Vzpomínky na Ballets Russes

Ruský baletní mistr učil i z kolečkového křesla.

 

 

 

 

Největší osobnost souboru  Ballets Russes – George Zoritch

George Zoritch ve hře  L’Après-midi d’un faune 1937
choreografie:   Vaslav Nijinsky
 Foto: Geller / Goldfine Productions

Tanečník a učitel George Zoritch, který zemřel ve věku 92, byl jednou  z nejvíce okouzlujících postav a výrazných osobností ruského baletu  v polovině 20. století.   Nebyl žádný úžasný  tanečník, ale  opravdový  umělec.  Zoritchovo umění bylo mnohem,  mnohem vyšší, než jen  předvádění  techniky.

Stejně jako u většiny  tanečníků, Zoritchovo  pochopení tance a umění přišlo díky jeho  učitelům – a Zoritch měl skutečnou galaxii  těch nejlepších učitelů!

Jurij Zoritch se narodil  v Moskvě, začal svá studia v Litvě. Jeho rodina  se přestěhovala do Litvy po  ruské revoluci, ale Zoritch se brzy  přesunul do Paříže ke studiu pod vedením  Olgy  Preobrajenské. Studoval u tak slavných  pedagogů jako Anatole Vilzak, Anatole Oboukhoff a La Nijinska. V roce 1933 debutoval se souborem  Idy Rubinsteinova (kde Nijinska byla učitelkou  baletu a současně  také  choreografkou).  Tak začala jeho kariéra, která měla pokračovat v mnoha potulných  baletních divadlech, které vzkvétaly v příštích několika desetiletích.

Přidal se k baletu  Ballet Russes v roce 1936, ztvárnil role v   hrách  od Léonide Massine, např.  Jardin Public a Symphonie Fantastique. Po vypuknutí druhé světové války soubor  Ballet Russe de Monte Carlo   přesídlil do Spojených států. Zoritch  také tančil v Grand Marquis Ballet  de Cuevas (byl favoritem).

 „Neřekl bych, že jsem Boží dar,“ řekl jednou, „ale jsem ten pravý  pro balet.“

Jeho dvě nejexotičtější role, obě vytvořil Vaslav Nijinsky, byly ve hrách Le Spectre de la Rose a L’Après-midi d’un faune. Zoritch  také hrál důležitou roli při  nabývání  významu  baletu napříč  USA, ale jeho jméno zůstalo spojeno s Ballet Russe  de Monte Carlo až do roku 1962. V roce 1964, dva roky poté, co byl soubor  rozpuštěn, Zoritch otevřel baletní školu ve východním Hollywoodu.  Učil na arizonské univerzitě v Tusconu v letech 1973 až 1987.

Vlastně nikdy neukončil výuku.  Zůstával úžasně čilý a energický i ve vyšším  věku. Byl známý tím, že učil na kolečkovém křesle  pro invalidy, pokud  se  mu  naskytla příležitost.

Jeho osobnost, šarm a moudrost mohli diváci shlédnout   i  v dokumentárním filmu roku  2005 „Ballet Russes“, neocenitelné setkání přeživších baletních tanečníků.  Téměř všichni účastníci si připomínají s chutí, a nemalým  humorem, své  dny slávy, ale možná nejzábavnější ze všech je  část, ve které Zoritch a Nathalie Krassovska, kterým se  blíží 90 let, připomínají  své role v “Giselle“.  Přerušují své  stále živé  vystoupení zničujícími komentáři na adresu baletního světa.

Nathalie Krassovska

Zoritch byl ctěn svými kolegy a studenty. Popis jeho osoby, který by ho jistě potěšil, vyjádřil  (a s tím by souhlasili všichni, kdo ho viděli tančit  v mládí) francouzský kritik Irène Lidova – „Řecké mládi  vytesané  Praxitelesem“.

• George (Yuri) Zoritch, tanečník a pedagog, se narodil 6. června 1917;

zemřel 1. listopadu 2009.

Nathalie Krassovska (1919 – 2005)

Nathalie Krassovska (Leslie) se narodila v Leningradu  1919. Její matka byla tanečnice V Ballet Russes, její babička byla sólistka v Bolshoi Ballet. Studovala u Olgy Preobrajenské.

Tančila v  Ballet Russe de Monte Carlo 1936-1950  a v  London Festival Ballet 1950-1955. Ztvárňovala ponejvíce klasické  baletní  role. Po ukončení své taneční kariéry se usadila v  Dallasu a pracovala jako učitelka baletu.

George Zoritch a Nini Theilade v  Ballet Russe de Monte Carlo 1939
Choreografie:  Leonide Massine
Kostýmy:  Henri Matisse

Nini Theilade

Nini Arlette Theilade se narodila 15.6. 1915 v Indonesii. Přidala se k Ballets Russe de Monte Carlo v roce 1938 a tančila jako sólistka se souborem během válečných let.

Nini Theilade jako Venuše v  Ballet Russe de Monte Carlo 1939
choreografie:  Leonide Massine
kostýmy:  Salvador Dali

 

Taneční magazín

Osudy herce Richarda Chamberlaina

Článek na vaše přání.
Všestranně talentovaný herec Richard Chamberlain také navštěvoval hodiny tance a zpěvu. Později se tyto dovednosti zhodnotily a jeho brilantní zpěv a tanec mohli diváci ocenit v hudební verzi „Popelky“, kde hrál Richard samozřejmě roli prince.

 

 

 

 

Richard se narodil v Los Angeles 31. března 1934. Jeho rodina se přestěhovala do  Beverly Hills, kde si Richard hrál s ostatními a vynalézal různá   dobrodružství.

Náctiletý Richard   chápal gymnázium (Beverly Vista) jako „traumatickou  ztrátu svobody“, ale velmi rád chodil do kina, zejménaposlouchal  rádia, dramata, pohádky a tajemné příběhy.

V době dospívání byl vztah Richarda  a  jeho  otce, závislého  na  alkoholu,  složitý.   Vynikající vztah měl pouze se svou  babičkou.

Na konci  50. a začátkem 60. let získal  první role v televizních seriálech („Alfred Hitchcock Presents“, „Riverboat“, „Rescue 8 „,  „Bourbon Street Beat,“, „Gunsmoke“, „Paradise Kid“ a další .  Natočil dva celovečerní filmy (“The Secret of the Purple Reef” a “A Thunder of Drums”) a hrál ve dvou  divadelních hrách  („La Ronde“ a „Caine Mutiny Court-Martial“). Vysoce disciplinovaný a tvrdě pracující, vzal  také lekce tance a zpěvu.

Velký  zlom nastal  v roce 1961, kdy  přišla titulní role v sérii o lékařích a velké nemocnici –  „Dr. Kildare.“ Richard  se stal přes noc senzací a idol v každé zemi, kde se „Dr. Kildare „vysílal. V showbyznysu se psaly nové dějiny. Richard  vyhrál svůj první Zlatý globus v roce 1963 v kategorii „Nejlepší televizní hvězda“.

Jeho hudební nadání  bylo zachyceno v různých záznamech, sametově laděný bass /baryton/ a perfektní orchestr dělaly jeho nahrávky instantními  hity a dlouhodobými bestsellery. Jsou stále velmi ceněny Richardovými  fanoušky.

Později Richard vložil velké naděje do muzikálu  „Snídaně u Tiffanyho“. Ale muzikál se nikdy nehrál na Broadwayi, k jeho velkému zklamání.

V roce 1969 se dostalo Richardovi velmi dobré rezence od kritiků za roli  Hamleta.  Zůstal v Anglii téměř pět let. V roce 1970 opakoval roli Hamleta ve zkrácené verzi „Hamlet“ pro Hallmark Television.

Richard Chamberlain se ale brzy vrátil na jeviště v roce 1972 na Chichester Festival Theatre.Přesto, že byl  velmi „oddaný“ Británii a svým  britským přátelům, Richard Chamberlain cítil, že  nikdy  nebude „plně patřit  k Angličanům“, a tak se vrátil do Spojených států.

Jeho první dílo  byla  role okouzlujícího Aramise v zábavné sérii  „Tři mušketýři“ a „Čtyři mušketýři“ (1974), dobrodružný příběh,  vtipná  verze.

S dobře zavedenou  pověstí  všestranného herce, který  by mohl zvládnout se stejným talentem drama, akční filmy i  komedie, Richard Chamberlain hrál  ve filmech „Hrabě Monte Cristo“ (1975), za což byl nominován na cenu Emmy , a „Muž se železnou maskou“ (1976), ve kterém hrál i roli Ludvíka XIV a jeho bratra Filipa, rozhodně nejlepší verze vůbec.

Jeho  brilantní zpěv a tanec prince  mohli diváci ocenit ve filmu  „Pantoflík a růže” (1976), hudební verze Popelky.

Dekádu 80. let začal  opravdovým mistrovským dílem, „Shogun“.  Richard Chamberlain hrál s obrovským ohlasem univerzální roli Johna Blackthorne, za kterou získal Zlatý glóbus a druhou ze čtyř nominací Emmy.

Brzy poté následovaly další ze světově nejoblíbenějších a legendárních  mini-seriálů  „The Thorn Birds“ (1982), v Čechách oblíbený seriál „Ptáci v trní“. Role  utrápeného otce Ralpha de Bricassarta mu vynesla Zlatý glóbus a nominaci na Emmy.  Richard Chamberlain zde ztělesnil hrdinu, pro kterého je nemožná  romance a láska k  venkovské dívce, kterou hraje krásná Rachel Ward.

Oslnivý výkon ve filmu  „A Hero Story“ vysloužil Richardovi další kolo Zlatého glóbu a nominaci na Emmy.

V roce 1992 se Richard Chamberlain vrátil ke  zpěvu. Hostoval na vánočním koncertu ve  Finsku.

Hrál s velkým úspěchem na Broadwayi, u dvou  hudebních produkcí, „My Fair Lady“ (1993/1994) a „The Sound of Music“ (1998/2000). S další  produkční společností a muzikálem  „My Fair Lady“ vítězoslavně procestoval několik měst v Německu, navíc  Curych, Vídeň a Paříž (1995-1996).

V roce 2003 Richard Chamberlain publikoval knihu „Pošlapaná láska“, statečnou  monografii s poetickým podtextem, obsahující  vzpomínky ze svého profesního života. Kniha ale  také  nabízí  vhled do  způsobu, jakým si podmanil své vědomí,  dlouhou cestu,  proloženou jasnými i šedými  okamžiky. Dále také způsob, jak duchovně rostl, aby dosáhl „otevřeného srdce“ a „nepodmíněné lásky“. Nespočetné množství jeho  fanoušků po celém světě reagovaly na knihu opravdu  nepodmíněnou láskou.

Jeho celoživotní zájem na zachování životního prostředí ho vedly k úspěšné lobby ve Washingtonu a Sacramentu. Na Havaji se zasloužil o ochranu životního prostředí ostrovů. Jako hlavní řečník na konferenci v San Francisku s názvem  „Snít nový sen“  roce 1989 se výmluvně zaměřuje na zachování životního prostředí naší planety. S touto tematikou jsou tři filmy  „River Song“ (1987), „Chamtivost a příroda“ (1989) a „Havaj: Nebezpečí v ráji“ (1993).

Richard Chamberlain se aktivně vrátil ke své staré lásce, k malování,   na počátku 90. let.  Některé z jeho obrazů jsou vystaveny  v Galerii osobností ve Wailea.

V roce 2010 byl Richard Chamberlain ve vedení nezávislého  filmu „We are the Hartmans“, který  měl premiéru na filmovém festivalu v Atlantě v roce 2011. Herec hrál roli hippie majitele místního klubu.

Po devíti letech se  Richard Chamberlain opět vrátí na  jeviště  ve hře „“The Heiress“  (Dědičky).  Hru mohou diváci vidět  od 24. dubna do 20. května 2012,
Pasadena Playhouse, CA.

 

 

 

Taneční magazín

Milovat k smrti

Malý muzikál o velké Edith Piaf

 

 

 

Malý muzikál o velké Edith Piaf

Režie: Jakub Maceček

Scénář: Táňa Nálepková

Texty písní: Jiří Dědeček

V hlavní roli: Světlana Nálepková

Muzikál “Milovat k smrti”  je možno v současné době vidět v divadle Radka Brzobohatého.  Mnohým divákům, ať malým nebo starším se jistě zalíbí. Dojemné písně (krásná slova textaře Jiřího Dědečka),   veselé scény, kdy se divák od srdce směje, ale i tragické životní situace, kdy zase naopak divák téměř pláče s Edith.

Světlana Nálepková věrohodně ztvárnila Edith Piaf, její ráznou i citlivou  duši. Písně jsou zpívané živě,  chvilkami máte pocit, že jste se opravdu ocitli v pařížských čtvrtích. “Fandíte” Edith, smějete se s ní  a zároveň vás dojímá její tragický osud, chápete i její nevybíravá slova, kterými hodnotí některé své životní situace.

Diváci jdou   životní cestou  Edith Piaf, sledují její  zpívání v pařížských uličkách, vystupování s jejím otcem, akrobatem,  seznámení s Charlesem Aznavourem a Yvesem Montandem, úspěchy v největších evropských divadlech, turné po USA, závislost na alkoholu, muže jejího  života,  autonehody, nemoci, život plný lásky i samoty, život v chudobě i přepychu.

Muzikál vás naprosto pohltí, jdete domů, jako byste se právě vrátili  z Paříže.

 

Pár slov o velké umělkyni Edith Piaf

Edith Piaf se narodila v roce 1915 v Paříži na peleríně hlídkujícího policisty. Její matka Lina Marsa, cirkusová zpěvačka, ji ve dvou měsících odložila. Do svých dvou let byla v péči babičky, kde se místo vody pilo červené víno. Ze svérázné péče babičky byla odejmuta, rachitická, zavšivená, jak se také ukázalo, ze špíny i slepá.

Zakotvila v péči prostitutek ve vykřičeném domě u otcovy tety. Na radu faráře bordel opustila a znovu se ocitla na dlažbě. Tentokrát v péči svého otce, pouličního akrobata, jehož vystoupení doprovázela zpěvem a akrobacií.

Jednoho dne utekla i se svojí sestrou, zpívaly s kloboukem v ruce, aby si vydělaly na živobytí. Vydělané peníze pak propíjely s ostrými hochy v hospodách pochybné pověsti, např. v pajzlu “Chcíplá krysa”, kde se scházela společnost prostitutek, pasáků a kapsářů, kde také vládla největší esa pařížské galerky.

V osmnácti porodila zedníkovi Dupontovi dceru Marcelku. Ve zpívání pokračovala, důvěřivě čekala na šťastnou náhodu, kdy si jí někdo všimne a nastartuje její pěveckou kariéru.  A skutečně – přišlo první angažmá v nočním podniku Juan-les-Pins. Zde vstoupil do jejího života Louis Lepléé s nabídkou vystupování v kabaretu Gerny´s. Je to místo, kde se z ní stává atrakce podniku. Po Lepléého vraždě (byla i vyšetřována) zpívala v podniku Odett, i po biografech, v té době jí zemřela dcera Marcelka. V jejím životě se objevil Raymond Asso. Udělal z ní hvězdu a ke slávě Edith přispěla i skladatelka Marguerite Monnodová. Edith vystupuje ve vysněném pařížském podniku A.B.C.

Měla úspěchy, miliony, cestovala. Přišla válka, Edith zpívala po zajateckých táborech, pomáhala emigrantům a natočila film Montmartre nad Seinou.

Po válce v roce 1947 přišlo první z mnoha turné po USA. Mužem jejího života byl v té době slavný boxer Marcel Cerdan, který po jejím naléhavém telefonu, aby se rychle vrátil z turné do Paříže, vyměnil loď za letadlo, které nedoletělo.

Po katastrofě v osobním životě její světská sláva stoupala, se svými šansony předstoupila i před anglickou princeznu, pozdější královnu Alžbětu. Edith Piaf se pokouší o vystupování v Achardově muzikálu “Malá Lili”. Začala série jejích autonehod. K alkoholu začala přidávat morfium: následovaly série pokusů o sebevraždu. V roce  1952 se vdala za Jacquese  Pillse. Prožila čtyřletý černý sen, kdy se pohybovala mezi zájezdy a léčebnami. Vystupovala v New Yorku a v pařížské Olympii. Nedozpívala koncerty a vracelo se vstupné.

Po švédském turné přišel vyčerpávající americký tzv. “vražedný zájezd”.   Edith prodělala opět několikanásobné léčení ze závislosti na drogách a alkoholu, podstoupila další operace. Vdala se podruhé za Théo Sarapa – svou poslední  o dvacet let mladší lásku.

Malá drobná žena nebyla krásná, ale znamení Střelce jí dalo charisma, instinkt, velké a široké srdce plné netrpělivosti. V náručí jejího krátkého života prošlo mnoho, i díky jí, slavných můžů, bezejmenných mužů  a vojáků, kamarádů z “mokré čtvrti”. Podváděla a byla podváděna i zneužívána, slibovala a lhala, utrácela i rozdávala. Musela rychle žít a vyzpívat své dojemné, syrové a světobolné šansony. Bez tak příkladně “špatného” života by se však nikdy nestala geniální a legendární Edith Piaf.

Vždy a za vašech okolností byla pevně rozhodnuta žít naplno, zpívat naplno, milovat naplno… až k samotné smrti. Edith Piaf zemřela 10.10. 1963. Byla zcela zničená alkoholem a drogami, bylo jí teprve čtyřicet osm let.

 

 

Taneční magazín

 

Budu tvé zrcadlo, nebo možná tvůj vrah

Jedna tanečnice by tu druhou přenesla i přes poušť, pokud by ji ale dříve nezabila.

BRIAN SEIBERT

Příběh lásky a studu, vyjádřený představami a pocity

V prvních okamžicích tanečního představení „Beautiful Bone“  v duetu  tančeném Molly Lieber a Eleanor Smith (obě jsou také choreografky tohoto díla) Molly tiskne svou hlavu na hruď  Eleanor. Gesto je to něžné i agresivní,  objímající i dusící.

Tyto dvě mladé ženy pracují spolu od roku 2006 a  je to na jejich výkonu vidět.  Spojení očním kontaktem mezi nimi je zřejmé. Vzájemná souhra je vidět v načasování a prostorovém vnímání. Mohou hrát samostatně, zdá se, že se vůbec vzájemně neznají, ale přesto každý jejich pohyb je společně zkoordinován. To by mohla být definice úspěšného duetu.

Eleanor Smith – vlevo, Molly  Lieber,  Foto: Ruby Washington

„Beautiful bone“ (krásná kost)  je opravdu krásná a  svléká se. Většina z 40-ti minutového vystoupení  znamená pro fotografa sen, řadu dynamických kompozic dvou figur. Obě tanečnice jsou krásné v klidu i v pohybu, každá ukazuje vnitřní koordinaci svého těla odshora dolů.

 

Krása je zvláštní,  i když je běžná.

Dílo „Beautiful bone“  je vážný tanec, který nebere sebe příliš vážně. Popsat pohyby tanečníků se zdá syrové, ale  je příznačné, že Molly Lieber drží obličej Eleanor Smithové, když se válí na podlaze a Lieber později  tráví dlouhou dobu s obličejem uvíznutým v klíně Smithové.

Tyto ženy jsou svázány k sobě. Jedna by přenesla druhou přes poušť, zdá se, v případě, že se ale nejdříve vzájemně nezabijí. Na konci jsou tak vzdálené  od sebe, jak jen mohou, nebo jak jim malý prostor „Chocolate Factory theater“ dovoluje. Jsou tak daleko, že se na ně můžete podívat na každou zvlášť, ale dokonce i tehdy máte dojem, že vidíte jen jednu.

Eleanor a Molly ve hře „Heistman“

Tanec měl premiéru začátkem března 2012 v „Chocolate Factory Theater“,  Long Island City,  Queens.

Molly a Eleanor spolupracují od roku 2006, tančily spolu v mnoha představeních.

 

 

Taneční magazín