Během představení „Betonová zahrada“ běhá mráz po zádech
30. ledna uvedlo Švandovo divadlo premiéru hry Betonová zahrada. (Hrají: Zuzana Onufráková, Marek Pospíchal, Andrea Buršová, Tomáš Červinek, Bohdana Pavlíková, Tomáš Pavelka, Jacob Erftemeijer, Jiří Weiner) Nutno říci, že příběh by měli zhlédnout jen silné povahy. Sám autor Ian McEvan, jeden z nejznámějších britských autorů, jistě silná povaha je, soudě podle jeho vlastních slov „Zdá se mi zábavné mít zakopanou matku na zahradě“.
„Betonová zahrada“ připomíná horor Edgara Alana Poe „Černý kocour“. Zazděný kocour nakonec přece jen promluví a policie si najde viníka. Podobně je tomu i tady.
Čtyři sourozenci přichází o své rodiče. Zůstanou sami. Příběhem se prolínají vzpomínky na otce, který tvořil u svého domu okrasnou zahradu, ale při betonování zemřel. Matka skonala záhy po něm. Co se děje s duší člověka, která ztratila lásku, dozor a disciplínu? Žárlivost, hledání lásky, odpor chodit do školy. Co dál? Do dětského domova se nechce a tak se děti snaží vše ututlat.
Co by se opravdu dělo, představíme-li si, že by tato situace byla pravdivá? Především do školy se nechodí, děti jsou doma. S traumatem se každý vyrovnává po svém, každý nějakým způsobem vzpomíná na matku i otce. Děti se nechtějí vzdát bezpečí, stále si představují, že rodiče v domě jsou a nic se nezměnilo, dokonce pokládají na stůl i talíře pro neživé rodiče.
Bezvládí náležitě panuje v každém ohledu. Dívky oblékají bratra jako holčičku, nejstarší bratr jim to sice vyčítá, ale být dívka přece není ostuda, hájí se sestry. Sourozenci se hádají, vyčítají si, nemyjí se, sestry dokonce obviňují bratra, že otci nepomohl a matce pomáhal jedině v případě, že ho k tomu jejich mírně despotický otec donutil. Děti se mrtvému otci občas vysmívají, ale ztráta pevné ruky je citelná.
Starost o sebe samotné je ukázána na častém otevírání ledničky.
Žárlivost sourozenců je zjevná, proč matka dala kreditku jen sestře? Proč nikomu jinému neřekla, že je nemocná?
Jedna z dívek začíná chodit s bohatým mužem, který vlastní červené auto. Ale ostatní sourozenci žárlí a snaží se ho vystrnadit ze života sestry, červená barva jim připadá ta nejodpornější na světě. K dětem delší dobu nikdo nechodí a oni jsou také spíše izolovaní, začínají se mezi nimi tedy vyvíjet citové vztahy, incest. Když jednoho dne přichází na návštěvu nápadník dotyčné dívky, cítí otřesný zápach. Začín& aacute; tedy hledat, čím by to mohlo být. Nejmladší z dětí, který si hraje s mrtvou žábou, jej přivádí na stopu. Mezi sourozenci právě probíhá láska nejen platonická, ale policie se už blíží ke dveřím…
Tento příběh vyžaduje od diváka určitou dávku otrlosti. Nicméně na mysl se plíživě vkrádá myšlenka, zda-li by něco takového bylo opravdu možné? V lidském světě se už odehrály mnohé příběhy, kterým se člověk zdráhá uvěřit. Autor provokuje diváka k přemýšlení o chování člověka, který se ocitne v úzkých a raněný. V takovém případě je vše obráceně, dobré i špatné může dorůst do bizarn& iacute;ch rozměrů. A co je tak strašného na tom, nechtít opustit matku? A co je tak zlého na tom hledat lásku svých nejbližších? Vlastně nic, přesto divák odchází ohromen, téměř až omráčen.
Eva Smolíková
Foto: Michal Hančovský , Alena Hrbková
Taneční magazín
