Štítek: tanec

Kdo by nechtěl. Tančit si pro radost, naučit ladný pohyb ostatní,  zářit na tanečním parketu, to všechno představuje sny mladých tanečníků.

Ve skutečnosti profese tanečního mistra nebyla nikdy dobře finančně ohodnocená. I před listopadem 1989 neměli tanečníci na růžích ustláno. Tanečníci  se buď  věnovali tanci souběžně s nějakou jinou prací, která je finančně zabezpečila, nebo se pohybovali na hranici bídy. Někteří po celoživotní dráze mistra tance odešli do důchodu prakticky bez koruny.

Dnes není situace o nic lepší, možná, že je ještě horší.

Dobrý taneční mistr také musí pracovat sám na sobě a neustále se zdokonalovat. Tato profese vyžaduje i domáci přípravu,  trenér se musí starat i o svou fyzickou kondici.  Lektorů tance je spousta, zájemců o tanec také, ale dnes je velmi jednoduché získat přes internet požadované informace, žáci jsou tedy mnohem informovanější než v minulosti  a také  sebevědomější. Učitel už přestává být autoritou, musí si své žáky získat, nadchnout, připoutat, zkrátka být osobnost.

Nespornou výhodou učitele také je, když všechny prvky dovede předvést sám. Přesvědčí žáky, že figura je možná, vysvětlí, jak má vypadat atd.  Pouhé vysvětlování nepomůže, ztrácíte důvěru a žáci jdou jinam. To znamená, že nemoci nebo bolesti tanečního mistra žáci netolerují, prostě se porozhlédnou po někom, kdo jim předvede danou  figuru na sto procent.  Drtivá většina studentů vyžaduje stále nové a nové informace, někdy své mistry doslova týrají. Na jedné straně je to motivující, na druhé straně vyčerpávající. Nezřídka se stane, že příliš ambiciózní studenti doslova „vysají“ svého učitele.  A ten pak raději odejde na odpočinek, než by dál snášel tak obrovský tlak a rivalitu.

Na druhé straně ovšem jsou také taneční mistři, kteří učili i na kolečkovém křesle. Jsou tanečníci, kteří zemřeli na jevišti v pozdním věku.

Tanečník je prostě profese, kterou musí člověk dělat s láskou. A pak to jde. Ostatně to by mělo platit v každé profesi, nemyslíte?

Eva Smolíková