Milovat k smrti

Malý muzikál o velké Edith Piaf

 

 

 

Malý muzikál o velké Edith Piaf

Režie: Jakub Maceček

Scénář: Táňa Nálepková

Texty písní: Jiří Dědeček

V hlavní roli: Světlana Nálepková

Muzikál “Milovat k smrti”  je možno v současné době vidět v divadle Radka Brzobohatého.  Mnohým divákům, ať malým nebo starším se jistě zalíbí. Dojemné písně (krásná slova textaře Jiřího Dědečka),   veselé scény, kdy se divák od srdce směje, ale i tragické životní situace, kdy zase naopak divák téměř pláče s Edith.

Světlana Nálepková věrohodně ztvárnila Edith Piaf, její ráznou i citlivou  duši. Písně jsou zpívané živě,  chvilkami máte pocit, že jste se opravdu ocitli v pařížských čtvrtích. “Fandíte” Edith, smějete se s ní  a zároveň vás dojímá její tragický osud, chápete i její nevybíravá slova, kterými hodnotí některé své životní situace.

Diváci jdou   životní cestou  Edith Piaf, sledují její  zpívání v pařížských uličkách, vystupování s jejím otcem, akrobatem,  seznámení s Charlesem Aznavourem a Yvesem Montandem, úspěchy v největších evropských divadlech, turné po USA, závislost na alkoholu, muže jejího  života,  autonehody, nemoci, život plný lásky i samoty, život v chudobě i přepychu.

Muzikál vás naprosto pohltí, jdete domů, jako byste se právě vrátili  z Paříže.

 

Pár slov o velké umělkyni Edith Piaf

Edith Piaf se narodila v roce 1915 v Paříži na peleríně hlídkujícího policisty. Její matka Lina Marsa, cirkusová zpěvačka, ji ve dvou měsících odložila. Do svých dvou let byla v péči babičky, kde se místo vody pilo červené víno. Ze svérázné péče babičky byla odejmuta, rachitická, zavšivená, jak se také ukázalo, ze špíny i slepá.

Zakotvila v péči prostitutek ve vykřičeném domě u otcovy tety. Na radu faráře bordel opustila a znovu se ocitla na dlažbě. Tentokrát v péči svého otce, pouličního akrobata, jehož vystoupení doprovázela zpěvem a akrobacií.

Jednoho dne utekla i se svojí sestrou, zpívaly s kloboukem v ruce, aby si vydělaly na živobytí. Vydělané peníze pak propíjely s ostrými hochy v hospodách pochybné pověsti, např. v pajzlu “Chcíplá krysa”, kde se scházela společnost prostitutek, pasáků a kapsářů, kde také vládla největší esa pařížské galerky.

V osmnácti porodila zedníkovi Dupontovi dceru Marcelku. Ve zpívání pokračovala, důvěřivě čekala na šťastnou náhodu, kdy si jí někdo všimne a nastartuje její pěveckou kariéru.  A skutečně – přišlo první angažmá v nočním podniku Juan-les-Pins. Zde vstoupil do jejího života Louis Lepléé s nabídkou vystupování v kabaretu Gerny´s. Je to místo, kde se z ní stává atrakce podniku. Po Lepléého vraždě (byla i vyšetřována) zpívala v podniku Odett, i po biografech, v té době jí zemřela dcera Marcelka. V jejím životě se objevil Raymond Asso. Udělal z ní hvězdu a ke slávě Edith přispěla i skladatelka Marguerite Monnodová. Edith vystupuje ve vysněném pařížském podniku A.B.C.

Měla úspěchy, miliony, cestovala. Přišla válka, Edith zpívala po zajateckých táborech, pomáhala emigrantům a natočila film Montmartre nad Seinou.

Po válce v roce 1947 přišlo první z mnoha turné po USA. Mužem jejího života byl v té době slavný boxer Marcel Cerdan, který po jejím naléhavém telefonu, aby se rychle vrátil z turné do Paříže, vyměnil loď za letadlo, které nedoletělo.

Po katastrofě v osobním životě její světská sláva stoupala, se svými šansony předstoupila i před anglickou princeznu, pozdější královnu Alžbětu. Edith Piaf se pokouší o vystupování v Achardově muzikálu “Malá Lili”. Začala série jejích autonehod. K alkoholu začala přidávat morfium: následovaly série pokusů o sebevraždu. V roce  1952 se vdala za Jacquese  Pillse. Prožila čtyřletý černý sen, kdy se pohybovala mezi zájezdy a léčebnami. Vystupovala v New Yorku a v pařížské Olympii. Nedozpívala koncerty a vracelo se vstupné.

Po švédském turné přišel vyčerpávající americký tzv. “vražedný zájezd”.   Edith prodělala opět několikanásobné léčení ze závislosti na drogách a alkoholu, podstoupila další operace. Vdala se podruhé za Théo Sarapa – svou poslední  o dvacet let mladší lásku.

Malá drobná žena nebyla krásná, ale znamení Střelce jí dalo charisma, instinkt, velké a široké srdce plné netrpělivosti. V náručí jejího krátkého života prošlo mnoho, i díky jí, slavných můžů, bezejmenných mužů  a vojáků, kamarádů z “mokré čtvrti”. Podváděla a byla podváděna i zneužívána, slibovala a lhala, utrácela i rozdávala. Musela rychle žít a vyzpívat své dojemné, syrové a světobolné šansony. Bez tak příkladně “špatného” života by se však nikdy nestala geniální a legendární Edith Piaf.

Vždy a za vašech okolností byla pevně rozhodnuta žít naplno, zpívat naplno, milovat naplno… až k samotné smrti. Edith Piaf zemřela 10.10. 1963. Byla zcela zničená alkoholem a drogami, bylo jí teprve čtyřicet osm let.

 

 

Taneční magazín

 

Budu tvé zrcadlo, nebo možná tvůj vrah

Jedna tanečnice by tu druhou přenesla i přes poušť, pokud by ji ale dříve nezabila.

BRIAN SEIBERT

Příběh lásky a studu, vyjádřený představami a pocity

V prvních okamžicích tanečního představení „Beautiful Bone“  v duetu  tančeném Molly Lieber a Eleanor Smith (obě jsou také choreografky tohoto díla) Molly tiskne svou hlavu na hruď  Eleanor. Gesto je to něžné i agresivní,  objímající i dusící.

Tyto dvě mladé ženy pracují spolu od roku 2006 a  je to na jejich výkonu vidět.  Spojení očním kontaktem mezi nimi je zřejmé. Vzájemná souhra je vidět v načasování a prostorovém vnímání. Mohou hrát samostatně, zdá se, že se vůbec vzájemně neznají, ale přesto každý jejich pohyb je společně zkoordinován. To by mohla být definice úspěšného duetu.

Eleanor Smith – vlevo, Molly  Lieber,  Foto: Ruby Washington

„Beautiful bone“ (krásná kost)  je opravdu krásná a  svléká se. Většina z 40-ti minutového vystoupení  znamená pro fotografa sen, řadu dynamických kompozic dvou figur. Obě tanečnice jsou krásné v klidu i v pohybu, každá ukazuje vnitřní koordinaci svého těla odshora dolů.

 

Krása je zvláštní,  i když je běžná.

Dílo „Beautiful bone“  je vážný tanec, který nebere sebe příliš vážně. Popsat pohyby tanečníků se zdá syrové, ale  je příznačné, že Molly Lieber drží obličej Eleanor Smithové, když se válí na podlaze a Lieber později  tráví dlouhou dobu s obličejem uvíznutým v klíně Smithové.

Tyto ženy jsou svázány k sobě. Jedna by přenesla druhou přes poušť, zdá se, v případě, že se ale nejdříve vzájemně nezabijí. Na konci jsou tak vzdálené  od sebe, jak jen mohou, nebo jak jim malý prostor „Chocolate Factory theater“ dovoluje. Jsou tak daleko, že se na ně můžete podívat na každou zvlášť, ale dokonce i tehdy máte dojem, že vidíte jen jednu.

Eleanor a Molly ve hře „Heistman“

Tanec měl premiéru začátkem března 2012 v „Chocolate Factory Theater“,  Long Island City,  Queens.

Molly a Eleanor spolupracují od roku 2006, tančily spolu v mnoha představeních.

 

 

Taneční magazín

 

Tvorba léčí choreografa Travise Payneho ze smutku

Travis Payne ovlivnil pop kulturu nejvíce

 

 

 

 

Travis Payne je dvakrát nominovaný na cenu Emmy jako choreograf, ředitel a producent. Jeho choreografie, zatančené  některými z největších umělců  šoubyznysu  nejvíce ovlivnily vizuální a taneční  pohyby v současné pop kultuře.

Payne spoluchoreografoval a tančil s Michaelem  Jacksonem a jeho mladší  sestrou Janet. Pracoval s Michaelem Jacksonem více než patnáct let, od začátku devadesátých let až po rok  2009, kdy pop star zemřela.

Payne  řekl,  že pracoval s Jacksonem téměř denně při jeho posledním turné „This is it“, právě  v době Jacksonově smrti. Jeho smrt v padesáti letech je šok, říká  Payne, ale práce na turné „The Immortal World Tour“ a také to, že sdílí svět Michaela Jacksona s mladší generací mu dělá dobře a pomáhá v léčivém procesu.

Před tím, než Payne  tančí se svými  studenty, hovoří s nimi o své kariéře a odpovídá na   otázky o své práci  s Jacksonem a dalšími umělci. Dívky se chichotají a vydechnou univerzální ÓÓÓ,  když Payne  zmíní Usher. Payne také říká, že pracoval s hvězdami jako Lady Gaga, Britney Spears a TLC.

Payne radí  svým studentům, aby byli jako umělci mnohostranní co nejvíce můžou.

„Pokud máte rádi hip hop, znamená to přesně, že byste se měli učit balet, pokud jste tanečník, naučte se zpívat a pokud jste zpěvák, naučte se pohybovat.“

Payne říká, že stále hledá mladé talenty, ale nejvíce chce, aby se studenti bavili.

Jackson užíval umění jako únik  a způsob, jak plachý umělec  komunikoval se světem.

Jeho tanec a hudba byl jeho hlas. Jeviště bylo pro něj bezpečné místo.

Payne je  jedním z 10 choreografů, kteří pracují na Michaelově show „The Immortal World Tour“, které vzdává hold slavnému umělci a toto show diváci uvidí v srpnu v New Orleans.

Travis se svými studenty

Show „The Immortal World Tour“ Michaela Jacksona  odstartovalo vloni v Kanadě, letos  pokračovalo v Las Vegas,  v říjnu zamíří  do  Evropy. Stálá show v Las Vegas začne v roce  2013 v hotelu Mandalay Bay  a bude také zahrnovat výstavu Jacksonových memorabilií.

 

 

 

Taneční magazín

Rozhovor s hercem a tanečníkem MICHALEM SLANÝM

Na tanečních soutěžích jsem neměl rád porotu!

 

 

 

 

1. Vy jste divadelní i televizní herec, ale také jste nějakou dobu závodně tancoval. Jsou divadelní představení s tancem  náročnější, nebo herce naopak víc baví?

„Musím teď mluvit za sebe – mě to baví více. Když je v představení pohyb, je to samozřejmě všeobecně pro herce náročnější, ale mě to prostě baví, mám pohyb v sobě. Tančil jsem závodně asi 5 let, standardní tance a latinsko-americké tance, ty mě bavily nejvíce.“

2. Vyhrál jste někdy? 

Ano, také jsem vyhrál.

3. Je pro Vás obtížné nacvičit taneční číslo pro divadelní představení,  pokud jde o tanec, který neznáte, nebo Vám to jde všechno „samo“?

„Pohyb mi všeobecně jde dobře, ale jsou různé druhy tance, např. jsme jednou dělali argentinské tango, nebo flamenco, to jsem musel „nadřít“.

4.  Jak dlouho se asi tak celé představení připravuje?

„Představení se nacvičuje asi 2-3 měsíce, takže jsem cvičil  asi 2 hodiny denně.“

5. Chtěl jste být tanečníkem nebo hercem? Proč zvítězilo herectví?

„Tanec mě moc bavil, jednou do našeho tanečního klubu přišel pár, který studoval  herectví na JAMU. Zaujalo mě, že  tam mají  obory jako  herectví, tanec, zpěv, žonglování, šerm, jízdu na koni. To se mi hrozně líbilo, tak jsem se rozhodl, že to zkusím a přihlásil jsem se.

Já jsem se ke všemu většinou dostal náhodou.  Pokračoval jsem v tanci ještě nějaký čas, ale měl jsem vždycky raději exhibice než soutěže. Na soutěžích vás hodnotí porotci a ti samozřejmě nemusí být vždy objektivní. Neměl jsem rád porotu. Běžně se stávalo, že porotci „nadržovali“ svým oblíbeným párům.   Nevím, jaká  je situace  v závodním tanci dnes, ale když jsem závodil já, stávalo se běžně, že pár, který jel  z Brna do Ostravy, neměl šanci na vítězství.  Porotci byli většinou z okolí Ostravy a  nám bylo jasné, že budou upřednostňovat páry z Ostravy a tak se  i většinou stalo. Nevyhrávali jsme, vyhrávali Ostraváci.

Mrzelo mě, že závodní tanec bývá nespravedlivý. Když hrajete fotbal a padne gól, je to jasné, kdo vyhrává, ale tanec?“

6. Je těžké v současné době být hercem? Doporučil byste tuto práci mladým lidem?V čem je to těžké?

„Dnes je mnohem těžší  být hercem.  Dříve byla konzervatoř – JAMU, DAMU. Ze  400 uchazečů vybrali  10. Ti  většinou vystudovali tuto talentovou školu a  šli rovnou do praxe,  práce pro ně bylo dost.  Kdo vystudoval JAMU, byl dobrý herec, předpokládalo se to. (Není to samozřejmě stoprocentní pravda, ale většinou to byli opravdu dobří herci.)

V současné době  je to ale tak, že z běžné modelky nebo  miss se stává herečka nebo  zpěvačka, protože ji někdo obsadí do filmu a nikoho nezajímá jestli na to má vůbec talent.

Četl jsem rozhovor s jednou mladou „herečkou“ z populárního seriálu, která řekla, že hraní  ji  baví, ale v divadle by hrát nemohla, protože se „strašně“ stydí a měla by „strašnou“ trému. Tak to mě moc pobavilo.  Já si myslím, že opravdový dobrý herec se většinou pozná na jevišti. Kdo je dobrý v divadle, je dobrý herec.

            Teprve když „ustojíte“ dvouhodinové vystoupení v divadle, jste VÝBORNÝ herec. 

Jestli bych doporučil stát se hercem?  Nevím. Dnes je to opravdu těžké, je to těžší než dříve, nerozhoduje umění, kvality herce, rozhoduje jen to, zda Vás někdo obsadí, je jedno, jestli umíte hrát nebo ne.“

Já jsem hrál asi 8 let v Národním divadle. Hrál jsem krásné, velké role, ale  neobjevoval jsem se moc v seriálech nebo filmech, tak vlastně  jako bych vůbec neexistoval.

Dříve bylo Národní divadlo bráno jako vrchol kariéry herce.  Ale dnes to nikoho nezajímá, nejlepší jsou herci ze seriálů a nemusí umět ani hrát.“

7. Jste hodně vytížený? Máte rodinu? Jak se dá propojit práce herce a rodina?

„Zatím to mám jednoduché, nemám děti, žiju jen s přítelkyní. Ale myslím, že se to dá zvládnout dohromady. Znám manželství dvou herců, jde to. Musí se zapojit  babičky, chůvy….

8. Hrál jste v Expozituře, je to seriál o zločinu. Jak snášíte záporné  postavy? Baví Vás, nebo je nemáte rád, přemýšlíte o nich v soukromí?

„Herci mají většinou  raději záporné role, je to pestřejší. Hrál jsem schizofrenického mladíka ve filmu „Škodná“. Byl to vrah, který zabil několik lidí, ale pocházel z dobré rodiny, maminku hrála Táňa Medvecká. Režie Petr Kotek, stejně jako režie  Expozitury.“

„Pro herce je výzva hrát zápornou  roli, dobrý herec hraje vždy raději zápornou postavu. Ale já si role nepřenáším do soukromého života, neběhám po parku a nezkouším přepadat kolemjdoucí, to ne.“ (smích)

Ale stalo se – přenesla se mi role do života – že mi paní v pekárně nechtěla prodat rohlíky, protože jsem „zlej“ na jejich idol – na Jitku Čvančarovou v seriálu „Ordinace v růžové zahradě.“

Nemohl jsem jí vysvětlit, že je to jen role a že já nejsem „takový.“  Diváci mají rádi „hodňouse“, jsou sladký, ale herci mají raději „potvory“, protože jsou barvitější.

9. Platí v dnešní době stále pravidlo, že jsou herci „zaškatulkovaní“ a vybíráni pro určité role nebo se situace změnila?

„Asi to platí pořád. Určitý typ hraje hodného a nemůže hrát „padoucha“. Málokdy se setkáte s tím, že by vám chtěli dát hrát protiúkol. Prostě podle toho, jak vypadáte, vás většinou obsadí. U filmu nechtějí nikoho přestrojit, vyberou rovnou ten typ člověka.

Přitom mě na herectví baví, že se člověk může proměnit a být jiný. Jednou mě ale potkala proměna,  byl jsem obsazen do role hlavního hrdiny Nickyho Wintona ve filmu „Nickyho rodina.“  Pamatuji si, že jsem měl vousy, kotlety a krátké  vlasy, když jsem se setkal s režisérem Matějem Mináčem  měl jsem hrát postavu ze 30. let.  Ale pan režisér si to dokázal představit, tak jsem tu roli dostal.  Dokázal jsem se přizpůsobit  a  vypadal jsem jako z 30. let.

Herci se  rádi proměňují, jsou také naštvaní, že nemohou dostat jiné role.“

Nicky Winton

10. Ale člověk se musí chtít  měnit, ne?  Někdo by se nechtěl měnit (třeba já bych nechtěla být někdo jiný …)

„Ano, musí chtít, ale mě to právě baví – velká proměna.

Těžší jsou ty úkoly, které musíte zvládnout. Třeba hrát homosexuála a líbat se s partnerem je nesmírně těžké, pokud jste heterosexuál.“

Navíc reakce lidí jsou různé, když Vás pak potkají, že …

„Je to těžký, to je daň tomu herectví. Ten herec by pak měl dostat jinou roli, kladnou, aby si napravil u diváků svou reputaci.

11.  Čeho  byste ještě chtěl ve své kariéře dosáhnout?

„Rád bych si zahrál v nějakém pěkném filmu.  Hrál jsem v divadle roli schizofrenika ve hře  „Slyšet hlasy.“ To byla krásná role, tu bych si chtěl zahrát i ve filmu.“

Ať se Vám to vyplní ….

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková