Krajina těla

Čím je pro nás naše tělo? Vážíme si ho dostatečně?

10. listopadu uvedl soubor Laterny magiky na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru inscenace pod názvem Krajina těla. Režisér, choreograf, mim a celosvětově uznávaný umělecký šéf souboru Radim Vizváry  byl také autorem námětu.

Radim Vizváry se snaží vnímat tělo coby umělecké dílo, zrovna takové, jako je sama příroda, vytvořené samotným Universem.  A tam, jak známo, není nic neměnné. Proměňuje se krajina, proměňuje se člověk. Stárne, odchází ze scény a přichází nová generace.

Z tohoto důvodu pracoval Radim Vizváry se třemi generacemi umělců,  těch nejmladších, dětsky roztomilých, kterým drobné chybky rádi odpustíme (i věčné hraní si s mobilem), přes dokonalá těla  akrobatů, hadí ženy, tanečníků breakdance, nad jejichž výkony oněměle žasneme, až po nejstarší generaci, která už ustupuje do pozadí, ale zkušenosti jsou hluboce vryty do jejich fyzických těl a gest, přesto jaksi více už vnímáme jejich duši.  Samotný Vizváry říká, že hledal umělce, jejichž těla jsou tvárná, téměř až na hranici lidských možností. Vrcholná ekvilibristika zaručuje, že je možné až zapomenout na lidské tvary a tím objevovat krajinné obrysy, dodává Vizváry. Pravdou je, že se mu toto povedlo předvést na jevišti, inscenace byla jakousi přehlídkou toho nejvyššího umění, jakého je člověk v současné době na této planetě schopen. Hluboká poklona, pane Vizváry!   

Divák měl možnost porovnat zdánlivě neslučitelné – balet, breakdance, vzdušnou i pozemní akrobacii, kontorsionistiku (cirkusovou disciplínu, jejíž představitelkou byla  hadí žena), ekvilibristiku   i pantomimu. A to vše v souladu a harmonii s přírodou.

Na samotné scéně mnoho kulis nebylo, ale na jedenácti LED obrazovkách běžely obrazy, které připomínaly podobnosti mezi lidským tělem a přírodou. Např. vlasy nám asociují  trávu nebo les,  kůže je stejně rýhovitá či zjizvená jako kůra stromů (také dobře ukazuje stáří),  oblé křivky našich těl připomínají horská úbočí a oční duhovka dokonce vulkán.

Bílé kostýmy a dlouhé bílé vlasy dodávaly dílu jakýsi duchovní rozměr.  Jakoby tančili spíše andělé.

Inscenace nutila diváky k zamyšlení, nejen nad lidskými možnostmi a všeho, co nám příroda a planeta nabízí, ale také nad lidským údělem a lidmi samotnými. Přemýšlela jsem například o tom, proč v minulosti bylo základní povinností svobodného řeckého občana starat se o své tělo, o fyzickou zdatnost i krásu. Proč v současné době, mnozí lidé nazývají  tuto snahu marnivostí, zbytečností, hloupostí, narcisismem…. vždyť přece člověk vlastně nic jiného než své tělo, úkryt své duše, ve své podstatě nemá. Stane-li se jakákoliv živelná pohroma, nemáme nic než naše tělo. A je otázka, v jak dobré bude fyzické kondici, aby znovu budovalo ztracený svět.  Vnímám fyzické cvičení také jako naši povinnost, právě tak, jako starat se o své zdraví.

Mladí lidé si velmi často neuvědomují, jak cenné jejich tělo je. Vnímají je jako samozřejmost, možná jako prostředek k práci. To vše se ale může rychle změnit, stane-li se  třeba vážný úraz a náhle tělo svou funkci už neplní. Takové podobné pocity přináší i stárnutí.

Když se na jevišti předváděli vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček, akrobat Jindřich Panský, akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá,  breakdance  tanečník Kristián Mensa či hadí žena Anaëlle Molinario z Francie, tajil se mi dech a říkala jsem si, že dál už to jít nemůže a nic to nemůže překonat. Jenže omyl!

Při pohledu na procítěné vystoupení šedesátnice Zuzany Hrzalové (baletka)  a sedmdesátníka Josefa Kotěšovského (tanečník a mim), jsem si uvědomila, že z nich vůbec nemohu spustit zrak. Zkušenosti vryté v jejich tělech a  jakási tajemná moudrost a zkušenost tryskající  směrem k nám divákům, totiž samozřejmost a ohebnost mládí převýšila. Duše je nad tělem a nedá se to popřít.

Krajina těla je hlubokým zážitkem, vhodná pro citlivé povahy a milovníky opravdu špičkových výkonů. Ačkoliv nemá žádný konkrétní příběh, příběh koloběhu života je dost a dost a filozofovat můžete ještě hodně dlouho po odchodu z divadla.  Radimovi Vizvárymu se povedlo opravdu mimořádné dílo. Bravo!

 

Foto: Archiv Národního  divadla

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

Odpad nebo poklad?

Spielraum Kollektiv uvede Zbytečnosti poprvé naživo v Divadle Archa

Střet civilizací. Rok 2022 versus 2500. Co z roku 2022 bude nezbytné za 500 let? Co zbývá? Odpad nebo poklad? Po sérii projektů s ekologickou tematikou chystá česko-německý soubor Spielraum Kollektiv uvedení inscenace Zbytečnosti v Divadle Archa. Po online verzi se tak Zbytečnosti konečně po dvouletých odkladech odehrají naživo. Premiéra se koná v neděli 20. listopadu ve 20.00 v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT. 

Píše se rok 2500. Výzkumný tým se s vámi vydává na dobrodružnou výpravu do roku 2022. Do doby splněných snů, uprostřed dobrodružné apokalypsy, ve které jako by zhasla naděje na lepší budoucnost. „Ke Zbytečnostem nás inspirovala naše přehlcenost věcmi. Skrz jejich uhrančivé působení zapomínáme, že prostor, ve kterém žijeme, je omezený, stejně jako zdroje,“ vysvětluje režisérka a performerka Linda Straub.

Zbytečnosti vznikaly ve spolupráci s německým partnerem Taupunkt e. V. a byly vyvrcholením série ekologicky zaměřených projektů, které Spielraum Kollektiv vytvořil v minulých dvou letech – Eko Zpovědnice, Slyšíte nás? Zvukovka pro klima a Recyquiem – Pohřeb plastové láhve. Pro festival 4+4 dny v pohybu vznikla Výstava zbytečností v budově Nové strašnické školy v roce 2020. Zkoušení představení se kvůli pandemii a s ní spojeným omezením přeneslo do online prostoru. „Online premiéra byla šitá na míru lockdownovým omezením. Část týmu hrála z Chemnitz, část z Prahy a interaktivně jsme pracovali s diváky, kteří byli zavřeni ve svých přeplněných domácnostech,” dodává Straub. Zkoušení živé verze o rok později opět zastavil lockdown.

Nyní se soubor ke zkoušení vrací a chystá premiéru živé verze. K té si Spielraum Kollektiv přizval režiséra Jakuba Folvračného a performerku Hanu Malaníkovou, která ztvární novou postavu. V inscenaci dále vystupuje Linda Straub a Philipp Schenker. Součástí je projekce a scénografie Mathiase Strauba a hudba skladatele a sound designéra Myka.

Posun online představení do živé verze si vyžádal jiný divadelní přístup k tématu. „Verbální instruktáže a přímé interakce s diváky na zoomu nahrazují divadelní situace v prostoru. Zatímco v online verzi cestovali agenti z roku 2500 do současnosti, nyní se diváci dostávají k nám do roku 2500, do tajné expozice zbytečností z 21. století. Skrz rekonstrukci se kustodi expozice spolu s výjimečným hostem dotýkají podstaty toho, jak se lidstvo do pasti věcí dostalo a snaží se najít cestu ven,” popisuje Linda Straub.

Inscenace se volně inspiruje českým televizním seriálem Návštěvníci. „Inspirujeme se výchozí situací seriálu, kdy se lidé z budoucnosti vrací do doby příčiny problému. Časový posun umožňuje hravý odstup od zajetého vnímání normality, nadsázku a je zdrojem humoru v tématu, které je zatěžkané vážností.”

Premiéra inscenace Zbytečnosti se koná v neděli 20. listopadu ve 20.00 v Divadle Archa v rámci dvanáctého ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT.

Vstupenky jsou v prodeji na portálu GoOut.cz.

Spielraum Kollektiv: Zbytečnosti
20. listopadu 2022, 20:00, Divadlo Archa – divadelní premiéra

Vstupenky: https://goout.net/cs/zbytecnosti/szkngiu/

Kredity: 

Koncept: Linda Straub, Jakub Folvarčný, Mathias Straub, Philipp Schenker, Heda Bayer, Teresa Weiser

Režie: Jakub Folvarčný

Scéna a videoprojekce: Mathias Straub

Kostýmy: Barbora Burdová

Účinkují: Linda Straub, Philipp Schenker, Hana Malaníková

Hudba: Myko

Světelný design: Patrik Sedlák

Podpořili: Česko-německý fond budoucnosti, Ministerstvo kultury ČR, Taupunkt e.V., Klub Solitaire e.V., 4+4 dny v pohybu, Divadlo Archa a Pražský divadelní festival německého jazyka, Tandem.

Foto:  Jan Hromádko

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

Čerstvá držitelka Thálie se vrací do Prahy

Karcinogenní romance a Polyamor

Obě inscenace ( Karcinogenní romance a Polyamor) zkoumají lásku, rakovinové bujení a druhá část také polyamorické vztahy

Performerka a režisérka Nela H. Kornetová se po obdržení ceny Thálie za alternativní divadlo poprvé objeví v Praze. V listopadu zde uvede oba díly projektu Tumor, ve kterých publiku citlivě, s humorem a poezií přibližuje pomocí pohybu, vizuality a slova téma rakoviny. V první části, Tumor: karcinogenní romance, odpovídá na otázku, zda je možné milovat něco, co nás může zabítV druhém díle Tumor: Polyamor představuje další dva sociální fenomény: rakovinu a její pokročilé metastáze a  polyamorické vztahy. Obě inscenace vznikly ve spolupráci s pražským divadlem A studiem Rubín a její mezinárodní uměleckou skupinou T.I.T.S. Tumor: karcinogenní romance bude navíc naposledy k vidění v pražské Invalidovně, a to 16., 17. a 18. listopadu. Tumor: Polyamor bude uveden v A studiu Rubín 22. a 23. listopadu.

Rakovinou onemocní každý třetí obyvatel Česka, každý čtvrtý jí podlehne. Rakovina je tak druhou nejčastější příčinou úmrtí. Prakticky každý se s ní v určité formě setkal. Ačkoliv je z medicínského hlediska velmi diskutovaná, chybí širší společenská reflexe a diskuze o tom, jaký dopad má nemoc na vnitřní život samotných pacientů a jejich blízkých. Podobně jsou na tom formy vztahů vystupující z monogamního rámce, konkrétně polyamorie nebo přesněji řečeno konsensuální nemonogamie. Veřejná diskuze je v počátcích. A i když je tento životní styl, či filosofie ve většinové evropské společnosti stále menšinový, lidé, kteří v něm žijí, podléhají zjednodušujícím a odsuzujícím reflexím.

Pro autory cyklu je zásadní zkoumat, jaký dopad má na člověka emotivní prožívání společenských jevů, jaké fenomény se podezřele podobají chování rakoviny a zda je možné milovat něco, co nás zabíjí. Tumor: Polyamor navazuje na projekt Tumor: karcinogenní romance, ve kterém autoři poprvé v jevištní metafoře propojili téma rakoviny a lásky. Kladli si přitom otázku, zdali je možné milovat něco, co nás může zabít?

Podobně jako se nemoc může vrátit a rakovinové bujení může změnit místo, i vztahy, které se zdají být stabilní, se mohou dostat do situace, kdy je potřeba je znovu uchopit, otevřít, prozkoumat, pojmenovat a určit směr, kam se dále budou ubírat. Základní otázky u inscenace Tumor: Polyamor tedy zněly: Jak se vyrovnat s něčím, co zcela mění náš život? Jak je možné lásku sdílet mezi více jak dvěma lidmi? Roste s počtem partnerů i míra lásky?

Oba projekty podrobují téma rakoviny i symbolickému ohledávání. Ať už se jedná o mezilidské intimní vztahy, společenské uspořádání a jeho disharmonie, nebo bující ekologickou krizi, která je důsledkem politicko-ekonomické orientace na nekonečný (blahobytný) růst.

Mám velkou radost, že je nyní možné vidět oba díly projektu Tumor za sebou. Tím, že jsou oba projekty nejen tematicky, ale i umělecky úzce propojeny a v mnohém Polyamor rozvíjí to, co je započato v Karcinogenní romanci, intenzita diváckého zážitku se zvyšuje. Jde jen o míru ponoru do tématu, ale i prohlubování působení nastolených a rozvíjených uměleckých prostředků.“ popisuje inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

Projekty na sebe navazují i personálně. Pomyslnou spojnicí je základní performerské duo první inscenace – režisérka a performerka Nela H. Kornetová a  tanečník a performer Jaro Viňarský. Zatímco Kornetová v druhém díle působí primárně jako režisérka, Viňarský je na scéně doslova propleten s tanečníkem Matthew Rogers a herečkou Terezou Těžkou. Autorem celého vizuálního konceptu je Jan Hajdelák Husták. Text napsala umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová, která s T.I.T.S. spolupracuje již potřetí. Dramaturgyní projektu je Lucie Ferenzová, dramaturgyně a režisérka Kolonie a A studia Rubín.

Tumor: karcinogenní romance bude naposledy k vidění v pražské Invalidovně, a to 16., 17. a 18. listopadu. Tumor: Polyamor bude uveden v A studiu Rubín 22. a 23. listopadu. Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz. Projekt Tumor: Polyamor je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.

Foto: Vojtěch Brtnický, Patrik Borecký 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Vizváry, Tučková i Střihavka

Návraty do Švandova divadla

Návraty do Švandova divadla – do konce roku se zde objeví Radim Vizváry, Kateřina Tučková, Kamil Střihavka i Vánoční jarmark

Konec roku ve Švandově divadle je letos ve znamení hostů, z nichž se mnozí na smíchovskou scénu rádi vrací. Patří k nim především Radim Vizváry, mezinárodně uznávaná osobnost současného mimického divadla v Evropě, který se stane opět stálým hostem. A už 26. listopadu ve Velkém sále uvede své Sólo, inscenaci nabízející výběr toho nejlepšího z jeho tvorby. Titul je pak na programu i 31. ledna 2023. Rezidenturou ve Švandově divadle tak Vizváry splní dávné přání svého kolegy, legendárního mima Borise Hybnera, který si právě v tomto divadle přál získat stálý prostor pro špičkovou současnou pantomimu.

„Je to už víc než 10 let, kdy jsme s Borisem Hybnerem usilovali o divadlo, ve kterém bychom mohli mít domovskou scénu,“ vzpomíná Radim Vizváry, vynikající český mim, performer, režisér, pedagog a choreograf. „Boris si nejvíc přál, abychom dostali pantomimu do Švanďáku a zakotvili ji v etablovaném divadle, podobně jako žila dlouhá léta např. Fialkova pantomima vedle činohry v Divadle Na zábradlí. Abych ctil jeho odkaz, rozhodl jsem se vytvořit nové představení na téma, které už Boris nestihl zpracovat. Rád bych premiéru uvedl v březnu 2023, a to právě ve Švandově divadle,“ plánuje Vizváry. A dodává, že jeho rezidenci podpořilo současné vedení smíchovské scény a městská část Prahy 5. Kromě chystané novinky a mistrovského Sóla uvede u Švandů v příštím roce i oblíbené představení Pejprbój, pantomimu pro nejmenší, v níž spolu s dětmi vykouzlí neuvěřitelný pohádkový příběh pomocí role papíru.

Rozhovory se spisovatelkami, Noc divadel

Ke Švandům se ještě letos, byť na jediný večer, vrátí i herečka Bára Poláková (16. 11.) a spisovatelka Kateřina Tučková (15. 12.), čerstvá držitelka Státní ceny za literaturu, která je současně i spoluscenáristkou nejnovější smíchovské inscenace Kabaret Winton. Obě tvůrkyně budou – první v doprovodu Jana P. Muchowa a druhá ve společnosti spisovatelky Biancy Bellové –  znovu hosty Scénických rozhovorů moderovaných Davidem Hrbkem. Jeho talk-show slaví tento rok už 20 let své existence.

Dodejme, že programovou novinku Kabaret Winton lze v tomto roce navštívit ještě čtyřikrát. Z toho jednou, 19. 11. v rámci Noci divadel, za zvýhodněné vstupné 190 korun. Pro diváky bude v den připraven i Automat na filmy v podání souboru Buchty a loutky. Automat se rozběhne hned dvakrát, od 19.30 a 20.30. Vstupné bude i v tomto případě přátelské: 90 korun.

Vánoce a závěr roku 2022

Začátek prosince (4. 12.) bude patřit Vánočnímu jarmarku, příjemné tradiční akci nabízející vánoční atmosféru i prodej drobných vkusných dárků v prostorách divadla.

Bonbónkem prosincového programu bude akustický koncert Kamila Střihavky (22. 12.), který se do Velkého sálu Švandova divadla vrací po osmi letech. Rocková legenda zde vystoupí s kapelou The Leaders.

Švandovo divadlo bude hrát i mezi vánočními svátky: 27. 12. uvede komedii CRY BABY CRY, vtipný příběh o ženách hledajících návod na štěstí. O den později, 28. 12., diváky ve Velkém sále pobaví komedie Smrt mu sluší Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem. V tentýž den uvede studiová scéna Švandova divadla inscenaci Pankrác ´45, napínavé komorní drama vyprávějící o fiktivním setkání pěti různých žen v pankrácké věznici. Ve čtvrtek 29. 12. je na programu komedie Smrt mu sluší, zatímco studiová scéna bude patřit poetickému dramatu Srpnové světlo. Předposlední den v roce 2022, 30. 12., ovládne jeviště Velkého sálu improvizovaná show Just! Impro Silvestrovský speciál.

www.svandovodivadlo.cz

Foto:  Richard Moučka, David Konečný,  Richard Bouda

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín