Dvě nominace na Ceny Divadelních novin pro inscenace Experimentálního prostoru NoD

Na letošní Ceny Divadelních novin byly nominovány dvě inscenace ze stálého repertoáru Experimentálního prostoru NoD. Za režii a choreografii k inscenaci Peklo – Dantovské variace byli v kategorii Alternativní divadlo nominováni Jan Nebeský a Václav Kuneš. Za námět a choreografii inscenace Proces v kategorii Taneční a pohybové divadlo byla nominována Dora Sulženko Hoštová.

 

 

Za režii a choreografii k inscenaci Peklo – Dantovské variace byli v kategorii Alternativní divadlo nominováni Jan Nebeský a Václav Kuneš. Za námět a choreografii inscenace Proces v kategorii Taneční a pohybové divadlo byla nominována Dora Sulženko Hoštová. Obě inscenace můžete vidět již příští týden v NoDu. Nebeský – Trmíková – Prachař & 420PEOPLE & NoD: Peklo – Dantovské variace Soubor současného tance 420PEOPLE, herec David Prachař, režisér Jan Nebeský a scénáristka Lucie Trmíková společně inscenují Peklo, představení inspirované Božskou komedií Dante Alighieriho a tématem krize středního věku. Tragikomedie o souboji se životem mírně za zenitem. Hudba a tanec v kolotoči nudy, lenosti a apatie. Peklo není místo, je to stav duše! V hlavní roli hořkosladkého podobenství o souboji se smutkem, nudou a leností, které se vkrádají do lidského života po uplynutí jeho první poloviny, se představí David Prachař. Jedná se již o druhé představení, kde se na divadelní scéně setká se souborem 420PEOPLE. Brilantní herecké mistrovství, prvotřídní taneční výkony v osobité choreografii, nevšedně pojatý klasický námět, genius loci výjimečného místa … Peklo – Dantovské variace slibuje mimořádný divácký zážitek!

5617c6e09d9f3

Všechno, co jste chtěli vědět o tanci, ale báli jste se zeptat. Proces v tomto případě není „Kafkův“, ale tvůrčí. Pohled na vznik představení z různých úhlů, po vrstvách. Málokdy diváci přemýšlejí o tom, co stojí za hotovým představením. Co by se ale stalo, kdyby sledovali proces jeho vzniku, ukazuje inscenace Proces v NoD. Jednotlivé pohyby, pokusy, samotný pohyb, pak i zvuk, tréning opakování, pilování detailů. Proces je také o tom, jak by taneční představení nemělo vypadat: „Bez příběhu, bez emocí, beze smyslu…bez humoru, bez režie, bez nadhledu… Trapný, nudný, dlouhý… Prázdný, nahý, krátký… Bez konce a bez názoru. Pořád málo a přesto příliš a moc,“ říká autorka Dora Hoštová, která v inscenaci také sama tančí.

5617c6e09d223

 

Slavnostní vyhlášení Cen Divadelních novin  –  čtvrtek 15. října 2015.

 

Foto:archiv NoD

Taneční magazín

Jen nebýt sám

„Let me die in my footsteps“ – touha být spolu, touha po dotyku. Kam nás vede?

 

 

 

Brazilský  choreograf  Renan Martins de Oliviera uvedl koncem září v ČR ve studiu Alta svou novou choreografii  (jejíž název byl ovlivněn songem Boba Dylana). Choreografie je doplněna tóny elektrické kytary slovinského  skladatele  Gaspera  Piana.  Gasper Piano doplňuje tanec svými harmonickými tóny, či ruší svými nelibozvučnými skřeky.

5

Na díle spolupracovali také soubor ME-SA a BOD.Y . „Co nového přinést světu, když už všechno bylo objeveno?“ říká Renan Martins. „Vytvořili jsme choreografii, ve které nebyl žádný příběh.“  A přece….

4

Silný název, zdá se Vám? Jaké emoce tato choreografie  přináší?

Na počátku vidíme čtyři stojící postavy (sám choreograf Renan Martins, Benjamin Pohlig, Soňa Ferienčíková,Karolína Hejnová) na prázdné, tiché  scéně.  Náhle se semknou, zřejmě jsou poháněné touhou být spolu, ale zdá se, že mezi nimi vzniká jakýsi konflikt. Tento konflikt vyústí až  v udýchaný boj. Nechtějí, nebo nemohou se odtrhnout jeden od druhého, nebo – objímají se snad? Touhy, vášně, lomcující jejich  těly. Konečně  se od sebe odtrhnou, ale ihned se zase semknou. Padají na zem, znovu se semknou, znovu začíná tento udýchaný souboj. Jedna postava skočí té druhé na záda.

3

Chvíli stojí nehnutě sami, sledují se, co teď, kudy  dál? A zase znovu je to k sobě přitáhne.  Náraz, pád, znovu se dají dohromady, opět  spadnou a strnule leží,  opět náraz a  pád,  znovu si skočí na záda…. jindy je zase  postava  doslova vynesena těmi  ostatními do vzduchu.  Nepřipomíná Vám to nic?

Ano, přesně tak to bývá v našem životě. Bráníme se být sami, nechceme se za žádnou cenu odpojit od jiné bytosti a kráčet životem sami. Možná také někomu skočíme na záda, i když obrazně řečeno, ale ta tíha může být naprosto stejná, neseme stejné  břímě.  Snad i chceme  ze vztahu odejít, snad chceme všeho nechat a utéct – ale nemůžeme.  Jsme tolik závislí jeden na druhém. V konfliktu  jednou  vynášíme někoho do nebes, po druhé ho klidně necháme padnout k zemi. Název je výstižn&yacut e;. Nepustíme se jeden druhého, ne a ne. A třeba i zemřít v něčích šlépějích, jenom nebýt sám. Anebo nakonec i dojít k přesvědčení, že je osvobozující a jedinečné být sám sebou a zemřít ve svých vlastních šlépějích.

2

V další části choreografie jdou všichni čtyři  tanečnici  jakýmsi husím pochodem, připomínajícím dětský vláček dlouhou dobu  za sebou, noha následuje nohu, osoba osobu. Zdá se, že zavládla shoda, konflikt je vyřešen. I v životě občas nastává období zdánlivé harmonie.

Klid. Postavy tiše sedí, snad   rokují, zřejmě panuje chvilka souhry, ale kytara Gaspera Piana připomíná spíše zvuk strhaných strun, dalo by se říci, že vyluzuje spíše  skřeky než tóny. Možná je tato pohoda jen dočasná, je tu asi půda pro nový konflikt.  Páry se ale zatím našly, možná dočasně,  ale pro tuto chvíli  našli jeden druhého. Zavládlo  přátelství, radost z okamžiku, kdy jsou lidé spolu, i v těžkých chvílích, i v okamžicích nového  hledání.

1

A je to tu zase. Zběsilý shon, chaos, spěch. Zmatek začíná znovu. Sem tam úsměv, sem tam výkřik,  Proč? Všechno jde v určitých  cyklech, všechno jde jaksi po spirále, stále dokola. Pokud jsme na konci, jsme vlastně na začátku, tak je to v hudbě, v tanci, v životě.

6

A chtěli bychom to vůbec jinak?

 Foto:archiv studio ALTA

Eva Smolíková

Taneční magazín

Kousavá intimita v NoDu

Otevírání se neznámému, překonávání strachu, intimita? Nebo zaujetí animálností, kousavostí (doslovnou i přenesenou) a vzájemné využívání jednoho člověka druhým ?

 

 

6.října se v pražském Teatru NoD uskutečnila premiéra inscenace Lessons of Touch souboru fyzického divadla Tantehorse. Jeho stálí členové Miřenka Čechová a Radim Vizváry k účasti přizvali choreografa Jiřího Bartovance a dále publicistku a režisérku Ninu Vangeli, která vystoupila jako interpretka, a tak ještě zvýšila očekávání, jaký bude výsledný tvar představení.

20151006_7818

Hned na začátku vystoupila režisérka Miřenka Čechová s vysvětlením záměrů inscenace: řešení intimity dotyku, kam v ní jde zajít, zkoumání tělesnosti – jednotlivce, v páru i ve skupině. A ještě během jejího proslovu přinesl Radim Vizváry nádobu s ledem, do níž ponořil ruce a divák mohl pochopit, že představení už začalo a že se bude jednat o performanci.

20151006_7850

Následující Vizváryho sólo ukázalo všemožné variace olizování svého těla nebo prostoru, okusování, fackování, vyluzování zvuků plácáním a mlácením se, polévání vodou z lavoru a košilovým sebemrskačstvím. Tuto gradující směs povrchového sebeobjevování narušila až Nina Vangeli, která při svém příchodu na Vizváryho vysypala kýbl ledu. Interpreti poté využili možnosti párové hry častými protipohyby, vzájemným zastavováním se či překonáváním svých těl při posunu do dalších akcí. Roli také sehrálo otevření prostoru do jeho zadního plánu, kde se objevila jakási „oáza“ klidu. Tam se, na rozdíl od animálního života v blízkosti diváků, performeři cítili evidentně dobře, až si místo začali závidět a začali se prát nejen o svá těla, ale i o tento „kousek nebe“.

20151006_7877

Poslední část představení využila neherce, vybrané do projektu k dotvoření performačního záměru. Skrze mikroporty se devět lidí nechalo vést do různých pozic a úkonů, které pravděpodobně sami předem neznali. Zkoumání autenticity jejich jevištní přítomnosti je pro diváka zajímavý moment, který vygradoval do zpodobnění rituálu, kdy tygr (v podobě koberce na Vizváryho zádech) rozdrásal Ninu Vangeli (z břicha jí tekla červená) a Miřenka Čechová se vrátila na scénu, aby divákům dala deset vteřin fotit a sdílet podívanou na twitter, facebook a další zákoutí internetu.

20151006_7946

Celková podoba performance se podle anotace autorů měla týkat intimity a otevírání se neznámému, překonávání strachu. Praxe však obsahovala spíše zaujetí animálností, kousavostí (doslovnou i přenesenou) a vzájemného využívání jednoho člověka druhým. Bylo zde spíše málo skutečné intimity, která by nebyla nějakým způsobem vynucená nebo ponižující, a pro diváka tak nebylo příliš možné se dění na scéně nebo ostatním divákům otevřít. Závěrečná scéna včetně následné výzvy k fotografování a natáčení by pak mohla být vnímána jako kritika p erformancí, při kterých se určité výjevy, které zde byly pouze zahrané, děly doopravdy (s výčtem takových událostí můžeme jít až do šedesátých let minulého století). Ať už jako kritika či jako skutečná snaha o senzaci však scéna bohužel nepřinesla nový přesah. Upozornění, že se lidé při performancích často bez většího významu sebepoškozují ani upozornění, že jako lidé zapomínáme na důležitost rituálu, zde nepřináší katarzi.

20151006_7968

Oproti vyčteným koncepčním nedostatkům je nutné vyzdvihnout interpretační výkony performerů. Radim Vizváry šel v některých scénách opravdu do krajností a předvedl obdivuhodný fyzický výkon. Nina Vangeli pak měla od příchodu na jeviště až do konce představení sugestivní jevištní výraz. Ani jeden z protagonistů sice nerozehrál žádný herecký charakter, o to silněji však na diváky oba působili. Ve vzájemných interakcích na pomezí tance a fyzického herectví se nešetřili a bylo znát, že nejen Vizváry, ale ani Vangeli se nespokojila s ničím jiným než s plnohodnotným jevištním výkonem.

20151006_7977

Oproti nim byli neherci na konci představení původci jiné energie. V jejich přítomnosti a výrazech po příchodu na scénu byla cítit snaha o klid, a do jisté míry se jim to dařilo, přesto byla ve vzduchu nervozita. Když se však všichni poprvé postavili do jakési nehybné sochy vzájemných pozic, dostali pokyn, aby se najednou všichni nadechli a vydechli. To vydechnutí bylo jedním z nejhezčích a nejvíce uvolňujících míst Lessons of Touch

20151006_7813

Alexej Byček

Foto: Tantehorse

Taneční magazín

PHYSICAL JERKS

Nahlédněte do světa jednoho netrpělivého páru, denně trénují a cvičí, aby zůstali zdraví, v dobré formě a chránili tak geny svých těl.

 

 

 

 

Premiéra nového představení souboru DOT504 Dance Company

 

NP8A1410

Nahlédněte do světa jednoho netrpělivého páru, do světa rozpadu lidských hranic, které je tísní. Denně trénují a cvičí, aby zůstali zdraví, v dobré formě a chránili tak geny svých těl. Ale nejspíš jsou to  jen dva pitomci, tančící v rytmu vlastní DNA, co se baví až k smrti.

„Potleskem vyjadřujete podporu.  Ale pozor na to, čemu.“

Paul M Blackman

Nový projekt souboru DOT504 Dance Company nazvaný mnohoznačně Physical Jerks je tentokrát komornějšího rázu než předcházející projekt Collective Loss of Memory, který získal ocenění Taneční inscenace roku na České taneční platformě 2015.

Autorský pár Paul Blackman (AUS) & Christine Gouzelis (GR) se soustřeďuje na dvojici fanatiků zdravého životního stylu, pohybu a aktivity, která se snaží vyrovnat – značně po svém – s limitními životními situacemi, které se snaží zvládat vlastním, pokřiveným způsobem. Daří se? Nedaří? Nebo nás jen autoři tak trochu vodí za nos?

Inscenace stojí na excelentních výkonech obou performerů – osvědčeného Nathana Jardina (B) známého z Collective Loss of Memory skvěle doplňuje Teresa Noronha Feio (PO), tanečnice stejné krevní skupiny jako Nathan, ať už co do techniky, fyzických dispozic nebo stylu. Spolu vytváří přesvědčivý pár „jerků“, křečovitě se snažících urvat ze života maximum, ať už to stojí za to, nebo ne.

Paul M Blackman

Absolvoval West Australian Academy of Performing Arts v roce 2002. Spolupracoval se soubory Jasmin Vardimon Company (GB), David Zambrano (B), Rootlessroot (GR), Battery Dance Company (NYC), The Hellenic Dance Company (GR), West Australian Ballet (AUS) & Buzz Dance Theatre (AUS). V roce 2006 získal ocenění Nejlepší tanečník od Ausdance, australské organizace profesionálního tance a v r. 2007 titul Nejlepší umělec organizace Article 19 (GB). V roce 2010 byl Paul Blackman součástí projektů 50 dní a Tierras Enamoradas Davida Zambrana. Jeho pedagogická činnost se soustřeďuje především na Atény, rodnou Austrálii a další odborn&ea cute; školy, festivaly, workshopy a semináře. Je jedním z původních členů programu Dancing to Connect, rozšířeného do 54 zemí celého světa. Paul Blackman působí jako choreograf i tanečník v Evropě, Asii, na Středním Východě, ve Skandinávii, Velké Británii, USA a v Austrálii. Spolu s Christine Gouzelis založil společnost JukStaPoz, která přináší divákům žánr divadelně scénického tance s nekonvenčními přístupy.

Christine Gouzelis

Vystudovala Národní školu tance v Athénách. Vystupovala v mnoha mezinárodních produkcích a spolupracovala s renomovanými umělci, jako například: Jasmin Vardimon (UK), David Zambrano (B) a The Hellenic Dance Company (GR) kde vystupovala v choreografiích Wima Vandekeybuse (B), Rootlessroot (GR), Antona Lachkého (B), Martina Lawrence (UK) a Pascala Rioulta (NYC). V roce 2004 dostala stipendium na ImPulsTanz a v roce 2010 stipendium od nadace Onassis na projekt 50 dní s Davidem Zambranem v Kostarice. Absolvovala turné ve Spojených Státech, Austrálii, Asii, Skandinávii a v Evropě. Vedla a spolupracovala na profesionálních mezináro dních seminářích a workshopech v nejrůznějších institucích. Je docentem na Národní škole tance v Athénách. Momentálně je rezidenčním umělcem na Hongkongské Akadmy of Performing Arts.

Nathan Jardin

Vystudoval SEAD – Akademii tance v Salcburku. Jako tanečník a choreograf má za sebou řadu projektů v  Belgii, Francie, Rakousku, Německu, Švédsku, Švýcarsku a Hong Kongu.

Teresa Noronha Feio

Vystudovala Fontys Dansacademie v nizozemském Eindhovenu, katedru divadelního tance a Escola de Danca do Conseratorio Nacional v Lisabonu, kde studovala klasické techniky, Graham techniku, dramaticko-hereckou techniku a portugalský folklorní tanec.

Premiéra nového představení se uskuteční 17. a 18. října 2015 v divadle PONEC

NP8A1410 NP8A1547

Foto: Archiv DOT 504 Dance Company

Taneční magazín