Uroboros jako hraniční zkušenost

„Vyvolávání bojové duše“

 

 

9. října proběhla v Divadle DISK repríza inscenace Uroboros performerek a studentek pražské AMU Barbory Debnárové a Soni Jelínkové. Představení s podtitulem „vyvolávání bojové duše“ reflektovalo odvěkou otázku vztahu duše a těla a kombinací tance, zpěvu a hry s objektem se stalo i originálním experimentem na poli pohybového divadla.

02

Uroboros je pro autorky symbolem „cyklické podstaty věcí“. Je známý jako had, požírající svůj ocas, a z tohoto symbolu vzešly i dva zásadní prvky představení: Točení jako jeden z archetypálních principů lidského pohybu a had, v tomto případě vytvořený z pletiva. Ohebné pletivo bylo Barboře Debnárové také hlavním fyzickým partnerem. Od prvních scén, kdy v něm byla zakuklená jako embryo, po symbol životních překážek, kdy jí pletivo omotávalo obličej, až k hadovi, který sužuje performerčino tělo anebo se točí kolem ní.

Rovnocenným partnerem pohybu je v této inscenaci také zvuk. Jak hudba, tak především zpěv a hlas Soni Jelínkové (pod uměleckým pseudonymem RRRR+A) živě dotvářely akce protagonistky Debnárové, komunikovaly s ní a podílely se na rytmu představení. Jejich symbióza pak byla znát nejen ze sledu akcí, daných předem určeným konceptem, ale především v momentech, blízkých jakémusi transu, kdy si hlas Jelínkové a tanec Debnárové neustále vyměňovaly vůdčí roli. V takových chvílích byl divák a pravděpodobně i autorky osvobozeny od choreografické danosti představení a všichni se stali sou ástí jakési rituální performance, kdy se na několik okamžiků mohlo změnit i vnímání času.

Neobyčejně zajímavá byla scéna před závěrem představení, kdy se Debnárová asi pět minut bez ustání točila na místě, což intenzivně působilo na tělo i na mysl. Tělo diváka (což autor článku může doložit nejen ze své zkušenosti) v těch chvílích snášelo určitou nevolnost z neustávajícího točení, zatímco mysl si zvykala na rytmus akce, který se stával důležitější než běžné vnímání času. Délka točení, podporovaná intenzitou zvukové stopy, umožnila divákovi hraniční zkušenost, kdy celé předtím rozehrané drama – obtíže duše v  ;komunikaci s tělem a překážkami hmotného světa – se posunulo na vyšší úroveň. Duše a tělo splynuly a performerka odešla na další cestu – do světla.

Nutno vyzdvihnout nasazení autorek, jak po stránce pohybu, tak hlasu. Skvěle vystavená byla také dramaturgie, což v případě sólového tanečního výkonu není samozřejmostí. Scény, které sice někdy pracovaly s podobnými fyzickými motivy, byly v určitou chvíli vždy narušeny a posunuty dál po příběhu novými originálními pohyby s jinou rytmikou. Již zmíněný „točící“ závěr pak dal divákům zažít něco skutečně neobvyklého a Uroboros tak lze jen doporučit ke zhlédnutí.

01

 

Alexej Byček

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *