Zpěvačka, herečka, moderátorka, ale i pantomima, to všechno k Vám patří. Co je tedy Vaše profese?
„Věděla jsem od malička, že budu zpěvačka, to bylo na prvním místě. Fakt, že jsem šla studovat pantomimu, představuje spíše „moc hezký úlet“. Já jsem chtěla jít na jakoukoliv múzickou školu nebo na akademii, ale na muzikálové herectví mě nevzali. Tenkrát mi Dana Hlaváčová řekla: „Zkus pantomimu na HAMU, je tam step, akrobacie, jazyky, máš tam všechny věci, které tě baví, i tu tvou vysněnou hudbu. Tak jsem to zkusila a oni mě vzali. Vedoucí katedry, Boris Hybner dobře věděl, proč tam jsem. Bylo mu jasné, že nebudu nikdy mimka, která bude dělat bílou pantomimu, ale věděl, že si tzv. „vyďobu své třešinky z dortu“, které využiji ve svých představeních.“
Jak se dá spojit zpěv a akrobacie? Nelekla jste se?
„Vůbec ne, původně jsem také koketovala s atletikou. Sprinty a krátké tratě byly pro mě zajímavé. S tělocvikem jsem neměla vůbec žádné problémy, naopak. Jsem velmi sportovní typ, vesluji, chodím cvičit, takže bez pohybu si život neumím představit.“
Touha zpívat byla ve Vás nebo Vás rodiče museli nutit?
„Rodina mě nikdy do ničeho nenutila. Řekla bych spíše, že měli strach, abych se vůbec uživila nebo prosadila. Opravdu to byla má vnitřní touha, narodila jsem se s tím, přihodilo se mi to:). Cítím to jako skutečné poslání, kterému musíte naslouchat, nebo aspoň měla byste. Nechávám se vést svým hlasem.
Souhlasím s tím, že je těžké prosadit se. Navíc v tomto šíleném spěchu a v povrchní době. Vůbec nezávidím těm, kteří se právě rozhodli být součástí ‚šoubyzového maratonu‘. Jdu si svojí cestou. Herečka Jitka Sedláčková to dobře pojmenovala – „Dášo, ty jsi takový solitér“. Pokud se člověk pro zpěv skutečně zrodil, tak nepotřebujete konzervatoř. Na jevišti či pódiu to poznáte. Tím ale nechci snižovat důležitost studia daného oboru. Sama jsem studovala soukromě herectví, také zpěv ale i akademii múzických umění a obohatilo mě to. Dana Hlaváčová mi kdysi řekla: „Postav se na jeviště!“ Tak jsem tam stála a nevěděla jsem, co mám dělat, ale Dana řekla: Jo,jo, je to dobrý, ty tam jsi.“ Opravdu to asi takhle je.“
Zpěváci jsou někdy plni obav o své hlasivky. Udržujete se nějak?
„Nejsem typický zpěvák, který se úzkostlivě bojí o svůj hlas. Když jsou ta šílená horka v létě, ráda používám klimatizaci, a to asi hlasivkám moc nepřidá. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo z mých kolegů například pil syrová vajíčka, jak se občas říkává, ale v naší šatně je na každém stolku Vincentka a té já věřím. Točila jsem svoji píseň „Jazzového anděla“ a byla jsem lehce nastydlá. Dala jsem si pár loků a během dvaceti minut jsme mohli točit dál.
Vy nechcete zpívat operní árie. Proč ?
„Nebyla bych dobrá operní zpěvačka. Studovala jsem sice u skvělého operního pěvce Jaroslava Horáčka klasický zpěv, tehdy jsem měla mlado dramatický soprán. Ale neměla jsem dostačující materiál na tento obor. Vždy ke mně patřilo spíš klaunství a humor. Moje koncerty jsou takové kabarety s tématem, který mě v daný koncert a dobu právě zajímá. Pro mě je podstatné mít ve svých show humor. Důležitý je repertoár, texty, melodie. Jsem spíše šansonová písničkářka. Těší mě zpětná vazba s publikem.“
Máte zajisté také vztah k tanci. Který styl je Vám blízký a kterému byste se raději vyhnula?
„Tanec obdivuji a také všechny, kteří ho dělají. Nejvíce ze všech obdivuji baletky a vrcholové sportovce. Je to něco neskutečného, co všechno musí udělat pro svou profesi. Každý den tréninky, každý večer představení, někdy i ‚dvoják‘. Soukromý život jde velmi často stranou. Celé dny trávíte v baletním sálu a pilujete pozice, které jste už dělali asi tisíckrát…. Když vidím Michala Štípu, který je dennodenně na sále, a další špičkové tanečníky, tak se hluboce skláním. Balet je velká dřina a je jen pro opravdu vyvolené. Myslím, že tanec je důležitý pro všechny, alespoň setkání s ním na jakékoliv úrovni . Je to řeč těla a jeho kultivace.
Miluji balet a jsem věrný divák. Naposledy jsem byla v ND na představení „Sólo pro tři“. Bylo to absolutně úžasné a obdivuhodné. Mám ale ráda i autorská představení a jsem velkým fanouškem choreografky a zároveň režisérky Jany Burkiewiczové. Jana je prototyp ženy, která má v sobě šmrnc, zvládá naprosto úžasně řeč těla, navíc vyjadřuje něco, čemu rozumím. Je to moje kolegyně, bydlely jsem spolu na ‚intru‘.Vzpom&i acute;nám si, jak jsme snily o svých uměleckých dráhách. Nyní se nám to krásně propojilo a rády se podporujeme. Navštívila jsem její představení „Divočina“ a ještě teď to ve mně rezonuje.
Mám také ráda street dance. Bohužel můj talent nenasvědčuje tomu, abych se něčím takovým zabývala :)))) Když jsem byla v Karlínském divadle, chodila jsem do baletu. Balet mi nešel, ale dalo mi to nějakou kultivaci těla a jistý řád. Ovšem, kdyby mě někdo pozval do Stardance, tak jdu okamžitě. Je to obrovská výzva a já mám výzvy ráda.“
Všichni účastníci Stardance se shodují na tom, že je to velmi náročné….
„Určitě ano, ale vůbec by mi to nevadilo. Ráda se zapotím a „makám na sobě“. Těší mě probouzet svoje schopnosti i neschopnosti. Pracovat na tom, co vám není zcela přirozené, je zážitek, práce i radost.”
Tančila jste také aktivně kromě zmíněných baletních tréninků?
„No, já jsem taková komická vložka. Každopádně pohybu se nebráním, mám tanec ráda. Jsem typ zpěvačky, na kterou musí mít choreograf hodně času. Jana Burkiewiczová kdysi pro můj koncert připravila choreografii na tango. Tančila jsem s Danielem Bičem, který mezi námi už bohužel není. Byl to krásný člověk a tanec s ním byl pro mě úžasný zážitek. Nikdy jsem neměla pocit, že to je pro něj ztráta času, nijak se neposmíval, když mi něco hned nešlo. Byl to gentleman, který miluje svoji ženu, má krásnou dceru, a o to víc jsem si ho vážila.
Studovala jsem pantomimu na Hamu. Chtěla jsem odblokovat svoje pohybové komplexy a otevřít svou tajnou skříňku, kde možná nějaká ta osobní výpověď skrze pohyb byla… Pantomima mi opravdu pomohla. Měli jsme na škole improvizace, techniku pohybu, step, akrobacii.“
Máte tedy blíže ke sportu než k tanci?
„Určitě, sport a akrobacie mi byly blízké, ale tančit před lidmi mi nebylo příjemné, styděla jsem se.. Nemám taneční paměť. Obvykle choreografové zopakují sestavu a všichni ‚jedou‘. No, tak mně to musí zopakovat stokrát, potom se ale chytnu a jedu s ostatními 🙂 “
Jednou jste řekla, že nahá byste nevystupovala. Pořád to platí? Jak tedy vnímáte nahé scény v současném tanci?
„Když je nahota opodstatněná, chápu to. Pokud ale má herec bez jakéhokoliv důvodu vyjít nahý hned v první scéně, tak takovou roli bych hrát nechtěla. Není mi to ale příjemné ani jako divákovi.“
Jak jste se dostala k moderování?
„ Jednou mě oslovila kolegyně, abych za ní moderovala jednu akci a jelikož to byla disciplína, kterou jsem nikdy nedělala, naučila jsem se to jako roli. Měla jsem body, podle kterých jsem jela a pak jsem reagovala na účinkující a nakonec jsem si to i užila. Nemám příliš ráda improvizaci, ale ani moderátory bez humoru. Obdivuji noblesní humor Marka Ebena, nebo Karla Šípa.“
Ráda cestujete. Jaký typ dovolené vybíráte? Poznávací, pobytové, lyžařské?
„Já nelyžuji, ale sáňkuji. Takže to je bezpečnější. Zrovna nedávno moje kolegyně, která je výborná lyžařka, skončila se třemi šrouby v koleni, protože ji agresivní jezdec srazil.
Cestování miluji, bez toho bych nemohla být. Koupím si letenku, dojedu do destinace, půjčím si auto a objedu zemi, ve které zrovna jsem. Každý rok jsem jezdívala do Říma na prázdniny, tam jsem byla s přáteli, mluvila jsem jen italsky a chodila do italské školy. To samé dělám i v Anglii, tam mám také spoustu přátel.
Jsem kosmopolitní typ, ale také velký patriot České republiky, nedokázala bych se odstěhovat.
Také mám ráda dovolené, kde mohu využít jazyky.“
Využíváte latinu?
„Ano, když jedu do Itálie a prohlížím si vítězné oblouky či staré domy, tak nápisům někdy i rozumím :)). Latina je základ, který využívám v ostatních jazycích.“
Jak relaxujete?
„Nejsem typ, který rád leží. Víceméně ani relaxovat neumím, jsem velmi hyperaktivní. Chodím na dlouhé procházky se svým psem, beru si zápisníček a píšu si texty. Když skládám písničky, vždy si vše nahraji, pouštím do sluchátek a inspiruji se podněty zvenku. To je asi pro mě největší relaxace. Ráda se podívám na hezký film. Když mám volno, těší mě veslovat.“
Jak jste začala s veslováním?
„Snila jsem o tom, že budu veslovat. Když jsem šla kolem veslařského klubu, probíhal tam právě nábor veslařů. Ale! Brali jen děti do 15-ti let. Trenér „Navy“ řekl, jestli mi ještě nebylo 15, tak můžu nastoupit. Řekla jsem tedy, že mi je 14 a půl /bylo mi 29 let/. Odpvěděl: „Tak to Vás ještě můžeme vzít! Měl smysl pro humor, to bylo báječné a od té doby vesluji, amatérsky. Jsem nadšená veslařka bez vysokých ambicí. Na vodě si přemýšlím, jaké budou další texty, paradoxně nabíjím energii, postava se mi trošku zlepšuje, záda nebolí… Nejsem typ baletky, takové té opravdu hubené holky, mám chlapeckou muskulární postavu. Lidé mi říkají, jak jsem hubená, těší mě to, ale já na sobě tvrdě pracuji.“
Máte ještě čas na nějaké další sporty?
„Chodím na střelnici střílet, bruslím, hraju tenis.“
Hudbu tvoříte sama?
„Ano, teď ano – mám takové období – dělám na nové písni. Když mám svoji hudbu, vím přesně, k čemu se bude vztahovat text. Ale spolupracuji i s muzikanty ze své kapely, to je úžasná inspirace.“
I texty si píšete sama?
„Ano, už se přestávám bát i v tomto ohledu. Začínám si psát vlastní texty. Teď jsem dopsala novou písničku Pampelišky.“
Zdá se, že jste si všechno splnila, Vaše aktivity by stačily na dva či tři životy. Máte ještě nějaké sny?
„Mám hodně snů. Co nejhoršího pro vás může Bůh udělat? Splní vám všechna přání. Ale já mám několik snů a kdoví jestli je všechny stihnu prožít. Když si nějaký splním, vzápětí si vymyslím další.
Fotila jsem například diář, ale nechtěla jsem být jen modelka s našpulenými rty. Mám ráda témata – hlubší smysl. Tak jsme si s hat designerkou Libkou Safr vymyslely diář žen, kterým chceme vzdát hold. Oslovila jsem skvělou make up artist a vlásenkářku z Národního divadla, Markétu Šilarovou, ko stymérku Blanku Látalovou a začaly jsme vybírat ty správné ženy :), např. Emu Destinovou, Coco Chanel či Fridu Khalo. V každé fotografii je dole v rámečku citát dotyčných dam a pod fotkou je v kostce popsaná, co jistá krasavice dokázala a v čem byla vyjímečná.
Pro sny člověk musí něco udělat. Říkám lidem: „Nebojte se svých snů, běžte jim naproti.“
Děkujeme za rozhovor
Eva Smolíková
Foto: Markéta Riedl
