„Během mé kariéry jsem si zatančil prakticky všechny role klasického baletního repertoáru, některé dokonce v několika inscenacích,“ přiznává Jiří Horák, bývalý sólista baletních souborů tři našich Národních divadel – Ostrava, Praha a Brno, který působí jako pedagog na Taneční konzervatoři hl. města Prahy a choreograf.
Pohybové nadání jste prokazoval již jako dítě. Obdivoval jste gymnastiku, artisty, krasobruslení a s baletem jste se poprvé setkal v devíti letech. V té době jste chodil na hodiny klavíru a Vy jste se místo na hodiny rytmiky, kde jste směřoval, dostal na Konzervatoř do Ostravy. Jak na čas dětství vzpomínáte? Čím jste chtěl být?
„Rané dětství je spojeno s Vrchlabím a kamarády z našeho domu, se kterými jsme trávili čas provozováním nejrůznějších her a sportů, včetně karnevalu na bruslích. Kluziště nám vytvořili postříkáním hřiště obětaví rodiče. Stále jsme byli venku, už tehdy jsem vynikal v provádění gymnastických prvků – hvězda, stojka, přemet, provaz, místo hrazdy sloužil klepač na koberce, nebo průlezka. V zimě lyže, sáňky a procházky přes zámecký park, kde jsme s babičkou malovali do sněhových mantinelů podél cesty primitivní rybičky. Babička, která pocházela z Ostravska, se před válkou provdala do Německa, takže maminka se narodila v Drážďanech. Maminčin otec ve válce padl a po bombardování Drážďan se se svou maminkou (naší babičkou) vrátila do domu otcových rodičů ve Vrchlabí. Po odsunu zůstala s maminkou sama, ta se později provdala za „dědu“ Kracíka. Dům byl plný knih, úžasný skříňkový gramofon a obrovské množství desek všech žánrů přes tehdejší hity, opery, operety a milované pohádky. Našimi nejoblíbenějšími, které dodnes se sestrou umíme zpaměti, byly Spejbl a Hurvínek, Ferda Mravenec, avantgardní Zelená Karkulka. Opakem byli babička a děda z otcovy strany. Bydleli ve strážním domečku u tratě. Tam jsme se vyřádili, absolutní volnost, trochu dobrodružství při výletech do rokle, nebo sbírání jahod mezi pražci na kolejích. Naším hitem, tedy sestry se mnou, tehdy byla verbálně pantomimická produkce na písničku Večerníček („Dříve než vám klesnou víčka těsně před spaním, uvidíte Večerníčka, jak se uklání…“). Maminka byla vášnivou ochotnicí, za mlada působila v tehdy slavném spolku Krakonoš, sestra také hrála na školních akademiích divadlo a vyhrávala recitační soutěže. I já jsem v recitaci zabodoval, a když jsem jako laureát měl přednést svou báseň na veřejném předávání cen, zadrhnul jsem se u druhého verše U nás doma toho je, předsíň kuchyň pokoje. Kominíčku ty se šidíš, komínem nic neuvidíš… Chudák maminka v první řadě zkoušela napovídat. Takže se u nás žilo kulturně. Maminka výborně hrála na klavír, měli jsme docela slušný archiv not, a maminka dokonce za vlastního doprovodu zpívala árie z Alba z českých oper. Sestra i já jsme chodili na klavír do tehdejší LŠU. Ona z donucení, já dobrovolně, i když jsem se někdy cestou zpět zdržel chytáním čolků v rybníčku a vrátil se bez tašky s notami. Otec mi tragicky zemřel, když mi byly tři roky, tak na výchovu byla maminka sama. Často přemýšlím, kudy by se odvíjel můj život, kdyby nás tatínek neopustil. Jeden z mých prvních tanečně choreografických projevů se také váže k Vrchlabí. Na jedné návštěvě u strýčka, který pustil novou desku s Čajkovského B moll, jsem se nechal unést hudbou a předvedl působivou improvizaci, kterou všichni ocenili (bylo mi tak 8 let). Vůbec si nevzpomínám, že bych chtěl být něčím konkrétním?
V roce 1975 se matka podruhé provdala a my se přestěhovali do vesnice nedaleko Opavy. Zde jsem zhlédnul první baletní představení, tady nastal ten impuls věnovat se tanci. Přesně jak jste zaznamenala, prof. klavíru Vybíralová mi doporučila zúročit mou neposednost při čekání na klavírní výstup v taneční rytmice, kterou vedla Jaroslava Ježilová. A pak to šlo ráz na ráz. V deseti po přijímacích zkouškách na nově otevřenou HTŠ při konzervatoři v Ostravě bylo rozhodnuto čím, asi budu. Do té doby se studovalo jen 5 let, my jsme byli první ročník, který po ruském vzoru začal s osmiletým studiem. Byli jsme baletem posedlí, pilně jsme cvičili, hltali jsme každou informaci. V novinových stáncích jsme hledali, jestli v nějakém časopise není článek o baletu, skoupili jsme baletní literaturu v tehdejší Ruské knize. Byly to klenoty, které dodnes střežím v knihovně. Často jsme chodili se spolužáky z jiných oborů na jiné žánry než balet. Viděl jsem většinu operních, činoherních i operetních představení tehdejšího repertoáru ostravského divadla. Ve vyšších ročnících jsme byli obsazováni do baletních a operetních představení. Já jsem tu tančil první sólové příležitosti a součástí mého absolventského výkonu byla dokonce role Alberta v baletu Giselle (tehdy mi bylo 17 let). Byla to skvělá léta, skvělí kolegové, skvělá zkušenost.“
Po konzervatoři jste dva roky studoval na Baletní akademii Agrippiny Jakovlevny Vaganovové v dnešním Petrohradu a přitom jste si zatančil i naVojín míru, Věčně živí, Labutí jezero, Čtvero ročních období nebo KorzárVojín míru, Věčně živí, Labutí jezero, Čtvero ročních období nebo Korzár). Jak Vás to jako tanečníka ovlivnilo, studovat u předních tanečních mistrů Konstantina Vasiljeviče Šatilova a Borise Jakovleviče Bregvadzeho a tančit na tak prestižní scéně?
„Jako mladý talentovaný jsem byl vysílán reprezentovat na soutěže u nás i v zahraničí. Po prvním úspěchu v roce 1981 na Celostátní baletní soutěži jsem sbíral zkušenosti na soutěžích v Lausanne, Varně, Moskvě, New Yorku. A jak tehdy bývalo zvykem, perspektivní umělci měli možnost zažádat o stáž v mekce baletu na tehdejším Akademickém choreografickém učilišti A. J. Vaganové (dnes Akademie Ruského baletu) většinou v tehdejším Leningradu, nebo Moskvě. Jejími absolventy jsou skvělí sólisté minulé generace jako např. H. Vláčilová, M. Černá, J. Kůrová, V. Harapes, J. Slavický, L. Kafka, K Littera, J. Kyselák, bratři M. a L. Hajnovi a jiní. Já jsem byl původně umístěn do Moskvy na věhlasný GITIS, ale představa pětiletého studia mě po měsíci přiměla zažádat o přeložení do školy v Petrohradě, kde působil u nás ceněný profesor B. J. Bregvadze a odkud vzešli jmenované osobnosti českého baletu. Už v Moskvě jsem viděl řadu baletních představení ať v Bolšom, nebo v divadle Nimiroviče – Dančenko a zažil jejich atmosféru. Následně v Leningradu jsem byl začleněn do výuky a od začátku patřil mezi nejlepší žáky. Bydleli jsme s osmi kolegy v třípokojovém bytě hned ve dvoře školy na ulici Zodčego Rossi. Hned jsem byl donucen zmobilizovat svoji angličtinu, protože jsem musel komunikovat se studenty z Finska, Kolumbie, Dominikánské republiky, Venezuely, Mexika, Jugoslávie, Itálie a Vietnamu. Měl jsem štěstí, že jsem mohl v představeních školy tančit sólové party v tehdy avantgardních baletech na protiválečné téma jako Vojín míru, nebo Věčně živí v choreografii vytvořené přímo pro nás. Také jsem si zatančil Pas de deux ze třetího jednání Labutího jezera s budoucí hvězdou Mariinského baletu J. Machalinou, sólový part v podzimu ve Čtvero ročních období K. Sergejeva na hudbu S. Glazunova a na absolventském koncertě pas de deux z baletu Korzár. Nádherné jeviště, skvělý orchestr, servis včetně maskérny, garderoby a podpory v zákulisí. To jsou zážitky, které jsou neopakovatelné. Obrovský zájem, erudovanost a láska ruského publika k baletu je jedinečná. Veškerou pozornost jsem věnoval získávání nových poznatků v technice, stylu, tradici. Viděl jsem desítky baletních představení na scénách Kirovského (dnes Mariinského) divadla, Malého operního (dnes Michajlovského) divadla a řady dalších scén. Všechny dnes již legendární tanečnice a tanečníky jsem měl možnost vidět v jedinečných výkonech. Velice hezky řekla o absolventech Akademie ruského baletu L. Semeniaka – „Jsme jako bratři a sestry, kdekoli ve světě se potkáme, mluvíme stejnou řečí“. Sjednocená koordinace pohybu, port de bras se projeví v unisonu nedostižných sborových pasážích, třeba v Labutím jezeře, Bajadéře, Giselle a jiných. Petrohradská stáž zásadně ovlivnila můj pohled na klasický tanec a měla vliv na vývoj kariéry. Vystřídala se zde rovněž řada hostujících zahraničních souborů jako stuttgardský balet, balet z francouzského Nancy, Antonio Gádes a Christina Hojos se skvělou Carmen, viděl jsem tančit na sklonku kariéry Allu Osipenko a Nikitu Dolgušina ve skvělém duetu.“
Na scéně dnešního Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde jste v roce 1983 nastoupil do angažmá po studiích, jste se poprvé objevil coby student v baletu Matčino pole. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé tančil na scéně?
„Státní divadlo v Ostravě té doby mělo krásný repertoár a balet Matčino pole byl jak šitý na míru souboru. Zejména ústřední ženské postavy autenticky ztvárnily A. Huberová a L. Kuklová. Mé přeběhnutí po scéně a objetí babičky jako symbol nastupující mladé generace jsem prožíval. Atmosféru divadla jsem si zamiloval od první chvíle. Vůni líčidel, shon v zákulisí, jeviště, reflektory. Legrace je, že stejnou rolí debutoval v Brně můj kolega a kamarád Boris Hanák, kde inscenaci J. Němečka rovněž uváděli.“
Po čtyřech letech jste Ostravu opustil a od roku 1987 jste na deset let zakotvil jako první sólista baletu v ND v Praze a vytvořil všechny hlavní role klasického repertoáru (např. Romeo v Romeovi a Julii, Albert v Giselle nebo Armando v Dámě s kaméliemi). Pak jste byl pět let sólistou baletu ND v Brně (Princ Ziegfrid v Labutím jezeře, Princ v Louskáčovi, Danilo ve Veselé vdově …) a během své taneční kariéry jste prakticky tancoval celý baletní repertoár. Je některá z těch rolí Vašemu srdci blízká?
„V ostravském divadle jsme si užili spoustu legrace a radosti nejen na jevišti, ale i ve skvělém kolektivu, kterým tehdy soubor byl. Po návratu z Lenigradu jsem v Ostravě dostal pěkné role Higginse v baletu Galathea a sólo v baletu Spěch, Krále trollů v Peer Gyntovi, dostoupil jsem do baletu Planety I. Hurycha a tehdejší šéfka brněnského baletu O. Skálová mě pozvala na hostování v roli Kolase v Marné opatrnosti J. Zajka. Lízou mi byla tehdy v Brně působící L. Ovsová. Vstupenkou do Národního divadla mi byla účast na soutěži v New Yorku, kde jsem byl na pozvání J. Němečka doporučen jako partner zářící M. Hybešové. Připravoval nás tehdy V. Harapes. Po návratu jsem měl nastoupit do AUSu VN, ale dostal jsem odklad a nastoupil do Národního! Moje první sóla bylo Pas de trois v Labutím jezeře a Svatební pár v Giselle. Následovali Princ v Louskáčkovi, Romeo ve slavné inscenaci M. Kůry a postupně jsem dostudoval hlavní role v tehdejším repertoáru. Na jevišti jsem se setkal i s legendami M. Pešíkovou, M. Vítkovou, P. Ždichyncem, M. Martiníkovou. Po deseti letech jsem pocítil potřebu změny, a protože Brno jsem znal důvěrně ze studijních let v Ostravě a pojilo mě hezké přátelství se S. Zejdovou, B. Hanákem, A. Michnou, L. Ovsovou, J. Kyselákem, který mě i připravoval na soutěž, tak jsem dal sbohem ND v Praze a přesunul se do ND v Brně, kde tehdy šéfoval Zdeněk Prokeš. Během mé kariéry jsem si zatančil prakticky všechny role klasického baletního repertoáru, některé dokonce v několika inscenacích. Miloval jsem přípravu před představením, rád jsem měl komfort sólové šatny, souhru s garderobiérkou, která dokáže zpříjemnit chvilky napětí skvělým kafíčkem před výkonem na jevišti. Mé aktivní působení na scéně jsem si užíval stále více. S věkem jsem dokázal potlačit trému a spolehnout se na poctivou přípravu na zkouškách.
Obliba určité role vždy závisí na několika faktorech. Vždy jsem byl rád, když jsem mohl být součástí procesu rození choreografie a měl možnost dotvořit nápad choreografa. Dalším zásadním faktorem jsou partneři, s kterými máte tu čest tančit. Když dokážete s partnerkou tančit v absolutní symbióze, když tvoříte společné fráze a cítíte pohyb ve stejné estetice, pak je představení opravdovým zážitkem. Takovým bylo třeba adagio ve druhém obraze Labutího jezera s Hanou Vláčilovou. Nejkvalitnější výkony jsem podával v dlouhých sériích, kdy máte roli zažitou do posledního gesta, víte přesně jak rozložit síly, aby technicky náročné části byly provedeny s potřebnou energií a jistotou. Velmi důležitý je kostým, musí být perfektně ušitý, často se do poslední chvíle upravuje, aby pohyb nebyl omezen. Když cítíte, že vám to sluší, může to váš výkon pozvednout, v opačném případě zničit. K mým oblíbeným rolím kategorie Danceur noble patřili Princ Sigfried v Labutím jezeře a Albert v Giselle, asi nejfrekventovanější role v mé kariéře. Oba tituly jsem měl tu čest nastudovat v šesti různých inscenacích. Z rolí současného repertoáru mi byly blízké role Mozarta v Baloghově Extázi ducha, Život ve Vaculíkově Životu a smrti a role Peer Gynta Petera Breuera v koprodukčním představení salzbugského a klagenfurtského Landestheatru. Krásným obdobím mé kariéry byla spolupráce s Laternou Magikou, kde jsem nastudoval role Tamina v Kouzelné flétně, Odyssea a Cassanovu.“
Řadu let se věnuje pedagogické činnosti. Začínal jste jako pedagog baletu v ND v Brně, několik let učil na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze a od roku 2008 učíte na Taneční konzervatoři hl. města Prahy. Jak jste se práci pedagoga dostal a čím Vás naplňuje a obohacuje?
„Ještě jako mladý sólista jsem přijímal pozvání ke konzultacím do různých tanečních uskupení, často i ne profesionálních tanečníků. V Brně jsem vedl tréninky a mohl prosadit svou tvůrčí potenci a uplatnit tak své nabyté poznatky z různých pracovních pobytů, stáží a masterclassů, které jsem absolvoval. Po zranění hlezna, které bylo už čtvrté v řadě, jsem se rozhodl už se nevracet na jeviště. Už po prvním zranění v roce 1993 jsem cítil limit ve stabilitě a odrazu z pravé nohy, která se tím stala náchylná k opětovnému podvrtnutí po dopadu. Tak jsem rád uvítal nabídku paní J. Tázlarové ke spolupráci. Byl jsem tehdy ještě plný síly a snažil jsem se inspirovat studentky a studenty k preciznosti, muzikalitě a lásce k baletu. Řada tehdejších absolventek a absolventů se úspěšně uplatnila na předních českých scénách. Nabídku učit na Taneční konzervatoři hl. města Prahy jsem upřednostnil před pozicí šéfa baletu v Liberci. Většina renomovaných pedagogů byli moji kolegové a osobnost J. Slavického dává punc nejvyšší erudovanosti. Vychovávat nové tanečníky je poslání nelehké a vyžaduje velké úsilí a přesnou strategii. Klasický tanec, nebo chcete-li balet, je jasně definovaná disciplína, která vyžaduje konkrétní fyzické i umělecké předpoklady. Je náročný na disciplínu, výdrž, trpělivost. Ve variacích klasického odkazu je vše odhaleno v křišťálové čistotě a každé zaváhání, nebo chybička, jsou okamžitě vidět. Proto zvládnout nároky studia je velikou výzvou. Pedagog se snaží, aby odhodlání stát se profesionálním tanečníkem žáky neopustilo a aby osmiletou investici mohli uplatnit na scénách v profesionálním angažmá. V dnešním globalizovaném světě je čím dál tím více souborů s mezinárodním složením a konkurence je obrovská. Každé veřejné vystoupení mých žáků prožívám a beru na sebe zodpovědnost za jejich výkon. Nervové vypětí je srovnatelné s trémou před výkonem na scéně. Na jevišti se ukáže pravý talent a schopnost sklidit ovoce tvrdé přípravy.“
Věnujete se také hodně choreografii a svůj první balet Dafnis a Choe jste vytvořil pro ND v Brně. Jako choreograf jste se podílel na baletech Peer Gynt, Manon, Šípková Růženka nebo Louskáček. A nejnověji také balet Zvoník u Matky Boží pro Slezské divadlo v Opavě, na němž jste se podílel i jako režisér. Čím je choreografie pro Vás tak jedinečná, že se jí věnujete? Je to ten tvůrčí proces od nápadu po vrchol, kdy je představení uvedeno na scéně?
„Už jako dítě jsem neváhal využít každou příležitost přetvořit v pohyb jakoukoliv znějící hudbu, miloval jsem improvizaci. Ze staré záclony jsem ustřihnul třásně a provléknul rukama jako křídla a hned jsem měl novou inspiraci pro pohybovou kreaci. Na škole jsme jako děti se spolužáky secvičili číslíčko, které jsme měli možnost předvést, tuším, někde v Domově důchodců. Když se tvořil nový balet a choreograf hledal správný krok, měl jsem hned několik variant k nabídnutí. Byl jsem velice rád za každou příležitost, přivítal jsem, když jsem mohl přizvat tanečníky, kteří chápali moji představu a dokázali odstínit všechny nuance. Vzpomněl bych na Evu Horákovou, která tančila trojroli v libereckém Peer Gyntovi, Ivonu Jeličovou jako Mahulenu a Runu, Terezu Podařilovou a Michala Štípu jako Manon a De Grieu, Báru Kohoutkovou jako Charlottu a Petra Müncha jako Maxmiliána a mnoho dalších. Miluji hledání nových pohybových spojení, práci se sborem, variability formací umocňující hudební dynamiku. Snadněji se mi tvořilo, když jsem byl v lepší fyzické kondici a schopen konkrétně předvést záměr dané sekvence. Velkou zásluhu na některých inscenacích má kolegyně Renata Chramostová ‐ Dohnalová, která je autorkou libreta baletu Charlotta, dramaturgie Rapsodie v modrém a libreta baletu Čtvero ročních období, které čeká na zpracování. Další důležitou složkou je výtvarná stránka. Mám vždy konkrétní představu, která se ale většinou od finálního zpracování značně liší. Většinou je to pozitivní změna, protože tým odborníků často dokáže vaše vize ztvárnit kreativněji a samozřejmě podle rozpočtu, který bývá značně omezený. K těm autorským inscenacím si dělám sám hudební koláž, což zabere hodně hledání a času, ale když všechno zapadne do sebe a vidíte výsledek, je to jako zázrak a moc si to užívám.“
Dočetla jsem se o Vás, že se věnujete také malování. Co Vás k tomu přivedlo a co rád malujete?
„To malování je spíš plán do penze. Vždy jsem měl všechny sešity pokreslené baletními motivy, podle vlastních návrhů jsem si spíchnul bundu, kalhoty. Podle mé předlohy dokonce švadlena ušila moji sestře šaty do tanečních! Zkoušel jsem zachytit i jiné žánry do skicáku, na velkoformátové zpracování mi trochu chybí trpělivost a hlavně nerad po sobě uklízím barvy, štětce… Zatím to jsou takové pokusy, ale vidím kolem sebe, že mnoho kolegů fotí, někteří přešli na pozici kostýmních výtvarníků, tak možná se také posunu.“
V letech 2003 – 2010 jste byl předsedou taneční poroty Cen Thálie. Vy sám jste byl na Cenu Thálie v devadesátých letech 2x nominován. Jaké to je být na druhé straně, nebýt odborně hodnocen, ale výkon jiných tanečníků hodnotit?
„Nabídka přišla po mém posledním úrazu, kdy jsem byl rozhodnutý už nepokračovat v tancování a byl jsem plný odhodlání a energie uplatnit své nabité zkušenosti a názor. Chtěl jsem, aby většina členů poroty byli osobnosti, které prošli kariérou tanečníka. Tehdy bylo zdůrazňováno, že Cena Thálie by měla být cena herců hercům. Proto jsem dbal, aby složení poroty bylo vyvážené generačně i žánrově. Oslovil jsem Astrid Štúrovou, Ivanku Kubicovou, Kateřinu Frankovou – Dedkovou, Václava Janečka, Lucii Dercsényiovou, Igora Žukova a Vladimíra Nečase. Snažili jsme se obsáhnout všechny žánry tanečního umění, neopomenout žádnou baletní oblastní scénu. Najezdili jsme desetitisíce kilometrů v největších zácpách (premiéry jsou často v pátek), riskovali přesuny v třeskutých mrazech, abychom ocenili nominací ty opravdu nejlepší. Je velmi zajímavé sledovat, jak se za ta léta mění úroveň a složení souborů, kudy se ubírá dramaturgie a hlavně jakou příležitost dostávají osobnosti tam působící. Často vidíme skvělé kolektivní kusy, kdy je obtížné hodnotit jednotlivce, a naopak někdy v hůře hodnocené inscenaci může být skvělý výkon hodný nominace. Záběr žánrů spadajících do kategorie je čím dál tím širší a je někdy těžké je porovnat, ale myslím, že i dnes je zajištěno odborné posouzení obětavými porotci pod vedením Romana Vaška.“
A co chvíle volna? Jak rád odpočíváte?
„Rád cestuji, pokud nejsem unavený, vyberu si některé město na mapě, sednu do auta a jedu poznávat krásy českých měst. Jsem milovníkem opery, takže operní domy u nás i v zahraničí jsou mojí vášní. Ale rád jen relaxuji na chatě v Pístovicích u rybníka, odkud vyjíždím na kole do Lulče, občas něco uvařím podle inspirace. Také rád využívám azyl u rodiny v Opavě, kde je vždy pohoda, aktivní výlety do přírody.“
Jiří Horák
Narodil se 23. 7. 1966. Balet vystudoval na Konzervatoři v Ostravě. Působil jako sólista baletů v Národním divadle moravskoslezském Ostravě, ND v Praze a ND v Brně. Od roku 2008 je pedagogem na Taneční konzervatoři hl. města Prahy, působí jako choreograf.
Byl nominován na Cenu Thálie za role Franze v Coppelii (1995) a Dr. Uhra v Batalionu (1997).
Foto: Archiv Jiřího Horáka
Veronika Pechová
pro Taneční magazín
