Josef Maršálek, Tereza Mašková, Darija Pavlovičová, David Prachař

Co o sobě prozradily hvězdy letošní StarDance?

Josef Maršálek, cukrář, pekař, pracoval pro britskou panovnici Alžbětu II., vydává čtenářsky úspěšné kuchařské knihy. A jeho taneční partnerka Adriana Mašková

Josef  Maršálek tančí, když zazní pro něho dobrá hudba a má kolem sebe přátele. Teď ale bude tančit, protože musí… Ale tanec nabíjí. To je pro něho  úplně nové zjištění. Také ho povznáší, když se k sobě lidé chovají hezky.  Když někdo přizná, že udělal chybu.  Také miluje pracovat na zahradě. Co se týká tance, jen občas se stalo, že Adriana řekla: „Tak teď už jsme tančili!“  Kdysi chtěl kreslit, aby vyjádřil svoje pocity,  chtěl i natočit animovaný film, ale až teď mu dochází, že tanec to všechno vyjádří beze slov.  Do tance se zamiloval a je to teď taková jeho  milostná aféra. Adriana Mašková  říká, že celý její život je jeden velký tanec.  Tedy tančí v okamžiku, kdy vstává z postele. A je  jedno,  jestli je zrovna v obchodě nebo v obýváku.  Je  neustále v roli trenérky, stále vnímá, co je dobře a co je špatně. Miluje upřímnost, povznáší ji, když si lidé řeknou vše na rovinu a hned. Když skončila závodní kariéru, byla na tanec chvilku naštvaná. Ale teď ho už miluje znovu.  Je ráda, že si takovým obdobím prošla.   Dnes ví, že tanec ve svém životě potřebuje. Realizuje se a je tak šťastná.


Tereza Mašková, zpěvačka, v roce 2014 získala první místo v kategorii Muzikál na mezinárodní soutěži WCOPA a její taneční partner Daniel Kecskeméti

Tereza Mašková tančí, když má radost, klidně i sama doma. Na koncertě, ale klidně si hodí jen tak bokem i na přechodu pro chodce. Od té doby, co je ve StarDance projíždí ta nejlepší videa na internetu a touží podat také takový výkon, je do tance úplně zabraná.  Tereza miluje magické propojení s diváky, když je na koncertě, má pocit, že sedí na obláčku. Jako netanečník prý nevěděla, jak uchopit a užít si tanec. Ale když se nechá vést Danielem a hudbou, jde to.  Tanec jsou pro ni především emoce. Daniel Kecskeméti  se chce hýbat okamžitě, když uslyší hudbu. Někdy je důvod i smutek. Často si prý jen podupuje nebo kýve hlavou, ale něco mu zní v uších. Společenský tanec je podle něj založený na tom, že muž vede ženu, ale pokud partnerka dokáže do tance přidat něco svého, je to pro něj úplně  něco magického, co ho do tance vtáhne o to více.  Vybírá si pro inspiraci styly, kterým se sám nevěnuje.  Miluje momenty, kdy vidí, že jeho studenti si zamilovali tanec a daří se jim. Podle Daniela je tanec  už i přenášení váhy z jedné nohy na druhou. Nic složitého v tom není. Důležité je, aby to byl pohyb v souladu s hudbou.

Darija Pavlovičová, filmová, televizní a divadelní herečka a její taneční partner Dominik Vodička

Darija Pavlovičová  tančí,  když má dobrou náladu, ale i když je smutná.  Hlavně  sama doma, když ji nikdo nevidí.  Nebo na dovolené, kde ji nikdo nezná.  Tanec pro ni znamená silné emoce, nejen  vnímání hudby. Záleží i na technice pohybu a práci sama na sobě. Dominik Vodička  tančí hned, když vstane, celé dny, od rána do večera. Tanec je náročný psychicky i fyzicky, míní, takže  v každé situaci, kdy vynaloží hodně sil, si řekne : “To byl ale tanec“.  A také dodává, že tanec je zábava, která se neobejde bez odříkání si spousty věcí. Původně se chtěl Dominik věnovat tenisu nebo bojovým sportům. K tanci ho přivedli rodiče.

David Prachař, divadelní, televizní a filmový herec, držitel ceny Thálie, Ceny Alfréda Radoka, Ceny Františka Filipovského za dabing a jeho taneční partnerka Zuzana Dvořáková Šťastná

David  Prachař tančí, když je to v jeho popisu práce, když je tanec součástí divadelního představení.  Anebo když má opravdu rozvernou náladu.  Podle něho muži tančí méně než ženy.  Muži spíše pozorují ženy, jak tančí.  Všiml si také, že introverti tančí jinak než extroverti. Duševní rozpoložení ovlivňuje pohyby člověka. To je prý výsledek jeho mnohaletého výzkumu a pozorování.  Podle něj také platí, že pokud chce člověk být co nejrychleji nejlepší, vede to jedině tak ke zranění.  Tanec vnímá jako řád pohybu. Zuzana Dvořáková Šťastná tančí kdykoliv má čas, je to její všechno. Volnočasová aktivita, sport, práce i zábava. Skoro vůbec nechodí na plesy či do klubů. Díky tanci se dokáže  povznést nad banality, protože ani závodní tanec vždy nedopadl podle jejích představ. Řekla si ale, že to zkusí zase příště.  Tanec je pro ni zejména vyjádření hudby pohybem, ale hlavně se při něm člověk koncentruje sám na sebe. A dvě těla vytváří něco krásného.

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Branické pověsti

Unikátní site specific projekt

BRANICKÉ POVĚSTI

20. 10. | 19:00 a 20:30

Braník byl vždy zvláštní místo. Místo, kde se žilo u řeky a s řekou.

Zbystřete! Pověsti o Braníku, o místě plavců, vorařů, víl, vodníků, bludiček, močálů a slatin se vrací do BRAVA!

Vydejte se do tajemných a běžně nepřístupných prostor Branického divadla a potkejte oživlé legendy Braníku. Zveme vás na představení, které je jedinečným site specific propojením nového cirkusu a živého vyprávění – storytellingu.

Na hodinové cestě bude vaším průvodcem vypravěč Justin Svoboda. Společně projdete naší kavárnou přes zákulisí, herecké šatny a jeviště až do foyer. Po cestě budete svědky akrobatických triků, které uvidíte pár kroků od sebe z netradičních úhlů a perspektiv. Na závěr cesty se můžete občerstvit a zaposlouchat se do zpěvu Sáry Milfajtové s živou hudbou Kirilla Yakovleva.

„Základním principem site specific projektů je vykročení z klasického divadelního formátu a prostoru. Snaha o vytvoření uměleckého díla přesně na míru lokaci, ve které se odehrává.

A naším cílem je využít vnitřní prostory divadla jako kulisu a diváka provázet dějem pomocí storytellingu. Vše se pak odehrává kolem nich, mezitím co oni prochází se svým vypravěčem. Formou poutavého vyprávění mystických příběhů, děje tvořeného prvky nového cirkusu, hudby, zpěvu a lightdesignu, představíme divákům neopakovatelný zážitek.“

Principál Losers Cirque Company a umělecký šéf Divadla BRAVO! Petr Horníček

Iveta Bláhová
pro Taneční magazín

Zažijte to ticho, když přijdete domů

Různé tváře samoty

Jedna slyší víc než ostatní. Druhá si chce dát hodně dlouhý spánek a třetí se chce soustředit jen na jednu věc a tu dělat na stošedesát procent. Tři postavy, které spojuje jejich samota, se v nové autorské inscenaci A studia Rubín a performativní platformy Averze_ představí už 6. října. Režisérka Alexandra Bolfová spolu s dramaturgyní Dagmar Fričovou přizvaly ke spolupráci nedávné absolventky a absolventy Divadelní fakulty JAMU. Postavy ztvární Klára Bulantová, Karolína Vaňková a Karel Vondrášek. Autorkou scénografie a kostýmů je Anna Tichá a hudbu skládá Tomáš Mohr. Vstupenky na inscenaci To ticho, když přijdeš domu jsou již nyní k dostání na www.astudiorubin.cz.

Téma letošní sezony je Ticho. To přináší prostor slyšet a v konečném důsledku i vidět věci jinak, jelikož se můžeme lépe soustředit a nenaskakovat do vyjetých kolejí vnímání. Ticho může mít různé důvody. Například, aby někdo nebyl slyšet. Myslím si, že dlouho nebyl, i v české divadelní kultuře, slyšet hlas žen tvůrkyň. Proto tato ,tichá‘ sezona patří ženám režisérkám, jejichž inscenační hlas by měl určitě zaznít. První z nich, Alexandra Bolfová, tvoří inscenaci o lidech, pro které je ticho a samota výraznou součástí jejich života. Nezbytností a článkem, bez kterého by jejich počínání nebo osobnost pozbyla smyslu. Přesto se nejedná o žádné podivíny. A současně jejich život nemusí být neutuchající meditační pohodou. Je to inscenace o jinakosti a odvaze,“ popisuje inscenaci To ticho, když přijdeš domu umělecká šéfka A studia Rubín a dramaturgyně inscenace Dagmar Fričová.

Pro celý projekt je klíčová osobnost režisérky Alexandry Bolfové, která se snaží v rámci své režie kontinuálně rozvíjet možnosti žánru tzv. nové činohry. Největší důraz klade na autorský přístup všech inscenačních složek, a to s výrazným přesahem jak v rovině sociálních a politických témat, tak formální, kdy posouvá činohru směrem k hraničním divadelním formám.

Bolfová pracuje především s prvky civilního herectví a mírou autenticity v hereckém projevu. I proto scénář inscenace vzniká na základě rozhovorů se samotnými herci, členy tvůrčího týmu a jejich vztahu k tomuto tématu. Inspirací ale byly také reálné osoby nebo literární postavy, pro které samota i ticho hrály významnou roli. Inscenace nabourává stereotypní vnímání, že lidé žijící sami jsou nutně neschopní tvořit bližší a hlubší (mezilidské) vazby.

To ticho, když přijdeš domu je o lidech, kteří se z nějakého důvodu rozhodli být sami. Samota je pro některé z postav nutností, pro jiné luxusem, pro další možností kumulovat energii, odloupat ze sebe všechny vrstvy cizích požadavků. „V inscenaci se snažíme

akcentovat různé důvody, proč je naprosto v pořádku žít sám. Máme čtyři charaktery, které se z různých podnětů rozhodly žít samy. Na scéně vstupují do dialogu, který jim zpochybňuje budovaný pohled na samotu,“ komentuje režisérka Bolfová.

Tímto inscenačním projektem A studio Rubín naplňuje nejen svůj cíl v podobě autorské inscenace, ale také realizuje svou snahu podporovat začínající tvůrce. Tvůrčí tým je totiž až na výjimku dramaturgyně Dagmar Fričové, složen z nedávných absolventek a absolventů Divadelní fakulty JAMU. Tři postavy samotářů ztvární Klára Bulantová, Karolína Vaňková a Karel Vondrášek. Autorkou scénografie a kostýmů je Anna Tichá a hudbu skládá Tomáš Mohr.

To ticho, když přijdeš domu bude v premiéře uvedeno 6. října. První repríza bude následovat hned 7. října. Inscenace vzniká v koprodukci s performativní platformou Averze_. Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz.

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Zapomenutý zakladatel Československa

Ernest Denis

Je to jeden z významných mužů naší novodobé historie, jeho jméno však znají zřejmě jen zasvěcení: profesor Ernest Denis, francouzský historik a publicista, který zasvětil velkou část svého života boji za vznik samostatného Československa. Odkaz člověka, jehož přínos pro národní sebeurčení vyzdvihoval i prezident Tomáš G. Masaryk, připomene Česká televize v dokumentu „Zapomenutý zakladatel Ernest Denis“. Ve vysílání se objeví v úterý 24. října ve 21:00 na programu ČT2.

Masaryk a jeho lidé nebyli jediní, kdo se v zahraničí zasazovali o to, aby se na poválečné mapě střední Evropy objevil nový stát. „Těch, bez kterých by v čase Velké války byla myšlenka našeho státu stěží prosaditelná, je celá řada. Masaryk měl partnery v USA, ve Velké Británii, v Rusku, ve Francii. Ale ze všech, kteří mu pomáhali, byl Denis největší nadšenec,“ soudí dramaturg pořadu Martin Červenka.

„Jménem profesora Ernesta Denise svého času pojmenovali v Praze nádraží, na Malostranském náměstí měl s velkou slávou odhalenou sochu. Měrou nebývalou se zasloužil o vznik samostatné republiky. Dnes o něm skoro nikdo neví. Je na čase tento dluh splatit,“ dodává kreativní producentka Lenka Poláková

Zájem činorodého Francouze o českou kulturu se datuje už od 70. let 19. století. Francie tehdy prohrála válku s Pruskem a musí se sklonit před nově vzniklým Německým císařstvím. To Ernest Denis vnímá jako obrovské ponížení. Hledá po Evropě spojence, kteří stejně nelibě nesou německou dominanci, a nachází Čechy. První cestu do Prahy podnikne v roce 1872, potom přijíždí pravidelně. Zaujmou ho české dějiny, studuje osobnost Jana Husa a události spojené se stavovským povstáním a  Bílou horou (1618-20).   Sblíží se s  politickými předáky a významnými představiteli českého národního života. Jako vedoucí katedry moderní historie na pařížské Sorbonně pak propaguje své středoevropské vize. Zakládá časopis La Nation Tchéque, který se brzy stane prestižní publicistickou platformou. Denis je také při tom, když za války vzniká ve Francii československé dobrovolnické vojsko – legie.                                                                               

„Když jsem na jeho osud náhodou narazil, uvědomil jsem si, jaký dluh vůči němu máme. České i slovenské země jeho jméno s úctou vyslovovaly od konce 19. století až do příchodu německých okupantů za druhé světové války. I to, jakou si následující dvě totality daly práci, aby jeho odkaz zmizel z naší historie, mě ujistil, že Ernesta Denise musíme vrátit do povědomí, říká scénárista a režisér dokumentu Jakub Tabery.

Po francouzských a českých stopách Ernesta Denise se Jakub Tabery vydal společně s filmovým štábem. V dokumentu ukazuje, že to byl právě Denis, kdo vysvětlil francouzské veřejnosti, kým jsou Čechoslováci a proč si zaslouží vlastní stát.

Štáb natáčel v Nimes, rodišti Ernesta Denise s jeho prasynovcem. Dokumentaristé navštívili  Darney, místo slavné přísahy československých legií, a samozřejmě také Paříž.  Rozhovor poskytli významní profesoři pařížské Sorbonny a další osobnosti, které se věnují moderní historii spojené se Slovany nebo přímo s českým národem. Dokumentaristé se vydali rovněž do francouzského národního archivu, Českého centra v Paříži i do českých sekcí v Nimes a Dijonu. Část natáčení proběhla v Praze. „V Praze jsme natáčeli v autentickém prostředí památníku Františka Palackého a Ladislava Riegera. Toto místo je zachováno v podobě, v jaké ji při své návštěvě viděl i Ernest Denis. Důležitá byla také spolupráce s pražským Francouzským institutem,“ sděluje vedoucí produkce Jana Urbášková.

Dokumentární film „Zapomenutý zakladatel Ernest Denis“ bude odvysílán u příležitosti oslav 105. výročí vzniku Československa. „Myslím, že pro diváky bude tento zapomenutý zakladatel velkým překvapením,“ uzavírá Jakub  Tabery.

Autoři projektu: scénář a režie: Jakub Tabery // dramaturg: Martin Červenka // kamera: Michael Kaboš // vedoucí produkce: Jana Urbášková // výkonná producentka: Olga Grossmannová //kreativní producentka: Lenka Poláková

Tereza Krumpholzová, Česká televize 

pro Taneční magazín