník) odešla z plzeňského angažmá takzvaně na volnou nohu. Což tenkrát u tanečníků nebylo příliš obvyklé. Platili jsme si tréninky v Laterně Magice i jinde, abychom se udrželi ve formě. Hostovali jsme ve Státní Opeře Praha i plzeňském divadle, ale přitom jsme mohli cestovat. Například s Kouzelnou flétnou v režii pana Bednárika a choreografii Libora Vaculíka jsme viděli kus světa. Dostali jsme se také do Japonska, kde se na nás dívalo třeba 3000 diváků, kteří nekriticky tleskali, kdykoliv jsem vstoupila na jeviště ve špičkách s briliantovou korunkou na hlavě. A to byl myslím ten moment, kdy jsem zatoužila udělat něco, na co by se koukalo třeba jen 30 lidí, kteří by ale byli na tanečníky napojeni, byli by jim blízko tělem i duší a polykali by jejich krev, pot a slzy. První představení jsme měli v Blues sklepu, což byl hudební klub, který vedl můj manžel po té, co přestal tančit. Celovečerní představení jsme pak měli v Malostranské Besedě.“

Během své baletní kariéry jste byla Dámou s kaméliemi ve stejnojmenném baletu, Lisettou v Marné opatrnosti, Rebeccou v Carmině Buraně, Titánie ve Snu noci svatojánské. Splnily se Vaše taneční sny? Nemáte někdy touhu být opět na scéně v roli interpretky?

„Upřímně – někdy ano. A je to také již dlouhodobý trend, který se mi nejeví jako lichá cesta. Myslím, starší tanečníci na jevišti. Jsou to i současné formy a repertoár tance, který jde takovému trendu naproti. Starší tanečník si jistě neudrží techniku, kterou měl, když mu bylo dvacet let. Technika se promění stejně jako prožitek nebo dynamika. Například dynamika, když je vám těch dvacet, máte pocit, že musíte zbořit kulisy, do všeho řežete naplno… ale ono to také diváka může pěkně znudit… když nezažije ten klid bez bouří. Já už si také nestrkám nohy za uši, ani neskáču dva metry vysoko… jestli jsem to kdy vůbec dělala:)… ale když pracuji s tanečníky, cítím, že mám něco, na co oni teprve přicházejí… umím využívat sílu nejzazšího bodu, v partneřině vím, kdy přilnout a kdy a jak znásobit sílu partnerem mě poslanou, umím „markýrovat naplno“ a takové věci přicházejí mnoha zkušenostmi ze sálu i z jeviště. Na podzim jsem ještě tančila maminku v Děvčátku se sirkami s UMB… byla to choreografie, kterou jsem na sebe stavěla před několika lety, a popravdě řečeno jsem se v ní už necítila příliš komfortně. Takže to vždy záleží… Ukazovat přednosti, které mám právě teď a tady… Nebráním se tomu vůbec, ale jestli tomu půjdu sama naproti to opravdu nevím.“

Devět let jste byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X, Šaldy v Liberci, kde jste vytvořila úspěšné taneční inscenace – Periferie, Louskáček, Popelka, Gazdina roba, Romeo a Julie nebo (S)tvoření. Jak vzpomínáte na toto plodné devítileté období?

„Jen v dobrém. Přineslo mi to mnoho zkušeností. Dramaturgicky jsem si splnila mnoho snů. Potkala jsem krásné lidi. Ale čas vypršel. Cítila jsem, že je třeba jít dál.“

Opět působíte jako nezávislý umělec a spolupracujete s různými divadly v Čechách i v zahraničí. V roce 2021 jste připravila s Pražským komorním baletem taneční drama Kříž u potoka, pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích jste napsala libreto, měla choreografii a režii na baletním představení Tristan a Isolda (2022). Připravujete nový projekt?  

„Momentálně se mi udělalo volno – tedy není tu žádný deadline. Což jsem si dlouhodobě přála, abych se opět mohla pustit do něčeho s UMB a do svého projektu, který bych chtěla nabízet. Ale trochu jsem se rouhala. Jak na mě nikdo netlačí, vše odsouvám a věnuji se věcem, které jsem kvůli práci nestihla – dělám si řidičák, vařím a předělávám byt:)… mám v hlavě spoustu nápadů, před zrcadlem se zmítám… a všechno to taky brzy zaznamenám a realizuji! Ale vlastně je tu jedna věc, na kterou se moc těším, a která svůj termín má. A to je můj workshop.  Pořádám ho teprve podruhé. Vloni jsme si to myslím, všichni skvěle užili. Workshop se jmenuje, Nastartuj sezónu a podtitul zní emoce v těle a tělo v emoci. Po společném tréninku zkoumáme například, co se děje s tělem, když je mu ponechán stále stejný stavební materiál (pohyby) a změní se emoce, která ho posléze deformuje. Jak se z každou emocí mění dynamika pohybu, i vnímání času. Kdy použít hudbu jako mapu času a kdy jí použít jako background.“

Věnujete se hlavně choreografii. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Je za tím tam možnost vytvoření si vlastního světa na jevišti, v němž lidí jednají, pohybují se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy?

„Myslím, že jste to shrnula docela přesně, s tím dovětkem, že bych si přála, aby mi na tu hru přistoupili i diváci a vstoupili do ní.“

Vy děláte také choreografii nejen pro taneční představení, ale také i pro opery. Jak se Vám pracuje s netanečníky, lidmi nepolíbenými tanečními technikami?

„Se skvělými lidmi se mi vždy pracuje skvěle. A když jsem připravená na to jakou technikou (ne)disponují, jde vše jako po másle. Já využívám jejich předností (někdy stačí pozorovat jejich civilní pohyby a gesta) a oni se pak mohou otevřít a sami ukázat, co v nich vězí. Je to pak pro mě velkou inspirací. Všichni vystoupíme, jak se dnes všude říká, ze své komfortní zóny. Podmínkou je ta oboustranná otevřenost.“

Umíte odpočívat? Co Vám říká slůvko relax?

„Umím. Nejraději mám pasivní odpočinek. Na prvním místě je spánek. Pak také civění do zdi (někdo tomu říká meditace:)) a čtení. Z těch aktivních odpočinků: hmmmm… běžím jen, když mi ujíždí tramvaj – ale chci to změnit!, plavu, jen když přede mě někdo položí moře nebo jezero – ale chci to změnit! Kupodivu tančím, děti se mi posmívají a já jim říkám, že je to má práce – a to si pak uvědomím, že asi neodpočívám. A pak je tu jedna libůstka – žehlení. Poslouchám u něho audio dokumenty, osudy, příběhy. Vypadá to, že děsně makám, ale je to svým způsobem relax.“

Alena Pešková

Narodila se 9. 3. 1976 v Ústí nad Orlicí.

Absolvovala pražskou Taneční konzervatoř.

Tančila v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle J. K. Tyla v Plzni. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Připravuje choreografie pro opery (Carmen, Kouzelná flétna, Trubadúr…), muzikály, festivaly a balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba).

Spolupracovala se Státní operou Praha, Českou komorní filharmonií, Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem, Vienna Walzer Orchestra, Manoel Theatre, Koransha – Japan. 

Foto: Marek Bouda, Lukáš Trojan, Marta Kolafová, Aaya a archiv Aleny Peškové

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín