Jedním z účastníků soutěže je i nejúspěšnější taneční stepařské studio Andrea z Prahy, má již dlouholetou tradicí. Vychovalo mnohonásobné Mistry republiky, Evropy i světa ve stepu. Vyučuje děti od tří let až po seniory.
Bleskový rozhovor s Mgr. Andreou Myslivečkovou, Víceprezidentkou Českomoravského stepařského svazu
Jste připraveni na Mistrovství ČR?
„Připraveni jsme, v současné době dolaďujeme formace a kostýmy. Vysíláme soutěžící v hojném počtu, asi přes sto soutěžících“.
Cítíte se na titul? Máte svého favorita?
„Naši junioři jsou úřadující Mistři světa. Doufáme, že opět zvítězí“.
V čem je klíč k úspěchu? Je to píle, nebo štěstí?
„To je souhra spousty věcí. Pracujeme s našimi tanečníky osm let a více. Je to parta dětí, která spolu vyrůstala, jsou sehranný tým, zabojovali v mezinárodních soutěžích už jako malí. Také hraje roli skvělá dvojice trenérů, samozřejmě“.
Je mezi soutěžícími rivalita?
„Ano, ale já se snažím ve svém studiu TS ANDREA rivalitu nepěstovat, nepodporovat. Máme čtyři sóla, která soupeří proti sobě, ale „fandí“ si, přejou si navzájem a pomáhají si“.
„Rivalita je, to je jasné, mezi ostatními kluby, ale je snad zdravá a žene lidi dopředu“.
1. Máte raději herectví nebo zpěv? Divadlo nebo film?
Mám ráda obojí, nicméně když hraji divadelní roli, jsem schovaná za postavou a autorem, na rozdíl od zpívání. Zpívám sama za sebe, jsem sama na jevišti, více odhaluji sama sebe.
Mám ráda bezprostřední kontakt s divákem, což role ve filmu neumožňuje.
2. Které role jste měla nejraději?
Mezi mé nejoblíbenější určitě patřila role Josefíny v muzikálu „Má férová Josefína“, který se hrál v Karlínském divadle. Zdramatizovat román Vladislava Vančury, který je zasazen do období první republiky, byl můj nápad. Tato role přesně naplňovala moji představu o muzikálu.
Také moc ráda vzpomínám na roli v komorním muzikálu „Marlene Dietrich“, kterým jsem otevírala divadlo Ungelt na Starém městě.
V současné době je mojí srdeční záležitostí muzikál „Milovat k smrti“, o legendě francouzského šansonu Edith Piaf, který hrajeme již sedmým rokem, momentálně v divadle Radka Brzobohatého.
3. Vy máte ráda období 1. republiky, že? Proč zrovna tuto dobu?
Byla to doba, která byla velmi tvůrčí a založená na morálních principech. Skvosty, které vznikaly nejen v hudbě, ale i ve výtvarném umění a architektuře si zasluhují náš obdiv i v současnosti.
4. Proč zrovna Marlene Dietrich a Edith Piaf?
Zajímají mne silné životní osudy těchto žen, je to pro mne velká výzva. Navíc práce, která má smysl. A naplňuje mě.
5. Co Isadora Duncan? Nezaslouží si také pozornost?
O příběhu Isadory Duncan jsem také přemýšlela. Možná jej někdy v budoucnu zrealizuji.
6. Jak prožíváte tanec na jevišti? Je snadné hrát v představení, kde se střídá
tanec, zpěv, tanec, zpěv?
Mám ráda představení, kde jsou spojené všechny tyto tři profese. Je to velmi náročné, ale dokud má člověk dost fyzických sil, je to velká radost.
7. Jak jste se dostala k tanci?
Od dětství jsem chodila do přípravky Národního divadla na klasický balet. Chtěla jsem utéct z devítiletky, tak jsem se v šesté třídě přihlásila na taneční konzervatoř, úspěšně jsem složila zkoušky, ale moje maminka, která ze mě chtěla mít subretu, zjistila, že na konzervatoři otevřeli hudebně dramatický obor a bylo rozhodnuto…. Zpět na devítiletku…
Měla jsem ovšem štěstí, protože jsem měla možnost zpívat v Kühnově dětském sboru, se kterým jsem procestovala celou Evropu. Součástí našich koncertů byly i taneční vystoupení.
V osmé třídě jsem se přihlásila na konkurz do státního souboru písní a tanců a byla jsem přijata. Při přijímacím pohovoru jsem nesměle zmínila, že mi ještě není patnáct, tak mne opět poslali do nenáviděné devítiletky.
8. Zřejmě tedy ráda cestujete?
Ano, je to vedle práce další věc, která mne velmi naplňuje. Ráda poznávám nové země, lidi a kultury.
9. Která země Vás oslovila nejvíc?
Každá cesta je pro mne velký zážitek, ale ráda se vracím do Afriky. Je to úžasná země plná rozporů. Pro moji romantickou a dobrodružnou povahu je velmi inspirující.
10. Napadlo Vás také, že byste někde v zahraničí zůstala?
Mnohokrát jsem přemýšlela o emigraci, ale nikdy jsem k tomu nenašla odvahu, jsem příliš závislá na své rodině a přátelích. V současné době o tom přemýšlím často, kdykoliv otevřu noviny nebo sleduji, jakým směrem se naše společnost ubírá. Uráží mne politická reprezentace naší země a pokleslá úroveň sdělovacích prostředků.
11. Vy jste také dělala samostatné projekty. Píšete si je sama?
Většinou dostanu prvotní nápad. Dokážu si udělat představu o tom, jak by měl projekt vypadat. Na jeho tvorbě spolupracuji se svými kolegy spisovateli, textaři a skladateli.
Většinou se musím ujmout produkce. To obnáší shánění finančních prostředků, což není v dnešní době vůbec jednoduché a stojí to mnoho sil.
12. Jste ráda, když dostanete nabídku hrát ve filmu?
Mám z toho radost. Vnímám to jako změnu, jako výstup ze stereotypu divadelních představení a možnost spolupráce s jinými lidmi.
13. Byla jste vážně nemocná. Jak se vyrovnáváte se situací „nemoc – jeviště“? Jdete hrát?
Nemoc si nepřipouštím, musíme hrát za každých okolností. Měla jsem vážný úraz, ale za týden po propuštění z nemocnice jsem jela chromá, o berlích zpívat a hrát. Někdy je to těžké, ale představení můžete zrušit, jen když umřete 🙂 .
14. Jaké máte plány do budoucna?
Chtěla bych dělat to, co mě baví, naplňuje a má smysl. V současné době zkouším dvě krásné komedie, připravuji materiály na nové CD a chystám se na dobrodružnou výpravu jako dobrovolník do Malého Tibetu, kde povedu učit děti základy divadla a pantomimy. ´
„Fíha“, tak to bude smysluplná a krásná práce. Hodně úspěchů!
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
Samostatné projekty Světlany Nálepkové
– Sněhurka na trampolíně – autor Jan Vodňanský
– Tenhleten Manhattan – autor Woody Allan/Martin Vačkář
– Marlene Dietrich – autor Martin Vačkář
– Láska je fata morgána – autor Martin Vačkář
– Dívka v rytmu zrozená – autor Miroslav Hanuš
– Milovat k smrti – muzikál o Edith Piaf – autor Táňa Nálepková/Jakub Maceček
1. Tančíte, zpíváte, hrajete. Co z toho je pro Vás nejhezčí?
„Každá činnost mi dává něco jiného. Pohyb je důležitý, ovšem ráda také zpívám – myslím, že mi to jde víc z duše. Zpívat vypadá jednodušeji než mluvit.
Při mluvení potřebuji mít na roli názor, písně jsou psané v notách. Když při hraní lžu, diváci to poznají. Když zpívám falešně, tak taky. Je to prostě velmi zajímavá práce. Někdy ani vůbec nesdílím názor postavy, kterou hraji. Na druhou stranu se u těchto postav lépe „vyřádím“.
Ve svém životě bych nikdy nikoho nezabila, i když chuť by tu občas byla….( třeba revizora….) tak si to mohu užít aspoň na jevišti či ve filmu. Dokonce mi tyhle role myslím sluší.
Ale chci hrát různé role a charaktery. Jsem teď otevřená více možnostem. Třeba i muzikálu.“
2. Když srovnáte seriál a film, kde hrajete raději a proč?
„Film je pro mě výlet do jiné reality a moc mě to baví. Je to dobrodružství. Mám ráda dobré filmy a dobré režiséry. Navíc je to něco, co po vás zůstane, i když už tu nebudete.
Seriálem jste více mediálně známí, také si vyděláte spoustu peněz.
V divadle jsem se naučila hrát, jsem tam ráda. Citím se dobře, když mohu být v přímém kontaktu s divákem.
Ve filmu se hraje jinak. Nemůžu dělat moc velkou mimiku, je to vidět. Všechny drobné nitečky v mém obličeji jsou vidět. Všechny detaily vyjdou na povrch.
Jako kdyby někdo obrátil herce naruby. A to se mi právě líbí. Kamera je blízko, je vidět i mrknutí oka.“
3. Jak Vaše herecká dráha začala?
„Já jsem k divadlu přišla přes tanec. Tančila jsem balet, lidový tanec, španělský tanec, scénický tanec, výrazový tanec. V osmnácti jsem si zatančila vílu v Lucerně, v Městském divadle Brno, kterou tehdy režíroval S. Moša. Tam mě to tak „zavonělo“, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se stala herečkou.
Na hodině tance jsem se tehdy dozvěděla, že režisérka Eva Talská přibírá nové herce. Bylo to tzv. „Studio Dům!“ Amatérské studio vedené profesionály. Tak jsem se přes tanec dostala k divadlu. Zřejmě jsem byla ve správnou dobu na správném místě. Kdybych přišla o týden později, možná bych svou šanci propásla….“
4. A nechtěla jste být spíše tanečnice než herečka?
„To určitě ne. Miluji atmosféru v divadle. Taková nikde jinde není.
Na druhou stranu trochu chápu herce či rodiče, když svým ratolestem herectví rozmlouvají. Ale pokud herectví jejich děti opravdu baví a mají pocit, že nic jiného dělat nemohou, tak je od toho stejně nikdo neodradí. Je to prostě vášeň.“
Foto: Vlado Kníž
5. Tak Vy byste doporučila herectví jako profesi mladým lidem?
„To se odvíjí od každého jednotlivce, od jeho touhy jít za svým snem. To nikomu brát nemůžete, ani radit, co má dělat. Když to tak někteří cítí, atˇ se herectví věnují. Nejhorší je být něčím, co chtěli vaši rodiče, ne vy. Děti můžou být z jiného kmene, mít jiný gen ….“
6. Je role, kterou byste nikdy nevzala?
„Napadá mě třeba role, kde bych musela čtrnáct dní v mínus padesáti běhat ve sněhu nahá.“
7. Získala jste za svou práci nějaká ocenění?
„Jednou jsem byla nominována na cenu Alfreda Radoka. Letos jsem získala Čestné uznání Trilobit a nominaci na Českého lva za roli ve filmu „Rodina je základ státu“.
8. Je to jen formální záležitost, nebo má ocenění pro Vás význam?
„Jistě, že to má pro mě cenu. Vážím si toho!“
9. A získávají ceny stále ti samí herci?
„Jak kdy, vždycky se objeví nějaká nová tvář mezi známými „bardy“.
10. Co vulgarita na jevišti? Nemáte pocit, že se to někdy přehání?
„Já takovou zkušenost s divadlem nemám. Pokud tam něco takového je, má to svoje opodstatnění, někdy to vyjde dobře a někdy se otřesu. Ale je pravda, že společnost hrubější je.Taky se víc pije, je víc narkomanů, rozvodů, bezdomovců, beznadějných lidí vůbec. A všichni tihle lidé čekají, že se o ně někdo postará…“
11. Co publikum? Je lepší v Brně nebo v Praze? Které diváky máte raději?
„Raději?“
„Brňáci jsou dost náročné publikum, „fajnšmekři“, řekla bych. Pražské publikum se jde bavit, odpočívat. Pražáci se smějí na jiných místech, víc se smějí. Filozofové a intelektuálové se smějí na jiných místech než businesman, který pracuje 12 hodin denně.“
12. Tak kdo je pro herce příjemnější?
„Já mám nejraději, když diváci hru pochopí. A často to bývá na festivalech, jak filmových, tak divadelních. Teď jsme byli s Národním divadlem v Kolumbijské Bogotě a diváci tam reagovali snad na každou větu. Bylo to skvělé…“
13. Takže takové byste chtěla diváky všude, že?
„Chci spokojené diváky, ale třeba i pobouřené. To si nevyberete a nemůžete se líbit všem.“
14. V Národním divadle se právě hraje Radúz a Mahulena. Vy tam také máte svou roli. Zdá se, že pojetí této hry je takové netradiční, řekněme. Původní verze je spíše „snová pohádka“, divák by čekal něco takového. Toto představení nemá s klasikou nic společného. Co si myslíte?
„To je možné. Je to hravé, Radúz a Mahulena si hrají. Mně se to prostě líbí. Už to bylo ztvárněné tolikrát, tak proč to neudělat třeba takhle…
Navíc mám tohle představení moc ráda. Už pro to, že to bylo mé první setkání s Národním divadlem a jeho herci.
15. Přesto divák, který tu hru vidi poprvé, může žasnout …
„Ano, rozumím. Měla jsem tu známé a říkali mi totéž. Někteří diváci chtějí klasiku, nesedí jim tato verze.
I klasika ale musí být udělaná nějak zajímavěji. Vždyť jinak bychom tu všichni zkameněli. Staré hry by podle mě měli mít lehkost a přitom neztratit dramatičnost. Za touhle pohádkou v režii Zdenka Pitínského si opravdu stojím. Je krásná, navíc máme pořád plno.“
16. Co by se hrálo v ideálním divadle podle Vás?
„Hlavně to musí být hry, které o něčem jsou. Ne „tak nějak“ plytké hry.
Zajímavá, dobře napsaná hra, nosné téma pro současnou společnost, dobrý, osobitý, svérázný režisér, herci, kteří to zahrají a mají jiskru.
Divák nemusí všechno pochopit, nemusí být všechno doslovné a polopatické. Já mám jako divák ráda, když mám prostor si příběh sama ve své fantazii domyslet.
17. Které režiséry uznáváte?
„Mám své oblíbence, se kterými ráda zkouším, jsou to právě zmíněný J.A. Pitínský a Jan Mikulášek. Dávají mi svobodu, kterou při zkoušení vyhledávám.
Vladimír Morávek třeba má přesnou představu a zasadí nás do ní. Na druhé straně je rád, když herec nabízí své možnosti, když je tvůrčí.“
18. Píšete texty? Hry také?
Hry nepíšu, alespoň zatím ne…
Píšu si texty k písničkám, jednu dobu mně nic jiného nezbylo, tak jsem vlastně začala. Píšu většinou o tom, co se mě zrovna dotkne, naštve nebo pobaví.
Jinak mi texty píše kamarádka Hedvika Haladová. Pak písně dostanou úplně jiný rozměr, to je zajímavé.
19. Co byste ráda hrála teď?
„Potřebuji teď trochu zlehčit, moje poslední role (a dá se říct, že i život) byly hodně dramatické. A nejde stále jen hrát drama. Chtěla bych si zahrát něco vtipného nebo tragikomického. Spustit slzy problém není, zahrát humor je o něco těžší. A já chci teď tematicky odlehčit, ale nechci se úplně vzdát dramatických rolí. Miluji je a sedí mi.
„Drama mi snad leze i ušima, jsem protkaná dramatem“.
Minulý rok jsem nic nového nezkoušela a chybělo mi to. Pak jsem tak nějak „ztratila nit“ a zlenivěla jsem. Příští rok budu zkoušet v nové komedii a přesouvám se tím pádem do Prahy. S divadlem Husa na provázku budu spolupracovat už jen externě.“
20. Zkoušíte někdy také dvě hry současně?
„Nedá se to dělat dobře, je to „guláš“. Ale někdy není jiná možnost. Já jsem točila film Rodina, základ státu a zároveň jsem zkoušela v Národním divadle. Musela jsem mít alternaci, protože v den premiéry bylo natáčení.“
21. Co dráha zpěvačky, nebudete natáčet CD?
„Ráda bych. Mám 5 písní, které chci natočit jako promo, ráda bych také k jedné písni natočila videoklip. Navíc myslím, že v době facebooku je to nejlepší, jak dostat písničky mezi lidi.“
22. Zažila jste špatné představení? Byla jste někdy zklamaná výkonem účinkujících?
„Výkonem snad ani ne, to naopak, ale právě tím, o čem to představení bylo. Byla to populární taneční skupina Ultima Vez…
Brutální představení. Tenkrát jsem si říkala, že tomu „umění“ snad už nerozumím. Šla jsem na jejich představení na doporučení kamaráda, který mi řekl, že jsou fantastičtí, nejlepší v Evropě. Tak jsem šla a málem mě „vomejvali“. Černý igelit po celé scéně, nahá, bolestně vykřikující zmítající se těla, zvratky a to všechno doprovázela death metalová hudba.Bomba.
Tak jsem šla domů a přemýšlela jsem o sladké písni a růžových bonbónech.
Tak tohle ne. Já myslím, že umění by mělo být harmonické a ne disharmonické, ale ani by nemělo být mimo realitu nebo přeslazené. Ale tohle bylo opravdu moc, nebyl tam žádný záblesk naděje a to mi vadilo.“
23. A nejlepší představení?
„Co se týče pohybových představení, mám ráda samozřejmě Jiřího Kiliána. Je to asi proto, že jeho choreografie jsou hodně divadelní. Je to jako vystřižené z nějakého románu. Živě jsem jeho choreografie viděla na Nové scéně v představení „Extréme“ a to se mi velmi líbilo. Je skvělé, jak se prostřednictvím divadla či filmu máte možnost přenést úplně do jiné doby.
Dovedu si klidně představit, že by při svém vystoupení i promluvili a mohli by tak zahrát celé představení.“
24. Tančíte si pro radost?
„Někdy. Pohyb mám ráda.
Navíc potřebuji nechat tělo mluvit. Když je dobrá hudba, necháte tělo, ať si dělá, co chce, tak ono mluví. Má v sobě zkušenosti, prostě mluví. A já musím někdy vypnout hlavu. Když mám otázku, tělo mi na ni může odpovědět. Tanec je na to skvělý.“
I když nás zázrak lásky potká jen na pár chvil, přináší naději…
Divadlo v Řeznické
právě v tyto dny hraje
Neuchopitelné lásky
autorka: Paloma Pedrero
Paloma Pedrero patří mezi nejvýznamnější španělské dramatičky, řadí se k nejprestižnějším španělským autorům divadelních her vůbec. Získala řadu ocenění, její hry byly přeloženy do mnoha jazyků. Zaměřuje se na pocity a touhy člověka, jeho hledání a partnerské vztahy.
“Neuchopitelné lásky“ jsou čtyři krátká milostná setkání, zakončená taneční scénou. Asi mnohý divák v úsměvných i překvapivých situacích najde sám sebe, nebo někoho známého. Buďte si skoro jisti, že nudit se rozhodně nebudete, milovníci detailů doslova „shltnou“ každou minutu představení. Za zmínku také jistě stojí přesvědčivé výkony herců. Hudba podbarvuje celé představení, na závěr spolu všichni tančí. Je vlastně jedno, kdo se koho dotknul a kdy, podstatné je, co si odnáší v srdci a to je přesně to, co Pedrero chtěla divákovi sdělit.
Paloma Pedrero o svém textu:
„Prožít chviličku lásky v tomto nepřátelském světě plném hrůz a násilí, i když je to chvilka neuchopitelná a pomíjivá, je jako když se člověk nadýchne čistého vzduchu, aby mohl žít dál. Utváříme společnost, kde málokdo někomu naslouchá, málokdo se na někoho dívá, málokdo má čas se vžít do kůže toho druhého. Postavy v mých „Neuchopitelných láskách“ hledají takové okamžiky, někdy i nevědomky a někdy se jim prostě přihodí zcela nečekaně. A tak, ačkoliv je ten zázrak potká jen na pár chvil, jejich příběhy přináší naději. I takový vztah během jedné noci může mít zásadní význam…
Čtyři náhodná setkání…
První příběh nás zavede do malého bytu, kde mladá dívka prožívá své trýznivé okamžiky lásky, chce se rozejít se svým milencem, vrátit mu klíče, vyčítat mu všechnu bolest, kterou jí způsobil. Pije, aby si dodala kuráž. Ale mezitím zazvoní podomní prodavač biblí a snaží se uspět. Domluva s opilou není snadná, prodá své knihy? Nebo přeskočí mezi nimi jiskra? Telefon, na který dívka čeká, nezvoní. Co tedy dál? Její milenec se nečekaně vrací později v noci. A vrátí jí její klíče od bytu?
V druhém příběhu se osamělá, vystrašená žena vrací domů, je pozdě, metro už zavřeli. Je tam jen ona a jeden muž, který neustále pije, ale je naprostý pohodář. Žena je strachem úplně bez sebe, neví, zda ho poslat pryč, nebo běžet za ním, nebo chtít, aby zůstal. Má metro přijet nebo ne? Jsou jen oni dva… Odjedou prvním metrem?
V dalším příběhu se odehrává dramatický příběh mladé dívky, která si přišla vyřídit účty se svým milencem. Při jejich prvním setkání k ní tento muž byl milý pozorný, milovali se spolu. Mohl by si ji vzít…. Najednou ho ale vůbec nezajímá. Ale dívka si to nenechá líbit. Útočí nožem, chce zpět své ztracené sny. Budou se milovat? Vrátí se všechny krásné okamžiky? Nebo je to jen žert? Ale situace bere nezvyklý konec…
V posledním příběhu se setkáváme s prostitutkou, která odchází ráno ze salónu. Před domem na ni čeká zamilovaný mladík. Nejdříve ji toto setkání obtěžuje, je unavená, tlačí ji boty a nechce mu dát navíc nic ze svého času. Počítá minuty, které má strávit vyslechnutím mladíka, protože ten jí vyhrožuje, že jinak rozbije salón.
A tak si sedá a poslouchá jeho zamilované řeči, prý mu připomíná jeho matku. Ona se tomu jen pobaveně směje. On jde pryč, pak ale přichází zloděj a ženu napadne, mladík je v boji raněn, prý nepoužil zbraň, protože ona nemá zbraně ráda. Když ji zachránil… chce mu pomoci, najednou ji zajímá, zaujatě poslouchá, povídají si a vzpomínají …. jenže se objevuje její partner …..
