Rubrika: Novinky z tanečního světa

Městský park je místem, kde se odehrává nespočet příběhů. Můžeme je vidět každý den. Mladý pár si pod rozkvetlým stromem dává první polibek, paní se psem usměrňuje svého mazlíčka a školák mezi keři ztratil svůj nový fotbalový míč. A na té nejobyčejnější z obyčejných laviček se náhodou setkávají Josef a Zuzana. Senioři, které toho na první pohled moc nespojuje. Ale kdo ví, co mohou změnit tři odpolední setkání v parku…

Komorní inscenace, která propojuje prvky nonverbálního divadla a filmové poetiky, nahlíží s humorem a laskavostí na život seniorů. Osamělost stáří ustupuje do pozadí díky pantomimické komunikaci, ve které nechybí humor, drobné náhody ani malé lsti. Dialog beze slov odhaluje radosti i výzvy podzimu života a připomíná, že realita sice občas vstoupí do hry, ale přátelství má tu moc nás znovu postavit na nohy.

Autorské dílo o čtyřech účinkujících oslavuje každodenní okamžiky, které se díky lidské kreativitě a vzájemnému pochopení stávají výjimečnými.

 

Světové premiéry 4. a 5. listopadu 2025 v La Fabrice

 

 V PARKU

Námět, scénář, režie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ladislava Petišková

Režie a kamera filmu: Jan Malíř
Choreografie: Marek Zelinka
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek

Účinkují:

Zuzana Hrzalová

Josef Kotěšovský

Halka Třešňáková

Teo Jeřábek

Ve filmu dále účinkují:

Jiří „Bilbo“ Reidinger

Julie Miadíková

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

První premiéra Národního divadla v La Fabrice vrací na jeviště nejen legendy Laterny magiky Zuzanu Hrzalovou a Josefa Kotěšovského, ale také její typické techniky kombinující živou hereckou akci s filmovou projekcí. Mám radost, že náš repertoár obohatí inscenace, která se s citlivostí věnuje tématu života seniorů.

Radim Vizváry, režisér inscenace a umělecký šéf Laterny magiky

K zásadním okamžikům mé práce v Laterně magice patří setkání se Zuzanou Hrzalovou a Josefem Kotěšovským na inscenaci Krajina těla. Bylo pro mě nesmírně inspirativní sledovat, jak se interpreti, jejichž těla nesou stopy času a zkušeností, dokáží v okamžiku návratu na jeviště proměnit. Jak v nich znovu ožívá vitalita, jak se vrací energie.

Z tohoto poznání se zrodila inscenace V parku, která je o seniorech, se seniory, ale nejen pro seniory. Nahlíží na stáří bez klišé a bez sentimentu, odkrývá jeho potíže, ale i ryzost, humor a moudrost. Ukazuje, že touha po životě a radost z něj mohou být silnější než tělesné limity. Že stáří je krásné tehdy, když je sdílené.

Laterna magika vždy byla místem setkávání – technologií a poezie, obrazu a těla, skutečnosti a snu. V této inscenaci se k jejím principům vracíme: film se na jevišti stává pro účinkující rovnocenným partnerem, otevírá obzory za horizontem, vytváří dialog s herci; obě složky vzájemně vytvářejí mikrokosmos inscenace.

Přeji si, aby tato poetická groteska přinesla divákům naději. Aby mladá generace poznala, že stáří není strašákem, ale etapou, do níž lze vstoupit s radostí a humorem. Aby starší diváci cítili, že jejich přítomnost, jejich příběhy a jejich zkušenosti mají stále nezastupitelnou hodnotu. Věřím, že právě v tom spočívá síla této inscenace.

Zuzana Hrzalová a Josef Kotěšovský o inscenaci

V roce 2022 měla premiéru inscenace Krajina těla. Josefe, vy jste tenkrát řekl, že se touto rolí loučíte se svou kariérou. Pak ale přišlo V parku. Čím vás tato nabídka přesvědčila pomyslný klaunský nos ještě nevěšet na hřebík?

Josef Kotěšovský: Když jsem se zařekl, že mou poslední inscenací bude Krajina těla, nevěděl jsem, že záhy po derniéře přijde Radim s nabídkou na Park. Stalo se to někde u piva, jen jsme si tak povídali, tam to Radim naťukl a mně se to líbilo. Ono jde i o to uvolněné prostředí. Kdyby mě nějak oficiálně pozval k sobě do kanceláře uměleckého šéfa a oznámil mi tuhle nabídku, tak by to taky bylo o něčem jiném. A tím zásadním samozřejmě byla možnost spolupráce se Zuzkou, to mě naprosto přesvědčilo.

Zuzko, jak to máte vy? Rozmýšlela jste se, anebo jste ihned kývla?

Zuzana Hrzalová: Vůbec jsem se nerozmýšlela. Já jsem byla moc šťastná, že mám tuhle příležitost a že mi dal Radim důvěru. I když jsem v té době ještě vůbec přesně nevěděla, do čeho jdu.

V Krajině těla jste mimo jiné také ztvárnili jednu z ústředních dvojic, tančili jste milostný duet, a to také v režii Radima Vizváryho. V čem všem se pro vás tyto dvě inscenace liší?

Josef Kotěšovský: Radim mi nabídl spolupráci na Krajině těla, a já jsem si dal podmínku, že do toho půjdu jen se Zuzkou. Znám ji dlouho a oba jsme „odchovaní“ Laternou, takže jsme měli už dříve společné projekty. Teď ale pracujeme spolu jinak – role jsou dramatičtější, přibyla komická poloha a musíme se navzájem potkávat i v konfliktnějších situacích.

Zuzana Hrzalová: V Krajině těla bylo hodně lyriky, snovosti a jemných, dojemných momentů. V Parku se naopak polohy pohybují nahoru a dolů – je to dramatické, milé i dojemné, takže repertoár emocí je širší a prostor pro hereckou práci větší než v Krajině těla.

Dramaturgyně Ladislava Petišková o inscenaci

Poetická groteska V parku nepředkládá divákům senzační příběh ani děj. Její námět je vzat z obyčejných okamžiků každodenního života. Duchovně navazuje na plátno inscenace Krajina těla, jehož široce pojatý záběr zahrnuje ztvárnění problematiky času, přírody a lidského věku. Na rozdíl od předchozího titulu se libreto V parku soustřeďuje na komorní problematiku života dnešní stárnoucí generace, jejíž aktualitu posiluje budoucí populační situace obyvatel naší země.

Jádrem inscenace je sled dní prožívaných dvojicí současných seniorů během poklidného odpočinku v městském parku. Podstatou je proces vytváření vzájemného vztahu od negace až po jeho smírné zakončení; vše se děje v rámci přírodního koloběhu, který má také vlastní průběh. Prostředí parku je pro tyto návštěvníky místem tichého osamění, ale jejich mysl a vzpomínky hranice nemají. Ozřejmit je pomůže jedinečná technika Laterny magiky umožňující zobrazení intimních pocitů, společenských událostí, jež formovaly jejich život, pracovní nebo tvůrčí zkušenosti a mnohých dalších aspektů zralého života.

Park může být na jedné straně výsledkem ušlechtilých záměrů umožňujících modernímu člověku harmonický pobyt v kultivované přírodě, na druhé straně i klamným světem, pod jehož povrchem (anebo nad ním) číhá na nic netušícího návštěvníka nebezpečí. Park může být místem milostných schůzek a společenských radovánek i prostředím smutku a mezilidských tragédií. Pro nás je místem odpočinku dvou neznámých seniorů, již zde zastupují lidské bytí jako fenomén, jehož povaha může být v novém uměleckém zpracování stále ještě zdrojem nečekaného poznání.

V prvním plánu inscenace na jevišti vidíme chvíle veselého i smutného rozjímání nad neduhy i půvaby stáří, stylizované do roviny poetické grotesky. Průběh setkání staré dvojice na lavičce se odvíjí v humorném procesu vzájemného poznávání, jež dospěje v průběhu tří dnů od lhostejnosti, pocitu osamělosti, úzkosti z neznámého, drobných peripetií a sporů až k pochopení lidských zvláštností partnera a jež vrcholí harmonickým vyrovnáním se s vlastním osudem. K úspěšnému naplnění tohoto záměru jim napomáhá několik postav – ošetřovatelka a její chlapeček, zahradník či kolemjdoucí.

Věkově pokročilejší občany hrají dva umělci – tanečníci a herci pohybu, jejichž životní dráha je bytostně spjata s Laternou magikou. Josef Kotěšovský a Zuzana Hrzalová zde po několik desetiletí vytvářeli řadu nezapomenutelných rolí. V intencích režie Radima Vizváryho mohou vložit do svých nových postav leccos ze svých uměleckých a lidských zkušeností, protože jde o tvorbu ve specifickém laternovském stylu. Díky obecně srozumitelnému námětu je vhodné i mimické zpracování beze slov, širší a pestřejší rozměr dodává jevištnímu dění filmová linka. Počítá se zde především s empatickou osobností významného kameramana, režiséra a světelného designéra Jana Malíře a s jeho uměním procítěné výtvarné imprese. Výsledná kombinace jevištních a filmových akcí má vytvořit poeticky stylizovaný, ale do značné míry i reálný obraz života těch, kteří již vstoupili do pomyslného podzimu života. Typická multižánrovost Laterny magiky dodává celku energii a povyšuje zdánlivě prostý námět do roviny obecné platnosti.

Foto: Archiv Laterny magiky 

 Martina Sedláková

pro Taneční magaín