Rubrika: Novinky z tanečního světa

De Frutos a Pet Shop Boys přistávají na Měsíci

Pet Shop Boys a taneční individualista Javier de Frutos, narozený ve Venezuele, ztvárnili příběh Hanse Christiana Andersena baletem. Jak skončí přistání na Měsíci?

Pet Shop Boys a taneční individualista Javier de Frutos, narozený ve Venezuele, ztvárnili příběh  Hanse Christiana  Andersena  baletem. Jak skončí přistání na Měsíci?

Pet Shop Boys & Javier De Frutos – The Most Incredible Thing – video

 

„The Most Incredible Thing“ patří k  posledním pohádkám pro  dospělé, kterou Hans Christian Andersen napsal (sám ji pokládal za svou nejzdařilejší). Děj se v ní točí okolo kouzelných hodin, které mají na svém ciferníku rozličné obrazce a motivy. Princezna, která získá jako věno půlku království, se může provdat za toho, kdo jí věnuje nejneuvěřitelnější věc. Poselství této pohádky bylo přeneseno do současného baletu –  choreograf Javier De Frutos vytvořil choreografii  pro taneční sbor Sadler’s Wells. Základem ale bylo to, že  Ivan Putrov a Pet Shop Boys si padli do oka.

Javier de Frutos,  a Neil Tennant,  začínají být plni emocí nad druhou sklenkou  vína.

Dva muži, sedící nad  sklenkou vína v klubu v Londýně, diskutují o své  nové spolupráci a začínají být plni emocí.  Základem je příběh  Hanse Christiana Andersena. Ale jejich spolupráce je docela pozoruhodná věc sama o sobě: pro Pet Shop Boys  je to ‚první pokus o balet“, a De Frutos je stálice  pro vyprávění tancem. Je těžké udržet ty dva u tématu. V jednu chvíli rozvádějí balet jako základní téma, v další chvíli  už zase život-měnící sílu  umění, další  okamžik už  vše od pádu diktátorů až po levnou hudbu. Jsem vděčná, že Chris Lowe, druhý ze skupiny  Pet Shop Boys, je v posteli a léčí si nachlazení. Tito dva jsou až až.

Byl to ale  Lowe, nicméně, kdo nejprve viděl potenciál příběhu H. CH. Andersena. „Chris mi zavolal a říkal, že našel příběh, který by zpracoval jako balet,“ říká Tennant. Ačkoli příběh byl krátký, dodává, „existoval  velký volný prostor, pokud šlo o  balet“.
„Při tak  dlouhé kariéře jako je ta naše,“ říká Tennant, „musíte být stále svěží. Musíte být nadšený a usmívat se  anebo být  vystrašený k smrti.“  Po hudební kariéře a filmu Křižník Potěmkin  se  balet zdál dalším logickým krokem.

Jejich zájem byl vyvolán  Ivanem Putrovem z  Royal Ballet Company. „Viděli jsme Ivana hrát,“ říká Tennant, „a začali jsme být velmi  zvědaví, proč klasický balet zůstal tak  tradiční, jak vypadá“.

„Takže jsme měli zájem hrát balet v tradici Čajkovského a Prokofjeva, ale s moderní hudbou a choreografií. Chtěli jsme psát balet  naším vlastním stylem.“

De Frutos jako choreograf by mohl  představovat  problém. Balet měl být rodinnou zábavou, což  je sotva přirozené  prostředí pro  De Fruta, který si jednou zahrál nahý a   útočil na  katolický kostel, což  mu dokonce  vyneslo vyhrožování smrtí.

Ale De Frutos má básnický dar, sofistikovaně tančí,  úspěšně spolupracoval na několika velkých inscenacích. V roce 2007 jeho choreografie  pro muzikál West End Kabaret získala Olivera. Kluci byli ohromeni. „Jsme rádi, že De Fruto je jméno, které má okamžitý zvuk,  říká Tennant. “

Andersenův  příběh vypráví o  soutěži pořádané králem, který nabízí své dcery a polovinu jeho království tomu, kdo ukáže  „nejneuvěřitelnější věc“. Mladý muž staví hodiny, které kouzelně obsahují  celý svět. Ale dříve, než může vyhlásit jejich  cenu, jsou hodiny rozbity kovářem, který tvrdí, že zničit  takový zázrak, je ještě více neuvěřitelné, než  ho vytvořit. Vzhledem k tomu, že  soudci neochotně souhlasí, rozbité  části hodin se vrátí k životu a mstí se.

„Je to takový hluboký příběh,“ říká Tennant.  „V podstatě jde o to, že můžete zničit objekt, ale nemůžete zničit nápad.“ Příběh  byl tajně distribuován dánským odporem  během nacistické okupace.

De Frutos si liboval  v této hře ve zkoumání všech svých divadelních možností.

Ve druhém dějství se soustředí na kouzlo hodin. Na hodinách je úžasně obsažen tanec a film, mezníky z historie, jako přistání Apolla 11 na Měsíci a velká umělecká díla,  mezi nimi i balety, a De Frutovy odkazy jeho vlastních  choreografií.

Princezna, zvědavě suchý charakter v originále, byla přeměněna na rebela. Postava je inspirována princeznou Carolinou z Monaka.

De Frutos obsadil  Putrova jako kováře: zatímco tanečník Ivan Putrov rád představí svou klasickou taneční  techniku, byl to také on, kdo chtěl ukázat  „Ivana tyrana“ a  najal  si trenéra bojových umění, aby mu pomohl vyjádřit útok na hodináře.

(Pet Shop Boys je britská hudební skupina. Tvoří ji Neil Francis Tennant (* 10. července 1954) a Christopher Sean Lowe (* 4. října 1959). Neil se věnuje především textům a zpěvu, Chris skládání hudby.

 

 

Pet Shop Boys turn their hand to ballet  – video

 

Pet Shop Boys se také věnovali několika vedlejším projektům a spolupráci s dalšími osobnostmi světové hudby. V roce 2001 uvedli v Londýně muzikál Closer To Heaven, ke kterému napsali písničky a na kterém se autorsky podílel Jonathan Harvey. V roce 2005 vyšla – s oficiálně uvedenými autory Neil Tennant, Chris Lowe, ne pod hlavičkou Pet Shop Boys – jejich kompozice Battleship Potemkin(Křižník Potěmkin), na které spolupracovali s drážďanskými symfoniky. Tato nahrávka byla od roku 2004 opakovaně použita při venkovních projekcích stejnojmenného ruského němého filmu režiséra Sergeje Ejzenštejna z roku 1925.

3. prosince 2009 Pet Shop Boys odehráli v rámci turné Pandemonium koncert v Praze.)

Judith  Mackrell

Strictly Come Dancing – „Tanec se smrtí“?

Z mého deníku: „Tanec se smrtí“. Kdo mohl vědět, že být přítomen na soutěži „Strictly Come Dancing“ by mohlo znamenat setkat se téměř se smrtí?

Pamela Stephenson-Connolly

taneční partner James Jordan

Z  mého deníku: „Tanec se smrtí“

“Kdo mohl vědět, že být přítomen na soutěži „Strictly Come Dancing“ by mohlo znamenat  setkat se téměř se  smrtí?

Kdo by si jen pomyslel, že tančit běžnou “American Smooth” by mohlo vést k prožitku blízkému smrti? Soutěž se rozehřívá, a pro tento týden byly soutěžícím povoleny tři “lifty” – zvednutí, či točení ve vzduchu.

“Já blázen, žila jsem v domnění, že nebudu dělat nic víc, než čekat, až mě můj taneční partner James Jordan odtrhne od země, ale brzy jsem se poučila, že budu muset přispět mnohem více“, říká Pamela.

„Při našem prvním “liftu” jsem se měla stočit k němu v absolutně rovné poloze, zůstat dokonale vyvážená a skončit 15 centimetrů od jeho pravé nohy, s mou levou nohou zvednutou dopředu a pravou nohou na špičce. Abych mu nerozbila nos svým loktem, měla jsem v poslední minutě zvednout obě ruce nad hlavu, a pak se má levá ruka měla položit za jeho hlavu, jak jsme se dostávali do zvedačky.“

“Bez preciznosti, James by naprosto nebyl schopen mě zvednout – bez legrace (zkoušeli jsme to)“, pokračuje Pamela.

“Další zvedačka měla být rychlá, nezpomalená otočka kolem jeho ramen, po které bychom naráz zastavili a dovolili odstředivé síle aby vymrštila mé tělo, které mělo dopadnout do jeho náruče. Naneštěstí jsem při generální zkoušce nevyvážila správně tělo a sklouzla jsem dozadu, hlavou napřed, za jeho zády. Neuvěřitelné štěstí a Jamesovy dokonalé reflexy znamenaly, že zachytil moje kotníky, a zachránil mě, abych si nezlomila vaz, jak moje hlava narazila v plné rychlosti na zem. “American Smooth”? Ne! – “American Scary” (Americká děsivá).

„Můj manžel, (který je v Kanadě), zachytil incident na YouTube. „Pamelo, co tě to posedlo?“ „To bylo drsné“, konstatoval.

„Co mě to přesně “posedlo“?, ptá se Pamela.   „Duchové minulosti soutěžících“?

 

Taneční magazín

Novinky z Broadwaye – Putování ve dvou

…………. černé copy DONY AHMADI byly připevněny k jejím zápěstím v ritualistickém tanci, byla tahána sem a tam, někdy zápasíce……………

 

Broadway: Novinky z divadelního světa

Dlouhé copy svazují s indiánskou identitou

CLAUDIA LA ROCCO

Tom Pearson a Donna Ahmadi zakončili své vystoupení, přitisknuti zády k sobě, pomalu se otáčejíce pod pohasínajícími světly. Hleděli na okolní obecenstvo chladně, možná i trochu vzdorovitě, zatímco si ona rozpletla jeden ze svých tmavých copů a on roztočil rudou obruč na svém rameni.

Vypadalo to svým způsobem jako poslední výstup v divadle, a bylo těžké nepomyslet na to, že Custerovo  “Walking in Two” (Putování ve dvou) je součástí seriálu s názvem  „Heritage Series – Contemporary First Nation“  („Dědictví – Moderní První Národ“, pozn.), uváděného společností Dance New Amsterdam. Donna Ahmadi, která vyrostla v americké indiánské  komunitě a Tom Pearson, který je původem Čerokí, se oba věnují kromě svých koncertních tanečních vystoupení i tradičním indánským tancům.

“Walking in Two,” jehož choreografem je Tom Pearson ve spolupráci s tanečníky, zabředlo do mnoha klišé Divokého Západu: byli tam kovbojové a indiáni, včetně úvodní nahrávky ržání koní, válečných pokřiků, výstřelů a svištících šípů.

Obecenstvo usazené na sedadlech rozmístěných ze tří stran kolem pódia sledovalo, jak Tom Pearson, oblečený do pestrobarevného oděvu náčelníka, klidně tančil svůj tanec s obručí, tváří k prázdné, neobsazené straně. Donna Ahmadi se k němu přidala a pak se pomalu přiloudaly dvě ozbrojené cowgirls.
“Walking in Two” kmitalo mezi koncepty, s vzrušujícími prvky jako byl skupinový tanec na píseň “Love Is a Battlefield” (Láska je bitevní pole), který otevřel cestu zpěvavým hlasům a temnému dunění bubnů a posléze úžasnému vířivému tanci Donny Ahmadi se šály. Dílo vyvolávalo dojem poznámkového bloku; množství jeho myšlenek mohlo být zformováno do poněkud souvislejší meditace.

Přesto by bylo dobré vidět více takovýchto hledání indiánské identity – postavených v kontrastu k většině utrápených divadelních představení o Amerikáncích – a menšímu počtu jiných představení toho večera.  “Ceremony” Toma Pearsona, kterou tančila Mayuna Shimizu, je tvořena formálními, hněvem naplněnými moderními tanečními pohyby pod velkým lapačem snů (a stejně jako ve “Walking in Two,” příliš „vlasy házejícími“ pohyby) a končí příšerně skřípavou metaforou při níž Mayuna Shimizu trhá žádost o zelenou kartu.

Dlouhé falešné copy byly metaforou v ritualistickém tanci Donny Ahmadi s názvem “Scalp Lock” („Kadeř skalpu“). Bojovala v něm se dvěma dalšími tanečnicemi s bláznivě zapletenou parukou. Černé copy Donny Ahmadi byly připevněny k jejím zápěstím, takže byla tahána sem a tam, někdy zápasíce a někdy se poddávajíce s odevzdáním.

Vystoupení „Walking in Two“ obsahuje  skvělé a nezapomenutelné momenty, jako když se Donna Ahmadi přikrčila a její copy se kolem ní rozprostřely, natažené neviditelnými nitěmi.

Ale režisérská ruka  Dony Ahmadi je příliš těžká, jak na pódiu, tak i ve filmu.  V tomto představení, stejně jako v mnoha pasážích díla Toma Pearsona vyzněly tradiční indiánské tance mnohem živěji a byly více pulzující.

 

Taneční magazín

 

„Můj dědeček byl Fred Astaire!“

Fred Astaire, možná největší tanečník všech dob, jednou řekl:

„Taneční číslo byl produkt nesnesitelně těžké práce za velmi dlouhou dobu.“

Pokud se zeptáte Tylera Mackenzie na svého dědečka, mohl by tančit na toto téma. A to proto, že jeho dědeček byl Fred Astaire, a  Tyler  je příliš plachý a stydlivý na to, aby o tom hovořil.

Ale  pohovořil, s týdeníkem  West Seattle Herald. Zdá se, že má takový odraz ve svém kroku, který připomíná snad největšího tanečníka  na světě.

Pro úplné odhalení, byli příbuzní jen úředně, ale Fred a Tyler si byli blízcí tak, jako jakýkoliv dědeček a vnuk. Tylerův  otec Richard se oženil s dcerou Freda Astaira, s Avou, která Tylera vychovala. (Tyler má bratra Kevina, spisovatele v Kalifornii).

“Moji rodiče se rozvedli, když jsem byl velmi malý a matka zemřela, když mi bylo sedm let. Takže já a můj bratr jsme pak žili s otcem ve West Hollywood a tam se Richard setkal s Avou“,  říká McKenzie, 50, ve skutečnosti realitní makléř z Windermere.

„Richard byl velmi úspěšný malíř a maloval portréty takových hvězd, jako Barbara Stanwyck atd. Přestěhovali jsme se proto do relativně skromného domu v Beverly Hills,“ dodává Tyler.

„Vídával jsem Freda pravidelně, když jsme žili v Beverly Hills,“ říká Tyler.

„V roce 1972, když mi bylo 11 let, moji rodiče jeli na výlet do Evropy. Vrátili se a řekli, „Děti, stěhujeme se.“ Sbalili nás a jeli jsme do Londýna, kde jsme žili tři roky. Dokončil jsem školu v Irsku. Moji rodiče tam stále žijí, v hrabství Cork.“ pokračuje Tyler.

„Fred vlastně přijel do Irska natočit  film „Purple Taxi“ vypráví  Tyler o svém slavném dědečkovi. Strávili jsme společně  kouzelné chvíle   cestováním po Irsku.  Moje matka mu byla nejbližší důvěrnicí, zvláště po té, co Fredova sestra Adele zemřela.“
„Dlouho před tím, než se Fred seznámil s  Ginger Rogers, začal svou kariéru vystupováním se svou sestrou Adele, když mu byly jen čtyři roky.  Projeli celou zemi se svou matkou Ann.Byla to taneční dvojice a mnoho lidí si neuvědomuje, že  Adele byla větší hvězda.“

 

„Znal jsem ho dobře,“ říká Tyler o svém dědovi Fredovi. „Hrávali jsme si spolu a diskutovali o spoustě věcí. Byl to krásný,  ohleduplný a zajímavý člověk. Ale byl jsem si vědom toho, že ačkoliv to byl můj dědeček, byl něco jiného. Byl zajímavý pro všechny.Když jsme šli ulicí na večeři, svět se  zastavil, lidé se zastavovali na ulici, protože lapali po dechu, když ho poznali. Byl to takový zvláštní pocit, pohybovat se středem pozornosti  a být jen ve stínu tohoto zájmu.“

„Myslím, že Fred Astaire ztělesňuje eleganci. Byl přitažlivý tím, že byl nadaný, fyzický génius“, pokračuje Tyler. „Matka mi řekla, že nedodržoval žádný režim, aby byl silnější nebo hbitější.  Ale znovu a znovu uvažoval a zkoušel své číslo. A nastudoval si číslo tak, že v době, kdy bylo na velkém plátně, bylo opravdu perfektní.“

 

„Taneční číslo byl produkt nesnesitelně těžké práce za velmi dlouhou dobu,“ řekl jednou Fred.

                   A také řekl ,že „Úspěch je ztělesněním velmi tvrdé práce.“

„Fred byl pracovitý muž, který byl schopen prokázat svou práci s naprostou  elegancí. Ale on byl přece také nadaný! Byl naplněn přirozenou přesností, v tom spočívala jeho genialita.

Pokud přišlo na jeho sílu při tanci, využil ji, pustil ji ven. Vystupoval od 4 let. To bylo všechno, co uměl, co znal.“  říká Tyler, jeho vnuk.

 

Ze zahraničních zdrojů, New York