25. dubna 2026 uzavírala inscenace Rebota, Rebota y en tu cara explota (Odrazí se, odrazí a přímo do obličeje ti narazí) festival 4+4 dny v pohybu a festival Nenásilí (pořádalo divadlo Minor) v Kulturní stanici Galaxie. Autorská dvojice Agnés Mateus a Quim Tarrida uvedli španělskou inscenaci, poukazující na násilí na ženách, která získala řadu ocenění. Ve Španělku jsou v průměru každý týden zavražděny dvě ženy svým partnerem nebo bývalým partnerem.
Nemohu napsat, že představení je skvělá zábava, že se budete výborně bavit celý večer. Je to alarm. Ale rozhodně chvílemi hořký humor nebudete postrádat, to určitě ne. Všeobecně inscenace nabízí hluboké zamyšlení, zejména pro vnímavé diváky, kteří možná chtějí i měnit svět k lepšímu, opravdu nezapomenout na zločiny proti lidskosti a snažit se situaci napravit. Přesto si dokážu představit i diváky, kteří se při černém humoru dobře pobaví, při vraždě řeknou „ty brďo“, poté se odejdou dobře najíst, napít a vyspat a druhý den nevědí vůbec o ničem, taková je bohužel také realita.
Na začátku inscenace se objevují na scéně stíny, maska, barevná, snad i umělecká, jenže také představuje současně smrt. Vnímáme dokonalý pohyb performerky, pestrost barev, blonďatou přitažlivost, povrchní lesk, radost, výskot, ale také těžký vzdech a bolest. Za ní stojí totiž stále dřímající maska smrti.
Všechno začíná všemožnými urážkami, které nemají konec – bezduché a sprosté, urážející ženy a celou jejich rodinu, až po útok na tloušťku, věk, rasu na cokoliv. Slabší pohlaví je zkrátka od toho, aby si na něm muž vybíjel svou agresivitu. V současné době to patří k normálnímu chování a nikdo se tím nezabývá.
Performerka se obléká do svatebních šatů (představuje tedy spíše vdanou ženu) a vysvětluje příběhy známých žen z různých mýtů, příběhů, pohádek. Tak třeba Růženka, Elsa z Ledového království a další a další. Jakákoliv známá postava, zažila nějaké úmrtí či násilí v rodině, bez toho zkrátka pohádka není pohádka a legenda není legenda. Z pohádek se přeneseme ke známým a slavným ženám, je jich všude plno, ale to samé. Tragédie, nebo jsou to něčí manželky, málokdy jsou samy sebou. A pokud už jsou samy sebou, přežene se jejich popularita natolik, že je běžný člověk nejen nechce už vidět a slyšet, ale doslova je už nenávidí, protože jsou naopak propagovány všude. Snad i v jídle a pak je co? Vy….. Humor tvůrců je velice syrový, ale úderný. Míří přesně.
Pokud jde o známé muže, ti jsou většinou zobrazování jako homosexuálové, nebo pitomci, doslova debilní tvorové, jako byl např. Romeo, protože opravdu miloval. A jak dopadla žena po jeho boku? Logicky spáchá sebevraždu také. V každé kultuře je žena v podstatě předkládána jako symbol, na kterém se páchá násilí a muži jako slaboduší troubové, kteří romanticky krouží kolem, ale nepředstavují skutečnou realitu. Ten silný, každodenní muž v příbězích chybí.
A jaký vlastně je doopravdy?
A tak si hlavní hrdinka kupuje přes internet přirození muže. Ale výrobek se trošku nepovedl, ani reklamace ne, nevadí. Zapomněla si masku sundat a cítí se konečně jako pravý muž! To je tedy hit i s pokaženým výrobkem! „Pinďa“ hýbe světem, každé ráno, každý den, 24 hodin denně! Mozek musí ustoupit! Žádná empatie! Dobrý pinďa je všude žádán! Na všech festivalech, znamená zkrátka všechno! I děti ho zbožňují, ať zpívá Pinďa! Co je proti tomu teorie vědců, že Země obíhá okolo slunce. Ne, kdepak. Pinďa točí Zeměkoulí! Koule hýbou koulí!
Teď kritizuje i ministry kultury… no, Pinďovi se to trošku, nebo úplně vymklo z rukou…., ale nevadí, to se odpouští. Jakákoliv agresivita se odpouští politikům, církevním hodnostářům, komukoliv…
Inscenaci prolíná filmová projekce. Zlověstné odpadky, pod kterými je zřejmě něco pohřbeno…
Co takhle „Píča“? A pak tu máme agresivní populární píseň, doslova nabádající k násilí. I v kultuře je násilí na ženách tolerováno, doslova vynášeno jako klenot.
Znovu filmová projekce. Mrtvá leží na dvoře, bez zájmu kohokoliv, bezejmenná, není ani ve statistikách.
Přichází na řadu kultura, umění. Na scéně se objevuje vrhač nožů a žena coby terč, atrakce, co v málokterém cirkusu chybí. Vrhání nožů, žena odkázaná pouze na milost a nemilost dovednosti silného muže. „Néé“, chce křičet. Pak je ale označena jako hysterická, paranoidní, nenormální, má se uklidnit…. Což zavolat policii? Ale co udělá policie? Co? Co? Co udělá? Nic.
Filmová projekce. Další bezvládné tělo ženy, ležící mezi odpadky. Brzy na to se ale malý chlapec učí cirkusovému umění kouzelníka, možná je to její syn. Usmívá se, je šikovný. Zatímco matka leží v hlíně mezi odpadky…..
Co je to? Je to snad samotné přežití, co nás nabádá k tomu, abychom tak brzy zapomněli? Na ty utýrané, trpící, zavražděné. Odpouštět tak rychle, jak jen dokážeme, abychom přežili? Tohle je správné?
Ne, hlavní protagonistka nechce zapomenout nikdy. Kupuje si růžový deníček.
Růžový deníček je obvykle spojen s emocemi dívek a žen, které si tam píší své niterné pocity. Ale teď ne. Hlavní protagonistka si tam píše jména zavražděných žen, aby snad jednou nezapomněla….. To je hluboký odkaz a velká dávka empatie s bezejmennými ženami, na kterých bylo spácháno násilí, nikdy neobjasněné. (Od holčičky 5 měsíců staré, až po seniorky.)
Závěr představení je vlastně už pomyslný pomník všem ženám, které zbytečně položily svůj život na oltář násilí. Nedá se zapomenout, nikdy. Nesmí být zapomenuto, není to naším cílem. Společnost musíme měnit. Na závěr na nás symbolicky napadají koule….
Ano, představení má „koule“. Rychlou hudbu a tanec střídá také zpěv, filmová projekce, performerka si vystačí í na jevišti sama se svým svědectvím, pouze malou chvíli se tam objevuje mužská postava, představující vrchol dovednosti, ale i krutosti.
A tvůrcům musíme říct: Bravo! Nikdy nezapomeneme.
Eva Smolíková
Taneční magazín
