festival tanec praha – 3. stránka

Flamencový génius zavítal do Prahy

Letošní Festival Tanec Praha byl zakončen flamencem v podání nenapodobitelného Israela Galvána

Zapomeňte na všechno, co jste doposud věděli o flamencu

Postmoderní flamenco, cante jondo a současná hudba. Flamencový free stylový génius, jak je Israel Galván nazýván, vystoupil v Praze v Hudebním divadle Karlín a toto představení zakončilo letošní Festival Tanec Praha.

Sevillský rodák Israel galván vyrostl v rodině slavných tanečníků flamenca Josého Galvána a Eugenia de los Reyes. Prosadil se sofistikovaným pojetím tanečního rytmu prokládaného neočekávanými momenty nehybnosti. Pověst inovátora posiluje každá jeho premiéra, např. zpracování Kafkovy Proměny či Arena, inspirovaná býčími zápasy. Israel Galván je držitelem mnoha prestižních cen (Bessie Award, Zlatá medaile španělského ministra kultury, National Dance Award).

La Curva – Křivka

Ve svém díle La Curva, tedy Křivka, Israel Galván pátrá po tvaru a struktuře zvuku. Nečekejte tedy žádné klasické flamenco. Zkoumejte, hledejte, ale co vlastně? Tvar, zvuk, či něco jiného?

Celému představení vévodí dokonale zvládnuté pohyby, zajímavé pojetí tance a lehký humor. Emocí plný hlas Inés Bacán, zpěvačky cante jondo, klavír Sylvie Courvoisier a rytmický puls dlaní José Jiméneze Santiaga doplňuje úsilí Israela Galvána najít tvar zvuku.

Ocitáme se snad v hospůdce, do které poměrně svérázně vešli hosté – shodili věci na zem a diskutují, tak, jak už to bývá. Jenže tentokráte je jejich téma zvuk, to už tak časté nebývá.

Zpěv, klapot červených bot, klavír. Hudba se neustále zrychluje a boty také, tanečníkovo tělo vibruje všemi směry a dokonce si ťuká do rytmu i na čelo. Už v prvních okamžicích obdivujeme neuvěřitelnou lehkost s jakou Israel Galván tančí a jeho nadhled, dá se říci, že si spíše jen pohrává s pohybem.

Rána, předmět spadl. Tanečník snad něco hledá či zkouší.

Hosté pomyslného lokálu sedí, zpívají, podupávají, náš hrdina také a najednou hop! A stojí na stole. Stůl se kýve a naklání, člověk se až diví, že dřevo vydrží takový dupot. Dokonce si dá přes hlavu svůj kabát. Je sotva poznatelné, zda návštěvníci naší hospůdky zpívají či spíše řvou.

Tanečník odtáhne svým kolegům stůl, postaví si ho do bojové polohy a hned na to se za něj schová. Hodí stůl na zem a tančí tak intenzivně, až jedna z postav vezme hůlku a vyhodí ho z lokálu. (Mezitím se divák báječně baví nad tímto rebelským, vrtošivým a nezbedným projevem Israela Galvána.)

Ten si ale lehne a chvilku nečinně poslouchá zpěv, než ho napadne něco nového. Posadí se na židli a tančí s židlí. V zápalu tance vrazí do klavíru, který se rozsvítí. Tanečník se ale nezvedne ze židle, nohy kmitají v rytmu flamenca a židle tančí také, znovu dorazí ke stolu ke svým kolegům.

Popadne hudební nástroj, točí jím po zemi, kde zanechává stopu a nakonec na nástroj skočí. Tak kde je zvuk? Ticho. Nehybně stojí. Popadne dvě židle a do jedné z nich se posadí. Přeskakuje ze židle na židli a nazývá je svým publikem. Jednu z nich si dá na krk a tančí s ní, sedne si na ni a poté ji velkým mrštným skokem vrátí ke stolu.

Prostorem duní hrom, či-li zvuk. Tanečník rozkopne prach ze země a jeho přátelé se rozkašlou. Spadne do prachu a sype jej na sebe. Celý se třese..

Nakonec si smutně sundá boty, jen sedí a poslouchá zpěv. Přisedne si zpět ke stolu ke svým známým, snad si povídají o všedních věcech. Anebo se přece jen už shodli, odkud přichází zvuk? Dva muži se zvednou a přátelsky si zatančí. Oba berou kabáty a odchází z lokálu. Rána, všechno na scéně popadalo, konec, tma.

Humor a strhující energie, nadhled, to vše podbarvené tklivými melodiemi a rytmem flamenca nenechá diváka ani chvíli v klidu. Poměrně dlouhé představení (90 minut) se zdá jako minuta. Pátrání po podstatě zvuku a touha chytit zvuk a odhalit toto tajemství je divákovi zřejmá a baví se od prvního okamžiku až do konce. Bravo!

Eva Smolíková

Foto: Vojta Brtnický

Taneční magazín

Zastavte čas!

Festival Tanec Praha započal dětským představením s názvem Momo

Premiéra „Momo“ proběhla v divadle Ponec 1. června, tedy symbolicky na MDD.

Projekt Mirky Eliášové s názvem „Momo“ byl inspirován knihou Michaela Endeho, který se zamýšlí nad časem. Mirka Eliášová podle svých slov nechtěla převyprávět tento příběh, ale ukázat, že podstatné je zejména to, jak náš čas trávíme a prožíváme.

Během představení si také člověk uvědomí touhu, kterou občas pociťuje každý z nás – totiž zastavit čas anebo ho rovnou vrátit.

Na začátku představení se dívka klátí a točí prostorem, zvuk evokuje vítr (Momo totiž zavál vítr do blíže neurčeného města). Z ústraní vyskočí tři další tanečníci a začnou kutálet lepící pásky, představující snad soukolí hodin. Počítají a počítají, kolečka se kutálí, zvuk tikajících hodin dokresluje scénu. Na plátně za nimi se míhají stíny.

Všechny tři postavy vykročí stejnou nohou a neúnavně chodí dokola přesně jako stroj. Kolečka v hodinách (lepicí pásky) jsou už seřazené, náhle něco poposkočí, na jevišti zavládne chaos. Běh, klid, spořádaná chůze. Někdy zkrátka hodiny letí, někdy se vlečou, tak to přesně chodí. Či letí? Mezitím jeden z umělců počítá, kolik asi tak přibližně máme vteřin odměřených pro jeden průměrně dlouhý život. A není to tak moc… A teď odečteme vteřiny na spánek, jídlo, přestávky ve škole, internet a zejména facebook a??? Kolik času máme tedy pro život?

Umělci zapojili děti do představení, všichni společně tvoří na zemi obrazec hodin, dělají malé kroky i velké skoky, běží, dokonce i pozpátku, jsou pěkně udýchaní. Z lepicích pásek vznikl obrazec Bůh ví čeho, snad našeho života? A v tom běháme a skáčeme. Stíny na plátně se míhají v podivném nesouladu.

Děti toto řádění očividně baví. Nejde o to, pochopit obrazec, ale zatančit si s tanečníky, pokusit se být součástí představení. Hra „Momo“ je zábava pro malé i ty starší, zkrátka pro ty, co se zapojí. Divák očekávající příběh bude zklamaný.

Eva Smolíková

Foto: archiv Divadlo Ponec

Taneční magazín

„Poslední dílo“ a festival Tanec Praha končí

„Batsheva Dance Company je taneční skupina, kterou nenajdete nikde jinde na světě“, říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu. Právě tato mimořádná skupina zakončila festival Tanec Praha

Skupina Batsheva Dance Company zakončila 25.6.2015 festival Tanec Praha 2015. Dílo věhlasného izraelského choreografa Ohada Naharina „Last work“ (Poslední dílo) mělo světovou premiéru v červnu 2015 v Tel Avivu. Batsheva Dance Company je největším izraelským tanečním souborem, čítá 36 členů. Tato skupina odehraje ročně 250 představení pro 75 000 diváků.

Soubor poprvé hostoval v ČR, divákům se představilo 18 členů souboru. Na scéně nebyly prakticky žádné kulisy. Věčně běžící postavu v pozadí můžeme chápat jako symbol nezastavitelného času. V příběhu je nastíněno současné dění ve světě, možná se odehrává na území Izraele, možná blíž, než zatím tušíme, kdo ví. Doba plná chaosu a nejistoty. Lidé žijí svými starostmi, radostmi a povinnostmi. Do jejich osudů ale zasáhne válka, která zastaví téměř vše. Zanechává lidi samotné, zoufalé, ubité, spoutané nesvobodou. Všechno zůstává stát, život vyprchává. Jakoby i čas měl být zastaven, ale ten si jde svou cestou, stále tepe ve svém jednotvárném rytmu. Ani čas, ani život, ani pohyb nezastavíš. Nadvláda teroru má také svůj konec. Ze zničených trosek opět začíná klíčit pohyb a život. Pohyb přemůže všechno zlé, lidé najdou své osvobození.

Choreograf Ohad Naharin ke svému Last work říká: „Jeden nikdy neví. Říkávám svým tanečníkům – Tančete, jakoby to bylo opravdu naposledy.“
Zajímavostí je, že soubor Batsheva Dance Company založila v roce 1964 baronka Batsheva de Rothschild, která k vedení souboru pozvala nezapomenutelnou Marthu Graham. Právě M. Graham vtiskla souboru svou nesmazatelnou stopu a ovlivnila tvorbu Ohada Naharina. Ohad Naharin přijal roli uměleckého ředitele v roce 1990 a posunul soubor do nové éry. „Last work“ je toho dokladem.

Ředitelka Yvona Kreuzmannová dodává: „Ohad Naharin je podle mě nejlepší choreograf světa. Batsheva Dance company je skupina, jakou nemůžete najít nikde jinde na světě. Všichni tančí ve stejném stylu, tzv. gaga, mají dokonale sjednocenou techniku a cítění pohybu.“

Gaga je pohybový slovník, vyvinutý Ohadem Naharinem. „Tento slovník jsem vytvořil pro trénink mojí skupiny, spojuje ty nejlepší dovednosti tanečníka s jeho přirozenými pohyby a emocemi,“ vysvětluje Ohad Naharin. „Říkám tanečníkům: poslouchej své tělo, než mu nařídíš, co má udělat.“

Foto: VojtaBrtnický

Taneční magazín

„Impromptus“

Sasha Waltz zahájila Festival Tanec Praha

3.června zahájila Sasha Waltz svým dílem „Impromptus“ Festival Tanec Praha. Její dílo je podbarveno živým hudebním doprovodem i operními skladbami (zahrnuje i čtyři Schubertova díla.)

Dalo by se bez nadsázky říci, že jméno Sasha Waltz je synonymem pro spojení za „Vaše představy neručíme“, tedy spojení, které dalo letošnímu festivalu název. Současný tanec posunul své hranice a možnosti, nediktuje divákovi jasný a čitelný příběh, ale spíše nás nechává hledat ve své vlastní fantazii.

Dílo Impromptus můžeme chápat jako něčí představy či vzpomínky.
Odpovídající jsou i kostýmy, v šedé, černé, bílé a neutrální barvě, přesně jako myšlenky, které mezi sebou svádí nelítostný boj. Myšlenky dobré i zlé, neutrální a nezajímavé.
Myšlenky se zpočátku pohybují s obrovskou námahou, nebo líně, jakoby se jim už ani nechtělo, jakoby už člověk nechtěl vyvolávat vzpomínky na věci minulé. Ale náhle se přece jen rozeběhnou, tu a tam poskočí, pak se zase vrátí… couvají …
To vše za doprovodu živé hudby, což zážitek zesiluje. Překvapením pro diváka je, když se na scéně objeví operní diva. V duši zavládl smutek a melancholie.
Scéna dotváří pocit, kdy člověk spíše v klidu přemítá o svých zážitcích, žádné rušivé elementy, nic. Jakési prázdno. Prostor ticha a vzpomínek. Zavřené zásuvky. Chceme je otevřít? Občas se zásuvky pohybují a myšlenky, malí panáčci, intenzivně čistí podlahu – tedy člověk se vzdaluje vzpomínkám. Chce se snad dotyčná osoba očistit od vzpomínek a pustit je jednou pro vždy pryč ze své mysli?
Operní diva přichází tentokrát zvesela. Člověk pravděpodobně změnil svou náladu a je mu do zpěvu, promítá si veselejší vzpomínky, radostná melodie vyvolává příjemné emoce. Mysl se zřejmě rozjasnila a bílé myšlenky dovádivě skotačí.
A znovu přichází melancholická nálada – na scéně se objevuje ON. Vše zvážní. Člověku je v duši těžko. Touhy, sny, láska. A je tu také jiná žena. Zdá se, že svůdnice a hlavní hrdinka svádí boj o lásku jednoho muže. Naše hrdinka vyhrává. Svůdnice mizí ze života…
Milenci se přibližují .., přichází odpuštění, sblížení. Žena láskyplně koupe svého milovaného, hladí, ale opět se postava bývalé milenky objevuje jako Ďáblík. Srdce tohoto muže ji nedokáže zahnat. Když je sám, sní. Když je s partnerkou, přesto vidí JI. Hledá ji všude.
Po nějakou dobu milenci přesto prožívají snad chvíli štěstí, krásné, prchavé okamžiky. Ale opět se váhavě vzdalují, snad i rozchází.

„Sasha Waltz je fenomén. Poznala jsem ji před dvaceti lety a cítila jsem, že tato umělkyně má lidem co říct, už tehdy mě její dílo oslovilo. Ještě jsem netušila, že jednou bude Sasha hvězdou světového formátu,“ říká ředitelka Fetivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Taneční magazín