Novou kuchařku Prababičky pravnoučatům věnovala Jiřina Bohdalová svému pravnukovi
Na vánoční trh přichází nová, v pořadí už patnáctá kuchařka filmové a divadelní legendy Jiřiny Bohdalové nazvaná Prababičky pravnoučatům. Herečka ji vydává v Nakladatelství Olympia, které momentálně vytisklo 6000 vydání už nyní velmi žádané knihy. Jiřina Bohdalová ji věnovala svému pravnoučkovi Toníčkovi, který se narodil 2. prosince. Knihu pokřtila 7. prosince v Divadle Hybernia.
Autorky Jiřina Bohdalová a Jana Roušarová
Samotný křest
„Stala jsem se prababičkou a už teď se těším, až se budu láskyplně dívat, jak můj prví pravnouček sílí a roste a jak postupně objevuje tisícero z vůní kuchyně. Mohu vám přísahat, že mu v průběhu let bude vždy vařeno podle těch nejlepších receptů, které se v našich rodinách předávaly z generace na generaci,“ říká ke kuchařce legendární herečka Jiřina Bohdalová. „Mluvím o dvou rodinách, protože jsem tuto knihu napsala společně se svou velkou přítelkyní, a mimochodem skvělou kuchařkou, paní Janou Roušarovou. Z rodinných archívů jsme vybraly recepty jen ty opravdu z nejlepších, jen ty, které prověřil čas,“ dodává Jiřina Bohdalová.
Skvělá kuchařka a kamarádka Jana Roušarová
Společně s Janou Roušarovou si přejí, aby kniha pomohla ve všech rodinách vykouzlit chvíle, kdy se společně strávený čas promění v nezapomenutelnou vzpomínku. „Chceme tyto recepty předat nejen vnoučatům a pravnoučatům, ale dalším mnoha generacím,“ shodují se obě dámy. Jako kmotry přizvaly moderátorku Saskii Burešovou a režiséra Zdeňka Zelenku, který se na textové podobě titulu Prababičky pravnoučatům podílel.
Kmotra Saskia Burešová
Kmotr Zdeněk Zelenka
„Jiřince jsem přispěla receptem na pečený květák, který ona sama tolik miluje. Knize přeji především mnoho čtenářů – napříč generacemi,“ říká Simona Stašová, dcera autorky. Není přitom jedinou slavnou osobností, která do knihy přispěla. Čtenáři se můžou také těšit například na oblíbené recepty Hany Zagorové či Evy Pilarové.
Novinářů bylo tolik, že se do divadla Hybernia téměř nevešli
Podepisovalo se a podepisovalo…
Prababičky pravnoučatům seženou zájemci u všech dobrých knihkupců, ale také přímo na webových stránkách Nakladatelství Olympia. Partnerem publikace se stala firma Eco Investment.
9. ročník největšího burlesque festivalu, kterého se účastnilo 85 účinkujících ze 16 zemí přivezlo podívanou světové úrovně, plnou elegance, humoru a smyslnosti. Toto je možné vidět jen jednou za rok!
Letošní vítězky
Bona Dawn z Litvy získala titul Bohemian Queen
Rebelle Bettie ze Švýcarska získala titul Bohemian Princess
Skvěle moderovala Angelina Angelic
Probíhal 19. – 22. listopadu, v Brně, v Ostravě a v Praze.
Letos byla atmosféra žhavě italská – přijelo rekordních 21 performerek z Itálie, což bylo víc než domácí účast! Silné zastoupení měla severní Evropa, např. Finové, zástupci Litvy, Estonska.
Z USA přiletěla diva jako z 20. let z newyorské scény – Gin Minsky. Tato dáma je nejen mistryní stepu, ale i jednou z mála žen na světě, které ovládají nebezpečné a ohromující polykání mečů.
Evropskou hvězdou tohoto ročníku byla Anja Pavlova, oslnivá performerka a kostýmní výtvarnice z Berlína, známá svými akty a precizním tancem.
Každá show měla unikátní obsazení, nádherné sály, skvělé moderátory, tombolu a oblíbenou soutěž o nejlépe oblečené diváky.
soutěžící o nejkrásnější kostým měla úspěch
Během Bohemian Queen Night vystoupily Gin Minsky, Anja Pavlova, Tuna Tartare a další. Moderovala a večerem vtipně provázela Angelina Angelic.
Doposud jsem vlastně nepoznala typ takového festivalu. Ženy jsou zde přirozené, těší se ze svého těla a umí ho krásně prezentovat, jsou v souladu se svou sexualitou a vyzařuje z nich sebevědomí. Umění se svléknout je také druhem umění, pochopila jsem. Ocenila jsem vysokou uměleckou hodnotu, pružnost těl, provedení tanečních choreografii, příběh, který některá vystoupení vyprávěla a estetiku kostýmů.
Všichni diváci jsou velice ukáznění, i když se živě zapojují a povzbuzují, společnost tvoří spíše páry a ženy. Možná diváka nezvyklého této zábavě, který je na burlesce poprvé, může jeho reakce překvapit a nemusí úplně chápat, proč ho to baví. Především ženy si mohou položit otázku, proč se jim líbí dívat se na jiné ženy, jak se svlékají. Klíčem je to, že skrze ně se vlastně dívají na sebe a cítí v tom pohledu povolení být sami se sebou stejně tak v pohodě, jako dámy na pódiu.
Častá je otázka, zda je burleska striptýz a podle informací z produkce ano, je to forma uměleckého striptýzu s divadelními a tanečními prvky a humor je u burlesky častý. Jak jsou krásné, tak se tyhle dámy neberou zas tak vážně.
Efekt představení člověk pocítí hlavně naživo v interakci s performerkou a s ostatními diváky, je žádoucí povzbuzovat v průběhu show. Někdy na divákovi dokonce přistane odložená rukavička nebo ho polechtá peříčko z vějíře nebo boa. Jistě ani burleska není pro každého, konzervativní lidi nemusí zaujmout. Ale v postkomunistické zemi jako u nás, je fajn zažít, jak se ženy povzbuzují navzájem a že být vidět, líbivě se prezentovat a strhnout na sebe pozornost je v pořádku, ať máme jakoukoliv postavu nebo věk a gender. Je to návrat do lidské přirozenosti, nespoutané konvencemi a patriarchálními očekáváními a tlaky, které na nás utočí z reklam a médií stále. Je to velice ženské a zároveň i velmi feministické.
Domnívám se, že Bohemian Burlesque Festival je oživení starých dobrých tradic s vysokou uměleckou hodnotou. Ženy ukazují svou přirozenost, touhu po kráse a sexualitě bez jakýchkoliv zábran. Lidé se těší z okamžiku, jedinečného zážitku smyslnosti, který právě a jen umění přináší, radují se, vše je na vysoké úrovni. Já osobně musím říct, že tomuto festivalu fandím a přeji, ať se jim daří i v příštím jubilejním 10. ročníku.
Foto: Karin Petrovská
Foto: Gabriel Matula
Foto: Karin Petrovská
Foto: Gabriel Matula
Foto: Gabriel Matula
Foto: Gabriel Matula
Foto: Gabriel Matula
Lucie Čihánková, uměleckým jménem Angelica G. L ´Amour, profesionální burleskní tanečnice, lektorka a producentka Bohemian Burlesque
Lucie Čihánková (vlevo) alias Angelica G. L ´Amour a Angelina Angelic
TM: Co je Burleska? Někdo ji může spojovat se striptýzem a považovat ji tak za vulgární, nikoliv za umění. Jak to vnímáte Vy?
„Burleska je teatrální striptýz. Já osobně nemám ráda slovo „vulgární“. Je to podobné jako s pole dance. Lidé ho dnes vnímají jako sportovní disciplínu, jen málokdo si přizná, že jeho kořeny sahají do striptýzových klubů. Je těžké rozdělovat kulturu na „vyšší a nižší.“
Burleskní komunita se nevymezuje negativně vůči žádné formě sexuality. Může jít o strip kluby, OnlyFans nebo jiné formy erotického projevu. I když to děláme jinak, neznamená to, že to děláme „lépe“.
Striptýz se kdysi stal součástí burlesky právě proto, že provokoval a narušoval tehdejší představy o „vysoké kultuře“. Sloužil jako satira a prostředek nadsázky. Ostatně i samotné slovo burleska pochází z italského slova burla, což znamená žert nebo parodii. Humor je pro burlesku typický, nikdy se nebereme příliš vážně.
Je třeba si uvědomit, že nahota bývala dříve mnohem skandálnější než dnes. Nahota, kterou v burlesce ukazujeme, je dnes velmi decentní, byla v minulosti považována za něco pobuřujícího, protože se s otevřenou nahotou člověk setkával velmi zřídka.
V burlesce se nesvlékáme úplně donaha, většinou se používají pasties, což jsou takové ozdoby na bradavky, původně krytky z doby, kdy bylo nelegální se ukazovat nahá a zákon se tak obcházel. Později se z pasties stala estetická kategorie. Ani nesvlékáme úsporná tanga.“
Burleska nemá limity ani proporční ani věkové, nejde o soutěž centimetrů jako u Miss, že ?
„Přesně tak, je to velmi otevřená umělecká forma, ve které je dovoleno vše a všechno. Věnují se jí ženy všech věkových a váhových kategorií, také lidé různého genderu, spolupracujeme s různými transgender performery, drag queens, travesti a podobně. Existuje i takzvaná boylesque, což je mužská burleska.“
Je to tedy způsob sebepřijetí? Může toto umění pomoci lidem v sebelásce?
„Bylo určitě docela fajn, kdyby se na sebe ženy dokázaly dívat v zrcadle, ať už krásně oblečené a upravené, anebo prostě jenom nahé, ať už s make-upem nebo bez. Aby se zkrátka přijímaly takové, jaké jsou: s jakoukoliv hmotností, v jakémkoliv věku a uměly si upřímně říct: „Jsem krásná.“
Jaké byly Vaše začátky? Pomohlo Vám to také k přijetí sebe sama?
„Já jsem poprvé narazila na burlesku na Novém Zélandu, kde jsem delší dobu žila. Objevila jsem tam kurzy, na kterých se tato forma umění vyučovala. A tradičně, stejě jako dnes, po absolvování kurzů následuje tzv. studentská show, kde si účastníci mohou vyzkoušet své první vystoupení před publikem.
K burlesce jsem se dostala až ve svých osmadvaceti letech, kdy jsem byla z velké části sama se sebou už vyrovnaná. Původně mi pomohly spíš jiné formy tance, můj první vztah a hodně terapie. Setkala jsem se s tanečními formami od baletu, latiny a standardu až po disco dance. Ale částečně to vliv má, protože burleska je hodně psychologická. Souvisí s ženskostí a novým přístupem k feminismu, kdy žena nechce být pouze objektivizována, ale zároveň se přirozeně chce líbit, ať už sama sobě nebo jiným. To jsou témata, která jsem vždy řešila.
Mnoho let jsem vystupovala jako gogo tanečnice, což jsem milovala. Tam jsem se naučila i skvěle improvizovat. Poté jsem hledala spíše sólové taneční formy, jako jsou břišní tance a flamenco. U burlesky jsem nakonec zakotvila, protože mi poskytla možnost udělat si vlastní mix stylů a vlastní interpretaci hudby ve spojení s jakýmkoliv pohybem.
Hodně terapie? Bojovala jste tedy s nějakým vlastním problémem?
„Mám silné ADHD,“ směje se Lucie, „Musela jsem se ke všemu tomu také dopracovat. Jako dítě jsem byla dlouhodobě šikanovaná. Nosila jsem silné brýle a na jednom oku jsem měla takovou tu klapku. Navíc mě bavila škola, historie, zajímala jsem se spíše o věci dospělých, takže jsem nikdy nezapadala do kolektivu. Ještě k tomu mi ve dvanácti narostla velká prsa, se kterými nebylo snadné se sžít,“ popisuje Lucie své nelehké dětství.“
S jakými předsudky se u burlesky setkáváte?
„Víte, že se s nimi ani nesetkávám? Myslím, že Česká republika má v tomhle ohledu dobrou pozici, což si mnoho Čechů ani neuvědomuje. Nejsme vůbec konzervativní, což je mimo jiné dáno i tím, že jsme naštěstí jedna z nejateističtějších zemí světa. Na to jsem jako Češka pyšná. Možná nejsme tolik pokrokoví, ale máme otevřenou mysl.
A ti, co ji nemají, ti na burlesku nechodí, jen třeba píší ty horší komentáře pod našimi videi. Ale ti mě nezajímají, protože takoví lidé mají často smutný život a nejsou v pohodě sami se sebou, když tohle potřebují dělat. Jasně, burleska není pro každého. Ale její fanoušky spojuje velký nadhled a otevřenost.
Je rozdíl mezi Českou republikou a jinými částmi Evropy, zrovna tak mezi Evropou a Amerikou. Burleska vznikla v Evropě, ale svůj zlatý věk zažila v Americe. Rozdíly spočívají hlavně v tom, nakolik je jaká kultura konzervativní. Velkou roli hraje i náboženství. Málokdo v zahraničí ví, že Česká republika je velmi ateistická země, tím se ráda chlubím. U nás to všichni víme, ale mnoho cizinců to vůbec netuší. Jsme obklopeni zeměmi, kde je náboženský vliv mnohem silnější.
Častý je mýtus, že burleska je méně odhalený striptýz pro pány. Muži tam samozřejmě rádi chodí také, ale bývají show, kde ženy tvoří i osmdesát procent obecenstva. Ženám to poskytuje určitý náhled na sebe, moment sebepřijetí. A nejdůležitější na tom je to implicitní povolení mít se ráda taková, jaká jsem, když vidím, že to tak mají různorodé burlesque tanečnice na pódiu. Máme velmi široký záběr publika napříč generacemi i profesemi. Spojuje je ale jedno: jsou to lidé vnímaví, pozitivní a otevření novým zkušenostem.
Burleska nemá kromě osmnáct plus věkové limity. Znám dámy, které dělaly burlesku v šedesátých letech a dodneška vystupují. Je to také formát přijímající různé typy postav, různé typy lidí. Ta komunita je veliká. Burleska nabourává představu, že určité typy postav by se neměly ukazovat a obdivovat, natož polonahé. Burleska nás učí vzít, co nám bylo tělesně dáno, a vytěžit z toho maximum. Vizuálně jde o to, jaký si vytvoříte vzhled za pomoci kostýmu, stylingu a výrazu.¨
Takže Vás to všechno nabíjí energií?
„Občas také prožívám pocit vyhoření. Přichází vždycky ve tří až čtyřletých cyklech. Ale mě baví spousta věcí. Jsem lingvistka, miluju hru se slovy, jazyk, moje velká láska je kreativní psaní. Kromě vystupování vyučuji burlesku, pořádám kurzy a pomáhám vychovávat nové talenty, moderuji show, dělám produkci a zdobím mnoho kostýmů pro sebe i pro svou kabaretní skupinu Bohemian Bombshells. Takže je to pestré. Jinak se chci letos víc zaměřit na vystupování v zahraničí.Na profi úrovni je v burlesce časté míchání různých přidružených rolí, vedení kurzů, vlastní vystupování a v mém případě i moje oblíbené moderování a produkce.“
Je něco, co musí tanečnice burlesky splňovat?
„Burleska by měla mít pohybové nadání, styl a smysl pro detail a estetiku. Je nutné mít dobré sebevědomí, aby člověk uměl vytvářet intenzivní kontakt s publikem, koncentrovat jeho energii a vydat co nejvíce energie ze sebe. Právě v tom může být náročné i velmi krátké, třeba tří až pětiminutové vystoupení, zejména pokud jste třeba zrovna z něčeho smutná nebo nemocná. Součástí profesionality je ale umět tyto pocity zvládnout a dát divákům ze sebe to nejlepší.“
Oblíbený vánoční výlet do světa fantazie je opět tady
11. listopadu uvedla Tanečního konzervatoř hl. m. Prahy v divadle Hybernia oblíbený balet Louskáček, tentokrát zase v jiné verzi. Taneční konzervatoř letos slaví 80 let své existence, takže tato inscenace je vlastně součástí oslav. Na jevišti se představili studenti všech ročníků konzervatoře. Malí vojáčci a myši byli studenti 1.-3. ročníku, vločky, valčík a arabský tanec studenti 5.-8. ročníku. Ale také již nadějná jména v rolích prince Louskáčka a hlavní dívčí hrdinky Klárky. V roli Klárky se představila Maria Yoshimoto, v roli malé Klárky Zlata Zhara. Louskáčkem – princem se stal Albert Schmidtmayer, malým Louskáčkem Matěj Skočdopole.
Choreografie vznikla pod vedením Jiřího Horáka, vychází sice z klasického libreta, ale v této verzi je inscenace doplněna multimediální projekcí. V rekvizitách není žádný plyšák ani létající postel, s kouzly nám pomáhají moderní technologie,“ vysvětluje ředitelka Taneční konzervatoře hlavního města Prahy Pamela Morávková.
Autoři děj zasadili do atraktivní části Prahy- Starého Města. Uvidíte kouzelné sněžení, pohádkové víly a zdobení vánočního stromku. Neopakovatelné! Místo statických kulis se celé jeviště stává prostorem reagujícím na hudbu, choreografii a příběh.
Hranice mezi realitou a snem se rozplývá
Nataliya Grimberg, designérka a futuristka, tvůrkyně projekcí, dodává: „Každý obraz se lehce pohybuje, mění, dýchá. Je to jemné, neokázalé kouzlo, které dělá z Vánoc něco, čemu chceme věřit znovu a znovu.“
Ano, já coby divák naprosto souhlasím a lépe to říci nemohu. Je to tak. Kouzlo Vánoc. Znovu a znovu. Opět Vás chytne, zase uvěříte…. Uvěříte i Louskáčkovi.
Nelze si představit lepší večer s větší nadílkou umění, než je právě tato. Je to strop všeho, co nám kultura nabízí. Čistý, ryzí tanec, který je navíc doplněn projekcí, která uchvátí a také kostýmy, které jsou příjemné na pohled.
Pro úplně nejmenší je možná dobré, když příběh znají, protože mohou lépe rozehrát svou fantazii.
Zopakuji příběh, který známe: Malá Klárka dostane k Vánocům dřevěného Louskáčka, netuší ale, že s úderem půlnoci se hračka probudí. Klárka s ní prožívá svůj sen… Udatný Louskáček bojuje proti Myšímu králi. Ocitnou se v říši sněhových vloček (křehká a třpytivá krajina), putují různými krajinami plných motýlů, ptáčků, až do Království Víly Vánoc. A tam čeká pestrá paleta barev tanců!
Já osobně jsem viděla Louskáčka už vícekrát, mám ho ráda, pokaždé je jiný a musím říct – nezklamal! Je to krásně strávený večer před Vánoci, navíc v krásném divadle Hybernia, sen, tajnosti, kouzla… zkrátka krása a neopakovatelnost okamžiku. Moc se mi to líbilo. Tanec je čistý, krásný, nemám co dodat. Já jsem byla zhruba dvě hodiny šťastná a přeji tento krásný předvánoční čas všem.
Jeden z nejkrásnějších vánočních příběhů nočního dobrodružství malé Klárky, balet Louskáček, přenese malé i velké do světa zázraků, čisté lásky a svátečního kouzla. Návštěvníci Hybernie se mohou těšit na klasicky pojaté baletní představení v podání studentů, absolventů Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, kteří vystupují na významných českých i evropských baletních scénách. Poprvé v Česku navíc okořeněné projekcemi vytvořenými moderními technologiemi, které přinesou pohyb a dynamiku a klasický balet tak proměňují v multidimenzionální zážitek. Chybět nebude kouzelné sněžení, pohádkové víly i zdobení vánočního stromu. Autoři děj navíc zasadili do atraktivní čtvrti Prahy – Starého Města. Louskáček bude mít v Divadle Hybernia premiéru v úterý 11. listopadu 2025.
Malá Klárka dostane k Vánocům dřevěného panáčka – Louskáčka. Netuší, že s úderem půlnoci se její hračka probudí a vezme ji na neobyčejnou cestu. Společně se vydají na výpravu do kouzelného světa, kde Louskáček bojuje jako udatný princ proti zlému Myšímu králi. Jejich putování je zavede do říše sněhových vloček, kde tanec vytváří křehkou a třpytivou krajinu, putují exotickými krajinami plných motýlů a ptáčků a poté do Království Víly Vánoc. Tam Klárku čeká bohatá paleta barev, hudby a tanců. To vše díky špičkovým výkonům studentů a absolventů Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. „V našem podání je to klasický balet podle libreta Lva Ivanova z 19. století a my stylizací kostýmů přenášíme děj do roku 1930. Příběh se neodehrává ale ve virtuálním světě, použili jsme kulisu Prahy, konkrétně Starého Města. V rekvizitách není žádný plyšák ani létající postel, s kouzly nám pomáhají moderní technologie,“ upřesňuje Pamela Morávková, ředitelka Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, která si letos připomíná 80 let svojí existence. Na jevišti se představí studenti všech ročníků konzervatoře od malých vojáčků, přes sněhové vločky až po absolventy v rolích udatného prince Louskáčka a dívky Klárky.
Když scénografie ožívá pohádkovým kouzlem …
Vůbec poprvé u nás doprovází Louskáčka projekce vytvořená s pomocí moderních technologií, která propojuje tradici českých Vánoc s digitálním kouzlem. Scénografie využívá projekční plátno, které vytváří pohyb a jemné interakce mezi tanečníky a pozadím. Místo statických kulis se celý prostor stává živým organismem – reagujícím na hudbu, choreografii i příběh. „V jedné z nejznámějších scén například virtuální vánoční víly ´oblékají´ digitální stromeček současně s fyzickými tanečníky na jevišti, čímž vzniká dojem, že skutečný a kouzelný svět se prolínají. Chtěla jsem, aby diváci cítili, že se ocitli uvnitř snu – aby se hranice mezi realitou a fantazií rozplynula. Díky projekcím může scénografie poprvé pracovat s proměnlivým měřítkem prostoru – pokoj Klárky se v jejím snu zvětšuje do obřích rozměrů, aby Myší král i jeho vojáci mohli ožít v lidské velikosti. V divadle jsme zvyklí na statickou scénu – tady jsme ji oživili. Každý obraz se lehce pohybuje, mění, dýchá. Je to jemné, neokázalé kouzlo – právě to, které dělá z Vánoc něco, čemu chceme věřit znovu a znovu,“upřesňuje Nataliya Grimberg, tvůrkyně projekcí, designérka a futuristka.
Čas snění s Louskáčkem
Další část děje se třeba odehrává v zámeckém skleníku Víly Vánoc, kde se prostředí jemně proměňuje podle jednotlivých tanců – barvy, světlo i dekor reagují na kostýmy a rytmus choreografie. Každý výjev tak zůstává ve stejném prostoru, ale s jinou náladou, čímž vzniká plynulý vizuální přechod mezi kulturami i emocemi jednotlivých tanců. Nechybí sněžení, blýskání hvězd nebo chvění stromů. Představení vzniklo pod vedením renomovaného choreografa Jiřího Horáka. Součástí vizuálního kouzla jsou kostýmy z fundusu konzervatoře, jejichž úpravy vytvořil designér Oldřich Vojta, který se ve své tvorbě zaměřuje na propojení estetické elegance, pohybové funkčnosti a řemeslné kvality.
„Mladí profesionální umělci a absolventi Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, kteří Louskáčka tančí jsou úžasní, skvěle si rozumí také s mladým týmem, který představení připravoval, věříme proto, že bude toto provedení ideální pro celé rodiny a diváky, kteří chtějí vidět klasické dílo propojené s moderními technologiemi. Všechny zveme, aby si přišli zpříjemnit zimní čas jedním z nejlaskavějších svátečních příběhů,“ říká Eva Homindová, ředitelka Divadla Hybernia.
Balet Louskáček vznikl na konci 19. století a patří k nejznámějším a nejhranějším baletům na světě. Premiéra se uskutečnila 18. prosince 1892 v Mariinském divadle v Petrohradě. Hudbu složil Petr Iljič Čajkovskij, libreto vychází z adaptace povídky E. T. A. Hoffmanna „Louskáček a Myší král“, kterou upravil Alexandr Dumas. Dnes je Louskáček považován za symbol vánočního období. Jeho kouzelný příběh ztělesňuje ideál dětského snu, radosti a krásy hudby i pohybu. Je ukázkou dokonalého propojení tance, hudby a divadelní magie – a dodnes inspiruje nespočet nových inscenací po celém světě.
Role Louskáčka a Klárky tančí:
Louskáček: Albert Schmidtmayer v alternaci s Adamem Bašistou
Klára: Maria Yoshimoto v alternaci s Klárou Janovskou
