Taneční osobnosti – rozhovory

Rozhovor s tanečníkem Michalem Heribanem

„Toužím pracovat s někým, kdo mě bude inspirovat“

„Přeji si spolupracovat s někým, kdo mě bude inspirovat, posune můj pohled na současný tanec a při kom budu moci růst,“ přiznává Michal Heriban, který za své taneční výkony získal tři nominace na Cenu Thálie a slovenskou divadelní cenu DOSKY za svůj taneční výkon v jeho prvním autorském sóle Já jsem placebo.

Od malička jste rád maloval a spolu se starší sestrou a sestrou dvojčetem jste tančil v dětském tanečním souboru Niagara, který po revoluci založila Otília Hirnerová, sestra Vaša Patejdla. A věnovali jste se americkým country tancům, evropským národním tancům a stepovým technikám. A jezdili po soutěžích na Slovensku a Česku. Jak na ten čas vzpomínáte, čím Vás okouzlilo malování a čím tanec?

„Myslím si, že jsem byl kreativec od malička. Tvoření a umění jsou moje ikigai – můj smysl. Nikdy jsem se neuměl (a vlastně ani nechtěl) zaškatulkovat do jednoho uměleckého směru, protože se neustále měním a vyvíjím. Kdoví, možná budu za pět let dělat keramiku nebo se věnovat fotografii… Rodiče nás se sestrami přihlašovali na různé kroužky a zkoušeli, co nám půjde a co nás bude bavit. Fotbal to nebyl. J Zkusili jsme akrobatický rock’n’roll a nakonec taneční soubor, který vznikl v místě, kde jsem vyrůstal. Upřímně – ze začátku mi to vůbec nešlo. Neměl jsem rytmus, byl jsem nemotorný a první roky jsem se s tancem hodně trápil. Až časem jsem mu přišel na chuť a začal jsem se technicky zlepšovat. V tanečním souboru Niagara jsem vydržel až do osmnácti let a zpětně cítím, že mě naučil zejména sebevědomí a práci s trémou. Výtvarné umění bylo jiné – to mě bavilo už od školky a vždy jsem věděl, že ho chci studovat. Až do vysoké školy jsem chtěl být výtvarníkem. O taneční kariéře se mi ani nesnilo. J A dnes mě tanec živí už jedenáct let. Výtvarné umění mám stále „v záloze“ a vím, že se k němu dříve či později v nějaké formě vrátím.“

Nejdříve jste vystudoval Střední školu scénického výtvarnictví, pak jste rok studoval scénografii na VŠMU v Bratislavě a pak pedagogiku výtvarného umění na Universitě Komenského v Bratislavě a při studiu jste objevil Taneční divadlo a školu elledanse Šárky Ondrišové a k tanci se vrátil a začal jste se věnovat současnému tanci. Jakých bylo sedm plodných let, které jste prožil v elledanse?

„Divadlo elledanse bylo doslova můj druhý domov. Pracoval jsem tam na recepci i v kavárně a trávil jsem tam většinu času. V té době to bylo centrum současného tance v Bratislavě – místo, kde se setkávala silná komunita kreativních lidí a nadšenců do pohybu. Vedle studia výtvarného umění jsem absolvoval řadu tréninků současného tance, festivalů, premiér, workshopů se zahraničními lektory, improvizačních večerů, výstav… Pro mladou tvůrčí duši absolutní sen. Právě tam jsem objevil současný tanec a fyzické divadlo, které zásadně ovlivnily mé další směřování. Zpětně to vnímám jako jakýsi dlouhý tréninkový proces – přípravu na taneční a choreografickou kariéru. Někdy totiž svůj sen musíte nejprve poznat. Často si ani neumíme představit, jaké možnosti nás mohou naplňovat. To se snažím mít na paměti i dnes – nemít příliš přesně definované sny, být otevřen nečekanému a přijmout fakt, že se neustále měním.“

S režisérkou Veronikou Malgot jste založil divadlo Jedným dychom, které má na svém kontě hezkou řádku inscenací. Co Vás k tomu vedlo, že jste se stal spoluzakladatelem tohoto divadla?

„Jednoduše – touha tvořit vlastní díla. Svobodně a po svém. Po čase jsem v pozici tanečního interpreta cítil tvůrčí přetlak a zároveň silnou potřebu vrátit se na Slovensko a být součástí domácí umělecké komunity. Chtěl jsem přinést zkušenosti, které jsem získal v zahraničí, zpátky domů. Začal jsem stále více vytvářet pohybový materiál, nejen jej interpretovat. Představoval jsem si obrazy, situace, celé divadelní světy. Občas jsem se vzbudil ráno s nápadem a musel jsem si ho okamžitě zapsat. S Veronikou jsme si vždy velmi dobře rozuměli, měli jsme podobný pohled na tvorbu a správné načasování. A tak jsme do toho šli. Nikdy bych to neměnil – je to skvělá symbióza. Cítím svobodu, i přes všechny překážky, které na Slovensku v kultuře existují.“

Řadu let spolupracujete s německým choreografem a výtvarníkem Michou Puruckerem. V letech 2015 – 2021 jste působil v souboru Lenka Vagnerová&Company (Gossip, Amazonky, Lešanské jesličky, Krajina slz, Panoptikum, Než vše začalo). Objevil jste se na scéně ND Praha (Don Quijote. Pustá země), MDP (Sternenhoch). Také spolupracujete s tanečními soubory Burki&com (Ostrov!, Slunce) nebo 420PEOPLE (Why Things Go Wrong). Jak se Vám spolupracuje s choreografem a výtvarníkem Michou Puruckerem? Připravuje něco nového?

„Minulý rok jsem oslavil deset let působení na české a německé taneční scéně, na slovenské jsem díky elledansu aktivní ještě déle. Dohromady je to více než čtyřicet celovečerních produkcí. Moje nejdelší spolupráce – a srdcovka – je právě s Michem Puruckerem v Mnichově. Je to nesmírně tvořivý člověk, intelektuál s obrovským smyslem pro humor a neuvěřitelně skromná osobnost. A ve svých 67 letech se hýbe jako třicátník – což je pro mě obrovská inspirace. Velmi si potrpím na pracovní atmosféru. Mám pocit, že jsem měl velké štěstí pracovat nejen s profesionály, ale také s dobrými lidmi. A někdy jsem uměl vycítit, kdy je čas odejít nebo že konkrétní projekt pro mě prostě není. J Momentálně jsme po premiéře v mnichovském divadle Schwerereiter. Jsme taková mezinárodní „rodinka“, která se setká jednou ročně a vždy z toho vznikne unikátní dílo. Loučení bývají obtížné – a to je pro mě znak, že je všechno tak, jak má být. Rok 2026 bude pořádně nabitý: v Bratislavě připravuji velký imerzivní multižánrový projekt s divadlem DPM, na podzim uvedu autorskou premiéru Nový ornament pod hlavičkou divadla Jedným dychom. Na jaře v Praze chystáme duet s Burki&com, v létě jeden „dream job“ projekt, o kterém zatím nemůžu mluvit – ale myslím, že se mi splní jeden taneční sen. J A na konci roku opět premiéra v Mnichově. Vedle toho množství repríz a další cesty se sólem I AM PLACEBO – i do zcela exotických destinací.“

„Když se postavím na jeviště, vyprávím svůj nebo něčí příběh. Jsem vypravěč příběhu přes mé tělo, a proto mohu působit otevřeněji. Na jevišti se proto cítím bezpečně a svobodně“, říkáte. A o čem vyprávíte ve svém nejnovějším autorském přestavení I AM PLACEBO (Já jsem placebo)?

„Já jsem placebo je mé první autorské dílo a funguje na více úrovních. Jednou z nich je osobní výzva – fyzická, paměťová i improvizační. Je to konfrontace se sebou samým v reálném čase. Zároveň se dotýká tématu zaběhnutých vzorců chování, návyků a otázky osobní svobody. Zajímá mě, do jaké míry se dokážeme vědomě měnit. Změna je často nepohodlná, vyžaduje disciplínu a práci, ale právě proto je nezbytná. Představení klade otázku, zda jsme jen pasivní konzumenti vlastních podvědomých mechanismů, nebo dokážeme vědomě tvořit a přetvářet sebe i realitu kolem nás. Má otevřenou strukturu i konec – každé uvedení reaguje na konkrétní prostor, situaci a moment. Proto nikdy nekončí úplně stejně.“

Za roli v inscenaci Panoptikum (Lenka Vagnerová&Company) jste získal nominaci na Cenu Thálie (2020), na kterou jste byl nominován i za svůj performerský výkon v inscenaci Ostrov! (Burki&com) a další nominaci Vám vyneslo Vaše sólo v inscenaci Why Things Go Wrong (420PEOPLE). A v roce 2025 jste obdržel slovenskou divadelní cenu DOSKY za svůj taneční výkon v představení Já jsem placebo. Co to pro Vás znamená?

„V první řadě chci říci, že umění není soutěž. Ceny jsou vždy subjektivním pohledem na něco, co nelze přesně změřit. U baletu, který má jasná pravidla, ještě umíme srovnávat techniku – ačkoli je to často i trochu soutěž krásy. Současný tanec však funguje jinak, bez přesných pravidel, a hodně závisí na kontextu a porotě. O to víc si vážím, že se v nominacích na Cenu Thálie objevují i jména ze současného tance. Je to pěkné gesto a signál. A ano – dobře to vypadá i v CV-čku nebo na plakátu, J Cenu DOSKY za Já jsem placebo vnímám jako ocenění od taneční a divadelní komunity. Hlasovalo velké množství kritiků a o to víc si toho vážím – zejména proto, že šlo o mé první autorské sólo.

V jednom rozhovoru jste řekl: „Když jsem byl dítě, tak jsem miloval Michaela Jacksona a Mikea Flatlyho. To jsem byl vždycky jak přikovaný k televizi. Nikdy jsem je ale nezkoušel napodobit“, říkáte. Vašim velkým vzorem, po taneční i herecké stránce, je Andrea Opavská. Hodně Vás ovlivnila Lenka Vagnerová pro její přístup k pohybu, fyzickému divadlu, originalitu a profesionalitu. A je ještě někdo, jehož obdivujete, a rád byste s ním spolupracoval?

„Můj vkus se neustále vyvíjí. V každé etapě života mě inspiruje někdo jiný. Dnes se například na Mikea Flatleyho dívám s úsměvem – tvorba, kterou jsem kdysi obdivoval, mi dnes může přijít příliš narativní nebo nevkusná. Je to jako s hudbou – nepouštíte si dokola to, co jste poslouchali jako teenager. Obdivuji tvůrce jako Romeo Castellucci nebo Dimitris Papaioannou, ale neumím si představit přímou spolupráci. Před rokem jsem byl na konkurzu do souboru Pina Bausch Company a po třech dnech jsem si uvědomil, že bych se asi nechtěl učit starý repertoár – i když je ikonický. Byla to pro mě cenná zkušenost: někdy zjistíte, že to, po čem toužíte, vlastně není pro vás. Přeji si spolupracovat s někým, kdo mě bude inspirovat, posune můj pohled na současný tanec a při kom budu moci růst.“

K malování jste se vrátil během pandemie koronaviru a své obrazy vystavoval v roce 2020 na hradě v Bratislavě. Co rád malujete?

„Momentálně pracuji na nové sérii obrazů, když mi to čas dovolí. Zůstal jsem věrný figurální malbě. Mám rád gesto – podobně jako v tanci – ale občas se pustím i do abstraktnějších, pocitových věcí. Je to velmi podobné jako v pohybu: někdy mě baví precizní choreografie a detaily, jindy potřebuji jen improvizovat a nechat věci běžet.“

„Ráno chodím pravidelně běhat 5-10 km a po běhu cvičím přibližně hodinu. Několikrát do týdne plavu ve Vltavě. Otužování je skvělé na imunitu, regeneraci těla a psychickou pohodu“, říkáte. A co další zájmy a koníčky, máte na ně čas? Jak rád trávíte volný čas?

„Co se týče fyzické kondice, informace o běhání a otužování pocházejí z období pandemie. Dnes žiji v jiném režimu, hodně cestuji a pendluji. Mám svou udržovací „workout“ rutinu a pokud zrovna nejsem v náročném tvůrčím procesu, dokážu cvičit čtyři až pětkrát do týdne. Pro mě je trénink, regenerace, sauna či pohyb přirozenou součástí práce – je to investice do těla, které je mým pracovním nástrojem. A volný čas? Ten patří přátelům, rodině a mně. Rád čtu, poslouchám audioknihy a mojí velkou vášní je cestování. Rád se ztrácím – právě tehdy nacházím ty nejzajímavější věci.

Info na: www.michalheriban.sk.

Foto: Lukáš Kimlička, Vítězslav Ramba, Šimon Lupták

Děkujeme za rozhovor

Veronika Pechová

Taneční magazín

Rozhovor s lektorkou baletu a barre Dominikou Černou

„Život je hra, ale návod si musí najít každý sám“

Zájem o tanec přivedl Dominiku Černou ke studiu na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Po škole začala Dominika Černá balet učit a postupně se přes jógu, pilates, barre propracovala k metodě GOATA, která dokáže tělo vrátit do funkčního tvaru a jejím výsledkem je obyčejný pohyb bez bolesti a jako lektorka působí ve Studiu Barre Prague.

S tancem jste začínala jako malá holčička. Jak jste se k němu dostala, čím Vás zaujal? Chodila jste také do baletní přípravky?

„Byla jsem dost hyperaktivní dítě, tak mě rodiče přihlásili do tanečního kroužku v místní ZUŠ v Rokycanech. A od té doby bylo těžké mě odtamtud dostat. Bavilo mě vlídné prostředí, naše paní učitelka Vitingerová byla na nás vždy moc hodná a vysvětlovala nám vše s nějakým příběhem, takže jsme vždy věděli, co a proč děláme. Helena měla sama vystudovanou Taneční Konzervatoř hl. m. Prahy a jednoho dne navrhla mým rodičům, aby mě zkusili přihlásit na talentové zkoušky, že mám potenciál. A vyšlo to.“

Od dvanácti let jste klasický tanec studovala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a po škole jste učila klasický balet, výrazový tanec ve stylu Contemporrary dance a jógu v Taneční škole Storm Ballet v rodné Plzni. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala tanec učit?

„Věřte mi, že to poslední, co by mě v mládí napadlo, že budu někdy učit. Storm Ballet se mi dostal do cesty skrz Kristýnu Blahetovou, které učila nejen tam, ale tehdy vedla ještě otevřené lekce v jednom Plzeňském tanečním centru. To už jsem byla dva roky po škole, pracující v kanceláři a vlastně jsem na její lekci šla, protože mi začal taneční pohyb chybět. Kristýna mě přivedla do Stormu, abych si s nimi mohla zatancovat více, než jen v amatérské otevřené hodině. Tam si mě všiml Petr Čejka, který dodnes vede Storm Ballet. Viděl ve mně potenciál a přemluvil mě, abych zkusila vést jednu ze skupin mladších dětí a kolečko se rozjelo. Vzpomínám, že první sezónu to pro mne bylo velké trápení. Pak se to nějak přehouplo, začala jsem učit i starší děti a Petr mi postupně předával své umění práce s dětmi a jejich potenciálem.“

Našla jste se v józe, které se věnujete přes deset let. Absolvovala jste akreditovaný kurz lektora jógy II. třídy jako kurz Důležitost a aktivace CORE, což je hluboký stabilizační systém, který je nezbytnou součástí správného fungování těla. Jak sama říkáte: „Tělo je chrám.“ A o ten je důležité umět také pečovat. „Na józe asi nejvíce obdivuji učení se trpělivosti a nenásilí.“ Jak jste se k józe dostala?

„Jóga toho v mém životě odstartovala hodně. Jelikož jsem v době mých začátků nové éry života „nebaletky” stále pracovala na plný úvazek v kanceláři (to znamená 8 hodin na židli), a po práci jsem šla na trénink s dětmi, začaly se objevovat bolesti. Nejdříve ruce, pak záda, nohy, stále něco jiného. Pochopte, že jako lektor nemáte šanci si zatrénovat tak, jako byste si zacvičila jako klient. Bolesti jsem znala z dob studia, ale tentokrát jsem již neměla tří fázové tréninky každý den. No přeci to nebude jen ze sezení a běhání kolem dětí. O tomhle se totiž moc nemluví, co se stane s tělem tanečníka, když přestane aktivně tančit.

V hledáčku mi přistála jóga. Já v ní samozřejmě nejdříve viděla ten čas jen pro sebe a pořádný workout, protažení a úlevu od bolestí. Postupně jsem se ale chtěla dozvědět víc, o čem to vlastně je a tak jsem si našla kurz. Otevřelo se mi najednou úplně jiné okno a já začala vidět věci jinak. Že existuje i svět bez výkonu a že vývoj není o zdolání pozic, ale o skutečném poznání sebe sama do hloubky. Z dnešní perspektivy vidím, že je to celé ještě daleko větší, než jsem si uměla kdysi představit. Tehdy mi to pomohlo poodkrýt nové způsoby, jak lze k věcem přistupovat a jak je chápat. Aktuálně umění jógy nevyučuji, protože cítím, jak dlouho cestu ještě potřebuji ujít já sama, než budu schopna předat to, co jóga opravdu znamená.“

Sama se specializujete na revoluční pohybový systém, který vychází z pozorování nejodolnějších a nejefektivnějších pohybových vzorců u lidí i zvířat nazvaný GOATA (Greatest Of All Time Actions) a učí tělo pohybovat se tak, jak bylo navrženo, to jest přirozeně, efektivně a bez zbytečného opotřebení. Čím Vás GOATA zaujala?

„Goata je teď hodně aktuální téma. Potřebuji si spravit tělo a mít konečně klid. Dlouho jsem se plácala mezi jógou, pilates, tancem, barre a stále jsem se točila v kruhu nějakých bolestí a úrazů. A najednou jsem objevila metodu, která mi dala odpovědi a která mi dává smysl na všech úrovních. Metoda, která dokáže tělo vrátit do funkčního tvaru a jejím výsledkem je obyčejný pohyb bez bolesti. Denně mi prochází rukama mnoho klientů a mnoho životních příběhů. Všichni přijdou proto, že vědí, že se musí hýbat. V dnešní době již existuje spoustu metod a míst, kam si jít zacvičit. Každý si vybírá podle toho, co ho baví. Vzniká boj o zákazníka, trendy se postupně přizpůsobují tak, aby to přitáhlo co nejvíce lidí, a pomalu se vytrácí nejen kvalita lektorů, ale i proč to vlastně děláme. Lidé často zaměňují trénink za zábavu a i já to tak dříve měla. Chybí pak energie a motivace do obyčejného pohybu každého dne. Goata mi v tomhle otevřela oči a dala mi nástroj, jak přinášet sobě i lidem úlevu a něco, co zůstane až do konce života. Není to totiž jen cvičení, je to životní styl.“

Jako lektorka stylu barre, což je cvičení kombinující prvky baletu, pilates, jógy a funkčního tréninku působíte ve Studiu Barre Prague. Jaký je o Vaše kurzy zájem? Chodí na ně spíše začátečníci nebo více pokročilí?

„Působím v tomto studiu téměř od jeho počátku a začala jsem jako instruktorka Barre. Tento styl přitahuje mnoho žen z důvodu jeho konceptu. Je to velmi intenzivní cvičení, které je navíc složené do hudebního doprovodu. Klientky mají rychlé výsledky, baví je muzika a navíc si opravdu intenzivně zaposilují. Já tuto metodu již nevyučuji. Došlo mi, že byť metoda vychází z pilates, nedají se z mého úhlu pohledu výsledky sloučit s běžným životem. A byť je mi jasné, že lidé dělají spoustu věcí, které jim ubližují, i když jejich záměr je v základu správný, vybrala jsem si metodu, kde mohu mít na 100% čisté svědomí a kde nejde až tak o efekt, ale o to, co to přinese do života.“

V roce 2024 jste se podílela na pohybové spolupráci na inscenaci Lucie Hrochové Lekce s Janou pro Divadlo 3+kk. Jaké to bylo, jaká to byla pro Vás zkušenost? Troufla byste si také na choreografii?

„Lucie mě oslovila na konzultaci ohledně technického provedení cviků, které měla v choreografii. Přišla vlastně s krásným dotazem: „Koukni, prosím, na cviky co budeme dělat, jestli si ty lidi u toho neublíží.“ No to bylo něco na mě. Každopádně jsem si spolupráci i výsledné představení moc užila. Líbí se mi téma, které se snaží upozornit na stále se opakující problémy svobodného projevu, selský rozum a síly ženského hlasu. Já osobně bych na takhle velkou revoluci neměla kuráž. Bohatě mi stačí stále dokola vysvětlovat, proč dělám Goatu 🙂

A co volný čas, jak jej ráda trávíte? Co Vám říká slůvko relax?

„Volný čas je také v tuto chvíli velmi aktuální. Na své cestě jsem si vždy z nějakého koníčku udělala práci. Zároveň jsem potřebovala přivýdělek, abych zvládla pokrýt veškeré náklady na žití, takže mi to vlastně ani nevadilo. Jenže mě to dostalo do bodu, kdy jsem začala pociťovat obrovské vyčerpání na všech úrovních. Když jsem vyhořela potřetí, došlo mi, že musím dát své duševní i fyzické zdraví na první místo. Naučit se říkat laskavé ne, nastavit si hranice a hlavně si oddělit práci a volný čas. No řekněme, že jsem na cestě. Nejvíce se můj nervový systém vyladí v přírodě, takže volno trávím nejraději někde v lesích, a když okolnosti dovolí, tak i u oceánu. Je to zábavná hra ten život. Hra, na kterou si návod musí najít každý sám.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Černé

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Ivonou Jeličovou

„Já milovala každou roli, kterou jsem mohla na jevišti ztvárnit,“ přiznává Ivona Jeličová, držitelka Ceny Thálie, pro kterou je tanec projev emocí a vášně. Je v angažmá Národního divadla Brno, kde působí jako baletní mistr a je členkou souboru NDB3 (40+). A působí jako pedagožka na Taneční konzervatoři v Brně.

V dětství jste dělala atletiku, hrála tenis. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?

„Dělala jsem od 4 let balet a atletiku až na základní škole. Balet nebyl pro mě tehdy zajímavý, v podstatě jsem plnila maminčino přání stát se balerínou. Já chtěla spíše něco aktivnějšího jako atletiku. Tenis jsem nehrála, jen chtěla hrát, ale platit si trenéra bylo pro nás moc drahé.“

O baletu jste neuvažovala, ale nakonec na přání maminky jste nastoupila na brněnskou Taneční konzervatoř, kterou jste, ale jednu chvíli, chtěla opustit. Nakonec jste zůstala. „A jsem ráda, že to vyšlo.“ Co rozhodlo, že jste se nakonec na „ten balet“ dala?

„Na Konzervatoř jsem tehdy v 11 letech nastoupila právě kvůli mamince a také proto, že mě vybrali jedinou ze třídy a to mi lichotilo. Odejít jsem chtěla ve třetím ročníku. Z důvodu, že mě to nebavilo a přišlo mi to strašně pomalé 😀 Přibližně ve 4 ročníku se škola rozhodovala, jestli mě pustí do druhého stupně. V té době jsem dostala na hlavní obor jinou profesorku a ta ve mě viděla talent a předpoklady pro profesionální tanečníci. Můžu říct, že tak z 50% jsem vděčná ji, že jsem se stala balerínou.“

Po škole jste v roce 2000 nastoupila do angažmá plzeňského Divadla J. K. Tyla, jako sólistka baletu. Jakých bylo devět sezón, které jste v Plzni prožila?

„Nenastoupila jsem hned jako sólistka baletu, ale do sboru. Sólovou smlouvu jsem dostala až v roce 2002. Na Plzeň mám ty nejkrásnější vzpomínky, dostala jsem zde první šanci stát na jevišti v sólových rolích. Já jsem za těch devět let strašně vděčná. Přišla první nominace na Thálii, první získaná Cena Thálie a potkala jsem zde svého životního partnera.“

Pak Vaše cesta vedla, zpět do rodného Brna, když jste nastoupila do baletního souboru Národního divadla Brno a od té doby jste zde tančila řadu krásných rolí v baletech jako Bajadera (Gamzatti), Gisella (Myrtha). Labutí jezero (Odette – Odília), Nebezpečné známosti (markýza de Merteuil). Byla jste také Carmen a Raymondou. V současné době tančíte v inscenacích Kafka (Matka), Bdění (White Darkness), Coco Chanel, Popelka (Macecha), Romeo a Julie (matka Julie). Splnily se Vaše taneční sny? Je některá z rolí, které jste na scéně tančila, Vaši osudovou nebo srdci nejbližší?

„Byl to tehdy pro mě takový přirozený přestup do mého rodného města. Přibližně rok jsem zde hostovala, a pak přišla nabídka na stálé angažmá. Tím že jsme plánovali s manželem rodinu, tak nám přišlo přirozené vrátit se do Brna poblíž mé rodiny.

Měla jsem zde krásné příležitosti, krásné role velké i ty malé, nedá se říct, která je nejoblíbenější. Já milovala každou roli, kterou jsem mohla na jevišti ztvárnit. Možná když jednu vypíchnu, tak asi Lucidor a Arabella. Byla to velmi náročná dvojrole.“

Vaše taneční kreace Vám vynesly několik nominací na Cenu Thálie – Lady Macbeth, Radůz a Mahulena (Mahulena), Lucidor a Arabella, Chvění (Ona), Nebezpečné známosti (markýza de Merteuil) a role Maryši Vám Cenu Thálie vynesla. Co to pro Vás znamená?

„Když jsem byla mladá aktivní tanečnice, tak to pro mě znamenalo hodně, teď zpětně můžu upřímně říct, že to tak důležité není. Sleduji nominace v posledních letech a jsem z toho trochu zklamaná, ale to už tak asi bývá, protože jak já říkám, tak tanečník se nedá hodnotit časem nebo body jako v jiných sportech.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že byste se ráda časem stala baletním mistrem nebo učila tanec. A tanec učíte na Taneční konzervatoři v Brně, kde jste sama studovala. Čím Vás práce pedagoga naplňuje a čím obohacuje?

„Na Taneční konzervatoři učím už třetím rokem a pořád mě to baví. Je to sice mravenčí práce, ale hrozně mě baví vidět ten pokrok na studentech. Také mě baví ten rozdíl vidět práci profesionálních tanečníků (pracuji také jako baletní mistr ND Brno), takže mám to srovnání začínajících tanečníků a profesionálních tanečníků.“

V soukromí jste maminkou dcery Adély a syna Matyase. Vedete své děti k baletu, nebo je to táhne, jako kdysi Vás, ke sportu?

„Mé dceři je 11 let a věnuje se brazilskému jiu-jitsu, wrestlingu a judu, dokonce je vícenásobná mistryně v ČR a pátá na mistrovství světa. Syn začíná s judem a parkourem, takže opravdu balet u nás nehraje žádnou roli😀

Čím je pro Vás balet dnes? Jednou jste k tomu řekla: „Je to obrovská emoce. Je mi líto lidí, kteří si tu emoci neprožijí. Až do krku vám vleze pocit toho emočního štěstí. To ničím nenahradíte. Je to obrovská láska a absolutní naplnění.“ Platí to stále?

„Ano, to se nezměnilo, balet/ tanec je pro mě projev emocí a vášně. Sice už netančím aktivně, ale jsem členkou souboru NDB3 (40+), takže mám to štěstí, si ty emoce na jevišti ještě užít.“

A co volný čas, jak jej ráda trávíte?

„Hlavně s dětmi a s manželem. Moc toho volného času nemáme díky sportu mé dcery, ale když už je, tak ho většinou trávíme někde na dovolené.“

Děkujeme za rozhovor

Ivona Jeličová:

Narodila se 5. 8. 1981 v Brně.

V roce 2000 absolvovala Taneční konzervatoř v Brně.

2000 – 2009 angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni.

Od roku 2009 je v angažmá v Národním divadle Brno a od sezóny 2018/2019 první sólistka baletu.

2009 Cena Thálie za titulní roli v baletu Maryša.

Je držitelkou Ceny Phillip Morris – Poupě baletu (2007), výroční ceny portálu Opera plus za roli Ona v inscenaci Chvění (2016).

Působí jako pedagožka na Taneční konzervatoři v Brně.

Jejím manželem je bývalý tanečník Viktor Gutov, který působí jako kondiční trenér.

Foto: archiv Ivony Jeličové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se vzdušnou akrobatkou Šárkou Bílou

„Akrobacie je můj životní sen o svobodě“

„Vzdušný tanec je mou profesí a splněným životním snem o svobodě,“ přiznává Šárka Bílá, která v Pardubicích založila Nebeský tanec, jenž je zaměřen především na vzdušnou akrobacii. Sama se tanci začala věnovat v dětství, později si vyzkoušela pole dance a nakonec se našla ve vzdušném tanci, který se jí stal osudem.

V dětském věku jste se zabývala různými sporty a pak v páté třídě ZŠ jste se začala věnovat modernímu tanci a na gymnáziu jste dokonce chodila na karate. Jak na ten čas vzpomínáte? Čím Vás tehdy zaujal moderní tanec?

„Je to opravdu již hodně dávná minulost, ale na toto období vzpomínám s láskou, jelikož tanec již tehdy byl pro mě největší životní radostí. Tatínek se mnou jezdíval na taneční soutěže, kterých jsme se účastnili. Nejdříve jsem tančila v pohybovém studiu Hroch, kde jsem získala první základy a později v generační taneční skupině Barbaři, kde jsem se setkala poprvé s párovou akrobacií, ale bohužel dnes již nefunguje. Abych pravdu řekla, nevím, čím mě tanec zaujal, prostě ze všech sportů, které jsem do té doby vyzkoušela, se mi zde líbilo nejvíce. Byla to doba Michaela Jacksona, na kterého jsme tančili. Zajímavé je, že letošní školní rok 2025/2026 je jako návrat do minulosti s přesahem do budoucnosti, jelikož s dětmi připravuji nový projekt: „Uzdravme láskou planetu zemi“ právě na píseň „Heal the world“, kde budou nejen na šálách, ale i ve skupině tančit na zemi.“

archiv Šárky Bílé

Po gymnáziu jste vystudovala Ostravskou univerzitu a to obor Rekreologie, který je zaměřen na pedagogiku volnočasových aktivit. Proč právě tento obor?

„V mládí jsem vůbec netušila, čemu se chci v životě věnovat. Nicméně jsem si byla jistá v tom, že mě baví pohyb a také, že se chci cítit svobodně ve své budoucí profesi. Takže volba byla snadná – obor Rekreologie byl o volném čase a zároveň pohybové aktivitě. Proto jsem se vydala touto cestou.“

Po studiích jste cestovala a poznávala Evropu a pár let žila v Řecku. Co Vám poznávání Evropy dalo a jak na pobyt v Řecku vzpomínáte?

„Řecko je moje největší srdcovka a zároveň se stalo mým druhým domovem. Málem jsem se v Řecku vdala, ale moje touha po svobodě a nalezení životního poslání, byla jednoduše silnější. Každopádně to bylo nejklidnější a nejkrásnější období mého života. Bylo to jako z pohádky žít život u moře a mít kolem sebe láskyplné bytosti. Řekové jednoduše mají srdce na dlani a jsou to krásné duše. V příštím roce plánuji opět cestovat po Řecku a navštívit své staré přátele. Dalším velkým snem je právě pořádat letní kurzy vzdušného tance na Krétě. Jsem tedy zvědavá, jak to vše dopadne.

Poznávání Evropy mi poskytlo především cennou zkušenost s rozvojem jazykových dovedností v angličtině a také možnost vidět, jak lidé žijí. Aktuálně také přemýšlím začít cestovat i mimo Evropu, velmi mě láká navštívit Bali „ostrov Bohů“. Cestování je jedinečná příležitost k nalezení skutečné pravdy o světě, ve kterém žijeme. Při překročení hranic se naše vnímání rozšíří a umožní nám hlubší pochopení světa. Každý zážitek, který na cestě za dobrodružstvím zažijeme, navždy zůstane v naší paměti a nikdo nám ho již nemůže vzít. Stává se tak součástí našeho jedinečného životního příběhu. Vřele doporučuji všem mladým lidem, ať se nebojí cestovat a vyrazí do světa.“

V roce 2011 jste se začala věnovat pole dance. A o rok později jste se zúčastnila soutěže amatérů v pole dance a obsadila 5. místo. Čím Vás pole dance zaujal a co vás k němu přivedlo?

„Pole dance byl počátkem mého snu. Tehdy právě můj řecký snoubenec mi z Anglie objednal taneční tyč a já začala s domácím tréninkem na Krétě. On byl mou velkou inspirací, jelikož sám byl trenérem tenisu. Tehdy jsem si myslela, že otevřu pole dance studio, ale nakonec to nebylo mým osudem.“

A právě přes pole dance jste se dostala ke vzdušnému tanci, který se Vám stal OSUDEM. Jehož název je z anglického „aerial dance“ neboli česky vzdušný tanec, vzdušná akrobacie, závěsná akrobacie či akrobacie na šálách a je to především kombinace akrobaticko–tanečních prvků. „Vzdušný tanec je pro mě ta nejlepší forma aktivního odpočinku a zároveň svoboda, kterou cítím vždy, když se na šálu zavěsím“, říkáte. Čím je pro Vás vzdušný tanec dnes? Co Vás na něm stále tak fascinuje?

„Vzdušný tanec je mou profesí a splněným životním snem o svobodě. Co ale pro mě nejvíce dnes znamená? Je to, že mohu své životní zkušenosti nejen s tancem a akrobacií předávat těm nejmladším. Vidět jejich radost, ale i slzičky, které jsou s tím vším spojené a zároveň je úžasné, jak mezi nimi vznikají pevná láskyplná přátelství. Dnes to není jen o vzdušném tanci, který mě stále fascinuje hlavně tím, že i po 13 letech objevuji nové kombinace prvků, ale také o tom, že tu po mně zůstane odkaz v mladé generaci.“

archiv Šárky Bílé, studentka Elenka

Také jste trenérka vzdušného tance v pařížské akademii Fratellini, která se zaměřuje na výuku cirkusového umění. Jaký vztah máte k novému cirkusu?

„Akademie Fratellini byla pro mě místem, kde jsem sama bez přítomnosti trenéra studovala vzdušný tanec. Trenérkou jsem se stala až po návratu ze svých cest. První kurz jsem otevřela v roce 2013 v pole dance studiu Intimate Pardubice.

Nový cirkus zbožňuji, jelikož neustále vznikají nové akrobatické možnosti. Právě ve Fratellini jsem si zkusila např. i Cyr wheel, který se mi velmi líbí, ale v našem okolí není rozšířen.“

V Pardubicích, kde žijete, jste se stala průkopnicí vzdušného tance a vedete školu Nebeský tanec (Nebeský tanec) která je zaměřena na vzdušnou akrobacii. „Snažím se o rozvoj vzdušného tance, podle mě je to krásný sport a mohl by být i součástí olympijských her“, říkáte. Jaký je o kurzy vzdušného tance zájem? Chodí na ně jak dospělí i děti?

„Aktuálně po letech zkušeností bych řekla, že vzdušný tanec je tak trošku „jiný sport“ a není úplně pro každého, jelikož jste ve výšce a nemáte žádné jištění, takže zde je poměrně velký faktor strachu. Dále také vidím úskalí v tom, že osobně se zaměřuji i na rozvoj umělecko-taneční části, takže někteří se bojí „sebe projevit“, proto raději zvolí jinou pohybovou aktivitu bez těchto nároků. Nicméně naše kurzy jsou plné. To platí i u studentek Nebeského tance, které si otevřely vlastní lekce, tak také mají plně obsazeno. Jak já říkám: „Konkurence neexistuje“. Jistě znáte tajemství přitažlivosti? Aktuálně naše kurzy navštěvují pouze děti. Zajímavostí je, že naše bývalé studentky učí převážně dospělé. Je to jistě tím, že děti miluju a práce s nimi mě jednoduše baví. V minulých letech jsem učila pár dospěláků a ti dnes právě vedou své vlastní kurzy. Mým cílem totiž bylo rozšířit vzdušný tanec a to se mi upřímně podařilo.“

archiv Šárky Bílé, studentka Anetka

A co další zájmy a koníčky, máte na ně čas? Co Vám říká slůvko relax?

„Mezi mé další zájmy patří především spiritualita a problematika mezilidských vztahů. Aktuálně jsem se pustila do dalšího programu „Chakradance Bohyně“ pod vedením Alice Kirš. Je to především o taneční meditaci a práci s vlastním nitrem. Poslední roky studuji psychologii různých osobností a velmi se zajímám o to, jak vzniká disharmonie v našich životech. Během 15-ti let jsem tvrdě pracovala na realizaci svého podnikání, takže to jsem relax moc neznala, kromě života v Řecku. Ale dnes relax je pro mě základem mého bytí, jelikož jsem si uvědomila, že život není jen o práci a výsledcích. Naopak život je o tom žít v souladu se svým tělem a duší. Pochopila jsem, že nejdůležitější je moje zdraví a vnitřní klid.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Šárky Bílé

Veronika Pechová

pro Taneční magazín