Zdena Salivarová, spisovatelka a zakladatelka proslulého exilového nakladatelství ´68 Publishers a její charismatický muž, spisovatel Josef Škvorecký. Dva skvělí romanopisci, překladatelé a současně manželé. Jejich příběh teď pod názvem Dívenka na trampolíně poprvé ožije jako divadelní hra. Scénář napsal dramatik a filmař Pavel Jurda, režisérem je Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ústřední dvojici ztvární Bohdana Pavlíková s Lubošem Veselým, kteří tvoří pár i mimo divadelní prkna. Hned v několika rolích se představí Barbora Křupková, nová členka hereckého souboru, dále hrají Matěj Anděl, Jan Mansfeld a Katarína Mišejková alternovaná Barborou Blažkovou. Premiéra kusu aspirujícího už teď na divadelní událost bude 1. února 2025 ve Studiu Švandova divadla.
Jejich společný život v socialistickém Československu, pobyt v kanadském exilu i příjezd do svobodné vlasti po roce 1989 by mohli být námětem na román… Zdena Salivarová a Josef Škvorecký prožili mimořádné životy. O jejich nakladatelství ´68 Publishers, založeném manželi Škvoreckými v roce 1971 v Torontu, spisovatel Milan Kundera prohlásil, že „bez něj by tištěná vážná česká literatura přestala existovat.“ S čím se ale ve své ideologií sešněrované vlasti museli potýkat? Co zažívali jako literáti i jako manželé, kteří toužili po dítěti? Jak se pak každý z nich uplatnil v emigraci, když je komunistický režim zbavil občanství a zatrhl jim návrat domů? A co je čekalo, když se v 90. letech do svobodného Československa opět směli vracet?
Božské postavy kulturní mytologie
„Dívenka na trampolíně je komorním dramatem vyprávějícím o dvou ´božských´ postavách české kulturní mytologie, které sledujeme v několika zásadních okamžicích jejich životů. Připomínáme také, že Zdena Salivarová přitom často a poněkud neprávem stála ve stínu svého muže,“ říká režisér a spoluautor inscenační úpravy Martin Františák. Ten o inscenaci mluví jako o „české rapsodii“; vyprávění v rytmu hudby a zpěvu zvoucím publikum do světa divadelní magie.
„Na počátku stál původní autorský text Pavla Jurdy, jehož vznik inspirovaly dvě výjimečné postavy naší historie. Jejich život a dílo však nahlížíme z nové perspektivy a vážné momenty tu prosvětluje humor – vlídný i tragikomický,“ říká dramaturgyně Johana Součková Němcová, která s Františákem původní text dále upravovala. „Příběh vychází z reálií, ale mísí se i se snovou rovinou. Dává tak vzniknout situacím, které se sice stát nemohly, v inscenaci však mají silnou výpovědní hodnotu,“ dodává dále dramaturgyně. Výsledkem je komorní podívaná plná silných okamžiků, překvapivých situací a vděčných hereckých příležitostí.
Svobodné zkoušení a vzpomínky na minulost
Jak upozorňuje Martin Františák, herecké i lidské souznění ústřední dvojice umocňuje fakt, že Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý jsou partnery i v civilu. „Je to náš třetí manželský pár, který hrajeme ve Švandově divadle. A opět je výzvou,“ říká Bohdana Pavlíková. „Po Happy Endu, kde jsme stylizováni do výrazně starších lidí, tady hledáme zbytky svého mládí. Tedy dobu, kdy se reální Zdena Salivarová s Josefem Škvoreckým rozhodli k emigraci,“ doplňuje herečka. Luboš Veselý k tomu dodává: „Nejen my dva, ale všichni zúčastnění herci jsme se podíleli na vzniku definitivní verze scénáře. Podobně vznikala i inscenace Hadry, kosti, kůže.“ To potvrzuje i Bohdana Pavlíková. „Proces zkoušení byl velmi svobodný. Vycházeli jsme z představy režiséra Františáka, ale myslím, že i on se námi nechal inspirovat. Našimi představami o postavách a jejich životě před i během exilu,“ uvádí Pavlíková.
A co z toho, o čem Dívenka na trampolíně vypráví, oba ústřední představitelé sami poznali či prožili? „Jako malý kluk si pamatuju tanky na ulicích v roce 68, a pak i to společenské dusno, které následovalo další dvě desítky let. O emigraci jsem několikrát uvažoval, ale nikdy k ní nenašel odvahu. A zpětně jsem i rád,“ říká Luboš Veselý. „Já si zas uvědomuju z vyprávění mojí mamky, jak důležitý byl tehdy třídní původ člověka. Nebyl-li dostatečný, některé „dveře“ se vám nikdy neotevřely,“ přidává osobní postřeh Bohdana Pavlíková.
Jiskru do příběhu vnášejí i další postavy, jejichž setkání hra umožňuje. Patří k nim herečka Adina Mandlová, dospívající neteř Ivanka a svérázná Čechoameričanka (všechny ztvárněné Barborou Křupkovou), básníci Ivan Diviš (Jan Mansfeld) a Ivan Blatný. Je tu také Modrovous (Matěj Anděl), ďábelská figura fízla-pokušitele procházející dějinami jako nůž máslem… Dívenku na trampolíně – symbol věčné lidské touhy dostat se vzhůru a chvíli tu spočinout – alternují Katarína Mišejková s Barborou Blažkovou.
Laterna magika a scénografie z krabic
Divadelní zážitek umocňují projekce vycházející z principů Laterny magiky. Proslulý československý „vynález“ spojující divadlo a film poprvé nadchl publikum světové výstavy Expo´58 v Bruselu. „Expa se ještě jako členka Souboru písní a tanců zúčastnila i Zdena Salivarová,“ připomíná Františák a upozorňuje na další motiv inscenace: otvírání studánek, v nichž se voda vyčistí až poté, co si kal sedne ke dnu…
„Diváci budou svědky i toho, jak se historie protne s přítomností. K tomu využijeme část záznamu, který tvůrci ze Švandova divadla pořídili při návštěvě Zdeny Salivarové u ní doma v Torontu,“ říká Johana Němcová Součková.
Scénu nápaditě pracující s logem ´68 a s variabilní stěnou z papírových krabic vytvořila Eva Zezula. Ta je zároveň autorkou originálních kostýmů. Inspirovala ji dobová móda, sportovní dres Věry Čáslavské i geometrie a grafika. Hudbu a písně napsal Ivan Acher, pohybová spolupráce je dílem Zoji Mikotové, videoprojekce a „laternu magiku“ vytvořil František Pecháček.
Jak připomíná Johana Součková Němcová, s takřka stejným tvůrčím týmem a podle scénáře Pavla Jurdy režíroval Martin Františák už drama Hadry, kosti, kůže vyprávějící o nelehkém sousedství Jana Wericha a Vladimíra Holana. „Inscenace uváděná stejně jako Dívenka na trampolíně ve Studiu Švandova divadla získala Cenu Marka Ravenhilla 2019 a dodnes patří k divácky nejžádanějším titulům,“ říká Součková Němcová. „Stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže se i zde jedná o kolektivní autorství; což znamená, že text ve velké míře dotvářeli herci s režisérem a dramaturgem při zkoušení samotném,“ dodává dramaturgyně.
Strážci majáku, vydřená svoboda
„V našich dějinách byly a jsou opakované snahy o přepisování historie. Ale můžeme sledovat hrstku válečníků, poutníků i strážců majáku, kteří svou milovanou zemi s bolestí opouští, aby jinde vytvořili podmínky pro záchranu a udržení základních lidských i kulturních hodnot. A to je i příběh Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, kteří v Nakladatelství ´68 Publishers vydali 255 knih. V roce 1990 převzali z rukou Václava Havla Řád Bílého lva III. třídy za zásluhy o českou literaturu ve světě,“ připomíná Martin Františák.
„Dívenka na trampolíně vypráví mimo jiné o tom, že svoboda není stálá, nikdo nám ji nedaruje a bývá vykoupená nejistotou a hroznou dřinou. V tom vidím náš úkol i naši naději,“ uzavírá režisér.
Magdalena Bičíková, Richard Moučka
pro Taneční magazín
