Program v podhradí odstartuje derniéra Hamleta

Otevírá se druhá Letní scéna Slavností

V malebném prostředí Lichtenštejnského paláce, sídla HAMU, v horní části pražského Malostranského náměstí se již osmým rokem, ale tentokrát naposledy (od 30. července do 4. srpna) rozeznějí existenciální otázky dánského následníka trůnu Hamleta. Na diváky i letos čeká atraktivní obsazení a herecké mistrovství Jaroslava Plesla, Veroniky Khek Kubařové, Veroniky Čermák Mackové či Lenky Vlasákové. Generálním partnerem Letních shakespearovských slavností je krásných a úctyhodných 25 let skupina PPF.  

15 důvodů k radosti

Veselé paničky windsorské mají své místo na repertoáru Slavností neuvěřitelných 15 let. Za tu dobu rozechvěly tisíce bránic a ani letos tomu nebude jinak. V osmi srpnových večerech (od 18. do 25. srpna) se na prkna, která znamenají svět, po loňské pauze vrátí nenahraditelní Bolek Polívka, Simona Stašová a Eva Režnarová. A navíc se Paničky v jednom ze srpnových večerů dočkají slavnostní 250. reprízy!

Nabitému programu dominuje Zimní pohádka
Zimní pohádka, příběh zrazené lásky, zničující žárlivosti, ale i naděje a zázraků, odráží Shakespearovu celoživotní zkušenost. Oblíbený bard ji situoval na Sicílii a do Čech, jimž překvapivě propůjčil moře. Inscenaci v režii Pavla Kheka vévodí Martin Hofmann, Michal Isteník, Veronika Arichteva, Saša Rašilov, Alena Mihulová, Petra Špalková, Matouš Ruml a další výborní herci. K vidění bude od 7. do 16. srpna.
Sezonu na HAMU pak ve dvou večerech (27. až 28. srpna) zakončí oblíbená klasika z Ostravy – Zkrocení zlé ženy.

Vstupenky

Vstupenky je možné zakoupit na stránkách festivalu a v prodejní síti Ticketmaster. O aktualitách jsou diváci informováni prostřednictvím webu www.shakespeare.cz a sociálních sítí.

Pavel Turner

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Dominikou Metličkovou

„Tanec ze srdce je pohlazením pro duši“

„Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020 v Plzni,“ přiznává lektorka tance, choreografka a milovnice pohybu Dominika Metličková, která se tanci věnuje od dětství. 

Tanci se věnujete od svých pěti let, když jste začala navštěvovat ZUŠ v Pardubicích a již tehdy jste se objevila na scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti?  

„Než jsem se dostala k baletu, začínala jsem ve třech letech s krasobruslením. V té době jsem také, díky tátovi, který byl sportovní nadšenec, začala lyžovat. S krasobruslením jsem bojovala dva roky. Nechtěla jsem dělat žádné rychlé pohyby, já jsem chtěla dělat jenom ladné pohyby. Takže po dvou letech trenérka řekla mým rodičů. „Dejte ji na balet.“ Doporučila rodičům, kam mají se mnou jít, a tak jsem se dostala k paní učitelce Demlové na balet na ZUŠ v Pardubicích, která na mne koukla a hned mne přiřadila do o dva roky staršího ročníku, protože jsem měla základy baletu právě z krasobruslení a viděla ve mně potenciál.

Na jevišti jsem se poprvé objevila v šesti letech. Velice se mi tam líbilo, nádherné kostýmy, světla, kulisy, bylo to krásné. Co si ale hlavně pamatuji je, že jsem měla respekt a zodpovědnost vůči ostatním dětem. Já už v té době měla v sobě velkou míru zodpovědnosti, že to musím zvládnout. Ta tréma a zodpovědnost mne neopustila dodnes. Vždycky,  když jdu vystupovat tak mám obrovský respekt, není to tak, že bych si říkala, super, umím to, jsem dobrá, jsem skvělá. Právě naopak.“

Zájem o divadlo a tanec Vás v roce 1993 dovedl ke studiu na Taneční konzervatoři hlavního města Praha, kde jste studovala jak klasický tanec (balet), tak jazz, contemporary, lidový či historický tanec. A již během studií jste tančila v baletních představeních Stavovského divadla (Louskáček, Šípková Růženka, Marná opatrnost) a v ND v Praze jste účinkovala v Labutím jezeře. Čím Vás tanec zaujal, že jste mu propadla? A splnila jste si své taneční sny?

„Na konzervatoř jsem šla z naprosto neromantických důvodů. Bylo to v roce 1993, krátce po revoluci. Před revolucí, kdo mohl cestovat, kdo měl volný pohyb? Sportovci a umělci. Když jsem se dostala na konzervatoř, tak až tam jsem baletu zcela propadla, protože tam cítíte tu atmosféru, má to specifické kouzlo, které vás oslní. Takže přijímačky jsem šla dělat s tím, že to zkusím a udělala jsem je a už na nich jsem nasála tu atmosféru a od té doby jsem se strašně těšila, že ze mne bude baletka.

Konzervatoř je ale obrovská dřina, odříkání a těžká řehole. Zoceluje člověka a romantické smýšlení o baletu se během konzervatoře ztrácí. A když skončíte konzervatoř, už se nedíváte z pohledu romantika, ale z pohledu vrcholového sportovce.

Když jsem během studia vystupovala v ND,  tak to bylo vždycky euforické a být alespoň na chviličku jakoby „členkou“ toho souboru, to bylo takové zadostiučinění, taková odměna, krásný zážitek. Já vystupovala již v pátém ročníku. Tančit další role jsem ze zdravotních důvodů už nemohla a musela jsem udělat za tím tlustou čáru. Nebylo lehké se s tím smířit.“

 

Máte za sebou také řadu zájezdových představení po Německu a Francii (Veselá vdova, Fantom opery). S projektem Vídeňského symfonického orchestru Straussovy valčíky jste se zúčastnila turné po Číně. Jaká to byla pro Vás zkušenost? 

„Bylo to krátce po konzervatoři a pro mne jedno z nejkrásnějších období, vystupovat v zahraničí na velkých scénách. Člověk se podíval do koutů různých zemí. Největším zážitkem byl zájezd do Číny se Straussovými valčíky. Procestovat tuto vzdálenou a pro Evropana exotickou zemi bylo nezapomenutelné. Během jednoho měsíce jsme projeli takřka celou Čínu a podívali se na velmi zajímavá místa, protože nás brali i na různé exkurze. Čínské publikum je velmi vřelé a dokáží vše patřičně ocenit. Další krásné zážitky byly z turné po Německu a také ve Francii, kde jsme hráli Veselou vdovu a pikantní na tom bylo to, že jsme to měli nastudované v němčině, kterou Francouzi moc nemusí, ale nakonec se jim to líbilo.“

Od roku 2001 se věnujete lektorské činnosti a vedete taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Začínala jste na ZUŠ v Pardubicích, pak jste byla na ZUŠ v Praze-Ďáblicích a od roku 2009 učíte v Tanečním centru v Plzni. Co Vás na práci lektorky tance naplňuje a baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Začínala jsem učit na stejné umělecké škole, kam jsem kdysi chodila a pracovala jsem s dětmi a s dospívajícími. V Praze jsem pak pokračovala s dětmi a dospělým  jsem se začala plně věnovat až po přestěhování do Plzně, což bylo v roce 2009, kde jsem začala učit v Centru Tance, což je velká celorepubliková škola tance. Tady začalo mé učení úplných začátečníků a amatérských tanečníků. V té době nebylo běžné jako dnes, že když se člověk rozhodne ve vyšším věku začít s nějakým tancem, má tu možnost. Tady v Plzni jsem byla v podstatě průkopnicí výuky baletu pro dospělé začátečníky. A to by člověk ani nevěřil, kolik dospělých dam si che  plnit své dětské sny. I přes první nesouhlas vedení jsem do dvou let měla plné sály. Navíc tanec obecně je velmi prospěšný pro nejen fyzickou, ale i psychickou zdatnost. V době mého začátku působení v Plzni byl velký zájem o zumbu, byl to boom, a tak jsem se i já stala její instruktorkou a vedu jí v podstatě dodnes,  jen v tanečnější verzi s názvem Fit Salsa. Je to momentálně jeden z nejoblíbenějších kurzů, protože na lekcích pálíte kalorie a vyplavujete endorfiny.

Na lektorské práci mě baví všechno. Baví mě pozorovat ten vývoj, když klientka přijde na lekci a začíná od základních kroků, jak se učí, když vidím, jak je spokojená. Přijde na lekci z práce, je utahaná, bez nálady a z lekce odchází rozesmátá, odpočatá, plná euforie, endorfinů. Klientky přijdou unavené a odchází nadšené. A to mne naplňuje.“

Věnujete se také choreografii pro taneční skupinu DDg (Diamonds Dance Group). Také děláte choreografii se speciálním přáním jako je např. svatební tanec, taneční čísla na večírky nebo přípravy na volné disciplíny na různých soutěžích krásy. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Tvorba choreografií mě bavila vždy. Je to tvůrčí práce, kde musíte zohledňovat mnoho aspektů. Stejně jako sochař pracuje s konkrétním materiálem, tak i choreograf. Přijde člověk a má speciální požadavky, ať už svatební tanec, překvapení pro novomanžela, příprava na volnou disciplínu, atd. a vy tvoříte choreografii přímo pro něj, kde musíte zohlednit všechny jeho dispozice i indispozice, hlavně, aby to na něm vypadalo dobře.  Samozřejmě dělám různé choreografie i v rámci mých pokročilejších kurzů Lady Salsy a velmi ráda tvořím pro skupinu Diamonds Dance group, kterou jsem založila už v roce 2010 a vystupují na různých akcích, plesech, bálech a firemních večírcích v Plzeňském kraji. Speciální kategorií jsou pak maturitní předtančení, to je vždy velká jízda a každou choreografii beru jako velkou výzvu. Vzory jsem měla za mlada a teď, vzhledem k širokému spektru tanců, žádné nemám.“

Čím je pro Vás tanec dnes? O tanci říkáte: „Tanec ze srdce je pohlazením pro duši.“ Platí to stále?

„Platí. Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod,  proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020, během covidu, což byla strašně náročná doba, a ne úplně vhodná pro tento krok, ale dnes jsem za to vděčná. Máme nové studio se sály plnými denního světla, a to jsem do té doby postrádala.  Studio je pro mě takové třetí dítě. Radost z tance zde předávám dál ve svých lekcích.“

Učíte různé taneční styly od klasiky (balet), přes scénický tanec, muzikálový tanec, fit salsu, lady salsu nebo bachatu až po latinu. Který z těch všech stylů, které ovládáte, máte nejraději nebo má každý v sobě něco, co Vás obohacuje?

„Začínala jsem baletem a ten je pro mne taková ta stará láska, která nerezaví, takže se stále k němu trošičku vracím. Momentálně mne asi nejvíce naplňuje salsa. Hlavně v té lady formě, sólově pro dámy, kde si můžete jednoduchými kroky velmi rychle zatančit a mít pocit radosti. Kroky nejsou vůbec technicky náročné a dají se rychle naučit. Když přijde klientka, úplná začátečnice, má již tak po třetí,  čtvrté lekci pocit, že už začíná tančit. Což je velice fajn. Opět je tu ta zpětná energie, když odchází spokojená a já mám z toho radost. S pokročilými klientkami, některé chodí ke mně již od roku 2009, děláme pak různé choreografie, se kterými pak vystupujeme na závěrečných večírcích studia nebo Benefiční taneční přehlídce pro Klárku, což je projekt, který již tradičně pořádáme s kolegyní a kamarádkou Nikol. Největším přívalem energie je pro mě Fit Salsa, což je lekce na bázi zumby, akorát s o něco složitějšími tanečními kroky, které jedou v kardiozóně, takže tělo více maká, posiluje, více se zapotí, více spálí kalorií než u lady salsy. Takže každý odchází příjemně unavený a zároveň nabitý pozitivní energií.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Moje práce je zároveň také mým koníčkem, a navíc jsem workoholik, takže když se mi zdá, že toho mám málo, tak si vymyslím novou. Nerada se nudím. Volného času tak vůbec nemám. Mám dvě děti a dcera začala před pár lety lyžovat a já se k tomu po letech vrátila. Mám ráda pohyb. A když nejsem na sále, tak jsem stále v pohybu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Metličkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Klárou Tilcerovou

„Tanec je také učení se naslouchat a pomáhat druhým“

K tanci se dostala díky moderní gymnastice, které se řadu let věnovala a později tanec studovala ve Španělsku a v Anglii. Jako tanečnice se Klára Tilcerová představuje v činoherním představení Kráska a zvíře na scéně ND v Praze. Působí také jako pedagožka a učí taneční, gymnastickou a pohybovou průpravu děti i dospělé pomocí workshopů.

Co Vás přivedlo k tanci, který jste začala studovat ve svých čtyřech letech na ZUŠ T. G. Masaryka v Chomutově?

„Studovat na ZUŠ v Chomutově jsem v podstatě začala díky moderní gymnastice, kde bylo povinností projít průpravou klasického tance, včetně jeho tréninku.“

Klára Tilcerová – Triptych – foto Michal Hančovský

Jak jste se dostala k moderní gymnastice, které jste se věnovala řadu let?

„K moderní gymnastice mě přivedli rodiče. Z vyprávění vím, že jsem už od mala měla v sobě cítění pro pohyb a estetiku, včetně rytmu, který mne vždy dokázal rozpohybovat, zejména na veřejnosti. Pamatuji si, že exhibicionismus byl můj a tu možnost „předvést se“ jsem si nikdy nenechala ujít.

Klára Tilcerová – Triptych – foto Michal Hančovský

Během studia na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, jste v programu Erasmu studovala tanec ve Španělsku, a poté v Anglii. Co Vám tyto studijní pobyty daly?

„Původně šlo o studium v zahraničí v rámci studia tělesné výchovy. Nicméně jsem už sama cítila, že se moderní gymnastice nemohu věnovat navěky a budu muset udělat další krok vpřed, čímž se stal současný tanec. Na konzervatoři Conservatorio Superior de Danza v Málaze jsem začala navštěvovat workshopy technik moderního tance pod vedením Cateriny Rago, kde si mě všimla místní pedagožka Alicia Torres a nabídla mi možnost studia po dobu mé, řekněme, studijní zastávky ve Španělsku, na jejich škole. Následně potom jsem usilovala o svou příležitost na Northern School of Contemporary Dance v Leedsu a Trinity Laban v Londýně. Obě školy mě přijaly, ale bohužel jsem nemohla studium řádně ukončit vzhledem k finanční náročnosti. Všechny tyto zkušenosti, pozitivní i negativní, a veškerá příprava, zejména v zahraničí, mi rozšířily obzory a nabídly zas něco navíc (odlišná kultura, přístup k fyzické i mentálmí přípravě a tak dále), což jsem hned uchopila a s naprostým odhodláním šla bojovat „o dům dál“.

Klára Tilcerová – foto Lukáš Vavřinec

Po ukončení kariéry moderní gymnastky jste se soustředila na tanec. Věnujete se baletu jako i současnému tanci, také fyzickému/pohybovému divadlu, improvizaci a akrobacii. Je Vám z toho něco bližší?

„Momentálně bych řekla, že současný tanec, včetně akrobacie, a fyzické divadlo. V mém případě byl balet určitým základem, ke kterému jsem byla vedena pro svou fyzickou přípravu, „aby bylo na čem stavět.“ A upřímně mi to dost pomohlo. Dnes jsem velice ráda, že tomu tak bylo, neboť mi díky všem zkušenostem nedělá takový problém si trochu „zaexperimentovat.“

Na scéně ND v Praze tančíte v činoherním představení Kráska a zvíře v choreografii Václava Kuneše. Jaké to je tančit ve Zlaté kapličce a ještě k tomu v činohře?

„Je to naprosto úžasná příležitost, které nikdy nebudu mít dost, i přesto, že již hrajeme třetí sezónu. Jsem za to opravdu vděčná. Krásné prostředí, vždy skvělé publikum, včetně mých kolegů, kteří se též podílejí na příjemné atmosféře.“

Spolupracujete s operou Národního divadla v Brně na projektu Here I am, Orlando v režii Jiřího Heřmana a choreografii Jana Kodeta. Jaké to je pro změnu v opeře?

„Tato záležitost je poměrně čerstvá, tudíž nedokáži přesně říct, jak to na mě vše působí. Věřím ale tomu, že je to pro mě další krok vpřed a obohacující příležitost v mé kariéře, zejména možnost pracovat s Honzou Kodetem a Jiřím Heřmanem.“

Působíte také jako pedagog a učíte taneční, gymnastickou a pohybovou průpravu pro děti i dospělé pomocí workshopů. Dlouhodobě spolupracujete se ZUŠ Štěstí, se studiem Pole Dance Roudnice nad Labem a Litoměřice nebo taneční company Sanny Dance Company v Roudnici nad Labem. Co Vás na práci pedagoga baví?

„Nejvíce ta rozmanitost. Každé lekce, workshopu či tréninku se účastní jiní lidé s jinými pohybovými možnostmi a to je právě to, co mě baví zkoumat. Zároveň tak pracuji i sama na sobě. Baví mě výzkum vývoje pohybu, který mě samotné přijde někdy tak jasný, aniž bych si uvědomovala jeho proces učení, jak to vnímá každé tělo jinak. Už odjakživa mě zajímala spousta věcí a nedokázala jsem se uspokojit jen s jednoduchou odpovědí. Vždy mě zajímalo proč a to mám i dodnes. A pak je tu samozřejmě práce s lidmi – pochopení, trpělivost, ochota, vstřícnost a tak dále. Učení se naslouchat a pomoci druhým.“

Klára Tilcerová – foto Lukáš Vavřinec

Jste více tanečnice nebo pedagožka?

„Charakterizovala bych se spíše jako tanečnice.“

Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S jistotou mohu říci, že ano a věřím, že tomu bude tak i nadále. Pokud zrovna netančím či neučím, tak se pravidelně věnuji jiným sportům v rámci komplexní pohybové přípravy, učím se i vyučuji cizí jazyky, tetuji, čtu a poznávám nová místa.“

Klára Tilcceová – BeaurtyandTheBeast2 – foto Petr Neubert

Klára Tilcerová

Narodila se 8. 10. 1995 v Kadani, pochází z Chomutova.

V letech 2017 – 2022 vystudovala na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (Mgr.) obor Sport a zdraví. V programu Erasmus navštěvovala rok (2017 – 2018) univerzitu Universidad de Málaga, Málaga, a zároveň konzervatoř Conservatorio Superior de Danza, Málaga ve Španělsku. Tancem se dál zabývala také na londýnské Trinity Laban. Během své kariéry navštívila řadu tuzemských i zahraničních workshopů, včetně intenzivního tréninku v rámci taneční company Studio Wany McGregor.

V letech 1999 – 2019 se věnovala profesionálně moderní gymnastice a průpravě klasického tance. Roku 2010 se stala vicemstryní ČR a v letech 2017 – 2018 byla součástí reprezentačního týmu Andalusie v gymnastickém klubu Club Deportivo Miralmar Málaga.

Nyní působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze.       

Foto: Michal Hančovský, Petr Neubert, Lukáš Vavřinec 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Helenou Arenbergerovou, tanečnicí, choreografkou a držitelkou ceny Thálie

„Současný tanec je jedinečný v tom, kolik může mít podob“

 „Já jsem velmi dlouho nevěřila tomu, že bych mohla být profesionální tanečnice, pro mě byl tanec opravdu dlouhou dobu koníček, který se postupně stal mojí hlavní aktivitou,“ přiznává tanečnice Helena Arenbergerová držitelka ceny Thálie za svůj výkon v taneční inscenaci Where. Působí také jako taneční a pohybová pedagožka a masérka.

 I když se tanci věnujete od mala, navštěvovala jste ZUŠ a pak jste chodila do tanečního souboru Domino – Dance Company Lenky Ottové a u Jana Kodeta, cesta k profesionální tanečnici ale nebyla přímá. Jak jste se k tanci dostala, kdo Vás k němu přivedl?

„Jestli se ptáte na úplný začátek, tak to bylo tak, že jsem se pořád hýbala a tancovala si a rodiče mě zapsali do ZUŠ. A k té profesionální cestě, všechno se dělo postupně a měla jsem velké štěstí. Třeba s představeními Honzy Kodeta a Lenky Ottové jsme byli součástí projektu Trans Dans Europe – kulturní města 2000 a díky tomu jsme měli možnost hrát na zahraničních festivalech. S Robem Tirpákem, kterého jsem potkala díky Honzovi Kodetovi, jsme vytvořili duet a dostali se na přehlídku Aerowaves v Londýně a hráli pak na dalších místech. Díky Robovi jsem se seznámila s rakouskou choreografkou Helene Weinzierl, se kterou jsem začala spolupracovat, nejdřív jako záskok v jednom představení, později jsem byla zvána do dalších projektů. V Rakousku jsem pak pracovala i s Willi Dornerem. Zároveň jsem tady v Čechách spolupracovala s uskupením VERTE a dalšími tehdy začínajícími tvůrci. Tím jsem postupně získávala zkušenosti a zároveň se to dělo vedle mých studií a já necítila žádný tlak, že je to něco, co musím dělat.“

 Než jste se rozhodla definitivně pro tanec, vystudovala jste historii na FF UK v Praze. Proč právě tento obor?

„Já jsem velmi dlouho nevěřila tomu, že bych mohla být profesionální tanečnice, pro mě byl tanec opravdu dlouhou dobu koníček, který se postupně stal mojí hlavní aktivitou a zároveň zdrojem příjmů. Na gymplu mě historie velmi zajímala, a když mě na druhý pokus přijali, šla jsem studovat. I když se tomu nevěnuji, nebyl to ztracený čas, naučila jsem se řadu věcí a teď vůbec nemluvím o nějakých faktografických znalostech, které jsem postupně ztratila. Také jsem díky studiu historie potkala svého životního partnera.“

Co pak rozhodlo, že jste dala tanci přednost?

„Myslím, že mě zlákalo to tanečně-divadelní prostředí, které bylo uvolněnější než to akademické. Potkala jsem inspirativní osobnosti a skvělé kolegy, bavil mě ten tvůrčí proces, aktivně se spolupodílet na vzniku něčeho tak živého jako je představení, co se proměňuje v interakci s diváky. Také jsem měla dost možností s představeními cestovat, což je skvělá kombinace, děláte to, co vás baví, a ještě se podíváte do světa.“

Jelikož Vás zajímá hlavně současný tanec a pohybové divadlo a v těchto oborech jste se vzdělávala. Spolupracovala jste s řadou tanečních souborů, vystupovala na tanečných festivalech a již nějakou dobu tančíte v souboru současného tance 420 people, kde se podílíte na tvorbě představení, vedete lekce a workshopy současného tance. Čím je pro Vás současný tanec tak jedinečný? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Jen pro upřesnění, se 420people spolupracuji pouze v rámci jejich projektu 42+People, což je několikaletý projekt, který dává příležitost zralým tanečníkům a tanečnicím. V rámci toho jsem v duetu Where s Vaškem Kunešem a v triu Softer Skills v choreografii Edana Gorlicky. Dále v představení Ostrov! Jany Burkiewiczové, kde mám možnost potkávat se s mladými a skvělými kolegy. Stejně jako v projektu The Urge, což je outdoorové představení, které má vedle německého obsazení i verzi českou a slovenskou.

Stručně řečeno je pro mě současný tanec jedinečný v tom, kolik může mít podob.“

Za své taneční kreace jste obdržela několik ocenění. Máte širší nominaci na Cenu Thálie (Generace X.), také nominaci a v roce 2023 jste se stala držitelkou ceny Thálie za svůj výkon v inscenaci Where. Co to pro Vás znamená?

„Bylo to pro mě veliké překvapení. Moc si toho ocenění vážím, ale můj vztah k tanci se tím nemění. Doufám, že to přiláká víc diváků nejen na naše představení, ale i na současný tanec obecně.“

 Působíte také jako taneční a pohybová pedagožka na Katedře tance na HAMU, na DAMU na KALD a Konzervatoři Duncan Centre. Co Vás na práci pedagoga baví? Je to ta možnost spolupracovat s mladými lidmi a předávat jim své zkušenost?

„Potkávat se s mladými studenty a studentkami je osvěžující, zejména pokud mají dobrou energii, chuť, jsou upřímní, zvědaví a hraví. Myslím, že jsem dospěla do situace, kdy mohu něco předat. Snažím se příliš nevnucovat, spíš nabízet a otevírat nějaké nové možnosti, jak vnímat a chápat tělo, pohyb, tanec.“

Nezůstala jste ale jen u tance, ale v roce 2009 jste si udělala v Dexter Academy rekvalifikační masérský kurz a v roce 2013 jste studovala tradiční thajskou masáž ve Wat Po Chetawan Health School v Thajsku. Věříte v sílu vnímavého dotyku. Děláte masáže na míru. Co Vás přivedlo k tomu dělat masáže?

„Myslím, že mám určitý cit pro dotyk, do velké míry kultivovaný i tancem. V jednu dobu jsem cítila potřebu naučit se i něco jiného, co se týká těla a preventivní péče o něj a tehdy jsem měla volný čas mezi tanečními projekty. Momentálně mi přijde výhodné kombinovat praxi tanečnice na volné noze, lektorky a masérky. Nacházím si v tom postupně víc a víc propojení, vzájemně se ty činnosti sytí, zároveň se já ničím příliš nepřesycuji. Masáže jsou moje doplňková aktivita, dělám je pouze v takové míře, aby mě to nevyčerpávalo, ale  bavilo.“

V soukromí jste také maminkou dvou dětí syna Jakuba a dcery Terezy. Vedete je také k tanci?

„Vedeme je s mužem obecně k pohybu, sportu, tvoření, hudbě a ano, občas si i tancují:-). Ale taneční kroužek si nevybraly a já je k tomu nijak nenutím. Jdou si svojí vlastní cestou.“

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Venku, v přírodě, sama, s rodinou, s kamarády.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: V. Brtnický, O. Žila, T. Stevulová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín