Autor: Martina

Rozhovor se slavným choreografem Václavem Kunešem

„Sabbatical“? Krátce o kreativní pauze a vyhoření

Václav Kuneš, slavný český choreograf a tanečník, kterého si čtenáři pamatují coby porotce ve StarDance a znají ho především jako uměleckého ředitele souboru 420 people, se rozhodl dát si 7 měsíců naprostou pauzu od své kreativní práce, tedy takový sabbatical. Co se stalo? Jde o vyhoření??

Václav Kuneš v posledních dvaceti letech jel na ‚plný plyn‘  a není divu, že vyžaduje oddych. V roce 2004 se vydal na dráhu nezávislého tanečníka a choreografa. Spolupracoval např. s japonským choreografem Saburo Teshigawarou,   v letech 2005–6 tančil v New National Theater Tokio. Současně spolupracoval s Jiřím Kyliánem jako asistent choreografa. Připravoval nastudování řady jeho děl, např. ve Finském národním baletu, Basel Ballet, baletu milánské La Scaly, Oper am Rhein v Düsseldorfu, Baletu Národního divadla v Praze, aj.

Vystupoval na scénách v mnoha státech Evropy, v Jižní Americe, Asii a Austrálii. Pravidelně byl hostem světových gala představení (např. Roberto Bolle & Friends gala´s).

Co by měl podle vás člověk udělat, když se dostane do stavu, kdy svoji práci již vnímá pouze jako povinnost a ne radost? Je pauza jediné možné východisko?

„To se samozřejmě nestane ze dne na den. A dnů, kdy je práce prostě jen práce, je mnoho tak či tak. A je to tak v pořádku. Je vlastně daleko víc věcí, které prostě prací být musí, ta tvořivá část je třešnička na dortu, která ale stojí za to. A je důležité umět tyhle věci balancovat. Tak jako všechno ostatní v životě.

Řekl bych tedy, že odpočinek je určitě na místě. Jak dlouhý, od čeho přesně a čeho tím chcete dosáhnout, je ale čistě každého věc. Někomu třeba stačí jednou za rok ‚vypadnout‘  do hor, k moři, na chatu a vypnout. Jen si ten čas udělat, respektive ‘dovolit si’ si ho vzít.“

Myslíte si, že je v kreativním průmyslu pauza nutná, aby mohl člověk stále tvořit dál a podávat skvělé výkony?

„Opravdu záleží na nastavení každého z nás. A to se nemusí vztahovat pouze na kreativní průmysl. Zároveň každý případ je svým způsobem originál, i když příznaky jsou si potom velmi podobné. Také má každý jiné důvody, jinou kombinaci jevů, zážitků, osobního života, práce, smutků, a to vše v návaznosti na určitou životní etapu.“

Proč zrovna 7 měsíců? Má to nějaký větší význam?

„Nemá. Je to čistě praktické, v kontextu fungování souboru a nutnosti ‘mít práci’ v jeden moment.“

Co si konkrétně od pauzy slibujete?

„Nekladu si žádné velké cíle, nedělám si nějaký striktní plán – toho všeho jsem si za těch bezmála 30 let užil až moc. Chci trávit jednoduše čas doma s rodinou, jezdit na chatu, jet za dcerou, koukat na filmy a seriály, najít si nějaké nové impulsy (ano, je to velmi vágní, ale smysl mi to dává).
Určitě dojde na nějaké bilancování.“

Jakým způsobem bude nyní fungovat 420PEOPLE? Nestrachujete se, jakým směrem se bude soubor během vašeho sabaticalu vyvíjet?

„Ne. Nutnost pauzy jsem detailně komunikoval se značným předstihem, téměř 10 měsíců. Ano, těch 10 měsíců bylo potom na doraz, zároveň jsem ale měl pomyslnou čáru, ke které jsem měl namířeno, a to pomáhalo. Vše jsme dodělali tak, jak jsme měli. Nedokážu ještě posoudit, jestli to netrvalo příliš dlouho, všechny projekty dopadly víceméně výborně, ale nějakou daň si to asi vzalo. Zároveň jsme s kolegyní Sylvou Šafkovou naplánovali premiéry časově tak, jak je soubor zvyklý. Obě premiéry připravuje právě Sylva. Je to pro všechny vlastně dobrá změna. První ji čeká už brzy. 11. března uvádí inscenaci Why things go wrong.
A mám samozřejmě velkou oporu v nejužším týmu, kterému jsem opravdu vděčný za to, že to všechno jede dál. Máme přeci jen nějakou zodpovědnost za nemalý okruh lidí.“

Po dvouletém útlumu kvůli epidemii se kultura hodně rychle opět rozjela. Připadá Vám také, že je na umělce v současnosti mnohem větší nápor? Pokud ano, dá se to nějakým způsobem regulovat, aby člověk nedošel právě do stavu vyhoření?

„Myslím, že to není tím, že by najednou byl nějaký větší tlak – když pominu tedy  ten ‘doháněcí’, kdy se, jak jen se otevřela divadla, doháněly všechny premiéry. Nebo to možná neumím vidět ze širšího úhlu. Já sám jsem v roce 2022 dotahoval například premiéru v Německu, která měla původně mít premiéru na den přesně, když se u nás poprvé zavřely hranice…
Takže jsem absolutní většinu roku 2022 strávil ve své vlastní tvůrčí bublině, nedokázal jsem si uhlídat ten balanc.

Jinak samozřejmě vyhořet může úplně každý. Já jsem si dlouho tuhle možnost nepřiznával a nepřipouštěl, říkal jsem si, že když to zvládají ostatní, tak přeci já to musím zvládnout taky. Srovnávání se a s tím spojený nějaký falešný tlak, který jsem si vytvářel sám,  to jo. Ale že by byl na umělce nějaký všeobecný společenský tlak, to asi ne. Jistě, může mrzet slabší návštěvnost, všeobecně jiný, nový způsob ‘konzumace’ kultury (on-line) nebo třeba potřeba diváka ‘jen se bavit’ – chápu. Společnost je unavená, agresivita a vulgarita stoupá (prezidentské volby) a potřeba hledat nové zážitky jde zatím stále jaksi mimo živé umění. I když i zde zůstávám optimistou, že se to pomalu znovu objeví. Tentokrát to bude z nových, jiných potřeb. Lidé si k živému umění nachází novou cestu. To je povzbudivé.“

Taneční magazín přeje Václavu Kunešovi, aby si odpočinul a znovu nastartoval svůj motor, který ho žene dopředu

Foto: Archiv Václava Kuneše

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Dokument o slavném choreografovi

Václav Kuneš: Světozor

Cesta Václava Kuneše od tanečních počátků přes hvězdnou zahraniční kariéru až k pomyslnému „tanečnímu důchodu“ – tak by se dal shrnout dokument 420PEOPLE k 42+PEOPLE, jehož PREMIÉRU uvede v rámci Festivalu tanečních filmů 12. května 2023 kino Světozor.

Dokumentární film 420PEOPLE k 42+PEOPLE pojednává o proměně těla a duše tanečníka, který je na prahu „tanečního důchodu“. Václav Kuneš je v tanečním světě pokládán za choreografické eso. Byl tanečníkem v Nederlands Dans Theater, jako sólista tančil také v New National Theater v Tokiu. Působil jako asistent Jiřího Kiliána, inscenoval jeho choreografie v mnoha slavných světových divadlech. Do povědomí široké veřejnosti v Česku se zapsal jako „ten nejhodnější porotce“ taneční soutěže StarDance.

Dokumentaristka Slobodanka Radun na příběhu Václava Kuneše ukazuje, jak funguje tělo tanečníka po desítkách let tvrdého tréninku. Václav Kuneš dochází k poznání, že od určitého věku tanečník nezvládne to, co o 20 let mladší kolega, ale přesto může své zkušenosti dále kultivovat a podělit se o ně s divákem. O stárnutí Václav Kuneš říká: „Vždycky jsem si myslel, že až mi bude 40, tak se mi změní život tím, že přestanu tancovat, protože už mi to nepůjde tak jako dřív. Ale teď se mi mění život tím, že zjišťuji, že tomu tak není.”

Václav Kuneš, zakladatel renomovaného tanečního souboru 420PEOPLE, proto dnes přichází s originálním projektem pro „stárnoucí“ tanečníky 42+PEOPLE. Inspiroval se nejen vlastním věkem, ale také bývalým souborem Nederlands Dans Theater 3 Jiřího Kyliána, který prý byl také určen pro tanečníky „mezi čtyřicítkou a smrtí“.

Dokumentární film 420PEOPLE k 42+PEOPLE můžete zhlédnout 12. května od 18.15 hodin v kině Světozor v rámci Festivalu tanečních filmů, který se zde koná od 11. do 13. května. Už 8. ročník festivalu nabídne kolekce krátkých tanečních filmů, tzv. dance for camera, sestavených výběrem z 234 přihlášených snímků z celého světa, které se budou ucházet o Hlavní cenu festivalu a Cenu diváků. Festivalový program přinese také unikátní záznam choreografií z Pařížské opery a dokumenty přibližující výjimečné choreografy. Chybět nebude ani oblíbený kurátorovaný blok věnovaný tanci a reklamě.

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Největší světový festival scénografie

Ve Výstavě zemí a regionů Pražského Quadriennale bude Česko reprezentovat vizuální umělec David Možný

Vernisáž hlavních výstav Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru se uskuteční ve středu 7. června od 18.00 v Holešovické tržnici – hlavním dějišti 15. ročníku PQ. Výstava zemí a regionů a Studentská výstava budou ten den otevřené a přístupné zdarma až do půlnoci. Českými zástupci v hlavních výstavách PQ jsou vizuální umělec David Možný s instalací Limbo Hardware a projekt Obálkové divadlo autorského týmu studentů pražské DAMU. V halách 11, 13 a 17 a na hlavním náměstí Holešovické tržnice se představí dalších více než 90 výstavních projektů z téměř 60 zemí a regionů celého světa.

Zahájení PQ – 7. června v 18.00

Vernisáž Výstavy zemí a regionů a Studentské výstavy Pražského Quadriennale 2023 začne v 18.00. Po úvodní performance českého umělce Jana Mocka budou obě hlavní výstavy přístupné do středeční půlnoci zdarma. V průběhu zahajovacího večera vystoupí v sále divadla Jatka78 také kanadský audiovizuální umělec s japonskými kořeny Jesse Kanda. Vystoupení proběhne ve spolupráci s promotérským uskupením Jednota a po předcházející rezervaci je rovněž přístupné zdarma.

Před Kandou vystoupí berlínský projekt Hydropsyche – dvojice Jon Eirik Boska a Petra Hermanová spolu tvořila už ve Fiordmoss, jejich aktuální hudební cesty vedou směrem čisté syntezátorové magie.

Česko ve Výstavě zemí a regionů

Českým zástupcem ve Výstavě zemí a regionů, která je od založení PQ v roce 1967 pilířem akce, bude David Možný s interaktivní instalací Limbo Hardware. „Název mé instalace Limbo Hardware odkazuje k předpeklí či v širším smyslu k jakémusi stavu vydělení z konvenčních struktur světa. Výjimečnému a hraničnímu stavu, který se v uplynulých letech stal do jisté míry součástí naší kolektivní zkušenosti. Například během pandemie COVID-19, která nás uzavřela každého zvlášť do malého segmentu dřívějšího životního prostoru. Tematizuji a relativizuji v ní tedy význam prostoru a vzdálenosti, ve své práci se ale zabývám i problematickým vztahem mezi „skutečným“ a „virtuálním“, který jako by stále více ovlivňoval podobu našeho každodenního života,” přibližuje svou výstavu Možný.

Dílo klade důraz na přímou, smyslovou zkušenost a až fyzické působení prostoru na diváka. Kontrastní práce s objekty a materiály nalezenými v zákoutích Brna v řemeslně precizní instalaci utváří znepokojivou reflexi atomizovaného světa, skládajícího se z nepřeberného množství paralelních pravd a realit. Prostor, který se přímo před divákem rozbíhá do několika alternativních světů, otevírá otázku po soudržnosti kulis, ve kterých se odehrávají naše životy.

Francie ve Výstavě zemí a regionů nabídne pozoruhodné prostorové dílo s názvem GUT CITY PUNCH. Site-specific instalace v hale 17, vytvořená z písku, se bude zamýšlet nad procesy urbanizace ve vztahu k půdě, na níž a v níž se odehrávají. Instalace kombinuje snahu o maximalistický vizuální zážitek s minimálním ekologickým dopadem.

Jako svůj výchozí bod využívá urbanismus i kyperská výstava Diváci ve městě duchů, která umožní návštěvníkům nahlédnout do historie tamního konfliktu prostřednictvím materiálních paměťových stop. Inspirací je město Famagusta, které je už čtyřicet šest let uzavřené, nepřístupné a opuštěné. Materiální fragmenty z Famagusty, videoarchivy ze současnosti i z doby před tureckou invazí na Kypr v roce 1974, experimentální sochařské makety inspirované urbanistickou strukturou a performativní postupy propojující Famagustu s Prahou a návštěvníky PQ23.

V kontrastu s pocity tísně a odcizení, patrnými v české a kyperské výstavě, evokuje práce tvůrčího týmu z Rumunska naopak pocity blízkosti. Interaktivní instalace Most zpochybní hranice našeho chápání společného bytí. Pomocí různých multimediálních technologií vyzývá Most diváky, aby si šli naproti, znovu objevili hloubku očního kontaktu a zamysleli se nad tím, jak se naše energie vzájemně ovlivňují. Audiovizuální zkušenost z cesty přes „most“ tvoří samotný návštěvník; pohybem generuje zvukový, prostorový i vizuální obsah a stává se tak dirigentem situací uvnitř instalace.

Pro české zastoupení ve Studentské výstavě, která bude hostit umělecké instalace a projekty více než čtyřiceti zemí a regionů, vybrala odborná komise studenty pražské DAMU s projektem Obálkové divadlo. Koncept dopisového divadla pracuje se zapojením diváka skrze tvorbu inscenací, které se vejdou do standardní obálky formátu C5. Expozice má podobu poštovní přepážky, u které je možné si “svoje” dopisové divadlo zakoupit, upravit a odeslat adresátovi. Klíčová je spolupráce tvůrce s divákem, který má přímý vliv na konečnou scénografickou podobu díla.

Významnou událostí pro české divadelníky a tvůrčí kolektivy je projekt PQ+, pořádaný platformou PerformCzech Institutu umění – Divadelního ústavu. Mezinárodnímu odbornému publiku složenému z kurátorů a kulturních publicistů představí performance, instalace a výstavy mapující současné práce v oboru scénografie a designu z dílen divadelních kolektivů sídlících v České republice. Kurátorský výběr projektů zahrnuje mezioborovou a digitální tvorbu, fyzické divadlo a tanec, loutkové divadlo a inscenace pro mladé publikum, operu a performance založené na textu, audiowalking a současný cirkus. Během celého trvání PQ se v rámci projektu představí zhruba 50 tvůrců nebo kolektivů napříč republikou.

Od 9. května je v prodeji mimo 1, 3 a 11denních Festival Passů i jednodenní vstupenka na výstavy Pražského Quadriennale. Zahrnuje vstup na Výstavu zemí a regionů, Studentskou výstavu v Holešovické tržnici, a Fragmenty II, Výstavu divadelního prostoru, PQ Performance, výstavu [UN]Common Design Project PQ Studia a výstavu knih přihlášených do Ceny za nejlepší publikaci ve Veletržním paláci Národní galerie Praha.

Vstupenka neumožňuje vstup na PQ Talks, přístup do Digitálního archivu a Industry guide a neuděluje slevu na představení PQ Studio Stage.

Program Pražského Quadriennale najdete na webových stránkách pq.cz. Jednodenní, třídenní a jedenáctidenní festivalové pasy, stejně jako vstupenky, jsou dostupné na platformě GoOut.net.

Opustili jsme dobu, kdy scénografie viděla scénu, kostým, osvětlení a zvuk jako oddělené výtvarné profese. Rozmanitost současné scénografie je natolik rozsáhlá, že téměř není možné ji jednoduše popsat, kritizovat nebo analyzovat. Modely, scénografické návrhy a fotografie jsou stále vynikajícím zdrojem přibližujícím myšlení a představivost umělců a zároveň mapují kreativní proces scénografie. O prostředí, kontextu, emocích a celkové atmosféře představení nám ale říkají jen velmi málo. Jediným způsobem, jak ukázat scénografii v její pravé podobě včetně diváků, je prožít ji naživo, prezentovat v živé akci, performanci nebo kurátorsky vytvořeném prostředí.

Současná scénografie je asi jedním z nejzajímavějších uměleckých oborů, nabízející hluboké a nezapomenutelné zážitky divákům, aktivním účastníkům i široké veřejnosti.

V roce 2015 Pražské Quadriennale získalo cenu EFFE a bylo jmenováno jedním z nejinovativnějších festivalů v Evropě.

Pražské Quadriennale pořádá Ministerstvo kultury ČR
a organizuje Institut umění – Divadelní ústav.

Pod záštitou: Petra Pavla, prezidenta České republiky, Bohuslava Svobody, primátora hl. m. Prahy, Evropské festivalové asociace, UNESCO – Diversity of Cultural Expressions

 

S finanční podporou: Národní plán obnovy – NextGenerationEU, Hlavní město Praha

Generální partner: Volkswagen – Užitkové vozy

Generální mediální partner: Česká televize

 

Michaela Sikorová    

pro Taneční magazín

Tanec Dervišů Tanec Dervišů

Mysteriózní trip z vězení

V Divadle na cucky vzniká nová autorská inscenace, vycházející z příběhu uznávaného olomouckého adiktologa Dušana Dvořáka. Ten byl odsouzen za pěstování léčebného konopí k šesti letům vězení. Novinka s názvem Tanec dervišů, která se zabývá tématem vězení vnějšího i vnitřního, bude mít premiéru v rámci programu festivalu Divadelní Flora ve čtvrtek 18. května. Režie se ujala Barbara Herz.

Tanec dervišů je již sedmou dokumentární inscenací Barbary Herz. I v tomto případě režisérka navazuje na svůj zájem o sociální a společenské fenomény. Nyní se zaměřila na problematiku vězení a paradoxní tvrdost postihů ve vztahu k léčebnému konopí. „Dušan Dvořák nedostal milost ani po polovině odsezeného trestu, přestože není jakkoliv společensky nebezpečný a dokonce je po změně legislativy vězněn za něco, co už dnes není ani přestupek,” vysvětluje režisérka Barbara Herz, proč si pro své dílo zvolila právě tuto kauzu.

S Dušanem Dvořákem si režisérka od července 2022 vyměnila desítky dopisů, které jsou plné humoru, nadhledu a ironie, ale i filozofických a duchovních zamyšlení. „V naší korespondenci jsme otevřeli i témata daleko přesahující hranice jeho kauzy.   Dušan jako někdejší chartista a nezlomný bojovník proti systému, který považuje za nefunkční, hovoří o otázkách vyššího principu, stejně jako o nemocných lidech, kteří jsou za léčebné konopí souzeni jako nebezpeční zločinci,” popisuje Barbara Herz a dodává: „Veřejnosti, která zná jeho výstupy z médií, však inscenace přinese i zcela nečekané, hluboce intimní polohy.”

V kombinaci surreálné scénografie Petry Vlachynské a intenzivní hudby Matouše Hekely chtějí inscenátoři nechat vyniknout autenticitu dopisů z věznice, stejně jako nekompromisně přímé výpovědi Evy, mladé ženy z Ostravy, která hledá cestu z „vězení“ rodiny, kde jako dítě zažila domácí násilí, alkoholismus, chudobu a další projevy tzv. sociálně vyloučených rodin. Její příběh tvoří v Tanci dervišů druhou rovinu, překvapivě se prolínající s Dvořákovým příběhem.

Tanec dervišů je koncipován jako monodrama pro olomouckou rodačku Veroniku Lazorčákovou, v současnosti členku souboru Národního divadla a nositelku ceny Thálie. „Důvodem, proč nechávám hrát třicetiletou ženu šedesátiletého muže, je záměr oprostit inscenaci od jakékoliv vnější popisnosti, která by v tak aktuální kauze působila neadekvátně. Veroniku Lazorčákovou nejde s Dušanem Dvořákem jakkoliv srovnávat, a tak se mnohem snáz dostáváme k podstatě živelné autenticity jeho dopisů,“ doplňuje Herz.

„Tancem dervišů bychom rádi otevřeli debatu nejen o kauze Dušana Dvořáka a jí podobných, ale i o společenském postoji k léčebnému konopí. Soustředíme se také na téma reformy současného vězeňského systému. Z toho důvodu plánujeme na příští sezónu sérii panelových diskuzí, které budou navazovat na vybraná představení,” uzavírá umělecká šéfka Divadla na cucky Silvia Vollmann.

Dušan píše dopisy. Za tři roky, co je v base, jich napsal přes dva tisíce. Je uznávaný adiktolog, přesto ho na šest let zavřeli za pěstování léčebného konopí. Že to dnes už není ani přestupek, nikoho nezajímá. A tak Dušan sedí a píše: „Srdečně vás zdravím z díry demokracie!“ Nechce tomu říkat boj za vyšší princip, jen nemá rád státem placené kanibaly. O těch toho hodně ví i Eva. V osmnácti se dozvěděla na sociálce, že když se narodila do blbý rodiny, tak nemůže od života očekávat tolik. Přesto neztrácí nadhled, i když hovoří o tom, kdo zabil jejího otce. Divadelní dokument o tenké hranici moci a bezmoci. Groteskní realita zachycená v autentických dopisech.

 

Scénář a režie: Barbara Herz

Hraje: Veronika Lazorčáková

Textová dramaturgie: Anna Hoprich

Dramaturgie: Simona Petrů

Výprava: Petra Vlachynská

Hudba: Matouš Hekela

Světla a zvuk: Ondřej Zunt

Produkce a inspice: Klára Hešková

Novinku mohou diváci poprvé navštívit 18. května v 17.30, a to jako součást programu 26. ročníku mezinárodního festivalu Divadelní Flora. První repríza je plánována o den později, další pak na přelomu května a června. Předprodej vstupenek a další informace naleznete na webu www.divadlonacucky.cz.

Zděněk Vévoda 

pro Taneční magazín