Autor: Martina

Babovřesky 3 zatím vedou!

Zdá se, že Babovřesky 3 režiséra Zdeňka Trošky si vedou mimořádně dobře na festivalu Hrnec smíchu. Diváci se smáli přesně celou čtvrtinu filmu.

 

 

 

Zdeněk Troška uvedl soutěžní Babovřesky 3, diváci se smáli přesně celou
čtvrtinu filmu

Festivalové pondělí uvedlo jako soutěžní projekci od 19.30 hodin snímek
Babovřesky 3 režiséra Zdeňka Trošky, který doplnilo tradiční setkání před
oponou – beseda diváků se členy filmařské delegace.  A filmařská delegace s
volacími znaky Babovřesky 3 byla opravdu početná: režisér Zdeněk Troška,
herečky Jana Altmanová, Jarmila Bursová, Růžena Havlová, Jaroslava
Ulrichová, herec Radek Zima. Festivalové dění však začalo již v ranních
hodinách, kdy jsme od  8.30 hodin promítali pro základní a mateřské školy
pásmo pohádek. V 15 hodin proběhl v sále Kina 70 workshop Ondřeje Kepky
zaměřený na práci s fotoaparátem, kamerou, střihem a zvukem. V 15.30 hodin
byl uveden 1. blok komedií České televize (Nevinné lži,  Neviditelní, Marta
a Věra). Z doprovodných akcí velký zájem vzbudilo Čarování s bublinami –
„Bubble show Pavla Rollera, na který navázal koncert muzikálové zpěvačky
Ireny Kousalové. V 19 hodin se ve Společenském sále Kina 70 uskutečnila
vernisáž výstavy Procházka historickým jádrem Nového Města nad Metují
(výstava je ke zhlédnutí po dobu konání festivalu).

Hrnec_4_0019

Komedie Babovřesky 3 byla soutěžní projekcí. V sále Kina 70 tak nechyběla
trojice našich časoměřičů, která zaznamenala, že během promítání se diváci
projevovali slyšitelným smíchem po dobu 1596 sekund, což je 25,82 procent z
celkové stopáže filmu (6180 sekund).

Zdeněk Troška odpovídal na otázku, čeho by mělo být v dobré komedii jen
„Trošku“ a čeho hodně?

„Jako šafránu by mělo být té každodenní obyčejnosti a vulgarity, která bohužel proniká na stránky knih a plátna kin.
Já neznám skoro český film, kde by se nesouložilo, kde by herečka neukázala
svoje přednosti a tak dále. Jestli se režiséři domnívají, že jsou tím
odvážní, tak to zaspali dobu. To bylo možná odvážné před revolucí. Toho by
mělo být v komediích opravdu jen trošku. V nezbytně nutných případech…
A čeho by mělo být naopak hodně? Lehkosti života, pohody, lásky a to přímo
biblické lásky k bližnímu. V tom je to kouzlo,  lidé se musí mít  rádi. Humor může
být ironický, sarkastický, ale nesmí být sprostý.  Komedie by měla být
pohlazením, radostí a měla by být úsměvná od začátku do konce.“

 

Zdroj: www.hrnecsmichu.cz

Foto:hrnecsmíchu.cz

Taneční magazín

 

„Impromptus“

Sasha Waltz zahájila Festival Tanec Praha

 

 

 

3.června zahájila Sasha Waltz svým dílem „Impromptus“  Festival Tanec Praha.  Její dílo je podbarveno živým hudebním doprovodem i operními skladbami (zahrnuje i čtyři Schubertova díla.)

Dalo by se bez nadsázky říci, že jméno Sasha Waltz je synonymem pro spojení za „Vaše představy neručíme“, tedy spojení, které dalo letošnímu festivalu název. Současný tanec posunul své hranice a možnosti, nediktuje divákovi jasný a čitelný příběh, ale spíše nás nechává hledat ve své vlastní fantazii.

Dílo Impromptus můžeme chápat jako něčí představy či vzpomínky.
Odpovídající jsou i kostýmy, v šedé, černé, bílé a neutrální barvě, přesně jako myšlenky, které mezi sebou svádí nelítostný boj.  Myšlenky dobré i zlé, neutrální a nezajímavé.
Myšlenky se zpočátku pohybují s obrovskou námahou, nebo líně, jakoby se jim už ani nechtělo, jakoby už člověk nechtěl vyvolávat vzpomínky na věci minulé. Ale náhle se přece jen rozeběhnou, tu a tam poskočí, pak se zase vrátí… couvají …
To vše za doprovodu živé hudby, což zážitek zesiluje. Překvapením pro diváka je, když se na scéně objeví operní diva. V duši zavládl smutek a melancholie.
Scéna dotváří pocit, kdy člověk spíše v klidu přemítá o svých zážitcích, žádné rušivé elementy, nic. Jakési prázdno. Prostor ticha a vzpomínek. Zavřené zásuvky. Chceme je otevřít? Občas se zásuvky pohybují a myšlenky, malí panáčci, intenzivně čistí podlahu – tedy člověk se vzdaluje vzpomínkám. Chce se snad dotyčná osoba očistit od vzpomínek a pustit je jednou pro vždy pryč ze své mysli?
Operní diva přichází tentokrát zvesela. Člověk pravděpodobně  změnil svou náladu a je mu do zpěvu, promítá si veselejší vzpomínky, radostná  melodie vyvolává příjemné emoce. Mysl se zřejmě rozjasnila a bílé myšlenky dovádivě skotačí.
A znovu přichází melancholická nálada – na scéně se objevuje ON. Vše zvážní. Člověku je v duši těžko. Touhy, sny, láska. A je tu také jiná žena. Zdá se, že svůdnice a hlavní hrdinka svádí boj o lásku jednoho muže. Naše hrdinka vyhrává. Svůdnice mizí ze života…
Milenci se přibližují .., přichází odpuštění, sblížení. Žena láskyplně koupe svého milovaného, hladí, ale opět  se postava bývalé milenky objevuje jako Ďáblík. Srdce tohoto muže  ji nedokáže zahnat. Když je sám, sní. Když je s partnerkou, přesto vidí JI. Hledá ji všude.
Po nějakou dobu milenci přesto prožívají snad chvíli štěstí, krásné, prchavé okamžiky. Ale opět se váhavě vzdalují, snad i rozchází.

Das Stueck "Travelogue I - Twenty to eight" von Sasha Waltz im Radialsystem V am 21. 12. 2007 in Berlin.

„Sasha Waltz je fenomén. Poznala jsem ji před dvaceti lety a cítila jsem, že tato umělkyně má lidem co říct, už tehdy mě její dílo oslovilo. Ještě jsem netušila, že jednou  bude Sasha hvězdou světového formátu,“ říká ředitelka Fetivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Taneční magazín

Jakub Ludvík v Rajské zahradě

Při zahájení 37. ročníku festivalu Hrnec smíchu proběhla vernisáž fotografií z dílny fotografa celebrit Jakuba Ludvíka

 

 

Při příležitosti zahájení 37. ročníku festivalu Hrnec smíchu v Novém Městě
nad Metují proběhla vernisáž fotografií z tvůrčí dílny známého fotografa
celebrit Jakuba Ludvíka. Výstava je umístěna v novoměstském hotelu Rajská
zahrada.  Snímky prezentují herecké osobnosti spjaté s novoměstským
festivalem. Vystaveny byly například fotografie s osobnostmi a tématy:

Vorlíček a Zelenka – Bardi

Viktor Preiss – Úsměv

Irena Pavlásková – zasnění

Zuzana Vejvodová – Kravata

Míša Málková – Snění o koni

Michal Jančařík – Průvodce smíchem

Martin Maxa – Chlap

Jiřina Bohdalová – Královna smíchu

a další.

Pane Ludvíku, jaký byl výběr osob pro výstavu vašich fotografií, která byla
dnes otevřena slavnostní vernisáží?

„Základním kritériem pro výběr fotografovaných osob byl fakt, že se
účastní tohoto filmového festivalu.“

Bylo složité získat pro fotografování některého z herců?

„Mám velkou úctu k lidem, které fotografuji. S panem Preissem mi trvalo rok,
než jsme se domluvili…. Takový pan Preiss či pan Abrhám, to jsou citlivé
duše a nemají důvod, proč se takto fotit. Lidé jako oni se běžně takto
nefotí a pro mě je velká čest, že jsem mohl jejich snímky udělat.“

Přesto se vkrádá na mysl, že herec je profesionál a objektivu fotoaparátu
nastaví konkrétní výraz…

„Samozřejmě. Já se ale snažím udělat fotografii toho, co je pod povrchem.
Potřebujete k tomu vždy cit a pokoru. Musíte si těch lidí vážit a musíte je
mít rád.“

IMG_5679IMG_5017IMG_5008IMG_4912HRNEC__0015HRNEC__0010HRNEC__0008

Zdroj: www.hrnecsmichu.cz
Foto: festival Hrnec smíchu
Taneční magazín

„Heydrich“

4. června proběhla ve Studiu ALTA premiéra hry „Heydrich“ herce a režiséra Alexeje Byčka.

 

 

 

4. června proběhla ve Studiu ALTA premiéra hry „Heydrich“ herce a režiséra Alexeje Byčka.

Umělci na začátku představení mlčky stojí a uctí oběti války. Za doprovodu houslí a v kostýmech, (které jsou oboustranné)   věrně až mrazivě  dokreslujících dobu a atmosféru války, se začíná odvíjet příběh jednoho z německých vůdců.
Jaká byla opravdu tato nechvalně proslulá bytost? Zpočátku možná velmi citlivá duše umělce, milujícího hudbu. R. Heydrich ovládal hru na housle,  jeden z nejobtížněji zvládnutelných hudebních nástrojů. Byl houževnatý, cílevědomý, silný, pravidelně cvičil, byl disciplinovaný a  tvrdý sám k sobě.  Jenže osud tomu chtěl a on se pomalu dostával k moci. Nechal se jí doslova „opájet“. Miloval ten pocit, že se ho lidé bojí a uctivě kloní hlavy. Pocit, že může všechno mít, všechno, nač si vzpomene, ať je to žena, či dobré víno, zkrátka všechno, nač ukázal. Nikdo si nedovolil říct ne.

Alexej obratně vtahuje diváky do svého představení, vlastně jimi také manipuluje. Není mnoho těch, kteří odmítnou. Proč si například člověk nechá vzít židli doslova „pod zadkem“ a nebrání se?  My všichni jsme vlastně slabí, nezkušení, nevědomí. Pokud nejsme právě „agresoři“, obvykle ustoupíme. O to lépe se s námi manipuluje těm agresivnějším z nás. V případě, že okolnosti napomohou a nikdo Vám vlastně ani nesmí odporovat, stáváte se jakýmsi „monstrem“. Člověkem, který se cítí mocný jako Bůh, ale zároveň ztrácí jakoukoliv soudnost a soucit. Jakoukoliv lidskost.

V představení také vidíme, jakými záchvaty vzteku R. Heydrich trpěl. Pro mocné vůdce bývá tento rys typický. Cítí se snad občas bezmocní? Kde vybít tyto záchvaty?  Ale válka dává dokonalý prostor pro vybití  svých vzteků, neboť vězni byli nablízku. A jaké ukrutnosti jsou lidské bytosti schopny, to nemusíme připomínat.
Alexej Byček podává ve svém představení pravděpodobný vývoj  duše člověka, které se dostalo možnosti být  nesmírně mocný. Atˇ si to chceme připustit nebo ne, dané podmínky by udělaly  to stejné nelidské monstrum možná i z 80 procent běžných lidí.  Strašná představa, že? Přesto tak pravdivá.

Alexej Byček se hloubkou svého díla dotýká neznámých koutů naší duše, těch vlastností, o kterých nikdy nechceme přemýšlet a jednoduše je odsoudíme. Diváci jsou nabádáni k zamyšlení nad vlastními rysy, povahou, manipulovatelností. Během nedlouhého představení si tak odnášíme pořádnou nálož  pocitů a mučivou otázku: A jaký bys byl diváku ty, stát na Heydrichově místě? Na odpověď se člověk bojí i pomyslet.

IMG_1861 - http://murhaaya.com

IMG_4705 - http://murhaaya.com

Taneční magazín