Jen nebýt sám

„Let me die in my footsteps“ – touha být spolu, touha po dotyku. Kam nás vede?

 

 

 

Brazilský  choreograf  Renan Martins de Oliviera uvedl koncem září v ČR ve studiu Alta svou novou choreografii  (jejíž název byl ovlivněn songem Boba Dylana). Choreografie je doplněna tóny elektrické kytary slovinského  skladatele  Gaspera  Piana.  Gasper Piano doplňuje tanec svými harmonickými tóny, či ruší svými nelibozvučnými skřeky.

5

Na díle spolupracovali také soubor ME-SA a BOD.Y . „Co nového přinést světu, když už všechno bylo objeveno?“ říká Renan Martins. „Vytvořili jsme choreografii, ve které nebyl žádný příběh.“  A přece….

4

Silný název, zdá se Vám? Jaké emoce tato choreografie  přináší?

Na počátku vidíme čtyři stojící postavy (sám choreograf Renan Martins, Benjamin Pohlig, Soňa Ferienčíková,Karolína Hejnová) na prázdné, tiché  scéně.  Náhle se semknou, zřejmě jsou poháněné touhou být spolu, ale zdá se, že mezi nimi vzniká jakýsi konflikt. Tento konflikt vyústí až  v udýchaný boj. Nechtějí, nebo nemohou se odtrhnout jeden od druhého, nebo – objímají se snad? Touhy, vášně, lomcující jejich  těly. Konečně  se od sebe odtrhnou, ale ihned se zase semknou. Padají na zem, znovu se semknou, znovu začíná tento udýchaný souboj. Jedna postava skočí té druhé na záda.

3

Chvíli stojí nehnutě sami, sledují se, co teď, kudy  dál? A zase znovu je to k sobě přitáhne.  Náraz, pád, znovu se dají dohromady, opět  spadnou a strnule leží,  opět náraz a  pád,  znovu si skočí na záda…. jindy je zase  postava  doslova vynesena těmi  ostatními do vzduchu.  Nepřipomíná Vám to nic?

Ano, přesně tak to bývá v našem životě. Bráníme se být sami, nechceme se za žádnou cenu odpojit od jiné bytosti a kráčet životem sami. Možná také někomu skočíme na záda, i když obrazně řečeno, ale ta tíha může být naprosto stejná, neseme stejné  břímě.  Snad i chceme  ze vztahu odejít, snad chceme všeho nechat a utéct – ale nemůžeme.  Jsme tolik závislí jeden na druhém. V konfliktu  jednou  vynášíme někoho do nebes, po druhé ho klidně necháme padnout k zemi. Název je výstižn&yacut e;. Nepustíme se jeden druhého, ne a ne. A třeba i zemřít v něčích šlépějích, jenom nebýt sám. Anebo nakonec i dojít k přesvědčení, že je osvobozující a jedinečné být sám sebou a zemřít ve svých vlastních šlépějích.

2

V další části choreografie jdou všichni čtyři  tanečnici  jakýmsi husím pochodem, připomínajícím dětský vláček dlouhou dobu  za sebou, noha následuje nohu, osoba osobu. Zdá se, že zavládla shoda, konflikt je vyřešen. I v životě občas nastává období zdánlivé harmonie.

Klid. Postavy tiše sedí, snad   rokují, zřejmě panuje chvilka souhry, ale kytara Gaspera Piana připomíná spíše zvuk strhaných strun, dalo by se říci, že vyluzuje spíše  skřeky než tóny. Možná je tato pohoda jen dočasná, je tu asi půda pro nový konflikt.  Páry se ale zatím našly, možná dočasně,  ale pro tuto chvíli  našli jeden druhého. Zavládlo  přátelství, radost z okamžiku, kdy jsou lidé spolu, i v těžkých chvílích, i v okamžicích nového  hledání.

1

A je to tu zase. Zběsilý shon, chaos, spěch. Zmatek začíná znovu. Sem tam úsměv, sem tam výkřik,  Proč? Všechno jde v určitých  cyklech, všechno jde jaksi po spirále, stále dokola. Pokud jsme na konci, jsme vlastně na začátku, tak je to v hudbě, v tanci, v životě.

6

A chtěli bychom to vůbec jinak?

 Foto:archiv studio ALTA

Eva Smolíková

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *