Tento rok jsem celkem netradičně místo oblíbených Lůzrů zavítala na exotický Taiwanských soubor Eye Catching Circus a jejich představení #Since1994. Věděla jsem, že tento ryze ženský soubor se snaží trošku vymanit z genderových předsudků společnosti, zvláště asijské, vytváří inscenace na hranici čínské akrobatické tradice, současného tance a nového cirkusu. A byla jsem nesmírně zvědavá. Ostatně tyto ženy byly k vidění po celé trvání festivalu Letní Letná, tedy až do 1. září 2024, kdy v Praze také zakončily své celosvětové turné.
#Since1994 je průkopnické dílo z Taiwanu, je vytvořené pouze ženami. Základem je myšlenka: „Tvé tělo patří tobě. Když se vám ani nelíbí, jak s ním můžete být spokojeni? Tvůrkyně Mei se vydala na cestu, aby zpochybnila stereotypy vnucované ženským tělům, vytvořila ohromující příběh růstu a sebepoznání.
Mei Chih-ling vystudovala katedru akrobacie na Národní taiwanské vysoké škole múzických umění. Je hlavní členkou souboru, specializuje se na vzdušné šály, ale přešla více k režii. Li Shih-yang vystudovala akrobacii na Národní taiwanské škole múzických umění a je rovněž profesionální akrobatkou. Nyní se pohybuje v pozicích umělecké ředitelky, producentky a performerky.
#Since1994 je zpočátku spíše nenápadné či taneční vystoupení, zajímavá je i hra světel, ale postupně show gradovala.
Zajímavý byl okamžik, kdy se objevila postava v dlouhé sukni a poté zády k publiku sedí s roztaženými nohama a tahá si z rozkroku jeden červený šáteček za druhým, až vyndá balonek. Růžový. Žádná odezva. A tak pokračuje a tahá si další a další červené kousky látky, až vyndá bleděmodrý balonek. Rozpláče se. Růžový balonek si odnáší za zády tak, aby ho nikdo neviděl. Co přesně toto znamená, bezpečně nevím, snad to symbolizuje jakýsi ženský úděl ve společnosti a víru.
Divácky velký ohlas měla ta část představení, kdy se objeví žena – loutka, kterou ostatní oblékají, nosí atd. Jakmile ale zůstane sama na jevišti, náhle se mění. Svou ženskost využívá pěkně rafinovaně a také předvádí perfektní artistický výkon –žonglování se stolkem, špičkami nohou si pohrává se stolkem jako s malou hračkou, což je velmi působivé.
Během představení můžeme vidět práci s kruhy, žonglování, gymnastiku, tanec, akrobacii, vše perfektně zvládnuté. Těla tanečnic jsou jako gumová. Tento dojem ještě zesiluje jejich upnuté oblečení tělové barvy.
Pro muže je představení jistě velkým dílem velmi, velmi erotické, pro ženy je zase nezapomenutelný zážitek perfektně zvládnutý pohyb a synchronizace akvabel, ladnost a krása pohybu.
Chvílemi performerky rozptylují publikum tím, že po sobě nechávají diváky malovat, různě pózují mezi publikem atd. Za mě osobně by tento prvek v představení být nemusel, ale do cirkusu patří a diváky evidentně baví.
Závěr představení, kdy performerky vytváří různé dechberoucí kreace na hrazdě, nechává v divákovi silný dojem. Zkrátka, představení obsahuje od všeho trošku – zábavu, tanec, hru světel, hru kostýmů, akrobacii a další cirkusové prvky. Velmi příjemně strávený večer.
Slavíme 11 let s Čt art, recitál Marta, koncerty Anny K. nebo Michaela Kocába, česká opera a nové dokumenty!
Týden dárků s Hanou Holišovou v titulní roli divadelního recitálu Marta.
Hana Holišová
Lenka Filipová, Michal Hrůza a další hvězdní interpreti v nové řadě hudebního pořadu Doupě, premiérový dokumentární cyklus o osobnostech české kameramanské školy Vidět filmem, návrat oblíbené série Šumné stopy, tentokrát ze Švýcarska, Ikony českého designu, nespočet přímých přenosů, divadelních inscenací, zahraničních snímků i seriálů a České vývozní zlato – záznamy oper nejslavnějších tuzemských skladatelů ze světových scén, to bude podzim na ČT art. Dvanáctá sezona začíná 1. září.
Lenka Filipová
Zeptali jsme se….
Lenka Filipová
TM: ‚Za všechno může čas‘, ‚Věnování‘ a další hity. Oslovila jste starší generaci, ale zrovna tak tu mladší….
Lenka: „Já jen doufám, že i tu mladší!“
TM: „Kdy nastal ten zlom, že i mladá generace začala oceňovat Vaši tvorbu?“
„Tak to je zajímavé. Není to jen jedním hitem, to šlo postupně. Zřejmě se vše předávalo v celých rodinách. Rodiče poslouchali texty Zdeňka Rytíře a ‚malí‘ mohli poslouchat také. Já mám hodně pestrý repertoár, při tom nejsem a nebyla jsem prvoplánový ‚popík.‘ A hodně velkou roli sehrál hudební nástroj, tedy kytara, sama o sobě. Já mám několik kytar na jevišti a teenageři chtějí vlastně vidět to řemeslo jako takové, přitahuje je to. Není to jenom o písničkách samotných“.
TM: O vlastní texty se nepokoušíte?
„Já jsem si vždy vážila Zdeňka Rytíře i Gábiny Osvaldové, ty texty mi byly psané na míru. A ono se mi to v životě i děje! Takže já jsem se do vlastních textů nepouštěla, bylo to zbytečné. Ale kdo ví, možná to jednou zkusím!“
TM: Přejeme hodně štěstí a moc se na Vás těšíme na podzim v televizi!
Eva Smolíková, TM
„ČT art má za sebou úspěšnou první dekádu svého vysílání, během které potvrdil svou důležitost i potřebnost. Pestrost v uměleckých oborech, kterou tento program nabízí, mě nepřestává těšit, protože taková přehlídka talentů minulých i budoucích je doslova fascinující. Radost mám samozřejmě také z toho, že pro ČT art vzniká vlastní tvorba, například očekávané pokračování cyklu Šumné stopy, novinka o kameramanských osobnostech tuzemské kinematografie Vidět filmem nebo příběhy písní v pořadu Zemský ráj to na poslech,“ uvádí generální ředitel ČT Jan Souček.
Jan Souček – generální ředitel ČT
Generální ředitel ČT – Jan Souček a výkonný ředitel ČT Art – Tomaš Motl
„Na podzim je na ČT art na co se těšit a vybere si opravdu každý – milovníci klasické i rockové hudby, příznivci vizuálního umění či festivalových filmů a kvalitních seriálů v původním znění. V cyklech se projdeme historií proslulé české kameramanské školy i českého designu, architekturou s českými stopami ve Švýcarsku i hudbou v Doupěti, klubu s nezaměnitelnou atmosférou. Právě žánrová, obsahová a formální pestrost, která se snaží sbližovat rozdílné priority i vkus každého z našich diváků, patří k jistotám, na nichž kulturní kanál už jedenáct let stojí,“ dodává výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.
Tradiční oslava v podobě Týdne dárků
Hned 1. září začíná na ČT art Týden dárků, který v průběhu osmi dní divákům nabídne výjimečné umělecké zážitky. Druhý zářijový den například ČT art odvysílá divadelní recitál Marta z Letní scény Musea Kampa s Hanou Holišovou v titulní roli, která za ztvárnění Marty Kubišové získala muzikálovou Cenu Thálie. „Stále cítím obdiv k jejímu talentu i k ní jako člověku. Nechci být patetická, ale naše představení beru i jako poselství mladým lidem a připomenutí, jak moc je důležité o naši svobodu pečovat,“ podotýká Hana Holišová. V programu slavnostního týdne nebudou chybět ani portrétní dokumenty uznávaných umělců – Helen Mirrenové, Vincenta van Gogha, Paula Gauguina nebo Jaromíra Šofra, koncerty Anny K. a Michaela Kocába či snímek Larse von Triera Prolomit vlny.
Anna K. – Doupě, Foto Česká Televize
Premiérové dokumenty na ČT art
Série Vidět filmem, Ikony českého designu, Šumné stopy ze Švýcarska a Zemský ráj to na poslech zpestří a obohatí podzimní program ČT art. Nabídnou tak neotřelý pohled na tuzemskou kinematografii díky výpovědím uznávaných českých kameramanů, jako jsou například Jan Malíř, Jaroslav Brabec či Vladimír Smutný, odvypráví příběh charakteristického designu hraček, dopravních prostředků nebo nábytku, představí díla československých a českých architektů, jejichž domovinou se stalo Švýcarsko, nebo poskytnou antropologický pohled na kontext vzniku největších hudebních hitů naší historie.
Vidět filmem, Foto Česká Televize
Dokumentární tvorba ČT art se tento podzim zaměří také na životy a díla českých malířů Zdenky Braunerové a Jakuba Schikanedera, skladatelů Petra Ebena, Jiřího Bulise, Petra Hapky a textaře Michala Horáčka a všestranného Ondřeje Havelky, herce, režiséra, propagátora jazzu a swingu.
Michal Horáček
České vývozní zlato
„Projekt České vývozní zlato potvrdí známý fakt, že jestli se můžeme ve světě něčím opravdu chlubit, pak je to naše hudba. Nakoupili jsme několik operních inscenací českých autorů na světových pódiích a troufám si tvrdit, že taková Prodaná nevěsta zpívaná německy a anglicky – a zejména ta druhá z newyorské Metropolitní opery, odehrávající se nikoliv na českém venkově, ale na Long Islandu – dozajista prověří toleranci konzervativní části našeho publika,“ upřesňuje Tomáš Motl. Diváci se mohou těšit také na Smetanovu Prodanou nevěstu ze Štýrského Hradce, Janáčkovu Její pastorkyňu z londýnské Královské opery v Covent Garden nebo Příhody lišky Bystroušky z Divadla na Vídeňce či na Dvořákovu Rusalku z milánské La Scaly.
Další sezona v hudebním klubu Doupě
Za svou tvorbou se ohlédnou hvězdy české hudební scény v další řadě úspěšného cyklu koncertů z pražského klubu Doupě. Během koncertů s jedinečnou atmosférou zazní klíčové skladby i nové hity repertoáru Lenky Filipové, Vypsané fiXy, Ondřeje Rumla, Pokáče, Michala Hrůzy, Bena Cristovaa, skupiny Mirai, Hany a Petra Ulrychových, Roberta Křesťana & Druhé trávy a Divokého Billa. „Každý z nich má zajímavý hudební příběh a celou řadu hitů, které ho ilustrují a které svým způsobem také vypráví. To přesně v Doupěti chceme – nejen koncertně zachytit více nebo méně známé písničky, ale v rámci nám vyhrazené stopáže postihnout i to, jak se daný muzikant vyvíjel. Tedy jaký je jeho hudební příběh,“ konstatuje kreativní producent Jiří Hubač.
Novinky na webu ČT art
Na web ČT art a do iVysílání se vrací videotýdeník Volavky a predátoři. I druhá řada bude o současném a minulém výtvarném umění ve veřejném prostoru a nejen o něm. „Stejně jako v první řadě se podíváme do pražského metra, tentokrát se ovšem zaměříme na jeho budoucí podobu. Dostane se také na umění neškolených outsiderů či vzhled dětských hřišť a prolézaček. Bude to zábava, protože ta je s uměním a architekturou vždycky,“ prozrazuje dramaturg pořadu a vedoucí redaktor digitálního obsahu ctart.cz Jiří Koukal. Videosérie Jedna báseň pak nahlédne do světa poezie a představí tvorbu českých autorů a každou první středu v měsíci spolu se zkouškou sirén bude na webu ČT art možné pustit si nejnovější videorecenzi od filmového kritika Kamila Fily.
Arteliér: soutěž pro mladé umělce
Na začátku září vyzve ČT mladé výtvarníky od 18 do 33 let, aby zaslali fotografie svých děl v pěti kategoriích – 1. malba/kresba/grafika, 2. fotografie, 3. socha, 4. sklo/porcelán/keramika, 5. instalace/intervence. Odborná porota ve složení Terezie Nekvindová, Noemi Purkrábková, Kateřina Rathouská Štroblová, Michal Koleček, Tomáš Pospěch, Jan Press, Jiří Ptáček z nich následně vybere ta nejlepší a nejzajímavější. Česká televize tato díla natočí do podoby několikavteřinových jinglů, které se stanou nedílnou součástí vysílání ČT art mezi jednotlivými pořady. Projekt bude mít svou podobu i na webu ctart.cz, kde budou jednotliví autoři a jejich díla blíže představeni. Jingly obohatí vysílání kulturního kanálu od září 2025. Přihlášky je možné zasílat od 1. září do 31. prosince 2024.
Šéfredaktorka Tanečního magazínu Eva Smolíková vzpomíná na odchod českých velikánů
Milí čtenáři Tanečního magazínu,
psát reportáže o odchodech a pohřbech přátel, patří k něčemu, co bych nazvala určitým Peklem na Zemi. Být u rakve coby přítel a současně novinář, je jako rozpůlit se a jednu část těla si „jaksi utrhnout.“
„Pokud můžete, podpořte mě v této těžké chvíli.
Právě odešel Vlastimil Harapes. Neznala jsem ho osobně déle než deset let, ale naše setkání byla vždy velice intenzivní. Maestro, toto slovo měl rád, byl přísný, nedaroval mi vůbec nic. Vynadal mi za všechno, co se mu zrovna nezdálo dokonalé. Ale ovlivnil můj charakter navždy a také ze mě udělal lepší novinářku. Paradoxně vzpomínám na situaci, kdy mě Maestro pozval na hru ‚Prsten pana Nibelunga‘, poslední inscenaci, ve které účinkoval v divadle Semafor. Právě si ‚žmoulám‘ s nostalgií v rukou CD s hudbou, které mi Vlastimil Harapes věnoval a hra se mi velice, velice líbila. Ale měla jsem takový strach napsat recenzi, že nebude dost dobrá, až jsem napsala nejhorší recenzi svého života – pouhý obsah. Myslím, že ji Maestro naštěstí nikdy nečetl.“
„Je to dva roky, co zemřel můj dobrý přítel hudební skladatel Eduard Parma ml. Prožívala jsem tehdy ještě větší peklo, CD Bouří, tmou patřilo prakticky k tomu poslednímu, co tento velikán české hudby vytvořil a já jsem mohla být u toho. Právě na jeho pohřbu jsem se dozvěděla o smrti Hanky Zagorové. Čekala jsem tehdy, až jí bude lépe a budeme moci udělat delší rozhovor. Ale už jsem se nedočkala.“
„Zvláštní je, že právě v okamžiku, kdy jsem kladla kytici na hrob Eduarda Parmy, právě zahřmělo, blýsklo se… a k mému údivu, když jsem tentokrát stála ochromená na Národní třídě, pohřební limuzína s ostatky Vlastimila Harapese odjížděla, ohlédla jsem se směrem k Vltavě. Hrozivě zatažená obloha a zahřmělo. Asi je to můj úděl.“
S láskou vzpomínám také na Karla Gotta nebo Jiřího Menzela. Tito velikáni se vyznačovali skromností a citem, právě mně, nenápadné novinářce dělající zrovna nějaké chyby, dokázali s úsměvem podat pomocnou ruku. Všem jim zůstávám nesmírně vděčná.
Mimořádná osobnost českého tance odešla. Poslední loučení s Vlastimilem Harapesem
Jedna z nejsmutnějších událostí tanečního světa se konala 27. května 2024 v historické budově pražského Národního divadla – pohřeb Vlastimila Harapese (1946-2024). V této budově trávil obdivovaný tanečník nejvíce času.
Zemřel 15. května 2024 údajně na rakovinu plic, o které ale nevěděl. Jeho dlouholetá přítelkyně tanečnice Zora Ulla Kesslerová říká: „Naposledy jsem ho viděla asi před třemi týdny, byl jen méně veselý než obvykle. Odložila jsem naše setkání, až to bude vhodnější, ale už jsem se nedočkala.“
Tanečnice Zora Ulla Kesslerová
Smuteční obřad začal v poledne, byl přístupný veřejnosti. Na začátku obřadu zněla píseň „Jen pár dnů“, kterou Vlastimil Harapes nazpíval se svou bývalou manželkou Hanou Zagorovou. Tento talentovaný tanečník byl nejen symbolem českého baletu, ale působil také ve filmu, v televizi, hrál v divadle, zpíval, moderoval, byl uměleckým šéfem a tanečním pedagogem, zkrátka Bohem nadaný a obdařený.
Smuteční hosté
Ačkoliv on sám tvrdil, že tanečníci přece mlčí, v jeho případě to nebyla vůbec pravda.
Smuteční řeč zahájil ředitel Národního divadla Jan Burian. „Řekne-li se balet, hned každého v České republice napadne jméno Harapes“, prohlásil s nostalgií.“
Jiří Suchý, zavzpomínal na setkání s Vlastimilem Harapesem. Prý se trošku bál nabídnout mu roli ve hře „Prsten pana Nibelunga“. Když mu ale zavolal, Vlastimil Harapes pravil: „Čekám na tu nabídku 40 let!“ Poté se Jiří Suchý a Vlastimil Harapes dohadovali, jak se budou oslovovat. Tykání vyloučili. A Vlastimilu Harapesovi se líbilo slovo maestro. A toto oslovení jim prý vydrželo deset let. Právě v okamžiku, kdy chtěl Jiří Suchý nabídnout Maestrovi další roli, bylo už pozdě. Smutně pravil: „Je mi to velice líto, odpusťte mi to, Maestro. Svůj slib jsem nesplnil a už nesplním.“
Ve své biografii z roku 1997 Vlastimil Harapes podotknul: „Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších, je to jen promarněný čas a úsilí.“
Poté, co dozněla poslední řeč smutečního obřadu, jenž trval asi hodinu, zazněla státní hymna a opona se zatáhla, poslední představení skončilo. Následoval ještě několikaminutový potlesk.
Opona se symbolicky zatahuje, poslední představení skončilo
Rakev byla vynesena na Narodní třídu
Pohřební věnec poslal prezident Petr Pavel, ministr kultury Martin Baxa i starosta Prahy 2.
Rakev s ostatky byla za velkého potlesku vynesena hlavním vchodem do Národní ulice, kde ve spolupráci s policií byla na tři minuty zastavena doprava. Rakev byla naložena do pohřební limuzíny a odvezena na kremaci.
