A studio Rubín uvede druhou premiéru v rámci projektu RubínLab
Inscenace Rychlík (do stanice Rapl) nabídne odvážný a provokativní pohled začínajících umělců na současnou kulturu a politiku
Rychlík (do stanice Rapl) bude druhou autorskou inscenací, kterou v rámci platformy pro mladé tvůrce RubínLab uvede pražské divadlo A studio Rubín. Jde o autorskou divadelní sondu, která zkoumá postavení uměleckého světa v současné společnosti. Inscenace vzniká pod vedením tří studentů uměleckých škol: Anny Marie Jarkovské, Josefa Čiháka a Vincenta Klusáka. Premiéru bude mít 10. a 12. května v A studiu Rubín.
Projekt vychází z osobních zkušeností autorů, kteří studují umělecké obory a čelí realitě, v níž se jejich představa o budoucím důstojném životě jeví jako vzdálený a nereálný sen. V práci, která formuje současnou kulturní krajinu v České republice, totiž převážná většina obyvatel nevidí hodnotu, a kultura je mnohdy vnímána jako zábava nebo prázdná díra na peníze. Hlavním tématem projektu je otázka, jak to, že i v podmínkách stále rostoucí frustrace a sociální nejistoty kulturní obec stále lpí na liberálních a progresivních názorech.
„Rychlík je asi nejklasičtější forma, kterou jsme do RubínLabu vybrali: navazuje na platformu Autor*ka v domě, protože v základu je dramatický text Vincenta Klusáka psaný přímo pro inscenaci. Nicméně v základu klasické divadelní formy je zároveň zcela jedinečné a hravé myšlení. Zaujal nás tvůrčí tým, se kterým jsme se při výběru setkali osobně, myšlenka i celkové uchopení – chytře podvratně a umělecky originálně komunikuje nám blízké téma radikalizace a klade otázky, kam až lze v tomto směru zajít,“ komentuje důvod, proč byla inscenace vybrána jako jeden ze šesti výherců RubínLab umělecká šéfka A studia Rubín Lucie Ferenzová.
Tvůrci provokativně zpochybňují, zda nenastal čas nahradit kritičnost a racionalitu vírou v málo pravděpodobné, ale dobře znějící sliby. Rychlík (do stanice Rapl) je sondou do radikalizační amnézie, zkoumá projevy politického fanatismu, ale i extrémní postoje v každodenním životě a spirituálních otázkách.
Základem inscenace je autorský text, který mapuje cestu od levicového salonu až po bažiny pomíjivých slibů snadného života. Název projektu odkazuje na postavu Blanche z Williamsovy Tramvaje do stanice Touha, jejíž subjektivní a ne vždy logická perspektiva je inspirací pro ztvárnění cesty, kterou studenti zažívají na vlastní pěst – tramvaj (stejně jako rychlík), poháněná frustrací a touhou po štěstí, se rozjíždí směrem k neznámému cíli.
Dalším silným prvkem projektu je vizuální stránka, která využívá rozpixelovaných koláží, problikávajících oken a deepfakeů. Tato vizuální dramaturgie se zaměřuje na otázku, kdo má kontrolu nad obrazem a jak tato kontrola ovlivňuje společnost. Cílem inscenace není karikovat ani legitimizovat krajní názory, ale naopak porozumět a zprostředkovat tento zážitek divákům.
A proč se tvůrci do RubínLab přihlásili? „Důvody byly dva: za prvé jsme měli nápad na projekt a za druhé jsme si chtěli osahat zkoušení z pozice tvůrců mimo školu, což RubínLab jako jedna z mála platforem v českém profesionálním divadle umožňuje. Myslím si, že je důležité bořit stereotypy o činoherní produkci,“ odpověděl za tvůrčí tým Vincent Klusák.
Anotace Rychlík (do stanice Rapl)
V roce 2025 se představa důstojného života v uměleckém povolání jeví jako vzdálený sen. Když si tohle uvědomíte v prvním ročníku umělecké VŠ, přepadnou vás výčitky, proč jste při přírodovědných předmětech nedávali větší pozor. Zatímco slavný*á vědec*kyně obvykle pracuje na objektivním zlepšování úrovně lidského života, slavný*á režisér*ka se “pouze” podílí na utváření charakteru kulturní krajiny, což mnoho lidí chápe jako zbytečné a zhůvěřilé.
Je až s podivem, jak kulturní obec navzdory všudypřítomné frustraci ze stále zhoršujících se podmínek stále lpí na svých progresivitických názorech, namísto toho, aby propadla nějakému konejšivému bludu. Nenastal čas na výměnu racionality za bezmeznou víru v málo pravděpodobné, avšak dobře znějící řešení?
Rychlík (do stanice Rapl) je autorskou divadelní sondou mapující, jak daleko se dá v radikalizační amnézii zajít. Řítíme se po kolejích vzteku, zoufalství a strachu ke konečné, jíž bychom se nejraději všichni vyhnuli. Jenomže jako naschvál zrovna žádná výluka v cestě nestojí.
Pavla Umlaufová
pro Taneční magazín
