„Ve všem, co dělám, se snažím hledat prostor pro společný růst, vzájemné obohacení, učení i kreativitu,“ říká Eliška Benešová, tanečnice, performerka, lektorka tance na Konzervatoři Duncan Centre a zakladatelka uměleckého uskupení 23 Poems collective.
Jak to začalo, že jste se stala tanečnicí? Čím Vás tanec tak oslovil, že jste mu zcela propadla?
„Začalo to vlastně docela prostě. Moje maminka mě přihlásila na tanečky, protože nechtěla, aby ze mě byla závodnice v bikrosu. Táta tehdy ještě vyráběl závodní kola a moji dva bratři od malička v bikrose závodili. Když mi byly čtyři roky, táta mi vyrobil vlastní bikrosové kolo. Maminka ale měla jasno, a tak mě rychle přihlásila do tanečního oboru ZUŠ J. A. Bendy v Benátkách nad Jizerou. Tam jsem pod vedením pana učitele Petra Czikraie tančila od čtyř do deseti let. Právě on mi později doporučil, abych zkusila přijímací zkoušky na Taneční konzervatoř Praha. Byla jsem přijata a několik let jsem studovala klasický balet. Po čtyřech letech jsem však studium ukončila a na dva roky odešla na Mezinárodní hereckou konzervatoř. V té době jsem si velmi jasně uvědomila, že mi vzdálenost od tance nedělá dobře a že tanec a pohyb bytostně potřebuji. Začala jsem proto hledat jinou cestu a objevila Konzervatoř Duncan Centre. Zaujala mě její filozofie. Nakonec jsem úspěšně složila rozdílové zkoušky do druhého ročníku. Studium na Duncan Centre mi ukázalo úplně jiný přístup a širší možnosti tanečního spektra, než jaké jsem znala z Taneční konzervatoře Praha. Kreativnější a otevřenější struktura ve mně silně zarezonovala a postupně ve mně zesílila potřeba věnovat se tanci a tvorbě opravdu naplno.“
Eliška Benešová – FM – Foto Karolína Šnajdrová
Našla jste se ve vlastní umělecké tvorbě, v níž se můžete prezentovat jako performerka projekty jako – FEAR, Cube – performance člověka a objektu, S.I.O. Sides of In and Out. Také jste se představila v projektech pod vedením souborů Tantehorse (Art Casino – Hra o budoucnost, Propojme se včera, Piece of Pleasure), či Pocket Art collective (Treatment of Remembering). Podle čeho si vybíráte témata, která chcete ve svých představeních ztvárnit? Pracujete na něčem novém?
„Témata, kterých jsem se ve své tvorbě zatím dotýkala, vycházela především z otázek lidské existence a výzev, kterým dnešní člověk čelí v kontextu historie, kultury a společnosti. Skrze tvůrčí práci hledám zcitlivění vůči prostředí, ve kterém žiji, i vůči vlastnímu bytí, což mi pomáhá činit má rozhodnutí vědomějšími. Zároveň tvůrčí práci potřebuji k tomu, abych své myšlenky, pocity a potřeby uvrhla do procesu, který se vymyká analýze a otevírá mi tak prostor pro intuici a kreativitu. Tvorbu vnímám i jako formu mého aktivismu, jako způsob, jak nezůstávat lhostejná.
Na projektu S.I.O. Sides of In and Out jsem se podílela především koncepčně. Projekt vznikl v rámci našeho kolektivu 23Poems a zahrnoval site-specific výzkumy v různých prostředích, jak venkovních, tak vnitřních. Zabýval se vztahem mezi „uvnitř“ a „vně“ – tedy tělem, myslí a emocemi, životním prostředím, vztahy i kulturou. Zajímalo nás, jak se tato prostředí vzájemně ovlivňují a prostupují. Tvůrčí část vedla Kristýna Peldová, která je autorkou pohybového tvarosloví našich prvních dvou představení S.I.O. Sides of In and Out i nejnovějšího projektu Rapture.
Projekt Cube byl v určitém smyslu první dítě. S jeho konceptem přišla sochařka Kristýna Kužvartová. Na projektu jsme pracovaly společně a v roce 2023 z něj vznikly další odnože, sochařská díla i nové představení Cube, performance člověka a objektu. Projekt vycházel z uvědomování si absurdity lidského lpění na konceptech a výtvorech, které nás ve skutečnosti mohou omezovat nebo vysávat, přestože je sami objímáme, držíme a přivlastňujeme si je. Na projektu jsme pracovaly tři roky a během tohoto procesu jsem si uvědomila, že opravdu věřím v intenzivní tvůrčí proces, takový, který vás v dané chvíli absolutně naplní, a kvůli kterému, je někdy nutné odložit jiné věci, abyste se mohli nechat dovést tam, kam je potřeba.
V letošním roce připravuji v rámci kolektivu 23Poems česko-kanadský projekt s názvem Gould-bergovy variace. Spolupracuji na něm s klavíristkou Radkou Hanákovou, kanadským dramaturgem Artem Babayantsem a tanečnicí a performerkou Cécile da Costa. Jak název napovídá, vycházíme z Bachova díla Goldbergovy variace, které zazní živě v celé své délce. Toto komplexní klasické dílo pojímáme s velkým respektem a zároveň hledáme možnosti reinterpretace tradice. V projektu chceme vyjádřit význam tolerance, otevřenosti a naslouchání druhému i přes různorodé přístupy, osobností i kulturní tradice i nacházet společnou vibraci a magii okamžiku stráveného s publikem.“
Eliška Benešová – SIO- foto Massimo Briani
Co Vás vedlo k tomu, že jste v roce 2023 založila umělecké uskupení 23 Poems collective pro rozvoj multižánrové a mezinárodní kooperace v ČR?
„Myšlenku založit kolektiv jsem v sobě nosila několik let, ale dlouho jsem se k tomu nedokázala odhodlat. Rozhodování mi obecně moc nejde. Měla jsem tehdy ještě mnoho pochyb pramenících z různých předchozích zkušeností a možná jsem intuitivně čekala na chvíli, kdy budu na takový krok připravenější. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem se v předchozím roce nedostala do tří projektů, o které jsem měla zájem. Paradoxně mě to motivovalo říct si: „Teď, nebo nikdy.“ Oslovila jsem své kamarádky Karolínu Šnajdrovou, Kristýnu Peldovou a Terezu Krejčovou ke spolupráci na projektu S.I.O., kterým jsme odstartovaly náš kolektiv 23Poems.
Všechny jsme měly zkušenosti ze zahraničí a shodly jsme se na tom, že chceme do českého prostředí přinášet mezinárodní spolupráci. Dalším společným bodem byl zájem o multižánrovou tvorbu přesahující pole tance, ze kterého sice vycházíme, ale které v naší praxi rozšiřujeme například o multimédia a vizuální umění. Důležitou součástí naší činnosti je také pedagogika a osobní rozvoj. Některé kolektivy se soustředí výhradně na vlastní tvorbu, u nás však vnímám velký zájem o spolupráci s různými skupinami lidí prostřednictvím pedagogické praxe. Této oblasti si velmi vážím a věřím, že postupně najdeme způsoby, jak ji dále rozvíjet.“
Eliška Benešová – Rapture – foto Massimo Briani
Kromě interpretační činnosti tanečnice a performerky, působíte také jako lektorka tance na Konzervatoři Duncan Centre. Co Vás na této pracovní činnosti baví a čím Vás to naplňuje?
„Práce s lidmi, ať už s dětmi, studenty nebo dospělými, je pro mě rovněž formou tvorby. Stejně tak práce na konzervatoři. Všechno se vzájemně propojuje. Ve všem, co dělám, se snažím hledat prostor pro společný růst, vzájemné obohacení, učení i kreativitu. S každým rokem praxe si stále více uvědomuji, s jak velkým lidským potenciálem pracuji. Naplnění tohoto potenciálu v rámci školní instituce, která podléhá určitým osnovám a strukturám, je samozřejmě výzvou, ale není to nemožné. Jako pedagog si zároveň uvědomuji, kolik svobody mám při volbě prostředků, metod i struktury výuky. Právě proto mě tato práce naplňuje, i když je často energeticky velmi náročná. Ať už jde o práci se studenty na konzervatoři nebo o práci s dospělými, je to činnost, která je pro mě zásadní součástí života. Dokážu si představit, že se jí budu věnovat v různých etapách života s různou intenzitou. Nedokážu si ale představit, že bych ji nedělala vůbec.“
Co Vás přivedlo ke zpěvu a psaní hudebních textů?
„Ráda zpívám už od dětství. Myslím, že kdybych se nedostala na konzervatoř Duncan Centre, možná bych skončila u muzikálu. Zpěv mě vždy bavil a mám pocit, že přijde období, kdy se mu budu věnovat více. Napsala jsem několik textů, ale mnoho z nich jsem nikdy nedokončila. Nemám potřebu je prezentovat, pokud necítím, že našly svou správnou podobu. V minulém roce jsem si také vyzkoušela zpívat v kapele Ganifim, kterou založil můj kamarád Dalibor Zíta, se kterým jsem už kolem dvaceti let příležitostně zpívala na různých akcích. Nakonec jsem ale zjistila, že na to momentálně nemám kapacitu. Dlouho jsem měla pocit, že patřím k lidem, kteří se pouštějí do mnoha různých činností, a zajímá je mnoho věcí, ale někdy mají problém některé z nich dotáhnout do konce. I proto jsem zpěv zatím opět odložila a většinu svého času nyní věnuji práci pedagogické, kolektivu a umělecké spolupráci.“
Eliška Benešová – FM – foto Anna Benháková
Společně s Jakubem Zemanem vedete jako nezávislí lektoři a instruktoři aplikované metody pro rozvoj osobnosti prostřednictvím pohybu Fighting Monkey (FM) vedete dílny pro profesionály i nadšence napříč různými disciplínami v České republice a v zahraničí. Čím Vás oslovila tato metoda, založena Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou?
„Fighting Monkey mě oslovilo především tím, že mi postupně začalo odkrývat nové možnosti, jak se vyjadřovat pohybem a prožívat život s větší hravostí, svobodou a autenticitou. Cíle tohoto programu jsou mnohem širší než pouhé zlepšení pohybu. Nejde jen o to, jak se správně hýbat, ale především o to, jak porozumět vlastnímu přístupu k životu a k učení.
Už během studia jsem se věnovala vlastnímu výzkumu pohybu, ale právě Fighting Monkey (FM) mi poskytlo víc než jen praktické nástroje pro fyzický rozvoj. Stalo se impulzem k hlubšímu pochopení osobní zodpovědnosti za vlastní vývoj a zároveň k uvědomění si potenciálu, který jako lidé máme, ale často ho ani zdaleka nevyužíváme. Tento přístup otevřel prostor pro výzkum a zároveň mi umožnil znovu objevovat svět s určitou dětskou zvědavostí.
FM přístup nevysvětluje věci přímo, ale vytváří situace, ve kterých si člověk může principy sám prožít a pochopit. V tomto smyslu se částečně staví do kontrastu s tradičními vzdělávacími přístupy, které jsou často založeny na předávání hotových forem a správných řešení. Ty mohou být užitečné, ale zároveň omezují prostor pro vlastní objevování a kreativitu.
Vnímám, že kombinace rozmanitých situací a her, určité míry chaosu, nepředvídatelnosti a otevřenosti, možnost přímé zkušenosti, její následná reflexe a zasazení do širšího kontextu vytvoří úrodné prostředí pro sebereflexi i rozvoj. Principy a vize FM proto ráda sdílím s druhými, neboť pro mne byly silným zdrojem inspirace a poskytly mi zkušenost, která přesahovala rámec pouhého doplnění tréninku.“
Čím je pro Vás tanec dnes? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem?
„Ano, tanec je pro mě zároveň profesí i koníčkem. Je to šťastná, ale zároveň poměrně náročná kombinace. Čím je pro mě tanec dnes, na to vlastně momentálně hledám odpověď. Mám pocit, že se nacházím v období, kdy si k němu znovu hledám vztah a určitým způsobem si ho redefinuji.
Tím, že se věnuji také pedagogické práci a setkávám se s lidmi z různých pohybových disciplín, už nejde jen o můj vlastní pohybový svět. Pracuji s lidmi s rozdílnými zkušenostmi a společně sdílíme pohyb v různých formách. Snažím se nabízet nástroje, které lidem pomáhají objevovat a posouvat vlastní fyzické možnosti, šetrněji vnímat vlastní tělo a zároveň zažívat radost z fyzického bytí a sdílení času s ostatními.
V poslední době stále silněji cítím potřebu vracet se k tanci jako k osobnímu prostoru svobody. K prostoru, kde se můžeme propojit se sebou i s okolím na jiné rovině prožívání a vnímání než na rovině rozumové. Vnímám, jak zahlcenost všemi možnými informacemi a neustálá aktivace mysli ztěžují skutečný prožitek. Tanec je pro mě magickým prostředkem, jak tento přetlak vyrovnat a umožnit plnější prožití bytí. „
Eliška Benešová – CUBE – foto Massimo Briani
Máte vůbec čas si odpočinout? Jak ráda trávíte volný čas? A co Vám říká slůvko relax?
Když mám prostor opravdu si odpočinout, nejraději volím úplně jednoduché věci. Ráda si sednu na lavičku, poslouchám ptáky, jen tak pozoruji okolí nebo se jdu projít. Také si občas zajdu na koncert. Čas ale ráda trávím i svou prací, která je zároveň i mým koníčkem, takže někdy není úplně jednoduché oddělit práci od volného času. Naředění mé taneční sociální bubliny jinou společností je pro mě také součástí odpočinku.
Drobné okamžiky klidu pro mě ale znamenají skutečný relax. V poslední době se učím víc respektovat vlastní energii, své pomyslné baterie, a nenechat se úplně strhnout nekonečným seznamem úkolů. Je to pro mě způsob, jak předejít vyčerpání a kolapsu, a vím, že si to potřebuji hlídat. Tohle téma je výzvou pro nás pro všechny, kam až jsme schopni zajít za hranice nerespektování vlastních „baterek“. A zároveň také otázkou, jaká forma odpočinku je ta pravá v dané situaci. Jak se říká, ne vždy se to, co chceme, shoduje s tím, co bychom opravdu potřebovali.“
Eliška Benešová – CUBE – foto Massimo Briani
Veronika Pechová
pro Taneční magazín