Divadelní verze slavného filmu Zamilovaný Shakespeare bude poprvé uvedena v Praze
V Libni žije Shakespeare!
Divadelní verze stejnojmenného slavného filmu Zamilovaný Shakespeare bude poprvé uvedena v Praze v Divadle pod Palmovkou.
Filmové zpracování Zamilovaného Shakespeara, na kterém se podílel světově proslulý dramatik Tom Stoppard (autor česko-židovského původu), bylo oceněno sedmi Oscary a řadou dalších významných filmařských cen.
V hlavních rolích se představí osobitý Tomáš Dianiška, Talent roku 2016 a nová členka souboru Kamila Trnková. A dále všichni mužští herci Divadla pod Palmovkou. Proč? Protože se přeneseme do doby, kdy divadlo mohli hrát jen muži, Anglii vládla královna Alžběta I. a začal se kolem divadla potloukat jistý Will Shakespeare. Na pozadí záměny postav, velké lásky, omylů a nedorozumění, intrik, obchodních machinací i neobyčejně zábavně a trefně zachyceného divadelního zákulisí, se tak odehrává okouzlující fiktivní příběh o tom, jak vznikla nejslavnější hra všech dob Romeo a Julie.
Herci alžbětinské doby to neměli lehké. Budete svědky jejich vynalézavosti a důvtipu, aby Vám mohli přes všechny překážky zahrát o lásce, která ač končí smrtí, nikdy neumírá. Těšte se na Jana Teplého jako Marlowa, Ivana Jiříka a Martina Hruška v rolích divadelních podnikatelů, Ondřej Volejník si zahraje po penězích bažícího Lorda Wessexe, po herectví toužícího obchodníka ztvární Ondřej Veselý, hereckou hvězdou bude Radek Valenta pod režií Michala Langa.
Nenechte si ujít premiéru 24. listopadu nebo první reprízu 30. listopadu.
Náboženství je hlavním tématem hry „Prokletí“ chorvatského režiséra Olivera Frljiće, kterou zvědaví diváci zhlédli v rámci Festivalu Palm Off v Divadle pod Palmovkou (od 20.10. do 31.10. 2017)
Po 11 dní mohou diváci sledovat 8 představení ze 4 zemí. To je Palm Off. Hlavním tahákem festivalu bylo tento rok představení Prokletí. Oliver Frljić řekl: „Opravdové divadlo začne až po představení.“ A tak se také stalo. Na jeho tvůrce bylo dokonce podáno trestní oznámení. A o Prokletí se diskutovalo po celé Evropě. Proč?
Frljićovo dílo připomíná kdysi dobře cílenou provokaci zpěvačky Madonny. Věřící jí nemohli přijít na jméno, její odpůrci jí vyhrožovali smrtí. Frljić šel ve svém díle možná ještě dále, neboť poukázal dokonce na skandál, kdy se odhalila pedofilie v církevních kruzích.
Prokletí vlastně začíná touto scénou, kdy dítě „obsluhuje“ jistou duchovní postavu. Další dítě brečí, jiné je evidentně tlačeno do něčeho, co dělat nechce. Tato scéna působí až strašidelně, člověk se podvědomě kdesi sám v sobě otřásá odporem. Ale Frljić pokračuje.
Nad jevištěm se začíná snášet oprátka. Nakonec je na duchovního položena cedule s nápisem ‚pedofil‘. Hra je plná filozofických otázek, sem tam nás nutí k úsměvu, jindy k zamyšlení, nebo ke smutku.
Rozhodně vrchol znevážení církve a současně okamžik, kdy se i Frljić směje nejen církvi, ale i sám sobě a celé situaci, byl moment, kdy kněz drží v ruce nenáviděnou fotku samotného Olivera Frljiće a chce ji pokrýt svým spermatem…. na důkaz výsměchu. Z tohoto okamžiku je ale také velmi dobře patrné, že Frljić dobře věděl, co dělá a očekával, že jeho dílo církev nepotěší.
Po celou dobu inscenace stojí v pozadí velký kříž. Na konci si jedna postava bere motorovou pilu, helmu a kříž nemilosrdně řeže a řeže. Co tedˇ? Konec náboženství?
Je zajisté pravda, že odvážný Frljić se věřících určitě dotkl. Mnozí se museli cítit otřeseni, možná naprosto zoufalí a zbavení všeho, čemu doposud věřili. Na druhou stranu, proč by umělec neměl mít svobodu vyjádřit své pocity? Proč by tyto myšlenky měly vyvolávat takový skandál? Bojí se snad ti, co jeho dílo odsuzují? Čeho? Pokud by náboženství stálo na pevných základech, nemohla by je hra Prokletí v žádném případě ohrozit. Zní mi v hlavě slova čínského filozofa Konfucia: „Vůdci by měli být vzorem, měli by být čestní a ctní. Pokud tomu tak není, lidé si jich nemohou vážit a nebudou je následovat.& ldquo; Možná tato filozofie platí pro Prokletí také. Kdyby duchovní dělali opravdu to, co sami káží ostatním, zvesela by se takovéto hře všichni vysmáli. Jenže…. Pokud je pravda jiná a víra je plná falešných frází, potom se církev a věřící samozřejmě hrou Prokletí musí cítit ohroženi. Co bude dál? Ještě větší zesměšňování? Konec duchovních? Úplné bezvládí?? Každý si bude dělat co chce, zločin se stane nepostižitelný? Co bude, až tu církev nebude?
Bez tradičních hodnot, které církev beze sporu propaguje, by svět také nebyl zrovna příjemné místo k žití. Ale chce-li církev opravdu budovat lepší svět, nemůže nad přestupky svých nejvyšších představitelů zavírat oči. Nevidím na představení Prokletí vůbec nic skandálního. Frljić zkrátka jen poukázal, že lidé ať už věřící nebo nevěřící jsou plní chyb. Ani duchovní vůdce bychom neměli slepě následovat, ale především přemýšlet, zda to, co dělají, je správné. A proč potom tolik křiku kvůli tomu, co evidentně správné není?
Domnívám se bohužel, že velmi často slepá víra mnohé věřící omezuje a zabraňuje jim samostatně uvažovat. Ostatně není náhodou, že duchovní v minulosti často bránili svým následovníkům, aby se vzdělávali či jinak samostatně přemýšleli.
Ostatně české publikum odměnilo Frljićovo dílo potleskem, někteří ve stoje, jiní zůstali sedět, někteří dokonce netleskali vůbec, inu, reakce se různily. Ale jen takové dílo přináší cosi velkého, dokáže-li se dotknout do hloubky téměř všech a reakce každého jedince je úplně jiná.
Domnívám se, že umělec má právo tvořit, odrážet skutečnost a jaké prostředky k tomu použije, je už na něm. Zda s ním ostatní souhlasí nebo ne, je na nich. Je-li tvorba jen hloupá, jen vulgární, své stoupence si nenajde. A pokud byla pravdivá? Proč se tolik bát?
Eva Smolíková
Co si myslí samotní tvůrci?
Zeptali jsme se…..
Goran Injac, umělecký ředitel
Co jste mínili větou, že opravdové divadlo začne až po představení?
„Mysleli jsme, že reakce na představení jsou jeho integrální součástí. A naším cílem bylo vyvolat určitou veřejnou debatu v jistém kontextu, samozřejmě jsme neočekávali, že to vyvolá také násilí.“
Tušili jste někde ve skrytu duše, že budete čelit trestnímu stíhání či výhrůžkám takového formátu, které se skutečně odehrály?
„Problémy jsme očekávali, ale rozhodně ne až takové, neočekávali jsme, že dojde k násilí. ani to, že budeme mít problémy s policií, ani útoky různých radikálních neonacistických skupin. Ale k těmto útokům mohlo docházet proto, že v polském společenství se objevilo svolení k existenci radikálních neonacistických skupin. Nebyly totiž zakázány v době, kdy to bylo třeba. A my jsme chtěli naším představením vyvolat celospolečenskou debatu, protože se domníváme, že úkolem divadla je působit na celou společnost a vyvolávat takové diskuse.“
Jaký je váš skutečný názor na papeže Jana Pavla II.? A byla scéna v Prokletí vůbec míněna jako provokace? Nebo to bylo jenom vyjádření nějaké skutečnosti či názoru?
„Nic z toho, co se odehrává na scéně není náhodné, nic není jenom nějaká samoúčelná provokace. My jsme takhle postupovali proto, že postava Jana Pavla II., katolické církve i jejich pozice jsou velké společenské tabu v Polsku a oni se vůbec nekritizují nebo jenom velmi potichu. Katolická církev je jeden ze základních pilířů státu a přitom má na svědomí mnoho špatných věcí, skrývá ve svých řadách pedofily, dopouští se různých finančních machinací a obecně zneužívá moc, kterou má. O tom jsme chtěli mluvit. Na scéně se objevuje pomník Jana Pavla II., ne on sám jako osoba, ale jen jeho pomník. To j e pomník, který mu polská společnost postavila i na duchovní rovině. Přitom to byl velmi konzervativní papež, který například odmítal rozdávání kondomů v Africe, nebo který po hromadném znásilnění žen v Bosně během války řekl, že ženy mají všechny tyto děti porodit. Mezi jeho nejbližšími spolupracovníky se objevili pedofilové, kteří zakládali celé organizace, takže si myslím, že to naše divadelní gesto, jakkoliv je třeba kontroverzní, tak není zdaleka tak kontroverzní jako věci, před kterými papež Jan Pavel II. zavíral oči.“
Vybízíte opravdu k spáchání vraždy, jak je Vám podsouváno?
„Představení Prokletí samozřejmě nevyzývá k žádné vraždě. Zmíněná scéna ukazuje jaké jsou hranice svobody umění a jak se svobodná tvorba podřizuje a je regulována zákony a právem. Jedná se tu o velmi divadelní moment, ve kterém my navazujeme na starší německý projekt, který se nazýval ‚Jak zabít Helmuta Kohla?‘ a klademe si otázku proč vlastně toto v Německu prošlo a nám to neprojde.“
Je v Evropě svoboda projevu nebo není?
„Já se domnívám, že právo na svobodu slova a právo na svobodu uměleckého vyjádření je jedno ze základních demokratických práv, ale ve velmi mnoha zemích je ohroženo. V zemích bývalého východního bloku je skutečný deficit demokracie, těmto státům skutečně chybí určitá sebereflexe. Státy se jako společnosti vždycky vnímaly coby oběti, nejdříve jako oběti fašismu, potom jako oběti komunismu, což je vlastně velmi příjemná pozice, která vede k absenci jakékoliv odpovědnosti. Myslím, že různé země bývalého východního bloku mají velký problém s duchy minulosti, kteří se vynořují a kteří nikdy nebyli tak úplně vymýceni.“
Politik Robert Winnicki označil toto představení jako „ŽUMPA“. Proč Vaše představení vnímá tak zle?
„Je otázka, zda tento politik naše představení vůbec viděl. A vyzná se vůbec v moderním divadle? Není dobré vyjadřovat se o tématu, ve kterém se nevyznáme a které jsme sami osobně neviděli. Naším cílem skutečně bylo vyvolat společenskou politickou debatu, ale určitě ne takhle agresivní.“
Hra „Tlustý prase“ je moderní a břitkou komedií o vztazích mezi lidmi, povrchním vnímání světa i laciném pozlátku.
Jakému herci se dnes říká „český Belmondo“? Jak hraje v divadle česká vicemiss? Jak si poradí titulní představitelka s neforemným kostýmem? To vše můžete nejdříve vidět v pondělí 3. 4. od 19.00 v Divadle pod Palmovkou!
Agentura Indigo Company, která se – kromě divadla – věnuje i pořádání tanečních workshopů připravila zajímavou zájezdovou inscenaci kanadského autora Neila LaBute pod titulem „Tlustý prase“. Můžete ji vidět při zájezdech po celé republice. V Praze již takřka „domovsky“ pohostinsky zakotvila na scéně Divadla pod Palmovkou. Aktuálně ji můžete navštívit právě tam v pondělí 3. dubna od 19.00 hodin.
„Tlustý prase“ je spíše nepříliš syžetová hra, založená z valné míry na svižných dialozích a břitkém situačním humoru. O to složitější je poprat se s ní režijně i herecky. To se však souboru Indigo daří v míře více než vrchovaté. Současnému divákovi je blízká také tím, že se odvíjí rovněž v moderním podnikatelském prostředí.
„Tlustý prase“ v podání souboru Indigo mělo premiéru téměř před rokem – konkrétně 21. června 2016. Rovněž v Divadle pod Palmovkou. Osobně jsem navštívil – počítaje dvě veřejné generálky – desáté provedení „prasete“. Úvodem dlužno podotknout, že představení již (možná proto?) působí vyzrále. Avšak nikoli usedle. Herci hrají s chutí, zápalem, ale i potřebným nadhledem až sebeironií.
Premisou „Tlustého prasete“ je konflikt skutečných hodnot a povrchního pozlátka. A právě to mistrně vyzdvihuje inscenované prostředí moderních nadnárodních firem. Tam, kde se často kouká na „lesklý“ povrchní dojem a nikoli na skutečné vnitřní hodnoty.
Jak již jsem výše uvedl, nejde o inscenaci nabitou dějem a nepředpokládanými zvraty. Vše stojí i padá s dialogy a niternými hereckými akcemi. Proto hned v úvodu hodnocení musím ocenit brilantní překlad Dany Hábové.
Režisér Petr Mikeska již stejný titul režíroval v „kamenném divadle“ v Mladé Boleslavi. Pro Indigo však nevytvořil pouhou kopii či odnož této inscenace. Naopak, využil nové nabídky a k samotnému textu i režijní práci přistupoval naprosto originálně.
Zvláštní uznání si zaslouží Jana Trojanová v titulní roli „tlusté Heleny“. Herečka, moderátorka i zpěvačka v jedné osobě je tady na herecké parketě působivá a pravdivá. Dokáže totiž pestrou škálou svého herectví i jeho jemnými valéry v hyperbole i zkratce odstínit myšlenkové pochody i pocity ženy v pozici „ošklivého kačátka“. V neposlední řadě není vůbec žádnou legrací hrát celé bezmála dvouhodinové představení ve vycpaném kostýmu!
V roli Toma Janě Trojanové výborně sekundoval Michael Vykus. Dokázal se povznést nad lákavé možnosti až příliš nadužívat komických situací a spíše šel po dialogu a typu postavy. Jeho roli ještě alternuje Ondřej Rychlý, syn známého seriálového herce i moderátora.
V úloze Cartera přímo zářil Martin Kraus. Herec – díky své vizáži nazývaný „český Belmondo“ – se v této roli doslova nalezl. Jako by mu ji kanadský scenárista napsal přímo na tělo. Nevím, jak se stejné postavy zhostil v alternaci Tomáš Novotný? Ale věřím, že stejně úspěšně.
Čtveřici herců na pódiu završuje nikoli v poslední řadě někdejší vicemiss 2007 Lilian Fischerová. V této inscenaci dokazuje, že nadarmo absolvovala herecká studia. Její pohybový šarm navíc napovídá i aktivní taneční kariéru.
Velký podíl na úspěšném vyznění inscenace má scénografka Ĺubica Bábek Melcerová slovenského původu. Její výtvarný vklad dodal „Tlustému praseti“ moderní a aktuální ráz. Neobyčejným nápadem je karikování moderních pracovních prostředí, kde si šéfové umístí kulečník či golfové odpaliště, mini basketbalovým košem. Do něj se házejí jako do koše odpadní papíry!
Inscenace „Tlusté prase“ je, díky souznění textu i režie, překladu, výtvarné stránky a zejména zmíněnými hereckými výkony velmi nadprůměrným zájezdovým představením. Svádí ke smíchu, zamyšlení se i poslouží trochu jako zrcadlo. Sobě samému i celé společnosti. Koneckonců, můžete se o tom přesvědčit i vy.
„Tančila jsem „domorodce“ a pořádně jsem si zařádila!“
1. Cítíte se být více spisovatelkou, herečkou, nebo režisérkou? K čemu vás to vábí nejvíc?
„Spisovatelka určitě nejsem, vydala jsem 3 knížky. (Cestopis z Bora Bora – „Útěk z ráje“ a dvě knížky o tátovi – „Zápisky z blázince“ a „Téma Macháček“). Od dětství mám vztah k divadlu, herectví. Vidím sebe jako herečku, možná dramatizátorkou.“
2. Co byste jako dramatizátorka ráda ztvárnila na jevišti?
„Když něco čtu, třeba román, pokud je inspirativní, mám tendenci jej vidět i na jevišti.“
Kateřina s Helenou Štáchovou a Pavlem Dostálem
3. Jaký žánr čtete ráda?
„Poslední dobou „jedu“ v severských detektivkách. Říkám, že si čistím “kazety v hlavě“, přečtu za víkend i dvě pětisetstránkové knížky a k tomu mám rozečtené nějaké tematické knihy, často týkající se práce, na které zrovna pracuji. Detektivky mi dokonale pročistí hlavu. Tyto příběhy mají nejen napínavý příběh, ale vypovídají i o lidech, a také o prostředí severských zemí.
Dánský seriál „Zločin“, který právě běží na ČT 2, je ukázkově hraný, snoubí v sobě napětí a také vypovídá něco o prostředí. (Na BBC běžel nedávno kriminální seriál podle literární předlohy švédského spisovatele a dramatika Henninga Mankella, s ústřední postavou policejního inspektora Kurta Wallandera s Kennethem Branagh v hlavní roli. Původní román, který byl napsán hercem a producentem, ztvárňuje novodobý typ hrdiny, který se trápí existenciálními problémy, detektivní zápletka není dominantní.)
Tyto detektivky mi možná uhranuly, protože od mládí miluji romány F.M. Dostojevského, a to jsou vlastně detektivky s úžasnými psychologicky propracovanými hrdiny. Takoví „Bratři Karamazovi…“
4. Nepokusíte se tedy nějakou takovou knížku ztvárnit na jevišti, režírovat?
„Asi už nemám sílu režírovat, je to strašně náročné. Herci, lidé, divadlo, všechno zpohodlnělo. Není tu žádná disciplína, pokud je člověk trošku pedant, je to nezvladatelné. Nikdo po nikom nic nevyžaduje, vše jde bez velké námahy, všechno je rychlé.
Pokud jde o diváky, zhoršil se jejich vkus. Jednoduché seriály komerčních televizí, kde se vše polopatě sdělí divákovi, vykonaly své. Film režiséra Františka Vláčila „Holubice“ považuji za geniální. Tam se řeklo snad osm vět, ovšem všechno bylo sděleno, a na vysoké umělecké úrovni, za součinnosti kamery, hudby… Dnes se všechno říká naplno, aby to lidé pochopili. Herci nehrají to, co je pod texty. Režírovat něco z děl, která bych chtěla režírovat, by bylo obtížné.“
Kouzelník z Lublinu, divadlo
5. Nemáte pocit, že současné tvorbě vévodí obhroublost?
„V západní Evropě se to drsné nosí, u nás to diváci ještě nepřijímají, ne v klasickém divadle. Lidé v Čechách mají rádi určité tabu. Televize ale diváky zdeformovala, čeština spěje k zjednodušení, vše spěje k zploštění života. Tento vývoj nám vezme estetické cítění. Už před 20-ti lety Václav Klaus neblaze vytěsnal kulturu na okraj zájmu, „když se maluje, taky jde knihovna na balkón…“. Kultura bohužel upadá, je spíše v troskách, přitom kultura a umění by mohlo zvýšit morální úroveň populace.
Divadlo by mělo mít vysloveně obrodnou funkci, jako třeba v době národního obrození. Člověk, který má rád divadlo, vyznává nějaké hodnoty, nebere život jen naturálním způsobem, nebere jen to zlé, má větší šanci v dnešním světě obstát. V současnosti je navíc tendence stálé divadelní soubory rušit, divadla by měla být soukromá, komerční, většinou produkující jednotlivé projekty. Divadlo by ale nemělo být jen komerční záležitostí, mělo by být i posláním…“
6. Jaký máte vztah k tanci?
„Jako dítě jsem chtěla být baletka. Milovala jsem ruský balet, styl Galiny Ulanové. Uznávám klasiku i moderní tanec, miluji jakýkoliv druh umění, které není samoúčelné a má nějaký obsah nebo sdělení. Navíc balet na nejvyšší úrovni v provedení talentovaných tanečníků s vysokou technikou… to je silný emocionální zážitek… Ale třeba období Pavla Šmoka a jeho Komorního baletu bylo úžasné. A často ti lidé ani nebyli školení. Nebo Hesovo UNO?“
Galina Ulanova – balet
taneční skupina UNO
UNO – úvodní znělka
7. Pak jistě obdivujete také čínský balet, dnes dosahuje špičkové úrovně, až neuvěřitelných výkonů…
„Jistě. Čína mě zajímá, ale bohužel jsem tam nebyla. Byla jsem ve Vietnamu, v Kambodži, v Japonsku a ve Francouzské Polynésii. Viděla jsem ale jen komerční produkce, což je něco úplně jiného, než vidět běžná představení.
Čína, Japonsko – to je stylizace. Afrika, Jižní Amerika, Tichomoří – to je živočišnost.
Viděla jsem úžasný čínský balet, kde baletka tančí partnerovi na hlavě. Rozum zůstává stát, je to tak na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Ale i tato neuvěřitelná taneční figura je zároveň také naplněna emocí, má obsah. Stejnou hodnotu mají i daleko jednodušší formy, v tanci je důležité sdělení. I pouliční umělec vám něco předá.“
Peer Gynt, Divadlo pod Palmovkou (1998), s Jiřím Langmajerem
8. Kam se budou výkony ubírat dál?
„Tohle vezme nějaký konec, někdo spadne, zmrzačí se a pak to zas začne „od piky“. Ne, spíš se dojde k tomu, že lidé objeví, že síla je vlastně v jednoduchosti, možná i větší…“
„Svatá hříšnice 1969“
9. Představte si, že jste agentura a vybíráte tanec … Kdybyste si měla vybrat taneční styl, jaký byste volila?
„Nevím. Muselo by to zajímat lidi, pro které bych ho vybírala, do prostor, které bych měla k dispozici, opravdu nevím, to není tak jednoduché. Vybrala bych cokoliv, co „rozohní“ ty lidi.“
10. Tančila byste třeba na rytmy bubnů či tance hula hula?
„Jsem už v letech, ale asi bych to zkusila. Tančila jsem „domorodce“ s Honzou Révaiem v inscenaci „Bouře“ a pořádně jsem si zařádila. Nemám ale ráda, když mě svazují kroky. Spíš preferuji výrazový tanec.“
Na Tahiti
11. Chodíte ráda do společnosti?
„Dříve ano, teď jsem spíš samotář.“
12. Čím to? Proč přišel takový zvrat?
„Psala jsem knížky. Mám teď prostě takové období, jsem raději s knížkou nebo poslouchám muziku.“
13. A jaký druh hudby posloucháte?
„Široké spektrum, snad kromě dechovky. Miluji Queen. Ale hlavně opery, barokní hudbu nebo Beethovena.“
14. Vaše maminka byla operní pěvkyně. Netáhla vás dráha zpěvačky, nebo operní pěvkyně?
„Maminka zpívala, byla také klavíristka, to ano, ale neměla trpělivost mě učit. Nezpívala jsem s ní, to bych ji rušila. Mámin bratr byl houslista, určitě hudební vlohy máme v rodě, jsem muzikální, ale zpěvu jsem se nevěnovala.“
15. Rozmlouvala jste Vašim dětem, aby se dali na uměleckou dráhu?
„Vysloveně jsem nechtěla, aby syn dělal divadlo. Je to trápení, není to povolání pro chlapy. Většina mužů v divadle jsou takoví „narcisti“, podle mého názoru muži najdou šťastnější uplatnění v jiných oborech.
Být v divadle, znamená trápení, většina lidí u divadla se trápí, všechno příliš prožívají. Třeba mají vlohy, ale nedostanou příležitost hrát, je tady tolik věcí, které nemůžete ovlivnit. Minutí se s rolí, partnery, režisérem… Také finanční stránka. Z divadelního platu jsem kdysi vyžila i zaplatila byt, ale teď herci nemají ani na nájem. Chtěla jsem syna ušetřit tohoto trápení.“
16. Jak vzpomínáte na seriál „Život na zámku“?
„Báječné. Je málo „plnokrevných“ ženských rolí pro herečky po čtyřicítce. Maximálně role manželky, co podá večeři, to je všechno. Tato postava měla své problémy, svůj milostný život atd.
Od té doby jsem takovou roli nedostala. Říkávám žertem, že jsem ji ztvárnila tak dokonale, že už si mně v jiné nedokáží tvůrci představit…“
Život na zámku, s J. Čenským a T. Töpferem
17. A jak vzpomínáte na operu „Rusalka“, zpívala jste také?
„Ne, jen jsem hrála, zpěv byl už předem nazpívaný. Byla to starší, úžasná nahrávka, Rusalku nádherně zpívala Milada Šubrtová a dirigentem byl slavný Zdeněk Chalabala.“
18. Jak vypadá ideální den podle představ Kateřiny Macháčkové a je takových v roce hodně?
„Ideální den je málokdy. Je buď strašně moc práce, nemůžete si ji užít a vychutnat, mnohdy ani dotáhnout a potom zase není nic, takže ideálních dnů moc není. Kdyby byl, byl by spojen s prací, nebo nějakou tvořivostí, zkoušením v divadle, krásně odehraným představením a zároveň být u toho zdravý.“
19. Vzala byste taneční roli?
„To záleží na postavě, mám už věk, ale klidně bych hrála i stařenku, která tančí. Herectví znamená také kus pohybu – práce s rukama, držení těla, jaká je postava, takové je i herecké umění.“
Pythagorejci
20. Co byste odpověděla, kdyby Vaše dvouletá vnučka chtěla být tanečnice?
„Neměla bych proti tomu nic, miluji tanec, zvlášť balet.
Já jsem kdysi nemohla být baletkou, protože mě maminka ve třetí třídě po odhlášení se ze školní jídelny vykrmila na tlouštíka, který se při přeskoku zastavil před kozou, nesvedl kotoul vzad a při šplhu se na laně škrtil… To byl vtip. Nelituji ničeho, divadlo mi vše vynahradilo.“
21. Je pro Vás úspěch důležitý?
„Je úspěch a úspěch. Důležité je, aby byla odezva u publika. Od kritiky už je mi to jedno, jen zamrzí, že vlastně nejde o kritiku, jen o prezentaci recenzentova ega.“
Přeji Vám mnoho úspěchů u publika a děkuji za rozhovor