Autor: Martina

Vzpomínky na Ballets Russes

Ruský baletní mistr učil i z kolečkového křesla.

 

 

 

 

Největší osobnost souboru  Ballets Russes – George Zoritch

George Zoritch ve hře  L’Après-midi d’un faune 1937
choreografie:   Vaslav Nijinsky
 Foto: Geller / Goldfine Productions

Tanečník a učitel George Zoritch, který zemřel ve věku 92, byl jednou  z nejvíce okouzlujících postav a výrazných osobností ruského baletu  v polovině 20. století.   Nebyl žádný úžasný  tanečník, ale  opravdový  umělec.  Zoritchovo umění bylo mnohem,  mnohem vyšší, než jen  předvádění  techniky.

Stejně jako u většiny  tanečníků, Zoritchovo  pochopení tance a umění přišlo díky jeho  učitelům – a Zoritch měl skutečnou galaxii  těch nejlepších učitelů!

Jurij Zoritch se narodil  v Moskvě, začal svá studia v Litvě. Jeho rodina  se přestěhovala do Litvy po  ruské revoluci, ale Zoritch se brzy  přesunul do Paříže ke studiu pod vedením  Olgy  Preobrajenské. Studoval u tak slavných  pedagogů jako Anatole Vilzak, Anatole Oboukhoff a La Nijinska. V roce 1933 debutoval se souborem  Idy Rubinsteinova (kde Nijinska byla učitelkou  baletu a současně  také  choreografkou).  Tak začala jeho kariéra, která měla pokračovat v mnoha potulných  baletních divadlech, které vzkvétaly v příštích několika desetiletích.

Přidal se k baletu  Ballet Russes v roce 1936, ztvárnil role v   hrách  od Léonide Massine, např.  Jardin Public a Symphonie Fantastique. Po vypuknutí druhé světové války soubor  Ballet Russe de Monte Carlo   přesídlil do Spojených států. Zoritch  také tančil v Grand Marquis Ballet  de Cuevas (byl favoritem).

 „Neřekl bych, že jsem Boží dar,“ řekl jednou, „ale jsem ten pravý  pro balet.“

Jeho dvě nejexotičtější role, obě vytvořil Vaslav Nijinsky, byly ve hrách Le Spectre de la Rose a L’Après-midi d’un faune. Zoritch  také hrál důležitou roli při  nabývání  významu  baletu napříč  USA, ale jeho jméno zůstalo spojeno s Ballet Russe  de Monte Carlo až do roku 1962. V roce 1964, dva roky poté, co byl soubor  rozpuštěn, Zoritch otevřel baletní školu ve východním Hollywoodu.  Učil na arizonské univerzitě v Tusconu v letech 1973 až 1987.

Vlastně nikdy neukončil výuku.  Zůstával úžasně čilý a energický i ve vyšším  věku. Byl známý tím, že učil na kolečkovém křesle  pro invalidy, pokud  se  mu  naskytla příležitost.

Jeho osobnost, šarm a moudrost mohli diváci shlédnout   i  v dokumentárním filmu roku  2005 „Ballet Russes“, neocenitelné setkání přeživších baletních tanečníků.  Téměř všichni účastníci si připomínají s chutí, a nemalým  humorem, své  dny slávy, ale možná nejzábavnější ze všech je  část, ve které Zoritch a Nathalie Krassovska, kterým se  blíží 90 let, připomínají  své role v “Giselle“.  Přerušují své  stále živé  vystoupení zničujícími komentáři na adresu baletního světa.

Nathalie Krassovska

Zoritch byl ctěn svými kolegy a studenty. Popis jeho osoby, který by ho jistě potěšil, vyjádřil  (a s tím by souhlasili všichni, kdo ho viděli tančit  v mládí) francouzský kritik Irène Lidova – „Řecké mládi  vytesané  Praxitelesem“.

• George (Yuri) Zoritch, tanečník a pedagog, se narodil 6. června 1917;

zemřel 1. listopadu 2009.

Nathalie Krassovska (1919 – 2005)

Nathalie Krassovska (Leslie) se narodila v Leningradu  1919. Její matka byla tanečnice V Ballet Russes, její babička byla sólistka v Bolshoi Ballet. Studovala u Olgy Preobrajenské.

Tančila v  Ballet Russe de Monte Carlo 1936-1950  a v  London Festival Ballet 1950-1955. Ztvárňovala ponejvíce klasické  baletní  role. Po ukončení své taneční kariéry se usadila v  Dallasu a pracovala jako učitelka baletu.

George Zoritch a Nini Theilade v  Ballet Russe de Monte Carlo 1939
Choreografie:  Leonide Massine
Kostýmy:  Henri Matisse

Nini Theilade

Nini Arlette Theilade se narodila 15.6. 1915 v Indonesii. Přidala se k Ballets Russe de Monte Carlo v roce 1938 a tančila jako sólistka se souborem během válečných let.

Nini Theilade jako Venuše v  Ballet Russe de Monte Carlo 1939
choreografie:  Leonide Massine
kostýmy:  Salvador Dali

 

Taneční magazín

Osudy herce Richarda Chamberlaina

Článek na vaše přání.
Všestranně talentovaný herec Richard Chamberlain také navštěvoval hodiny tance a zpěvu. Později se tyto dovednosti zhodnotily a jeho brilantní zpěv a tanec mohli diváci ocenit v hudební verzi „Popelky“, kde hrál Richard samozřejmě roli prince.

 

 

 

 

Richard se narodil v Los Angeles 31. března 1934. Jeho rodina se přestěhovala do  Beverly Hills, kde si Richard hrál s ostatními a vynalézal různá   dobrodružství.

Náctiletý Richard   chápal gymnázium (Beverly Vista) jako „traumatickou  ztrátu svobody“, ale velmi rád chodil do kina, zejménaposlouchal  rádia, dramata, pohádky a tajemné příběhy.

V době dospívání byl vztah Richarda  a  jeho  otce, závislého  na  alkoholu,  složitý.   Vynikající vztah měl pouze se svou  babičkou.

Na konci  50. a začátkem 60. let získal  první role v televizních seriálech („Alfred Hitchcock Presents“, „Riverboat“, „Rescue 8 „,  „Bourbon Street Beat,“, „Gunsmoke“, „Paradise Kid“ a další .  Natočil dva celovečerní filmy (“The Secret of the Purple Reef” a “A Thunder of Drums”) a hrál ve dvou  divadelních hrách  („La Ronde“ a „Caine Mutiny Court-Martial“). Vysoce disciplinovaný a tvrdě pracující, vzal  také lekce tance a zpěvu.

Velký  zlom nastal  v roce 1961, kdy  přišla titulní role v sérii o lékařích a velké nemocnici –  „Dr. Kildare.“ Richard  se stal přes noc senzací a idol v každé zemi, kde se „Dr. Kildare „vysílal. V showbyznysu se psaly nové dějiny. Richard  vyhrál svůj první Zlatý globus v roce 1963 v kategorii „Nejlepší televizní hvězda“.

Jeho hudební nadání  bylo zachyceno v různých záznamech, sametově laděný bass /baryton/ a perfektní orchestr dělaly jeho nahrávky instantními  hity a dlouhodobými bestsellery. Jsou stále velmi ceněny Richardovými  fanoušky.

Později Richard vložil velké naděje do muzikálu  „Snídaně u Tiffanyho“. Ale muzikál se nikdy nehrál na Broadwayi, k jeho velkému zklamání.

V roce 1969 se dostalo Richardovi velmi dobré rezence od kritiků za roli  Hamleta.  Zůstal v Anglii téměř pět let. V roce 1970 opakoval roli Hamleta ve zkrácené verzi „Hamlet“ pro Hallmark Television.

Richard Chamberlain se ale brzy vrátil na jeviště v roce 1972 na Chichester Festival Theatre.Přesto, že byl  velmi „oddaný“ Británii a svým  britským přátelům, Richard Chamberlain cítil, že  nikdy  nebude „plně patřit  k Angličanům“, a tak se vrátil do Spojených států.

Jeho první dílo  byla  role okouzlujícího Aramise v zábavné sérii  „Tři mušketýři“ a „Čtyři mušketýři“ (1974), dobrodružný příběh,  vtipná  verze.

S dobře zavedenou  pověstí  všestranného herce, který  by mohl zvládnout se stejným talentem drama, akční filmy i  komedie, Richard Chamberlain hrál  ve filmech „Hrabě Monte Cristo“ (1975), za což byl nominován na cenu Emmy , a „Muž se železnou maskou“ (1976), ve kterém hrál i roli Ludvíka XIV a jeho bratra Filipa, rozhodně nejlepší verze vůbec.

Jeho  brilantní zpěv a tanec prince  mohli diváci ocenit ve filmu  „Pantoflík a růže” (1976), hudební verze Popelky.

Dekádu 80. let začal  opravdovým mistrovským dílem, „Shogun“.  Richard Chamberlain hrál s obrovským ohlasem univerzální roli Johna Blackthorne, za kterou získal Zlatý glóbus a druhou ze čtyř nominací Emmy.

Brzy poté následovaly další ze světově nejoblíbenějších a legendárních  mini-seriálů  „The Thorn Birds“ (1982), v Čechách oblíbený seriál „Ptáci v trní“. Role  utrápeného otce Ralpha de Bricassarta mu vynesla Zlatý glóbus a nominaci na Emmy.  Richard Chamberlain zde ztělesnil hrdinu, pro kterého je nemožná  romance a láska k  venkovské dívce, kterou hraje krásná Rachel Ward.

Oslnivý výkon ve filmu  „A Hero Story“ vysloužil Richardovi další kolo Zlatého glóbu a nominaci na Emmy.

V roce 1992 se Richard Chamberlain vrátil ke  zpěvu. Hostoval na vánočním koncertu ve  Finsku.

Hrál s velkým úspěchem na Broadwayi, u dvou  hudebních produkcí, „My Fair Lady“ (1993/1994) a „The Sound of Music“ (1998/2000). S další  produkční společností a muzikálem  „My Fair Lady“ vítězoslavně procestoval několik měst v Německu, navíc  Curych, Vídeň a Paříž (1995-1996).

V roce 2003 Richard Chamberlain publikoval knihu „Pošlapaná láska“, statečnou  monografii s poetickým podtextem, obsahující  vzpomínky ze svého profesního života. Kniha ale  také  nabízí  vhled do  způsobu, jakým si podmanil své vědomí,  dlouhou cestu,  proloženou jasnými i šedými  okamžiky. Dále také způsob, jak duchovně rostl, aby dosáhl „otevřeného srdce“ a „nepodmíněné lásky“. Nespočetné množství jeho  fanoušků po celém světě reagovaly na knihu opravdu  nepodmíněnou láskou.

Jeho celoživotní zájem na zachování životního prostředí ho vedly k úspěšné lobby ve Washingtonu a Sacramentu. Na Havaji se zasloužil o ochranu životního prostředí ostrovů. Jako hlavní řečník na konferenci v San Francisku s názvem  „Snít nový sen“  roce 1989 se výmluvně zaměřuje na zachování životního prostředí naší planety. S touto tematikou jsou tři filmy  „River Song“ (1987), „Chamtivost a příroda“ (1989) a „Havaj: Nebezpečí v ráji“ (1993).

Richard Chamberlain se aktivně vrátil ke své staré lásce, k malování,   na počátku 90. let.  Některé z jeho obrazů jsou vystaveny  v Galerii osobností ve Wailea.

V roce 2010 byl Richard Chamberlain ve vedení nezávislého  filmu „We are the Hartmans“, který  měl premiéru na filmovém festivalu v Atlantě v roce 2011. Herec hrál roli hippie majitele místního klubu.

Po devíti letech se  Richard Chamberlain opět vrátí na  jeviště  ve hře „“The Heiress“  (Dědičky).  Hru mohou diváci vidět  od 24. dubna do 20. května 2012,
Pasadena Playhouse, CA.

 

 

 

Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem MARIO ČERMÁKEM

„Hrál jsem a hrát budu!“

 

 

 

 

„Hrál jsem a hrát budu!“

Mario Čermák  se narodil v Děčíně. Původně začínal se sportovní gymnastikou, později se věnoval baletu. Mario hrál na klavír, absolvoval několik koncertních vystoupení. Zajímal se o letectví, uvažoval o dráze vojenského pilota, ještě v době studií na Taneční konzervatoři Praha.

Zúčastnil se taneční soutěže v Helsinkách, postoupil do druhého kola. Konzervatoř absolvoval v r. 1991, v r. 1992 se stal členem baletního sboru ND, sólovou smlouvu získal v r. 1998. K jeho doméně patří charakterní role: Liftboy – smrt v „Isadoře Duncan“, Baghíra v „Mauglím“, Hilarion v „Giselle“, Abdérachman v „Raymondě“, Rudovous v „Labutím jezeře“. Prac. poměr v ND ukončil v r.   2004.

Mario Čermák – vlevo

1. Jak Vaše kariéra začala?

„Studoval jsem taneční konzervatoř  v předrevoluční době, obor klasický tanec.  Jednou za čtyři roky se otevírala lidovková speciálka – „Soubor písní a tanců“.  Adepti byli pečlivě vybíráni. V té době byl o tyto školy velký zájem, protože profese tanečníka nabízela velké uplatnění. Komu se poštěstilo stát se umělcem ND, měl na tehdejší dobu možnost dobrého finančního zabezpečení, „rentu“, tzv. výsluhu let, také poznávat  svět formou divadelních zájezdů .  Navíc umělci dělali obor, který milovali a byli za něj placeni. Dnes tito lidé   studují něco, pro co není uplatnění. Studenti to ví, spousta z nich to  vzdá a nechce se věnovat baletu, umění.“

„Úroveň konzervatoře díky tomu dost klesá dolů. Kdysi bylo třeba okolo 40 studentů v ročníku, studium dokončilo  7 lidí, byla to tvrdá ruská škola, nesměla být z ničeho známka  4, jinak  studenti končili. Dnes školy dodržují tabulkové počty žáků, jsou tam lidé, kteří na to nemají talent.  Absolventi mají tvořit elitu, ne kvantitu.“

„Pokud se studenti neuplatní v zahraničí, uplatní se  v ČR jen velmi těžko. Soubor Národního divadla  je dosti  zredukován, umělci nejsou adekvátně ohodnoceni, spíše podhodnoceni, nejsou peníze. A proč  také tančit ? Když zaplatíte nájem, nezůstane vám nic.“

2. Pokud tedy v současné době student přece jen dokončí konzervatoř, co  dál?

„Začátky jsou těžké. Absolvent může získat angažmá    ve velkých kamenných divadlech v ČR. Nejprestižnější je ND.   Nebo může působit v soukromých produkcích různých divadel, ať už muzikálových nebo operetních. Nebo se vydat vlastní uměleckou cestou, znám spoustu tanečníků, kteří se snaží rozvíjet a zakládat různé soubory a dělat projekty. Týká se to především současného moderního tanečního divadla. Tato cesta je asi nejtěžší, vyžaduje skutečné umělecké odhodlání pro věc. Já jsem například začal působit  v souboru baletu Národního divadla pod vedením uměleckého šéfa Vlastimila Harapese.“

Absolvent konzervatoře může také v dnešní době rovnou zkusit štěstí v  zahraničí. Tam jsou možnosti neomezené. Ale je otázkou, do jakého souboru se dostane, jaké kvality tento soubor je, je-li skutečně ohodnocen tak, jak si představoval. Nehledě na to, že na konkursy do renomovaných souborů a divadel se na jedno až dvě  uvolněná místa hlásí desítky i stovky uchazečů. Je to nepředstavitelná konkurence.

Ale dnes se přece hraje zahraniční repertoár i v ČR, tak nemusí absolventi do zahraničí….

„Ono je důležité, jaký zahraniční repertoár a od jakého autora. Dnes se mohou v ND hrát díla zahraničních  autorů, ale jsou na to peníze? Lehce se  řekne  – „tohle je dílo anglického  choreografa“. Ale my nevíme, jak to vlastně má vypadat, nemáme porovnání.  Málokdo ví jezdí do zahraničí.  Málokdo ví, kdo představuje tu špičkovou kvalitu, kterou bychom si tu představovali.“

3.Proč naše taneční divadlo není srovnatelné s kvalitou renomovaných divadel v zahraničí?

„Možnosti za hranicemi  jsou úplně jiné, ceny lístků  jsou odlišné, mecenáši jsou bohatší, sponzoři štědřejší, také zájem o divadlo a umění  je větší. Znalost divadelních her a celkový rozhled je v zahraničí na vyšší úrovni.  Ale diváci v  ČR chtějí  také svou  kvalitní kulturu. Mrzí mě, že v současnosti  na tom náš národ není dobře, rodiny si nemohou dovolit zaplatit více než Kč 3.000,- za lístky pro rodinu.“ Dostáváme se do bludného kruhu.

4.Jak jste prožíval svoji kariéru Vy?

„Nastoupil jsem do ND v  době, kdy působil umělecký šéf  Vlastimil Harapes. Byla to podle mého názoru  zlatá éra baletu ND. Také  on dělal nepopulární kroky – omladil soubor, byl nepraktický na praktické věci.

Ovšem co se týkalo dramaturgické  vize, profesionálních zkušeností, které předával,   to byla jednoznačně pro mě ojedinělá  škola, která mi dala umělecký směr do budoucna. Čerpám z těchto zkušeností dodnes. “

„Za jeho působení se dostala ke slávě většina dnešních baletních superstar.“

5. Když se řekne v hovoru „baletˇák“, tváří se lidé různě, pošklebují se,  mají  špatný přístup k tomuto povolání.  Co na to říkáte ?

„Vím, o čem se mluví, zženštilost, nebo problém gayů – já mám spoustu takových přátel, díky tanci.“

„Potýkal jsem se s tím často – byl to úkol mé práce – tento mýtus vyvrátit.

Já jsem měl štěstí, protože jsem se vypracoval do rolí charakterních. To znamená  více hraní, více výrazových prostředků, více divadla.“

Chtěl jsem, aby se řeklo: „Jo, na tom jevišti stálo kus chlapa“.

Mario Čermák – vpravo

6. Co zevnějšek? Je důležité, jak vypadáte, když chcete tančit v baletním souboru?

„Ano, to je nesmírně důležité. V baletu panuje  nekompromisní výběr  tanečníků. Je důležité, jak vypadáte, jak působíte, vaše technika, musíte také mít charisma.

7. Co váha? Jsou tolerována kila navíc?

„Ne, nesměli jsme mít kila navíc. I  za éry Vlastimila Harapese – stalo se, že vytáhl váhu, vážily se baletky i tanečníci. Existují tabulky, kde je dáno, kolik máte vážit, je udána  výška, poměr rukou, nohou,  atd.“

„Je  dobré být hubený. Pokud máte kila navíc, ubližujete i sám sobě.  Jste těžší, pomalejší, dýchavičný.  Kluci to přeženou s posilováním, nevejdou se potom ani do kostýmů.“

„Je mi 38 let, mám za sebou přes 70 premiér (ani to nepočítám),  22 divadelních sezón. Ale od té doby, co jsem odešel z ND, jsem začal přibírat na váze, je to problém, VZKAZUJI MLADŠÍM GENERACÍM.

Jste pomalejší, pohyb stojí více dřiny.   Nedávám  to na sobě znát, samozřejmě. Hraji v muzikálech a  tady je lepší  nebýt vyloženě vychrtlík.“

8. V zahraničí si baletky nechávají zmenšovat prsa, aby byly dokonalé. V Čechách jsou také tyto přísné požadavky?

„Balet má tradici, balet je striktní a požadavky jsou nekompromisní.“

„Na druhou stranu  v neoklasice nebo v moderním tanci je ženskost výhrou. Je těžké posuzovat  tanečníky.

Soubor v Čechách se snaží být vyvážený, mít od každého typu někoho.“

9. Proč jste odešel z ND?

„Vážně jsem si poranil  kotník, špatně  se to hojilo, dodnes  zranění  cítím.  Měl  jsem dojem, že   můj výkon už nebude tak dobrý. Také vedení ND  se změnilo, soubor šel novým směrem.  Nemohu říct, že bych s tím směrem nesouhlasil,  věci se měnit mají.

„Ale řekl jsem sám – odcházím, nechtěl jsem slyšet – odejdi.“

„Mělo by to patřit k etice tanečníka, aby ucítil změnu,  změnu své   kariéry. Taneční kariéra má  jepičí život, stojí to i hodně slz. Ale 22 sezón není málo.“

10. Nejde kariéru prodloužit? Co třeba Maja Pliseckaja?

„Maja Pliseckaja je legenda.  Tančila i   stará, ale viděli jste půvab, charisma.  „Netrhala“ už žádné výkony, ale vystupovala ještě v 60-ti letech. Bohužel vrcholově to ale nejde navždy.  Když jsem byl na jejím představení, zaslechl jsem tenkrát některé mladé ambiciózní baletky, které  říkaly: „Vždyť nic neumí!“  Podle mého názoru nepochopily o čem je umění a jak vypadá osobnost.

„A další příklad – moje  kolegyně Tereza Podařilová, primabalerina ND. Je už  v divadle asi 24 sezón, má rodinu, děti. Odrodí dítě a jde tančit. Je inteligentní. To je důležité. Také oplývá obrovským charisma.  Toho si velmi vážím, protože duše stojí nahá na jevišti.“

11. Co říkáte na soutěže? Tam přece nehraje roli  žádná  krása ducha.

„Baletní soutěže   jsou bezduché. Kde  se jen soutěží, je to bezduché a hloupé. Divadelní tanečníci by měli  přece jen rozdávat emoce, pocity.“

„Soutěžit by se mělo tak do 18-ti let. Soutěže jsou vhodné jen pro největší technické talenty. Porovnává se, kam až jde technika tance, balet se neustále vyvíjí, není zakonzervovaný.  V tomto případě jsou  soutěže dobré.“

„Já jsem měl štěstí, nemusel jsem tupě ztvárňovat techniku, já jsem hrál slavné charakterní role,  např. Rudovouse v „Labutím jezeře“ , Abderachmana v „Raymondě“,  ve hře  „Malý   pan Friederman“ jsem hrál malého pana Friedermana, charakterní vícerole ve  hře „Isadora Duncan“. ( Mimochodem Isadora byla emotivní tanečnice, žádná technika v jejím tanci nebyla, tu si vymyslela. Tančila dokonce i „Internacionálu“ před V. I. Leninem.

12. Takže emoce mají přednost před technikou?

„Záleželo mi na tom, abych tančil a hrál. Nejkritičtějším divákem jsou děti. Hrál jsem v baletu „Broučci“. Když jen  tančíte, děti zívou a usnou, chtějí domů. Když hrajete a tančíte, když ztvárníte Broučka, děti jsou nadšené, pláčí, smějí se. Prostě prožívají příběh s vámi.“

Hrál jste asi dost dobře…

„Měl jsem s hraním problémy. Říkali mi: „Moc hraješ, moc přehráváš.“ Ale já jsem to tak cítil.  Měl jsem vždy dobré obecenstvo, které mě podpořilo. Vlastimil Harapes mě v tom podporoval, dával mi šance, vybíral mě do charakterních  rolí, kde se především hraje.“

„Však jsem také měl vedle sebe nějaké vzory!  Má dlouholetá  přítelkyně i životní partnerka, člověk, který mě vedl,  Taťána Juřická, ( byla nejlepší „Odetta“ v ČR). Byl to zážitek, vidět ji tančit. Tančila a hrála zároveň, vždy věděla, proč tančí.  Získala  2 Thálie.  Předčasně nás opustila, když si vzpomenu na ty dny, zapláču si.

„Zaplatila nejvyšší daň za svou oddanost k divadlu, za svou citlivou duši. Taťána byla názorným příkladem, že čistá primabalerina může  také  hrát.  Je možné  spojit  profesionální tanec a zároveň profesionální  herectví.“

Mario Čermák – vlevo

13. Líbí se Vám současná baletní představení?

„Někdy jsem  zklamaný, když jdu na balet. Nebo spíše  zděšený tím, jak se tam nic neděje. Ani kapka emoce,  ani kapka duševna. A toto baletu škodí nejvíc.  Pak tomu lidé nerozumí a řeknou: „Už nikdy na balet nepůjdu!“  Když balet nechce nic říct, musí přesvědčit diváka, že to tak mělo být. Divák musí odcházet s pocitem : „Aha, oni nechtěli nic říct!“

„Někdy jsem měl depresi  po  svém představení, lidé doslova řvali  nadšením, zaplavily mě květiny, ale  vydal jsem  ze sebe  tolik emocí, že jsem se vyčerpal“.

14. Jaké je to v muzikálu? Cítíte totéž?

„Muzikál je show. Show nemá s hereckou divadelní duší až tak nic moc  společného.“

„Když jsem jako  sólista baletu odcházel, v té době se u nás  říkalo: „Do  muzikálu nikdy   v životě!“  Ale  já jsem si to zamiloval. Je to jiné, hrajete na jinou strunu.“

15. Co máte raději, balet nebo muzikál?

„Muzikál nebo  balet,  nedělám v tom rozdíl. Je to stejné. Muzikály v Čechách chyběly. Teď je „přemuzikálováno“.

„Muzikál je  velice těžká práce. Nelze pomlouvat muzikály. Zvlášť  ne české.  Jsou to soukromé produkce.  Producentům jde o to, aby byly lístky  vyprodáné, samozřejmě.  Některé produkce, zejména  jejich přístup – nechci jmenovat,  se mi nelíbí. Dělají z tanečníků „košťata“ a devalvují trh práce.“

„Je těžké prodat muzikál, divadla se musí uživit,  to je jasné. Každá show má svou celebritu, která  musí být nějak ohodnocena. Ale každá celebrita vám řekne, že cvičí třeba 3 měsíce zdarma. Soubory  i sólisté tančí, zpívají a hrají. U nás se dělí na zpěváky, herce a tanečníky. Tanečníci mají nejvíce  práce a jsou nejméně ohodnoceni. Stejně jako tanečník  hrajete, někdy zpíváte a jste nejméně ohodnoceni.“

16. Zpívá se alespoň s playbackem?

„Zpívá se většinou bez playbacku. Člověk zpívá, tančí, hraje… je to těžké. V Čechách  je už  dost lidí, kteří hrají, tančí, zpívají, umí akrobacii.  A něco za to chtějí. Ale produkce si raději vezme  amatéry „z ulice“.  Amatér  zahraje  také dobře, je šťastný, že je na jevišti.  A proto za to  nechce žádný honorář.“

„Herci v souboru  dostanou plat  Kč 1.300,- za představení.  Někdy se stane, že dostanou Kč 500,-. To není ani na zaplacení sociálního pojištění. Já mám štěstí, že spolupracuji s produkcemi, které se snaží dělat vše proto, aby nás adekvátně ohodnotili. Rozdíl mezi profesionálem a amaterém je tento:

 Profesionál horko těžko dosáhne toho, aby zvládl řemeslo , aby se mohl vůbec poprvé  postavit na jeviště.

 Amatér hraje  i zadarmo, jen aby mohl stát na jevišti.

17. Moc se o Vás nepíše, nemluví.  Říkáte dokonce, že jeden z Vašich známých  maže z internetu všechny zprávy o Vás. Proč?  Nechcete popularitu? 

„Vždy jsem měl svůj vlastní názor, každou roli jsem si tvrdě vydobyl prací.  Ale viděl jsem i různé druhy chování, jak někteří získávají role……

Paradoxně – ti nejlepší herci, tanečníci bývají skromní, ani nechtějí, aby se o nich psalo.“

Zprávy o umělcích patří vždy k těm nejžádanějším…

„Jiné je to v šoubyznysu. V této oblasti  je nutné, aby se o hercích psalo.  (Hrál jsem v muzikálu „Mona Lisa“ s Ivetou Bartošovou.  Iveta už opustila divadelní svět, ale píše se o ní nejvíce.). A proč se nepíše o mě?  Nepotřeboval jsem to. Když se zeptáte na Maria Čermáka v kterémkoliv divadle, tak mě všude znají. Řeknou vám: „Dnes nehraje, ale ukáže se“.

Řekl jsem si, že si budu dělat slávu sám, svojí prací. Mladí lidé berou jako čest, že mě vidí, chtějí ode mě radu.  A tomu já říkám sláva. Ale úcta je pro mě víc než sláva. Nechci žádné fotky na facebooku, nemám ani PC.

18. Vyhýbáte se technice?

„Jsem antiglobalista. V současné době  lidé přestávají chodit do divadla. Lepší je přece sedět doma, koupit si dobré jídlo a pohodlně se dívat z křesla.“

 Ale herci  snad musí občas dělat rozhovory…

„Když hrajete v úspěšném seriálu, stanete se celebritou,   rozhovory dávat  musíte.

19.Trváte tedy na tom, že o slávu nestojíte… A rozhovory dávat nechcete.

Pokud jsem jako bývalý člen baletního souboru  na fotce mezi činoherní elitou   Švandova divadla na Smíchově, kde momentálně hraji i činohru, a vedení mě tam nechá, je to pro mě čest. Tohle je pro mě sláva. Tohle je pro mě čest.

A pro mě je čest, že jsem s Vámi mohla udělat rozhovor.

Děkuji

Eva Smolíková

Rozhovor s tanečníkem CARLOSEM

„Chci cestovat a vidět své žáky kteří pokračují v tanci“

 

 

 

 

Výuka Fit-Brasil:

Výuka Capoeira děti:

Capoeira II. Roční páskování:

1. Pocházíte z Brazílie (Salvador Bahía – severovýchod). Proč jste se rozhodl učit tanec právě  v ČR? Co Vás přitahovalo?

Láska. Zamiloval jsem se do slečny (Veroniky). Ne do ČR.  🙂

Ale na druhou stranu – viděl jsem ČR jako nový, otevřený trh. Přišel jsem před pěti lety, ČR je  otevřená novým možnostem.

2. Vrátil byste se zpět do rodné země, nebo je ČR  volba napořád?

Zatím jsem se nesžil s prostředím – jiný jazyk, jiné klima. Teď tu sice jsem, ale navěky jistě ne. Ideálně si to představuji tak, že 6 měsíců budu v Brazílii a 6 měsíců v ČR. Jsem vyloženě letní typ, v zimě  trochu trpím.

3. Vy učíte sambu, mambo, salsu a capoeiru. Představte capoeiru. Je to spíše sebeobrana, je to tanec?

Capoeira je především kultura, v rámci toho  existuje tanec, bojové umění, terapie. Jednoduše je to životní styl.

4. Ubránil by se člověk capoeirou při přepadení?

Capoeira byla využívána v dávných dobách jako sebeobrana. Byl to tanec, kterým se otroci bránili otrokářům, bránili svá území. Od pradávna to byla sebeobrana, rozhodně se člověk ubrání.  Každý ji využívá po svém, někdo pro boj, pro sebeobranu, někdo jako tanec.

5. Co zranění při tanci? Stává se to?

To ano, zranit se dá lehce.

6. Jaký je zájem mezi Čechy? V ČR  přece jen není žádná tradice v takových tancích.

Čechům tohle jde dobře, jsou sportovně nadaní a pohybliví, věnují se sportům letním i zimním. Za komunistického režimu zde byly spartakiády – takže lidé mají pohyb v sobě. Když se člověk nebo tedy Čech pro něco nadchne, dokáže se naučit cokoliv, i kulturu naprosto cizí.  Od té doby, co se otevřely hranice i jiným kulturám, Češi mají zájem zkusit i něco netradičního.

Pro Čechy není těžké naučit se pohyb, ale problém je, že  při učení chybí spojení hudby se sportovním pohybem. Capoeira je určitá filozofie – vyžaduje  i  porozumění kultury. A to je pro  zdejší lidi těžké, ale capoeira bez hudby není možná.

7. Chodí hodně dívek? Je to spíše bojový tanec, je vůbec vhodný pro křehké dívky?

Je převaha žen, které se zajímají o capoeiru – ženy, ale i muži hledají své místo ve   společnosti.  Toto je klub bojového umění, ale je tu vysoké procento žen.

Dříve bylo každé bojové umění převážně pro muže. Ale novým pohledem na společnost a změnou sociopolitické situace  ženy  chtějí svá práva a snaží se je využívat.  Navíc capoeira má v sobě  umělecký prvek, což je pro ženy zajímavé mnohem více než třeba karate.

Jediná obava lidí – a ta je daná komerčními médii – to jsou bitky a  akrobacie. To, co je vidět na internetu nebo v televizi,  je  normálnímu člověku nemožné. Ale capoeira je především hudba, filozofie, tanec, je to mnohem víc než akrobacie a boj.

Jednoduše se dá říct – capoeira má mnoho tváří, když mi tedy nejde akrobacie, mohu se věnovat hudbě, hře na nástroje.V capoeiře se zkrátka najde kdokoliv.

8. Kolik let tréninku je třeba, než člověk zvládne akrobatické prvky, které capoeira obsahuje?

To se nedá jednoznačně říct. Záleží na každém člověku, na jeho schopnostech. A není důležité, jak dlouho tančí, ale jak často.

Každý přijde do kurzu s jinou „výbavou“.  Běžný člověk z ulice,  který chodí  1x  týdně do posilovny je na tom jinak, než Brazilec, který cvičí 3x týdně. Pak za tři měsíce obdrží svůj první pásek (po první zkoušce).

9. Vaši tanečníci mají vytrénované postavy. Jsou třeba postavy, které se na capoeiru nehodí? Řeknete někomu, že se pro tento tanec nehodí ?

V capoeiře není tato diskriminace.  V životě jsou výzvy, tady také. Pokud člověk chce, tak všechno  dokáže. Tančí i handicapovaní. Dokáže to každý, je jedno, že je hubený, tlustý…

10. Je právě doba karnevalu ve Vaší rodné zemi. Jezdíte na karneval do Brazílie? Není Vám líto, že tam teď nejste?

Samozřejmě, že tam jezdím. Je mi to líto, že tam teď nejsem.

Navíc v mém rodném Salvador Bahía je jiný karneval, náš vlastní. V Riu de Janeiro lidé sedí a dívají se na masky, kostýmy. Ale v Salvador Bahía je to jiné, lidé jsou součástí karnevalu, tančí, je to jedna velká  párty, trvající několik dnů.

11. Jste profesionál. Kolik hodin denně musíte věnovat tanci, nebo kolik chcete věnovat tanci?

Pohyb je moje práce, musím se věnovat pohybu. Denně 4 hodiny učím  a sobě se věnuji 1,5 hodiny ve fitnes klubu.

12. Cvičíte nebo tančíte někdy jen sám pro sebe, pro svou vlastní radost?

Veronika: Carlos zpívá a tančí pořád. Vstává z postele a už tančí!!

Dělám to, co mě baví. Tančím na hodině, tančím na různých workshopech, na tanečních akcích, které mě obohacují. Ve svém volném čase také vyhledávám tanec.

13. Děláte si všechny choreografie sám?

Ano, rozhodně  sám.

14. Kde berete inspiraci?

V Brazílii, doprovázím svým tancem akce, které jsou aktuální. Např. jakmile je stanoven hit karnevalu, hned začnu připravovat novou choreografii. I žáci mě inspirují. Ptám se jich, co by chtěli tančit…

15.  Stalo se Vám někdy, že jste neměl energii, byl jste vyloženě unavený a nechtělo  se Vám tančit a  učit? Co potom?

Jsem jako každý, také cítím únavu. Zvlášť v zimě. V zimě se mi skoro nechce vycházet ven, nejraději bych hodiny nedával vůbec. 🙂

Snažím se dobíjet energii tancem. V každé skupině ale probíhá výměna energií. Když přijdu na hodinu unavený a jsou tam lidé, kteří chtějí tančit, tak mě dobíjí energií. Když tam jsou „lajdáci“, tak samozřejmě ne.

16. Čeho ještě chcete dosáhnout v tanci? Vlastně všechno máte, zdá se.

Přál bych si ve své práci pokračovat. Vytvářet skupiny, které se zajímají o capoeiru, chtěl bych cestovat a vidět své žáky, kteří pokračují v tanci. Jsem nositelem této filozofie. Trénoval jsem žáky v Japonsku, také v Brazílii mám svou školu a nechci zanedbávat své žáky.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková