Rozhovor s malířkou, grafičkou, sochařkou a keramičkou IVOU FIALOVOU

„Taneční zkušenost je pro výtvarníka k nezaplacení“

Iva Fialová patří k výrazným výtvarným tvůrcům střední generace. Její plátna se objevují v řadě veřejných i soukromých sbírek v Čechách, na Moravě i v zahraničí. S jejími ilustracemi se můžete setkat v řadě knížek. Možná, že jste drželi v ruce dlouhohrající desku či kompaktní disk, jehož obal pochází z jejího ateliéru? A jelikož Ivě Fialové není cizí ani umění taneční, vypravili jsme se za ní, kousek za západní hranice Prahy, do malebných Řevnic, s otázkami pro dnešní rozhovor…

Jste původně z Moravy, tak jistě máte blízko k tanci a folklóru?

Jsem ze severní Moravy, ale v době mého dětství, prožitého na Valašsku, folklór poměrně paběrkoval. Když srovnám dnešní situaci, kdy se ve městě mého mládí, kam se dodnes vracívám, koná několik folklorních festivalů do roka, tak mám radost. Lidé znovu hledají své kulturní kořeny, které byly zpřetrhány. A to je dobře.“

Tancovala jste někdy v lidovém kroji?

Jako dítě jsem zpívala v pěveckém sboru, avšak nikdy jsem netančila v kroji. Ačkoli doma byly krásné hanácké kousky po mamince, já sama jsem vlastní kroj nikdy neměla. Vyrůstala jsem na Valašsku v době takzvané normalizace a tehdy se upřednostňovala spartakiáda před folklórem. A já jsem navíc byla introvertní dítě uzavřené do sebe, které svět raději pozorovalo, než by se aktivně předvádělo. Tehdy mi stačily pastelky, barvy a knihy, kde jsem čerpala veškerou inspiraci a objevovala rozmanitost světa.“

Pastel Ivy Fialové „Tanečníci“

A někdo jiný z rodiny měl bližší vztah k tanci, k pohybu?

Mám tetu, která byla trenérkou krasobruslení. Ta shledajíc´ ve mně jistou ladnost pohybu, pokoušela se po jisté období ze mne udělat tanečnici na ledě. Jenže ono to na té zmrzlé vodě setsakramentsky klouzalo. A já mám za všech okolností ráda pevnou půdu pod nohama. Ne, příliš mnoho naučeného drilovaného koordinovaného pohybu – to jsem v dětství opravdu nezvládala…“

Takže to vedlo spíše k opačné reakci?

Velká změna u mne nastala v šestnácti letech. Zkušenost s běžnými tanečními kurzy ve mně konečně nastartovala touhu po sebevyjádření pohybem. Samozřejmě byla v tom i právě se probouzející koketerie mládí. Vždy však byla u mne důležitá hudba. Její harmonie jsem vnímala celým tělem a nutkavá touha přetvářet její melodii v pohyb mi pak nadlouho zůstávala ve volnočasových aktivitách myšlených vážně i nevážně.“

Tudíž jste chodila do klasických tanečních?

Jak už jsem se zmínila v předchozí odpovědi. S temperamentem dlouho kroceného dítěte jsem se vrhala do všech možných amatérských tanečních kurzů, standardních tanců pro pokročilé. Mému naturelu nejlépe vyhovovaly latinskoamerické tance a vyloženě jsem vzplanula pro španělské flamenco.“

Na jaký taneční obor si dnes koupíte lístky do divadla?

Bude to balet. Divadlo je pro mě svátkem. A svátek se přece musí oslavit dokonalou a vznešenou krásou klasického pohybu.“

Tato olejomalba Ivy Fialové nese název Taneček“

A na jaký z druhů a žánrů tance se podíváte ráda třeba v televizi?

Opět upřednostním balet, možná nějaké moderní alternativy, či latinskoamerické tance, tribal tance. Ale určitě to nebude varietní taneční show. Varieté, cirkus a ohňostroje mne neoslovují.“

Sledujete na obrazovce i sport?

A pak se ráda dívám na krasobruslení, neb to je velice fyzicky náročný tanec na ledě. Ačkoli mě tehdy teta nepřesvědčila k jeho provozování, i tak ve mně k tomuto sportu zůstal obdiv i láska.“

Co děláte pro svou kondici aktivně? Sportujete?

Kupodivu, ačkoli jsem z horského městečka, nemám ráda lyžování. A ani kolektivní sporty. Jsem osamocený pěší turista po horách – při dlouhých pochodech mám totiž čas přemýšlet. Jsem dobrý plavec, neb voda je spojena s hloubkou niterného života a podvědomím. A pak ještě donedávna jsem byla vášnivá tanečníce flamenca a kalbelie. Kalbelia vznikla v Radžastánské poušti, byla provozována cikány, kteří díky svému kočovnému životu přivezli tento tanec do evropy, potažmo Španělska, kde toto dalo základy pro dnešní flamenko. Ovšem, po několika veselých tanečních  historkách s neblahými zdravotními následky již volím poněkud klidnější tělesné aktivity.“

Grafika z ateliéru Ivy Fialové se jmenuje Ryba“

Jste malířka, grafička, sochařka i keramička. Jak tyto výtvarné obory navzájem střídáte?

V samém začátku jsem studovala grafiku. Ne že bych to tak černobíle v životě chtěla, ale byl to základ, jako je kresba základem výtvarného vyjádření. Ne vždy, ale velmi často potřebuji kresebnou myšlenku podpořit barvou, která má schopnost dát obrazu emoční náplň, která je občas i důležitější než kresba sama. A samozřejmě jsem sáhla po olejových barvách, neb olej na rozdíl od akrylu voní. Nevím už kdy se mi v procesu tvorby stalo, že jsem pocítila potřebu objekty z pomalovaných a pokreslených ploch zhmotnit, ale to, že jsem to udělala mne posunulo do další dimenze imaginárního světa. Jen upřesním – moje socha má podobu komorní keramické plastiky, jiný materiál jsem zatím nezkoušela.“

Ilustrujete rovněž knížky. Pracujete raději na těch, jejichž autory již jako čtenářka znáte? Anebo Vás lákají autoři a díla Vámi zatím nepřečtená?

Samozřejmě je pro autora časově snazší, ilustruje-li látku, se kterou je již seznámen. V tom ohledu bych se jednou chtěla vrátit k F. M. Dostojevskému, kterýž byl kdysi i námětem mé diplomové práce na VŠUP, a který mne chytil za srdce. Také mne vždy lákala existencionálně filosofická literatura Ladislava Klímy se svými rozervanými do morku kostí sebedrásajícími se hrdiny. Avšak jsem člověk také velmi zvědavý, a proto vítám vše nové, kde je naděje, že se dozvím cokoli, o čem jsem doposud neslyšela, neviděla. Upřednostňuji filosoficko-psychologická témata, literaturu faktu, absurdní komedie…“

Olej Jezero“ patří k dalším dílům Ivy Fialové

Inspiroval Vás někdy tanec či balet k nějakému výtvarnému dílu?

Vždycky jsem na svět nahlížela v jeho komplexnosti, a tak bytostně vnímám propojení mezi různými formami umění. Od hudby, bez které si nedovedu představit den, je přímá linie k tanci a pohybu, od tance k výtvarnému ztvárnění pohybové linky. Samotný pohyb štětce na plátně je tanec. Na mých obrazech je to doufám znát. Maluji figury v akci a v uvolněných liniích. V tom mi velmi pomohla osobní zkušenost s tancem. Ono totiž dost dobře není možné neustále běhat, hledat a přemlouvat jakékoli tanečníky, aby postáli modelem. Aby vám předvedli nějaký pohyb, který chcete zaznamenat, a kterému stejně jako prostý divák nemusíte rozumět nebo ho procítit. Proto je taneční zkušenost a paměť k nezaplacení. Prostě a jednoduše: ten sebemenší náklon těla či postavení v prostoru cítím, sama ho naznačím a zaznamenám na plátno.“

Jaké aktuálně chystáte výstavy?

V současné době chystám v Praze v říjnu výstavu nazvanou ,Návraty´, v prodejně i pivní kavárně nakladatelství Volvox Globator, se kterým jsem spolupracovala na ilustracích knih. Na pražském Žižkově budu vystavovat především grafickou tvorbu, suché jehly, lepty a linoryty společně s jedním ústředním olejem.“

Co Vás čeká v nadcházející výtvarné sezóně 2017/2018?

Jak už jsem řekla, aktuálně říjnová výstava. Také chystám další tři projekty, které nechci dopředu prozrazovat. Jen snad to, že dva z nich budou na jihu Čech, A mezitím stále průběžně spolupracuji na ilustracích pro nakladatelství Economia.“

Grafický list Ivy Fialové  jménem Duše“

 Na co se těšíte o nadcházejícím podzimu?

Daleko víc, než na vernisáže se těším na práci samotnou, mám nachystány nějaké nazrněné zinkové plechy na nesmírně pracnou grafickou techniku zvanou – mezzotinta. Tu jsem prozatím málo prozkoumala, tak se na takovou práci opravdu těším. Ale samozřejmě se těším i na ty vernisáže a výstavy jako takové. Vidět svou práci prezentovanou na místech přístupným veřejnosti s interakcí diváka je vždy příjemná součást tvorby. Navíc pro mne je to také vždy inspirující sebereflexe.“

Zraněná Iva Fialová s autorem rozhovoru Michalem Steinem na výstavě v roce 2013

Díky za pěkný a příjemný letní rozhovor.

Autorka výtvarných prací: Iva Fialová

Foto: Petr Packan, archiv Ivy  Fialové  a Iva Fialová

Ptal se: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Praha jako poezie v obrazech Karla Chaby

Galerie Portheimka otevře návštěvníkům zářivá a malebná pražská zákoutí.

Galerie Portheimka otevře návštěvníkům zářivá a malebná pražská zákoutí. Fascinující obrazy staré Prahy představí tvorbu jedinečného malíře a celoživotního milovníka stověžaté české metropole, Karla Chaby.  Výstava s názvem Karlův (Chabův) most tu začíná od 6. května a potrvá až do 12. června. V Galerii Portheimka, která nedávno prošla rekonstrukcí a nově veřejnosti otevřela i první patro s nádhernými barokními freskami, budou některá Chabova díla vystavena poprvé.

4_Smutecni_vrby_1988_olej_laky_juta

Karel Chaba, označován také jako poslední malíř staré Prahy, měl mimořádný talent a jeho dílo se právem těšilo  pozornosti doma i v zahraničí. Hlavní město pro něj bylo hlavní a celoživotní inspirací. Jeho obrazy ukazují známé scenérie i skrytá pražská zákoutí, romantickou atmosféru zapadlých uliček i poezii všedního dne s dvojicemi milenců a osamělými chodci. Chaba při tom mistrně pracoval s barvami i se svou vlastní imaginací.

„Jako malíř se prosadil jinak, než bývá obvyklé. Neměl školy, měl ale přirozený talent a hlavně výjimečný a nezaměnitelný styl, takže si hned po první výstavě v roce 1960 v divadle D 34 E.F. Buriana získal všeobecný respekt a rychle zapadl mezi tehdejší umělce a intelektuály,“ říká kurátorka výstavy a přítelkyně malířovy rodiny Pavla Petráková-Slancová. Podle ní šlo umělci vždy víc o vyjádření niterného vztahu k milovanému městu než o jeho přesné zachycení. „Jeho přítel Bohumil Hrabal, se kterým chodili na pivo, o něm trefně říkal, že Prahu poprvé uviděl pohledem venkovského chlapce – a že ten pohled mu už zůstal,“ dodává kurátorka.

5_Kampa_1967_olej_platno

Od vařečky k Picassovi

Vyučený kuchař a malíř-samouk sám sebe s humorem nazýval „neakademickým malířem“. Umělec, jehož tvorbu ovlivnili Jan Zrzavý, Karel Černý a Marc Chagall, byl známý také jako sběratel a znalec: nashromáždil cennou sbírku českých mistrů a byl považován za asi největšího domácího odborníka na tvorbu Pabla Picassa, jehož dílo ho fascinovalo. Karel Chaba byl také jediným českým malířem, jehož v  ateliéru navštívil slavný sběratel umění, prominentní galerista a „objevitel Picassa“ Daniel-Henry Kahnweiler.

V přízemí galerie se představí rozměrná Chabova plátna zachycující Karlův most a Pražský hrad, v prvním patře si návštěvníci budou moci prohlédnout kolorované grafiky a obrazy. Součástí expozice bude i dokumentární film kurátorky a režisérky Pavly Petrákové-Slancové o malířově životě i díle s komentářem jeho syna Patrika. Hudbu ke snímku složil umělcův vnuk Jakub.

Výstava Karlův (Chabův) most se koná v rámci oslav 700. výročí narození Karla IV..  V Galerii Portheimka ji doprovodí i program pro děti a výstava knih pro děti vydaných k letošnímu výročí „Otce vlasti“ v nakladatelství Albatros. V prodeji bude rovněž umělcova monografie Prahababa – Karel Chaba.

1_Podzim_u_Karlova_mosta_1975_olej_platno

Galerie Portheimka je otevřená od úterý do neděle mezi 13h až 18h. Vstupné na výstavu je 60 Kč pro dospělé, žáci, studenti a důchodci zaplatí 30 korun, hromadné vstupné (skupiny nad 10 osob) je za 20 Kč za osobu. Děti předškolního věku se mohou přijít podívat na výstavu zdarma.

Ve dnech 12. a 19. května od 16 hodin proběhnou komentované prohlídky, které povede doc. PhDr. Jiří Tomáš Kotalík. Další komentované prohlídky (vždy o pátcích a o sobotách) galerie nabídne po předchozí dohodě, rezervaci je třeba udělat na tel 602 308 265.

www.galerie-portheimka.cz

3_Bez_názvu_nedatováno

Karel Chaba

celoživotní milovník a malíř staré – „Karlovy“ – Prahy se narodil 3. srpna 1925 v Sedlci-Prčici na Benešovsku a vyučil se kuchařem. Ve výtvarném umění byl samoukem; jeho tvorbu ovlivnili malíři Jan Zrzavý, Karel Černý a Marc Chagall. Žil v Praze, kam přišel krátce po druhé světové válce. Od roku 1962, po své první samostatné výstavě, se profesionálně věnoval malířství.
Karel Chaba, neakad. mal., byl jedním z největších znalců výtvarného umění 19. a 20. století. Svá díla prodával, aby následně vytvářel pozoruhodnou soukromou sbírku českého i světového výtvarného umění. V poslední dekádě života maloval především obrazy žen.  Zemřel 25. 8. 2009 v Praze. Odkazu jeho díla se věnuje syn Patrik.

2_Malý_rynek_1978_olej_platno

Galerie Portheimka

byla postavena jako Dienzenhoferův pavilon roku 1735. Letohrádek postavil slavný stavitel Kilián Ignác Dienzenhofer  v roce 1728 pro sebe a svou rodinu. V roce 1945 byl komunisty zestátněn a od r.1963 se v Portheimce usídlil Svaz českých výtvarných umělců, který zde na počest zakladatele založil Galerii „D“. Chátrající objekt byl v devadesátých letech minulého století zrekonstruován pod vedením Tomáše Zetka. V současné době letohrádek patří Městské části Praha 5. Reprezentační prostory v prvním patře s překrásnými n&aacut e;stropními freskami Václava Vavřince Reinera prošly nedávno další opravou a jsou  využívány pro pořádání kulturních akcí a výstav, které se konají také v přízemí pavilonu. V novém kabátě se  nyní představuje i příjemná kavárna, kde byla při poslední rekonstrukci objevena studna pocházející z 18. století.

 

 

Taneční magazín