Česká televize – 7. stránka

StarDance: začal biatlon – končí KOUKALOVÁ

Právě v sobotu 30. listopadu 2019 začala biatlonová sezóna Světového poháru 2019/2020. A zrovna v ten večer se loučila v přímém televizním přenosu se StarDance – bývalá biatlonová šampiónka! Jaká to ironie… A kde zůstala galantnost a genderové vyváženost? Zač je toho loket? Vrátilo Impérium úder?

Již osmý večer desátého cyklu populárního a nosného programu veřejnoprávní ČT začala krátkou reminiscencí na minulé charitativní pokračování StarDance. To sice nebylo vyřazovací, ale jeho body se zohledňovaly v hodnocení tohoto dílu sledované soutěže. A na programu nyní byla hned dvě soutěžní kola. V tom prvním si účastníci vybírali mezi valčíkem a rumbou. A druhé kolo pak dalo volnost jejich kreativitě ve volném, výrazovém scénickém tanci.

Již tradičně zasedly v hledišti páry vyřazené v předešlých kolech. Mezi nimi i soutěžící z mnoha předešlých ročníků, dále kulturní, manažerské i podnikatelské osobnosti… A samozřejmě příbuzní i přátelé vystupujících. Prostě, vhodná sousta pro zvídavé televizní kamery.

Moderátoři mají poněkud rozdělené úlohy, ale protentokrát pěkně pospolu

Bez mučení se přiznám, že nesleduji StarDance pravidelně. A tak, po několikaleté(!) přestávce, musím uznat, že se inovuje. Moderátoři sice zůstávají stejní, ale jejich „pracovní místa“ se proměnila. Marek Eben zůstává tím hlavním průvodcem na pódiu a Tereza Kostková je pasována spíše do zákulisní reportérky, sběratelky aktuálních dojmů. Ale k hlavnímu posunu došlo v choreografiích tanců a jejich výrazovém pojetí. Jsou nápaditější, progresívněji pojaté i s použitím dalších rekvizit. Prostě, necítíte se zde jako na soutěži „latiny“, ale na skutečném představení, gala podívané.

Orchestr Martina Kumžáka Moondance Orchestra je, se svými zpěváky, připraven. Diváci patřičně nažhaveni. A tak již k vlastní soutěži.

Vídeňský valčík nebo vídeňský ležák?

Marek Eben úvodem soucítil s únavou a enormním tréninkovým zápřahem soutěžících. Jejich jízdu soutěží přirovnal ke starému Trabantu, který ani nevěděl, kolik má v nádrži benzínu. A často musel jezdit na rezervu.

Gabriela Koukalová – Martin Prágr (rumba)

Na počátku Eben prezentoval Gabrielu Koukalovou (dříve za svobodna Soukalovou) jako neomylnou střelkyni. Což vtipně ilustroval přiložením repliky biatlonového terče na čelo porotce Chlopčíka. Projevilo se i toto pak na jeho nejnižším hodnocení?

Rumba této dvojice, na zmodernizovaně aranžovaný hit Bangles „Eternal Flame“, byla svým způsobem i trošku živočišná. A nezapřela perné hodiny tréninku. Na ten je ostatně asi Gabriela zvyklá…

Gabriela Koukalová s Martinem Prágrem měli hodně nevděčnou roli začínajícího páru

Ve slovním hodnocení uvedl Genzer, že tato jízda určitě nebyla Trabantem. Drexlerové vadil zase malý tlak na parket. Čili, že se sálem nesunuli, nýbrž spíše poskakovali. Porota se zdála býti přísnou, ale nakonec toto byla nejlépe hodnocená rumba celého večera.

(Body: Richard Genzer: 9, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 33)

Matouš Ruml – Natálie Otáhalová (valčík)

Samotný divadelní úvod ukazoval, že tanečníci půjdou po výrazu. Já tedy osobně miluji spíše pivo vídeňský ležák, než vídeňský valčík. Nicméně mne nepřipadlo vystoupení slabší toho předešlého. I když, srovnávat rumbu a valčík?

Natálie Otáhalová si dala záležet s valčíkem i se svým partnerem Matějem Rumlem

Jiného názoru byla porota. Tatiana Drexler vytýkala především Rumlovi, že tak trochu předháněl hudbu. Téměř niť suchou na populárním mladém herci nenechal ani Jan Tománek, ale pak ukázal vcelku solidní sedmičku. To jsou paradoxy!

(Body: Richard Genzer: 8, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 6. Součet: 28 )

Jakub Vágner – Michaela Nováková (rumba)

Zase jsme se dočkali, tentokrát na hudbu Stinga, až teatrálního zahájení. Jakub Vágner seděl před stolkem s fotkou své partnerky. Následný tanec spíš dokumentoval tréninkový dril. Prostě hodiny potu a krve ve zkušebně. Já ani porota jsme v projevu necítili uvolnění.

Jakub Vágner se sice cítí lépe s rybářským prutem u vody, ale i zde se však nechtěl nechat zahanbit

Zdeněk Chlopčík byl lapidární: „Jakube, nejlepší jste byl, když jste seděl.“ I tak byl, pak v bodování, ještě vcelku milosrdný. Richard Genzer Vágnerovy pohyby pánví komentoval: „Ta pánev byla, Jakube, jako když Horst Fuchs v teleshopingu předvádí pánev.“ Porota se tentokrát výjimečně bodově shodla.

(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28 )

Veronika Khek Kubařová – Dominik Vodička (valčík)

Tentokrát opět jiné pojetí valčíku. Provázanější a rytmičtější. Paní Kheková na parketu nezapřela, že je manželkou divadelního režiséra. Působila, že si celé číslo náležitě užívá. A její taneční partner byl tím mužským elementem, který dodal celku potřebný nadhled, eleganci i muzikální vyznění.

Jan Tománek vypíchl divadelnost celého tance. Genzer to shrnul výstižně: „Když vás pozoruju, tak mě zas začínají bolet kyčle.“ Porota se tentokrát v bodovém hodnocení tak trochu „rozpůlila“.

Porota zde, po tanci Veroniky a Dominika, reprezentovala dva shodné názorové tábory. Je vidět, že byla i správně rozsazena.

(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 9. Součet: 38 )

Karel „Kovy“ Kovář – Veronika Lišková (rumba)

Tentokrát jaksi v opačném gardu, vyzval Eben na úvod internetového mága „Kovyho“, aby zhodnotil instagramové účty porotců. Diváky si nejvíce získal charakteristikou účtu Richarda Genzera: „To je taková koprovka s vejcem.“

Jak se vyjádřit již ke třetí rumbě večera? Dá se říci, že v tanci samém Kovář již tak vtipně a s nadhledem nepůsobil… A moc mu nepomohla ani partnerka, která je spíše menší a sporé postavy. Prostě, žádná typická dlouhonohá tanečnice. Tanec tím pádem vyzníval trochu strojeně, až koženě.

Výstižný snímek dvojice Karel Kovář a Veronika Lišková při rumbě

„Kovy“ očekával reakci na kritiku internetových prezentací poroty se slovy: „To bude jako ,Impérium vrací úder´.“ Překvapivě jej však „potrestal“ bodově nejvíce Tománek, který od Kováře předem nesklidil zas až takovou kritiku.

(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 6, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28 )

Volně a inovativně

Již při vyhlášení této „volné disciplíny“ jsem si trochu povzdechl, kde je loňský porotce Václav Kuneš. Ten by – jako „frontman“ moderního souboru 420PEOPLE – asi tentokrát nejerudovaněji hodnotil. A možná i radil? Je však možné, že radil předem při výběru a choreografii čísel samotných? V televizních titulcích byl totiž uveden jako jeden ze supervizorů.

Jak se dalo předem čekat, téměř všechny dvojice preferovaly spíše epický příběh.Prožitek i vnitřní svět interpretů zůstávaly poněkud na druhé koleji. Je to i pochopitelné, pokud se chcete zaměřit na výraz, musíte mít zažitou choreografii. A na to je tady zatraceně málo času.

Ještě malá poznámka k jinak tradičně kultivovanému a galantnímu Marku Ebenovi. Nejen já osobně tanec považuji i za výraz vystupování na veřejnosti, chování se galantně vůči ženám. A oslovování Natálie Liškové před celým televizním národem „Liško“ nepovažuji za vhodné. Ani genderově vyvážené. Není to nikde v uřvané koncertní či sportovní aréně. A proč tedy neoslovoval Eben například třeba Dominika Vodičku „Vodo“?

S Karlem „Kovym“ Kovářem vpravo Natálie Lišková, oslovovaná moderátorem rozverně jako „Liška“

Tím nechci výborného Marka Ebena nikterak shazovat, jedná se však pouze o zdánlivě malý detail. I proto na něj upozorňuji.

Gabriela Koukalová – Martin Prágr

Oba tanečníci se představili v bílém. Měli, jako v této disciplíně i jejich následovníci, mnoho scén u země. Vleže, sedící i posouvající se. Celkové vyznění bylo, pro mne, tak trochu spíše atletické. Určitě však lehce lehkoatletické.

Tak trochu bílý sníh, který byl Gabriele Koukalové vlastní, připomínaly kostýmy první taneční dvojice

Jan Tománek ve slovním hodnocení parafrázoval Gabrielu a její popis jedné figury: „Ten ,opilý námořník´neměl chybu. V tom ostatním jich bylo dost.“ Richard Genzer to shrnul: „Moderní tanec prostě není legrace.“ Již podruhé (a naposledy) za večer vzácná bodová shoda arbitrů.

(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28)

Matouš Ruml – Natálie Otáhalová

Opět se, tak trochu jako vojáci v zákopech, hodně operovalo u země. Tentokrát se však jednalo o předem pečlivě vystavěný výstup se závěrečnou pointou. Matouš Ruml se zde, jako herec, cítil jako ryba ve Vltavě.

Při volném tanci měla většina soutěžících mnoho scén při zemi, jako zde Matěj Ruml s Natálií Otáhalovou

Porota byla nadšena. Její rýsující se absolutorium pokazil tradiční „zlý muž“ – Chlopčík. Richard Genzer dokonce vysekl Matoušovi poklonu: „Být to před lety, tak bych Tě po takovém výkonu angažoval do naší skupiny UNO.“

(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 10, Zdeněk Chlopčík 8. Součet: 38 )

Jakub Vágner – Michaela Nováková

Jakub nezapřel syna významného kapelníka, muzikanta, aranžéra, podnikatele i zaníceného sportovce Karla Vágnera. Vybral si totiž za hudbu „tutovku“ Morriconeho filmový megahit ze snímku „Tenkrát na západě“. Na jejich tanci byla – oproti první části – cítit uvolněnost i větší hravost.

Jakubu Vágnerovi porota vytýká křečovitost. Zde bych to nazval spíše patosem.

Tatiana Drexler hodnotila především jevištní vyváženost i kreativitu přípravy. Jan Tománek si neopomenul rýpnout do Jakuba Vágnera, že vše je moc křečovité a snaživé, což se projevuje na výsledném dojmu. V bodování se zase tradičně projevil Zdeněk Chlopčík.

(Body: Richard Genzer: 9, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 33)

Veronika Khek Kubařová – Dominik Vodička

Velmi dobrý nápad. Jevištní detektivka se Sherlockem Holmesem. Vše dobře připraveno, včetně kostýmů. Pouze někdy musel divák také detektivně pátrat, co tím chtěli tančící vyjádřit.

Veronika Khek Kubařová s Dominikem Vodičkou jako v detektivce

Drexlerová se mírně kriticky navezla do celkové dynamiky projevu. Chlopčík zase do synchronizace dvojice. Však porota jako celek vše vzala málem „i s chlupama“. Jediný proti absolutnímu hodnocení byl… Kdo jiný, než Chlopčík!

Bezmála vrcholným číslem večera bylo, když se porotce Richard Genzer dokázal vtěsnat do malého nákresu „pro vraždu“, určeném pro štíhlounkou Veroniku Khek Kubařovou

(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 10, Zdeněk Chlopčík 9. Součet: 39)

Karel „Kovy“ Kovář – Veronika Lišková

Je vidět, že „Kovy“ Kovář je na internetu „v obraze s duchem doby“ A především s mladými. Velmi kontaktní až agresívní tanec. Oba interpreti se vyřádili. Veronika Lišková nezapřela temperament i energii.

Veronika Lišková se s Karlem Kovářem pohybovali také nízko u země. To však neznamená, že by jejich choreografie byla v něčem přízemní.

Porota byla vcelku skoupá na body. Proč? Janu Tománkovi vadilo až přespříliš energie. Drexlerové malá muzikálnost. Zdeněk Chlopčík: „Emoce nejsou všechno.“ Pouze Richard Genzer to vystihl: „Připomínalo mi to mé předešlé vztahy.“ Možná proto dal jenom sedmičku?

(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 29)

Kdo hodnotí koho a co?

Tanečníky jsem si vzal na paškál. Ještě proprat porotu. Před samým závěrem musím objektivně podotknout, že jediný Zdeněk Chlopčík hodnotil soustavně „týmový výkon“. Nikoli, na rozdíl od zbylého tria porotců, pouze tanec té které osobnosti. A tanec je určitě výsledkem týmové práce dvojice. Tak by tomu mělo být i zde. Přece jeden, na vteřinku o pár centimetrů vyvýšený, loket nemusí úplně zkazit celkový dojem a vyznění…

Odborníci by možná viděli raději na odchodu tuto dvojici Natálii Otáhalovou s Matějem Rumlem. Anebo Karla „Kovy“ Kováře s Veronikou Liškovou? Diváci však rozhodli jinak…

A pak již dvojice moderátorů, která se závěrem opět sešla pospolu, tak trochu tradičně (jako týden starou žvýkačku v puse), natahovala okamžik vyhlášení vítězů. Začala tou dvojicí, jíž mnozí již před tímto dílem pasovali na outsidery – napjatým Matoušem Rumlem a nervózní Natálií Otáhalovou. Prošli! To byla úleva. A vše směřovalo ke krutému rozuzlení. Kdo tentokrát půjde z kola ven?

Konečně verdikt. Tedy nakonec, ačkoli aritmetický bodový součet od poroty by poslal do pekel „Kovyho“ Kováře se sympatickou Liškovou, končí úsměvy rozdávající Gabriela a její galantní partner Prágr. Jako sportovkyně to vzala sportovně. Vousatý spolutanečník neskrýval dojetí.

Tak takto společně s ostatními se představili Gabriela Koukalová s Martinem Prágrem naposledy

Následoval již tradičně obligátní finálový společný tanec a rozlučka.

Jak hodnotit tento díl? Určitě jako letos nejkreativnější. Což, samozřejmě, již předem předurčoval volný moderní scénický tanec. A co říci o vyřazeném páru? Budu lakonický. Bulvární noviny a časopisy v něm ztrácí své velké téma. A na závěr jsem si pod vousy, s dávným hitem Petra Spáleného, prozpěvoval: „Kdybych já byl kovářem.“, tentokrát však s velkým „K“.

Foto: archiv České televize

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zvědavost je šance na zážitek!

31. ročník festivalu TANEC PRAHA začíná

Třicátý první Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2019 zahájí živelná a nekonformní korejská choreografka Eun-Me Ahn dílem „Let Me Change Your Name“. Opening festivalu proběhne ve třech večerech, a to od 3. 6. do 5. 6. v divadle PONEC. Další událostí sezony bude představení „OCD Love“ izraelské taneční skupiny L-E-V DANCE COMPANY a světoznámé choreografky Sharon Eyal a slavnostního zakončení se ujme francouzský akrobat a choreograf Yoann Bourgeois. Akce bude trvat až do 22. 6. a kromě Prahy bude probíhat v dalších 22 městech a obcích ČR.

Kromě zmíněných tří světoznámých hvězd tanečního nebe festival představí řadu významných zahraničních tvůrců například z Francie, Švýcarska, ale i vzdáleného Madagaskaru, Indonésie či Ghany. Výrazné zastoupení v programu mají domácí umělci, tentokrát nejen v regionech. TANEC PRAHA se propojil s Pražským Quadriennale (PQ), které se letos koná 6. – 16. 6., a vznikla tak dramaturgická linie Czech Dance Focus for PQ+, jež je zařazena i do programu PQ a uvede premiéru nové festivalové produkce i nejúspěšnější koprodukce Tance Praha posledních let. Přítomnost zahraničních hostů PQ nabízí vybraným dílům výrazné zviditelnění.

„Pro festival jsme pečlivě vybírali ze stovek nabídek tak, aby program byl pestrý, vysoce kvalitní, a dokázal oslovit nejrůznější cílové skupiny. Označujeme proto jako ,Family Friendly´ díla, která byla vytvořena pro dospělé diváky, ale jsou vstřícná i vůči dětem od školního věku, zážitky tedy lze sdílet mezigeneračně. Vedle tří událostí se nám podařilo objevit silné soudobé výpovědi v zemích s vlastními hlubokými tradicemi, ať už je to Madagaskar, Ghana nebo indonéský ostrov Jáva. Velké kontrasty i překvapení slibují mladé talenty z evropské platformy Aerowaves, jedni z nich navíc zapojí ve dvoudenním workshopu studenty JAMU. Tabea Martin byla kdysi rovněž objevem této platformy, její osobitý, dnes už zralý přístup se nebojí otevírat tabu pro teenagery i jejich rodiče. Nechybí řada českých děl, výjimečně nejen v regionech, díky úzké spolupráci s Pražským Qadriennale. Je na co se těšit,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha.

Markéta Perroud, umělecká spoluředitelka Tanec Praha a Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tanec Praha

Události sezony

Světově uznávaná jihokorejská tvůrkyně Eun-Me Ahn nadchla svou pulzující energií publikum už na 30. jubilejním ročníku v představení „Dancing Grandmothers“. Živelná mladistvá energie tanečníků se zde prolíná s minimalistickým hypnotizujícím vystoupením samotné autorky a světlo a tma, jemné a křiklavé odstíny, vážnost a humor se před našima očima proměňují stejně jako identita tanečníků.

Originální a bytostně živelný zážitek přiváži divákům rovněž izraelská choreografka Sharon Eyal, bývalá členka i umělecká ředitelka Batsheva Dance Company, která se svým souborem L-E-V Dance Company převedla v působivou taneční báseň text Neila Hilborna „OCD“ tematizující obsedantně-kompulzivní poruchu a motiv míjení v lásce. Energie představení podtržena vynikající živou hudbou jednoho ze zakladatelů izraelské techno scény DJ Oriho Lichtika zasáhne šestici tanečníků i publikum samotné až v nejzazších koutech nitra.

Živá hudba, avšak zcela jiného žánru, podkresluje i třetí Událost sezony. Program letošního ročníku slavnostně završí v prostorách Národní galerie v Praze – Malé dvoraně Veletržního paláce projekt francouzského umělce Yoanna Bourgeoise „Tentative approaches to a point of suspension“. Postavy a objekty se proplétají pokaždé v jiném prostoru za hranicí fyzična, ve snaze dosáhnout jediného momentu – „momentu zastavení“. Jedná se o naprosto fascinující, nedostižný zážitek plný poezie. Tvorbu Sharon Eyal iYoanna Bourgeoise představí festival TANEC PRAHA vůbec poprvé ve své historii.

Tanec jiných kontinentů

Festivalová dramaturgie pokračuje ve svém zkoumání světů odlišných kultur. Letos nabízí odvážné sólo madagaskarské tanečnice a choreografky Judith Olivie Manantenasoy nesoucí název „Métamorphose“. Dílo je strhující osobní zpovědí nejen autorky samotné, ale také ženského pokolení jako takového. Indonéský tanečník a choreograf Rianto nám zas otevře okénko do prolínání asijských kultur. Ve svém sóle čerpá z tradičního tance a hudby oblasti střední Jávy Lengger. Jeho virtuózní řeč těla doprovází jemný hlas a perkuse umělkyně z téže oblasti Cahwati v dokonalé symbióze. Nová mezinárodní koprodukce festivalu za podpory české ambasády v Ghaně s názvem „Eymen – Úhel pohledu“ vzniká v souhře choreografky a tanečnice Lenky Knihy Bartůňkové a zpěvačky Ridiny Ahmedové. Pracovaly s africkým souborem Ghana Dance Ensemble a přizvaly dva umělce ke spolupráci s českým tvůrčím týmem. Vytvářejí dílo, spojující tradice západní Afriky i střední Evropy, které se zabývá tématy stáří i smrti.

Ridina Ahmedová

Zeptali jsme se …

Lenky ,Knihy´ Bartůňkové a Ridiny Ahmedové

TM: Co Vám běželo hlavou, když jste uslyšely, že budete zpracovávat takové těžké téma jako je smrt?

Lenka: „První věc, která mě napadla, byla, že nechceme divákům ukazovat, co je to smrt, ale chtěla jsem, aby se představení diváka dotklo. Aby si všechno sám prožil. A okamžitě jsem Ridině sdělila, že tohle je pro mě úplně zásadní a nejdůležitější.“

TM: Jak lidé v Ghaně prožívají smrt blízkého člověka? Oslavují nebo truchlí?

Lenka: „Měly jsme to štěstí, že jsme se mohly jít podívat na pohřeb jednoho profesora, je to opravdu naprosto diametrální rozdíl v loučení se zesnulým. Naše kultura se neumí vypořádat s tímto tématem. V naší zemi je smrt strašná tragédie. V Ghaně trvalo rozloučení celý den, byla to jedna velká párty, kde hrála veselá hudba, tančilo se a zpívalo.“

Ridina: „Lidé sice také prožívají smutek ze ztráty blízkého, ale není to tragédie v tom smyslu, že by dotyčný skončil úplně. Zkrátka jen přechází do jiné dimenze.“

Lenka: „Mluvíme-li čistě o pohřebnictví, u nás je to spíše obchod. Navíc obřady pomalu i vymírají, některé rodiny je nemají v současnosti už vůbec. V Ghaně je pohřeb úplně zásadní. Vynaloží se na něj sice také velká částka peněz, ale oni na to pořádají sbírku.“

TM: Co na Vás ještě v Ghaně silně zapůsobilo?

Lenka: „Byla jsem už v Africe, věděla jsem, že se střetnu s chudobou, ale nejhorší pro mě asi bylo vidět ty plasty všude kolem. U nás už se o tomto problému hovoří, řeší se, píše se o něm. Ale v Africe jsem si uvědomila, že uběhne ještě nejméně 50 let než se tohle vůbec začne řešit, a to už je skutečně velice pozdě. Dýchl na mě z toho opravdový smutek.“

Děkujeme za rozhovor

Dance NEWs

V rámci linie Dance NEWs dává festival prostor mladým originálním tvůrcům úspěšným na evropské taneční platformě Aerowaves. Letos uvede outdoorové představení „House Beating“ polsko-rakouského uskupení Body Architects Hygina Delimata, do něhož se zapojí i studenti brněnské JAMU, a dále velmi zajímavé a podnětné dílo chorvatsko-francouzsko-italského souboru Premier Stratagème Forecasting, jež lehce výstřední formou zkoumá roli youtube v našich životech. Třetím je francouzský choreograf Sylvain Bouillet, který v ojedinělém duetu „White Gestures“ rozehrává na jevišti svůj vztah s osmiletým synem Charliem.

Ridina Ahmedová a Markéta Perroud

Tanec Praha Junior

Jako každý rok myslí dramaturgie také na děti a mládež: v sekci TP JUNIOR uvede pozoruhodné dílo švýcarské choreografky Tabey Martin „Pink for Girls and Blue for Boys“, které si zábavnou formou hraje s genderovými stereotypy, a v rámci PQ+ úspěšnou interaktivní taneční inscenaci Barbory Látalové „Karneval zvířat“, jež vznikla na motivy stejnojmenné hudební suity francouzského skladatele Camille Saint-Saënse. Festival pozve diváky i k nahlédnutí do procesu tvorby nové inscenace téže autorky, na níž pracuje se spisovatelkou a performerkou Terezou Říčanovou, pod názvem „Jak se dělají Kozí kraviny“.

Czech Dance Focus for PQ+

V rámci této linie mohou diváci zhlédnout úspěšný, tanečně-audiovizuální projekt Věry Ondrašíkové „Guide“ ověnčený řadou cen u nás i v zahraničí či pozoruhodnou performanci Viktora Černického „PLI“, která letos získala hlavní cenu České taneční platformy. Nechybí autorské sólo Terezy Hradilkové „Nepřestávej“,doprovázené živě prvotřídním a uznávaným předním multimediálním umělcem Floexem, či humorný duet francouzsko-belgické autorky Karine Ponties „Same Same“, v němž tančí divadelní režisérka Petra Tejnorová
s choreografkou a tanečnicí Terezou Ondrovou, která byla letos za svůj interpretační výkon také oceněna na České taneční platformě. Obě díla získala na stejném festivalu rovněž zvláštní uznání mezinárodní jury.

Tanec v regionech

Festival je vynikající příležitostí pro prezentaci nejzajímavějších děl českých umělců po celé ČR, optimálně v kombinaci se zahraničními díly. Zpravidla jde o kombinaci in-door a out-door produkcí, které z bohaté nabídky vybírají regionální partneři festivalu – viz program TANEC PRAHA v regionech.

Doprovodný program

V Praze i regionech přibližujeme práci vybraných umělců také v doprovodném programu, který nabízí workshopy, diskuse i fotografickou dokumentaci z výzkumu na africkém kontinentu. Vnímání kontextu tvorby vybraných umělců je důležité pro hlubší pochopení děl, která uvádí.

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA je jednou z největších událostí v kulturním kalendáři ČR. Každoročně od roku 1989 festival představuje pestrost a kvalitu aktuální zahraniční a tuzemské taneční scény, dává prostor pro experiment i přesahy do jiných žánrů, podporuje vznik nových děl v roli koproducenta.

Pořádá: Tanec Praha z.ú.

Za kontinuální podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha

Za víceleté podpory: Kreativní Evropa, Aerowaves, Město Plzeň, Město Brno

Za podpory: Rakouské kulturní forum, Velvyslanectví ČR v Akkře, Plzeňský kraj, Francouzský institut v Praze, Velvyslanectví Izraele v ČR

Hlavním mediálním partnerem festivalu je Česká televize

Děkujeme všem partnerům a podporovatelům, které najdete na:

https://tanecpraha.cz/cs/partners

Více informací na:

www.tanecpraha.cz

https://www.facebook.com/tanecpraha

https://www.instagram.com/tanecpraha

Kateřina Kavalírová, Eva Smolíková

Foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Skvělý MAURICE BÉJART v ČT

Strhující životopisný dokument o géniovi moderního tance a choreografie. Dva díly v České televizi na ČT Art. Ojedinělý televizní zážitek nejen pro odborníky.

Zajímavý francouzský dokument dokázal k programu ČT Art přitáhnout nejen choreografy, tanečníky či baletní odborníky. Česká televize totiž skvěle připomněla baletního génia. A to dvoudílným pořadem uvedeným na ČT Art v premiéře i reprízách. Jedná se o dílo režiséra Serge Korbera z roku 2014. Zde je uváděno pod všeříkajícím jménem samotné osobnosti tance „Maurice Béjart“ jeho originální název však je „Bejart vous avez dit Bejart“.

První z dílů měl stopáž 49 minut a druhý byl dlouhý 51 minutu.

Maurice Béjart, vlastním jménem Maurice-Jean Berger, světově proslulý choreograf a tanečník. Narodil se v Marseille 1. ledna 1927 a zemřel v Lausanne 22. listopadu 2007. V roce 2007 získal švýcarské občanství. Byl velmi aktivním choreografem, se svým souborem Balet XX. století, který založil v roce 1960 v Bruselu, vystupoval po celém světě. Stál u zrodu moderního tance ve Francii a Belgii v šedesátých letech, a to hlavně prostřednictvím výuky celých generací choreografů na škole École Mudra.

Teoretička tance a novinářka i režisérka Nina Vangeli – Hrušková připomíná: „Významný belgický neoklasický choreograf Maurice Béjart pro Maju Pliseckou vytvořil dílo Isadora na motivy života americké taneční revolucionářky Isadory Duncan. Jistě i proto, že Isadora představovala v tanci svobodu, styl neomezovaný konvencemi, a to se vlastně týkalo i života. Béjarta, baletního neoklasika západního stylu, Maja Pliseckaja obdivovala. A byla uhranuta – jako ostatně celý svět – jeho choreografickou interpretací Ravelova Bolera. Bylo jí už přes padesát let, když ho přesvědčila, aby jí umožnil alternovat sólo této strhující, emocemi k prasknutí nabité choreografie. Připomeňme, že Béjartova choreografie líčí erotické dusno, vyjádřené tancem sólistky (nebo sólisty) na velikém kulatém stole, v obklopení čistě mužského čtyřicetihlavého napruženého sboru.“

„Ano, jsem z Marseille, ale nepatřím nikam. Mou vlastí je tanec a mou zemí je celý svět. Tanec a lidstvo, tam jsem doma,“ říkal Béjart, podle mnohých filozof myslící tanečně. „Jediné umění, s nímž je tanec důvěrně sblížen, je hudba.“

Jako hudební předlohy používal nejen soudobé skladatele, ale i hudby lidové a národní. „Jaký je můj názor na krásu? Krása je jako květina, nemůžete se jí opravdu zmocnit,“ vysvětloval taneční mág.

Ve svých projektech se Béjart vracel i k původním tanečním rituálům zemí Asie a Afriky. V letech 1954–1957 vedl s J. Laurentem v Paříži Ballets de l’Etoile, poté založil Ballet-théâtre de Paris, pro který vytvořil řadu choreografií a výprav. V roce 1960 založil v Bruselu svůj proslulý soubor Balet XX. století, který sbíral různé ceny a na dlouhodobých turné sklízel ovace po celém světě.

V Praze vystoupil Béjart v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 1987. Uvedl 19 krátkých baletů, ve kterých, pod názvem Eros Thanatos, soustředil výběr z téměř třicetileté tvůrčí práce Baletu XX. Století.

Tento zajímavý dokument bezesporu patřil k tomu nejlepšímu z tanečního oboru, co se kdy na obrazovkách České i Československé televize objevilo. První byl premiérově uveden v úterý 12. března a reprízován v sobotu 16. 3. Druhé pokračování je na programu v úterý 19. 3. a repríza bude odvysílána v sobotu 23. 3.

Foto: archiv ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

„Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy „Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu výtvarnému umění dostal?

„Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

„Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

„Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

„Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

„Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

„Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku „balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

„Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

„Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂 ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky „Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

„Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

„Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

„Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

„Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

„Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

„Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

„O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA „Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za „nepraktu“?

„Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN