Ohlédnutí za 2. ročníkem Palm Off Fest

Mezinárodní setkání divadel střední Evropy

 

Druhý ročník Palm Off festu přilákal ke středoevropskému divadlu přes 1250 diváků

Koncem října proběhl v prostorách Divadla pod Palmovkou a Synagogy na Palmovce druhý ročník mezinárodního setkání divadel střední Evropy Palm Off fest 2017. Ten se letos věnoval tématům demokracie v post-komunistických zemích, uprchlictví, xenofobii ale i problémům současného divadla. Od 20. do 31. října měli diváci šanci zhlédnout dvě představení polská, dvě slovenská, jedno maďarské a tři česká. V rámci doprovodného programu následovaly po všech zahraničních a po brněnském představení diskuze s tvůrci a výraznými osobnostmi české společenské scény. V Synagoze na Palmovce navíc ve spolupráci s projektem KineDok pr oběhlo promítání dokumentárních filmů z Polska, Maďarska a České republiky.

Během 11 dní navštívilo vyprodaná představení v rámci festivalu 1253 diváků. Možnost zůstat na diskuze využila velká část návštěvníků a mohli se tak stát svědky debat tvůrců s osobnostmi, které mají k politickým, společenským i náboženským tématům co říct. Nejživější se stala debata po polském představení Prokletí, které se zúčastnil nejen celý soubor, ale také dramaturg představení Goran Injac, ředitelé divadla Teatr Powszechny Paweł Łysak a Paweł Sztarbowski a politologové Jiří Pehe a Milan Znoj. Samotné představení se podle očekávání stalo highlightem celého festivalu a mezi českou odbornou i laickou veřejností vzbudilo na české poměry nevídaně barvitou diskuzi.

„Těší mne, že se nám, myslím, povedlo posunout letošní ročník o krok dále. Navíc se zúčastněným divadlům u nás moc líbilo. Mám zprávy, že například v Polsku se o našem festivalu mluví velmi pozitivně. Palm Off Fest tak pomáhá šířit dobré jméno českého divadla v zahraničí a z toho máme velkou radost.“ říká ředitel festivalu a Divadla pod Palmovkou Michal Lang.

 

Vendula Ježková

Foto: Divadlo pod Palmovkou

Taneční magazín

 

Shakespeare se zamiloval. Kde? V Libni

Divadelní verze slavného filmu Zamilovaný Shakespeare bude poprvé uvedena v Praze

V Libni žije Shakespeare!

Divadelní verze stejnojmenného slavného filmu Zamilovaný Shakespeare bude poprvé uvedena v Praze v Divadle pod Palmovkou.

Filmové zpracování Zamilovaného Shakespeara, na kterém se podílel světově proslulý dramatik Tom Stoppard (autor česko-židovského původu), bylo oceněno sedmi Oscary a řadou dalších významných filmařských cen.

V hlavních rolích se představí osobitý Tomáš Dianiška, Talent roku 2016 a nová členka souboru Kamila Trnková. A dále všichni mužští herci Divadla pod Palmovkou. Proč? Protože se přeneseme do doby, kdy divadlo mohli hrát jen muži, Anglii vládla královna Alžběta I. a začal se kolem divadla potloukat jistý Will Shakespeare. Na pozadí záměny postav, velké lásky, omylů a nedorozumění, intrik, obchodních machinací i neobyčejně zábavně a trefně zachyceného divadelního zákulisí, se tak odehrává okouzlující fiktivní příběh o tom, jak vznikla nejslavnější hra všech dob Romeo a Julie.

Herci alžbětinské doby to neměli lehké. Budete svědky jejich vynalézavosti a důvtipu, aby Vám mohli přes všechny překážky zahrát o lásce, která ač končí smrtí, nikdy neumírá. Těšte se na Jana Teplého jako Marlowa, Ivana Jiříka a Martina Hruška v rolích divadelních podnikatelů, Ondřej Volejník si zahraje po penězích bažícího Lorda Wessexe, po herectví toužícího obchodníka ztvární Ondřej Veselý, hereckou hvězdou bude Radek Valenta pod  režií Michala Langa.

 

Nenechte si ujít premiéru 24. listopadu nebo první reprízu 30. listopadu.

 

Vendula Ježková

Taneční magazín

Prokletí

Proč se bát?

Náboženství je hlavním  tématem  hry „Prokletí“ chorvatského režiséra Olivera  Frljiće, kterou zvědaví diváci zhlédli v rámci Festivalu Palm Off v Divadle pod Palmovkou (od 20.10. do 31.10. 2017)

Po 11 dní mohou diváci sledovat 8 představení ze 4 zemí. To je Palm Off.  Hlavním tahákem festivalu bylo  tento rok představení Prokletí. Oliver Frljić řekl: „Opravdové divadlo začne až po představení.“ A tak se také stalo. Na jeho tvůrce bylo dokonce podáno trestní oznámení. A o Prokletí se diskutovalo po celé Evropě. Proč?

Frljićovo dílo připomíná kdysi dobře cílenou provokaci zpěvačky Madonny. Věřící jí nemohli přijít na jméno, její odpůrci jí vyhrožovali smrtí. Frljić šel ve svém díle možná ještě dále, neboť   poukázal dokonce na skandál, kdy se odhalila pedofilie v církevních kruzích.

Prokletí vlastně začíná touto scénou, kdy dítě „obsluhuje“  jistou duchovní postavu. Další dítě brečí, jiné  je evidentně tlačeno do něčeho, co dělat nechce. Tato scéna působí až strašidelně, člověk se podvědomě  kdesi sám v sobě  otřásá odporem.  Ale Frljić  pokračuje.

Nad   jevištěm se začíná snášet oprátka. Nakonec je na duchovního položena cedule s nápisem ‚pedofil‘. Hra je plná filozofických otázek, sem tam nás nutí k úsměvu, jindy  k zamyšlení, nebo  ke smutku.

Rozhodně vrchol znevážení církve a současně okamžik, kdy se i Frljić směje nejen církvi, ale i sám sobě a celé situaci,  byl moment,  kdy kněz drží v ruce nenáviděnou fotku samotného Olivera Frljiće  a chce ji pokrýt svým spermatem…. na důkaz výsměchu.  Z tohoto okamžiku  je ale také velmi dobře patrné, že Frljić dobře věděl, co dělá a očekával, že jeho dílo církev nepotěší.

Po celou dobu inscenace stojí v pozadí velký kříž.  Na konci si jedna postava bere motorovou pilu, helmu a kříž  nemilosrdně řeže a řeže. Co tedˇ?  Konec náboženství?

Je zajisté pravda, že odvážný Frljić se věřících určitě dotkl. Mnozí se museli cítit otřeseni, možná naprosto zoufalí a zbavení všeho, čemu doposud věřili.  Na druhou stranu, proč by umělec neměl mít svobodu vyjádřit své pocity? Proč by tyto myšlenky měly vyvolávat takový skandál?  Bojí se snad ti, co jeho dílo odsuzují? Čeho? Pokud by náboženství stálo na pevných základech, nemohla by je hra Prokletí v žádném případě ohrozit.  Zní mi v hlavě slova  čínského filozofa Konfucia: „Vůdci by měli být vzorem, měli by být čestní a ctní.  Pokud tomu tak není, lidé si jich nemohou vážit a nebudou je následovat.& ldquo;  Možná tato filozofie platí pro Prokletí také. Kdyby duchovní dělali opravdu to, co sami káží  ostatním, zvesela by se takovéto hře  všichni vysmáli. Jenže…. Pokud je pravda jiná a víra je plná falešných frází, potom se církev a věřící samozřejmě  hrou  Prokletí  musí cítit ohroženi. Co bude dál? Ještě větší zesměšňování? Konec duchovních? Úplné bezvládí??  Každý si bude dělat co chce, zločin se stane nepostižitelný?  Co bude, až tu církev nebude?

Bez tradičních hodnot, které církev beze sporu propaguje, by svět také nebyl zrovna  příjemné místo k žití. Ale chce-li církev opravdu budovat lepší svět, nemůže nad přestupky svých nejvyšších představitelů zavírat oči. Nevidím na představení Prokletí vůbec nic skandálního. Frljić zkrátka jen poukázal,  že lidé ať už věřící nebo nevěřící jsou plní chyb.  Ani duchovní vůdce bychom neměli slepě následovat, ale především přemýšlet, zda to, co dělají, je správné. A proč potom tolik křiku kvůli tomu, co evidentně správné není?

Domnívám se bohužel, že velmi často slepá víra mnohé věřící  omezuje a zabraňuje jim samostatně uvažovat.  Ostatně není náhodou, že duchovní v minulosti často bránili svým následovníkům, aby se vzdělávali či jinak samostatně přemýšleli.

Ostatně české publikum  odměnilo Frljićovo  dílo potleskem, někteří ve stoje, jiní zůstali sedět, někteří dokonce netleskali vůbec, inu, reakce se různily. Ale  jen takové dílo přináší cosi velkého, dokáže-li se dotknout  do hloubky téměř všech a reakce každého jedince je úplně jiná.

Domnívám se, že umělec má právo tvořit, odrážet skutečnost a jaké prostředky k tomu použije, je už na něm. Zda s ním ostatní souhlasí nebo ne, je na nich.  Je-li tvorba jen hloupá, jen vulgární, své stoupence si nenajde. A pokud byla pravdivá? Proč se tolik  bát?

Eva Smolíková

 

Co si myslí samotní tvůrci?

Zeptali jsme se…..

Goran Injac, umělecký ředitel

Co jste mínili větou, že opravdové divadlo začne až po představení?

„Mysleli jsme, že reakce na představení jsou jeho integrální součástí. A naším cílem bylo vyvolat určitou veřejnou debatu v jistém kontextu, samozřejmě jsme neočekávali, že to vyvolá také násilí.“

Tušili jste někde ve skrytu duše, že budete čelit  trestnímu stíhání  či výhrůžkám takového formátu, které se skutečně odehrály?

„Problémy jsme očekávali, ale rozhodně ne až takové, neočekávali jsme, že dojde k násilí.  ani to, že  budeme mít problémy s policií, ani  útoky různých radikálních neonacistických skupin. Ale k těmto útokům mohlo docházet proto, že v polském společenství se objevilo svolení k existenci  radikálních neonacistických skupin. Nebyly totiž  zakázány v době, kdy to bylo třeba. A my jsme chtěli naším  představením vyvolat celospolečenskou debatu, protože se domníváme, že úkolem divadla je působit na celou společnost a vyvolávat takové  diskuse.“

Jaký je váš skutečný názor na papeže Jana Pavla II.?  A byla scéna v Prokletí vůbec míněna jako provokace? Nebo to bylo jenom vyjádření nějaké skutečnosti či názoru?

„Nic z toho,   co se odehrává na scéně  není náhodné, nic není jenom nějaká samoúčelná provokace. My jsme takhle postupovali proto, že postava Jana Pavla II.,  katolické církve i jejich pozice jsou  velké společenské tabu v Polsku a oni se vůbec nekritizují nebo jenom velmi potichu. Katolická církev je jeden  ze základních pilířů státu a přitom má na svědomí mnoho špatných věcí, skrývá ve svých řadách pedofily, dopouští se různých finančních machinací a obecně zneužívá moc, kterou má. O tom jsme chtěli mluvit. Na scéně se objevuje pomník Jana Pavla II., ne on sám jako osoba, ale  jen jeho pomník.  To j e pomník, který mu polská společnost postavila i na duchovní rovině.  Přitom to byl velmi konzervativní papež, který například odmítal rozdávání kondomů v Africe, nebo který po hromadném znásilnění žen v Bosně během války řekl, že ženy mají všechny tyto děti porodit. Mezi jeho nejbližšími spolupracovníky se objevili pedofilové, kteří zakládali celé organizace, takže si myslím, že to naše divadelní gesto, jakkoliv je třeba kontroverzní, tak není zdaleka tak kontroverzní jako věci, před kterými papež  Jan Pavel II. zavíral oči.“

Vybízíte opravdu k spáchání vraždy, jak je Vám podsouváno?

„Představení  Prokletí samozřejmě nevyzývá k žádné vraždě. Zmíněná  scéna ukazuje jaké jsou hranice svobody umění a  jak se svobodná tvorba  podřizuje a je regulována  zákony a právem.  Jedná se tu o velmi divadelní moment, ve kterém my navazujeme na  starší německý projekt, který se nazýval ‚Jak zabít Helmuta Kohla?‘ a klademe si otázku proč vlastně toto v Německu prošlo a nám to neprojde.“

Je v Evropě svoboda projevu nebo není?

„Já se domnívám, že právo na svobodu slova a právo na svobodu uměleckého vyjádření je jedno ze základních demokratických práv, ale ve velmi mnoha zemích je ohroženo. V zemích bývalého východního bloku je skutečný deficit demokracie, těmto státům skutečně chybí určitá sebereflexe. Státy se jako společnosti vždycky vnímaly coby oběti, nejdříve jako oběti fašismu, potom jako oběti komunismu, což  je vlastně velmi příjemná pozice, která vede k absenci jakékoliv odpovědnosti.   Myslím, že různé země bývalého východního bloku mají velký problém s duchy minulosti, kteří se vynořují a kteří nikdy nebyli tak úplně vymýceni.“

Politik Robert Winnicki označil toto představení jako „ŽUMPA“.  Proč Vaše představení vnímá tak zle?

„Je otázka, zda tento politik naše  představení vůbec viděl. A vyzná se vůbec v moderním divadle? Není  dobré vyjadřovat se o tématu, ve kterém se nevyznáme a které jsme sami osobně neviděli. Naším cílem  skutečně bylo vyvolat společenskou politickou debatu, ale určitě ne  takhle agresivní.“

 

Děkujeme

Foto: Eva Smolíková,  Divadlo pod Palmovkou

Taneční magazín

Je tu zase „Tlustý prase“

Hra „Tlustý prase“ je moderní a břitkou komedií o vztazích mezi lidmi, povrchním vnímání světa i laciném pozlátku.
Jakému herci se dnes říká „český Belmondo“? Jak hraje v divadle česká vicemiss? Jak si poradí titulní představitelka s neforemným kostýmem? To vše můžete nejdříve vidět v pondělí 3. 4. od 19.00 v Divadle pod Palmovkou!

Agentura Indigo Company, která se – kromě divadla – věnuje i pořádání tanečních workshopů připravila zajímavou zájezdovou inscenaci kanadského autora Neila LaBute pod titulem „Tlustý prase“. Můžete ji vidět při zájezdech po celé republice. V Praze již takřka „domovsky“ pohostinsky zakotvila na scéně Divadla pod Palmovkou. Aktuálně ji můžete navštívit právě tam v pondělí 3. dubna od 19.00 hodin.

Tlustý prase“ je spíše nepříliš syžetová hra, založená z valné míry na svižných dialozích a břitkém situačním humoru. O to složitější je poprat se s ní režijně i herecky. To se však souboru Indigo daří v míře více než vrchovaté. Současnému divákovi je blízká také tím, že se odvíjí rovněž v moderním podnikatelském prostředí.

Tlustý prase“ v podání souboru Indigo mělo premiéru téměř před rokem – konkrétně 21. června 2016. Rovněž v Divadle pod Palmovkou. Osobně jsem navštívil – počítaje dvě veřejné generálky – desáté provedení „prasete“. Úvodem dlužno podotknout, že představení již (možná proto?) působí vyzrále. Avšak nikoli usedle. Herci hrají s chutí, zápalem, ale i potřebným nadhledem až sebeironií.

Premisou „Tlustého prasete“ je konflikt skutečných hodnot a povrchního pozlátka. A právě to mistrně vyzdvihuje inscenované prostředí moderních nadnárodních firem. Tam, kde se často kouká na „lesklý“ povrchní dojem a nikoli na skutečné vnitřní hodnoty.

Jak již jsem výše uvedl, nejde o inscenaci nabitou dějem a nepředpokládanými zvraty. Vše stojí i padá s dialogy a niternými hereckými akcemi. Proto hned v úvodu hodnocení musím ocenit brilantní překlad Dany Hábové.

Režisér Petr Mikeska již stejný titul režíroval v „kamenném divadle“ v Mladé Boleslavi. Pro Indigo však nevytvořil pouhou kopii či odnož této inscenace. Naopak, využil nové nabídky a k samotnému textu i režijní práci přistupoval naprosto originálně.

Zvláštní uznání si zaslouží Jana Trojanová v titulní roli „tlusté Heleny“. Herečka, moderátorka i zpěvačka v jedné osobě je tady na herecké parketě působivá a pravdivá. Dokáže totiž pestrou škálou svého herectví i jeho jemnými valéry v hyperbole i zkratce odstínit myšlenkové pochody i pocity ženy v pozici „ošklivého kačátka“. V neposlední řadě není vůbec žádnou legrací hrát celé bezmála dvouhodinové představení ve vycpaném kostýmu!

V roli Toma Janě Trojanové výborně sekundoval Michael Vykus. Dokázal se povznést nad lákavé možnosti až příliš nadužívat komických situací a spíše šel po dialogu a typu postavy. Jeho roli ještě alternuje Ondřej Rychlý, syn známého seriálového herce i moderátora.

V úloze Cartera přímo zářil Martin Kraus. Herec – díky své vizáži nazývaný „český Belmondo“ – se v této roli doslova nalezl. Jako by mu ji kanadský scenárista napsal přímo na tělo. Nevím, jak se stejné postavy zhostil v alternaci Tomáš Novotný? Ale věřím, že stejně úspěšně.

Čtveřici herců na pódiu završuje nikoli v poslední řadě někdejší vicemiss 2007 Lilian Fischerová. V této inscenaci dokazuje, že nadarmo absolvovala herecká studia. Její pohybový šarm navíc napovídá i aktivní taneční kariéru.

Velký podíl na úspěšném vyznění inscenace má scénografka Ĺubica Bábek Melcerová slovenského původu. Její výtvarný vklad dodal „Tlustému praseti“ moderní a aktuální ráz. Neobyčejným nápadem je karikování moderních pracovních prostředí, kde si šéfové umístí kulečník či golfové odpaliště, mini basketbalovým košem. Do něj se házejí jako do koše odpadní papíry!

Inscenace „Tlusté prase“ je, díky souznění textu i režie, překladu, výtvarné stránky a zejména zmíněnými hereckými výkony velmi nadprůměrným zájezdovým představením. Svádí ke smíchu, zamyšlení se i poslouží trochu jako zrcadlo. Sobě samému i celé společnosti. Koneckonců, můžete se o tom přesvědčit i vy.

 

MICHAL STEIN

Foto: Martina Veningerova www.macafoto

Taneční magazín