Rozhovor s tanečníkem, modelem a návrhářem JIŘÍM KALFAŘEM

„V modelingu se nemůžete spolehnout na nic!“

 

 

 

 

 

1. Měl jste vztah k umění od dětství?

„Myslím, že ano. Žil jsem na vesnici, umění a Praha pro mě znamenaly útěk z běžného života. Vždycky jsem toužil po tom, abych se dostal do „velkého světa“. V 11-ti letech jsem začal studovat taneční konzervatoř. Na konzervatoř mám dobré vzpomínky, není tam žádná velká  rivalita, celý soubor se snaží. I učitele jsem měl rád. Starali se o nás, vlastně jsme je vídali více než vlastní rodiče. Své vrstevníky z vesnice jsem už nepotkával.

Chtěl jsem ale do zahraničí, najednou mi Česká republika byla malá. Měl jsem tu nejlepší rodinu na světě, podpořili mě v tom, když jsem v šestnácti letech chtěl jít studovat do Německa. Vím, co to asi pro mámy znamená.“

2. Kde přesně jste studoval?

            „Studoval jsem ve Stuttgartu na baletní akademii Johna Cranka. Studoval jsem ve třídě, kde bylo asi 20 lidí 18-ti  národností.

Ale přesně tak, jako mi byly malé Čechy, i tady jsem začal pociťovat, že chci poznat víc. Rok jsem zůstal v opeře, cestoval jsem, tančil  jsem v Itálii, ve  Španělsku, v Londýně.“

3. Pokud porovnáme balet v Čechách a v zahraničí, v čem je  největší rozdíl?

            „V zahraničí není problém být individuální, vystupujete jako jedinec. Choreograf  se snaží, aby tanec vyhovoval Vám, jedinci. V  Čechách vystupuje celý soubor,  choreografie je postavená pro všechny. Rok za rokem se opakovalo to stejné. Dnes se repertoár v Čechách mění, situace je jiná.“

4. Proč jste tedy tanec opustil a začal se věnovat modelingu? Byla to osudová náhoda, nebo jste s tancem  chtěl skončit?

            „Chtěl jsem vše dělat svojí cestou. V tanci panuje určitá  hierarchie, záleží na tom, jak dlouho tanec děláte, ne na tom, jak jste dobrý. Cestoval jsem, chtěl jsem poznat i jiné věci, nestačil mi jen tanec. A objevil jsem modeling. Časově nevyžaduje tak tvrdý trénink jako tanec,  tak tvrdou disciplínu.

Tanec je tvrdý, ale modeling je mnohem více závislý na štěstí. Být  ve správnou dobu na správném místě, jak se říká. Na castingu stojí třeba 500 kluků,  všichni vlastně vypadají stejně a vybrat mohou jen jednoho. Nezáleží ani na postavě, na životosprávě, záleží jen na tom, jak dobře vypadáte na fotce. Všichni jsou hezcí a štíhlí,  jednoduše nejvíce záleží na štěstí. Nemůžete se spolehnout na nic. Ale v těžkých chvilkách jsem měl tanec, zavřel jsem se ve studiu, tančil jsem a  tančil a dostal ze sebe  stres.“

5. Pro modeling  a  pro molo  je ale taneční průprava báječná  věc, ne?

            „Molo znamená  jen chození.  Spíše pro časopisy je pohybová průprava  výborná, protože rozumíte svému tělu.“

6. Souhlasíte s tím, že modelky mají být hubené?

            „Ano, určitě mají být hubené. Každý vytváří oblečení tak, aby „sedlo“. Čím větší velikost, tím  více práce pro návrháře, pro krejčí. Běžné velikosti jsou 34, 36. Kdyby bylo více silných žen při přehlídkách,  musíte každý model šít na míru, každý zvlášt, což je velice náročné. Proto je praktické, aby modelky byly hubené. Dnes se ale prosazují už i větší velikosti.

Některé tanečnice, které jsem potkal, byly na parketu úžasné, i když měly nějaká kila navíc. Ovšem  ze školy by je kvůli tomu vyhodili.

Já ale nejsem  zastáncem nucené hubenosti. Nechci propagovat styl: „Nejezte, buďte raději mrtví, než tlustí. Jsem pro zdravou postavu.“

7. Je hezká postava výsledkem zdravého životního stylu?

            „Ano. Já jsem svého prvního „McDonalda“ jedl  v 16-ti letech, dnes jsou lidé líní si udělat polévku.  Raději  si někam zajdou na jídlo. Ale pokud si lidé stěžují, že nemají čas, tak jen proto, že si ho na potřebné věci neudělají.“

8. Vy jste ale opustil i svět modelingu a začal jste se věnovat návrhářství. Proč?

            „Chyběla mi kreativnost, tvůrčí činnost. Chtěl jsem sám  něco vytvořit, nejen  pomáhat jiným něco tvořit, protože to nejste Vy. Jako model jsem byl jen nástroj v rukou někoho jiného.“

9. V čem pro Vás byla skvělá  ta doba, kdy jste pracoval jako model?

            „Naučíte se jazyky, komunikovat s lidmi, znát sám sebe. Člověk hodně cestuje, poznává.“

10. Je možné mít stálý  vztah ve světě modelingu?

            „Já žiji  ve šťastném vztahu už 6 let. Určitě to jde. Je ale pravda, že modeling je vhodný  pro mladší lidi, kteří nevědí, co chtějí, testují jak sebe, tak ostatní, potřebují být volní…

Mě můj vztah drží, posouvá mě dál.“

11. Nejsou některé modely absurdní?  Mám na mysli např. oblečení z plastových lahví atd. Takhle „vyfiknutý“   přece běžně nikdo  chodit nebude, nebo se mýlím?

„Já těmto modelům nerozumím.  Nechodím na takové   přehlídky. I kdybych je jako model předváděl, je to jen práce, ale neznamená to, že se s takovým oblečením ztotožňuji.“

12. Uznáváte modely Blanky Matragi?

„Líbí se mi. Ale na mě je to moc složité.  Já uznávám především jednoduchost.“

šaty Blanky Matragi

13. Jak vypadají Vaše  modely?

„Jednoduchost, kvalita, nadčasovost. To v Čechách chybí. Nechci sledovat módní trendy.  Dělám své vlastní návrhy. Když takové kvalitní oblečení  vytáhnete za rok ze skříně, můžete si ho  opět vzít na sebe. Je to určitě lepší, než sáhnout do skříně a nemůžete uvěřit, že „něco takového“ jste někdy nosila.“

15. Jak se oblékáme jako Češi?

„Češi? Nemám rád škatulkování.  Ale  všeobecně mám pocit, že starší paní obvykle vypadají elegantně. Mladé dívky  si vyjdou v teplákách a ve vytahaném tričku. Uf.

Já osobně nesouhlasím s teniskami  nebo sportovními  bundami pro běžné nošení  na ulici.  Sport patří do posilovny, do tělocvičen, do parku. (Nejvíce  mi ale vadí  zmíněné tenisky.)“

16. Někteří lidé říkají, že nemají čas přemýšlet o módě a oblečení. Prostě  si vezmou na sebe první věc, která jim  ráno přijde pod ruku. Co Vy na to?

„Každý má čas se ráno podívat do skříně a 10 minut věnovat tomu, co si obleče.“

17. Kde můžeme koupit Vaše modely?

„Mám nově otevřený butik v Dušní ulici v Praze.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s vítězkou Mistrovství světa v latino show a show dance NATÁLIÍ MOSKVITINOVOU

„Snowboardu se nechci vzdát!“

 

 

 

 

13-tiletá Natálie Moskvitinová vyhrála na letošním Mistrovství   světa v latino show, v kategorii junioři. Má na svém kontě tolik vítězství, že si  sama téměř nemůže na všechna vzpomenout…..

1. Co jsi vyhrála v posledních 3 letech? (stačí vítězství za poslední 3 roky, atˇ se nám to vejde na stránku)

Rok  2012 –  Mistrovství světa v latino show

Rok 2011 – Mistrovství světa ve formaci,  latino show

Rok 2010 –  duo s Denisou Večeřovou – Mistrovství světa v show dance

Natálie Moskvitinová

2. Show dance a latino show je zřejmě tvoje doména. Tančíš i jiné styly?  A proč je show dance pro Tebe nejatraktivnější?

„Když jsem byla mladší, tančila jsem i disco, ale je to vlastně pořád stejné, opakuje se choreografie. Show dance i latino  show má dané téma, na toto téma se tančí. Je to vlastně příběh, do kterého  jsou vložené latino pohyby.“

Natalie Moskvitinová

3. Máš talent od Boha nebo tolik, tolik trénuješ, abys byla nejlepší?

„To je asi dané od Boha, je to ovšem také  dílem trenérky Jany Zelenkové, dřu stejně jako ostatní, ne víc. Trénujeme 4-5x týdně, dvě hodiny. Když jsou  před námi soutěže,  tak trénujeme každý den. Soutěží  se většinou o víkendu, ale někdy  i přes týden.“

4. V takovém tempu může být i běžná chřipka problém.  Jak doženeš zameškané hodiny?

„Pomáháme si mezi sebou, holky mě doučí choreografii, takže dohnat se to dá.“

5. Jak Vás berou ostatní taneční kluby? Panuje mezi vámi rivalita nebo si také pomáháte?

„Jak kdy.  Chováme se k nim podle toho, jak se oni chovají k nám.“

Natálie Moskvitinová

6. Při závodním tanci  si člověk někdy musí odpustit výlety, školy v přírodě atd. Jak je to ve Tvém případě?

„Pokud jsou soutěže, na výlet  nemůžeme. Někdy to ale jde,  zmeškat dva tréninky  tolik nevadí,  to se ještě doučíme.“

Natálie Moskvitinová

7. Někteří tanečníci se vzdávají třeba i radovánek na horách, bojí se úrazu. Jak to bereš Ty?

„Já na hory jezdím, dokonce jezdím i na snowboardu. Je pravda,  že úrazu se bojím. Doufám, že bych si zranila jen ruku, kdyby přece jen došlo k tomu nejhoršímu. Snowboard je pro mě zábava a nechci se ho vzdát.“

Natálie Moskvitinová

8. Zatěžuje Tvůj trenink časově  celou rodinu?

„Přes týden na trénink jezdím autobusem, máma i táta chodí do práce. O  víkendu jezdí se mnou na soutěže, dívají se, fandí mi.“

9. A holky ve škole Ti přejou nebo závidí úspěchy?

„U nás je to tak, že čtyři holky ze třídy tančí se mnou, takže mi fandí, samozřejmě. Kluci jsou normální, nemám žádné problémy, nemůžu si na nic stěžovat, nic mimořádného se u nás neděje.“

Malá skupina juniorů

10. Jaké máš „koníčky“  (pokud tedy ještě zbývá nějaký volný čas)?

„Na koníčky čas už nezbývá, občas  ty zmíněné hory a snowboard.“

Natálie Moskvitinová

11. Je závodní  tanec drahý sport?

„Je to opravdu hodně finančně náročné.“

12. Chtěla bys být v budoucnosti profesionální tanečnice?

„Chtěla bych si vydělávat něčím jiným, určitě ne   jenom tancem. Ideální by bylo dopoledne mít nějakou práci a tancem si vydělávat odpoledne….“

Velká formace juniorů, pávice

13. Připravujete  už něco na novou sezónu?

„Ještě ne. Právě nám skončila sezóna a ještě nic nového není v dohledu.“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

 

Rozhovor s hercem STANISLAVEM ZINDULKOU

„Obrovské zaujetí a zápal je jediná přípustná droga“

 

 

 

1. Vy jste nedávno oslavil 80. narozeniny. Když se ohlédnete za svým životem, z  čeho máte největší radost?

„Jsem šťastný, že dělám to, co jsem dělat chtěl. To je asi základní lidské štěstí (kromě zdraví, pochopitelně). A  k tomu spokojený rodinný život, což se mi povedlo také. To jsou dvě věci, které mi pomáhají a jsou pro mě nejdůležitější.

Podle mého názoru  by  si měl každý  vytyčit to, co chce v životě dělat. A jít za tím, čeho chce dosáhnout, jinak ten život nemá smysl. Z 90-ti procent to závisí na člověku, na jeho zaujetí, na jeho pevné vůli. Také tomu musí  věnovat veškerou energii. Dnes mnozí  mladí lidé chtějí něco dělat, ale často tomu  nic nedávají.“

2. O vás se dá říci, že jste od malička hercem, to není lehká profese. Kde berete  energii stále pracovat, tvořit?

„Ano, ochotnicky jsem hrál od dětství, jinak jsem hercem až od té doby, co jsem vystudoval. Už od studentských let jsem věděl, co chci  dělat a intenzivně  jsem se na to připravoval. Člověka  nemusí vždycky potkat štěstí, ale je důležité být na ně připravený, když ho potká.

Být plný energie znamená mít  maximální zájem  o věc a „jet“ naplno!“

3. Co byste řekl o herectví? Je to perspektivní povolání v současné době?

„Herectví je řehole, obrovská řehole, která vám ovšem donese obrovské uspokojení.

Člověk musí pro svou práci dělat maximum, hodiny cvičit. Dnes je značná nadprodukce hereckých škol, které každý rok „chrlí“ své absolventy. Bohužel po nich není dostatečná  poptávka. Uplatní se jen ti nejšikovnější, nejcílevědomější a ještě  potřebují dávku štěstí.“

4. Jak vnímáte profesi tanečníka? Je perspektivnější?

„To je svým způsobem tragické zaměstnání.  Velké, poctivé  umění s jepičím životem. Je to smutné, vidět ty  nešťastné osoby o berlích, které investovaly všechno a třeba ani  nemohou chodit.“

5.  Tito lidé mají zápal pro věc, obrovské zaujetí, lásku ke své profesi. A zaplatí za to.  Je tedy dobré „dát do toho všechno“?

„Každé umění je velké sebeovládání a risk.  Ale i tak často záleží  opravdu jenom na štěstí.

Učil jsem na Brněnské státní konzervatoři. Většina absolventů uspěla,  (Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser a další). A někteří herci se „nechytili“. Člověk třeba zažije rok neúspěchu, ale nesmí ho to zlomit! I  neúspěch Vám donese nezaplatitelnou zkušenost, kterou můžete zužitkovat později. Radovan Lukavský říká: „Moje chyby, to je moje perspektiva“.

Pokud jde o tanečníky,  vidím chybu ve společnosti. Neumí se o jejich další perspektivu postarat.  I sportovci dopadnou stejně. Zranění, nemoci. Musí odejít a nemohou svou profesi dál  dělat. Ovšem mnozí sportovci jsou jinak honorovaní.

Kdybych já jako herec skončil v 60-ti letech jako řada mých kolegů, dnes bych neměl na nájem. Herecké platy jsou velmi nízké, oblastní herci živoří, nemůžou uživit rodinu, navíc si obvykle platí paní na hlídání dětí.“

6. Co byste si raději vybral, divadlo nebo film?

„Divadlo nic nenahradí.  Je to umění, které živě dýchá současně s Vámi. Ten pocit je úžasný. Technika je jiná  pro film,  televizi, jeviště, rozhlas. To, co je na jevišti přirozené, je ve filmu přehnané  a nelze to použít.“

7. Jak si udržujete kondičku?

„Být fit pro mě vždycky neznamená, že člověk musí být aktivní sportovec. Ve zdravém těle, zdravý duch,  to platí. Zkoušky a hraní, to je také fyzický trénink.  Já si navíc každé ráno půl hodinky zacvičím, chodím pěšky po Praze, žádné popojíždění autem.“

8. Dá se říci, že taneční role jsou také báječný  trénink, nebo ne?

„Dělal jsem řadu let muzikály i operetky, byl jsem nucen tančit. Jednou jsem dostal úžasnou roli, ale  podmínka byla, že se  musím naučit stepovat. Ve 49-ti letech jsem se to musel naučit.  A já jsem se to opravdu naučil!“

Šel jsem za Radkem Balašem (asistent stepu), on se podíval na   mé svaly, zkusil, co vydržím a řekl: „To půjde.“

Chodil jsem k němu cvičit 3x  týdně. Denně jsem na sobě „makal“ až do premiéry, to bylo dva a půl měsíce. Nešlo mi to a nešlo. Nohy se uvolnily až během „generálek“. Najednou mi to šlo samo.  Člověk se může naučit všechno, ale chce to vzepětí v sobě.  Když jsem se chtěl naučit stepovat, bral jsem si všude prkno. Např. na dovolenou, na mé cesty, prostě  všude, kam jsem jel. Všude jsem trénoval, všude.

Herec často „oblafne“ diváka. Tedy mám-li být přesný, některý herec.  Tanečník nikoho neošidí, klavírista také ne. Technika se musí cvičit, musí se naučit, musí se ovládat.“

9. Jak snášela Vaše partnerka herecký život?

„Na to se těžko odpovídá. Asi jsem měl štěstí, potkal jsem toho, koho jsem chtěl. Jsem 53 let ženatý. Já jsem nikdy nechtěl herečku.  Herectví je sobecké zaměstnání. Když se sejdou dva sobci, to je zázrak, když jim to společně  vyjde. To musí být obrovská míra tolerance. Má paní je inženýrka, má obrovský smysl pro umění, „fandí“ mu. Často se na ni spolehnu, poradí mi i v mé profesi.

Někdo se té rodině musí obětovat víc, když oba upřednostní  svou profesi, je  nepravděpodobné, že  manželství  vyjde. Má paní se obětovávala  víc, já se snažím to nějakým způsobem  vracet.“

10.  Jak jde učení textů v 80-ti letech? Učí se člověku hůře?

„Naposledy jsem se učil narychlo 13 stránek textu. Je to trénink. I na dovolené trénuji svou pamětˇ. Neuběhnu 10 km, nemám to natrénované, ale ten, kdo trénuje, je uběhne.“

11. Vidíme, že vystoupení, kde převládá technika místo emocí  v dnešním světě vítězí. Zvítězí?

„Ale kdepak. Citlivý divák si vybere. Skutečné umění jen technika  nenahradí. Hra „Večery u pana Greena“ je toho dokladem. Vidím, co to s lidmi udělá. Cit, to je skutečný cíl umění, to je ten smysl. Já nechci nadržovat  konvencím, ale nemám rád samoúčelnosti.  Nikam to nevede.

Muži často na rozdíl od žen nechtějí chodit do divadla, pospávají tam. Ale pokud je ve hře obsažena  silná emoce, najednou   zpozorní a hra je „strhne.“

12. Co si myslíte o techno párty?

„Zvláštní únik do křiku. Nezazlívám to nikomu, ale je to náhražka skutečného citového života. Laciná prázdná vášeň.“

Právě zvoní telefon, pan Zindulka se jde připravit na další představení, ve kterém tento   večer účinkuje, i když původně měl mít dnes volno.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Události sezony

Festival TANEC PRAHA 2013 zahájí v pondělí 17. 12. prodej dárkových poukazů

 

 

 

Festival TANEC PRAHA 2013 zahájil v pondělí 17. 12. prodej dárkových poukazů na obě události sezony

Festival TANEC PRAHA 2013 nabídl již od pondělí 17. 12. možnost zakoupit si dárkový

poukaz na obě Události sezony. Poukazy jsou v prodeji za zvýhodněnou cenu a zároveň

držiteli zajistí nejlepší místa k sezení na obou festivalových scénách!

První hvězdou jubilejního 25. ročníku festivalu TANEC PRAHA 2013 je vlámský soubor

Peeping Tom s inscenací 32 Rue Vandenbranden, která bude uvedena v Hudebním divadle

Karlín. Dalším zlatým hřebem festivalu je vystoupení světoznámého anglického

choreografa a spoluautora zahajovací ceremonie Olympijských her 2012 Akrama Khana s

projektem DESH. Druhé uvedení Khanovy choreografie na scéně Státní opery Praha je

navíc spojené se závěrečným gala večerem festivalu.

„Věříme, že si tuto jedinečnou příležitost nákupu exkluzivních dárkových poukazů

nenechají naši příznivci ujít. Za prvé si tak mohou zajistit nejlepší místa na obě

Události sezony, protože pro tuto limitovanou sérii poukazů rezervujeme 1. řadu

balkonu a řady v přízemí a za druhé budou moci potěšit své blízké krásným vánočním

dárkem,“ říká Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a předsedkyně občanského sdružení

Tanec Praha. Dárkový poukaz na obě Události sezony v ceně 1 900 Kč si je možné

zakoupit od 17. do 21. prosince na pokladně divadla Ponec a dále pak v novém roce.

 

 

 

Taneční magazín