Rozhovor s tanečníkem Lukášem Homolou

„S tancem jsem skončil, ale vrátil jsem se. Není to tak jednoduché:“

S tancem začínal velice brzy, a to v dětském folklorním souboru. Později ho zaujalo disco. Kromě toho byl aktivní sportovec a nakonec dal přednost tanci. Jako tanečník spolupracoval s několika soubory a kromě tance, se kterým se již jednou rozloučil, aby se k němu nakonec vrátil, je Lukáš Homola také masérem a v Praze otevřel masážní studio Haptiq.

Jako kluk jste byl sportovně velice aktivní, hrál jste fotbal a trénoval atletiku. A v dospívání jste se dostal k tanci. Jak tomu došlo?

„Myslím, že na mě měla největší vliv hlavně máma. Nejprve jsem asi v pěti letech začal v dětském folklorním souboru. Ve třetí a čtvrté třídě jsem tančil disco. Poté jsem nastoupil na sportovní gymnázium, kde jsem měl tolik pohybu, že jsem pokračoval už jen ve folklorním souboru. V kvintě na gymnáziu se ale něco změnilo — tou dobou jsem se znovu začal věnovat discu, konkrétně disco klipům. O rok později jsem už stál na přijímacích zkouškách na šestiletou konzervatoř. A tak se ze sportovce a fotbalisty stal najednou jen tanečník.“

Tanec jste vystudoval na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a poté ještě pedagogiku moderního tance a choreografii na HAMU v Praze (BcA.) Proč právě moderní tanec a čím Vás zaujala choreografie?

„Pedagogiku jsem studoval v bakalářském studiu a bavilo mě učit. V pátém ročníku na konzervatoři jsem vedl taneční obor na ZUŠ Sliač. Říkal jsem si, že chci tančit, a že až jednou nebudu na jevišti, stanu se učitelem. Pak jsem si dal od studií pětiletou pauzu, během které jsem se věnoval vlastní tvorbě. Po několika autorských projektech a spolupracích jsem se rozhodl, že si potřebuji doplnit znalosti, a přihlásil jsem se na magisterské studium choreografie, které bych měl letos dokončit.

Moderní a současný tanec byl na naší konzervatoři hlavní doménou, a to ve mně zanechalo hlubokou stopu. Choreografii podle mě každý tvůrce do jisté míry cítí v sobě, a já jsem se chtěl v tomto oboru dále rozvíjet. Myslím, že každý pedagog je do určité míry zároveň choreografem a dramaturgem svých lekcí — všechno je to propojené.“

Coby interpret jste spolupracoval s tanečními soubory Dot504, Studia ALTA, ME-SA, VerTeDance, BOD. Y. V Divadle Hybernia jste se představil v inscenaci Zpívání v dešti a své taneční umění zde předvádíte i v dalších inscenacích jako Tarzan, Vivaldiano The Show nebo Já secese. Vystupujete také ve Vzkříšení (Nová spirála). Tanec je, jak sám říkáte, stále na prvním místě. Čím Vás stále tak fascinuje?

„Musím říct, že jsem se s tancem chtěl několikrát rozloučit. Jednou jsem to dokonce opravdu udělal, ale tanec se ke mně vrátil — i když v trochu jiné podobě. Fascinuje mě, jak s věkem vnímám některé věci a situace v tanečním světě jinak. Myslel jsem si, že tanec prostě opustím, ale ve skutečnosti to tak jednoduché není. V určité fázi jsem byl čistě vyhraněný tanečník současného tance. Jenže moje zkušenosti z mládí mi otevřely dveře i k jiným projektům, a to mě vlastně také fascinuje. Další věcí, která mě stále překvapuje, je ochota tanečníků pracovat v náročných podmínkách — ale to je téma samo o sobě.“

Zajímá Vás propojení mezi tancem a fyzickým divadlem. A co nový cirkus nebo akrobacie? Zkusil jste si také?

„Řekl bych, že se o jistou základní akrobacii pokouším téměř vždy, ale salto vám neudělám — na trampolíně bych to možná ještě zvládl. (smích). Nový cirkus pečlivě sleduji, hlavně jeho vývoj v Praze, a fascinuje mě, co všechno dokáže nabídnout. V novocirkusovém představení jsem zatím neúčinkoval, ale co není, může být.“

Jako tanečník máte možnost spolupracovat s různými choreografy, režiséry jako i tanečníky. Je někdo, kdo Vás profesně hodně ovlivnil? S kým byste rád spolupracoval nebo tančil na scéně?

„To je zvláštní — na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět. Řekl bych, že mě poměrně hodně ovlivnila většina projektů i workshopů, kterých jsem se zúčastnil.

Pokud ale chcete jména, mezi režiséry bych zmínil Davida Radoka, Ondřeje Havelku a uskupení SKUTR. Z choreografů pak Jozefa Fručeka, Martina Kilvádyho a Milana Tomášika, Lenka Vagnerová. Ze zahraničních umělců mě ovlivnili například Julien Hamilton, Lali Ayguadé, Akram Khan, David Zambrano, Daniel Raček… Aktuálně asi nemám žádnou vysněnou, nenaplněnou spolupráci. Momentálně se soustředím spíše na tvůrčí plány. Jako interpret bych si přál pracovat s režisérem nebo choreografem, který ze mě dokáže vytáhnout veškerý vyjadřovací potenciál, pracuje na smysluplných tématech a nebojí se humoru.“

Díky aktivnímu pohybu a potřebě regenerace jste se dostal k masážím. A jak sám říkáte: „Učarovala mě hlavně síla doteku a její komplexnost.“ A po absolvování různých odborných kurzů, jste v Praze otevřel masážní studio Haptiq. Co Vás baví na práci maséra? Je to možnost pomoci klientovi od bolestí právě díky síle již zmiňovaného doteku? Vidět, že klient je spokojený a Vy jste mu díky svým znalostem a zručností pomohl?

„Ano, vlastně jsem takový „ovlivňovač“. Masáž je velmi starý nástroj, jak si pomoci, ulevit si a zpříjemnit čas. Přijde mi to hrozně jednoduché a nějak se u toho cítím přirozeně. Pomáhám druhým, baví mě to a dostávám za to zaplaceno. Tahle trojkombinace je pro mě důležitá. Síla doteku mě nepřestane udivovat asi nikdy.“

Uvedl jste, že: „Masáž je směs mých zkušeností, znalostí a technik, které kombinuji na základě potřeb klienta. Snažím se ke každému klientovi přistupovat individuálně, a proto je každá masáž malinko jiná.“ Takže masáže děláte, jak se říká, přímo na tělo konkrétního klienta?

„Jistá kostra „choreografie“ zůstává ve většině případů stejná, liší se pak intenzita a čas. Další ingredience, které používám, se mohou lišit (světlo, teplo, baňky, presura…).“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Upřímně, posledních pár let vlastně nevím, co je chvíle volna. 😀   Ale, když tak zpětně vzpomínám, tak čas s rodinou, čas s blízkými lidmi, pobyt v přírodě, sauna a poslední dobou i běh — to je můj terapeut. Řekl bych, že je to něco mezi aktivním a pasivním odpočinkem.“

Děkujeme za rozhovor 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Premiéra OSLAVA – mondénní večírek zhýčkané společnosti

Oslava podle Vivaldiho i Radoka premiérově v ALTĚ!

Studio ALTA uvede 27. a 28. listopadu premiéru taneční inscenace Andrey Miltnerové s názvem Oslava. Tento zvláštní večírek pro pět tanečníků zkoumá lidské charaktery v různých společenských situacích.    

Prvotním impulzem byla předchozí práce Andrey Miltnerové na Vivaldiho opeře Arsilda (Collegium 1704, rež. David Radok), kterou ukončoval obrovský večírek inspirovaný Felliniho ikonickým filmem Sladký život. Dle jejích slov měla tato jediná opulentní scéna potenciál pro zcela nové představení. Ze zmiňované opery přizvala ke spolupráci i pět tanečníků, s nimiž téma dále rozvíjí.

Na základě této tvůrčí zkušenosti vytvořila Andrea Miltnerová svůj vůbec první scénář. Pro autorku typický abstraktní rámec a inspirace živočišným světem zde nahrazuje zcela odlišná, výsostně lidská a společenská situace. Poprvé tak Miltnerová představí ve své choreografii konkrétní postavy, charaktery a logiku mezilidských vztahů. Na jaké oslavě se ocitnou? „Výhodou tématu oslavy je právě to, že si pod tím člověk může představit téměř cokoli. Zkoumáme různé atmosféry a to, jak se charaktery vyjadřují pohybem. O jakou oslavu ale jde, není podstatné“, prozrazuje Andrea Miltnerová.

Spoluautorem inscenace je Jan Komárek, který tvoří světelný design, ale i zvuk – netypicky až na základě pohybového materiálu.  Inscenace mimo to diváky překvapí měnícími se náladami, kde bujaré veselí střídá trapnost, nevkus i unuděnost hostů – těch zvaných i nezvaných.

Koncept a choreografie: Andrea Miltnerová
Zvukový a světelný design: Jan Komárek
Kostýmy: Andrea Miltnerová
Produkce: AM&C

Tvorba a interpretace:
Veronika: Anna Kukuczková
Martin: Daniel Raček
Laura: Tereza Lenerová Hradilková
Kevin: Lukáš Homola
Žofie: Markéta Jandová

Podpořili / poděkování: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Nadace Život umělce, REZI.DANCE v Komařicích, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje a Studio ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo Štúdio tanca oslavuje 20 rokov!

Projekt 3×20 – večer troch výnimočných choreografov

Pripravovaná PREMIÉRA 20. a 21. apríla 2018

Projekt 3×20 – večer troch výnimočných choreografov

Divadlo Štúdio tanca uvedie v apríli druhú premiéru k oslavám 20. výročia svojho pôsobenia. Premiérový večer prostredníctvom troch 20-minútových diel odprezentuje tvorbu pozoruhodných slovenských choreografov: Andreja Petroviča /4 Hlavy, Lukáša Homolu /ex a Tibora Trulika /Pravý uhol. Výrazne súčasný projekt, postavený na energii a výpovedi troch umeleckých individualít, pokračuje v dramaturgickom zámere Divadla Štúdia tanca, poskytovať zázemie a tvorivú energiu vlastného umeleckého tímu originálnym choreografom. Výsostne aktu álne témy a inšpirácie choreografov prinesú divadlu nezanedbateľnú skúsenosť a preveria adaptabilitu členov súboru, ktorí sa v jednom večeri stanú nástrojom v rukách troch umelcov a ich troch diel. Témami jednotlivých choreografií sú súčasné otázky, ako komunikačný prebytok – ex, odlišný uhol pohľadu na tú istú vec – Pravý uhol, alebo fantazijná inšpirácia obrazom Hieronyma Bosha – 4 Hlavy. Divákovi isncenácia umožní nahliadnuť na individualitu choreografa a jeho tvorby prostredníctvom osobností, ktoré vychádzajú z rovnakého zázemia (Banská Bystrica), no v súčasnosti pôsobia v odlišnom prostredí. Ich choreografie sú výpoveďou o  stave a prežívaní umenia v  odlišných svetoch, tematicky odzrkadľujúc postoj choreografa. Projekt je vyústením dlhodobej práce divadla na udržiavaní kontaktov a podpory mladých umelcov. Premiéra je súčasťou osláv 20. výročia Divadla Štúdio tanca.

Kdo je kdo? 

Andrej Petrovič/choreografia 4 hlavy je absolventom Konzervatória J.L. Bellu v Banskej Bystrici a VŠMU v odbore pedagogika tanca. V Divadle Štúdio tanca pôsobil ako tanečník v jeho počiatkoch a od roku 2007 je členom svetoznámej skupiny Akram Khan company. Interpretoval Akramove predstavenia ako Bahok, Vertical road, Confluence, ItmoI. Od roku 2012 pôsobí ako jeho asistent na projektoch (napr. Itmoi, Olympijské hry v Londýne, súčasná podoba klasického baletu Giselle vytvorený pre Anglický Národný Balet). Popri pôsobení v rámci skupiny sa venuje vlastným autorským projektom. Vy tvoril predstavenie pre SND v projekte The Tempest (Búrka) v réžii J. Vlka, ďalej predstavenie The Fifth (2014) pre Kecskemet City Balett, Rashomon effect (2014) pre National Youth Company London a sólo pre Martinu Hajdylu Lacovú s názvom „L/One of the seven“ (2016), ktoré bolo nominované na cenu Thálie za rok 2016.

Lukáš Homola/choreografia ex vyštudoval Konzervatórium J.L. Bellu v Banskej Bystrici. Ako interpret už počas štúdia spolupracoval s Tomášom Nepšinským a počas svojho krátkeho pôsobenia v Bratislave aj s Jánom Ďurovčíkom, Martou Polákovou a Ladislavom Cmorejom. Je absolventom HAMU v Prahe v odbore pedagogika tanca. Spolupracoval s tanečnými súbormi VerTeDance, ME-SA, Dot504, SKOK!, Artyci, Altaart a BOD.Y. V roku 2016 uviedol svoj choreografický debut v predstavení SOLUS a po tejto úspešnej spolupráci založil spoločne s Jakub Mudrákom a David om Javorským občianske združenie Tri4. V roku 2017 spoločne odpremiérovali ďalšie tanečné predstavenie s názvom Erózia.

Tibor Trulik/choreografia Pravý uhol je dlhoročným profesionálnym tanečníkom Divadla Štúdio tanca, pedagóg, choreograf a lektor tanečných kurzov súčasného tanca pre dospelých. Jeho pôsobenie v Divadle Štúdio tanca a príležitosti na rozvoj a sebarealizáciu vyvrcholili vo vlastnú autorskú tvorbu. Spočiatku sa formou spolupráce podieľal na viacerých tanečných projektoch pre deti – UZLY (2006), na tanečnej rozprávke O SESTRE DRAKOM UNESENEJ (2008), STROMY (2011) a PASTIERKA VLKOV (2017). Neskôr pripravil a uviedol aj vlastné projekty súčasného tanca – sólo ODPORNÝ DOMOV, inscenáciu BABYLONSKÁ VEŽA (2013), dueto ANDROGÉN (2015), exteriérovú inscenáciu NEKONČIACI TANEC (2017) a spoločne so Zuzanou Ďuricovou Hájkovou aj inscenáciu PREVAHA DOBRÉHO (2017).

Bc. Mária Škombárová  pro

Taneční magazín