Autor: Martina

 

 

 

1. Cítíte se být více spisovatelkou, herečkou, nebo režisérkou? K čemu vás to vábí nejvíc?

„Spisovatelka určitě nejsem, vydala jsem 3 knížky. (Cestopis z Bora Bora – „Útěk z ráje“ a dvě knížky o tátovi – „Zápisky z blázince“ a „Téma Macháček“).  Od dětství mám vztah k divadlu, herectví. Vidím sebe jako herečku, možná dramatizátorkou.“

2. Co byste jako dramatizátorka ráda ztvárnila na jevišti?

„Když něco čtu, třeba  román, pokud je inspirativní, mám tendenci jej  vidět i na jevišti.“

Kateřina s Helenou Štáchovou a Pavlem Dostálem

3. Jaký žánr čtete  ráda?

„Poslední dobou „jedu“ v  severských detektivkách. Říkám,  že si čistím “kazety v hlavě“, přečtu za víkend i dvě  pětisetstránkové knížky a k tomu mám rozečtené nějaké tematické knihy, často týkající se práce, na které zrovna pracuji. Detektivky mi dokonale pročistí hlavu. Tyto příběhy  mají nejen napínavý příběh, ale vypovídají i o lidech, a také  o prostředí severských zemí.

Dánský seriál „Zločin“, který právě běží na ČT 2,  je  ukázkově hraný,  snoubí v sobě napětí a také vypovídá něco o prostředí.  (Na BBC běžel nedávno kriminální seriál podle literární předlohy švédského spisovatele a dramatika Henninga Mankella, s ústřední postavou policejního inspektora Kurta Wallandera s Kennethem  Branagh v hlavní roli. Původní román, který byl napsán hercem a producentem,  ztvárňuje   novodobý typ hrdiny, který se trápí existenciálními problémy, detektivní zápletka není dominantní.)

Tyto detektivky mi možná uhranuly, protože od mládí miluji romány  F.M. Dostojevského, a to jsou vlastně detektivky s úžasnými psychologicky propracovanými hrdiny. Takoví „Bratři Karamazovi…“

4.  Nepokusíte se tedy nějakou takovou knížku ztvárnit na jevišti, režírovat?

„Asi už nemám  sílu režírovat, je to strašně náročné. Herci, lidé, divadlo, všechno zpohodlnělo.  Není tu žádná  disciplína, pokud je člověk trošku pedant, je to nezvladatelné. Nikdo po nikom nic nevyžaduje,  vše jde bez velké námahy, všechno je  rychlé.

Pokud jde o diváky, zhoršil se jejich vkus. Jednoduché seriály komerčních televizí, kde se vše polopatě sdělí divákovi, vykonaly své.  Film režiséra  Františka Vláčila „Holubice“ považuji za  geniální. Tam se řeklo snad osm vět, ovšem všechno  bylo sděleno, a na vysoké umělecké úrovni, za součinnosti kamery, hudby…  Dnes se všechno říká naplno, aby to lidé pochopili. Herci nehrají to, co je pod texty. Režírovat něco z děl, která bych chtěla režírovat,  by bylo obtížné.“

Kouzelník z Lublinu, divadlo

5. Nemáte pocit, že současné tvorbě vévodí obhroublost?

„V západní Evropě se to drsné nosí, u nás  to diváci ještě nepřijímají, ne v klasickém divadle. Lidé v Čechách mají rádi určité tabu.  Televize ale diváky  zdeformovala, čeština spěje k zjednodušení,  vše spěje k zploštění života. Tento  vývoj nám  vezme estetické cítění. Už před  20-ti lety  Václav Klaus neblaze vytěsnal kulturu na okraj zájmu, „když se maluje, taky jde knihovna na balkón…“. Kultura bohužel upadá, je spíše v troskách, přitom kultura a umění by mohlo zvýšit morální úroveň populace.

Divadlo by mělo mít vysloveně obrodnou funkci, jako  třeba  v době  národního obrození. Člověk, který má rád divadlo, vyznává nějaké hodnoty, nebere život jen naturálním způsobem, nebere jen to zlé, má větší šanci v dnešním světě obstát. V současnosti  je  navíc tendence  stálé divadelní soubory rušit,  divadla by měla být soukromá, komerční, většinou produkující jednotlivé projekty. Divadlo by ale nemělo být jen komerční záležitostí, mělo by být i posláním…“

6.  Jaký máte vztah k tanci?

„Jako dítě jsem chtěla být baletka. Milovala jsem ruský balet, styl Galiny Ulanové. Uznávám  klasiku i moderní tanec, miluji jakýkoliv druh umění, které není samoúčelné a má nějaký obsah nebo  sdělení. Navíc balet na nejvyšší úrovni v provedení talentovaných tanečníků s vysokou technikou… to je silný emocionální zážitek… Ale třeba období Pavla Šmoka a jeho Komorního baletu bylo úžasné.  A  často ti lidé ani nebyli školení. Nebo Hesovo UNO?“

Galina Ulanova – balet

 

taneční skupina UNO

UNO – úvodní znělka

7. Pak jistě obdivujete také čínský  balet, dnes dosahuje špičkové úrovně, až neuvěřitelných výkonů…

„Jistě. Čína mě zajímá, ale bohužel jsem tam nebyla. Byla  jsem ve Vietnamu, v Kambodži,  v Japonsku a ve Francouzské Polynésii.  Viděla jsem ale jen komerční produkce, což je něco úplně jiného, než vidět běžná představení.

Čína, Japonsko – to je stylizace.  Afrika, Jižní Amerika, Tichomoří – to je živočišnost.

Viděla jsem  úžasný čínský  balet, kde baletka tančí partnerovi na hlavě. Rozum zůstává stát, je to tak na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Ale i tato neuvěřitelná taneční figura  je zároveň také naplněna emocí, má obsah.  Stejnou  hodnotu mají i daleko jednodušší formy, v tanci je důležité sdělení. I  pouliční umělec vám něco předá.“

Peer Gynt, Divadlo pod Palmovkou (1998), s Jiřím Langmajerem

 

8. Kam se budou výkony ubírat dál?

„Tohle vezme nějaký konec, někdo spadne, zmrzačí se  a pak to zas začne „od piky“. Ne, spíš se dojde k tomu, že lidé objeví, že síla je vlastně v jednoduchosti, možná i větší…“

„Svatá hříšnice 1969“

 

9.  Představte si, že jste agentura a vybíráte tanec … Kdybyste si měla vybrat taneční styl, jaký byste volila?

„Nevím. Muselo by to zajímat lidi, pro které bych ho vybírala,  do prostor, které bych měla k dispozici, opravdu nevím, to není tak jednoduché. Vybrala bych cokoliv, co „rozohní“ ty lidi.“

10. Tančila byste třeba na rytmy  bubnů či tance hula hula?

„Jsem už v letech, ale asi bych to zkusila. Tančila jsem „domorodce“  s Honzou Révaiem v inscenaci „Bouře“  a pořádně jsem si zařádila. Nemám ale ráda, když mě svazují kroky. Spíš preferuji výrazový tanec.“

Na Tahiti

 

11. Chodíte ráda do společnosti?

„Dříve ano, teď jsem spíš samotář.“

12. Čím to? Proč přišel takový zvrat?

„Psala jsem knížky.  Mám teď  prostě takové období, jsem raději s knížkou nebo  poslouchám muziku.“

13. A jaký druh hudby posloucháte?

„Široké spektrum, snad kromě dechovky. Miluji Queen. Ale hlavně opery, barokní hudbu nebo Beethovena.“

14.  Vaše maminka byla operní pěvkyně. Netáhla vás dráha zpěvačky, nebo operní pěvkyně?

„Maminka zpívala, byla také klavíristka, to ano, ale neměla trpělivost mě učit. Nezpívala jsem s ní, to bych ji rušila. Mámin bratr byl houslista, určitě hudební vlohy  máme v rodě, jsem muzikální, ale zpěvu jsem se nevěnovala.“

15. Rozmlouvala jste Vašim dětem, aby se dali na uměleckou dráhu?

„Vysloveně jsem nechtěla, aby syn dělal divadlo. Je to trápení, není to povolání pro chlapy. Většina mužů v divadle  jsou takoví  „narcisti“,  podle mého názoru muži najdou šťastnější uplatnění v jiných oborech.

Být v divadle, znamená trápení,  většina lidí u divadla se trápí,  všechno příliš prožívají. Třeba mají vlohy, ale nedostanou příležitost hrát, je tady  tolik věcí, které nemůžete ovlivnit.  Minutí se s rolí, partnery, režisérem… Také finanční stránka. Z divadelního  platu jsem kdysi vyžila i zaplatila byt, ale teď herci nemají ani na nájem. Chtěla jsem syna  ušetřit tohoto trápení.“

16. Jak vzpomínáte na seriál  „Život na zámku“?

„Báječné. Je málo „plnokrevných“ ženských rolí pro herečky po čtyřicítce. Maximálně role manželky, co podá večeři, to je všechno. Tato postava  měla své problémy, svůj milostný život atd.

Od té doby jsem takovou roli nedostala.  Říkávám žertem, že jsem ji ztvárnila tak dokonale, že už si mně v jiné nedokáží tvůrci představit…“

Život na zámku, s J. Čenským a T. Töpferem

 

17.  A jak vzpomínáte na operu „Rusalka“, zpívala jste také?

„Ne, jen jsem hrála, zpěv byl už předem nazpívaný. Byla to starší, úžasná nahrávka, Rusalku nádherně zpívala Milada Šubrtová a dirigentem byl slavný Zdeněk Chalabala.“

18. Jak vypadá ideální den podle představ  Kateřiny Macháčkové a je takových v roce hodně?

„Ideální den  je málokdy. Je buď strašně moc práce, nemůžete si ji užít a vychutnat, mnohdy ani dotáhnout a potom zase není nic, takže ideálních  dnů moc není. Kdyby byl, byl by spojen s prací, nebo nějakou tvořivostí, zkoušením v divadle, krásně odehraným  představením  a zároveň být u toho zdravý.“

19. Vzala byste taneční roli?

„To záleží na postavě, mám  už věk, ale klidně bych hrála i stařenku, která tančí. Herectví znamená také kus pohybu – práce s rukama, držení těla, jaká je postava, takové je i herecké umění.“

Pythagorejci

 

20. Co byste odpověděla, kdyby Vaše dvouletá vnučka chtěla být tanečnice?

„Neměla bych proti tomu nic, miluji tanec, zvlášť balet.

Já jsem kdysi nemohla být baletkou, protože mě maminka ve třetí třídě po odhlášení se ze školní jídelny vykrmila na tlouštíka, který se při přeskoku zastavil před kozou, nesvedl kotoul vzad a při šplhu se na laně škrtil… To byl vtip. Nelituji ničeho, divadlo mi vše vynahradilo.“

21. Je pro Vás úspěch důležitý?

„Je úspěch a úspěch. Důležité je, aby byla odezva u publika. Od kritiky už je mi to jedno, jen zamrzí, že vlastně nejde o kritiku, jen o prezentaci recenzentova ega.“

 

Přeji Vám mnoho úspěchů u publika a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková