Rubrika: Taneční osobnosti – rozhovory

Byl první generace dětí, která se v Evropě začala věnovat brazilskému bojovému umění obsahující prvky boje, akrobacie, tance a hudby capoeiře. Po gymnáziu vystudoval moderní tanec na VŠMU v Bratislavě a v rámci programu Erasmus půl roku studoval tanec a choreografii na Falmouth University v Anglii. Jako tanečník působí Michal Toman v souboru současného tance 420PEOPLE, spolupracuje s ND v Praze, tanečním souborem DEKKADANCERS a souborem fyzického divadla Burki&com a pořádá taneční workshopy, v nichž se zaměřujete na současný tanec, capoeiru a akrobacii.

Jako malý kluk jste byl hyperaktivní a tak Vás maminka v předškolním věku přihlásila na balet. Jenže tatínek chtěl něco mužského a tak jste začal dělat karate. A k tomu ještě další kroužky jako aikido, latinsko-americké tance nebo kytaru v ZUŠ. Co Vás ještě bavilo? Jaký jste byl kluk?

„Řekl bych, že jsem byl taková trochu neřízená hyperaktivní střela. Obecně jsem oplýval schopností okamžitě provést něco, co mě právě napadlo, a to třikrát rychleji než jsem stihl pořádně zauvažovat nad tím, jestli to není šílené a nebezpečné či přímo sebevražedné. K neuvěření všech se mi nikdy nic moc vážného nestalo a první pořádnější zranění mě potkalo teprve až v květnu tohoto roku, což je i pro mě samotného s ohledem na to, čím vším jsem v životě prošel, naprosto k neuvěření. Byl jsem velmi soutěživý, ctižádostivý a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se naučil prohrávat, a to proto, že se mi to obecně moc nestávalo, hlavně tedy na poli věcí, na kterých mi záleželo. Byl jsem dost urputný, velmi dobrý v plnění zadaných úkolů a obecně jsem moc neuměl jet na poloviční plyn, buď jsem něco dělal úplně naplno a tzv. do roztrhání těla nebo prostě vůbec, což bylo v mnoha ohledech velmi užitečné a v mnoha zase ne. Byl jsem přirozeně vůdčí typ, měl jsem trochu problém s autoritami a asi jsem byl i vcelku drzý. Pořádně jsem poslouchal a respektoval opravdu jen pár lidí, ale zase na druhou stranu jsem vždycky měl moc rád všechny kolem sebe a skoro všechno na světě mě hrozně zajímalo, takže v kombinaci s dobrým plněním úkolů mě šlo postavit téměř k čemukoliv a já si v tom většinou našel to své. Tak, jak mí rodiče věděli, bylo zkrátka třeba mě jen dobře usměrnit, proto i to velké množství všelijakých koníčků, kroužků, sportů a zábav, které jsem provozoval. Miloval jsem atletiku a závody, moc mě bavil sborový zpěv, air-soft, skateboarding, snowboarding, agresivní brusle, zkusil jsem také keramiku a další rozličné věci, dodnes se například věnuji sběratelství anebo miluji práci se dřevem, ke které mě vedli oba dědové. Vždy jsem měl v sobě touhu vše poznat, všechno umět a všemu porozumět. Myslím, že jsem to přirozeně zdědil po svých rodičích a hlavně jsem v tomto ohledu měl obrovský příklad ve své rodině, protože u nás vždy byla ideálem kalokagathia, tedy spojení těla, duše a mysli, hlavně v ohledu multifunkčnosti. Můj táta s mámou a moje dvě starší sestry v mých očích prostě věděli, uměli a dělali snad úplně všechno. Maximálně jsem se jim snažil vyrovnat. Jeden den jsem se díval na to, jak jedna sestra vyhrává mezinárodní pěveckou soutěž, druhý den jak získává ocenění ve hře na kytaru. Druhá zatím vyhrála pětiboj na atletických závodech, pak namalovala obraz, co vyhrál soutěž v Japonsku, mezitím vyřezala sochu ze dřeva, napsala báseň, obě pak spolu spluly nějakou tu divokou řeku a následně přinesly domů na konci roku z gymnázia samé jedničky a odmaturovaly z biologie, chemie a biochemie. A takto bych mohl chvíli pokračovat. Zkrátka velmi inspirující a vy přirozeně nechcete zůstat pozadu.“

Michal Toman – Svoboda v čase – Fotograf Milan Polóny

Měl jste možnost jít studovat balet, který Vás bavil, na taneční konzervatoř, jenže v osmi letech jste se začal věnovat brazilskému bojovému umění obsahující prvky boje, akrobacie, tance a hudby. Byl jste první generace dětí, která se v Evropě začala věnovat „bojovému tanci“ capoeiře. Čím Vás jako kluka capoeira zaujala? Byla to právě ta směs kombinace?

„Ano, přesně tak. Kdybych musel něco vypíchnout, tak určitě nejvíc z toho všeho mě tehdy očarovala akrobacie. Všechny ty stojky, skoky, vruty a salta. Pamatuji si ten moment jako včera. Bylo to doslova jako vidět sebe sama v zrcadle. Jako by capoeiru někdo stvořil přímo pro mě. Bylo v ní nejen zahrnuto ale i spojeno vše, co jsem měl rád (boj, akrobacie, tanec, hudba, zpěv, soutěživost) a hlavně celá ta energie kolem capoeiry a těch lidí byla naprosto úžasná. Všichni byli veselí, uvolnění, otevření, usměvaví, dobře naladění, energičtí nebo přímo hyperaktivní jako já. Tréninky probíhaly sice s velkou disciplínou, ale v úplně jiném a velmi uvolněném duchu než u jiných bojových umění, což mi strašně vyhovovalo. Vcelku dlouho mi v raném mládí trvalo, než jsem se naučil opravdu pořádně koncentrovat a zklidnit když je to třeba a v neposlední řadě jsem byl a dodnes jsem velmi otevřený člověk, co si rád povídá a má rád srandu. Tohle všechno v podstatě u všech bojových umění, které jsem vyzkoušel, byl poněkud problém, v capoeiře ale ne. Je to vlastně velmi prosté, představte si před očima Brazílii, jaká asi podle vás je? Jakou pulzuje energii? No a capoeira je stejná. A teď si zase představte Čínu nebo Japonsko, rozumíte mi…“

Michal Toman – Of fear and desire – Fotograf Peter Brenkus

Na gymnáziu jste zjistil, že tanec je Vaše veliká láska a chcete se mu opravdu věnovat a rozhodl se pro studium moderního tance na VŠMU v Bratislavě a v rámci programu Erasmus jste půl roku studoval tanec a choreografii na Falmouth University v Anglii. Jak vzpomínáte na svá studijní léta v Bratislavě a pobyt v Anglii?

„Vzpomínám na ně strašně rád. Studium moderního tance na VŠMU v Bratislavě byl určitě jeden z mých velkých splněných snů. Samozřejmě, že vše má své mouchy. Žádná škola není dokonalá a jako její absolvent a člověk, co na ní strávil 5 let, bych samozřejmě mohl vyjmenovat několik věcí, které bych zlepšil, nicméně já vždycky říkám, že je to také hodně o samotném studentovi a o tom, jak moc se mu chce a kolik tomu studiu dá. Já chtěl určitě hodně, ta škola mi dala opravdu moc, ale hlavně mi dala přesně to, co jsem od ní očekával, takže jsem spokojený. Kromě školy samotné a všech profesorů strašně rád vzpomínám také na náš internát, to byl snad ještě intenzivnější zážitek, zajímavé a fakt šílené místo… No a pak samozřejmě na všechny své kamarády jak z VŠMU, tak z capoeiry. Na druhou stranu necítím žádný velký sentiment, protože pět let je opravdu velmi dlouhá doba, a to zejména v životě tanečníka a myslím, že v tomto případě je to trochu naopak, než to u studií běžně bývá. Většina lidí velmi ráda vzpomíná na studentská léta, a jak to všechno tehdy bylo krásné a pak přišel ten těžký, všední, nudnější, náročnější „dospělý“ život a už to nikdy nebylo jako dřív, kdežto já jsem se na konec studií už velmi těšil, a to co přišlo po škole, bylo tak moc vytoužené a ještě mnohem lepší, ta euforie se těžko popisuje a do dneška si to hrozně užívám.

Co se Británie a studia na Falmouth University týče, tak můžu rozhodně říct, že patřím k lidem, kterým program Erasmus+ změnil život. Bylo by to minimálně na dalších pět stran textu vylíčit celé toto mé životní období, nicméně v Británii jsem strávil určitou část svého života, a to jak studijně, tak i pracovně. Zažil jsem tam velmi dobré i zlé časy, poznal spoustu skvělých lidí a můžu říct, že i pár přátel na celý život. Také můžu říct, že kdybych Erasmus+ neabsolvoval, nejspíš bych dneska nedělal to, co dělám, nebyl tam, kde jsem a s největší pravděpodobností ani nevedl tento rozhovor. Opravdu mi to úplně změnilo život a pohled na svět, nepočítaje to, že jsem si tam také uvědomil, jak moc chci dělat to, čemu se věnuji u nás v naší české a slovenské domovině, pokud to jen jakkoliv bude možné.“

Vaší velkou láskou je stále capoeira a od roku 2002 jste členem největší mezinárodní asociace Abada Capoeira. Již v patnácti jste se zúčastnil Mistrovství střední Evropy v roce (2009). V Brazílii jste se zúčastnil mistrovství světa. Jste držitelem několika ocenění, jako je např. Mistr visegrádské čtyřky (2019), Mistr Evropy (2021) nebo Mistr visegrádské čtyřky (2023). Co to pro Vás znamená? Čím je capoeira pro Vás dnes v dospělém věku?

„Je to něco, co je mou součástí a vím, že už navždycky bude. Capoeira je mým životním stylem, mou cestou a přesně tak, jak jste řekla,  mou celoživotní láskou, se kterou jsem vyrostl. Dá se říct, že se živím capoeirou a praktikuji ji v určité formě v podstatě každý den, protože je ukrytá téměř ve všem, co dělám a na mém pohybovém slovníku je to myslím velmi znát. Tomu, co všechno capoeira dokáže přinést profesionálním tanečníkům, jsem se věnoval i ve své diplomové práci na VŠMU. Capoeira mě od mala formovala jako člověka, protože to není pouze série cvičení, ale také filosofie, přístup k životu a další věci, takže bych bez ní dnes určitě nebyl po fyzické i psychické stránce tím člověkem, kterým jsem. No, a i přes mé značné interpretační vytížení a velké počty představení v divadlech se k ní snažím vracet v její čisté formě a každý čtvrtek, pokud nemám představení, učím otevřené lekce capoeiry a akrobacie v našem studiu souboru 420PEOPLE Maiselovka, abych předával toto umění a své dovednosti a zkušenosti dál. Pokud mi to časové možnosti dovolují, rád také cestuji a účastním se událostí naší školy ABADA capoeira a případně i různých mistrovství. Vždy mě bavilo v capoeiře soutěžit, vždy jsem měl ty ambice dokazovat si a ostatním, že toto je opravdu má disciplína,  a i když jsem si drtivou většinu snů v tomto ohledu již splnil a nepřikládám tomu takový význam jako kdysi, stále mě to prostě baví a všech těch titulů, které jsem získal, si velmi vážím.“

Michal Toman – O2Universum – iMucha show – Fotograf Milan Vopálenský

Jako tanečník působíte v souboru současného tance 420PEOPLE (Ever, INspiraCe, Heart of Noise), Spolupracujete s ND v Praze (Kráska a zvíře), tanečním souborem DEKKADANCERS (Poslední večeře) a souborem fyzického divadla Burki&com (Růžový samuraj). Co Vás baví na tancování? Je to ta možnost vyjádřit své emoce pomocí pohybu svého těla beze slov?  

„Já jsem se věnoval trochu i herectví, takže úplně beze slov zase ne, velmi rád na jevišti mluvím či zpívám a koneckonců například v Růžovém Samurajovi je vyprávění, slov a zpěvu až až. Myslím si, že žádný tanečník okolo mě na tuto otázku nemá jednoduchou a krátkou odpověď a hlavně myslím, že se to těžko verbalizuje. Je to totiž podle mě velmi komplexní záležitost a asi těžko od někoho uslyšíte odpověď „protože mám rád hudbu a rád se hýbu“. Všichni v sobě samozřejmě musíme mít určitou dávku exhibicionizmu, jinak bychom to dělat nemohli, ale ne v negativním slova smyslu. Prostě se před diváky rádi předvádíme a také jim rádi něco předvádíme a to nám dělá radost. Jenom o tom to ale v žádném případě není. Pak je tu naplnění a radost z tvorby samotné, která si myslím, že dává naším existencím smysl. Následně třeba pocit euforie po zdařilém představení nebo premiéře, to je myslím v kombinaci s vrcholným fyzickým výkonem pro mnohé tanečníky doslova droga. No a pro mě osobně je to hlavně právě to něco, co se nedá dobře verbalizovat, co prožíváme přímo v daném okamžiku během představení na jevišti. To něco neopakovatelného,  co zkrátka vznikne a zanikne pouze tehdy a tam v tu danou chvíli, na tom daném místě. Ta atmosféra a komunikace v jiné úrovni, ty situace a emoce, které tím, že je nepředvádíme, ale opravdu prožíváme, tak doslova zhmotňujeme. Ta magie, že dokážeme na hodinu vytvořit pro sebe i dalších několik stovek lidí úplně jiný vesmír, než v kterém běžně žijeme a diváci u toho pocítí něco, co se jich dotkne, až jim to třeba úplně zatají dech… Velmi těžce se mi to popisuje. Přál bych si, aby každý člověk mohl zažít tu moc a krásu se takto někoho dotknout skrze své umění a fyzickou akci, navíc aniž by u toho, tak jak říkáte, třeba vypustil jediné slůvko. Je to překrásné.“

Pořádáte taneční workshopy, v nichž se zaměřujete na současný tanec, capoeiru a akrobacii. Co Vás baví na pedagogické práci? Je to ta možnost předávat své znalosti dále?

„Musím se upřímně přiznat, že i když jsem studoval obor, který byl také pedagogicky zaměřen, tak pedagogická činnost nikdy mou prioritou nebyla a hlásal jsem to již na škole. Respektive vedení například víkendových workshopů či pravidelných lekcí jednou týdně mě baví a dělá mi to radost, protože je to taková forma a taková míra, která je mi příjemná. Za léta své praxe jsem ale zjistil, že bych v žádném případě nemohl být tanečním pedagogem na plný úvazek na konzervatoři, ZUŠ či nějaké akademii. Nejspíš bych z toho zešílel. Hlavní však je, že by mě tato práce určitě neučinila šťastným a nenaplňovala by mě. O to víc si s odstupem let vážím všech pedagogů na základních uměleckých školách, konzervatořích apod. Jsou nesmírně důležití, je to velmi náročná profese a vyžaduje si to mít dar, protože to, že je někdo skvělý tanečník ještě neznamená, že je i skvělý pedagog. Já jsem chtěl být prostě vždycky interpretem na plný úvazek, tančit, skákat, hrát, tvořit, prožívat a ztvárňovat. Baví mě ty výzvy, ta disciplinovanost, náročnost, rozmanitost, baví mě být na jevišti a být viděn na jevišti, vytvářet a prožívat to všechno, co děláme a působit na lidi. Navíc k tomu je zde jedna věc, která je pro mě v učení nesmírně důležitá a to je aspekt dobrovolnosti. Na mé otevřené či soukromé lekce a workshopy se zkrátka přihlásí jen a pouze ti, kteří o ně opravdu stojí a mají chuť a odhodlání se něco nového naučit a co víc, většinou přicházejí s jasnou představou či požadavkem, co by se chtěli ode mě naučit, protože mě předtím viděli například na jevišti a něco přesného je zaujalo a oslovilo. To mě pak baví ze všeho nejvíc, když někdo přijde s tím, že mě viděl dělat přesně tento trik a strašně by ho zajímalo, jak to dělám a chtěl by se to také naučit. Toto nadšení a ta dobrovolnost jsou nesmírně důležité a například ve státním školském systému vůbec nejsou zárukou. Jinak mě vždy bavilo propojovat vše, co dělám a co se na první pohled nemusí jevit jako slučitelné. Jak využít bojová umění v tanci, tanec v bojových uměních, jak do toho všeho zakomponovat akrobacii a triky v takové kvalitě, aby to fungovalo. Myslím si, že jedna z nejdůležitějších věcí, která se mi při mých workshopech daří je vysvětlovat, že téměř vše je propojené. A například budoucí profesionály připravovat na to, že doba, kdy umělec uměl byť i skvěle jednu jedinou věc a to mu stačilo, je dávno pryč a že pokud budou chtít opravdu uspět, budou muset mít přesahy a ideálně čím víc, tím líp. Svět tance, bojových umění, akrobacie, nového cirkusu, fyzického divadla a herectví se čím dál tím víc sbližuje a propojuje. Čím dál tím víc se začíná používat universální slovíčko performer, aby se to nemuselo rozlišovat. A počítá se všechno, taneční techniky, jazyky, hudební nástroje, zpěv, herectví, akrobacie cokoliv.“

Michal Toman – Burki&com – Růžový Samuraj – Fotografka Kateřina Barvířová

 A co choreografie? Vyzkoušel jste si tento obor?

„Vždycky se musím zasmát, když se mě na tohle někdo zeptá. Ano, vyzkoušel jsem si ho a mohu konstatovat, že tento dar opravdu nemám a není to má cesta. Patřím k těm tanečníkům, kteří jsou v tomto ohledu velmi striktní a kteří zastávají názor, že musíte být opravdu velmi jedinečný a mít obrovský dar na to, abyste mohl být choreografem a pokud nemáte to něco naprosto jedinečného, co nemá v uvozovkách nikdo na světě, jen těžko se jím stanete. Proto k tomu slovu a k těmto lidem chovám obrovský respekt a jsem velmi opatrný v tom, koho nazývám choreografem a proč. Je zde samozřejmě otázka, co přesně pro koho znamená, že je někdo choreograf a v jakém významu to slovo používáme, to ať si každý zodpoví radši sám. Mě osobně se zdá, že se význam tohoto slova v posledních letech trochu komolí a někdy i trochu zneužívá a já bych ho ve svém případě nikdy nepoužil, považoval bych to téměř za urážku nebo minimálně za výsměch. Jsem tanečník, který je zvyklý být tvůrčí, choreografovi je po ruce, snaží se být aktivní součástí tvůrčího procesu a když na to přijde, dokáže nabídnout něco specifického a svého, čeho se může choreograf chytit a použít to. Tvořím tedy sice důležitou, ale pouze jednu část skládačky a přispívám svou mírou k celkovému výsledku, ke kterému se dopracujeme společně s choreografem a dalšími. To je má pozice, ve které se cítím velmi komfortně, naplňuje mě, baví mě, rád ji plním a moc dobře vím, proč a proč bych nechtěl víc. Případně si občas pro radost vytvořím malý projekt a své autorské představení jako bylo například Of Fear&Desire nebo představení Happy Ending, které aktuálně tvořím na Slovensku se svou kamarádkou a kolegyní Rebeccou Smudovou, či třeba vytvořím krátkou choreografii na přání pro nějakou základní uměleckou školu. To má ale k choreografovi hodně daleko.“

Díky Vašemu tatínkovi, který je fotograf, jste ve fotografování našel velké zalíbení. Co rád zachycujete do hledáčku svého fotoaparátu?

„Zní to asi trochu jako klišé, ale téměř vše a nejradši lidi. Já nejsem žádný vele-úspěšný špičkový fotograf, který by se vyloženě specializoval na nějaký druh tvorby, baví mě na tom právě ta rozmanitost a dynamika. Jsem velmi dynamický člověk a ve focení to rozhodně využiji. Jednou je to koncert, po druhé svatba, na potřetí kulturní festival nebo portrét. Zadání, události a podmínky se neustále mění,  a to mi vyhovuje. Můj táta je vystudovaný lesní inženýr, má firmu na zahradní realizace a vše co se týká péče o zeleň. Byl to vášnivý ornitolog a myslím, že i touto cestou se dostal k focení, které ho naučil děda a kterému se následně začal věnovat tak aktivně a tak vášnivě, že kdyby chtěl, mohl se tím klidně živit. V životě se zkrátka nedá stihnout vše, člověk občas musí volit a můj otec si v životě vybral jinou hlavní cestu, avšak focení mu zůstalo jako veliká vášeň. No a úplně stejně tak to dopadlo i u mě. Jenže jak už to tak bývá zvykem děti se inspirují a pokud to jde, chtějí věci posunout vpřed a ideálně předčit své rodiče,  takže když jsem dostal od táty svou první zrcadlovku, viděl jsem to všechno, co se s tím dá tropit a měl takový základ a podporu od táty jakou jsem měl, řekl jsem si, proč to neposunout dál. Určitě nemusím být hned fotograf na plný úvazek a jít to studovat, ale pokud se to naučím opravdu dobře, bude mě to bavit a budu si v tom jistý, nemusím si to přece nechat jen sám pro sebe a můžu jít s kůží na trh. Netrvalo to ani pár měsíců a už jsem fotil první portréty, různé kulturní akce, potom jsem dělal několik let dvorního fotografa sboru Puellae et Pueri, následně jsem fotil koncerty pro kamarády z kapely Mirai v jejich začátcích, pak přišly první svatby, maturitní tabla, plesy no a bylo. Já si stejně jako táta vybral v životě jinou hlavní cestu, ale moc rád se k tomu vracím a focení je něco, co mě baví a naplňuje asi stejně jako pedagogické činnost, tedy tak, když toho není příliš. Poslední 3 roky se to posunulo dokonce ještě dál v tom ohledu, že má partnerka, i když její cesta skončila také u jiného oboru, dokonce studovala uměleckou fotografii a dnes když tedy něco fotím, fotíme to většinou spolu jako takové doplňující se tvořivé duo. Tím se zvětšil náš repertoár věcí na opravdu už téměř cokoliv. A aby toho nebylo málo, zdědili jsme od prarodičů analogové foťáky, zvětšováky a veškeré velmi cenné příslušenství, takže pro radost fotíme i na klasický film. Vždycky s partnerkou vtipkujeme, že už nám v repertoáru chybí jen astrofotografie a mokrý kolodiový proces.“

Michal Toman – 420PEOPLE – HeArt Of Noise – Fotograf Vojtěch Brtnický

Jak rád trávíte chvíle volna? Patříte k lidem, kteří si můžou říct, že jejich práce je také koníčkem? 

„Mohl bych to říct, ale zrovna přesně tuto frázi nikdy nepoužívám. Určitě je pravda, že dělám to, čemu věřím, že mě živí to, co miluji a velmi mě to naplňuje, avšak slovo koníček bych pro to nikdy nepoužil a mohl bych zde jasně a obsáhle definovat proč. Být tanečním umělcem na plný úvazek, na volné noze a ještě k tomu v České republice opravdu není žádný med, je to v mnoha ohledech až extrémní a velmi intenzivní povolání, což si bohužel málo kdo mimo naši sféru uvědomuje a někdy si to neuvědomují dokonce ani sami taneční umělci, protože v tom extrému vyrostli. Koníček například přece jenom provozujete pouze a jenom tehdy, když se vám opravdu chce, to v našem případě rozhodně neplatí. Z toho, co zde říkám, asi nikoho nepřekvapí, že chvíle volna rád trávím aktivním odpočinkem a relaxací. Jsem od malička vášnivý sauner, miluji dobré jídlo a pivo, strašně rád dlouho spím a dívám se na kvalitní filmy, občas si zahraji nějakou tu dobrou počítačovou hru a naprosto největší odměnou mi je, když mám více dní v kuse volno a mohu odjet na svou milovanou chatu do Beskyd, na Valašsko. Tam už potom provozuji vše výše zmíněné,  plus do toho pracuji se dřevem, sekám trávu, střílím z luku, hraji na kytaru u ohně, běhám po horách, topím v krbu a děsně prožívám deskové fantasy hry. Je to nejspíš jediné místo na světě, kde jsem šťastnější než na jevišti.“

Michal Toman – 420PEOPLE – EVER – Fotograf Vojtěch Brtnický

Michal Toman

Narodil se 8. 2. 1994 v Novém Jičíně, kde v letech 2010 – 2014 studoval na Všeobecném gymnáziu. V letech 2014 – 2019 studoval na VŠMU v Bratislavě (moderní tanec) a v roce 2017 byl půl roku na studijním pobytu v rámci programu Erasmus na Falmouth University v Anglii. Působí jako tanečník, lektor a fotograf. Věnuje se také fyzickému a pohybovému divadlu, novému cirkusu, současnému tanci, akrobacii. Capoeiře, která je v Brazílii od roku 1972 národním sportem a po fotbalu druhým nejoblíbenějším, se věnuje od dětství a od roku 2002 je členem největší mezinárodní asociace a školy capoeiry Abada Capoeira.

Děkujeme za rozhovor

Foto: viz popisky

Veronika Pechová

pro Taneční magazín