Jedním z účastníků soutěže je i nejúspěšnější taneční stepařské studio Andrea z Prahy, má již dlouholetou tradicí. Vychovalo mnohonásobné Mistry republiky, Evropy i světa ve stepu. Vyučuje děti od tří let až po seniory.
Bleskový rozhovor s Mgr. Andreou Myslivečkovou, Víceprezidentkou Českomoravského stepařského svazu
Jste připraveni na Mistrovství ČR?
„Připraveni jsme, v současné době dolaďujeme formace a kostýmy. Vysíláme soutěžící v hojném počtu, asi přes sto soutěžících“.
Cítíte se na titul? Máte svého favorita?
„Naši junioři jsou úřadující Mistři světa. Doufáme, že opět zvítězí“.
V čem je klíč k úspěchu? Je to píle, nebo štěstí?
„To je souhra spousty věcí. Pracujeme s našimi tanečníky osm let a více. Je to parta dětí, která spolu vyrůstala, jsou sehranný tým, zabojovali v mezinárodních soutěžích už jako malí. Také hraje roli skvělá dvojice trenérů, samozřejmě“.
Je mezi soutěžícími rivalita?
„Ano, ale já se snažím ve svém studiu TS ANDREA rivalitu nepěstovat, nepodporovat. Máme čtyři sóla, která soupeří proti sobě, ale „fandí“ si, přejou si navzájem a pomáhají si“.
„Rivalita je, to je jasné, mezi ostatními kluby, ale je snad zdravá a žene lidi dopředu“.
1. Tančíte, zpíváte, hrajete. Co z toho je pro Vás nejhezčí?
„Každá činnost mi dává něco jiného. Pohyb je důležitý, ovšem ráda také zpívám – myslím, že mi to jde víc z duše. Zpívat vypadá jednodušeji než mluvit.
Při mluvení potřebuji mít na roli názor, písně jsou psané v notách. Když při hraní lžu, diváci to poznají. Když zpívám falešně, tak taky. Je to prostě velmi zajímavá práce. Někdy ani vůbec nesdílím názor postavy, kterou hraji. Na druhou stranu se u těchto postav lépe „vyřádím“.
Ve svém životě bych nikdy nikoho nezabila, i když chuť by tu občas byla….( třeba revizora….) tak si to mohu užít aspoň na jevišti či ve filmu. Dokonce mi tyhle role myslím sluší.
Ale chci hrát různé role a charaktery. Jsem teď otevřená více možnostem. Třeba i muzikálu.“
2. Když srovnáte seriál a film, kde hrajete raději a proč?
„Film je pro mě výlet do jiné reality a moc mě to baví. Je to dobrodružství. Mám ráda dobré filmy a dobré režiséry. Navíc je to něco, co po vás zůstane, i když už tu nebudete.
Seriálem jste více mediálně známí, také si vyděláte spoustu peněz.
V divadle jsem se naučila hrát, jsem tam ráda. Citím se dobře, když mohu být v přímém kontaktu s divákem.
Ve filmu se hraje jinak. Nemůžu dělat moc velkou mimiku, je to vidět. Všechny drobné nitečky v mém obličeji jsou vidět. Všechny detaily vyjdou na povrch.
Jako kdyby někdo obrátil herce naruby. A to se mi právě líbí. Kamera je blízko, je vidět i mrknutí oka.“
3. Jak Vaše herecká dráha začala?
„Já jsem k divadlu přišla přes tanec. Tančila jsem balet, lidový tanec, španělský tanec, scénický tanec, výrazový tanec. V osmnácti jsem si zatančila vílu v Lucerně, v Městském divadle Brno, kterou tehdy režíroval S. Moša. Tam mě to tak „zavonělo“, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se stala herečkou.
Na hodině tance jsem se tehdy dozvěděla, že režisérka Eva Talská přibírá nové herce. Bylo to tzv. „Studio Dům!“ Amatérské studio vedené profesionály. Tak jsem se přes tanec dostala k divadlu. Zřejmě jsem byla ve správnou dobu na správném místě. Kdybych přišla o týden později, možná bych svou šanci propásla….“
4. A nechtěla jste být spíše tanečnice než herečka?
„To určitě ne. Miluji atmosféru v divadle. Taková nikde jinde není.
Na druhou stranu trochu chápu herce či rodiče, když svým ratolestem herectví rozmlouvají. Ale pokud herectví jejich děti opravdu baví a mají pocit, že nic jiného dělat nemohou, tak je od toho stejně nikdo neodradí. Je to prostě vášeň.“
Foto: Vlado Kníž
5. Tak Vy byste doporučila herectví jako profesi mladým lidem?
„To se odvíjí od každého jednotlivce, od jeho touhy jít za svým snem. To nikomu brát nemůžete, ani radit, co má dělat. Když to tak někteří cítí, atˇ se herectví věnují. Nejhorší je být něčím, co chtěli vaši rodiče, ne vy. Děti můžou být z jiného kmene, mít jiný gen ….“
6. Je role, kterou byste nikdy nevzala?
„Napadá mě třeba role, kde bych musela čtrnáct dní v mínus padesáti běhat ve sněhu nahá.“
7. Získala jste za svou práci nějaká ocenění?
„Jednou jsem byla nominována na cenu Alfreda Radoka. Letos jsem získala Čestné uznání Trilobit a nominaci na Českého lva za roli ve filmu „Rodina je základ státu“.
8. Je to jen formální záležitost, nebo má ocenění pro Vás význam?
„Jistě, že to má pro mě cenu. Vážím si toho!“
9. A získávají ceny stále ti samí herci?
„Jak kdy, vždycky se objeví nějaká nová tvář mezi známými „bardy“.
10. Co vulgarita na jevišti? Nemáte pocit, že se to někdy přehání?
„Já takovou zkušenost s divadlem nemám. Pokud tam něco takového je, má to svoje opodstatnění, někdy to vyjde dobře a někdy se otřesu. Ale je pravda, že společnost hrubější je.Taky se víc pije, je víc narkomanů, rozvodů, bezdomovců, beznadějných lidí vůbec. A všichni tihle lidé čekají, že se o ně někdo postará…“
11. Co publikum? Je lepší v Brně nebo v Praze? Které diváky máte raději?
„Raději?“
„Brňáci jsou dost náročné publikum, „fajnšmekři“, řekla bych. Pražské publikum se jde bavit, odpočívat. Pražáci se smějí na jiných místech, víc se smějí. Filozofové a intelektuálové se smějí na jiných místech než businesman, který pracuje 12 hodin denně.“
12. Tak kdo je pro herce příjemnější?
„Já mám nejraději, když diváci hru pochopí. A často to bývá na festivalech, jak filmových, tak divadelních. Teď jsme byli s Národním divadlem v Kolumbijské Bogotě a diváci tam reagovali snad na každou větu. Bylo to skvělé…“
13. Takže takové byste chtěla diváky všude, že?
„Chci spokojené diváky, ale třeba i pobouřené. To si nevyberete a nemůžete se líbit všem.“
14. V Národním divadle se právě hraje Radúz a Mahulena. Vy tam také máte svou roli. Zdá se, že pojetí této hry je takové netradiční, řekněme. Původní verze je spíše „snová pohádka“, divák by čekal něco takového. Toto představení nemá s klasikou nic společného. Co si myslíte?
„To je možné. Je to hravé, Radúz a Mahulena si hrají. Mně se to prostě líbí. Už to bylo ztvárněné tolikrát, tak proč to neudělat třeba takhle…
Navíc mám tohle představení moc ráda. Už pro to, že to bylo mé první setkání s Národním divadlem a jeho herci.
15. Přesto divák, který tu hru vidi poprvé, může žasnout …
„Ano, rozumím. Měla jsem tu známé a říkali mi totéž. Někteří diváci chtějí klasiku, nesedí jim tato verze.
I klasika ale musí být udělaná nějak zajímavěji. Vždyť jinak bychom tu všichni zkameněli. Staré hry by podle mě měli mít lehkost a přitom neztratit dramatičnost. Za touhle pohádkou v režii Zdenka Pitínského si opravdu stojím. Je krásná, navíc máme pořád plno.“
16. Co by se hrálo v ideálním divadle podle Vás?
„Hlavně to musí být hry, které o něčem jsou. Ne „tak nějak“ plytké hry.
Zajímavá, dobře napsaná hra, nosné téma pro současnou společnost, dobrý, osobitý, svérázný režisér, herci, kteří to zahrají a mají jiskru.
Divák nemusí všechno pochopit, nemusí být všechno doslovné a polopatické. Já mám jako divák ráda, když mám prostor si příběh sama ve své fantazii domyslet.
17. Které režiséry uznáváte?
„Mám své oblíbence, se kterými ráda zkouším, jsou to právě zmíněný J.A. Pitínský a Jan Mikulášek. Dávají mi svobodu, kterou při zkoušení vyhledávám.
Vladimír Morávek třeba má přesnou představu a zasadí nás do ní. Na druhé straně je rád, když herec nabízí své možnosti, když je tvůrčí.“
18. Píšete texty? Hry také?
Hry nepíšu, alespoň zatím ne…
Píšu si texty k písničkám, jednu dobu mně nic jiného nezbylo, tak jsem vlastně začala. Píšu většinou o tom, co se mě zrovna dotkne, naštve nebo pobaví.
Jinak mi texty píše kamarádka Hedvika Haladová. Pak písně dostanou úplně jiný rozměr, to je zajímavé.
19. Co byste ráda hrála teď?
„Potřebuji teď trochu zlehčit, moje poslední role (a dá se říct, že i život) byly hodně dramatické. A nejde stále jen hrát drama. Chtěla bych si zahrát něco vtipného nebo tragikomického. Spustit slzy problém není, zahrát humor je o něco těžší. A já chci teď tematicky odlehčit, ale nechci se úplně vzdát dramatických rolí. Miluji je a sedí mi.
„Drama mi snad leze i ušima, jsem protkaná dramatem“.
Minulý rok jsem nic nového nezkoušela a chybělo mi to. Pak jsem tak nějak „ztratila nit“ a zlenivěla jsem. Příští rok budu zkoušet v nové komedii a přesouvám se tím pádem do Prahy. S divadlem Husa na provázku budu spolupracovat už jen externě.“
20. Zkoušíte někdy také dvě hry současně?
„Nedá se to dělat dobře, je to „guláš“. Ale někdy není jiná možnost. Já jsem točila film Rodina, základ státu a zároveň jsem zkoušela v Národním divadle. Musela jsem mít alternaci, protože v den premiéry bylo natáčení.“
21. Co dráha zpěvačky, nebudete natáčet CD?
„Ráda bych. Mám 5 písní, které chci natočit jako promo, ráda bych také k jedné písni natočila videoklip. Navíc myslím, že v době facebooku je to nejlepší, jak dostat písničky mezi lidi.“
22. Zažila jste špatné představení? Byla jste někdy zklamaná výkonem účinkujících?
„Výkonem snad ani ne, to naopak, ale právě tím, o čem to představení bylo. Byla to populární taneční skupina Ultima Vez…
Brutální představení. Tenkrát jsem si říkala, že tomu „umění“ snad už nerozumím. Šla jsem na jejich představení na doporučení kamaráda, který mi řekl, že jsou fantastičtí, nejlepší v Evropě. Tak jsem šla a málem mě „vomejvali“. Černý igelit po celé scéně, nahá, bolestně vykřikující zmítající se těla, zvratky a to všechno doprovázela death metalová hudba.Bomba.
Tak jsem šla domů a přemýšlela jsem o sladké písni a růžových bonbónech.
Tak tohle ne. Já myslím, že umění by mělo být harmonické a ne disharmonické, ale ani by nemělo být mimo realitu nebo přeslazené. Ale tohle bylo opravdu moc, nebyl tam žádný záblesk naděje a to mi vadilo.“
23. A nejlepší představení?
„Co se týče pohybových představení, mám ráda samozřejmě Jiřího Kiliána. Je to asi proto, že jeho choreografie jsou hodně divadelní. Je to jako vystřižené z nějakého románu. Živě jsem jeho choreografie viděla na Nové scéně v představení „Extréme“ a to se mi velmi líbilo. Je skvělé, jak se prostřednictvím divadla či filmu máte možnost přenést úplně do jiné doby.
Dovedu si klidně představit, že by při svém vystoupení i promluvili a mohli by tak zahrát celé představení.“
24. Tančíte si pro radost?
„Někdy. Pohyb mám ráda.
Navíc potřebuji nechat tělo mluvit. Když je dobrá hudba, necháte tělo, ať si dělá, co chce, tak ono mluví. Má v sobě zkušenosti, prostě mluví. A já musím někdy vypnout hlavu. Když mám otázku, tělo mi na ni může odpovědět. Tanec je na to skvělý.“
„Chci cestovat a vidět své žáky kteří pokračují v tanci“
Výuka Fit-Brasil:
Výuka Capoeira děti:
Capoeira II. Roční páskování:
1. Pocházíte z Brazílie (Salvador Bahía – severovýchod). Proč jste se rozhodl učit tanec právě v ČR? Co Vás přitahovalo?
Láska. Zamiloval jsem se do slečny (Veroniky). Ne do ČR. 🙂
Ale na druhou stranu – viděl jsem ČR jako nový, otevřený trh. Přišel jsem před pěti lety, ČR je otevřená novým možnostem.
2. Vrátil byste se zpět do rodné země, nebo je ČR volba napořád?
Zatím jsem se nesžil s prostředím – jiný jazyk, jiné klima. Teď tu sice jsem, ale navěky jistě ne. Ideálně si to představuji tak, že 6 měsíců budu v Brazílii a 6 měsíců v ČR. Jsem vyloženě letní typ, v zimě trochu trpím.
3. Vy učíte sambu, mambo, salsu a capoeiru. Představte capoeiru. Je to spíše sebeobrana, je to tanec?
Capoeira je především kultura, v rámci toho existuje tanec, bojové umění, terapie. Jednoduše je to životní styl.
4. Ubránil by se člověk capoeirou při přepadení?
Capoeira byla využívána v dávných dobách jako sebeobrana. Byl to tanec, kterým se otroci bránili otrokářům, bránili svá území. Od pradávna to byla sebeobrana, rozhodně se člověk ubrání. Každý ji využívá po svém, někdo pro boj, pro sebeobranu, někdo jako tanec.
5. Co zranění při tanci? Stává se to?
To ano, zranit se dá lehce.
6. Jaký je zájem mezi Čechy? V ČR přece jen není žádná tradice v takových tancích.
Čechům tohle jde dobře, jsou sportovně nadaní a pohybliví, věnují se sportům letním i zimním. Za komunistického režimu zde byly spartakiády – takže lidé mají pohyb v sobě. Když se člověk nebo tedy Čech pro něco nadchne, dokáže se naučit cokoliv, i kulturu naprosto cizí. Od té doby, co se otevřely hranice i jiným kulturám, Češi mají zájem zkusit i něco netradičního.
Pro Čechy není těžké naučit se pohyb, ale problém je, že při učení chybí spojení hudby se sportovním pohybem. Capoeira je určitá filozofie – vyžaduje i porozumění kultury. A to je pro zdejší lidi těžké, ale capoeira bez hudby není možná.
7. Chodí hodně dívek? Je to spíše bojový tanec, je vůbec vhodný pro křehké dívky?
Je převaha žen, které se zajímají o capoeiru – ženy, ale i muži hledají své místo ve společnosti. Toto je klub bojového umění, ale je tu vysoké procento žen.
Dříve bylo každé bojové umění převážně pro muže. Ale novým pohledem na společnost a změnou sociopolitické situace ženy chtějí svá práva a snaží se je využívat. Navíc capoeira má v sobě umělecký prvek, což je pro ženy zajímavé mnohem více než třeba karate.
Jediná obava lidí – a ta je daná komerčními médii – to jsou bitky a akrobacie. To, co je vidět na internetu nebo v televizi, je normálnímu člověku nemožné. Ale capoeira je především hudba, filozofie, tanec, je to mnohem víc než akrobacie a boj.
Jednoduše se dá říct – capoeira má mnoho tváří, když mi tedy nejde akrobacie, mohu se věnovat hudbě, hře na nástroje.V capoeiře se zkrátka najde kdokoliv.
8. Kolik let tréninku je třeba, než člověk zvládne akrobatické prvky, které capoeira obsahuje?
To se nedá jednoznačně říct. Záleží na každém člověku, na jeho schopnostech. A není důležité, jak dlouho tančí, ale jak často.
Každý přijde do kurzu s jinou „výbavou“. Běžný člověk z ulice, který chodí 1x týdně do posilovny je na tom jinak, než Brazilec, který cvičí 3x týdně. Pak za tři měsíce obdrží svůj první pásek (po první zkoušce).
9. Vaši tanečníci mají vytrénované postavy. Jsou třeba postavy, které se na capoeiru nehodí? Řeknete někomu, že se pro tento tanec nehodí ?
V capoeiře není tato diskriminace. V životě jsou výzvy, tady také. Pokud člověk chce, tak všechno dokáže. Tančí i handicapovaní. Dokáže to každý, je jedno, že je hubený, tlustý…
10. Je právě doba karnevalu ve Vaší rodné zemi. Jezdíte na karneval do Brazílie? Není Vám líto, že tam teď nejste?
Samozřejmě, že tam jezdím. Je mi to líto, že tam teď nejsem.
Navíc v mém rodném Salvador Bahía je jiný karneval, náš vlastní. V Riu de Janeiro lidé sedí a dívají se na masky, kostýmy. Ale v Salvador Bahía je to jiné, lidé jsou součástí karnevalu, tančí, je to jedna velká párty, trvající několik dnů.
11. Jste profesionál. Kolik hodin denně musíte věnovat tanci, nebo kolik chcete věnovat tanci?
Pohyb je moje práce, musím se věnovat pohybu. Denně 4 hodiny učím a sobě se věnuji 1,5 hodiny ve fitnes klubu.
12. Cvičíte nebo tančíte někdy jen sám pro sebe, pro svou vlastní radost?
Veronika: Carlos zpívá a tančí pořád. Vstává z postele a už tančí!!
Dělám to, co mě baví. Tančím na hodině, tančím na různých workshopech, na tanečních akcích, které mě obohacují. Ve svém volném čase také vyhledávám tanec.
13. Děláte si všechny choreografie sám?
Ano, rozhodně sám.
14. Kde berete inspiraci?
V Brazílii, doprovázím svým tancem akce, které jsou aktuální. Např. jakmile je stanoven hit karnevalu, hned začnu připravovat novou choreografii. I žáci mě inspirují. Ptám se jich, co by chtěli tančit…
15. Stalo se Vám někdy, že jste neměl energii, byl jste vyloženě unavený a nechtělo se Vám tančit a učit? Co potom?
Jsem jako každý, také cítím únavu. Zvlášť v zimě. V zimě se mi skoro nechce vycházet ven, nejraději bych hodiny nedával vůbec. 🙂
Snažím se dobíjet energii tancem. V každé skupině ale probíhá výměna energií. Když přijdu na hodinu unavený a jsou tam lidé, kteří chtějí tančit, tak mě dobíjí energií. Když tam jsou „lajdáci“, tak samozřejmě ne.
16. Čeho ještě chcete dosáhnout v tanci? Vlastně všechno máte, zdá se.
Přál bych si ve své práci pokračovat. Vytvářet skupiny, které se zajímají o capoeiru, chtěl bych cestovat a vidět své žáky, kteří pokračují v tanci. Jsem nositelem této filozofie. Trénoval jsem žáky v Japonsku, také v Brazílii mám svou školu a nechci zanedbávat své žáky.
Ostří hoši na rychlých strojích také milují tanec! Show „Globus smrti“ slaví letos již 17. výročí. Diorios předvedli svou show divákům po celém světě a TANEČNÍMU MAGAZÍNU bleskově zodpověděli pár otázek.
Diorios – kaskadéři z Brazílie
Brazilec Christian Diorio, který vytvořil „Globus smrti“ ve svých 14 letech, se nebojí ani Ďábla. Jeho unikátní dílo v sobě kombinuje dokonalou jízdu a dovednost jezdců, při které se tají dech. Jeho show je jedna z těch, které vás vtisknou do sedadel a bez dechu sledujete jezdce. Globus je asi 4 metry široký a váží 4000 kg. Jezdci se míjí rychlostí asi 50 mil za hodinu. Někdy také stojí uvnitř artistka, zatímco motorkáři jí krouží nad hlavou a kolem ní.
Diorios předvedli svou Ďábelskou dovednost po celém světě, letos slaví již 17. výročí. Z jejich vystoupení se mohli těšit diváci v jižní Africe, Japonsku, austrálii, USA, Jižní Koreii, Kanadě, na Novém Zélandu a v evropě. Vyhráli také cenu na druhém světovém festivalu cirkusu v Moskvě v roce 2005.
V roce 2010 také vystupovali v Čechách během cirkusových představení Circus Circus.
Oscar, člen týmu Diorios během přestávky bleskově zodpověděl pár otázek.
1. Jak se Vám dnes jezdilo?
Ještě se celý třesu, mám potíže vůbec udržet tužku v ruce. Vždycky se celý třesu. Nedá se na to zvyknout.
2. Od kolika let trénujete?
Od 5 let.
3. Byly také nějaké úrazy?
Ano, těch bylo mnoho. Ale to mě neodradilo.
4. Stalo se někdy něco zlého při vystoupení?
To se stane. Zrovna nedávno, ale kamarád je už vpořádku, zase jezdí, všechno dobře dopadlo.
5. A nevyměnil byste motorky za tanečnice? Je to méně riskantní…. možná.
(Smích)….., mám k tanci blízko, na většině představení, kde vystupuji se hodně tančí. V naší společnosti je hodně tanečnic. A …. nezatančíte mi dnes večer, když jste z Tanečního magazínu? Kam se mám jít podívat?
Tak to určitě dnes nebude, i když ….vlastně, při troše dobré vůle…
6. Takže Vy byste hned bez váhání šel na taneční vystoupení?
Ano, dívám se moc rád.
Tak to je krásná souhra, protože tanečnice zase oceňují Vaši show. Děkuji za rozhovor.
