Návrat kalanetiky

Kalanetika je super sexy cvičení nejen pro celebrity

 

 

 

Kalanetika se nedávno vrátila na scénu, a to především díky osobní trenérce  celebrit Tracy Anderson, která  počítá mezi své klienty Madonnu, Jennifer Lopez a Gwyneth Paltrow.  Stejně jako Callan Pinckney vylepšila originální cvičební metodu založenou na bázi tance a  navrženou  Lotte Berke v roce 1980, Tracy Anderson nyní přinesla kalanetiku do 21. století.

Tracy Anderson, trenérka celebrit

Tracy Anderson – kalanetika

Kalanetika byla vysoce  populární v 80. a 90. letech, a není pochyb o dosažených  výsledcích. Každý, kdo tuto metodu praktikuje, ví, že malé pohyby známé jako „impulzy“ během cvičení aktivují nejhlubší svaly. To znamená, že je zapojeno více svalových vláken, které májí  silný vliv  na vzhled těla. Izolace specifických svalů vytváří dlouhé štíhlé svaly lépe než zapojení hlavního  svalu.

Madonna a Tracy Anderson

Jedna hodina kalanetiky má stahovací a zvedací  efekt jako 20 hodin aerobiku.

Jennifer Lopez

Nicméně, originální kalanetika má své nedostatky –  nemá kardio sekci a obrovské množství opakování cviků může být nudné…

Nová metoda vyřešila i tento  problém.
Nově přidané části používají  velké, kontrolované pohyby, které zvyšují výkonnost kardiovaskulárního systému a spalují tuky. Ačkoliv  se cvičení na tvarovní částí  těla stále zaměřuje  na stabilizační svaly, nyní se zaměřujete na svaly z různých úhlů, což znamená, že můžete přidat různé množství  různých cviků  místo opakování jednoho cvičení  více než 100x.

 

Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí MONIKOU REBCOVOU

“Moje nejvroucnější přání je tančit africký tanec!” říká Monika Rebcová

 

 

 

1. Vystudovala jste Středočeskou lidovou konzervatoř scénického tance a  Akademii  múzických umění, taneční katedru. Přesto jste absolvovala v zahraničí neuvěřitelné množství kurzů. Proč? Co chybělo školám v Čechách? 

„Jela jsem studovat moderní tanec. V zahraničí jsem se naučila všechno.  Tady v Čechách bylo v době „železné opony“zakázáno všechno to, co přicházelo ze západu, z USA, z Londýna, z Francie. Musím zmínit dvě jména – Ivana Kubicová a Jan Hartman, kteří měli za komunistického režimu oficiální povolení vycestovat, vystupovali v Londýně (GENTY), ti mě opravdu něco naučili. Jinak jsem se v Čechách nenaučila nic.

Později jsem mohla cestovat, umělecká škola UKA umožňovala studentům vyjet. Studovala jsem v USA, v Anglii, ve Francii.“

2.   Byla jste někde v zahraničí  nespokojená nebo Vás to všude bavilo?

„Bavilo mě to moc, všude.“

3. Co to znamená, když se řekne „kontaktní improvizace“?

„Moderní tanec ve spolupráci s partnerem. Improvizace je technika, jako každá jiná, je to cvičení, neznamená to, že si každý dělá, co ho napadne. Jsou  to pohybové vazby, až přejdou do svalové paměti, pak přichází improvizace. Jsou různé úrovně, začátečníci, mírně pokročilí, pokročilí, studovat můžete mnoho let.
Technika se vyvíjí. Je to mnoho let práce, v neposlední řadě pro lektora.“

4. Tančíte klasický, moderní i africký tanec. Který Vám podle Vašeho názoru přináší největší radost?

„Všechny tři  druhy tance. V každém mém životním období  jsem upřednostňovala některý z těchto tanců. Skvěle se doplňují, vyučuji je, udržuji si tělo v kondici, tvořím nové choreografie, variace,  vymýšlím tréninky.“

5. Proč byste doporučila  africký tanec?

„To je především radost z pohybu. Klasický a moderní tanec mi ji nedal. Stále jsem se kontrolovala, kde mám ruku a nohu, jestli jsem neudělala nějakou chybu, po představení jsem měla depresi, že jsem nebyla dokonalá a ještě jsme to schytali od choreografa jako skupina. Kromě toho, africký tanec dal  mému projevu dynamiku, rychlost. Nic se s ním nedá srovnat, také je v něm živočišnost a sexualita.“

6. Co říkají afričtí tanečníci na evropský tanec?

„Podle afrických tanečníků je umělý a pokrytecký.“

7. Tančila jste někdy s africkými tanečníky v Africe, v buši ? A chtěla byste?

„Já tančím v Africe v buši každý rok.“

8. Pina Bausch byla velká umělkyně. Měla jste tu čest tančit s ní na jevišti, když jste studovala v Berlíně?

„Ne, jen s její asistentkou. Pina byla můj velký vzor v minulosti. Ovlivnila mě při tvorbě pro skupinu Monika Rebcova Dance. Sledovala jsem Pinu Bausch.
Ale ona představuje německý expresionismus a já mám ráda minimalismus, takže jsem šla dál svou cestou.“

9. Co všechno děláte v současné době?

„9. října 2011  mělo premiéru po 10-ti letech v divadle PONEC  mé taneční vystoupení s názvem Africké smíření. Jsem také  produkční skupiny Monika Rebcova Dance a BATOCU, což je skupina 10-ti afrických tanečníků, ze Senegalu, Quinee, Pobřeží slonoviny, také 4 tanečnice z Japonska, Kuby.“

10. Učíte na HAMU, vedete soukromé hodiny, vystupujete v divadlech, na firemních večírcích. Jak to jde dohromady s rodinou a dětmi? Nemáte výčitky, že není dost času se jim věnovat? A chtějí děti také tančit, nebo mají k tanci spíše záporný vztah?

„Mám velké výčitky, moc to nejde, děti zanedbávám. Děti jsou ale naštěstí umělecky založené, chodí se mnou do divadla, syn fotí a natáčí, tančí hip hop a break dance, dcera stepuje, zpívá a hraje na klavír, často se mnou i tančí.“

11. Neměla jste někdy pocit, že jste „přetrénovaná“? Pokud ano, jak jste relaxovala?

„Ano, byla jsem velice vyčerpaná v minulých letech. Přiletěla jsem domů a dělala jsem 4 věci najednou, úkoly s dětmi do školy, uklidit, sbalit věci na trénink atd. I teď mám někdy doma chaos, přijdu se domů jen vyspat. A děti vyžadují Vaši pozornost, víc a víc, musíte jim dát nějaký mantinel. než vás úplně pohltí.

Šest let jsem byla sama – 3 zaměstnání, 2 děti…málem jsem přišla o rozum.  Ale teď jsem se vdala  a to je moje relaxace. Manžel pochází ze Senegalu, pomáhá mi, je to samostatný, vzorný člověk. Vstává brzy, bere děti do školy, pro něj jsou to cizí děti, stará se o ně, nemusím mu o nic říkat. Oplácím mu to, vyřídila jsem mu přechodný pobyt atd.“
..
12.  Co odpovídáte lidem, kteří Vám tvrdí: „Tančit můžeš do 40-ti let a pak konec. Musíš umět něco, čím se uživíš.“

„Hm. To jsou dva pohledy. Buď to děláte pro radost, jako koníček, to je pak jiná situace, to není práce. Nepředstavuji si, že budu učit tanec do 70-ti let, hraji také na hudební nástroje, doprovázím hudbou hodiny jiných pedagogů. Ale – pokud nebudu na vozíčku, tak se budu snažit učit, proč ne. Ale chci asistentku.
Africký tanec je sprint, hodinu a půl, nedá se to vydržet. Ukážu, předvedu,  ale dál to skupina už  opakuje s asistentkou.

Ale já teď už nevystupuji. Měla jsem tančit sólo KIZOMBA o angolském národním tanci a vzdala jsem to. Myslela jsem původně, že chci vystupovat, že mi to udělá radost, ale mám pocit, že  nejsem perfektní.“


13. Je snadné být profesionální tanečnicí v ČR?

„Profesionálové se v Čechách neuživí, nemohou si např. našetřit peníze do budoucna, na bydlení, cestovat, neustále ztrácí a jsou chudší než ostatní, kteří služebně postupují, berou vyšší plat.  Učím na AMU za 70 Kč na hodinu, to je méně než má dělník z Ukrajiny. Když vyjdu z domu, už dotuji AMU.  Tahle země mě nic nenaučila, nedala  a nezaplatila mé dovednosti. Sestra mi občas říká: „Sedni si do kanceláře!“ To jsem zkusila a už to nikdy nechci.

Moji hudebníci z Afriky se ani nemohou vrátit domů, protože nevydělají na letenku.“

14. Co si přejete letos od Ježíška?

„Samozřejmě zdraví, ale nejlepší dárek by byly peníze. Chci zase v lednu letět do Afriky, chci cestovat, splatit dluhy, chci studovat africký tanec a hudbu….“

Přeji Vám, ať se můžete dál zabývat africkým tancem a děkuji za rozhovor 

Eva Smolíková 

Baletky trpí pro umění, nechávají si zmenšovat prsa a hladoví

Jedna z pěti baletek v La Scale je anorektička, prohlašuje primabalerina Mariafrancesca Garritano.
Tlak, který je vyvíjený na baletky, aby byly fyzicky dokonalé, způsobil, že mnoho baletek nemůže mít děti

Jedna z pěti baletek v La Scale je anorektička, prohlašuje primabalerina Mariafrancesca Garritano.

Tlak, který je vyvíjený na baletky, aby byly fyzicky dokonalé, způsobil, že mnoho baletek nemůže mít děti, říká hvězda Tom Kington.

Řím, 14. prosince  2011

Foto: Marco Brescia/La Scala

Mariafrancesca Garritano vystupuje v  Miláně ve světoznámém divadle  La Scala. Říká, že její váha klesla, když byla na taneční akademii.

Jednoho večera na začátku nové sezóny v La Scale, jedna z primabalerín dramaticky odhalila problém bulimie a anorexie mezi baletkami.

Porušila tím nepsané pravidlo “nikdy nehovořit o problémech s jídlem mezi italskými elitními tanečnicemi.  Mariafrancesca Garritano řekla tisku, že jedna z pěti balerin, které zná, je anorektička a důsledkem toho, mnohé z nich nyní nemohou mít děti.

Napadlo mě samozřejmě, že budu vyhozená, , ale miluji La Scalu, starám se o ni, a proto skutečně doufám, že se věci mohou změnit, říká Garritano, 33, která vyhrála konkurs na taneční akademii, když jí bylo 16 let.

Jedno z nejprestižnějších a nejstarších divadel na světě zahajuje novou sezonu Mozarttovou operou Don Giovanni. Událost tradičně přitahuje smetánku italských politiků a podnikatelů, právě tak jako  i královské osobnosti ze zahraničí. Ale za vším tímto blýskavým leskem umělců, není všechno vpořádku, říká Garritano, která  už všechno  řekla v knize “Prosím pravdu o baletu”.

Anorexie a bulimie jsou dvě  z nejběžnějších poruch  příjmu potravy. Obě jsou vykreslené v dramatickém filmu Black Swan, psychodrama  o baletu, které vyhrálo oskara, v hlavní roli Natalie Portman.

“Opakující se  varování o tlačení mladých  tanečnic k tomu, aby trestali svá těla v hledání tělesné dokonalosti, bylo do teď ignorováné v Miláně”, říká Mariafrancesca Garritano. “Když jsem trénovala jako dospívající, instruktoři mě nazývali mozarela nebo čínský knedlík přede všemi. Omezila jsem jídlo tak moc, že mi skončila menstruace na rok a půl, když mi bylo 16 a 17 let,  moje váha poklesla na 43 kilo.”

Garritano říká, že sedm z deseti tanečnic na taneční akademii má zastavený menstruační cyklus, protože  se pokoušeli jíst méně.  “Byla jsem na jablku a jogurtu přes den, spoléhala jsem se na adrenalin, abych vydržela zkoušku”, říká Garritano.

“Některé tanečnice byly převezeny do nemocnice, aby byly nakrmeny trubičkami, ostatní měly deprese a stále vyhledávají radu odborníka.”

“Stále mám vážné bolesti střev a opakované zlomeniny kostí, což je, myslím, spojené s dietou”.

“Dívky také podstupují plastické operace zmenšení prsou, aby si udržely štíhlou siluetu. Je to bláznivé – jsem nejdřív žena, až pak baletka”, tvrdí Garritano. “Jedna z pěti studentek se stala anorektička, o něco menší množství trpí bulimií. A stejné množství trpí, nejen v La Scale, ale v tomto oboru.  A mnohé nyní nemohou mít děti.”

Mluvčí La Scaly se odmítla vyjádřit k nebezpečí anorexie na Taneční akademii. Garritano řekla, že byla upozorněna na to, aby  o tom nehovořila veřejně.

“Ale hovořím s lidmi o systému, ale zdá se, že se nic nemění. Velice často jsou učitelky frustrované bývalé baleríny, které dělají ostatním to stejné, co se stalo jim.”

“Rodiče věří, že jejich dcery jsou v dobrých rukou  a ztrácí s nimi kontakt, když dívky začínají svůj náboženský vztah se zrcadly, s učiteli a veřejností.”

Pro Garritano byl balet  únik z nešťastného dětství v Kalábrii v jižní Itálii. Poté, co její matka zemřela, když jí bylo 11 let, její otec si vzal ženu, se kterou měl  dlouho  poměr  a poslal dcery žít s tetou.  “Byla to její tvrdá výchova, říká Garritano, která mě ochránila před tlakem na akademii. Moje tvrdohlavost mě zachránila před sklouznutím do anorexie – tohle a moje  lačné vzpomínky na smažené jídlo, které jsem jedla v Kalábrii” vzpomíná Garritano.

Taková tvrdá hlava vyzvala mladé baletky, aby se bouřili proti servilnímu postoji, který se očekává od tanečníků.

“Nemohla jsem to udržet v tichosti, když na nás učitelé křičeli. Pokud používáte vojenský výcvik  s baletkami, vytvoříte roboty, ne umělce”.

Když se stala baletkou jako nejlepší ze třídy v roce 1998, Garritano žalovala La Scalu, protože  si myslela, že ji přehlíží. Nakonec se stala jednou ze 14 sólistek  tohoto roku.

OBRAZEK (pokud ještě máme)

“Měsíce jsem nemohla tančit poté, co jsem vypovídala proti manažerům. Vždycky jsem byla otevřená, ale viděla jsem, že to brzdí moji kariéru.”

Nyní, díky své knize, Garritano vydává  poselství pro mladé tanečníky.  “Balet je vyčerpávající, ale může to být i sen, pokud se vyhnete poruchám příjmu potravy. Chtěla jsem upozornit  na tento svět a díky své knize, studenti a matky mě teď kontaktují a kladou různé otázky na Facebooku.”

“Ještě lepší výsledek by přineslo,, kdyby baletky, které jsou známější než já, udělali krok vpřed a řekly, jak to opravdu je”, říká Garritano.

 

 

Taneční magazín

 

 

Lil ’ Buck si protančil cestu Pekingem společně s YO-YO MA a Meryl Streep

Lil ’ Buck rozhýbal Peking.
Stane se Jookin tak uznávaný jako balet?

 

 

EDWARD WONG

Dong Ling/Asia Society

Jeden z nejvíce překvapujících momentů čtyřdenního uměleckého fóra  Spojené státy – Čína, které se konalo v Pekingu,  bylo soukromé představení  violoncellisty Yo-Yo Ma a tanečníka  Lil‘ Bucka pro Liu Yandong, nejvýšše postavenou ženu v politice v Číně.

 

Lil´ Buck, formálně známý jako Charles Riley, je nyní internetová senzace, protože jeho styl tance, známý jako jookin,  rozhýbal ulice. Poté, co paní Liu viděla jejich společné úsilí, objala Lil‘ Bucka, který ohromil  každého  v místnosti, řekl Mark Danner, Newyorkský kritik, který je členem delegace představující  americké umění, sestavené společnostmi  „Asia Society“ a  „Aspen Institute“.

Paní Liu byla také  v publiku v Národním centru pro umění, když Lil´ Buck a Yo-Yo Ma představili svůj talent mnohem většímu davu.

Vystoupení bylo  organizováno  Damianem Woetzelem, bývalým tanečníkem  a prominentním tanečním producentem. Bylo možno shlédnout  mnohem víc, než jookin. Mezi hvězdami, které přišli na  scénu byl Wu Tong,  Brooklyn Rider a Meryl Streep, kteří přednášeli básně v angličtině, zatímco Yo-Yo Ma hrál. Jedna osoba upozornila  Meryl  Streep, že přednášením klasických básní v čínštině by posílila  řady svých horlivých stoupenců v Pekingu. Meryl byla jednou z největších hvězd  na fóru.  Fan klub více než 20 mladých číňanů, kteří měli na sobě odpovídající neonově žluté mikiny s nápisem Meryl Streep, kladl peprné otázky a požádal hvězdu o autogram na filmové plakáty.

Lil´  Buck na sebe znovu upozornil. Na melodii „Mountain Mido,“ zahájil vystoupení svým  jookinem, pohyboval se elegantně  uličkou mezi sedadly a diváky,  zakončil své vystoupení svými typickými pohyby.  „Mé největší přání je,“ řekl Yo-Yo Ma publiku, „že jookin se stane součástí tanečního světa, stejně jako balet.“

Na konci programu se  paní Liu Yandong připojila ke  zbytku  publika  k bouřlivým ovacím. Stejně jako předchozí den její objetí, i toto nespoutané nadšení bylo  vzácným veřejným projevem ze strany vysoce postaveného čínského vůdce.

Lilˇ Buck a Madonna

 

 Taneční magazín