Festival Tanec Praha skončil

Letošní ročník festivalu TANEC PRAHA představil během 32 dní divákům pestrý koktejl představení. Publikum obdivovalo taneční tvorbu z celkem 14 zemí

 

 

Letošní ročník festivalu TANEC PRAHA představil během 32 dní divákům pestrý koktejl představení. Publikum obdivovalo taneční tvorbu z celkem 14 zemí, konkrétně České republiky, Belgie, Francie, Itálie, Izraele, Jižní Koreje, Kostariky, Německa,  Nizozemí, Řecka, Slovenska, Španělska, USA a Velké Británie.

Návštěvnost letošního festivalu potvrdila nemalý zájem veřejnosti o oblast současného tance s přesahy do jiných žánrů soudobého umění. Celkově festival přilákal cca 7.700 návštěvníků, z toho 5.500 v Praze a 2.200 v dalších 16 městech a obcích ČR.

Během hlavního programu v Praze se na scénách divadla PONEC, Hudebního divadla Karlín a prostoru Jatka78 odehrálo celkem 16 představení. „Diváci ocenili především různorodost a vysokou interpretační kvalitu děl, ale také objevnou choreografii, světelný design a vůbec tvůrčí počiny osobností, z nichž část je našemu publiku již známa a mohou tak sledovat vývoj evropské scény a k tomu zajímavé směřování mladých umělců ze zámoří,říká ředitelka a zakladatelka festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová.

Israel_Galvan_La_Curva_foto_Vojta_Brtnicky

Kulisami festivalu nebyly jen divadelní sály, další představení se konala přímo pod širým nebem, na střeše parkingu, v parcích či na náměstích. Dramaturgie festivalu nezapomněla ani na nejmladší diváky, kterým byla určena sekce TANEC PRAHA DĚTEM se sedmi představeními pro děti a teenagery v Praze, Jihlavě, Českých Budějovicích a Plzni.

„V celorepublikovém programu festivalu hraje důležitou roli česká taneční scéna, která má stále více co nabídnout. Naší snahou je propojovat ji co nejvíce se zahraničím,  je to pro nás výzvou a zároveň závazkem pro nastávající ročník, který se bude konat od 22. května do 22. června 2017“, říká Markéta Perroud, spoluředitelka festivalu.

Netančili ale pouze profesionálové. V rámci doprovodného programu se každou středu proměňovala veřejná prostranství v Tančírny pod širým nebem. Nechyběly ani tři tematické workshopy a jeden večer filmové projekce věnované hlavní hvězdě letošního festivalu TANEC PRAHA Israelu Galvánovi.

Dvěma večery v Hudebním divadle Karlín se standing ovations  28. ročník festivalu TANEC PRAHA vyvrcholil. Španělský flamencový mág Israel Galván tak excelentně zakončil pestrý více než měsíční program festivalu, který proběhl v rekordním počtu 17 měst a obcí České republiky.

V Praze proběhlo vedle 16 představení hlavního programu dalších 19 různých akcí doprovodného programu, tzn. celkem 35 veřejných produkcí a v regionech dalších 37 představení, což činí celkově 72 veřejných produkcí  během celého festivalu.

Festival TANEC PRAHA nebyl zdaleka jen doménou hlavního města. Zavítal také do Brna, Českých Budějovic, Chocně, Hradce Králové, Jihlavy, Kladrub, Nečtin, Olomouce, Ostravy, Pardubic, Plzně, Sušice a Tábora, nově i do Liberce, Malovic  a Písku. Celkově se v  regionech odehrálo 37 představení.

 

Taneční magazín

Flamencový génius zavítal do Prahy

Letošní Festival Tanec Praha byl zakončen flamencem v podání nenapodobitelného Israela Galvána

Letošní Festival Tanec Praha byl zakončen  flamencem v podání nenapodobitelného Israela Galvána

Zapomeňte na všechno, co jste doposud věděli o flamencu

Postmoderní flamenco, cante jondo a současná hudba.  Flamencový free stylový génius, jak je Israel Galván nazýván, vystoupil v Praze v Hudebním divadle Karlín a toto představení zakončilo letošní Festival Tanec Praha.

20160622_5189

Sevillský rodák Israel galván vyrostl v rodině slavných tanečníků flamenca Josého Galvána a Eugenia de los Reyes. Prosadil se sofistikovaným pojetím tanečního rytmu prokládaného neočekávanými momenty nehybnosti.  Pověst inovátora posiluje každá jeho premiéra, např. zpracování Kafkovy Proměny či Arena, inspirovaná býčími zápasy.  Israel Galván je držitelem mnoha prestižních cen (Bessie Award, Zlatá medaile španělského ministra kultury, National Dance Award).

La  Curva – Křivka

Ve svém díle La Curva, tedy Křivka, Israel Galván pátrá po tvaru a struktuře zvuku. Nečekejte tedy žádné klasické flamenco.  Zkoumejte, hledejte, ale co vlastně?  Tvar, zvuk, či něco jiného?

Celému představení vévodí dokonale zvládnuté  pohyby, zajímavé pojetí tance a lehký humor. Emocí plný  hlas Inés Bacán, zpěvačky cante jondo, klavír Sylvie Courvoisier a rytmický puls dlaní José Jiméneze Santiaga doplňuje úsilí Israela Galvána najít tvar zvuku.

Ocitáme se snad v hospůdce, do které poměrně svérázně vešli hosté – shodili věci na zem a diskutují, tak, jak už to bývá. Jenže tentokráte je jejich téma zvuk, to už tak časté nebývá.

Zpěv,  klapot červených bot, klavír. Hudba se neustále zrychluje a boty také,  tanečníkovo tělo vibruje všemi směry a dokonce si  ťuká do rytmu  i na čelo. Už v prvních okamžicích obdivujeme  neuvěřitelnou  lehkost s jakou Israel  Galván tančí a jeho nadhled, dá se říci, že si spíše  jen  pohrává s  pohybem.

20160622_5202

Rána,  předmět spadl. Tanečník snad něco hledá či zkouší.

Hosté  pomyslného lokálu  sedí, zpívají, podupávají, náš hrdina také a najednou hop! A stojí na stole. Stůl se kýve a naklání, člověk se až diví, že dřevo vydrží takový dupot. Dokonce si dá přes hlavu svůj kabát. Je sotva poznatelné, zda návštěvníci naší hospůdky zpívají či spíše řvou.

20160622_5209

Tanečník odtáhne svým kolegům stůl,  postaví si ho do bojové polohy a hned na to se za něj schová. Hodí stůl na zem a tančí tak intenzivně, až jedna z postav vezme hůlku a vyhodí ho z lokálu. (Mezitím se  divák  báječně  baví nad tímto rebelským, vrtošivým a nezbedným  projevem Israela Galvána.)

Ten si ale lehne a chvilku nečinně poslouchá zpěv, než ho napadne něco nového. Posadí se na židli a tančí s židlí. V zápalu tance vrazí do klavíru, který se rozsvítí. Tanečník se ale nezvedne ze židle, nohy kmitají v rytmu flamenca a židle tančí také, znovu dorazí ke stolu ke svým kolegům.

Popadne hudební nástroj, točí jím po zemi, kde zanechává stopu a nakonec na nástroj skočí. Tak kde je zvuk? Ticho. Nehybně stojí.  Popadne dvě židle a do jedné z nich se posadí. Přeskakuje ze židle na židli a nazývá je svým publikem. Jednu  z nich si dá na krk a tančí s ní, sedne si na ni a  poté ji  velkým mrštným skokem  vrátí ke stolu.

Prostorem duní hrom, či-li zvuk.  Tanečník rozkopne prach ze země a jeho přátelé se rozkašlou. Spadne do prachu a sype jej na sebe. Celý se třese..

20160622_5224

Nakonec si smutně sundá boty, jen sedí a poslouchá zpěv. Přisedne si zpět ke stolu ke svým známým, snad si povídají o všedních věcech. Anebo se přece jen už shodli, odkud přichází zvuk? Dva muži  se zvednou a  přátelsky si zatančí.  Oba berou kabáty a odchází z lokálu.  Rána,  všechno  na scéně popadalo, konec, tma.

Humor a strhující energie, nadhled, to vše podbarvené tklivými melodiemi a rytmem flamenca  nenechá diváka ani chvíli v klidu. Poměrně dlouhé představení (90 minut) se zdá jako minuta. Pátrání po podstatě zvuku a touha chytit zvuk a odhalit toto tajemství je divákovi  zřejmá a baví se od prvního okamžiku až do konce.  Bravo!

 20160622_5235

Eva Smolíková

Foto: Vojta Brtnický

Taneční magazín

Zastavte čas!

Festival Tanec Praha započal dětským představením s názvem Momo

 

 

 

Premiéra „Momo“ proběhla v divadle Ponec 1. června, tedy symbolicky na MDD.

Projekt Mirky Eliášové s názvem „Momo“ byl inspirován knihou Michaela Endeho, který se zamýšlí nad časem. Mirka Eliášová podle svých slov nechtěla  převyprávět  tento příběh, ale  ukázat, že podstatné je zejména to, jak náš čas trávíme a prožíváme.

Během představení si také člověk uvědomí  touhu, kterou občas pociťuje každý z nás – totiž  zastavit čas anebo ho rovnou vrátit.

 Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(66_of_197)

Na začátku představení se dívka klátí a točí prostorem, zvuk  evokuje vítr (Momo totiž zavál vítr do blíže  neurčeného města).  Z ústraní vyskočí tři další tanečníci a začnou kutálet  lepící pásky, představující snad soukolí hodin. Počítají a počítají, kolečka se kutálí, zvuk tikajících hodin dokresluje scénu. Na plátně za nimi se míhají stíny.

Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(58_of_197)

Všechny tři postavy vykročí stejnou nohou a neúnavně   chodí dokola  přesně jako stroj. Kolečka v hodinách (lepicí pásky) jsou už seřazené, náhle něco poposkočí, na jevišti zavládne chaos. Běh, klid, spořádaná chůze. Někdy zkrátka hodiny letí, někdy se vlečou, tak to přesně chodí. Či letí? Mezitím jeden z umělců počítá, kolik asi tak přibližně máme vteřin odměřených pro jeden průměrně dlouhý život.  A není to tak moc…  A teď odečteme vteřiny  na spánek, jídlo, přestávky ve škole, internet a zejména facebook a??? Kolik času máme tedy pro život?

Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(32_of_197)

Umělci zapojili děti do představení, všichni společně tvoří  na zemi obrazec hodin, dělají malé kroky i velké skoky, běží, dokonce i pozpátku, jsou pěkně udýchaní. Z lepicích pásek vznikl obrazec Bůh ví čeho, snad našeho života?  A v tom běháme a skáčeme. Stíny na plátně se míhají v podivném nesouladu.

Děti toto řádění očividně baví. Nejde o to, pochopit obrazec, ale zatančit si s tanečníky, pokusit se být součástí představení.  Hra „Momo“ je zábava pro malé i  ty starší, zkrátka pro ty, co se zapojí. Divák očekávající příběh bude zklamaný.

 Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(25_of_197)

Eva Smolíková

Foto: archiv Divadlo Ponec

Taneční magazín

„Poslední dílo“ a festival Tanec Praha končí

„Batsheva Dance Company je taneční skupina, kterou nenajdete nikde jinde na světě“, říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu. Právě tato mimořádná skupina zakončila festival Tanec Praha

 

 

 

 

Skupina Batsheva Dance Company  zakončila 25.6.2015 festival Tanec Praha 2015. Dílo věhlasného izraelského choreografa Ohada Naharina „Last work“ (Poslední dílo) mělo světovou premiéru v červnu 2015 v Tel Avivu. Batsheva Dance Company je největším izraelským tanečním souborem, čítá 36 členů. Tato skupina  odehraje ročně 250 představení pro 75 000 diváků.

20150624_0745
Soubor poprvé hostoval v ČR, divákům se představilo 18 členů souboru. Na scéně nebyly prakticky žádné kulisy. Věčně běžící postavu v pozadí můžeme chápat jako symbol nezastavitelného času. V příběhu je nastíněno současné dění ve světě, možná se odehrává na území Izraele, možná blíž, než zatím tušíme, kdo ví. Doba plná chaosu a nejistoty. Lidé žijí svými starostmi, radostmi a povinnostmi. Do jejich osudů ale zasáhne válka, která zastaví téměř vše. Zanechává lidi samotné, zoufalé, ubité, spoutané nesvobodou. Všechno zůstává stát, život vyprchává. Jakoby i čas měl být zastaven, ale ten si jde svou cestou, stále tepe ve svém jednotvárném rytmu. Ani čas, ani život, ani pohyb nezastavíš. Nadvláda teroru má také svůj konec. Ze zničených trosek opět začíná klíčit pohyb a život. Pohyb přemůže všechno zlé, lidé  najdou  své osvobození.

20150624_0736
Choreograf Ohad Naharin  ke svému Last work říká: „Jeden nikdy neví. Říkávám svým tanečníkům – Tančete, jakoby to bylo opravdu naposledy.“
Zajímavostí je, že soubor Batsheva Dance Company založila v roce 1964 baronka Batsheva de Rothschild, která k vedení souboru pozvala nezapomenutelnou Marthu Graham.  Právě M. Graham vtiskla souboru svou nesmazatelnou stopu a ovlivnila tvorbu  Ohada Naharina. Ohad Naharin přijal roli uměleckého ředitele v roce 1990 a posunul soubor do nové éry. „Last work“  je toho dokladem.

20150624_0724
Ředitelka Yvona Kreuzmannová dodává: „Ohad Naharin je podle mě nejlepší choreograf světa. Batsheva Dance company je skupina, jakou nemůžete najít nikde jinde na světě. Všichni tančí ve stejném stylu, tzv. gaga, mají dokonale sjednocenou techniku a cítění pohybu.“

20150624_0689
Gaga je pohybový slovník, vyvinutý Ohadem Naharinem. „Tento slovník jsem vytvořil pro trénink mojí skupiny, spojuje ty nejlepší dovednosti tanečníka s jeho přirozenými pohyby a emocemi,“ vysvětluje Ohad Naharin.  „Říkám tanečníkům: poslouchej své tělo, než mu nařídíš, co má udělat.“

 

20150624_0671

Foto: VojtaBrtnický

Taneční magazín