Rozhovor se vzdušnou akrobatkou Šárkou Bílou

„Akrobacie je můj životní sen o svobodě“

„Vzdušný tanec je mou profesí a splněným životním snem o svobodě,“ přiznává Šárka Bílá, která v Pardubicích založila Nebeský tanec, jenž je zaměřen především na vzdušnou akrobacii. Sama se tanci začala věnovat v dětství, později si vyzkoušela pole dance a nakonec se našla ve vzdušném tanci, který se jí stal osudem.

V dětském věku jste se zabývala různými sporty a pak v páté třídě ZŠ jste se začala věnovat modernímu tanci a na gymnáziu jste dokonce chodila na karate. Jak na ten čas vzpomínáte? Čím Vás tehdy zaujal moderní tanec?  

„Je to opravdu již hodně dávná minulost, ale na toto období vzpomínám s láskou, jelikož tanec již tehdy byl pro mě největší životní radostí. Tatínek se mnou jezdíval na taneční soutěže, kterých jsme se účastnili. Nejdříve jsem tančila v pohybovém studiu Hroch, kde jsem získala první základy a později v generační taneční skupině Barbaři, kde jsem se setkala poprvé s párovou akrobacií, ale bohužel dnes již nefunguje. Abych pravdu řekla, nevím, čím mě tanec zaujal, prostě ze všech sportů, které jsem do té doby vyzkoušela, se mi zde líbilo nejvíce. Byla to doba Michaela Jacksona, na kterého jsme tančili. Zajímavé je, že letošní školní rok 2025/2026 je jako návrat do minulosti s přesahem do budoucnosti, jelikož s dětmi připravuji nový projekt: „Uzdravme láskou planetu zemi“ právě na píseň „Heal the world“, kde budou nejen na šálách, ale i ve skupině tančit na zemi.“

archiv Šárky Bílé

Po gymnáziu jste vystudovala Ostravskou univerzitu a to obor Rekreologie, který je zaměřen na pedagogiku volnočasových aktivit. Proč právě tento obor?   

„V mládí jsem vůbec netušila, čemu se chci v životě věnovat. Nicméně jsem si byla jistá v tom, že mě baví pohyb a také, že se chci cítit svobodně ve své budoucí profesi. Takže volba byla snadná – obor Rekreologie byl o volném čase a zároveň pohybové aktivitě. Proto jsem se vydala touto cestou.“

Po studiích jste cestovala a poznávala Evropu a pár let žila v Řecku. Co Vám poznávání Evropy dalo a jak na pobyt v Řecku vzpomínáte?  

„Řecko je moje největší srdcovka a zároveň se stalo mým druhým domovem. Málem jsem se v Řecku vdala, ale moje touha po svobodě a nalezení životního poslání, byla jednoduše silnější. Každopádně to bylo nejklidnější a nejkrásnější období mého života. Bylo to jako z pohádky žít život u moře a mít kolem sebe láskyplné bytosti. Řekové jednoduše mají srdce na dlani a jsou to krásné duše. V příštím roce plánuji opět cestovat po Řecku a navštívit své staré přátele. Dalším velkým snem je právě pořádat letní kurzy vzdušného tance na Krétě. Jsem tedy zvědavá, jak to vše dopadne.

Poznávání Evropy mi poskytlo především cennou zkušenost s rozvojem jazykových dovedností v angličtině a také možnost vidět, jak lidé žijí. Aktuálně také přemýšlím začít cestovat i mimo Evropu, velmi mě láká navštívit Bali „ostrov Bohů“. Cestování je jedinečná příležitost k nalezení skutečné pravdy o světě, ve kterém žijeme. Při překročení hranic se naše vnímání rozšíří a umožní nám hlubší pochopení světa. Každý zážitek, který na cestě za dobrodružstvím zažijeme, navždy zůstane v naší paměti a nikdo nám ho již nemůže vzít. Stává se tak součástí našeho jedinečného životního příběhu. Vřele doporučuji všem mladým lidem, ať se nebojí cestovat a vyrazí do světa.“

V roce 2011 jste se začala věnovat pole dance. A o rok později jste se zúčastnila soutěže amatérů v pole dance a obsadila 5. místo. Čím Vás pole dance zaujal a co vás k němu přivedlo?

„Pole dance byl počátkem mého snu. Tehdy právě můj řecký snoubenec mi z Anglie objednal taneční tyč a já začala s domácím tréninkem na Krétě. On byl mou velkou inspirací, jelikož sám byl trenérem tenisu. Tehdy jsem si myslela, že otevřu pole dance studio, ale nakonec to nebylo mým osudem.“

A právě přes pole dance jste se dostala ke vzdušnému tanci, který se Vám stal OSUDEM. Jehož název je z anglického „aerial dance“ neboli česky vzdušný tanec, vzdušná akrobacie, závěsná akrobacie či akrobacie na šálách a je to především kombinace akrobaticko–tanečních prvků. „Vzdušný tanec je pro mě ta nejlepší forma aktivního odpočinku a zároveň svoboda, kterou cítím vždy, když se na šálu zavěsím, říkáte. Čím je pro Vás vzdušný tanec dnes? Co Vás na něm stále tak fascinuje?

„Vzdušný tanec je mou profesí a splněným životním snem o svobodě. Co ale pro mě nejvíce dnes znamená? Je to, že mohu své životní zkušenosti nejen s tancem a akrobacií předávat těm nejmladším. Vidět jejich radost, ale i slzičky, které jsou s tím vším spojené a zároveň je úžasné, jak mezi nimi vznikají pevná láskyplná přátelství. Dnes to není jen o vzdušném tanci, který mě stále fascinuje hlavně tím, že i po 13 letech objevuji nové kombinace prvků, ale také o tom, že tu po mně zůstane odkaz v mladé generaci.“

archiv Šárky Bílé, studentka Elenka

Také jste trenérka vzdušného tance v pařížské akademii Fratellini, která se zaměřuje na výuku cirkusového umění. Jaký vztah máte k novému cirkusu? 

„Akademie Fratellini byla pro mě místem, kde jsem sama bez přítomnosti trenéra studovala vzdušný tanec. Trenérkou jsem se stala až po návratu ze svých cest. První kurz jsem otevřela v roce 2013 v pole dance studiu Intimate Pardubice.

Nový cirkus zbožňuji, jelikož neustále vznikají nové akrobatické možnosti. Právě ve Fratellini jsem si zkusila např. i Cyr wheel, který se mi velmi líbí, ale v našem okolí není rozšířen.“

V Pardubicích, kde žijete, jste se stala průkopnicí vzdušného tance a vedete školu Nebeský tanec (Nebeský tanec) která je zaměřena na vzdušnou akrobacii. „Snažím se o rozvoj vzdušného tance, podle mě je to krásný sport a mohl by být i součástí olympijských her“, říkáte.  Jaký je o kurzy vzdušného tance zájem? Chodí na ně jak dospělí i děti?

„Aktuálně po letech zkušeností bych řekla, že vzdušný tanec je tak trošku „jiný sport“ a není úplně pro každého, jelikož jste ve výšce a nemáte žádné jištění, takže zde je poměrně velký faktor strachu. Dále také vidím úskalí v tom, že osobně se zaměřuji i na rozvoj umělecko-taneční části, takže někteří se bojí „sebe projevit“, proto raději zvolí jinou pohybovou aktivitu bez těchto nároků. Nicméně naše kurzy jsou plné. To platí i u studentek Nebeského tance, které si otevřely vlastní lekce, tak také mají plně obsazeno. Jak já říkám: „Konkurence neexistuje“. Jistě znáte tajemství přitažlivosti? Aktuálně naše kurzy navštěvují pouze děti. Zajímavostí je, že naše bývalé studentky učí převážně dospělé. Je to jistě tím, že děti miluju a práce s nimi mě jednoduše baví. V minulých letech jsem učila pár dospěláků a ti dnes právě vedou své vlastní kurzy. Mým cílem totiž bylo rozšířit vzdušný tanec a to se mi upřímně podařilo.“

archiv Šárky Bílé, studentka Anetka

A co další zájmy a koníčky, máte na ně čas? Co Vám říká slůvko relax?

„Mezi mé další zájmy patří především spiritualita a problematika mezilidských vztahů. Aktuálně jsem se pustila do dalšího programu „Chakradance Bohyně“ pod vedením Alice Kirš. Je to především o taneční meditaci a práci s vlastním nitrem. Poslední roky studuji psychologii různých osobností a velmi se zajímám o to, jak vzniká disharmonie v našich životech. Během 15-ti let jsem tvrdě pracovala na realizaci svého podnikání, takže to jsem relax moc neznala, kromě života v Řecku. Ale dnes relax je pro mě základem mého bytí, jelikož jsem si uvědomila, že život není jen o práci a výsledcích. Naopak život je o tom žít v souladu se svým tělem a duší. Pochopila jsem, že nejdůležitější je moje zdraví a vnitřní klid.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Šárky Bílé

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, lektorkou baletu a jógy Petrou Padriánovou

„Zajímá mě celostní přístup k lidskému tělu“

„Balet, práce pedagoga a jóga se navzájem doplňují a prolínají,“ přiznává Petra Padriánová, která tančila nejen doma, ale také v Barceloně ve Španělsku. Jako pedagožka vede baletní lekce a kurzy ve studiu V Korunách a učí také v ISMFA. Je také instruktorkou jógy. Jako tanečnice se představuje v inscenaci Já Plisecká v ProART Company.

Co Vás přivedlo k baletu, který jste vystudovala na Taneční konzervatoři hl. města Prahy? Čím Vás tak zaujal, že se mu stále nějakým způsobem věnujete?

„Když mi bylo asi pět let, začala mě maminka vodit do studia bývalé primabaleríny ND Zdeňky Zabylové. Byla jsem maličká, ale dodnes si vzpomínám na její taneční sál, baletní tyče a na to, že jsem se tam cítila hezky. Potom následovala od mých šesti let baletní přípravka ND, kde jsme jako děti bývaly součástí divadelních představení. Atmosféra jeviště, zákulisí, šaten, to byl pro mě kouzelný svět… Odtamtud vedla cesta na Státní konzervatoř, tehdy byl o studium velký zájem. Takže to vše na sebe navazovalo a šlo asi o vedení osudu. Měla jsem do té doby mnoho jiných zájmů, např. hru na housle nebo zpěv, ale po přijetí na školu už na nic jiného než na balet nezbýval čas. Ptala jste se, čím mě balet tolik zaujal. Balet vnímám jako velmi ojedinělý druh umění. Po fyzické stránce jde v podstatě o vrcholový sport, ale je to především umělecká disciplína, která nabízí prostor pro tvořivost, hereckou interpretaci, hledání krásy a elegance pohybu ve spojení s hudbou. Takové propojení křehkosti a síly… Hlavní důvod, proč jsem u baletu zůstala, je ale asi to, jak se cítím, když mohu být součástí divadla. Jsem typ člověka, který není rád středem pozornosti a jeviště je asi jediné místo, kde mi to nevadí:)

Po absolvování konzervatoře jste v roce 1995 nastoupila jako sólistka baletu do Divadla J. K. Tyla v Plzni a již o rok později jste byla nominována na Cenu Thálie za roli Julie v baletu Romeo a Julie. Po třech letech jste přešla do Pražského komorního baletu. Pak jste byla v souborech Ballet Balogh Prague, Ballet David Campos, Companyia de Santa Coloma de Gramenet v Barceloně. Co Vám tyto zahraniční pobyty daly? Jaká to byla pro Vás po profesní a lidské stránce zkušenost?

„Pracovní pobyt v zahraničí je asi pro každého komplexní zkušenost, která vyžaduje vyrovnání se s novým prostředím, kulturou, jazykem, často jiným způsobem práce. Delší dobu v cizině jsem žila jen ve Španělsku. Měla jsem štěstí, že mě šéf baletu hodně obsazoval. Ve svých choreografiích často propojoval prvky baletu a moderního tance, což bylo pro tanečníky poměrně fyzicky náročné. Za ta léta, co jsem ve Španělsku žila, mi k srdci přirostla tamější kultura, jazyk, lidé a jejich mentalita…“

Vy jste také spolupracovala s André Rieu a absolvovala australské turné, Chicago, Ottava, Brusel. Jaké to bylo, být součástí takového věhlasného projektu?

„Díky turné s A. Rieu jsem se podívala na místa, která bych jinak asi nenavštívila. Do projektu mě tehdy přizval David Slobašpycký, výborný baletní mistr. Produkce v Austrálii a Americe byly opravdu velké a honosné. Pan A. Rieu mi v paměti utkvěl jako velmi přátelský a velkorysý člověk a skvělý umělec.“

V letech 2009 – 2017 jste působila jako pedagog v Tanečním centru Praha a od roku 2017 vedete baletní lekce a kurzy ve studiu V Korunách, mimo jiné učíte i v ISMFA. Pedagogické zkušenosti máte také ze zahraničí, kde jste učila v Escola de Dansa de Miren Viar v Barceloně ve Španělsku. Učíte klasický i scénický tanec, děti i dospělé. Co Vás na práci pedagoga baví? Jaký je zájem o Vaše kurzy?

„Jsem ráda, že o mé lekce a kurzy je zájem a většina klientů ke mně přichází na doporučení. Na práci pedagoga mě stejně jako ve všem ostatním baví tvořivá složka. Příprava lekcí, tvorba představení… Pracuji převážně s dětmi školního a předškolního věku a to umožňuje a vyžaduje vkládat do lekcí hravost. Děti vnímají, když milujete to, co jim předáváte, reagují především na energii radosti. Roky baletu, který v člověku podporuje perfekcionismus, není možné úplně smazat, ale mým hlavním záměrem je, aby byly děti na hodinách šťastné. Aby kromě baletních krůčků objevovaly také krásu a zákonitosti hudby a kouzlo divadla. Baví mě jim pro to vytvářet podmínky.“

Co Vás přivedlo ke spolupráci s volným sdružením tanečníků Ultra Minimal Balet?

„Přátelství s jeho zakladatelkou, choreografkou a tanečníci Alenkou Peškovou. Věděly jsme o sobě už na konzervatoři, ale spřátelily jsme se až v našem společném angažmá v Plzni. Spolupráce s Alenkou byla zajímavá, stejně jako představení Jessie s Morgiana, kde šlo o spojení baletu a hororového žánru.“

Jak začala Vaše spolupráce s ProART Company, kde tančíte v inscenaci Já Plisecká? Jak se Vám spolupracuje s herečkou a zpěvačkou Klárou Trojanovou a tanečníkem a zakladatelem ProART Martinem Dvořákem v tomto představení?

„S ProART Company jsem se pracovně potkala v minulosti skrze představení Island of no memories. Martin Dvořák mě oslovil na základě naší předešlé spolupráce pro jeho festival ProART. Znali jsme se a přátelili již od doby společného působení v PKB. Když mi před půlrokem napsal, jestli bych chtěla tančit „Pliseckou”, vůbec jsem neváhala, přestože už jsem delší dobu nechtěla vystupovat na špičkách. Spolupráce s Klárou Trojanovou a Martinem D., to je setkání s dvěma talentovanými profesionály. Martin byl při tvorbě choreografie otevřený mým a Klářiným nápadům a podnětům, což napomáhalo k tvůrčí atmosféře. Vnímám, že pro nás tři je snadné se na sebe na jevišti napojit a vzájemně se inspirovat. Jsem za tuto příležitost vděčná a z představení, které má skvělé ohlasy u diváků mám radost.“

Od roku 2017 působíte jako instruktorka jógy. Co Vás k ní přivedlo? „Jóga pro mě není jen péče o tělo skrze jógovou praxi, ale je především hluboce transformační cestou sebepoznání.“

„Vždy mě zajímal celostní přístup k lidskému tělu. Nejprve jsem se jako velmi mladá dostala k čínskému cvičení Tai-chi, které mělo v mém případě úžasný ozdravný účinek. To mi otevřelo pohled na jiný způsob práce s tělem a pohybem. Jóga je další ze směrů, který je mi hodně blízký. Správná a citlivá praxe jógových ásan a dechových cvičení je pro tělo velmi prospěšná, ale pro mě je nejdůležitější jógová filozofie a přímý efekt meditace.“

Jste tanečnice, choreografka, pedagožka, lektorka jógy. Je Vám z toho něco bližší nebo právě ta směsice všech těchto činností Vás baví stejným dílem?

„Balet, práce pedagoga a jóga se navzájem doplňují a prolínají. Jóga je například skvělá kompenzace k baletnímu tréningu, porozumění tělu pomáhá v pedagogické práci. V oblasti pracovní seberealizace je mi nejmilejší divadlo, ale myslím, že po lidské stránce mě nejvíc posouvá jógová meditace.“

A co Vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte volný čas?

„Kromě oblasti kultury a umění určitě v přírodě a s nejbližšími. Díky partnerovi jsem také objevila účinky termálních pramenů. To je skvělý způsob relaxace pro tělo i mysl.“

Petra Padriánová:

Narodila se 25. 2. 1977 v Praze. V roce 1995 vystudovala Taneční konzervatoř hl. města Prahy.

2000 – 2002 studovala nonverbální divadlo na HAMU v Praze.

1995 – 1998 sólistka baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni.

1998 – 1999 členka Pražského komorního baletu.

2000 – 2003 sólistka souboru Ballet Balogh Prague. 2003 – 2007 sólistka Ballet David Campos, Companyia de Santa Coloma de Gramenet v Barceloně ve Španělsku.

2008 – 2016 účast na divadelních projektech doma i v zahraničí.

2009 – 2017 pedagožka v Tanečním Centru Praha. Od roku 2017 nezávislá tanečnice, lektorka baletu a jógy.

Foto: Michal Košťál, Marcel Plavec, Ismail Tashpulatov       

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s performerkou a choreografkou Katarínou Chilli Čillíkovou

„Tanec je něco magického“

„Tanec je určitě nedílnou součástí mých dnů, je stále podvědomě přítomen a symbolizuje i moji práci, ve které se chci profesně vyživovat. Tancem chci komunikovat své chápání světa a specifikovat v něm své místo,“ říká performerka, choreografka, pedagožka Katarína „Chilli“ Čillíková, která se věnuje vlastním tanečním projektům a od roku 2024 vede tanečno-performativní projekt Anna kolektiv.

Tanci se věnujete od svých sedmi let, když Vás maminka přihlásila na společenské tance a hodně Vás to chytilo a spolu se sestrou jste navštěvovala Taneční školu KDANCE v Banské Bystrici, odkud pocházíte. Jak na ten čas vzpomínáte? Co Vás ještě kromě tance bavilo?

„Přijde mi, že tanec byl pro mě v tuto dobu něco zvlášť magického. Cítila jsem touhu ponořit se do světa tance z hlediska jakési pohybové krásy. Začalo to společenskými tanci, někdy, když mi bylo 6 let. Byli jsme u babičky v Nitře a šli jsme kolem tělocvičny, kde probíhala mistrovská soutěž v latinsko-amerických a standardních tancích. Pamatuji si na to dost jasně, ten intenzivní pocit z toho dne zůstal několik dní ve mně a myslím si, že z něj čerpám dodnes. Je to kombinace jakési „nadlidskosti“ s precizní pohybovou koordinací, to mě na tanci asi vždy bude fascinovat, i když teď v jiných podobách než je soutěžní taneční sport. Později nás maminka přihlásila na společenské tance, kde se rozproudil taneční životní styl, protože jsem si neustále něco doma zkoušela, hrála si na performerku a odkoukávala od starších (smích). V tu dobu jsem dělala i atletiku, chodila plavat a hrála jsem tenis. To vše bylo součástí rodinných aktivit. Pohybově to bylo výživné období.“

Po gymnáziu, jste vystudovala tělesnou výchovu a geografii na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Proč právě geografii? Čím Vás tento obor oslovil?

„Asi to bude znít pateticky, ale mám velmi ráda přírodu a různorodost prostředí a detaily a specifika geologických a geomorfologických procesů. Myslím si, že atmosféra a vizuální identita různých prostředí mě velmi naplňuje a inspiruje.“

Bylo Vám tak 14 – 15 let, když jste se začala tanci věnovat profesionálně a právě v té době jste začala sama tanec učit a to když jste se dostala jako lektorka do taneční školy Laci Strike v Banské Bystrici. A toto setkání s předním tanečníkem a choreografem, který se věnoval mladým lidem, bylo pro Vás osudové. A od té doby se věnujete hip – hopu. Čím Vás hip – hop tak zaujal?

„Bavila mě hudba, videoklipy a taková vlna jakéhosi tance „tady a teď.“ Jakoby improvizace v „normálním oblečení“, leckdy, leckde. Ne kostýmy, ne choreografie a důraz na určitý pohybový výkon. Hip-hop je kultura a postoj, mám ráda tu provázanost přes různé elementy, odbojnost a pulsaci. Hip-hop, street dance a klubové styly mi přišly dost přitažlivé a viděla jsem v nich možnost hledat sebe a posouvat se dál.“

Kromě hip – hopu se věnujete street dance, současnému tanci, pohybovému divadlu, house dance a také improvizaci. A jak sama říkáte, tancujete hlavně svůj styl. Jste převážně free stylová tanečnice s tvořivou duší. Podílíte se na tvorbě a realizaci tanečních a multimediálních projektech s různými interprety jako Idea, FVLCRVM, Billy Barman, Annet X, Marko Damian. Jaká byla spolupráce s těmito umělci? S kým byste ráda spolupracovala?

„Já velmi ráda spolupracuji s umělci, se kterými máme společný vkus a smysl pro podobný pracovní režim. Hudba je pro streetové a klubové styly hlavní zdroj, takže být při vzniku vizuálů interpretů s tancem je super zkušenost v tvorbě. Velice bych chtěla nahlédnout do procesu tvorby performace Anne Imhof. Chtěla bych například spolupracovat se zpěvačkou Rosalíí.“

Jste nejen lektorka tance, také se věnujete choreografii, působíte jako porotkyně tanečních battle soutěží, kterých jste se také sama zúčastnila a mnohé vyhrála. Jaké to je nesoutěžit, ale hodnotit?

„Je to o zodpovědnosti a o jakémsi neustálém reflektování hodnot, přístupu k tomu, co oceňuji a čemu dávám váhu v tanci. Pro mě je to i takový přehled, kde se posouváme jako taneční scéna. Battle je dost specifická soutěž vzhledem k tomu, že nemá objektivně pravidla, ale každý si ty své nějak určuje a mění. Je to tedy dost o momentech a různých koncích. Momentálně to beru jako zábavný formát jak se ve freestylu motivovat. :).

V letech 2018-2024 jste vedla taneční seskupení Spicylicious v Bratislavě. V roce 2024 jste založila tanečno-performativní projekt Anna kolektiv, který tvoří tanečnice a tanečníci ze Slovenska z Česka. Byla jste v týmu autorů platformy Taneční scéna. Momentálně se věnujete s Gorkym platforme Intensify dance, se kterou organizujete intenzivní taneční dny, kterých součástí jsou workshopy, jamy, battle, party. Čím je pro Vás tanec dnes, který je odmalička Vaší součástí?   

„Tanec je určitě nedílnou součástí mých dnů, je stále podvědomě přítomen a symbolizuje i moji práci, ve které se chci profesně vyživovat. Tancem chci komunikovat své chápání světa a specifikovat v něm své místo.“

Říká se Vám „Chilli girl“. Jak k Vaší přezdívce Chilli došlo?

„Já jsem Čillíková a je to jen zkratka příjmení :). Není to tak nápadité, jak se může zdát.“

Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Co Vám říká slůvko relax?

„Jako odpočinek miluji saunu, kávičky a koláčky s nejbližšími, čas v přírodě, galerie, čtení a čas bez mobilu. Relax je pro mě vědomá změna, kterou si chci odpočinout.“

 Katarína „Chilli“ Čillíková:

Aktivně se pohybuje na česko-slovenské taneční scéně jako performerka, choreografka organizátorka projektů, lektorka.

Od roku 2018 se věnuje vlastním tanečným projektům.

V letech 2018 – 2024 vedla taneční seskupení Spicylicious a od roku 2024 vede tanečno – performativní projekt Anna kolektiv.

Účinkuje v představeních – Sen od Reserva o. z., Dychotéka od Silvie Svitekové, 7sec (všetci sme lišajníky) od Petry Fornayové a v performanci Release s Anna kolektivem.

Vede taneční kurzy pro dospělé a také Kreativní tanec pro děti v školce Little Monkey, kde také učí.

Jako pedagožka působí také v oblasti tělovýchovných aktivit na Filozofické fakultě UK v Bratislavě.

Foto: Katarína Bell

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Lukášem Homolou

„S tancem jsem skončil, ale vrátil jsem se. Není to tak jednoduché:“

S tancem začínal velice brzy, a to v dětském folklorním souboru. Později ho zaujalo disco. Kromě toho byl aktivní sportovec a nakonec dal přednost tanci. Jako tanečník spolupracoval s několika soubory a kromě tance, se kterým se již jednou rozloučil, aby se k němu nakonec vrátil, je Lukáš Homola také masérem a v Praze otevřel masážní studio Haptiq.

Jako kluk jste byl sportovně velice aktivní, hrál jste fotbal a trénoval atletiku. A v dospívání jste se dostal k tanci. Jak tomu došlo?

„Myslím, že na mě měla největší vliv hlavně máma. Nejprve jsem asi v pěti letech začal v dětském folklorním souboru. Ve třetí a čtvrté třídě jsem tančil disco. Poté jsem nastoupil na sportovní gymnázium, kde jsem měl tolik pohybu, že jsem pokračoval už jen ve folklorním souboru. V kvintě na gymnáziu se ale něco změnilo — tou dobou jsem se znovu začal věnovat discu, konkrétně disco klipům. O rok později jsem už stál na přijímacích zkouškách na šestiletou konzervatoř. A tak se ze sportovce a fotbalisty stal najednou jen tanečník.“

Tanec jste vystudoval na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a poté ještě pedagogiku moderního tance a choreografii na HAMU v Praze (BcA.) Proč právě moderní tanec a čím Vás zaujala choreografie?

„Pedagogiku jsem studoval v bakalářském studiu a bavilo mě učit. V pátém ročníku na konzervatoři jsem vedl taneční obor na ZUŠ Sliač. Říkal jsem si, že chci tančit, a že až jednou nebudu na jevišti, stanu se učitelem. Pak jsem si dal od studií pětiletou pauzu, během které jsem se věnoval vlastní tvorbě. Po několika autorských projektech a spolupracích jsem se rozhodl, že si potřebuji doplnit znalosti, a přihlásil jsem se na magisterské studium choreografie, které bych měl letos dokončit.

Moderní a současný tanec byl na naší konzervatoři hlavní doménou, a to ve mně zanechalo hlubokou stopu. Choreografii podle mě každý tvůrce do jisté míry cítí v sobě, a já jsem se chtěl v tomto oboru dále rozvíjet. Myslím, že každý pedagog je do určité míry zároveň choreografem a dramaturgem svých lekcí — všechno je to propojené.“

Coby interpret jste spolupracoval s tanečními soubory Dot504, Studia ALTA, ME-SA, VerTeDance, BOD. Y. V Divadle Hybernia jste se představil v inscenaci Zpívání v dešti a své taneční umění zde předvádíte i v dalších inscenacích jako Tarzan, Vivaldiano The Show nebo Já secese. Vystupujete také ve Vzkříšení (Nová spirála). Tanec je, jak sám říkáte, stále na prvním místě. Čím Vás stále tak fascinuje?

„Musím říct, že jsem se s tancem chtěl několikrát rozloučit. Jednou jsem to dokonce opravdu udělal, ale tanec se ke mně vrátil — i když v trochu jiné podobě. Fascinuje mě, jak s věkem vnímám některé věci a situace v tanečním světě jinak. Myslel jsem si, že tanec prostě opustím, ale ve skutečnosti to tak jednoduché není. V určité fázi jsem byl čistě vyhraněný tanečník současného tance. Jenže moje zkušenosti z mládí mi otevřely dveře i k jiným projektům, a to mě vlastně také fascinuje. Další věcí, která mě stále překvapuje, je ochota tanečníků pracovat v náročných podmínkách — ale to je téma samo o sobě.“

Zajímá Vás propojení mezi tancem a fyzickým divadlem. A co nový cirkus nebo akrobacie? Zkusil jste si také?

„Řekl bych, že se o jistou základní akrobacii pokouším téměř vždy, ale salto vám neudělám — na trampolíně bych to možná ještě zvládl. (smích). Nový cirkus pečlivě sleduji, hlavně jeho vývoj v Praze, a fascinuje mě, co všechno dokáže nabídnout. V novocirkusovém představení jsem zatím neúčinkoval, ale co není, může být.“

Jako tanečník máte možnost spolupracovat s různými choreografy, režiséry jako i tanečníky. Je někdo, kdo Vás profesně hodně ovlivnil? S kým byste rád spolupracoval nebo tančil na scéně?

„To je zvláštní — na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět. Řekl bych, že mě poměrně hodně ovlivnila většina projektů i workshopů, kterých jsem se zúčastnil.

Pokud ale chcete jména, mezi režiséry bych zmínil Davida Radoka, Ondřeje Havelku a uskupení SKUTR. Z choreografů pak Jozefa Fručeka, Martina Kilvádyho a Milana Tomášika, Lenka Vagnerová. Ze zahraničních umělců mě ovlivnili například Julien Hamilton, Lali Ayguadé, Akram Khan, David Zambrano, Daniel Raček… Aktuálně asi nemám žádnou vysněnou, nenaplněnou spolupráci. Momentálně se soustředím spíše na tvůrčí plány. Jako interpret bych si přál pracovat s režisérem nebo choreografem, který ze mě dokáže vytáhnout veškerý vyjadřovací potenciál, pracuje na smysluplných tématech a nebojí se humoru.“

Díky aktivnímu pohybu a potřebě regenerace jste se dostal k masážím. A jak sám říkáte: „Učarovala mě hlavně síla doteku a její komplexnost.“ A po absolvování různých odborných kurzů, jste v Praze otevřel masážní studio Haptiq. Co Vás baví na práci maséra? Je to možnost pomoci klientovi od bolestí právě díky síle již zmiňovaného doteku? Vidět, že klient je spokojený a Vy jste mu díky svým znalostem a zručností pomohl?

„Ano, vlastně jsem takový „ovlivňovač“. Masáž je velmi starý nástroj, jak si pomoci, ulevit si a zpříjemnit čas. Přijde mi to hrozně jednoduché a nějak se u toho cítím přirozeně. Pomáhám druhým, baví mě to a dostávám za to zaplaceno. Tahle trojkombinace je pro mě důležitá. Síla doteku mě nepřestane udivovat asi nikdy.“

Uvedl jste, že: „Masáž je směs mých zkušeností, znalostí a technik, které kombinuji na základě potřeb klienta. Snažím se ke každému klientovi přistupovat individuálně, a proto je každá masáž malinko jiná.“ Takže masáže děláte, jak se říká, přímo na tělo konkrétního klienta?

„Jistá kostra „choreografie“ zůstává ve většině případů stejná, liší se pak intenzita a čas. Další ingredience, které používám, se mohou lišit (světlo, teplo, baňky, presura…).“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Upřímně, posledních pár let vlastně nevím, co je chvíle volna. 😀   Ale, když tak zpětně vzpomínám, tak čas s rodinou, čas s blízkými lidmi, pobyt v přírodě, sauna a poslední dobou i běh — to je můj terapeut. Řekl bych, že je to něco mezi aktivním a pasivním odpočinkem.“

Děkujeme za rozhovor 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín