Od etikety k tanci

Golden Evil – představy moderní společnosti o kráse, eleganci a dokonalosti

 

 

 

22.října uvedlo pražské Studio ALTA představení Golden Evil, které přivezla norská choreografka Karen Foss. Jak píší autoři, inscenace si bere na mušku různé představy moderní společnosti o kráse, eleganci a touze po dokonalosti, a staví je do kontrastu s arogancí jako jakýmsi protipólem výše zmíněných vlastností. Jak tanečníci tyto představy ztvárnili?

golden3

Na scéně byl béžový koberec a čtyřmetrový kovový přístřešek s lustrem. Celkově poněkud dekadentní vizuál pak dotvořili čtyři interpreti, kteří přišli v dlouhých zlatých parukách. Tři tanečnice elegantně kráčející prostorem doprovodil tanečník, který se sice držel elegantní chůze, ovšem v ruce si pohrával s igelitovým sáčkem, kterým záměrně shazoval povznesenou a bohémsky vyladěnou situaci. V podobném duchu pak interpreti pokračovali, když si hráli s hlasovým výrazem slepice: jedna z tanečnic žádala ostatní, aby kvokali intenzivněji a smutně, jakoby plakaly. Absurdita takových situací kontrastovala s vážností a nadneseností, s jakou podobné scénky přehrávali. K tomu se postupně přidal také pohyb, kdy například gesta a pohybový rejstřík renesančního tance tanečníci využili k plácnutí si ve stylu „hi five“.

golden2

V podtextu takto vyladěných scén byl cítit smutek a někdy až výčitka autorů vůči dnešní době, kdy, jak v představení i slovně poukázali, postrádáme soucit. Myšlenka, že někdy etiketou zakrýváme svoji aroganci nebo, že zdvořilost může omezit naši svobodu, je zajisté jedním z nejpodstatnějších sdělení inscenace. Milé na tom je, že skrze vyobrazování situací, kdy tanečníci někdy působili jako „sloni v porcelánu“, vznikaly i velmi komické momenty. Tanečníci byli velmi dobře disponováni, což je nezbytný předpoklad k tomu, aby si mohli dovolit jednotlivé klasické techniky tance „shazovat“. Celková stopáž více než hodinu a deset minut však byla t ěžko udržitelná a tak hlavní, co se dá představení vytknout je trochu vleklý rytmus v druhé polovině. I tak Golden Evil promluvilo o důležitých otázkách a je dobře, že prostory jako studio ALTA představují českému publiku významné světové autory jako Karen Foss.

golden_hexentanz_shirnk

Foto: archiv Studio ALTA

Alexej Byček

Demokracie aneb jak krájet cibuli bez pláče

Jsme svobodní nebo zmanipulovaní?

 

23.10. uvedlo studio Alta „politický tanec“ choreografky Helene Weinzierl pod názvem „Democrazy or How to Peel an Onion without Crying“

(Hrají: Lucia Kašiarová, Yuri Korec, Honza Malík, Viviana Escalé)

democrazy_cielaroque_c_Peter_Brenkus10

Rakouská choreografka Helene Weinzierl dokonale ztvárnila boj politiků a politických stran o své voliče. Kouzelným způsobem nám její představení ukazuje, jak je s běžným člověkem stále  manipulováno.  A jaké nefér hry s námi politici  neustále hrají? Jakékoliv.  O zájmy voliče jde až v poslední řadě. Představení „Democrazy“  je do detailu propracované, nasloucháme-li pozorně, uvědomíme si do hloubky  mnohé pravdy, které nám v běžném denním životě a  při našich starostech unikají.

„Ať  žije svoboda rozhodování!“ hřmí politici. Ale je to tak? Jsme svobodní nebo zmanipulovaní? Naše rozhodování představuje v této hře cibule. Každá vrstva cibule je jedna  možnost. Můžeme krájet bez pláče? A snědli bychom třeba i  cibuli, kdyby se  tím něco v politice změnilo?  Jak jsi na tom, čtenáři, Ty? Snědl?

Na počátku představení jsou diváci vyzváni napsat své politické názory, či přání.  Čtyři „lídři politických stran“ si takto rozdělili své následovníky a přívržence. Každý divák patří do nějaké skupiny a celé představení se politici snaží získat co nejvíce svých příznivců.

Zpočátku sledujeme  běžný kolotoč, manipulace, jednání, hádky politiků. Politik před svými voliči leží, padá, stojí, přesně tak, jako to bývá s popularitou. Padá a stoupá. Politik se vydává cestou vzhůru.  Přichází ale také samota a smutek.

A politik také řeční. Řeční nahlas a rád. Je to jeho hlavní poslání, které nese své ovoce. Silná slova,  přesvědčování. Máme spousty možností, můžeme se vzdělávat, rozhodnout se , koho si vzít, komu věřit, máme demokracii.  Co je svoboda? Jsi svobodný, drahý voliči. Musíš se rozhodnout, jak žít. Jak chceš. Každý jak chce.  Ale …. to je jen iluze.

Politik slibuje. Čím více slibů, tím lépe. Je přesvědčivý. Možná svým vlastním slibům  i chvíli sám věří, možná ne.  Politici křičí jeden přes druhého, uplácí voliče, přetahují se o každého jedince, perou se, rozdávají  dárky (diváci dostávají čokoládu).

„Budete mít zaměstnání Vašich snů, více peněz, více finančních prostředků pro tanec, bojujeme za práva žen, slibujeme Vám i  jedno roční  období po celý rok…“   Namítáš něco, drahý voliči? Výhrůžky nebo  tisíce nesmyslných argumentů Tě umlčí.

Politik je také unavený.  A tak… jde se do sauny. Nevadí, že se lídři přes den hádají, v televizi, na veřejnosti. Přece jen žijí v jakési komunitě a tráví spolu i spoustu času. Chvíli se sice dohadují i v sauně, chvíli hlasitě hádají, ale možná se i na něčem společně usnesnou a při dalším veřejném jednání sklízí potlesk voličů.

Disco, techno, laser show. Politici si také  získávají mladé voliče.

A máme tu lídra, který chvíli vítězí, má nejvíc přízně diváků. Ale zbylí tři číhají na svou příležitot jako černé stíny. Plazí se, rvou se o své příznivce, dávají úplatky, dávají dárky, vyhrožují, zastrašují, umlčí jeden druhého, hádají se na veřejnosti  mezi sebou, boj o voliče je čím dál agresivnější a agresivnější.

A další metoda – dejte, voliči, peníze. Dávejte štědře, je to na podporu demokracie!

Mezitím ale vidíme politiky, jak … co? Každý s každým? Doslova sexuální orgie?  Nicméně žena, která bojuje za práva žen, se tomuto řádění chce vzepřít. No tohle. Tak ji muži chvíli pronásledují, chvíli se jako správní samci perou mezi sebou, ale … proč tolik námahy? A tak nakonec tito muži končí spolu při sexuálních hrátkách. Naše bojovnice mezitím prchá napůl oblečená či svlečená, upocená, uřícená, prchá jako o život. Ale kam doběhne? A dá se z tohoto kruhu vůbec někam utéct, drahý voliči?

 

democrazy_cielaroque_c_Peter_Brenkus14

Eva Smolíková

Foto: archiv studio ALTA

Taneční magazín

 

Světová premiéra Jazz Meets Electronics

Elektro-akustická hudba plná silných melodií, barevných ploch a chytlavých rytmů

 

 

 

 

 

Úspěšná moderně jazzová formace Points kvartet spojuje své síly se skladatelem a zvukovým performerem Michalem Ratajem. Výsledkem je elektro-akustická hudba plná silných melodií, barevných ploch a chytlavých rytmů. Světová premiéra Jazz Meets Electronics v úterý 27.10.2015 od 20:00 v Experimentálním prostoru NoD.

Hudebně textová performance Michala Rataje a Jaromíra Typlta se rozpíná od poezie k elektronické hudbě, od vokální performance k tradičním akusmatickým konceptům. Po loňském vydání stejnojmenného oceňovaného alba u labelu Polí5 se oba performeři představí opět živě na pražské scéně s aktualizovanou podobou svého zvukového konceptu.

POINTS-Rataj Quintet

Points vznikli na jaře roku 2007. Jejími členy jsou přední hudebníci české jazzové scény – Luboš Soukup (saxofony), Oskar Török (trubka), Tomáš Liška (kontrabas), Tomáš Hobzek (bicí). Za dobu své existence Points odehráli řadu koncertů a získali několik ocenění na prestižních mezinárodních soutěžích (nejvýznamnější je 1. cena na festivale ve španělském Getxo).
Každý ze členů kvarteta přináší do společného hraní osobitost a entuziasmus pro objevování nových hudebních světů. Svůj vlastní způsob vyjadřování si kapela již vytvořila – promlouvá k posluchačům originálními skladbami. Novinkou roku 2015 je, že se ke kapele připojil skladatel a zvukový performer Michal Rataj, který pracuje s elektronickým zvukem v reálném čase a dodává tak kapele nové zvukové možnosti a inspiraci. Points je kapela se silným emocionálním nábojem a jejich hudba je nápaditá, bohatá, nespoutaná konvencemi, atmosférická a dynamická.
pointsrataj.wordpress.com

 

Rataj – Typlt: Škrábanice / Scribbles

Hudebně textová performance Michala Rataje a Jaromíra Typlta se rozpíná od poezie k elektronické hudbě, od vokální performance k tradičím akusmatickým konceptům. Jaromír Typlt přináší do společné elektroakustického projektu tradici konkrétní poezie, pečlivých textových struktur i slam poetry. Michal Rataj navazuje na francouzskou tradici konkrétní hudby, rozvíjí svět polyfonního ambientu a prostorového zvuku a jemně se dotýká klubové struny electronica.
Škrábanice/Scribbles byla jako společná zvukově–textová improvizace s využitím čtyřkanálového zvuku poprvé veřejně uvedena 17. června 2009 v Praze. Posluchač Škrábanice vstupuje do jakéhosi „ozvučeného rukopisu“ plného škrtů, přepisů, zkusmo nahozených skic a nerozluštitelných poznámek na okraj.
Michal Rataj (1975) se jako hudební skladatel věnuje převážně elektroakustické a instrumentální tvorbě a kompoziční práci v oblasti live electronics. Jeho skladby jsou uváděny solisty, ansámbly i orchestry v Evropě i v USA. Je autorem filmové hudby (Rodina je základ státu, České století ad.) a desítek hudebních a zvukových realizací rozhlasových her. Od roku 2003 je producentem premiérové řady Radioateliéru ve vysílání Českého rozhlasu Vltava. Vyučuje na katedře skladby HAMU, NYU Prague a vede mezinárodní workshopy.
www.michalrataj.com


Jaromír Typlt
(1973) vydal několik knih básní a próz (např. Opakem o překot, Že ne zas až, Stisk) a audioknihu na CD (Michal přes noc). Přibližně od roku 1999 se cíleně soustředí na experimenty s přesahy psaného slova do dalších uměleckých forem – výtvarně pojatých knih, jevištních performancí, zvukových nahrávek nebo krátkých filmů. Jako historik umění se zaměřuje mimo jiné na oblast art brut.
www.typlt.cz

Bez názvu

 

Web: www.pointsrataj.wordpress.com

Vstupenky: https://goout.cz/cs/listky/points-rataj-quintet-jazz-meets-electronics/vlh/

Facebook event: https://www.facebook.com/events/109133246108606/

Tomáš Hobzek – bicí
Tomáš Liška – kontrabas
Michal Rataj – live electronics
Luboš Soukup – saxofon, klarinet
Oskar Török – trubka

Support:

Michal Rataj – Jaromír Typlt:
Škrábanice / Scribbles

Taneční magazín

Uroboros jako hraniční zkušenost

„Vyvolávání bojové duše“

 

 

9. října proběhla v Divadle DISK repríza inscenace Uroboros performerek a studentek pražské AMU Barbory Debnárové a Soni Jelínkové. Představení s podtitulem „vyvolávání bojové duše“ reflektovalo odvěkou otázku vztahu duše a těla a kombinací tance, zpěvu a hry s objektem se stalo i originálním experimentem na poli pohybového divadla.

02

Uroboros je pro autorky symbolem „cyklické podstaty věcí“. Je známý jako had, požírající svůj ocas, a z tohoto symbolu vzešly i dva zásadní prvky představení: Točení jako jeden z archetypálních principů lidského pohybu a had, v tomto případě vytvořený z pletiva. Ohebné pletivo bylo Barboře Debnárové také hlavním fyzickým partnerem. Od prvních scén, kdy v něm byla zakuklená jako embryo, po symbol životních překážek, kdy jí pletivo omotávalo obličej, až k hadovi, který sužuje performerčino tělo anebo se točí kolem ní.

Rovnocenným partnerem pohybu je v této inscenaci také zvuk. Jak hudba, tak především zpěv a hlas Soni Jelínkové (pod uměleckým pseudonymem RRRR+A) živě dotvářely akce protagonistky Debnárové, komunikovaly s ní a podílely se na rytmu představení. Jejich symbióza pak byla znát nejen ze sledu akcí, daných předem určeným konceptem, ale především v momentech, blízkých jakémusi transu, kdy si hlas Jelínkové a tanec Debnárové neustále vyměňovaly vůdčí roli. V takových chvílích byl divák a pravděpodobně i autorky osvobozeny od choreografické danosti představení a všichni se stali sou ástí jakési rituální performance, kdy se na několik okamžiků mohlo změnit i vnímání času.

Neobyčejně zajímavá byla scéna před závěrem představení, kdy se Debnárová asi pět minut bez ustání točila na místě, což intenzivně působilo na tělo i na mysl. Tělo diváka (což autor článku může doložit nejen ze své zkušenosti) v těch chvílích snášelo určitou nevolnost z neustávajícího točení, zatímco mysl si zvykala na rytmus akce, který se stával důležitější než běžné vnímání času. Délka točení, podporovaná intenzitou zvukové stopy, umožnila divákovi hraniční zkušenost, kdy celé předtím rozehrané drama – obtíže duše v  ;komunikaci s tělem a překážkami hmotného světa – se posunulo na vyšší úroveň. Duše a tělo splynuly a performerka odešla na další cestu – do světla.

Nutno vyzdvihnout nasazení autorek, jak po stránce pohybu, tak hlasu. Skvěle vystavená byla také dramaturgie, což v případě sólového tanečního výkonu není samozřejmostí. Scény, které sice někdy pracovaly s podobnými fyzickými motivy, byly v určitou chvíli vždy narušeny a posunuty dál po příběhu novými originálními pohyby s jinou rytmikou. Již zmíněný „točící“ závěr pak dal divákům zažít něco skutečně neobvyklého a Uroboros tak lze jen doporučit ke zhlédnutí.

01

 

Alexej Byček

Taneční magazín