Rozhovor s pedagogem a tanečníkem Dekkadancers Patrikem Čermákem

„Současný tanec vyžaduje být otevřený novým výzvám“

„Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám,“ přiznává tanečník a pedagog Patrik Čermák, který je v současné době aktivním členem taneční skupiny DEKKADANCERS. A tanec je pro něj nejen práce, ale také koníček a vášeň.

Co Vás přivedlo k tanci? Jak jste se k němu dostal?

„Já byl aktivní dítě a už od školky jsem navštěvoval mimo jiné i různé taneční kroužky od country tanců, přes hip hop až po capoeiru. Když přišel čas, rozhodnout se kam po základní škole dál, rozhodl jsem se pro taneční konzervatoř. Bylo to velmi náročné, ale dnes si neumím představit, že bych dělal cokoliv jiného.“

 V roce 2012 jste absolvoval Taneční centrum Praha a již během studií jste působil ve školních souborech Baby Balet Praha a Balet Praha Junior a představil jste se v choreografiích Attily Egerháziho či Samuela Delvauxe. Co Vám spolupráce s těmito mistry dala?

„Působení ve školních souborech a možnost spolupráce s řadou skvělých pedagogů a choreografů byla naprosto jedinečná. Každý choreograf má svůj specifický pohybový slovník a je zábavné a mnohdy dost náročné tento slovník nasát, převzít a ztvárnit.

Soubor Balet Praha Junior byl skvělou přípravou na profesní život a složitý systém divadelního prostředí. Během školního roku jsme vystupovali v řadě tuzemských i zahraničních divadel a zvykali si na divadelní provoz. Když jsem poté nastoupil do svého prvního angažmá, nebyl to pro mě takový šok. Vlastně jsem tou dobou měl víc zkušeností, než někteří stejně staří kolegové z jiných škol.“

Po škole jste byl v letech 2012 – 2014 v baletním souboru v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Pak jste se stal stálým členem Pražského komorního baletu, kde jste si zatančil např. v inscenacích jako – Mono No Aware, Kdo je na světě nejmocnější?, Z mého života nebo Slovanský kvartet. Spolupracoval jste také se souborem Lenka Vagnerová & company. V současné době jste aktivním členem souboru DEKKADANCERS (Tramvaj do stanice Touha, La Dolce Vita). V čem byste si rád zatančil? Máte nějakou vysněnou roli nebo jste rád za každou příležitost? 

„Momentálně nemám jednu vysněnou roli či inscenaci. Obecně mě ale velmi baví potkávat se na projektech s umělci z jiných odvětví. Hudebníci, herci, zpěváci, vizuální umělci, akrobati… Od každého se můžu něco naučit a nahlédnout jim „do kuchyně”. Bavit se o různých tématech a nahlížet na ně jinou optikou. Takových projektů bych chtěl zažít ještě spoustu.“

 Jak se Vám tančilo v poetické inscenaci Zázrak (s)tvoření v Laterně Magice, věnované dětem? 

„Já mám obecně dětská představení velice rád. Děti jsou velmi upřímní diváci a dají vám často dost hlasitě najevo, co si o představení myslí. Obrovské záchvaty smíchu či naopak pravý a nehraný strach o hlavní postavu. To jsou věci, které mě na dětských představeních baví.

Inscenace Zázrak (s)tvoření byla jednou z těch inscenací, na které se těšíte a užíváte si je od začátku do konce. Potkali jsme se ve skvělém složení a byla sranda na jevišti i mimo něj“

Působíte nejen jako tanečník, ale také jako pedagog. Sám jste vystudoval pedagogiku současného tance na HAMU v Praze. Učíte v letním tanečním workshopu v Litvínově, jste lektorem Contemporary – prostor pro tanec. Učíte techniku současného tance floor work na Mezinárodních interpretačních kurzech v Zábřehu a lekce contemporary dance jste vedl v Pražském komorním baletu. Co Vás přivedlo k práci pedagoga a co Vás na ní baví?  Je to možnost předávání svých zkušeností dále, a přitom se také stále něco nového sám naučit? 

„Je to přesně tak. Baví mě neustále hledat nové způsoby, jak pomoct studentům a kolegům zdokonalit svou techniku a naučit se něco nového. Zároveň mě baví ta výzva v tom smyslu, že to co pomáhá jednomu, nemusí dávat smysl druhému. Hledání různých řešení jednoho problému je to, co mě baví a naplňuje. Zároveň si myslím, že je důležité být neustále otevřený novým věcem a získávat nové dovednosti. Mám pocit, že v dnešním světě už to ani jinak nejde.“

A co choreografie, neláká Vás také? Vytvořit něco vlastního?

„Choreografické ambice jsem nikdy moc neměl. To přenechávám svým kreativnějším kolegům. Ale možná jsem jen zatím nenašel to správné téma ke ztvárnění.“

Jste stále více tanečník nebo Vás to táhne spíše k tomu předávání a sdílení svých zkušeností dále? 

 „Jsem vlastně obojí a baví mě, jak jedno ovlivňuje druhé. V pedagogice využívám své jevištní zkušenosti a jako interpret často mohu těžit ze svých pedagogických zkušeností a to zejména během procesu tvorby.“

Je Vám bližší současný tanec nebo Vás to táhne ke klasice?

„Na klasiku jsem nikdy neměl ideální dispozice. Baví mě současný tanec. Je v něm úplně všechno. Mísí se v něm spousta stylů a přístupů. Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám.“

Čím je pro Vás tanec dnes?

„Tanec je moje práce, koníček a vášeň.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem?

„Volno nejraději trávím aktivně s rodinou. Mám rád turistiku, běh, jízdu na kole a sport obecně. S manželkou milujeme deskové hry a už se nemůžeme dočkat, až syn doroste do věku, kdy bude moct hrát s námi.

Moje profese je sice mým koníčkem, ale občas si od něj rád odpočinu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Patrika Čermáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Příběh Kendeho vily

Kendeho vilu s 80. výročím konce 2. světové války rozezněly skladby židovských autorů

Připomínka 2. světové války, osudy židovské komunity v jižních Čechách a osobitá hudba, která v pohnuté protektorátní historii vznikala. To vše symbolizuje Kendeho vila z 20. let minulého století v Českých Budějovicích. Právě v ní tvořil hendikepovaný skladatel a učitel hudby Rudolf Kende. Snad tak utíkal před realitou do lepšího světa, chtěl zaznamenat krutý osud, který potkal jeho rodinu a mnoho dalších lidí, nebo „obyčejně“ tvořil, protože mu učarovala hudební múza Euterpé. Příběh Kendeho vily jako hudebně-zážitkové představení přináší 34. Festival Krumlov a Paměť národa Jižní Čechy.       
 
Vilu v samém centru Českých Budějovic, Otakarově ulici, si u architekta Josefa Hauptvogla v roce 1920 objednal ředitel důlního podniku v Poříčí Viktor Konrad. Písmeno K na fasádě má budova právě díky němu. Snad to předznamenalo i nového majitele, který noblesní objekt koupil o tři roky později. Obchodník židovského původu Josef Kohn, vlastník a provozovatel velkočistírny peří, který se zřejmě v souvislosti s lepšími podnikatelskými příležitostmi nechal přejmenovat na Josefa Kendeho, měl se ženou Helenou tři syny. Pozornost poutal hlavně nejstarší Rudolf (1910–1958). Pocházel z dvojčat, komplikovaný porod však přežil jen on, a to s celoživotními následky – ochrnuly mu nohy i ruce. Přesto byl neuvěřitelně hudebně talentovaný a od poloviny třicátých let složil na dvacet skladeb. Noty zapisovali jeho žáci. Během unikátní akce v dramaturgii Martina Rudovského s premiérou 15. května 2025 přímo v Kendeho vile příznačně zazněl fragment Smyčcového kvarteta, které Rudolf Kende složil v roce 1944.
 
„I když Rudolf Kende sám nemohl hrát na žádný nástroj, nějakým v současné době už neznámým způsobem vyučoval hru na klavír. Vilu, v níž s rodiči a sourozenci bydlel, však 11. května 1939 zabavili nacisté a nadějný hudebník i jeho blízcí skončili v Terezíně,“ říká ředitel Paměti národa Jižní Čechy Tomáš Trantina a dodává: „Do Kendeho vily se nejdřív nastěhovala říšská bezpečnostní služba SD, později zde sídlila německá kriminální policie Kripo. Vyšetřovala kriminální delikty, hospodářské přestupky proti Říši a podezření na sabotážní činnost. V rozsáhlém sklepě vznikly vězeňské cely, služebnou prošla řada mlynářů udaných a zatčených za černé mletí, řezníků a soukromých zemědělců kvůli nedovoleným porážkám hospodářských zvířat aj. Tito lidé často skončili v koncentračních táborech.“
V dnes průběžně opravované památce ve správě města České Budějovice, o kterou se stará právě Paměť národa Jižní Čechy, s ambicí vytvořit z ní živé místo pro setkávání se nejen nad historickými budějovickými tématy, se kromě ponurého sklepení zachovaly i majestátní vstupní prostory, obytné části i kouzelná zahrada. Včetně salonního klavíru Kendeho rodiny. Klavír byl ostatně také nástrojem československého hudebního skladatele židovského původu Ervína Schulhoffa (1894–1942). Ten v roce 1914 mimo jiné napsal Divertimento op. 14 pro smyčcový kvartet.
 „Na speciálním večeru, který připomněl 80 let od ukončení 2. světové války a osudy židovských skladatelů, zaznělo Schulhoffovo Divertimento,“ říká dramaturg Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov Martin Rudovský a dodává: „Vynikajícího světově oceňovaného klavíristu Ervína Schulhoffa zásadně ovlivnila osobní válečná zkušenost. Ač představoval klasický repertoár i avantgardu své doby, byl také odborníkem na jazz. Z tvorby je patrný také vliv českého a slovanského folklóru, zvlášť Leoše Janáčka. Skladby umělce, který mimo jiné působil jako klavírista pražského rozhlasového orchestru, či v jazzovém orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle, zahrál v rámci hudebně-zážitkového představení příznačně – stejně jako tvorbu Rudolfa Kendeho – Krása Quartet. České smyčcové kvarteto jsme nevybrali náhodně, jmenuje se podle dalšího českého skladatele židovského původu – Hanse Krásy.“
Akci v Kendeho vile završila díla filmových a muzikálových skladatelů: Summertime, Moon River, They All Laughed z filmu Shall We Dance od bratrů Gershwinových a téma z filmu La dolce vita.
„I když se Rudolf Kende jako jediný ze své rodiny vrátil z terezínského ghetta a na kompoziční činnost před válkou navázal, s propagací své tvorby nebyl příliš úspěšný. Pomoci změnit to může právě projekt Festivalu Krumlov a Paměti národa Jižní Čechy,“ říká ředitelka Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov Gabriela Rachidi a dodává: „Pořádáme ho se snahou, aby se nejen na jména židovských skladatelům jako byli Rudolf Kende, Hans Krása, Pavel Haas, Gideon Klein či Viktor Ullmann nezapomnělo. Také jako poděkováním všem, kteří se zasloužili o ukončení 2. světové války a rovněž jako připomínku konfliktu, který přinesl více než 60 milionů padlých, mnohonásobně více raněných a naprosto nepředstavitelné materiální škody. Rovněž se snahou zdůraznit, že je velmi důležité poučit se z chyb z minulosti a už je neopakovat.“
 
Pořadatelé hudební cesty časem v Kendeho vile se shodují, že mír a hledání pokojného uspořádání je zásadní pro miliony lidí na celém světě. Pomoci s tím může právě univerzální jazyk jménem HUDBA.

Štěpánka Filipová

pro Taneční magazín

La Dolce Vita

Nejdrzejší představení Dekkadancers

Nejdrzejší představení Dekkadancers bude o lidech bez domova. Poprvé jej uvedou v dubnu na Jatkách 78

První premiérou DEKKADANCERS v roce 2024 bude La Dolce Vita. Inscenace sází na tancem ztvárněné akční i dojemné scény plné pouličních šarvátek, odvyprávění příběhu podmanivou hudbou, či na avantgardní estetiku a typický dekkáčovský humor. Autorské duo Štěpán Pechar a Štěpán Benyovszký se v La Dolce Vitě nechalo volně inspirovat příběhy lidí bez domova. Pro inscenaci vzniká rovněž autorská hudba z dílny Jana Šikla. Novinka slibuje i neotřelou výpravu a kostýmy, jejich tvůrcem je Pavel Knolle. Na přípravách soubor spolupracuje s Armádou spásy, Novým Prostorem a Pragulic. Organizacím, které pomáhají bezdomovcům, tanečníci vyčlenili platinové benefiční vstupenky, kdy mezi ně rovným dílem rozdělí 100 % vybrané částky. Premiéra se uskuteční 9. dubna na Jatkách78.

DEKKADANCERS uvedou taneční show inspirovanou příběhy lidí bez domova. Bezprizorní parta nezlomných bezdomovců se tváří v tvář tuhé zimě snaží spojit síly a přežít. A s tím, jak zima přituhuje, podaří se jim včas přesvědčit nás i sama sebe, že jsou lidi jako ostatní, s osudem, který může potkat kde koho, s životem, který stojí za to zachránit?

Vznik inscenace pro šestici tanečníků inicioval umělecký šéf DEKKADANCERS Štěpán Pechar, který připravuje choreografii a společně se Štěpánem Benyovszkým La Dolce Vitu režíruje. „Je to projekt, na který se extrémně těším, protože je příběhem lidskosti. O hořkosladkém životě jako takovém. Současně je pro mě výzvou choreografovat po delší pauze sám. Chci se obejít bez různých berliček, hledat nové přístupy k choreografii a různé principy pohybů, jež se stanou plnohodnotným výrazovým slovníkem. Představuji si tak trochu postapokalyptický svět, kdy se absurdní a vtipné situace z každodenního života bezstarostných bezdomovců postupně zužují na jedno jediné – boj o tenhle náš sladký život,“ vysvětluje choreograf.

 

Dramaturgem a režisérem inscenace je další z kmenových tvůrců DEKKADANCERS Štěpán Benyovszký, který se souborem spolupracoval např. na Poslední večeři, HornyBach 18+, Proměně či A.I. V novém kusu se nyní pokusí nastínit, proč může být život na ulici sladký: „Nejvíce znepokojující výpovědi, které jsme v rozhovorech s lidmi žijícími na ulici slyšeli, se točily kolem jejich spokojenosti. Svůj život by prý za nic neměnili. Nemusí se o nic starat, nemusí dělat nic, než na co mají chuť. Jen si užívají, všechno, co jejich život nabízí, bez starosti o zítřek. Mohou se oddat impulzům, neřestem, závislostem i lenošení. La dolce vita! Co na tom, že zítra může hrozit mráz, hlad, úraz či smrt – teď si ještě mohou udělat dobře. Našli jsme něco univerzálně lidského na snaze ignorovat naléhavé problémy ve vlastním životě a prostě se jen snažit ukojit bezprostřední touhy.“

Autorskou hudbu pro inscenaci složil Jan Šikl, který se hudbě věnuje na několika úrovních. Jako bubeník v projektech Zabelov Group a Korjen, jako skladatel vážné hudby (spolupráce s Orchestrem Berg), skladatel filmové a video tvorby a hudby scénické (např. pro Národní divadlo, 420PEOPLE či Spitfire Company). Hudebník a skladatel slibuje barevně a žánrově pestrou hudbu: „Drsné osudy jsou v La Dolce Vitě vyprávěny silně estetizovaným jazykem tance. A podobně jsem se i já snažil dávat do kontrastu bezprostřednost a jistou špínu zvukových nálezů a vedle toho představit krásnou ušlechtilost klasických nástrojů. Moje hudba bude spojovat také předvídatelnost repetitivní hudby a prvek náhody při hledání samplů v hromadě ruchů.“

 

 

Diváci nákupem vstupenek podpoří lidi žijící na ulici

Na přípravě představení DEKKADANCERS spolupracují s organizacemi, které dlouhodobě usnadňují život bezdomovcům. Kompletní tým tvůrců a tanečníků absolvoval procházku Prahy s bývalým bezdomovcem Romanem, kterou organizuje PragulicArmáda spásy zprostředkovala setkání s terénním pracovníkem a cennými zkušenostmi přispěli také zástupci Nového Prostoru.

DEKKADANCERS se současně rozhodli tyto instituce podpořit. V první řadě je vyčleněno vždy 8 benefičních platinových vstupenek na každé představení La Dolce Vity. 100% částky z jejich prodeje bude rovným dílem rozděleno mezi Armádu spásyNový Prostor Pragulic. Armáda spásy využije prostředky na nákup nocleženek, protože zima bez střechy nad hlavou obzvlášť studí. Nový Prostor vybranou částku využije na podporu denního centra a sociální rehabilitace lidí bez domova. Pragulic zaplatí lítačku svým průvodcům Mírovi, Karlovi a Karimovi a podpoří samostatné bydlení dalších spolupracovníků.

 

 

DEKKADANCERS: LA DOLCE VITA

  • Námět, choreografie a režie: Štěpán Pechar
  • Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký
  • Choreografie: Štěpán Pechar
  • Hudba: Jan Šikl
  • Výprava: Pavel Knolle
  • Light design: Lukáš Brinda
  • Vizuál: Pavel Hejný
  • Tančí: Natalie Metodijeva, Adriana Štefaňáková, Nela Štarková, Florian Garcia, Albert Kaše, Patrik Čermák
  • Více informací: https://dekkadancers.net/cs/repertoire/ladolcevita/
  • Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=Y1pnEbyS3h8
  • Premiéra: 9. 4. 2024, reprízy: 10.–14. 4. 2024
  • 70 min. / vhodné od 6 let / bez jazykové bariéry

Zuzana Hošková

pro Taneční magazín