Experimentální prostor NoD uvedl inscenaci Jana Nebeského Miluji tě jak po smrti, inspirovanou dvojicí německých expresionistických básníků první poloviny 20. století Gottfriedem Bennem a Else Lasker-Schüllerovou. Na jedné z prvních repríz 20. prosince 2016 je ztvárnili Lucie Trmíková a Karel Dobrý a šlo o podívanou zároveň lyrickou i bizarní.
Trmíková, která je také autorkou scénáře, se duchovně propojila s postavou emancipované básnířky. Nazíráno dnešní optikou sice příběh této osobnosti není příliš pobuřující – vždyť život nezávislý na mužích a na zavedených hodnotách je už u žen docela častým jevem – přesto z pohledu tehdejší doby muselo jít o něco nanejvýš nevhodného. Oproti docela lyrickému přístupu v básních Schüllerové vyjevoval Benn, povoláním patolog a vojenský lékař, témata smrti nebo práce s vnitřnostmi jako radostnou záležitost. Jistě by v tom šlo rozeznat i smutek a beznaděj nad stavem světa, ale v podání Karla Dobrého šlo o takové nadšení nad pronášenými verši, až si člověk vybavil všechny ty filmy se sadistickými postavami masových vrahů. V představení ovšem nešlo o to, že by postava Benna byl nějaký násilník. Oba básníci zápasili spíše se svými dušemi, a když své pohnutky přetavovali do tvůrčí formy, rozhodně nedbali na konvence.
O vynikajícím výkonu obou herců nemůže být pochyb. Umožnili nám plně prožít mezilidské drama v podobě milostného vztahu, okořeněného dobovými okolnostmi (zvraty v německé společnosti od první světové války po nástup nacistů a nenávist k Židům, což se týkalo i Schüllerové). Scéna i kostýmy pak plně odrážely úzus expresionismu, jeho snahu vše prezentovat v agresivní a neotřelé formě, což vrcholilo zejm. v poslední scéně, kdy Dobrý přišel v kostýmu zelené latexové ryby a Trmíková v černém šatu, ověnčena několika bílými kruhy a nevkusnou maskou, vše opět z latexu. Hudebním vrcholem cel& eacute;ho díla pak pro mě byla Bachova Fuga, jíž zahráli dva klavíristi v jakémsi kakofonickém kánonu, a umožnili zažít i nelibost a destrukci, plynoucí z takového podání jinak velmi harmonické hudební formy. To odráželo sebestřednost hlavních hrdinů, kteří nedbali na to, aby tvořili umění a významné životní okamžiky ve společném rytmu a naladění. Naopak, každý „hrál“ za sebe, podobně jako klavíristi.
Z podání tématu a vyřčených (či zazpívaných) básní je jasné, že se dva hrdinové příběhu milovali a projektovali to do své tvorby, byť jejich skutečný vztah trval krátce. Je pro mě však otázkou, co vyobrazení tohoto vztahu znamená pro dnešního člověka? Představení bylo určitě výjimečné tím, že prezentovalo skoro jen poezii, ať už verbální nebo vizuální skrze scénografii. Také připomenutí expresionismu má svůj smysl – někoho může stále bavit, zároveň vzdělá ty, kteří jej v praxi nepoznali. Jinak jsem ale nenašel příliš přesahů, které by se dotýkaly dnešního člověka. Možná je to otázka, která se týká tématu milostných vztahů na jevišti obecně – mohou být silné samy o sobě, ale co kromě touhy, vášně a neštěstí zdůraznit?
Tuto dramaturgickou výtku považuji za zásadní, na druhou stranu je to to jediné, co lze jinak skvěle zpracované inscenaci vytknout.
