Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory – 25. stránka

Rozhovor s hercem VÁCLAVEM KRÁTKÝM

„Když mi někdo říkal, jak tančit, štvalo mě to.“

1. Diváci Vás znají především z detektivek nebo válečných filmů. (např. Policie Modrava, Ruka, Krev zmizelého, seriál Letiště, Kriminálka Anděl). Co je asi to „něco“ ve Vás, co Vás předurčilo pro tyto filmy?

„Tak to vím úplně přesně. V minulém životě jsem byl určitě policista a v předminulém číšník. Protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč bych byl do těchto rolí obsazován. I když teď jsem si v jednom seriálu zahrál pěknou roli lesního dělníka. Tak jsem v jednom z dalších minulých životů musel být asi kůrovec nebo motorová pila. Ale naštěstí i v divadle mám zajímavé charakterní role. Zahrál jsem si například – medvěda, vlka, motýla, lva, lachtana a koníčka dokonce 2x. Takže v dalším minulém životě, jsem musel být pěkné zvíře. To, co mě tedy předurčuje k mým rolím, jsou mé minulé životy!“

2. Hrajete raději „záporáky“ nebo prince?

„Samozřejmě radši hraji záporáky. Pár jsem si jich naštěstí zahrál. Ale to vám řekne každý herec, že taková postava je daleko zajímavější než kladný hrdina. A jelikož jsem ve svém minulém životě určitě nebyl princ, tak jsem si ho taky nikdy nezahrál. Samozřejmě, že každý herec si chce ve svém hereckém životě alespoň jednou prince zahrát, „ nejlépe toho dánského“. Ale popravdě řečeno, já ty prince nemám moc rád, tedy kromě zpěváka Prince.“

3. Proč nemáte rád romantické prince?

„Když se řekne princ, naskočí mi husí kůže a vybavím si krásného, statného týpka s úsměvem na rtech, který přijede na bílém koni, políbí Sněhurku a hotovo. A je ruka v rukávě. A co ti chudáci trpaslíci, kteří se o ní starali, jak k tomu přijdou? Nedostanou nic. A princ to má zadarmo, jenom proto, že je to princ, tak slízne smetanu. Proto je nemám rád. To radši budu trpaslíkem nebo zlou královnou.“

4. Úplně teď ve Vás vidím tu zlou královnu… Ta podoba! 🙂 A co třeba Pavel Trávníček? To je dobrý princ,ne?

„Určitě. Pavel Trávníček nebo Jan Čenský. Z nich to princovství přímo vyzařuje. Ale nezávidím jim to.“

5. Opravdu nechcete být nikdy hodný a romantický hrdina, Vy jedna zlá královno?

„Ne…. Ano…. Nevím…. Těžká otázka…. Chci být hodný a zlý i romantik a buran. To je složitý. Je to jako energie Jing a Jang. V každém dobrákovi se skrývá zlo a někdy ten nejhodnější člověk dokáže nejvíce ublížit. A každý zloun má v sobě nějaké dobro a dokonale vás překvapí, když je na vás najednou hodný. Takže radši budu zlý, abych o to mohl být víc hodný.“

6. Co Vás přivábilo k herectví?

„O tom občas také přemýšlím….

Asi to bylo takto: V jedné z mých dalších reinkarnací jsem byl prkno z jeviště národního divadla. Ale to jsem nevěděl, že jsem prkno z národa. Prostě jsem byl prkno. Každý den jsem si hověl ve tmě a teple, ale pak vždy někdo rozsvítil a začali po mě dupat, stavět na mě různé věci, židle, trůny atd., vrtali do mně, třeba jednu dobu ke mně vrtali pořád dveře, kterými někdo neustále vcházel a odcházel. Já jsem vám byl tak rozvrtanej, že jsem byl rád, když mě pak zatmelili. A přišli další lidé a ti po mě dupali, křičeli, zpívali, tancovali, občas mě něč ím polili. Potom se zhaslo a byla zase tma a teplo. A já si říkal: „Krucinál, co to tam ti lidé dělají? Já až budu jednou člověk, tak musím zjistit, o co jde. Když se to potom stalo, tak jsem se v mládí náhodou dostal do divadla. Bloudil jsem po té budově, až jsem se dostal na jeviště. A když jsem tam vlezl, zatočila se mi hlava, omdlel a praštil jsem se o jedno prkno, projely mnou všechny vzpomínky na národ. A já jsem najednou věděl, že chci být taky hercem, abych mohl dupat, křičet a tančit po těch prknech, co znamenají svět.“

7. Jednou jste řekl, že taneční divadlo byla pro Vás zajímavá životní kapitola. Máte kladný vztah k pohybu?

„Ano, k pohybu mám kladný vztah ve všech jeho polohách a formách. A nejdůležitějším pohybem je dostat se každé ráno z polohy ležmo do polohy vzpřímené a v tom se pohybovat celý den. Tanec jsem se začal učit na diskotékách.“

8. Byl jste „pařič“?

„Ve svém určitém období jsem byl „pařič“. Strašně mě bavilo hýbat se, ale nebavilo mě chodit do tanečních… Když mi někdo říkal, jak tančit, štvalo mě to. Pokud jsem cítil potřebu třeba i spadnout na zem, tak jsem to chtěl udělat. Ale teď už diskotéky nevyhledávám a dívám se na to s odstupem.“

9. Jak se díváte na tanec dnes?

„Tanec je pro mě určitá svoboda, uvolnění, nemám na mysli choreografii. Ve sportu jsou pravidla asi přesně daná, kdežto v tanci můžete zkoušet rozsah atd. Pohyb je svoboda. Tanec má také pravidla, ale pokud to někdo nedělá profesionálně, tak to nemusí být geniální.

Občas mi vadí na tanečnících, že mají kamenné obličeje. Viděl jsem tanečníky, kteří opravdu všechno prožívali, bylo vidět i to, co si myslí. Vím, že je náročné „nadýchat tu choreografii“, v půlce už nemůžete, je těžké přidat pocit, výraz, prostě člověk „má dost.“ Ale párkrát jsem zažil krásná vystoupení, vím, že to jde a pak je to krásné o to víc.

Když člověk tančí s někým, je v tom ještě další rozměr – partnerský vztah.

Tango je pro mě nejsmyslnější tanec, co znám.

V dnešní době je klasický nebo výrazový tanec na okraji, populární jsou komerční skupiny, nebo x-faktor. Ale přínos do života je tanec určitě.“

10. Někteří mladíci se tanci vyhýbají, protože by nepůsobili mužně. Mnozí by se jim smáli. Také slýchávám názor, že tanec „dělá“ jen žena.

„To je trapný, přežitý názor. Znám spoustu tanečníků, kteří jsou úplně normální, mužní. Vždyť se může zkombinovat sport i tanec, ale záleží na tom, co komu později půjde lépe a v čem bude dobrý.

Proč by chlap nemohl tančit? Když holky vidí pěkného tanečníka, tak jsou rády. Nejen chlap se rád podívá na hezkou tanečnici, ale i opačně. Tak ať ti chlapi tančí pro ženské, a ať pro ně něco dělají!!!“

11. Souhlasíte s tvrzením některých mužů, kteří vykřikují, že všechny muže zajímá pouze sexy tanec, např. holky u tyče atd., a na jiné tance se dívat nebudou?

„To není pravda.

Nedávno jsem viděl flamenco, tanečnici s kytaristou, to jsem zíral. Tolik smyslnosti, napětí. I malé detaily v tanci hrají roli.

Jindy zase nastane situace, kdy člověk některým tancům nemůže rozumět, je to příliš složité, to je také pravda.

I takový tanec u tyče, stejně jako třeba moderna, je náročná disciplína. A záleží na tom, jak kdo dokáže tuto náročnost ocenit.

Když člověk tvrdě pracuje od rána do večera a pak se touží jednoduše pobavit, pak jsou holky u tyče asi to pravé. Ale znám dost lidí, kteří tvrdě pracují a umí ocenit i složité tance, ovšem také znám spoustu lidí, kteří tu hloubku hledat nechtějí a život si zjednodušují.“

12. Jak se díváte na dnešní společnost?

„Dnešní doba je strašně zrychlená. Spousta lidí pořád někam spěchá a už se nedokážou zastavit. Přitom někdy stačí, sednout si na lavičku do parku a jenom být. Pořád se honíme za úspěchy a penězi. Ale spíš záleží na tom, po čem člověk touží a jaký má cíl, protože možnosti máme. Ať už v oblasti umění, sportu, vědy. Rozhodnete se studovat sysly v Tatrách, můžete.“

13. Chce to jen finanční prostředky….

„Samozřejmě. A když opravdu něco chcete, tak se prostředky vždycky najdou.“

14. Máte představu, kolik lidí chodí v Praze za kulturou?

„Určitě ne tolik, aby to uspokojilo veškerou kulturní nabídku. Takže když si tu otázku obrátím. Kolik a jaké kultury je v Praze lidem nabízeno? Odpověď zní hodně a ne vždy příliš kvalitní. Proto bych byl radši, kdyby jí bylo méně a kvalitnější. Pak za kulturou bude chodit daleko více lidí.“

15. Herci také rádi čtou. Jaké knížky máte rád?

„Nejradši čtu vkladní knížky. Hlavně, když je tam hodně čísel, před tou desetinou čárkou. Ne, naštěstí moje maminka pracovala celý život v knihovně jako knihovnice. Tak jsem vyrůstal obklopen knihami a to doslova. Měl jsem postel z knížek, přikrýval jsem se knížkami, místo židle knížky atd. Tak jsem četl vše, co bylo po ruce. Bulgakova, detektivky, matematické tabulky, korán atd. A od té doby čtu rád vše. A těžko se mi vyzdvihuje nějaký žánr, který mám nejradši, ale nejhůře se mi čte telefonní seznam.“

Ano, telefonní seznam je náročná literatura, v tom Vám naprosto rozumím.

16. Co byste upřednostnil, akrobacii nebo takové milé taneční vystoupení?

„Přitažlivé je obojí. Takže upřednostním tanečně akrobatické vystoupení.

V dnešní době se mi to těžko rozděluje….

…ale když bych si měl vybrat, jestli akrobacii nebo tanec….. tak pokud se budu dívat na hezký holky, tak se budu raději dívat na tanec!“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s operní zpěvačkou MARTOU FÍLOVOU – ŠIMŮNKOVOU

„Operní zpěvák je sám pěšák v poli“.

Marta Filová – Šimůnková, bývalá operní zpěvačka, kterou si diváci pamatují v roli Pamíny v Kouzelné flétně, (Národní divadlo), nebo Rusalky (divadlo v Ústí nad Labem), vystupovala několik let jako sólistka HD Karlín a byla stálým hostem ND, dnes učí techniku zpěvu a pomáhá léčit i poškozené hlasivky.

Jak vzpomíná na svou profesionální dráhu?

1. Jaký je život operní hvězdy?

„Je plný práce a dřiny, od rána do večera člověk myslí na to, jestli má hlas, přemýšlí jaké činnosti si může dovolit, aby neohrozil hlas.

V divadle není mikrofon, který lehce pomůže i nemocnému hlasu, zesílí hlas, menší nedostatky mikrofon vyčistí…. V opeře nepomůže nic, tam musí být člověk opravdu stoprocentní, psychicky i fyzicky v pořádku.“

2. Jaké činnosti si nemůžete dovolit?

„Nesmí se jíst zmrzlina, nesmí se opalovat, opalování způsobuje překrvení hlasivek. Ve velkých letních vedrech či v mrazu se nedá zpívat, to je pro zpěváka „katastrofa“.

Nelze jít nakupovat či sportovat a pak jít zpívat, mám teď na mysli hlavní či těžké role, kdy na Vás závisí celé představení.

Člověk nesmí mluvit moc nahlas, rozčilovat se, nesmí se nechat „rozhodit“ problémy v rodině … atd.“

3. Vnímala jste svůj život jako „těžký úděl“ nebo „úspěšnou a záviděníhodnou profesi?“

„Byl to úspěch. Jezdili jsme s Karlínským divadlem se slavnou operetou Johanna Strausse „Netopýr“ a zažívali jsme obrovské ovace, navíc to v té době byla jediná šance dostat se do západních zemí. Brala jsem to jako výjimečný život plný dřiny. Dnes se více píše o hercích a zpěvácích, tehdy jsme nebyli oceňováni za tu dřinu. Zpěváci hlavních rolí měli stejné platy jako by byli poslední zřízenci divadla. V zahraničí dovedli zpěváky tehdy finančně ocenit.

V západním Německu jsme měli těžké podmínky. Ujeli jsme autobusem 800 km, potom nás čekalo vystoupení. Byl to velký rozdíl, zpívat hlavní postavy a ostatní postavy. Naši kolegové se mohli bavit, my ne. Podmínky pro nás byly tak těžké, že někteří z nás odcházeli. Fyzicky i psychicky mě tento život vyčerpal. Jsou lidé, kteří jsou na to stavění, aby vydrželi tuto pěveckou dráhu, jsou různé cesty.“

4. Musí profesionální zpěvačka ještě studovat zpěv?

„Musí se trénovat. Já jsem chodila 1-2krát týdně k profesorce na hodiny zpěvu.

Když člověk zpívá nejtěžší role, musí o hlas pečovat, musí trénovat a stále se učit.“

5. Kolik hodin jste věnovala tréninku?

„4-5 hodin trval trénink a zkoušky v divadle, 1 hodinu jsem zpívala, před představením jsem už musela mít klid a připravovala jsem se na vystoupení. Většinou jsem dopoledne zkoušela a odpoledne jsem studovala nové věci.“

6. Spousta lidí namítne, že to přece není takový problém zazpívat píseň, když máte talent, ne?

„Jistě. Něco jiného je ale zazpívat si lidovou nebo popovou píseň, něco jiného je zpívat těžkou, klasickou operu. Ta vyžaduje dlouhé studium a techniku. U táboráku zvládne samozřejmě zpívat každý, ale ne každý může zpívat vážnou hudbu.“

7. Může si zpěvák zničit hlasivky?

„Někdy hlasivky ten nápor nevydrží, to se může stát. Záleží na dispozicích, na správné volbě oboru a rolí. Mnoho lidí ukončilo předčasně svoji kariéru, protože si vzali těžkou roli, která neodpovídala jejich hlasivkám. Např. Mozartovy opery, to jsou lehké hlasy, tzv. soprán lyrický. Verdiho opery, to je tzv. soprán dramatický. Když lehký hlas vezme těžkou roli, může si zničit hlasivky, přetáhnou se.“

8. Je možné si tréninkem rozšířit rozsah a posílit hlas? Nebo je určitá dispozice člověku daná?

„Je možné něco změnit. Při dobrém cvičení a tréninku, pokud má člověk určitý talent, je možné rozšířit rozsah. Pravidlo to samozřejmě není, hlasové dispozice k tomu musí být.“

9. Může si rockový zpěvák, který občas spíše křičí než zpívá, poškodit hlasivky?

„Tento způsob zpěvu určitě není přirozený, hlas se křičením zákonitě musí poškodit. Záleží ale do jaké míry. V této hudbě určité poškození nevadí, chrapot je žádaný. V klasické hudbě je to naopak. V rocku je drsný hlas „IN“. Dnes existuje mnoho škol, kde se učí rockový i popový zpěv.“

10. Může zpěvák zvládnout klasiku a současně rock i pop?

„Pokud člověk ovládá svůj hlas, pokud šikovně zachází s hlasem, může zvládat obojí. Musí ovládat dechovou techniku.“

11. Jmenujte nejlepší popové zpěvačky současnosti …

„Celin Dion, Mariah Carey – to je doslova pěvecká akrobacie, fenomén… Také Whitney Houston byla geniální.“

12. Panuje mezi operními zpěvačkami rivalita?

„Bohužel ano, obrovská rivalita. Hlavní roli může zpívat jen jedna, maximálně dvě. Je to nesmírný boj o hlavní role, zpěvačky, které tyto role nedostanou celkem logicky nemají radost. Kamarádství mezi sólistkami je spíše výjimkou. I na konzervatoři se už projevuje jeden velký rozdíl – herci jsou skupinoví, loajální, my zpěváci jsme „těžce“ individuální. „Sám pěšák v poli“.

13. Je pravda, že dobrý operní zpěvák musí být plnoštíhlý? Může mít i hubený člověk silný hlas?

„Může. Je nesmysl, že „v sádle je hlas“, to se říkalo dříve.

Ale světové operní hvězdy jsou opravdu plnoštíhlé, spíše se dá říci, že v mohutnějším těle hlas více rezonuje, má se o co opřít.“

14. Porovnejme operu a pop. V čem je opera těžší?

„Popová hudba je něco jiného, mikrofon naplní sílu hlasu. Operu člověk musí uzpívat sám, musí překřičet celý orchestr bez mikrofonu.“

15. Popoví zpěváci jsou ale více uznávaní, více populární, lépe zaplacení. Není to nespravedlivé?

„Někdy ten pocit mám.“

16. V současné době učíte a pomáháte technicky zvládnout klasický, popový i rockový zpěv. Jak se Vám daří v této oblasti?

„Právě mám velkou radost z toho, že ke mně chodí lidé, kteří zpívají v kapelách, nebo sólově, někteří z nich dokonce vystupovali v soutěži „Česko hledá superstar“ nebo „Česko-Slovensko má talent“!

Jsem opravdu ráda, že mohu své zkušenosti předávat dál.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s herečkou DAGMAR ČÁROVOU

„Nic není zadarmo.“

Jméno Dagmar Čárová slyšíme v televizi velmi často poté, co zazní slovo dabing. Tato skvělá herečka a dabérka propůjčila svůj hlas např. Sandře Bullock, Jodie Foster či Emmě Thompson.

Vystupuje v divadle, její nejoblíbenější hra je „Tančírna“ a právě dotočila filmový seriál „Policie Modrava“.

1. Co Vás baví víc, dabovat nebo hrát divadlo?

„To jsou dvě neslučitelné disciplíny, které se ale doplňují. Je určitě vhodné mít divadelní zázemí, ve většině případů je to znát. Když si herec projde divadlem a vše si ochutná sám na vlastní kůži, v dabingu se to zúročí, pak je dabing kvalitní.“

2. Musíte měnit hlas během dabování? Která postava byla nejtěžší a v čem spočívá obtížnost dabingu?

„Záleží na temporytmu a žánru. Největší oříšek pro mě anebo spíše „hozená rukavice“ byla Emma Thompson ve filmu „Chůva“. V tomto filmu jsou zlobivé děti a jejich otec si pro ně najde na inzerát chůvu. Přijde doslova čarodějnice, dokonce tak i vypadá. Postupně se ale tato zlá osoba mění a mění se i ty děti. Až je nakonec milá a hodná a stává se jejich maminkou. Emma Thompson tyto své povahové rysy vyjadřovala i mluvou.

Bylo těžké přizpůsobit se její mluvě, protože měla od maskérů deformovanou pusu. Emma měla vycpané velké tváře, což samo o sobě deformuje mluvu. Takže my jsme zkoumali, jak to udělat, aby moje řeč byla podobná a hlasově odpovídala výkonu Emmy. Navíc Emma je dˇábelsky dobrá herečka. Tak jsem se zakousla do tužky, a mluvila jsem přes tužku. Zkoušeli jsme, jestli se to podobá tomu, co Emma říká a nakonec to dopadlo dost dobře. Lidé si mysleli, že ji daboval ze začátku někdo jiný, než jsem začala mluvit mým hlasem.“

To jsou tedy úskalí. Něco takového divák ani netuší…

3. Posuzujete nějak sama sebe, když později posloucháte film? Máte svůj hlas ráda?

„Na dobrý film se ráda podívám, protože ho většinou nevidím celý, když ho vytváříme. Obvykle svou práci nijak neposuzuji. Pokud je tam nějaká těžká scéna, která nám „dala zabrat“, tak se ráda podívám, jak to vyšlo v celku. Člověk je ve studiu sám a postupně se přidávají kolegové, nakonec se dabing míchá. Tak na to bývám někdy zvědavá. Na telenovely se nedívám, to je pro mě takový spotřební materiál. Na druhou stranu, svého diváka mají také, tak proč je nedělat?“

4. Vy umíte hodně cizích jazyků. Pomáhá tato znalost v dabingu? Je důležité znát cízí jazyk?

„Asi to není důležité. V dabingu existuje mnoho odvětví, někde se jazyky využijí a jinde ne. Někdo překládá, někdo text upraví a herec text reprodukuje. Dobrá úprava se musí krýt s „klapancemi“, lipsingem, na samohlásku nesmí být něco jiného. Např. v němčině se dává sloveso na poslední místo, takže není možné si říct „Aha, teď bylo podstatné jméno, tak já je tam dám také!“ V němčině to vůbec takhle „nefunguje“, celá věta by byla špatně. Znalost jazyka je možná výhoda v dokumentech, ty nejsou synchronní, tam je dobré se aspoň orientovat v cizím jazyce.“

5. Kolik umíte cizích jazyků?

„Umět, to je příliš silné slovo, to nechávám jiným. Já se spíše orientuji tak ve 4 až 5ti jazycích.“

6. Je velký zájem o dabing ze strany mladých lidí? Nebo je to spíše tak, že každý chce být herec a občas dabovat?

„Já myslím, že je velký zájem o dabing. Ale mladí lidé jsou přesvědčeni, že dabing znamená rychlou cestu k velkým penězům. A to je veliký, ale obrovský omyl. Tato práce vyžaduje velikou pokoru, to je na prvním místě a také hodně proto udělat. Když si na ulici řeknete, že je přece tak jednoduché klapat na ten obraz a můžete to jít hned dělat, zjistíte, že úplný opak je pravdou.

Ale zájem o tuto práci je. Při dabingu lidé přijdou k zajímavým filmům, k premiérovým filmům.“

7. Co by měl člověk umět, když chce být dobrý dabér? Zdá se to snadné….

„Dnešní doba je doba zrychlená, je tudíž zrychlená i v dabingu. Dříve se dabing dělal pomalu, na práci bylo dost času, teď je vše tisíckrát rychlejší.

Starší kolegové, zvyklí dělat dabing, ho teď odmítají, nestojí jim to za ty nervy a soustředění. Ale klobouk dolů před tím, kdo si to přizná. Je pravda, že schopnost maximálního soustředění je „alfa omega“ této práce. Musíte číst i sledovat obrazovku několik hodin bez přestávky, někdy to není ani přeložené, jsou to „nervy“. Musíte občas i improvizovat. A je také pravda, že spousta lidí nechce brát začátečníky, protože to zdržuje a času je strašně málo.“

8. Dabujete společně s Petrem Olivou, Vaším partnerem. Oba jste na jednom pracovišti. Nekazí to Váš vztah?

„Ne, každý to má tak, jak si to zařídí. Pomáháme si vzájemně.“

9. Váš vztah s Petrem Olivou je záviděníhodný už mnoho let. Jaký máte recept na šťastné soužití?

„Nic není zadarmo, nic není z nebe. Je důležitá vzájemná tolerance, pokora jeden k druhému i k práci, k vnímání světa.“

s Petrem Olivou, hra „Ve stejný čas za rok zas“

10. Baví Vás také natáčení filmů?

„Právě jsem dokončila filmový seriál „Policie Modrava“, těšilo mě to. Toto tradiční natáčení, které dnes v naší zrychlené době už neexistuje.

U této filmové práce všechno zapadalo do sebe, režisér byl bezvadný, tak jsem si říkala: „To je fajn, to je moc prima, že dělám tuhle profesi.

Dnes je zvykem na jedno „klapnutí“ točit 3 listy scénáře. Někdy chybí i režisér, člověka takové natáčení netěší.“

11. Herectví je tvořivé. Dovedete si sebe představit, že děláte jednotvárnou a nudnou práci?

„Svoboda duše a tvořivost, to miluji na hereckém povolání. Ale jednotvárnou práci si dovedu představit, to určitě ano, kdyby přišly zlé časy, tak ano.“

12. Jaké výhody a nevýhody oproti angažmá zažíváte teď, když jste na „volné noze“?

„Je to lepší v tom, že si organizuji práci sama, když se mi to hodí, můžu cestovat atd.

Nevýhoda je nejistota. Nevíte, kdo kdy zavolá, jestli vůbec zaplatíte složenky. Angažmá znamená, že máte peníze, ale není čas. Jsem velmi ráda, že můžu hostovat v divadle R.B.“

ze hry „Vějíř Lady Windermeerové“ – v titulní roli

13. Co pro Vás znamená tanec?

„Tanec je pro mě osvobozující, mám ráda pohyb. Dělala jsem gymnastiku a akrobacii. Na představení „Tančírna“ jsme se důkladně připravovali a nacvičovali tanec.

„Tančírna“ byla jiná na Slovensku, v Budapešti, pokaždé je toto představení jiné. V Maďarsku po skončení představení diváci aplaudovali, vstávali, chtěli tančit s herci.

„Šéfová“ divadla R.B. a současně autorka scénáře Hanka Gregorová se snažila dívat na české dějiny s nadhledem, aby divák neodcházel ubitý, že jsme naši minulost promarnili. Pro Čechy je typická závist, málokdo by přiznal, že jsme malinko přízemnější… Ale určitý nadhled se Čechům líbil. I na Slovensku naši „Tančírnu“ ocenili, bylo mi najednou líto, že jsme se odtrhli od Slováků.

Je milé, že existuje fanklub mladých lidí, kteří chodí často do divadla právě na „Tančírnu“. Také tu byli žáci gymnázia, kteří šli do divadla povinně, byli jsme připraveni na jakékoliv reakce, ale studenti seděli jak přikovaní. “Tančírna“ má lidem co říct.“

14. Báječně vypadáte. Dodržujete zdravou životosprávu?

„Ne úplně doslova, ale dodržuji. Pohyb musím mít. Mám dva psy, běhám s nimi venku. Pro představení potřebujete fyzičku, mám osvědčené cviky, které cvičím každý den. Pokud si je zacvičím, jsem spokojená.“

foto – rodinný archiv

15. Které země Vás nejvíce okouzlily? A kam byste ráda jela?

„Miluji Francii, to asi každý, kdo tam strávil pár dní. Oslovila mě svou tolerancí, uměním, přátelstvím, krásnou přírodou, drsnou i romantickou. Ale všude je něco. Celý svět bych projela, já bych mohla cestovat pořád. Jsem ráda ve styku s lidmi.

Kam bych chtěla jet? Chtěla bych pobýt v Austrálii.“

16. Konverzujete s místními?

„Určitě. Nastuduji si základní fráze, všichni kolem mě také a konverzujeme.“

17. Rozumíte domorodcům, když Vám odpoví?

„To se vždycky dá, to lidské se dá sdělit docela snadno.

Když má člověk chuť a vůli, to se vždycky projeví.“

18. Jaké máte koníčky?

„Lyžování, tenis, plavání, potápění, vášnivě čtu. Ve Francii jsem si všimla, že lidé čtou velké knihy, dokonce i v metru. Tahají je s sebou všude. Kniha má jednoduše svoji vůni, není to žádná technika. Uznávám navigaci, ale mapy jsou mapy.“

19. Máte ráda adrenalinové sporty?

„Dříve ano, ale od té doby, co je syn záchranář, už ne. Člověk by si měl vážit života.“

foto – rodinný archiv

20. Nechtěla jste někdy být profesionální tanečnice, třeba jen na chvilku?

„Tanec jsem vždy měla ráda, ale cítila jsem, že je to součást herectví. Nikdy mě ani nenapadlo být tanečnicí. Věděla jsem, že na profesionální kariéru nemám.“

foto – rodinný archiv

21. Chcete stále hrát nebo se už těšíte na důchod?

„Ideální je zůstat duševně i fyzicky svěží do vysokého věku. Dnes byste lidem, kterým je 50-60 let, řekla o dvacet let méně. Samozřejmě, že kondička jde rychle dolů, když přijde nemoc.

Herec nechce ztratit kontakt s lidmi. Herec se bojí, že přijde důchod.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem MICHALEM HOLÁNEM

„Nic víc na téhle planetě mít nemůžete, než šťastnou rodinu a dobré přátele“

1. Vy jste začínal v černém divadle, v divadle na Vinohradech a také už několik let dabujete. Diváci Vás znají ze seriálů „Kobra 11, Star Trek, Hvězdné války III, Doktůrci -Scrubs“, kde jste daboval hlavní postavy. Byl jste rád, že jste dostal možnost dabovat postavu Bena Jägera (Tom Beck) v Kobře 11? Baví Vás detektivky?

„Byl jsem velmi potěšený, když jsem dostal nabídku dabovat v Kobře 11. Já jsem Toma Becka daboval už předtím v několika německých romantických filmech. Mám rád charismatické, vtipné, drsné i romantické typy lidí, to všechno v sobě Tom Beck má, takže ho dabuji rád a dobré detektivky mě baví.“

2. Co říkáte na „bouračky“ v Kobře 11?

„Já jsem Kobru 11 nějak pravidelně nesledoval, ale občas jsem se „mrknul“. Na bouračky jsem se jako kluk rád podíval, ale připadalo mi šílené, kolik aut se tam během chvilky rozbije… Říkal jsem si, proč mi nějaké radši nedají…:)“

3. Máte stejně kladný vztah i ke „Star Treku a Hvězdným válkám“?

„Pokud jde o Star Trek nebo Hvězdné války, tak to jsem „úplně mimo“…., nikdy jsem ty filmy nesledoval, vůbec jsem nevěděl, o co jde.

Zažil jsem docela vtipnou situaci, když jsem šel se svým kolegou Oldou Hajlichem na sraz fanoušků Startreku – „startrekářů“. Ti všichni tím filmem opravdu žili. Kladli nám různé otázky a my jsme odpovídali. Abychom věděli nějaké bližší informace, režisér Ivan Holeček nám posílal během debaty např. takovéto sms: „Hele, máš ženu a ta se jmenuje…a tak podobně. Ti fanoušci byli hrozně fajn a rád na ně vzpomínám.“

V seriálu a ve filmech „Šmoulové“ dabuji Nešiku, takové tˇulpase mám opravdu rád, vlastně celkově všechny různé šílené postavičky. Miluji sitcomy a moc rád dělám animované pohádky. Jedna z mých nejoblíbenějších pohádek, které jsem dělal, je Ratatouille, tam jsem daboval kuchaříčka Linguiniho, nebo Rio-papouška Blua a další..“

4. Vy jste v dabingu úspěšný. Jaké dovednosti musí mít herec, který chce úspěšně dabovat? Jaká jsou úskalí dabingu?

„Je těžké propojit v jednu chvíli text, který poprvé vidíte, vložit do svého hlasu emoce a mluvit souběžně s dabovanou postavou. Tohle člověk musí mít zkrátka v sobě. Musíte se umět sžít s postavou. Můžete být i sebelepší herec, ale dabing vám prostě nepůjde.

Dnes se běžný dabing do televize a na dvd dělá tak, že dostanete do ruky scénář, jdete rovnou do studia, kde vám režisér řekne něco k postavě a k ději a jdete na věc. Všechno se jede na první pokus, dokud se nezarazíte, nebo vás režisér nezastaví s nějakou připomínkou… Opravdu kvalitní dabing se dělá jen u filmů do kin. Tady vám pouští vždy minimálně jednou každou vaší repliku dopředu a samozřejmě je pak znát i výsledek..

Takhle by to šlo dělat u všeho, ale je to stejné, jako dnes pomalu v každém oboru, není na to dost peněz a honoráře se snižují… Za jeden den pak zajetí dabéři nadabují třeba 7 dílů seriálu v jednom studiu, ve druhém studiu třeba 10 dílů, ve třetím studiu dva i tři filmy a pak jedou na upoutávky, nebo na reklamy a pak ještě třeba na představení. A to je opravdu „záhul“..

Jsou dabingoví herci, kteří jsou oblíbení u diváků a jako herci jsou geniální. Např. někdo je vhodný pro roli vojevůdců, jiný pro komické role, atd. Dále jsou univerzální hlasy, které mohou dabovat ledaskoho. Mnoha svým kamarádům z herecké branže jsem dohodil sem tam nějaký dabing, ale pomalu nikdo u toho nezůstal, protože to v sobě prostě neměli. Ale zase jsou úžasní třeba před kamerou, nebo v divadle..

Nejtěžší na tom všem je, že v dabingu musíte být stoprocentně soustředěný po celou dobu výkonu, nemůžete povolit, protože to je hned poznat na výsledku a jak jsem již zmiňoval, při takovém množství seriálů, dokumentů, filmů, které za den uděláte, je to někdy opravdu náročné… Ale pokud je dobrá parta lidí a ještě děláte dobrou věc, která vás baví , tak je to moc příjemná práce a já osobně ji miluju a děkuju „tam nahoru“, že mi bylo dáno ji dělat…

5. „Ordinace v růžové zahradě“ byla svého času velice populární. Jak vnímáte svou postavu doktora Kaňky? Pronásledovaly Vás ctitelky?

„Hrál jsem tam vlastně před 4 roky, teď jsem se tam jen na chvilku vrátil. Tehdy jsem získal trochu sociální fobii. Kamkoliv jsem v ČR přijel, slyšel jsem: „Hele, doktore, pojď mě vyšetřit!“ Slýchával jsem to v hospodě, venku, od mužů i žen a v tu dobu toho bylo opravdu dost. Teď mě spíše někdo osloví slovy: „Hele, nebyli jsme spolu na horách nebo na táboře?“ Anebo: „Že vy jste někde hrál“.. A tak podobně.

„Ordinace“ byla fajn. Scénáristka byla úžasná, dialogy v té době „šly krásně do pusy“ a seriál měl děj… Teď mi to připadá už „přepálené“. Stále se někdo s někým schází a rozchází, některým postavám se úplně nesmyslně během několika dílů změní charakter, který má postava už nějakou dobu, atd.

Právě natáčím seriál „Policie Modrava“, scénář je podle mého názoru moc dobrý, a konečně je to opravdu český seriál, navíc podle skutečných příběhů ze Šumavy.“

6. Také jste hrál v černém divadle. Je to pro herce těžší?

„Černé divadlo je náročnější pokud jde o pohyb, je to hra s rekvizitami a mimikou, i zkoušení je těžší. Všechno musí být přesné, všechny pohyby, vše je naprogramované, každý pohyb musí sedět do zvuků a hudby.“

7. Berete své vztahy vážně? Věříte na lásku? Nebo si říkáte, že život je neustálá změna…

„Věřím, že všechno je tak, jak má být. Jsem romantický typ. Měl jsem dva vážné krásné vztahy, ten druhý trval pomalu šest let. Chodil jsem s Káťou Langerovou, je to úžasná holka, pro kterou udělám vždy cokoli a moc si jí vážím jako člověka..!!

Ale byl jsem úplně „sestřelený asi miliardou šípů od Amorka“! Kátě jsem čestně řekl, že jsem se zakoukal do někoho jiného… Moje současná přítelkyně se jmenuje Annamaria Macichová, jsme spolu přes rok a je to nádherný človíček s velkým srdíčkem. Je to pro mě velká osobnost. V jádru jsme si dost podobní, ale hlavní je, že ji moc miluji.

Věřím strašně moc na lásku. Lidé říkají, že je to jen chemie, ale já věřím, že láska může vydržet celý život….“

8. Odhadnete člověka?

„Mám velmi silnou intuici, od malička vidím do lidí, podívám se jim do očí a hned vím, jaký ten člověk opravdu je. Nepřipustím si do mé blízkosti ani do mého soukromí jen tak někoho. Mám svůj okruh blízkých přátel a s nimi jsem opravdu šťastný. A tito lidé, přesně tak jako moje rodina, kterou miluji, mě znají přesně takového, jaký jsem.“

9. Je pro Vás důležitá rodina nebo kariéra?

„Kariéra je určitě na druhém místě, i když to tak mnohdy nevypadá, protože v práci trávím hodně času. Ale my si s Annoumarií všechno vynahradíme a užijeme si sebe jak to jen jde… Jsem šťastný, že dělám to, co mě baví. Díky bohu, že to můžu dělat a že díky tomu dosahuji svých snů. Za to jsem opravdu velmi vděčný a jsem šťastný.

Kamarádi jsou pro mě také moc důležití.

Děti zatím nemám, ale když to přijde, udělám pro ně maximum a rozhodně jim dám přednost před kariérou, o tom není pochyb. Nic víc na téhle planetě člověk mít nemůže, než šťastnou rodinu, opravdové přátele a každý by měl rozdávat kolem sebe úsměv, dobrou náladu a hlavně lásku…to je nejvíc!!!“

10. Jaký typ dovolené si vybíráte? Aktivní odpočinek nebo lenošení?

„Miluji potápění, šnorchlování, vyhledávám krásná místa, kde nejsou přeplněné pláže.. Musím pořád chodit a něco hledat na pláži nebo pod vodou a objevovat něco nového.. 🙂 to mě moc baví “

11. Ulovil jste během potápění něco, třeba chobotnici?

„Ano, asi půlmetrovou chobotnici. Jen jsem si s ní hrál, dokud na mě nezačala vypouštět její obranné látky…. A také jsem ulovil hromady dalších zajímavých potvůrek a věcí..“

12. Líbí se Vám adrenalinové sporty?

„Ano, líbí se mi. Uznávám lidi, kteří je dělají, beru je trochu jako takové „šílence“, v dobrém slova smyslu. Ale já sám tyto vyloženě adrenalinové sporty nedělám, mám nějaký pud sebezáchovy.“

13. A líbí se Vám tanec?

„Vždycky jsem miloval tanec… Když zazní hudba, potřebuji se hýbat, šaškovat, to je ono, to mě baví. Choreografie moc nemusím. Nemám rád ten proces, kdy se musí choreografie nadřít. Ale jakmile ji už umím, pak mě to baví hodně. 🙂 “