1. Tančíte, zpíváte, hrajete. Co z toho  je pro Vás  nejhezčí?

„Každá činnost mi dává  něco jiného. Pohyb je důležitý, ovšem ráda také zpívám – myslím, že mi to jde víc z duše.  Zpívat vypadá jednodušeji než mluvit.

Při  mluvení  potřebuji mít na roli názor, písně jsou psané v notách.  Když při hraní lžu, diváci to poznají. Když zpívám falešně, tak taky. Je to prostě velmi zajímavá  práce. Někdy ani vůbec nesdílím názor postavy, kterou hraji. Na druhou stranu  se u těchto postav lépe „vyřádím“.

Ve svém životě bych nikdy nikoho nezabila, i když chuť by tu  občas byla….( třeba revizora….) tak si to mohu užít aspoň na jevišti či ve filmu. Dokonce mi tyhle role myslím sluší.

Ale chci hrát různé role a charaktery. Jsem teď otevřená více možnostem. Třeba i muzikálu.“

2. Když srovnáte seriál a film,  kde hrajete raději a proč?

„Film je pro mě výlet do jiné reality a moc mě to baví. Je to dobrodružství. Mám ráda dobré filmy a  dobré režiséry. Navíc je to něco, co po vás zůstane, i když už tu nebudete.

Seriálem jste více mediálně známí,  také si  vyděláte spoustu peněz.

V divadle jsem se  naučila  hrát, jsem tam ráda.  Citím  se dobře, když mohu být v přímém kontaktu s divákem.

Ve filmu  se hraje jinak. Nemůžu dělat moc velkou mimiku, je to vidět. Všechny drobné nitečky v mém obličeji jsou vidět. Všechny  detaily vyjdou na povrch.

Jako   kdyby někdo obrátil  herce naruby. A to se mi právě líbí. Kamera je blízko, je vidět i mrknutí oka.“

3. Jak Vaše herecká dráha začala?

„Já jsem k divadlu přišla přes tanec. Tančila jsem  balet, lidový tanec, španělský tanec, scénický tanec, výrazový tanec.  V osmnácti jsem si zatančila vílu v Lucerně, v Městském divadle Brno, kterou tehdy režíroval S. Moša. Tam mě to tak „zavonělo“, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se stala herečkou.

Na hodině tance jsem se tehdy dozvěděla, že  režisérka Eva Talská  přibírá nové herce.  Bylo to tzv. „Studio Dům!“ Amatérské studio vedené profesionály. Tak jsem se přes tanec dostala k divadlu. Zřejmě jsem byla ve správnou dobu na správném místě. Kdybych přišla o týden později, možná  bych svou šanci propásla….“

4. A nechtěla jste být spíše tanečnice než herečka?

„To určitě ne. Miluji atmosféru v divadle. Taková  nikde  jinde není.

Na druhou stranu trochu chápu herce či rodiče, když svým ratolestem herectví rozmlouvají.  Ale pokud herectví jejich děti  opravdu baví a mají pocit, že nic jiného dělat nemohou, tak je od toho stejně nikdo  neodradí. Je to prostě  vášeň.“

Foto: Vlado Kníž

5. Tak Vy byste doporučila herectví jako profesi mladým lidem?

„To se odvíjí od každého  jednotlivce, od jeho  touhy jít za svým snem. To nikomu brát nemůžete, ani radit, co má  dělat. Když to tak  někteří cítí, atˇ se  herectví   věnují. Nejhorší je být něčím, co chtěli vaši rodiče, ne vy.  Děti můžou být z jiného kmene, mít jiný gen ….“

6. Je role, kterou  byste nikdy nevzala?

„Napadá mě třeba role, kde bych musela čtrnáct dní v mínus padesáti běhat ve sněhu nahá.“

7. Získala jste za svou práci nějaká ocenění?

„Jednou jsem byla nominována na cenu Alfreda Radoka. Letos jsem získala Čestné uznání Trilobit a nominaci na Českého lva za roli ve filmu „Rodina je základ státu“.

8. Je to jen formální  záležitost, nebo má ocenění  pro Vás význam?

„Jistě, že to má pro mě cenu. Vážím si toho!“

9.  A  získávají ceny stále ti samí herci?

„Jak kdy, vždycky se objeví nějaká nová tvář mezi známými „bardy“.

10. Co vulgarita na jevišti? Nemáte pocit, že se to někdy přehání?

„Já takovou zkušenost s divadlem nemám. Pokud tam něco takového je, má to svoje opodstatnění, někdy to vyjde dobře a někdy se otřesu.  Ale je  pravda, že společnost hrubější je.Taky se víc pije, je víc narkomanů, rozvodů, bezdomovců, beznadějných lidí vůbec. A všichni tihle lidé čekají, že se o ně někdo postará…“

11. Co publikum?  Je lepší v Brně nebo v Praze?  Které  diváky máte raději?

„Raději?“

„Brňáci jsou dost náročné publikum, „fajnšmekři“, řekla bych. Pražské publikum se jde bavit, odpočívat. Pražáci se smějí na jiných místech, víc se smějí. Filozofové a intelektuálové se smějí  na jiných místech než businesman,  který pracuje 12 hodin denně.“

12. Tak kdo je pro herce příjemnější?

„Já mám nejraději,  když diváci  hru pochopí. A často to bývá na festivalech, jak filmových, tak divadelních. Teď jsme byli s Národním divadlem v Kolumbijské Bogotě a diváci tam reagovali snad na každou větu. Bylo to skvělé…“

13. Takže takové byste chtěla diváky všude, že?

„Chci spokojené diváky, ale třeba i pobouřené. To si nevyberete a nemůžete se líbit všem.“

14. V Národním divadle se právě hraje Radúz a Mahulena. Vy tam také máte svou roli. Zdá se, že pojetí této hry je takové netradiční, řekněme. Původní verze je spíše  „snová pohádka“, divák by čekal něco takového.  Toto představení nemá s klasikou nic společného. Co si myslíte?

„To je možné. Je to hravé, Radúz a Mahulena si hrají. Mně se to prostě líbí.  Už to bylo ztvárněné tolikrát, tak proč to neudělat třeba takhle…

Navíc mám tohle představení moc ráda. Už pro to, že to bylo mé první setkání s Národním divadlem a jeho herci.

15. Přesto divák, který tu hru  vidi poprvé, může žasnout …

„Ano, rozumím. Měla jsem tu známé a říkali mi totéž. Někteří diváci chtějí klasiku, nesedí  jim tato verze.

I klasika ale musí být udělaná nějak zajímavěji. Vždyť jinak bychom tu všichni zkameněli. Staré hry by podle mě měli mít  lehkost a přitom neztratit dramatičnost. Za touhle pohádkou v režii Zdenka Pitínského si opravdu stojím. Je krásná, navíc  máme pořád plno.“

16. Co by se hrálo v ideálním divadle podle Vás?

„Hlavně to musí být hry, které o něčem jsou. Ne  „tak nějak“  plytké hry.

Zajímavá, dobře napsaná hra, nosné téma pro současnou společnost, dobrý, osobitý, svérázný režisér, herci, kteří to zahrají a mají jiskru.

Divák nemusí všechno pochopit, nemusí být všechno doslovné a polopatické. Já mám jako divák ráda, když mám prostor si příběh sama ve své fantazii domyslet.

17.  Které režiséry uznáváte?

„Mám své oblíbence, se kterými ráda zkouším,  jsou to právě zmíněný J.A. Pitínský a Jan Mikulášek. Dávají mi svobodu, kterou při zkoušení vyhledávám.

Vladimír Morávek třeba má přesnou představu a zasadí nás do ní. Na druhé straně je rád, když herec nabízí své možnosti, když je tvůrčí.“

18. Píšete texty? Hry také?

Hry nepíšu, alespoň zatím ne…

Píšu si texty k písničkám, jednu dobu mně nic jiného nezbylo,  tak jsem vlastně začala. Píšu většinou o tom, co se mě zrovna dotkne, naštve nebo pobaví.

Jinak mi texty píše kamarádka Hedvika Haladová. Pak písně dostanou úplně jiný rozměr, to je  zajímavé.

19. Co byste ráda hrála  teď?

„Potřebuji teď trochu zlehčit, moje poslední role (a dá se říct, že i život) byly hodně dramatické. A nejde stále jen hrát drama. Chtěla bych si zahrát něco vtipného nebo tragikomického. Spustit slzy problém není, zahrát humor  je o něco těžší. A já chci teď tematicky odlehčit, ale nechci se úplně vzdát dramatických rolí. Miluji je a sedí mi.

„Drama mi snad leze i ušima, jsem protkaná dramatem“.

Minulý rok  jsem nic nového nezkoušela a chybělo mi to. Pak jsem tak nějak „ztratila nit“ a zlenivěla jsem. Příští rok budu zkoušet v nové komedii a přesouvám se tím pádem do Prahy. S divadlem Husa na provázku budu spolupracovat už jen externě.“

20. Zkoušíte někdy také  dvě hry současně?

„Nedá se to dělat dobře, je to „guláš“. Ale někdy není jiná možnost. Já jsem točila film Rodina, základ státu a zároveň  jsem zkoušela v Národním divadle. Musela jsem mít alternaci, protože v den premiéry bylo natáčení.“

21. Co dráha zpěvačky, nebudete natáčet CD?

„Ráda bych. Mám 5 písní, které chci  natočit jako promo, ráda bych také k jedné písni natočila videoklip. Navíc myslím, že v době facebooku je to nejlepší, jak dostat písničky mezi lidi.“

22. Zažila jste špatné představení?  Byla jste někdy zklamaná výkonem účinkujících?

„Výkonem snad ani ne, to naopak, ale právě tím,  o čem to představení bylo. Byla to populární taneční skupina Ultima Vez…

Brutální představení. Tenkrát  jsem si říkala, že tomu „umění“ snad už nerozumím. Šla jsem na jejich představení na  doporučení kamaráda, který mi řekl, že jsou fantastičtí, nejlepší v Evropě. Tak jsem šla a málem mě „vomejvali“. Černý igelit po celé scéně, nahá, bolestně vykřikující zmítající se těla, zvratky a to všechno doprovázela death metalová hudba.Bomba.

Tak jsem šla domů a  přemýšlela jsem o sladké písni a růžových bonbónech.

Tak tohle ne. Já myslím, že umění by mělo být harmonické a ne disharmonické, ale ani by nemělo být mimo realitu nebo přeslazené. Ale tohle bylo opravdu moc, nebyl tam žádný záblesk naděje a to mi vadilo.“

23. A nejlepší představení?

„Co se týče pohybových  představení, mám ráda samozřejmě Jiřího Kiliána. Je to asi proto, že jeho choreografie jsou hodně divadelní. Je to jako vystřižené z nějakého románu. Živě jsem jeho choreografie viděla na Nové scéně v představení „Extréme“ a to se mi velmi líbilo. Je skvělé, jak se prostřednictvím divadla či filmu máte možnost přenést úplně do jiné doby.

Dovedu si klidně představit, že by při svém vystoupení  i  promluvili a mohli by tak zahrát celé představení.“

24. Tančíte si pro radost?

„Někdy. Pohyb mám ráda.

Navíc potřebuji nechat tělo mluvit. Když je dobrá  hudba, necháte tělo, ať si dělá, co chce, tak  ono mluví. Má v sobě zkušenosti, prostě mluví. A já musím někdy vypnout hlavu. Když mám otázku, tělo mi na ni může odpovědět. Tanec je  na to skvělý.“

To je fajn, asi to půjdu hned vyzkoušet…..

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková