VerTeDance slaví 10 let

VerTeDance si tento rok nachystali řadu specialit

Něco končí – něco začíná

VerTeDance slaví 10 let a v Ponci nachystali řadu specialit

Češi a Slováci na Aerowaves opět úspěšní!

Zakladatelky a duše celého VerTeDance, jednoho z nejúspěšnějších českých tanečních souborů, Tereza Ondrová a Veronika Knytlová se rozhodly, že se v rámci svých kulatin symbolicky zastaví v každém divadelním prostoru, se kterým je jejich historie spjata. Zavítají tak nejen do divadla Ponec, kde začínaly a dále působí, ale i do divadla Archa a studia Alta. Ačkoli hlavní oslavy probíhají od 13. do 21. listopadu, jakýsi prolog proběhl již v pondělí, 3. listopadu, kdy měla v Ponci derniéru inscenace Found & Lost. Tu vytvořily ve spolupráci se švédskou choreografkou Charlottou Öfverholm, s níž opět spolupracují. Zároveň bude poprvé uvedena novinka Davida Sportelliho s názvem Vessels. Po představení proběhne také vernisáž výstavy fotografií 10 let VerTeDance objektivem Vojty Brtnického. Na 18. listopad je plánována premiéra jejich novinky Traces.

Poslední říjnový víkend tradičně patřil také platformě Aerowaves – zásadní evropské síti na podporu mladých choreografů – kde poslední roky slaví český tanec mimořádný úspěch. V konkurenci stovek přihlášených děl se vždy dostaly mezi „priority TOP 20“ práce českých umělců. Loni to byla hned dvě díla, od Spitfire company a Terezy Ondrové s Peterem Šavelem. Právě ta to umělecká dvojice letos znovu zaujala a z více než 600 přihlášených děl se opět propracovala mezi TOP 20. Tentokrát Tereza Ondrová tančí se slovenskými umělci  v choreografii Petera Šavela Bakkheia. Dodejme, že před 2 lety tančila v neméně úspěšném díle dvojice Šavel – Dobák, které se vedle Andrey Miltner rovněž dostalo mezi TOP 20. Velká gratulace!

D_tanecp-vertedance

Found & Lost končí, Vessels začíná

V pondělí 3. listopadu se po třech letech VerTeDance rozloučili se svým duetem Found & Lost, který pro ně vytvořila švédská tanečnice, choreografka a performerka Charlotta Öfverholm známá svými vynalézavými, burleskními útoky na tanec. Fyzická, poetická a humorná choreografie pro dvě silné ženy byla  v druhé části večera doplněna premiérou nového představení Vessels Davida Sportelliho.

Davide do nového duetu poprvé přizval Terezu Hradilkovou. „Spíše než proč jsem si vybral Terezu, bychom se měli ptát, proč teprve teď,“ upřesňuje Davide. „Tahle práce vznikla z dlouhodobé autentické touhy sdílet performativní vize.“ Úlohy si ale jasně rozdělili už na začátku. „Já jsem se ujal role režiséra, Tereza role interpreta a následně jsme se pustili do skutečného dialogu, ve kterém jsem chtěl spíše podněcovat, než omezovat a opravovat.“ Inscenace pro dvě polo průsvitná těla, váhající mezí tím co sdílet a co si ponechat, mezi prázdnotou a zaplněním, vznikla na rezidencích u německého souboru Sasha Walt & Guests a následně v Duncan Centru, Studiu Truhlárna, Alfredu ve dvoře během choreografického koučovacího workshopu pořádaného sdružením SE.S.TA. a v divadle Ponec.

003457_05_001951

VerTeDance očima Vojty Brtnického

Od 3. do 20. listopadu si budou moci diváci a návštěvníci Ponce prohlédnout výstavu nejzajímavějších fotografií z průřezu tvorby VerTe od Vojty Brtnického. Výstava bude volně přístupná každý všední den od 17 do 20 hodin a vyvrcholí právě 20. listopadu po představení Korekce dražbou všech fotografií.

Novinka VerTeDance a Charlotty Öfverholm

8.listopadu se opět sejde Tereza Ondrová, Veronika Knytlová a Charlotta Öfverholm, tentokráte ale všechny na jevišti. „Oslovily jsme Charlottu, jestli by s námi znovu neudělala nějaké představení a ona souhlasila, ale přizvala k němu izraelského choreografa Josepha Tmima. Takže teď budeme všechny tři tančit,“ prozrazuje o premiéře Traces Tereza Ondrová. Projekt volně inspirovaný hudbou izraelských hudebníků Asafa Avidana, Rana Salvina a Meira Ashera nebo obrazy Fridy Kahlo bude doplněn sólem Charlotty Öfverholm s názvem Lucky, které bude 18. listopadu uvedeno v české premiéře.

 

Taneční magazín

 

 

 

 

Ztráta paměti

Lidé se nedokáží poučit ze svých chyb. Proč? Ztratili jsme snad paměť?

 

 

 

 

„Největším potěšením lidstva je zabíjet a účastnit se násilí.“

Choreografové Jozef Fruček a Linda Kapetanea se ve svých dílech opakovaně vrací k tématu násilí.   „Collective Loss of Memory“  je jejich zatím nejnovější představení,  kde ztvárnili  násilí mezi mladistvými,  toto dílo vzniklo  na základě skutečné události,  pouliční kamera zaznamenala brutální napadení mladíka.

20141016_3113

Jozef Fruček:

„Jsem součástí této společnosti, třeba i já nějak podporuji násilí. Lidé dělají stále ty stejné chyby, nedokážeme se poučit.“

Linda Kapetanea:

„Všichni v sobě máme násilí, ať inteligentní lidé nebo neinteligentní, násilí je možná jen někde udušené. Představení je o každém z nás a pro všechny. “

20141016_2968

20141016_2898

Představení   „Collective Loss of Memory“  patří bezpochyby k těm, které zanechají v divákovi hluboký dojem. Ačkoliv násilí je tolikrát denně zmiňováno, stává se natolik  běžnou součástí každodenního života, až ho vlastně už ani nevnímáme,  přece jen ještě s námi může otřást a to je snad dobře. Podle samotných tvůrců představení, v některých zemích  lidé po zhlédnutí videa  (podle kterého bylo představení zpracováno) byli spíše dobře pobaveni, jinde zase ledově klidní.  Lidé v ČR patří zatím stále k těm citlivějším a soucitnějším, proto obrázky brutálního napadení mladíka, který byl zbit partou chlapců a nakonec zůstal ležet, aniž by si ho kdokoliv všiml, vnímali s husí kůží.

20141016_3102

V představení sledujeme skupinku mladíků, kteří se baví obvyklým způsobem, tak jak to chlapci v mladistvém věku dělají, zkrátka se perou. Proč taky ne? Mají dostatek volného času, neví, jak pozitivně ho využít, tak což takhle vybít svou agresivitu na kamarádovi?  Někdo je útočnější, někdo méně. V partě se vždy najde někdo, kdo dovede obratně ovládat ostatní a stává  se vůdcem.   Náš hrdina chodí v oranžové barvě, což je nápadná barva, vyzařující sílu a  energii. Síla přitahuje a vzbuzuje respekt. Tento mladík je potetovaný, snad i něco tuší o energii jin a jang, ale vůbec ji neumí používat a nemůže být ani řeči o tom, že by ji využíval pozitivně.

20141016_3100

Je zajímavé sledovat, jak s lidmi život točí. Kdo je silný a kdo je slabý?  Tento vůdce party  při jedné z potyček prohrává a klečí, možná, že je vlastně z party ten nejslabší. Naopak na první pohled slabý chlapec, snad i jemný a  nenápadný,  opakovaně útočí na svého kamaráda.  A jak je z historie dokázané, všechno se nám nějakým způsobem vrací. Proč se tedy nepoučíme včas?  Právě tento nenápadný mladík, uvnitř ale plný násilí, je nakonec napaden při pouliční potyčce, možná i umírá. Ptáme se proč?

20141016_3093

Během představení je také okamžik, kdy chlapci svorně cvičí. Ve skupině se totiž skryje ledacos, jednotlivec  není nápadný, nemá vlastní tvář,  zaniká také odpovědnost za vlastní činy. Pokud je skupina vedená inteligentním a tvůrčím jedincem, je samozřejmě výsledek pozitivní.  V opačném případě je lepší důsledky nedomýšlet. Dostatek volného času a svobody, které nám nadělila tato doba, vede opravdu často k tomu, že party provokují a  vybírají  si své oběti i za bílého dne. Škoda, že tolik síly a energie není směrováno k něčemu tvůrčímu a přínosnému.

20141016_3090

Divák také může přemýšlet o významu slov, která ale možná vysvětlují vše.  Možná vysvětlují, proč se nikdy nepoučíme, proč mezi námi pravděpodobně stále  budou  vrazi.

„Člověk je mocný  jako bůh, když někoho přemůže a vezme mu  život. Člověk se najednou cítí tak silný, tak silný, tak svobodný. Ten pocit síly, svobody a  volnosti v něm vyvolává dojem, že se ocitl v ráji. Je tak lákavé tento pocit prožívat znovu a znovu.“

20141016_3070

Taneční pohyby pětice mladých interpretů  hraničící s akrobacií   dodávají příběhu náboj a jiskru.  „Collective Loss of Memory“ je představení, které nabízí divákovi skutečně hluboké postřehy a  nutí ho přemýšlet o podstatě našich povah. Jeho tvůrci se nesnaží ani přizpůsobit vkusu diváka,  ani šokovat, ani být líbiví. Bravo.

20141016_3045

Jozef Fruček:

„ Nemusíme být oblíbení, jsme svobodní a můžeme plavat na rozhraní úspěchu nebo neúspěchu.“

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

Život mezi venkovem a městem

Centrum pro studium populární kultury uvádí tematické večírky

 

 

 

 

Centrum pro studium populární kultury (CSPK) ve spolupráci s Experimentálním prostorem NoD pořádá 29. října od 20:00 přednášku nazvanou Na kolik vyjde simit s ayranem!? Spoluzakladatel CSPK Ondřej Daniel bude mluvit o tématu migrace a sociální mobility, které doprovodí videoklipy a ukázky z východoevropské kinematografie posledních dvaceti pěti let. Večírek je součástí projektu CSPK – Rok mezi venkovem a městem,  v jehož rámci se v období od října 2014 do května 2015 uskuteční v Experimentálním prostoru NoD celkem 8 tematických přednášek.

Migrace z venkova do měst je archetypem sociální mobility související s kapitalistickou dělbou práce. Příspěvek se zaměří na obrazy selhání a neúspěchu, nostalgie a melancholie nabourávající budovatelský mýtus současného způsobu produkce V průběhu večera ozřejmí Ondřej Danielobtížně srozumitelný název přednášky a přidá řadu zajímavých informací.

Rok mezi venkovem a městem se zaměřuje na téma, které se bez nadsázky týká všech našich životů, těch prvních i těch druhých. Kdo se někdy neocitl mezi venkovem a městem, ať už kulturně, společensky nebo geograficky? Vždyť pobývat pouze na vsi nebo výhradně ve městě dnes v podstatě není možné. Na venkově můžeme být právě tak v on-line kontaktu s městskými živly jako si ve městě pořídit zahrádku na střeše činžáku.

soupisakci

Kromě série přednášek v Experimentálním prostoru NoD, organizuje CSPK během akademického roku 2014/15 filmová promítání v prostorách Dejvické Klubovny, členové CSPK vedou dva semináře na FF UK a Rok mezi venkovem a městem završí mezinárodní konference.

Centrum pro studium populární kultury založila v roce 2009 skupina postgraduálních studentů z několika historických ústavů FF UK. CSPK se etablovalo v akademickém prostředí a v uplynulých letech mj. zorganizovalo dvě mezinárodní konference, publikovalo kolektivní monografii Populární kultura a česká identita a již šestým rokem pořádá pravidelné popularizační přednášky a filmové promítání v Praze i v regionech.

 

Taneční magazín

Vezme Vás meditace Kena Maie do nebeských výšin nebo do pekelných hlubin?

Ken Mai a jeho představení „Meditation“

 

 

 

 

Před nedávnem navštívil  ČR extravagantní, výrazný a neuchopitelný tanečník – Ken Mai, který vystoupil v divadelním sále Experimentálního prostoru NoD.

Je třeba zmínit, pro dokreslení čtenářovy představy, že Ken Mai se obléká jako žena, líčí si obličej, má dlouhé černé vlasy, v tanci využívá techniky butó a bojových umění, často jsou také kombinované zpěvem či akrobacií.

16

Foto Michaela Sv

Na začátku představení „Dhyana / Meditation“  ( věnované jedné z nejslavnějších indických svatých žen Anandamayi Ma)  stojí Ken ve své strašidelné masce, v kostýmu ženy a k navození dokonalé atmosféry  využívá efektní záře červených světel. Divák má vlastně pocit, že se ocitl v nějakém strašném  snu, jakoby se před ním otevíralo samo peklo. Tanec samotný  se  pak dá přirovnat k tanci čarodějky, či ženy, která možná u ohně zaklíná něco nebo někoho. Až se Vám svírá hrdlo. A právě tento obraz za chvíli přichází. Ken Mai představuje zničenou, ztrápenou, snad i mrtvou postavu, možná je to právě oběšenec.

8

Foto Michaela Sv

V určitých momentech je tanec spíše směsice představ, možná nějakých strašidelných a zlých, Ken Mai zoufale utíká proti zdi a snaží se utéct.

Ken Mai obratně využívá světlo, hudbu, hru stínů, jeho pohyby i ztvárnění jeho představ, právě tak jako vystoupení samo o sobě je působivé, technicky dokonalé a  vyvolává mrazení v zádech.

Jaká je naše představa o tanci? Je tanec líbivý? Pak tanec Kena Maie je strašidelný. Má být tanec v rychlém tempu? Ken Mai je pomalý až  ztrnulý. Měl by mít podle Vás tanec příběh? Potom u Kena najdeme příběh či smysl jen těžko. Doufáte, že Vás tanec bude povznášet? Ken Mai spíše děsí až mučí svým smutkem. Máte rádi skupinu a plný parket? Ken Mai je sám. Máte ještě nějaké představy o tanci? Ken Mai je nesplní.

KenMai_DhyanaMeditation_(c)AnaisBourquin

Foto Michaela Sv

Navzdory tomu všemu je  Ken Mai fascinující ve své odlišnosti. Přesto, nebo právě proto, přitahuje diváky. Sál je plný. Nikdo ani nehlesne. Diváci ho milují.
Když se po představení mihne mezi sedadly, diváci s ním nadšeně hovoří, Ken ja vtipný a milý.

Nutno přiznat, že Ken Mai patří mezi výjimečné taneční  osobnosti.

9 Ken Mai

Foto Michaela Sv
Ev a Smolíková

Taneční magazín